V
jednom kupé II. třídy
rychlíku Praha - České Budějovice byli tři, nadporučík Lukáš, naproti
kterému seděl starší pán, úplně holohlavý, a
Švejk, který stál skromně u dveří k chodbě a
chystal se právě vyslechnout nový příval
hromobití nadporučíka Lukáše, který, nedbaje
přítomnosti holohlavého civilisty, hřímal
Švejkovi do duše po celé trati, kterou projeli,
že je boží dobytek a podobně.
Nešlo o nic jiného než o maličkost, o počet
zavazadel, která Švejk opatroval.
„Ukradli nám kufr,“ vytýkal nadporučík Švejkovi,
„to se jen tak řekne, holomku!“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se
tiše Švejk, „doopravdy ho ukradli. Na nádraží se
vždycky potlouká moc takových šizuňků a já si to
představuju tak, že jednomu z nich se nepochybně
zamlouval váš kufr a ten člověk že nepochybně
využitkoval toho, jak jsem vodešel od zavazadel,
abych vám vohlásil, že s našima zavazadlama je
všechno v pořádku. Von moh ten náš kufr
ukradnout právě jen v takovej příznivej okamžik.
Po takovým okamžiku voni pasou. Před dvěma léty
na
Severozápadním nádraží ukradli jedné paničce
kočárek i s holčičkou v peřinách a byli tak
šlechetní, že holčičku vodevzdali na policejním
komisařství u nás v ulici, že prej ji našli
pohozenou v průjezdě. Potom noviny udělaly z tý
ubohý paní krkavčí matku.“
A Švejk důrazně prohlásil: „Na nádraží se kradlo
vždycky a bude se krást dál. Jinak to nejde.“
„Já jsem přesvědčen, Švejku,“ ujal se slova
nadporučík, „že to s vámi jednou prachšpatně
skončí. Pořád ještě nevím, děláte-li ze sebe
vola, nebo jste se už volem narodil. Co bylo v
tom kufru?“
„Dohromady nic, pane obrlajtnant,“ odpověděl
Švejk, nespouštěje oči s lysé lebky civilisty
sedícího naproti nadporučíkovi, který, jak se
zdálo, nejevil pražádný zájem o celou záležitost
a četl si „Neue Freie Presse
“, „v celým tom
kufru bylo jen zrcadlo z pokoje a železnej věšák
z předsíně, takže jsme vlastně neutrpěli žádný
ztráty, poněvadž zrcadlo i věšák patřily panu
domácímu.“
Vida hrozný posuněk nadporučíkův, pokračoval
Švejk laskavým hlasem: „Poslušně hlásím, pane
obrlajtnant, že jsem vo tom, že ten kufr bude
ukradenej, napřed nic nevěděl, a co se týká toho
zrcadla a věšáku, tak jsem to voznámil panu
domácímu, že mu to vrátíme, až přijdem z vojny
domů. V nepřátelskejch zemích je hodně zrcadel a
věšáků, takže ani v tomhle případě nemůžeme
utrpět s panem domácím žádnou ztrátu. Jakmile
dobijeme nějaký město...“
„Kušte, Švejku,“ strašlivým hlasem skočil do
toho nadporučík, „já vás jednou předám k polnímu
soudu. Rozvažte si dobře, jestli nejste
nejprachpitomějším chlapem na světě. Některý
člověk, kdyby žil tisíc let, nevyvedl by tolik
pitomostí jako vy během těch několika neděl.
Doufám, že jste to také pozoroval.“
„Poslušně hlásím, že jsem to, pane obrlajtnant,
pozoroval. Já mám, jak se říká, vyvinutej
pozorovací talent, když už je pozdě a něco se
stane nepříjemnýho. Já mám takovou smůlu jako
nějakej
Nechleba z Nekázanky, který tam chodil
do hospody ,V čubčím háji’. Ten vždycky chtěl
dělat dobrotu a vod soboty vést novej život, a
vždycky na druhej den říkal: ,Tak jsem vám,
kamarádi, k ránu pozoroval, že jsem na pryčně.’
A vždycky ho to stihlo, když si umínil, že půjde
v pořádku domů, a nakonec se vysvětlilo, že
porazil někde nějakou vohradu nebo vypřáh koně
drožkářovi nebo si chtěl pročistit fajfku pérem
z kohoutího chvostu nějaký policejní patroly.
Von byl z toho celej zoufalej a nejvíc mu to
bylo líto, že se ta smůla táhne po celý
generace. Jeho dědeček šel jednou na vandr...“
„Dejte mně pokoj, Švejku, s vašimi výklady.“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že všechno,
co zde povídám, je svatosvatá pravda. Jeho
dědeček šel na vandr...“
„Švejku,“ rozčilil se nadporučík, „ještě jednou
vám přikazuji, abyste mně nic nevykládal, nechci
nic slyšet. Až přijedeme do Budějovic, pak si to
s vámi vyřídím. Víte, Švejku, že vás dám
zavřít?“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to
nevím,“ měkce řekl Švejk, „ještě jste se vo tom
nezmiňoval.“Nadporučíkovi bezděčně zacvakaly
zuby, vzdychl si, vytáhl z pláště „Bohemii“ a
četl zprávy o velkých vítězstvích, o činnosti
německé ponorky "E" na Středozemním moři, a když
přišel na zprávu o novém německém vynálezu na
vyhazování měst do povětří pomocí zvláštních
bomb vrhaných z letadel, které vybuchují třikrát
za sebou, byl vyrušen hlasem Švejka, který
promluvil na holohlavého pána:
„Dovolte, vašnosti, neráčíte být pan
Purkrábek,
zástupce
banky Slavie?“
Když holohlavý pán neodpovídal, řekl Švejk
nadporučíkovi:
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem
jednou četl v novinách, že normální člověk má
mít na hlavě průměrně šedesát až sedumdesát
tisíc vlasů a že černý vlasy bývají řidčí, jak
je vidět z mnoha případů.“
A pokračoval neúprosně dál: „Potom říkal jednou
jeden medik v kavárně „U Špírků“, že padání
vlasů zaviňuje duševní pohnutí v šestinedělí.“
A nyní se stalo něco hrozného. Holohlavý pán
vyskočil, zařval na něho:
„Marsch heraus, Sie Schweinkerl,“ vykopl ho do chodby, a vrátiv se
do kupé, uchystal malé překvapení nadporučíkovi
tím, že se mu představil.
Byl to nepatrný omyl. Holohlavé individuum
nebylo panem Purkrábkem, zástupcem banky
„Slavie“, ale pouze
generálmajorem von Schwarzbug. Generálmajor konal právě v civilu
inspekční cestu po posádkách a jel překvapit
Budějovice.
Byl to nejstrašnější inspekční generál, který se
kdy narodil, a našel-li něco v nepořádku, vedl
jen tuto rozmluvu s veliteli posádek:
„Máte revolver?“ „Mám.“ „Dobře! Na vašem místě
jistě bych věděl, co s ním dělat, neboť co zde
vidím, to není posádka, ale stádo sviní.“
A skutečně po jeho inspekční cestě se tu a
tam vždycky někdo zastřelil, což generálmajor
von Schwarzburg konstatoval se zadostiučiněním:
„Tak to má být! To je voják!“
Vypadalo to tak, že nemá rád, když po jeho
inspekci zůstal vůbec někdo na živu. Měl manii
přeložit vždy důstojníka na nejnepříjemnější
místa. Stačilo to nejmenší, a důstojník se již
loučil se svou posádkou a putoval na černohorské
hranice nebo do nějakého opilého, zoufalého
garnisonu v špinavém koutě Haliče.
„Pane nadporučíku,“ řekl, „kde jste navštěvoval
kadetní školu?“
„V Praze.“
„Vy jste tedy chodil do kadetní školy a nevíte
ani, že důstojník je zodpověden za svého
podřízeného. To je pěkné. Za druhé bavíte se se
svým sluhou jako s nějakým svým intimním
přítelem. Dovolujete mu, aby mluvil, aniž by byl
tázán. To je ještě hezčí. Za třetí dovolíte mu
urážet vaše představené. A to je to
nejkrásnější; ze všeho toho vyvodím důsledky.
Jak se jmenujete, pane nadporučíku?“
„Lukáš.“
„A u kterého pluku sloužíte?“
„Byl jsem...“
„Děkuji, o tom, kde jste byl, není řeči, chci
vědět, kde jste teď.“
„U 91. pěšího pluku, pane generálmajore.
Přeložili mne...“
„Vás přeložili? To udělali velice dobře. Vám
nebude na škodu podívat se co nejdřív s 91.
pěším plukem někam na bojiště.“
„O tom je již rozhodnuto, pane generálmajore.“
Generálmajor měl nyní přednášku o tom že
pozoruje poslední léta, že důstojníci mluví se
svými podřízenými familierním tónem a že v tom
vidí nebezpečí šíření nějakých demokratických
zásad. Voják má se držet v hrůze, musí se třást
před svým představeným, bát se ho. Důstojníci
musí držet mužstvo na deset kroků od těla a
nedovolit mu, aby přemýšlelo samostatně nebo
dokonce vůbec myslilo, v tom že je tragický omyl
posledních let. Dřív se mužstvo bálo důstojníků
jako ohně, ale dnes...
Generálmajor beznadějně máchl rukou: „Dnes
většina důstojnictva mazlí se s vojáky. To jsem
chtěl říct.“
Generálmajor vzal opět své noviny a zahloubal se
do čtení. Nadporučík Lukáš vyšel bledý na
chodbu, aby si to se Švejkem vypořádal.
Našel ho stojícího u okna s tak blaženým a
spokojeným výrazem, jaký může mít jen
jednoměsíční robátko, které se napilo, nacucalo,
a nyní spinká.
Nadporučík se zastavil, kývl na Švejka a ukázal
mu prázdné kupé. Vešel za Švejkem a uzavřel
dveře.
„Švejku,“ řekl slavnostně, „konečně přišel
okamžik, kdy dostanete pár facek, jakých svět
neviděl. Pročpak jste napadl na toho plešatého
pána? Víte, že je to generálmajor von
Schwarzburg?“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se
Švejk, tváře se jako mučedník, „že já vůbec
nikdy v životě jsem neměl toho nejmenšího úmyslu
někoho urazit a že vůbec nemám ponětí a zdání o
nějakým panu generálmajorovi. Von vopravdu je
celej pan Purkrábek, zástupce banky Slavie. Ten
chodil k nám do hospody a jednou, když u stolu
usnul, tak mu na jeho pleš nějakej dobrodinec
napsal inkoustovou tužkou:
Dovolujeme si vám tímto dle připojené sazby III.
c) zdvořile nabídnouti nastřádání věna a
vybavení vašich dítek pomocí životního
pojištění!
To se ví, že všichni vodešli, a já tam s ním
zůstal sám, a poněvadž mám vždycky smůlu, tak
von potom, když se probudil a podíval se do
zrcadla, se rozčilil, a myslel, že jsem to jemu
udělal já, a chtěl mně dát taky pár facek.“
Slůvko „taky“ splynulo tak dojemně měkce a
vyčítavě ze rtů Švejka, že nadporučíkovi sklesla
ruka.
Ale Švejk pokračoval: „Pro takovou malou mejlku
se ten pán nemusel rozčilovat, von má mít
vopravdu šedesát až sedumdesát tisíc vlasů, jako
to bylo v tom článku, co má všechno mít normální
člověk. Mně nikdy v životě nenapadlo, že
existuje nějakej plešatej pan generálmajor. To
je, jak se říká, tragickej omyl, kerej se může
každýmu přihodit, když člověk něco poznamená a
ten druhej se hned toho chytí. To nám jednou
před léty vypravoval
krejčí Hývl, jak jel z
místa, kde krejčoval ve Štyrsku, do Prahy přes
Leoben a měl s sebou šunku, kterou si koupil v
Mariboru. Jak tak jede ve vlaku, myslel si, že
je vůbec jedinej Čech mezi pasažírama, a když si
u Svatýho Mořice začal ukrajovat z tý celý
šunky, tak ten pán, co seděl naproti, počal
dělat na tu šunku zamilovaný voči a sliny mu
začaly téct z huby. Když to viděl krejčí Hývl,
povídal si k sobě nahlas: ,To bys žral, ty
chlape mizerná.’ A ten pán mu česky vodpoví: ,To
se ví, že bych žral, kdybys mně dal.’ Tak tu
šunku sežrali společně, než přijeli do
Budějovic. Ten pán se jmenoval
Vojtěch Rous.“
Nadporučík Lukáš podíval se na Švejka a vyšel z
kupé. Když seděl opět na svém místě, objevila se
za chvíli ve dveřích upřímná tvář Švejkova:
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsme za
pět minut v
Táboře. Nepřikážete objednat něco k
snědku? Před léty zde mívali moc dobrou...“
Nadporučík zuřivě vyskočil a na chodbě řekl k
Švejkovi: „Ještě jednou vás upozorňuji, že čím
méně se ukazujete, tím jsem šťastnější.
Nejraději bych byl, kdybych vás vůbec neviděl, a
buďte ubezpečen, že se o to postarám. Neukazujte
se mně vůbec na oči. Ztraťte se mně z dohledu,
vy dobytku, pitomče.“
„Dle rozkazu, pane obrlajtnant.“
Švejk zasalutoval, otočil se vojenským krokem a
šel na konec chodby, kde se posadil v koutku na
sedátko průvodčího a zapředl rozmluvu s nějakým
železničním zřízencem: „Mohu se vás, prosím, na
něco zeptat?“
Železniční zřízenec, nejevící patrně žádné chuti
do rozhovoru, slabě a apaticky kývl hlavou.
„Ke mně chodíval,“ rozhovořil se Švejk, „jeden
dobrej člověk, nějakej
Hofmann, a ten vždy
tvrdil, že tyhle poplašný signály nikdy
neúčinkují, že to zkrátka a dobře nefunguje,
když se zatáhne za tuhle rukojeť. Já,
spravedlivě řečeno, jsem se nikdy takovou věcí
nezajímal, ale když už jsem si tady toho
poplašného aparátu všiml, tak bych rád věděl, na
čem jsem, kdybych náhodou toho někdy
potřeboval.“
Švejk vstal a přistoupil s železničním zřízencem
k poplašné brzdě „V nebezpečí“.
Železniční zřízenec uznal za svou povinnost
vysvětlit Švejkovi, v čem záleží celý
mechanismus aparátu na poplach: „To vám správně
řekl, že se musí zatáhnout za tuhle rukojeť, ale
lhal vám, že to nefunguje. Vlak se zastaví,
poněvadž je to ve spojení přes všechny vagony s
lokomotivou. Poplašná brzda musí fungovat.“
Oba měli přitom ruce na držátku rukojetě páky a
je jistě záhadou, jak se to stalo, že ji vytáhli
a vlak stanul.
Nemohli se také nijak shodnout, kdo to vlastně
udělal a dal poplašný signál.
Švejk tvrdil, že on to nemohl být, že to
neudělal, že není žádný uličník.
„Já se sám tomu divím,“ říkal dobrácky ke
konduktérovi, „proč se vlak tak náhle zastavil.
Jede, a najednou stojí. Mě to víc mrzí než vás.“
Nějaký vážný pán postavil se na obranu
železničního zřízence a tvrdil, že slyšel, jak
ten voják první začal rozhovor o poplašných
signálech.
Naproti tomu Švejk mluvil neustále cosi o své
poctivosti, že nemá žádného zájmu na zpoždění
vlaku, poněvadž jede do války.
„Pan přednosta stanice vám to vysvětlí,“ rozhodl
konduktér, „to vás bude stát dvacet korun.“
Zatím bylo vidět, jak cestující vylézají z
vagonů, vrchní průvodčí píská, nějaká paní
zděšeně běží s cestovním kufrem přes trať do
polí.
„To stojí dovopravdy za dvacet korun,“ rozšafně
řekl Švejk, zachovávaje naprostý klid, „to je
ještě moc laciný. Jednou, když byl císař pán
návštěvou na
Žižkově, tak nějakej
Franta Šnor
zastavil jeho kočár tím, že si před císařem
pánem kleknul na kolena do jízdní dráhy. Potom
ten policejní komisař z toho rayonu řekl k panu
Šnorovi s pláčem, že mu to neměl dělat v jeho
rayonu, že to měl udělat vo jednu ulici níž, co
patří už pod
policejního radu Krause, tam že měl
vzdávat hold. Potom toho pana Šnora zavřeli.“
Švejk rozhlédl se kolem, právě když vrchní
průvodčí rozmnožil kruh posluchačů.
„Tak abychom zas dál jeli,“ řekl Švejk, „to není
nic pěknýho, když se vlak vopozdí. Kdyby to bylo
za míru, tak spánembohem, ale když je válka, tak
má každej vědět, že v každým vlaku jedou
vojenský osoby, generálmajorové, obrlajtnanti,
buršové. Každý takový vopozdění je vošemetná
věc. Napoleon se u Waterloo vopozdil vo pět
minut a byl v hajzlu s celou svou slávou.“
V tom okamžiku prodral se skupinou posluchačů
nadporučík Lukáš. Byl příšerně bledý a nemohl
nic jiného ze sebe vypravit než: „Švejku!“
Švejk zasalutoval a ozval se: „Poslušně hlásím,
pane obrlajtnant, že na mě svalili, že jsem
zastavil vlak. Železniční erár má náramně divný
plomby u poplašnejch brzd. Člověk aby se k tomu
ani nepřibližoval, jinak by mohl mít malér a
mohli by na něm chtít dvacet korun, jako chtějí
na mně.“
Vrchní průvodčí byl již venku, dal signál a vlak
se opět rozjel.
Posluchači šli na svá místa v kupé a nadporučík
Lukáš nepromluvil víc ani slova a šel si též
sednout.
Zůstal jen průvodčí vlaku se Švejkem a
železničním zřízencem. Průvodčí vlaku vytáhl
zápisní knížku a sestavoval relaci o celém
případě. Železniční zřízenec nevraživě se díval
na Švejka, který se klidně otázal: „Jste již
dlouho u dráhy?“
Poněvadž železniční zřízenec neodpovídal,
prohlásil Švejk, že znal nějakého
Mlíčka Františka z
Uhříněvse u Prahy, který také jednou
zatáhl za takovou poplašnou brzdu a tak se lekl,
že ztratil na čtrnáct dní řeč a nabyl ji opět,
když přišel k
Vaňkovi
zahradníkovi do Hostivaře
na návštěvu a popral se tam a voni vo něho
přerazili bejkovec. „To se stalo,“ dodal Švejk,
„v roce 1912 v květnu.“
Železniční zřízenec otevřel si dveře klosetu a
zamkl se v něm.
Zůstal průvodčí se Švejkem a mámil na něm dvacet
korun pokuty, zdůrazňuje, že ho musí v opačném
případě předvést v Táboře přednostovi stanice.
„Dobrá,“ řekl Švejk, „já rád mluvím se
vzdělanejma lidma a mě to bude moc těšit, když
uvidím toho táborskýho přednostu stanice.“
Švejk vytáhl z bluzy dýmku, zapálil si, a
vypouštěje ostrý dým vojenského tabáku,
pokračoval: „Před léty byl ve Svitavě přednostou
stanice pan
Wagner. Ten byl ras na svý podřízený
a tejral je, kde moh, a nejvíc si zalez na
nějakýho vejhybkáře
Jungwirta , až ten chudák se
ze zoufalství šel utopit do řeky. Než to ale
udělal, napsal psaní přednostovi stanice, že ho
bude v noci strašit. A já vám nelžu. Proved to.
Sedí v noci milej pan přednosta u telegrafního
aparátu, ozvou se zvonky a přednosta přijme
telegram: ,Jak se máš, pacholku? Jungwirt.’
Celej týden to trvalo a přednosta počal posílat
po všech tratích takovýhle služební telegramy
jako odpověď’ tomu strašidlu: ,Odpusť mně to,
Jungwirte“ A v noci nato vyklapá mu aparát
takovouhle odpověď: ,Oběš se na semaforu u
mostu. Jungwirt.’ A pan přednosta ho poslech.
Potom kvůli tomu zavřeli telegrafistu ze stanice
před Svitavou. Vidíte, že jsou věci mezi nebem a
zemí, vo kterých nemáme ani ponětí.“
Vlak vjel do táborského nádraží a Švejk, než v
průvodu průvodčího vyšel z vlaku, ohlásil, jak
se patří, nadporučíkovi Lukášovi: „Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, že mne vedou k panu
přednostovi stanice.“
Nadporučík Lukáš neodpověděl. Zmocnila se ho
úplná apatie ke všemu. Problesklo mu hlavou, že
je nejlepší vykašlat se na všechno. Stejně na
Švejka jako na holohlavého generálmajora
naproti. Sedět klidně, vystoupit v Budějovicích
z vlaku, ohlásit se v kasárnách a ject na frontu
s nějakou maršovou rotou. Na frontě se dát
případně zabít a zbavit se toho mizerného světa,
po kterém se potlouká taková potvora, jako je
Švejk.
Když se vlak hnul, vyhlédl nadporučík Lukáš z
okna a viděl na peroně stát Švejka, zabraného ve
vážný rozhovor s přednostou stanice. Švejk byl
obklopen zástupem lidu, mezi kterým bylo vidět
též několik železničních uniforem.
Nadporučík Lukáš si povzdechl. Nebyl to povzdech
lítosti. Bylo mu lehce u srdce, že Švejk zůstal
na peroně. Dokonce i ten plešatý generálmajor
nezdál se mu být takovou protivnou obludou,
Vlak již dávno supěl k Českým Budějovicím, ale
na peroně nádraží lidí kolem Švejka neubývalo.
Švejk mluvil o své nevině a přesvědčil zástup
tak, že se vyjádřila jedna paní: „Zas tady
jednoho vojáčka sekýrujou.“
Zástup přijal toto mínění a jeden pán obrátil se
na přednostu stanice s prohlášením, že zaplatí
za Švejka dvacet korun pokuty. Je přesvědčen, že
ten voják to neudělal.
„Podívejte se na něho,“ odvozoval z
nejnevinnějšího výrazu na tváři Švejka, který
obraceje se k zástupu pronášel: „Já jsem,
lidičky, nevinnej“
Potom se objevil četnický strážmistr a vyvedl ze
zástupu jednoho občana, zatkl ho a odváděl se
slovy: „To si zodpovíte, já vám ukážu pobuřovat
lidi - že když se takhle jedná s vojáky, že
nikdo nemůže od nich žádat, aby to Rakousko
vyhrálo.“
Nešťastný občan nezmohl se na nic jiného než na
upřímné tvrzení, že je přece řeznický mistr od
Staré brány a že to tak nemyslel.
Mezitím dobrý muž věřící v nevinnost Švejkovu
zaplatil za něho v kanceláři pokutu a odvedl si
Švejka do restaurace třetí třídy, kde ho
pohostil pivem, a zjistiv, že všechny průkazy i
vojenský lístek na dráhu nalézají se u
nadporučíka Lukáše, velkomyslně dal mu
pětku na
lístek i na další útratu.
Když odcházel, řekl důvěrně k Švejkovi: „Tak
vojáčku, jak vám povídám, jestli budete v Rusku
v zajetí, tak pozdravujte ode mne
sládka Zemana v Zdolbunově. Máte to přece napsané, jak se
jmenuji. Jen buďte chytrý, abyste dlouho nebyl
na frontě.“
„Vo to nemějte žádnej strach,“ řekl Švejk, „je
to vždycky zajímavý, uvidět nějaký cizí krajiny
zadarmo.“
Švejk zůstal sám sedět za stolem, a zatímco
propíjel tiše pětku od šlechetného dobrodince,
sdělovali si lidé na peroně, kteří nebyli při
rozmluvě Švejkově s přednostou stanice a viděli
jenom zdáli zástup lidu, že tam chytli nějakého
špiona, který fotografoval nádraží, což však
vyvracela jedna paní tvrzením, že se o žádného
špiona nejedná, že však slyšela, jak jeden
dragoun posekal důstojníka u záchodu pro dámy,
poněvadž ten důstojník tam lezl za jeho milou,
která vyprovázela toho dragouna.
Těmto dobrodružným kombinacím, charakterizujícím
nervozitu válečné doby, učinilo přítrž
četnictvo, které vyklízelo peron. A Švejk dál
tiše pil, vzpomínaje něžně na svého nadporučíka.
Co ten asi bude dělat, až přijede do Českých
Budějovic a v celém vlaku nenajde svého sluhu.
Před příjezdem osobního vlaku naplnila se
restaurace třetí třídy vojáky i civilisty.
Převládali vojáci od různých regimentů, formací
a nejrůznější národnosti, které vichřice válečná
zavála do táborských lazaretů, kteří nyní
odjížděli znova do pole pro nová zranění,
zmrzačení, bolesti a jeli si vysloužit nad svými
hroby prostý dřevěný kříž, na kterém ještě po
letech na smutných pláních východní Haliče bude
se ve větru a dešti třepetat vybledlá rakouská
vojenská čepice se zrezavělým „frantíkem“, na
které čas od času si usedne smutný zestárlý
krkavec, vzpomínající na tučné hody před lety,
kdy býval tu pro něho nekonečný prostřený stůl
lidských chutných mrtvol a koňských zdechlin,
kdy právě pod takovou čepicí, na které sedí,
bylo to nejchutnější sousto - lidské oči.
Jeden z těch kandidátů utrpení, propuštěný po
operaci z vojenského lazaretu, v zamazané
uniformě se stopami krve a bláta, přisedl k
Švejkovi. Byl tak nějak zakrslý, vyhublý,
smutný. Položil si na stůl malý balíček, vytáhl
rozbitou tobolku a přepočítával si peníze.
Potom se podíval na Švejka a otázal se:
"Magyarúl?"
„Já jsem, kamaráde, Čech,“ odpověděl Švejk,
„nechceš se napít?“
"Nem tudom, barátom."
„To nevadí, kamaráde,“ pobízel Švejk, přistavuje
svou plnou sklenici před smutného vojáka, „jen
se pořádně napij.“
Pochopil, napil se, poděkoval:
„Kessenem
szivesen,“ a dál prohlížel obsah své tobolky a
nakonec vzdychl. Švejk pochopil, že by si ten
Maďar dal rád pivo, a že nemá dost peněz, proto
mu poručil jedno přinést, načež Maďar opět
poděkoval a jal se vykládat něco Švejkovi pomocí
posuňků, ukazuje na svou prostřelenou ruku,
přičemž promluvil mezinárodním jazykem:
„Pif,
paf, puc!“
Švejk soustrastně kýval hlavou a zakrslý
rekonvalescent sdělil ještě Švejkovi, nakláněje
levici na půl metru od země a pozdvihuje potom
tři prsty, že má tři malé děti.
„Ninč ham,
ninč ham,“ pokračoval, chtěje říct,
že nemají doma co jíst, a utřel si oči, ze
kterých vytryskly slzy, špinavým rukávem svého
vojenského pláště, ve kterém bylo vidět díru od
kulky, která vlítla mu do těla pro uherského
krále.
Nebylo to nic podivného, že při takové zábavě
pomalu Švejkovi nezbývalo nic z oné pětky a že
se pomalu, ale jistě odřezával od Českých
Budějovic, ztráceje každou sklenicí piva,
kterými hostil sebe i maďarského
rekonvalescenta, možnost koupit si vojenský
lístek.
Opět projel stanicí jeden vlak do Budějovic a
Švejk stále seděl u stolu a poslouchal, jak
Maďar opakuje své: „Pif, paf, puc!
Három
gyermek, ninč ham, éljen!"
To poslední říkal, když si s ním ťukal.
„Jen pij, kluku maďarská,“ odpovídal Švejk,
„chlastej! Vy byste nás tak nehostili...“
Od vedlejšího stolu řekl nějaký voják, že když
přijeli do Segedína s
28. regimentem, že na ně
Maďaři ukazovali ruce do výšky.
Byla to svatá pravda, ale tenhle voják se tím
patrně cítil uražen, co potom bylo zjevem
obyčejným u všech českých vojáků a co nakonec
dělali Maďaři sami, když už se jim přestala
líbit rvačka v zájmu uherského krále.
Pak si ten voják též přisedl a vyprávěl, jak to
nahnuli v Segedíně Maďarům a jak je vymlátili z
několika hospod. Přitom s uznalostí pochválil,
že se Maďaři umí také prát a že dostal jednu
ránu nožem do zad, takže ho museli poslati do
týlu se léčit.
Teď ale, až se vrátí, že ho dá hejtman od jeho
batalionu patrně zavřít, poněvadž už neměl čas
tu ránu tomu Maďarovi oplatit, jak se sluší a
patří, aby ten taky z toho něco měl a byla
zachráněna čest celého regimentu.
„Ihre Dokumenten, vaši tokúment?“ tak pěkně
začal na Švejka velitel vojenské kontroly,
šikovatel, provázený čtyřmi vojáky s bajonety,
„já fidět, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt
pit, burš!“
„Nemám, miláčku,“ odpověděl Švejk, „pan
obrlajtnant Lukáš, regiment No 91, je vzal s
sebou a já zůstal zde na nádraží.“
„Was ist das Wort: milatschek?“ obrátil se
šikovatel k jednomu ze svých vojáků, starému
landvérákovi, který podle všeho dělal svému
šikovateli všechno naschvál, poněvadž řekl
klidně:
„Miláček, das ist wie Herr Feldwebel.“
Šikovatel pokračoval dál v rozmluvě se Švejkem:
"Tokúment kaštý foják, pes tokúment žávžit auf
Bahnhofs-Militärkommando, den lausigen Bursch,
wie einen tollen Hund.“
Švejka odváděli na vojenské nádražní
velitelství, kde na strážnici sedělo mužstvo,
stejně vypadající jako ten starý landverák,
který tak pěkně znal překládat slovo „miláček“
do němčiny svému přirozenému nepříteli,
šikovatelské vrchnosti. Strážnice byla vyzdobena
litografiemi, které v té době dalo rozesílat
ministerstvo vojenství po všech kancelářích,
kterými procházeli vojáci, stejně jako do škol i
do kasáren.
Dobrého vojáka Švejka uvítal obraz znázorňující
dle nápisu, jak
četař
František Hammel a
desátníci
Paulhart a
Bachmayer od
c. k. 21. střeleckého pluku povzbuzují mužstvo k vytrvání.
Na druhé straně visel obraz s nadpisem: „Četař
Jan Danko od
5. pluku honvédských husarů vypátrá
stanoviště nepřátelské baterie.“
Po pravé straně níže visel plakát: „Vzácné vzory
zmužilosti“.
Takovými plakáty, jejichž text, s vymyšlenými
vzácnými vzory, v kancelářích ministerstva
vojenství skládali různí ti němečtí žurnalisté
povolaní na vojnu, chtělo to staré pitomé
Rakousko nadchnout vojáky, kteří to nikdy
nečtli, a když jim takové vzácné vzory
zmužilosti posílali na frontu brožované v
knížkách, balili si do toho cigarety z tabáku do
dýmky nebo upotřebili to ještě vhodněji, aby to
odpovídalo ceně i duchu sepsaných vzácných vzorů
odvahy.
Zatímco šikovatel šel shánět nějakého
důstojníka, Švejk si přečetl na plakátu:
VOZATAJEC JOSEF BONG
Vojáci zdravotního sboru dopravovali těžce
raněné k vozům, připraveným v kryté úžlabině.
Jakmile byl plný, odjelo se s ním na obvaziště.
Rusové, vypátravše tyto vozy, počali je
obstřelovati granáty. Kůň
vozatajce
Josefa Bonga od
c. a k.
3. vozatajské
švadrony byl usmrcen
střepinou granátu. Bong bědoval: „Ubohý můj
bělouši, je veta po tobě!“ Vtom sám zasažen byl
kusem granátu. Přesto vypřáhnul svého koně a
odtáhl trojspřeží za bezpečný úkryt. Nato se
vrátil pro postroj svého usmrceného koně. Rusové
stříleli stále. „Jen si střílejte, zpropadení
zuřivci, já postroj tady nenechám!“ a snímal dál
postroj s koně, bruče si ona slova. Konečně byl
hotov a vláčel se s postrojem zpět k vozu. Zde
mu bylo vyslechnouti hromobití od zdravotních
vojínů pro jeho dlouhou nepřítomnost. „Nechtěl
jsem tam nechat postroj, je skoro nový. Bylo by
ho škoda, pomyslil jsem si. Nemáme nazbyt
takových věcí,“ omlouval se statečný vojín,
odjížděje k obvazišti, kde se teprve hlásil jako
raněný. Jeho rytmistr ozdobil později prsa jeho
stříbrnou medalií za statečnost.
Když Švejk dočetl a šikovatel se ještě
nevracel, řekl k landverákům na strážnici:
„Tohle je moc krásnej příklad zmužilosti. Takhle
budou u nás v armádě samý nový postroje na koně,
ale když jsem byl v Praze, tak jsem čet v
Pražskejch úředních listech ještě hezčí případ
vo nějakým
jednoročním dobrovolníkovi Dr
Josefu Vojnovi. Ten byl v Haliči u
7. praporu polních myslivců, a když to přišlo na bodáky, tak dostal
kulku do hlavy, a když ho vodnášeli na
obvaziště, tak na ně zařval, že kvůli takovému
šrámu se nenechá obvázat. A zas chtěl hned se
svou četou
forikovat, ale granát mu usekl
kotník. Zas ho chtěli vodnášet, ale von se počal
belhat vo holi k bitevní čáře a holí se bránil
proti nepříteli, a přilít novej granát a utrh mu
tu ruku, ve kterej držel hůl. Von si tu hůl
přendal do druhý ruky, zařval, že jim to
nevodpustí, a bůhví jak by to s ním dopadlo,
kdyby ho byl šrapnel za chvilku definitivně
nezamordoval. Možná, že kdyby ho nakonec přece
jen nevoddělali, že by byl taky dostal stříbrnou
medalii za statečnost. Když mu to urazilo
hlavu,tak,jak se kutálela, ještě vykřikla: ,Vždy
povinnosti věrné spěch, byť vůkol vanul smrti
dech!’“
„To toho v těch novinách napíšou,“ řekl jeden z
mužstva, „ale takovej redaktor byl by za hodinu
z toho tumpachovej.“
Landverák si odplivl: „U nás v Čáslavi byl jeden
redaktor z Vídně, Němec. Sloužil jako
fähnrich.
S námi nechtěl česky ani mluvit, ale když ho
přidělili k maršce, kde byli samí Češi, hned
uměl česky.“
Ve dveřích se objevil šikovatel, tvářil se
zlostně a spustil:
„Wenn man být drei Minuten weg, da hört man
nichts anderes als cesky, Cesi. “
Vycházeje ven, patrně do restaurace, řekl
kaprálovi landverákovi, ukazuje na Švejka, aby
toho lumpa všivého hned zavedl k poručíkovi, až
ten přijde.
„To se zas pan lajtnant baví s telegrafistkou na
stanici, řekl po jeho odchodu desátník, „leze za
ní už přes čtrnáct dní a je vždy náramně
vzteklej, když přijde z telegrafního úřadu, a
říká o ní: ,Das ist aber eine Hure, sie will
nicht mit mir schlafen
.’“
I tentokrát byl v takové vzteklé náladě,
poněvadž když za chvíli přišel, bylo slyšet, že
bouchá nějakými knihami po stole.
„Nic platný, hochu, k němu musíš,“ promluvil
soustrastně desátník na Švejka, „jeho rukama už
prošlo lidí, staří i mladí vojáci.“
A již vedl Švejka do kanceláře, kde za stolem s
rozházenými papíry seděl mladý poručík, tvářící
se nesmírně zuřivě.
Když uviděl Švejka s desátníkem, velmi
mnohoslibně pronesl: „Aha!“ Načež zněl raport
desátníka: „Poslušně hlásím, pane lajtnant, že
ten muž byl nalezen na nádraží bez dokumentů.“
Poručík kývl hlavou, jako by chtěl se vyjádřit,
že to již předpokládal před léty, že opravdu v
tento den a v tuto hodinu najdou na nádraží
Švejka bez dokumentů, neboť kdo se v té chvíli
podíval na Švejka, musel mít takový dojem, že to
vůbec není možné, aby muž s takovou tvářností a
postavou mohl mít nějaké dokumenty u sebe. Švejk
v tom okamžiku vyhlížel, jako by spadl s nebe s
nějaké jiné planety a nyní hledí s naivním
údivem na nový svět, kde od něho žádají takovou
neznámou dosud pro něho pitomost, jako jsou
nějaké dokumenty.
Poručík chvíli uvažoval, dívaje se na Švejka, co
mu má říct.
Konečně se optal: „Co jste dělal na nádraží?“
„Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jsem čekal
na vlak do Českých Budějovic, abych mohl se
dostat k svému 91. regimentu, kde jsem buršem u
pana obrlajtnanta Lukáše, kterého jsem byl nucen
opustit, jsa předvedenej kvůli pokutě k
přednostovi stanice, poněvadž jsem byl
podezřelej, že jsem zastavil rychlík, ve kterém
jsme jeli, pomocí vochrannej a poplašnej brzdy.“
„Z toho jsem blázen,“ rozkřikl se poručík,
„řekněte mně to nějak souvisle, krátce a
nežvaňte nějaké voloviny.“
„Poslušně hlásím, pane lajtnant, že již vod tý
chvíle, jak jsme sedali s panem obrlajtnantem
Lukášem do toho rychlíku, kterej nás měl odvézt
a dopravit co nejrychleji k našemu 91. c. k.
pěšímu regimentu, že jsme měli smůlu. Napřed se
nám ztratil kufr, potom zas, aby se to nepletlo,
nějakej pán generálmajor, úplně plešatej...“
„Himmel Herrgott,“ vzdychl poručík.
„Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vono je
třeba, aby to lezlo ze mě jako z chlupatý deky,
aby byl přehled vo celý události, jak to vždycky
říkal nebožtík
švec Petrlík , když poroučel svýmu
klukovi, než ho začal řezat řemenem, aby si
svlíkl kalhoty.“
A zatímco poručík supěl, pokračoval Švejk dál:
„Tak jsem se nějak nezalíbil tomu panu plešatému
generálmajorovi a byl jsem poslán ven na chodbu
panem obrlajtnantem Lukášem, u kterého jsem
buršem. Na chodbě potom byl jsem obviněnej, že
jsem udělal to, jak už jsem vám říkal. Než se ta
věc vyřídila, tak jsem zůstal na peroně sám.
Vlak byl pryč, pan obrlajtnant i s kufry, i se
všemi svýma, mýma dokumenty taky pryč, a já tu
zůstal civět jako sirotek bez dokumentů.“
Švejk podíval se tak dojemně něžně na poručíka,
že tomu bylo teď úplně jasné, že je plnou
pravdou, co zde slyší od toho chlapa, dělajícího
takový dojem pitomce od narození.
Poručík vyjmenoval nyní Švejkovi všechny vlaky,
které po rychlíku odjely do Budějovic, a položil
mu otázku, proč zmeškal ty vlaky.
„Poslušně hlásím, pane lajtnant,“ odpověděl
Švejk, dobromyslně se usmívaje, „že mne, mezitím
co jsem čekal na ten nejbližší vlak, stihla ta
nehoda, že jsem pil za stolem jedno pivo za
druhým.“
„Takového vola jsem neviděl,“ pomyslil si
poručík, „přizná se ke všemu. Kolik už jsem jich
tady měl, a každý zapíral, a tenhle si klidně
řekne: ,Zmeškal jsem všechny vlaky, poněvadž
jsem pil jedno pivo za druhým.’“
Tyto úvahy shrnul v jednu větu, s kterou se
obrátil k Švejkovi: „Vy jste, chlape,
degenerovanej. Víte, co je to, když se o někom
řekne, že je degenerovaný?“
„U nás
na rohu Bojiště a Kateřinský ulice,
poslušně hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden
degenerovanej člověk. Jeho otec byl jeden
polskej hrabě a matka byla porodní bábou. Von
met ulice a jinak si po kořalnách nenechal říkat
než pane hrabě.“
Poručík uznal za dobré nějakým způsobem už to
všechno ukončit, proto řekl důrazně: „Tak vám
říkám, vy hlupáku, paznehte, že půjdete k
pokladně, koupíte si lístek a pojedete do
Budějovic. Jestli vás ještě tady uvidím, tak s
vámi zatočím jako s desertýrem. Abtreten!“
Poněvadž se Švejk nehýbal a stále držel ruku
na štítku čepice, poručík zařval:
„Marsch hinaus, neslyšel jste, abtreten?
Korporál
Palánek,
vezměte toho chlapa blbého ke kase a kupte mu
lístek do Českých Budějovic!“
Desátník Palánek se za chvíli objevil opět v
kanceláři. Pootevřenými dveřmi nakukovala za
Palánkem dobromyslná tvář Švejkova.
„Co zas je?“
„Poslušně hlásím, pane lajtnant,“ tajemně
zašeptal desátník Palánek, „von nemá peníze na
dráhu a já taky ne. Zadarmo ho nechtějí vozit,
poněvadž nemá jako ty vojenský dokumenty, že
jede k pluku.“
Poručík dlouho nedal na sebe čekat se
šalomounským rozřešením trudné otázky.
„Tak ať jde pěšky,“ rozhodl, „ať ho zavřou u
pluku, že se opozdil; kdo se s ním tady bude
tahat.“
„Nic platno, kamaráde,“ řekl desátník Palánek k
Švejkovi, když vyšel z kanceláře, „musíš jít,
holenku, pěšky do Budějovic. Máme tam na
vachcimře veku komisárku, tak ti ji dáme na
cestu.“
A za půl hodiny, když Švejka napojili ještě
černou kávou a dali mu kromě komisárku balíček
vojenského tabáku na cestu k regimentu, vyšel
Švejk z Tábora za tmavé noci, kterou zněl jeho
zpěv.
Zpíval si starou vojenskou píseň:
Když jsme táhli k
Jaroměři, ať si nám to kdo chce věří...
A čertví jak se to stalo, že dobrý voják Švejk
místo na jih k Budějovicům šel pořád rovně na
západ.
Šel sněhy silnice, ve mraze, zahalen v svůj
vojenský plášť, jako poslední z gardy
Napoleonovy vracející se z výpravy na Moskvu, s
tím toliko rozdílem, že si zpíval vesele:
Já jsem si vyšel na špacír do háje zelenýho.
A v zasněžených lesích v nočním tichu hučelo to
ozvěnou, až se po vesnicích rozštěkali psi.
Když ho zpěv omrzel, sedl si Švejk na hromádku
štěrku, zapálil si dýmku a odpočinuv si šel dál,
vstříc novým dobrodružstvím budějovické anabase. |