Konečně se
všichni dočkali toho okamžiku, kdy je nacpali do vagonů v poměru
42 mužů k 8
koním. Koním ovšem se jelo pohodlněji než mužstvu, poněvadž mohli spát
vstoje, ale to nevadilo. Vojenský vlak vezl do
Haliče opět novou skupinu
lidí hnaných na jatky.
Celkem však se
všem těm tvorům přece jen ulehčilo; bylo to něco již určitého, když se vlak
hnul, ale předtím to byla jen trapná nejistota, panika, zdali se pojede již
dnes, nebo zítra, či pozítří. Některým bylo jako odsouzeným k smrti, kteří
očekávají se strachem, kdy si pro ně přijde kat. A potom nastane uklidnění,
že už to bude odbyto.
Proto jeden
voják řval z vagonu jako pominutý: „Jedeme, jedeme!“
Účetní
šikovatel Vaněk měl úplnou pravdu, když říkal Švejkovi, že není žádný spěch.
Nežli se
dospělo k tomu okamžiku, aby se lezlo do vagonů, uplynulo několik dní, a
přitom se stále hovořilo o konservách a zkušený Vaněk prohlásil, že je to
jenom fantasie. Jaképak konservy! Takhle ještě polní mše, poněvadž i při
předešlé maršce tak bylo. Když jsou konservy, tak polní mše odpadá. V
opačném případě polní mše je náhražkou za konservy.
A tak se
objevil místo gulášových konserv vrchní polní kurát
Ibl, který zabil tři
mouchy jednou ranou. Odsloužil polní mši najednou pro tři pochodové prapory,
dvěma z nich požehnal do Srbska a jednomu do Ruska.
Měl přitom
velice nadšenou řeč a bylo znát, že bral materiál z vojenských kalendářů.
Byla to taková dojemná řeč, že když ujížděli na Mošon, Švejk, který byl
pohromadě ve vagonu s Vaňkem v improvisované kanceláři, vzpomněl si na ten
proslov a řekl účetnímu šikovateli: „To bude moc fajn, jak povídal ten
feldkurát, až den se skloní k večeru a slunce se
svýma zlatejma paprskama
zapadne za hory a na bojišti bude slyšet, jak von říkal, ten poslední dech
umírajících, hejkot kleslých koní a sténání raněných mužů a nářek
vobyvatelstva, když mu
hořejí chalupy nad hlavou. Já mám moc rád, když tak
lidi blbnou na kvadrát.“
Vaněk
souhlasně kývl hlavou: „Byl to zatraceně dojemný případ.“
„Bylo to moc
hezký a poučný,“ řekl Švejk, „já si to pamatuju velmi dobře, a až se vrátím
z vojny, tak to budu vypravovat ,U kalicha’. Von se, když nám to pan kurát
vykládal, tak pěkně rozkročil, že jsem měl strach, aby mu jedna
haksna
neuklouzla a von nespad do polního oltáře a nerozbil si
kokos vo monstranci.
Von nám dával
takovej pěknej příklad z dějin naší armády, když ještě sloužil
Radeckej a s večerními červánky slučoval se
voheň, jak hořely stodoly na
bojišti, jako kdyby to byl viděl.“
A týž den
vrchní polní kurát Ibl byl již ve Vídni a opět tam jinému
maršbatalionu
vykládal dojemnou historii, o které se Švejk zmiňoval a která se mu tolik
líbila, že ji nazval blbostí na kvadrát.
„Milí vojáci,“
řečnil vrchní polní kurát Ibl,
„tak tedy si myslete, že je rok osmačtyřicátý a že vítězstvím skončila bitva
u
Custozzy, kde po desetihodinovém úporném
boji musil italský král
Albert přenechati krvavé bojiště našemu otci vojínů,
maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvělého
vítězství.
A hle, vojáci
milí! Na výšině před dobytou
Custozzou zastavil se kmet vojevůdce. Kolem
něho jeho věrní vojevůdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku,
neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína,
jenž se smrtí zápasil. S roztříštěnými údy na poli cti pociťoval zraněný
praporečník Hrt, jak na něho hledí maršálek
Radecký. Hodný zraněný
praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravici zlatou medalii v křečovitém
nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho
srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se
s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi.
,Popřej si
klidu, můj hodný vojíne,’ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl
mu podati ruku.
,Nejde to,
pane maršálku,’ řekl umírající vojín, ,mám obě ruce uraženy, ale o jedno
prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?’
,Docela, milý
brachu,’ pravil laskavě polní maršálek, ,škoda, že tvá radost je zkalena
tvým zraněním.’
,Ovšem,
vznešený pane, se mnou je konec,’ temným hlasem řekl vojín, příjemně se
usmívaje. ,Máš žízeň?’ otázal se
Radecký. ,Den byl parný, pane maršálku,
měli jsme přes 30 ° horka.’ Nato
Radecký, chopiv se polní láhve svého
pobočníka, podával ji umírajícímu. Tento se napil, učiniv mocný doušek.
,Zaplať bůh tisíckrát,’ zvolal, namáhaje se políbiti ruku svému veliteli.
,Jak dlouho sloužíš?’ otázal se tento. ,Přes čtyřicet let, pane maršálku! U
Ošper dobyl jsem
zlaté medalie. Také u
Lipska jsem byl,
dělový kříž mám
rovněž, pětkrát jsem byl smrtelně raněn, ale teď je se mnou dočista konec.
Ale jaké štěstí a blaho, že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na
smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!’
V tom
okamžiku, milí vojáci, zazněly z tábora velebné zvuky naší hymny ,Zachovej
nám, Hospodine’, mocně a vznešeně nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící
se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit.
,Sláva
Rakousku,’ zvolal nadšeně, ,sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné
písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!’
Umírající
sklonil se ještě jednou k pravici maršálkově, kterou poceloval, sklesl a
tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevůdce stál tu s
obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. ,Tento krásný
konec je věru záviděníhodný,’ pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do
sepjatých dlaní.
Milí vojíni, i
já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce.“
Vzpomínaje na
tuto řeč vrchního polního kuráta
Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž
by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát.
Potom Švejk
počal mluvit o známých rozkazech, které jim byly přečteny před vstoupením do
vlaku. Jeden byl armádní rozkaz podepsaný Františkem Josefem a druhý byl
rozkaz arcivévody
Josefa Ferdinanda, vrchního velitele východní armády a
skupiny, kteréž oba týkaly se událostí na
Dukelském průsmyku dne 3. dubna
1915, kdy přešly dva bataliony
28. pluku i s důstojníky k Rusům za zvuků
plukovní kapely.
Oba rozkazy
byly jim přečteny třaslavým hlasem a zněly v českém překladu:
Armádní rozkaz
ze dne 17. dubna 1915:
Přeplněn
bolestí nařizuji, aby c. k. pěší pluk čís. 28 pro zbabělost a velezrádu byl
vymazán z mého vojska. Plukovní prapor budiž zneuctěnému pluku odebrán a
odevzdán do vojenského musea. Dnešním dnem přestává existovat pluk, který,
otráven mravně z domova, vytáhl do pole, aby se dopustil velezrády.
František
Josef I.
Rozkaz
arcivévody Josefa Ferdinanda:
České
trupy během
polního tažení zklamaly, zejména v posledních bojích. Zejména zklamaly při
obraně posic, ve kterých se nalézaly po delší dobu v zákopech, čehož použil
často nepřítel, aby navázal styky a spojení s ničemnými živly těchto
trup.
Obyčejně
vždy směřovaly pak útoky nepřítele, podporovaného těmito zrádci, proti těm
oddílům na frontě, které byly od takových
trup obsazeny.
Často
podařilo se nepříteli překvapit naše části a takřka bez odporu proniknout do
našich posic a zajmouti značný, velký počet obránců.
Tisíckrát
hanba, potupa i opovržení těmto bídákům bezectným, kteří dopustili se zrady
císaře i říše a poskvrňují nejen čest slavných praporů naší slavné a
statečné armády, nýbrž i čest té národnosti, ku které se hlásí.
Dřív nebo
později zastihne je kulka nebo provaz kata.
Povinností
každého jednotlivého českého vojáka, který má čest v těle, je, aby označil
svému komandantovi takového ničemu, štváče a zrádce.
Kdo tak
neučiní, je sám takový zrádce a ničema.
Tento
rozkaz nechť je přečten všemu mužstvu u českých pluků.
C. k. pluk
čís. 28 nařízením našeho mocnáře jest již vyškrtnut z armády a všichni
zajatí přeběhlíci z pluku splatí svou krví těžkou vinu.
Arcivévoda
Josef Ferdinand
„To nám to
přečtli trochu pozdě,“ řekl Švejk k
Vaňkovi, „velice se divím, že nám to
četli až teď, když už císař pán ten
befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak
vypadat, jako kdyby z nějakejch důvodů hned nám to nedali přečíst. Já
bejt
císařem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám
befél
17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí číst u všech regimentů, i kdyby
šídla padala.“
Na druhé
straně vagonu proti Vaňkovi seděl kuchař okultista z důstojnické
mináže a
cosi psal. Za ním seděli sluha nadporučíka Lukáše vousatý obr Baloun a
telefonista přidělený k 11.
marškumpačce,
Chodounský. Baloun přežvykoval kus
komisárku a vykládal uděšeně telefonistovi
Chodounskému, že za to nemůže,
když v té tlačenici při nastupování do vlaku nemohl se dostat do štábního
vagonu ku svému nadporučíkovi.
Chodounský ho
strašil, že teď přestává legrace, že za to bude kulka.
„Kdyby bylo už
jednou toho trápení konec,“ bědoval Baloun. „už jednou jsem měl na mále na
manévrech u Votic. Tam jsme šli
vo hladu a žízni, a když k nám přijel
batalionsadjutant, tak jsem
vykřik: ,Dejte nám vodu a chleba!’
Von votočil
na mne koně a řek, že kdyby to bylo ve válce, že bych musil vystoupit z řady
a že by mne dal vodstřelit, a teď že mne dá zavřít na
garnison, ale měl jsem
veliký štěstí, poněvadž když to jel
voznámit ke štábu, tak na cestě se mu
splašil kůň, von spad a zlámal si, sláva bohu, vaz.“
Baloun těžce
vzdychl a zakuckal se soustem chleba, a když se vzpamatoval, žádostivě
podíval se na dva vaky nadporučíka Lukáše, které opatroval.
„Fasovali,
páni oficíři,“ řekl trudnomyslně, „játrové konservy a uherský salám. Takhle
kousíček.“
Díval se
přitom tak toužebně na ty dva vaky svého nadporučíka jako ode všech opuštěný
pejsek, který je hladový jako vlk a sedí, vdechuje páry z vařící se uzeniny,
u dveří uzenářského krámu.
„Neškodilo
by,“ řekl Chodounský, „kdyby nás někde čekali s nějakým dobrým obědem. To
když jsme my na začátku vojny jeli do Srbska, tak jsme se přežrali na každé
stanici, jak nás všude hostili. Z husích stehýnek jsme vyřezávali špalíčky
toho nejlepšího masa a hráli s nimi
ovčinec na plátech čokolády. V
Oseku v Charvatsku nám přinesli do vagonu dva páni od veteránů velký kotel pečeného
zajíce, a to už jsme nevydrželi a vylili jsme jim to všechno na hlavu. Po
všech tratích jsme nic jiného nedělali, než
blili z vagonů.
Kaprál
Matějka v
našem vagoně se tak přecpal, že jsme museli dát mu přes břicho prkno a
skákat po něm, jako když se šlape zelí, a to mu teprve ulevilo a šlo to z
něho horem dolem. Když jsme jeli přes Uhry, tak nám házeli do vagonů na
každé stanici pečené slepice. Z těch jsme nic jiného nejedli než mozeček. V
Kapošfalvě házeli nám Maďaři do vagonů celé kusy pečených prasat a jeden
kamarád dostal celou pečenou vepřovou hlavou tak do lebky, že potom toho
dárce honil s überschwunkem přes tři koleje. Zato už v Bosně jsme ani vodu
nedostali. Ale do Bosny, ačkoliv to bylo zakázané, měli jsme různých
kořalek, co hrdlo ráčilo, a vína potoky. Pamatuji se, že na jedné stanici
nás nějaké paničky a slečinky uctívaly pivem a my jsme s jim do konve s
pivem vymočili, a ty jely od vagonu!
Všichni jsme
byli jako v mátohách po celou cestu, já neviděl ani na
žaludské eso, a než
jsme se nadáli, najednou rozkaz, karty jsme ani nedohráli, a všechno ven z
vagonů. Nějakej
kaprál, už nevím, jak se jmenoval, ten křičel na svoje lidi,
aby zpívali: ,Und die Serben müssen sehen, daß wir Österreicher Sieger,
Sieger sind.’ Ale někdo ho zezadu kop a on se převalil přes koleje. Potom
křik, aby se daly ručnice do pyramid, a vlak hned otočil a jel nazpět
prázdný, jen, to se ví, jak to v té panice bývá, odvezl nám s sebou
verpflegung na dva dny. A jako odtud k
tamhletěm stromům, tam už začaly
praskat šrapnely. Přijel z druhého konce
batalionskomandant a svolal všechny
na poradu, a potom přišel náš
obrlajtnant
Macek, Čech jako poleno, ale
mluvil jen německy, a povídá, bledý jako křída, že se dál nemůže
ject, trať
že je vyhozena do povětří v noci, Srbové že se dostali přes řeku a jsou nyní
na levém křídle. Ale to je ještě daleko od nás. My prý dostaneme posily a
pak je rozsekáme. Nikdo aby se nevzdal, kdyby k něčemu došlo, Srbové
prej
zajatcům uřezávají uši, nosy a vypichují oči. Že nedaleko nás praskají
šrapnely, z toho abychom si nic nedělali. To se prý naše
artilerie
nastřeluje. Najednou ozvalo se kdesi za horou tatatatatatatata. To prý
nastřelují naši maschingewehry. Potom bylo zleva slyšet kanonádu, my jsme to
slyšeli ponejprv a leželi na břiše, přes nás přelétlo několik granátů a
zapálily nádraží a z pravé strany nad námi začaly hvízdat kuličky a v dálce
bylo slyšet salvy a rachocení ručnic.
Obrlajtnant Macek poručil rozebrat
pyramidy a ládovat
kvéry.
Dienstführender šel k němu a řekl, že to není
vůbec možné, poněvadž nemáme s sebou žádnou munici, že přece ví dobře, že
munici jsme měli fasovat až u další etapy před posicí. Před námi že jel vlak
s municí a ten že už patrně se dostal Srbům do rukou.
Obrlajtnant Macek stál
chvíli jako ze dřeva a pak dal rozkaz ,bajonet
auf’, aniž by věděl proč, jen
tak ze zoufalství, aby se něco dělalo. Potom jsme zas stáli v pohotovosti
hezkou chvíli, potom zas jsme lezli na pražce, poněvadž objevil se nějaký
aeroplán a šarže řvaly: ,Alles decken, decken!’ Pak se objevilo, že je to
náš, a byl také omylem naší artilerií podstřelenej. Tak jsme zas vstali, a
žádný rozkaz, rút! Z jedné strany hnal se k nám nějaký kavalerista. Ještě
zdaleka křičel: ,Wo ist
Batalionskommando?’
Batalionskomandant vyjel mu
naproti, ten mu podal nějaký list a zase už odjížděl dál napravo.
Batalionskomandant si to po cestě četl, a pak najednou jako když se zblázní.
Vytasil šavli a letěl k nám. ,Alles zurück, alles zurück!’ řval na
důstojníky. ,Direktion Mulde, einzeln abfallen!’ A tu to začalo. Ze všech
stran, jako by na to čekali, počali do nás pálit. Po levé straně bylo
kukuřičné pole a to bylo jako jeden čert. My jsme se plížili po
čtyrech do
údolí, ruksaky nechali na těch zatracených pražcích.
Obrlajtnant Macek
dostal to se strany do hlavy a neřek ani švec. Než jsme utekli do údolí,
bylo plno zabitých a raněných. Ty jsme tam nechali a běželi jsme až do
večera a krajina byla od našich již před námi jako vymetená. Jen jsme viděli
vyrabovaný trén. Až konečně jsme se dostali na stanici, kde už se dostaly
nové rozkazy, sednout do vlaku a ject nazpátek ku štábu, což jsme nemohli
vykonat, poněvadž celý štáb padl den předtím do zajetí, o čemž jsme se
dozvěděli až ráno. Pak jsme byli jako sirotci, žádný o nás nic nechtěl vědět
a přidali nás k 73. regimentu, abychom s ním odstupovali, což jsme s
největší radostí udělali, ale napřed jsme museli
mašírovat kupředu asi den,
než jsme přišli k 73. regimentu. Potom jsme...“
Nikdo ho již
neposlouchal, neboť Švejk s Vaňkem hrál tahaný
mariáš, kuchař okultista z
důstojnické mináže psal dál obšírné psaní své manželce, která za jeho
nepřítomnosti počala vydávat nový theosofický časopis, Baloun dřímal na
lavici, a tak nezbylo telefonistovi
Chodounskému než opakovat: „Ano, na to
nezapomenu...“
Zvedl se a šel
kibicovat k tahanému mariáši.
„Aspoň kdybys
mně zapálil fajfku,“ řekl Švejk přátelsky na
Chodounského, „když už jdeš
kibicovat. Tahaný mariáš je vážnější věc než celá vojna a než to vaše
zatracený dobrodružství na
srbský hranici.
Takovou blbost
udělám, měl bych se fackovat. Že jsem ještě chvíli nepočkal s tím králem,
zrovna teď mně přišel filek. Já
hovado.“
Kuchař
okultista mezitím dokončil své psaní a přečítal si ho zřejmě uspokojen, jak
to pěkně složil kvůli vojenské censuře.
Drahá ženo!
Až dostaneš
tyto řádky, budu se nalézati již po několik dní ve vlaku, poněvadž odjíždíme
na frontu. Netěší mě to příliš, poněvadž ve vlaku musím zahálet a nemohu být
prospěšným, neboť se nevaří v naší důstojnické kuchyni a jídlo se dostane na
staničních etapách. Rád bych býval našim pánům důstojníkům uvařil mezi
jízdou Maďarskem segedinský guláš, ale sklaplo mně. Snad až přijedeme do Haliče, budu mít příležitost uvařit
šoule, pravé haličské, husu dušenou v
kroupách nebo v rýži. Věř mně, drahá Helenko, že se opravdu snažím co
nejvíce zpříjemnit našim pánům důstojníkům jich starosti a námahy. Byl jsem
od pluku přeložen k maršbatalionu, což bylo mým nejvroucnějším přáním, abych
mohl, byt’ i ze skromných prostředků, důstojnickou polní kuchyni na frontě uvésti v nejlepší koleje. Pamatuješ se, drahá Helenko, žes mně při,
narukování k pluku přála, abych dostal hodné představené. Tvé přání se
splnilo, a nejenže si ani v nejmenším nemohu naříkat, naopak všichni páni
důstojníci jsou našimi pravými přáteli a zejména ke mně se chovají jako
otec. Co nejdříve Ti oznámím číslo naší polní pošty...
Toto psaní
bylo vynuceno okolnostmi, když kuchař okultista nadobro si rozlil ocet s
plukovníkem
Schröderem, který mu dosud držel palec, ale na kterého se při
večeři na rozloučenou s důstojníky maršbatalionu opět, nešťastnou náhodou,
nedostala porce rolované telecí ledviny, a plukovník Schröder ho poslal s
marškumpačkou do pole, svěřiv důstojnickou kuchyni pluku nějakému
nešťastnému učiteli z
ústavu slepců na Klárově.
Kuchař
okultista přelétl ještě jednou, co napsal a co se mu zdálo velice
diplomatickým, aby se udržel přece jen trochu dál bojiště, poněvadž ať si
říká co kdo chce, přece jen je to
ulejvárna i na frontě.
Napsal sice,
když byl ještě v civilu redaktorem a majitelem okultistického časopisu pro
vědy záhrobní, velkou úvahu, že se nikdo nemá bát smrti, a úvahu o stěhování
duší.
Přistoupil též
dělat kibice k Švejkovi a
Vaňkovi. Mezi oběma spoluhráči nebylo v tom
okamžiku žádných rozdílů vojenské hodnosti. Nehráli již ve dvou, ale mariáš
ve třech s
Chodounským.
Ordonanc Švejk
nadával sprostě účetnímu šikovateli
Vaňkovi: „Já se vám divím, že můžete tak
blbě hrát. Vidíte přeci, von hraje
betla. Já nemám žádný
kule, a vy
neobrátíte vosmičkou a házíte jako nejpitomější
hovado žaludského
spodka, a
von to
trouba vyhraje.“
„To je řvaní
pro jednoho prohraného betla,“ zněla slušná odpověď účetního šikovatele, „vy
sám hrajete jako idiot. Já si mám vycucat z malíčku
kulovou vosmu, když
vůbec žádný kule taky nemám, já měl jen
vysoký zelený a
žaludy, vy
hampejzníku.“
„Tak jste měl
hrát, vy chytráku, durcha,“ s úsměvem řekl Švejk, „To je zrovna tak jako
jednou
u Valšů, dole v restauraci taky takovej jeden
nekňuba měl
durcha, ale
nehrál ho a vodložil vždycky ty nejmenší do
talonu a pustil
každýho na
betla. Ale
jaký měl karty! Vod všech barev ty nejvyšší. Jako teď, bych z
toho nic neměl, když vy byste hrál
durcha, tak taky tenkrát ne, a nikdo z
nás taky nic, jak to šlo kolem, platili bychom mu
furt. Já konečně povídám:
,Pane Herolde,
jsou tak laskav, hrajou durcha a neblbnou.’ Ale
von se na mne
utrh, že může hrát, co chce, abychom drželi hubu,
von že má universitu. Ale
to mu přišlo draze. Hostinský byl známej, číšnice byla s námi až moc
důvěrná, tak jsme to tý
patrole všechno vysvětlili, že je všechno v pořádku.
Předně, že je to vod něho
sprostý, rušit noční klid voláním
patroly, když
někde před hospodou sklouzne na náledí a jede po nose po něm, až ho má
rozbitej. Že jsme se ho ani nedotkli, když hrál falešně mariáš, a když byl
vodkrytej, žetak rychle
vyběh, až sebou
kecnul. Hostinskej i číšnice nám to
potvrdili, že jsme se vůči němu chovali skutečně až moc gentlemansky.
Von si
taky nic jinýho nezasloužil. Seděl od sedmi hodin večer až do půlnoci při
jednom pivě a sodovce a hrál si na bůhvíjakýho pána, poněvadž byl
universitní profesor, a mariáši rozuměl jako koza petrželi. Tak kdo má teď
rozdávat?“
„Zahrejme si
kaufcvika,“ navrhl kuchař okultista, „šesták a dva.“
„To raději nám
vypravujte,“ řekl účetní šikovatel Vaněk, „o stěhování duší, jako jste to
vykládal slečně v kantině, když jste si rozbil nos.“
„Vo tom
stěhování duší jsem už taky slyšel,“ ozval se Švejk. „Já jsem si také jednou
umínil před léty, že se, jak se s vodpuštěním říká, sám budu vzdělávat,
abych nezůstal pozadu, a chodil jsem do čítárny
Průmyslové jednoty v Praze,
ale poněvadž jsem byl roztrhanej a svítily mně díry na zadnici, tak jsem se
nemoh vzdělávat, poněvadž mne tam nepustili a vyvedli ven, poněvadž myslili,
že jsem šel krást zimníky. Tak jsem si vzal sváteční šaty a šel jsem jednou
do musejní knihovny a vypůjčil jsem si takovou jednu knížku o tom stěhování
duší se svým kamarádem, a tam jsem se dočetl, že jeden
indickej císař se
proměnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se proměnil v opici,
z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem. Potom na vojně jsem se
přesvědčil, že něco pravdy na tom musí bejt, poněvadž kdekdo vojáky, když
měl nějakou hvězdičku, pojmenoval buď
mořskými prasaty, nebo vůbec nějakým
zvířecím jménem, a podle toho by se dalo soudit, že před tisíci léty tyhle
sprostí vojáci byli nějakýma slavnejma vojevůdci. Ale když je vojna, tak je
takový stěhování duší náramně hloupá věc. Čertví kolik proměn člověk
prodělá, než se stane, řekněme, telefonistou, kuchařem nebo
infanteristou, a
najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nějakého koně u
artilerie,
a do celý baterie, když jede na nějakou kotu, práskne
novej granát a zabije
zas toho koně, do kterýho se ten nebožtík vtělil, a hned se přestěhuje ta
duše do nějaké krávy u trénu, z který udělají guláš pro
manšaft, a z krávy
třebas hned se přestěhuje do telefonisty, z telefonisty...“
„Já se divím,“
řekl telefonista Chodounský, zřejmě uražen, „že zrovna já mám být terčem
pitomých vtipů.“
„Není ten
Chodounský, co má soukromej detektivní ústav s tím
vokem jako trojice boží,
váš příbuznej?“ otázal se nevinně Švejk. „Já mám moc rád
soukromý detektivy.
Já jsem taky jednou sloužil před léty na vojně s jedním soukromýrn
detektivem, s nějakým Stendlerem. Ten měl tak šišatou hlavu, že mu náš
feldvébl vždycky říkal, že už viděl moc
šišatejch hlav
vojenskejch za
dvanáct let, ale takovou šišku že si ani v duchu nepředstavoval.
,Poslouchají, Stendlere,’ říkal mu vždycky, ,kdyby nebyly letos manévry, tak
by se vaše šišatá hlava ani na vojnu nehodila, ale takhle se bude alespoň
podle vaší šišky artilérie nastřelovat, když
přijdem do krajiny, kde nebude
žádnej lepší
punkt k orientaci.’ Ten
vod něho zkusil. Někdy, při
marši,
poslal ho na pět set kroků napřed a pak poručil: ,Direktion šišatá hlava.’
Von měl vůbec ten pan Stendler, i jako
soukromej detektiv, náramnou smůlu.
Kolikrát nám v kantině o tom vyprávěl, jaký měl často trápení.
Von dostával
takový úlohy, jako kupříkladu vypátrat, zdali se manželka
nějakýho klienta,
který k nim přišel celej bez sebe, s jiným
nesčuchla, a jestli už se
sčuchla, s kým se
sčuchla, kde a jak se
sčuchla. Nebo zas naopak. Nějaká
taková žárlivá ženská chtěla vypátrat, s kterou se její muž
fláká, aby mu
mohla doma dělat ještě větší rámus. Von byl
vzdělanej člověk, mluvil jen
vybraně o porušení manželský věrnosti a vždycky div neplakal, když nám
vyprávěl, že všichni chtěli, aby zastih ji nebo jeho in flagranti.
Jinej by
se třebas z toho těšil, když najde takovej párek in flagranti, a
voči by si
moh vykoukat, ale ten pan Stendler, jak nám vyprávěl, byl z toho
celej pryč.
Von říkal velice inteligentně, že se už
nemoh na ty voplzlý prostopášnosti
ani koukat. Nám kolikrát tekly sliny z huby, jako když pes
kaní, když kolem
něho nesou vařenou šunku, když nám vyprávěl o všech těch
různejch posicích,
jak ty párky natrefil. Když jsme měli kasárníka, tak nám to vždy kreslil.
,Takhle jsem,’ povídá, ,viděl paní tu a tu s tím a tím pánem...’ I adresy
nám řek. A byl takovej smutnej. ,Těch facek,’ říkal vždy, ,co jsem dostal
vod vobojích stran; a to mne tak nemrzelo jako to, že jsem bral úplatky. Na
jeden takovej úplatek nezapomenu do smrti.
Von nahej, vona nahá. V hotelu, a
nezarýgrovali se, pitomci! Na divan se nevešli, poněvadž byli
voba tlustí,
tak laškovali na koberci jako koťata. A koberec byl
celej prošlapanej,
zaprášenej a po něm válely se nedopalky z cigaret. A když jsem vešel, tak
voba vyskočili, von stál proti mně a ruku si držel jako fíkovej list. A
vona
se otočila zády ke mně a bylo vidět na kůži, že má
vobtisknutej celej vzorek
toho mřížkování z koberce a na páteři jednu přilepenou
hilznu z cigarety.
»Vodpuste,« povídám, »pane Zemku, já jsem
soukromej detektiv Stendler, vod
Chodounskýho, a mám
ouřední povinnost vás najít in flagranti na základě
oznámení vaší paní manželky. Tato dáma, s kterou zde udržujete nedovolený
poměr, jest paní Grotová.« Nikdy jsem v životě neviděl
takovýho klidnýho
občana. »Dovolte,« řekl, jako by se to samo sebou rozumělo, »já se obléknu.
Vinna je jedině má manželka, která bezdůvodnou žárlivostí svádí mne k
nedovolenýmu poměru, kteráž puzena pouhým podezřením uráží manžela
předhůzkami a mrzkou nedůvěrou. Nezbývá-li však pochybnosti, že hanba nedá
se víc zatajit... Kde mám povlíkačky?« otázal se přitom klidně. »Na
posteli.« Zatímco na sebe natahoval podvlékačky, vykládal mně dál: »Jestli
hanba se nedá zatajit, tak se řekne rozvod. Ale tím se skvrna
příhany
nezatají. Vůbec jest rozvod věcí povážlivou,« mluvil dál, oblékaje se,
»nejlepší je, když se manželka ozbrojí trpělivostí a nepodává podnět k
veřejnému pohoršení. Ostatně dělejte, jak chcete, já vás zde nechám s
milostpaní o samotě.« Paní Grotová vlezla si zatím do postele, pan Zemek mně
podal ruku a odešel.’
Já už se dobře
nepamatuji, jak nám dál vykládal pan Stendler, co všechno potom mluvil,
poněvadž von se bavil s tou paní v posteli velice inteligentně, že jako
manželství není ustanoveno k tomu, aby každýho zhola přímo vedlo ku štěstí,
a že každého je povinnost v manželství pokořit chtíč a tělesnou svou část
vytříbit a oduševnit. ,A přitom jsem se,’ vyprávěl pan Stendler, ,pomalu
začal vodstrojovat, a když už jsem byl
vodstrojenej
a celej zmámenej a
divokej jako jelen v říji, vešel do pokoje můj
dobrej známej
Stach, taky
soukromej detektiv, z našeho konkurenčního ústavu pana
Sterna, kam se
vobrátil pan
Grot o pomoc, co se týká jeho paní, která prý má nějakou
známost, a víc neřek než: »Aha, pan Stendler je in flagranti s paní
Grotovou, gratuluji.« Zavřel zas tiše dveře a odešel. »Teď už je všechno
jedno,« řekla paní Grotová, »nemusíte se tak rychle
voblíkat, máte vedle mne
dost místa.« »Mně se, milostpaní, právě jedná vo místo,« řekl jsem a už jsem
ani nevěděl, co mluvím, jenom se pamatuji, že jsem něco mluvil o tom, že
panují-li sváry mezi manžely, že tím utrpí taky vychování dítek.’ Potom
ještě nám vyprávěl, jak se rychle voblíkal a jak
vzal roha a jak si umínil,
že to hned řekne svýmu šéfovi panu
Chodounskýmu, ale že se šel na to
posilnit, a než přišel, že už to bylo s křížkem po funuse. Zatím že už tam
byl ten Stach z nařízení svýho šéfa pana Sterna, aby dal ránu panu
Chodounskýmu, jaký to má zřízence
svýho soukromýho detektivního ústavu, a
ten zas nevěděl vo ničem lepším než poslat rychle pro manželku pana
Stendlera, aby si to s ním spravila sama, když je někam poslán v úřední
povinnosti a najdou ho z konkurenčního ústavu in flagranti. ,Vod tý doby,’
říkal vždy pan Stendler, když na tohle přišla řeč, ,mám ještě šišatější
palici.“
„Tedy hrajeme
pět-deset?“ Hráli.
Vlak zastavil
se na stanici Mošon. Byl již večer a nikoho nepouštěli z vagonů.
Když se hnuli,
ozval se z jednoho vagonu silný hlas, jako by chtěl přehlušit rachocení
vlaku. Nějaký voják z Kašperských Hor v nábožné náladě večera opěval hrozným
řevem tichou noc, která se blížila k uherským rovinám:
Gute Nacht!
Gute Nacht!
Allen Müden
sei’s gebracht.
Neigt der
Tag stille zur Ende,
ruhen alle
fleiß’gen Hände,
bis der
Morgen ist erwacht.
Gute Nacht!
Gute Nacht!
„Halt Maul, du
Elender,“ přerušil někdo sentimentálního zpěváka, který umlkl. Stáhli ho od
okna.
Ale pilné ruce
neodpočívaly až do rána. Stejně jako všude ve vlaku pod světlem svíček, tak
i zde ve světle malé petrolejové lampy, zavěšené na stěně, hráli dál
čapáry
a Švejk, kdykoliv někdo tam spadl při rabování, prohlašoval, že je to
nejspravedlivější hra, poněvadž každý může si vyměnit tolik karet, kolik
chce.
„Při
kaufcviku,“ tvrdil Švejk, „musí se
rabovat jenom eso a sedma, ale pak se
můžeš vzdát. Vostatní karty
rabovat nemusíš. To už děláš na svoje risiko.“
„Dejme si
zdravíčko,“ navrhoval za všeobecného souhlasu Vaněk.
„Červená
sedma,“ hlásil Švejk, snímaje karty. „Každý po pětníku a dává se po
čtyrech.
Dělejte, ať něco uhrajem.“
A na tváři
všech bylo vidět takovou spokojenost, jako kdyby vojny nebylo a oni
nenalézali se ve vlaku, který je veze k posici do velkých krvavých bitev a
masakrů, ale v nějaké pražské kavárně za hracími stoly.
„To jsem si
nemyslel,“ řekl Švejk po jedné partii, „že když jsem šel na nic a měním
všechny čtyry, že dostanu
kočičáka (eso). Kampak jste se hrabali na mne s
králem? Přebiju krále na to tata.“
A zatímco zde
přebíjeli krále kočičákem, daleko na frontě králové mezi sebou přebíjeli se
svými poddanými.
...........................................
Ve štábním
vagoně, kde seděli důstojníci pochodového praporu, panovalo ze začátku jízdy
podivné ticho. Většina důstojníků byla zahloubána do malé knihy v plátěné
vazbě s nadpisem „Die Sünden der Väter. Novelle von
Ludwig Ganghofer“ a
všichni byli současně zabráni do čtení stránky 161. Hejtman
Ságner,
batalionní velitel, stál u okna, v ruce držel tutéž knížku, maje ji taktéž
otevřenu na stránce 161.
Díval se na
krajinu a přemýšlel, jak vlastně by všem co nejsrozumitelněji vysvětlil, co
mají s tou knihou dělat. Bylo to vlastně nejpřísněji důvěrné.
Důstojníci
zatím přemýšleli o tom, že se plukovník Schröder zbláznil nadobro. Byl sice
už dávno potrhlý, ale přec nedalo se očekávat, že ho to chytne tak najednou.
Před odjezdem vlaku dal si je zavolat k poslednímu „bešprechungu“, při
kterém jim sdělil, že každému patří po knize
„Die Sünden der Väter“ od
Ludvíka Ganghofera, které dal odnésti do
batalionní kanceláře.
„Pánové,“ řekl
se strašně tajuplným výrazem, „nezapomeňte nikdy na stránku 161!“ Zahloubáni
do té stránky, nemohli si z toho ničeho vybrat. Že nějaká Marta, na té
stránce, přistoupila k psacímu stolu a vytáhla odtud nějakou roli a
uvažovala hlasitě, že obecenstvo musí cítit soustrast s hrdinou role. Potom
se ještě objevil na té stránce nějaký Albert, který neustále se snažil
mluvit žertovně, což vytrženo z neznámého děje, který před tím předcházel,
zdálo se takovou hovadinou, že nadporučík Lukáš překousl vzteky špičku na
cigarety.
„Zbláznil se,
dědek,“ myslili si všichni, „s ním už je konec. Teď ho přeloží do
ministerstva vojenství.“
Hejtman
Ságner
se zvedl od okna, když si to v hlavě všechno dobře zkomponoval. Neměl
přílišného pedagogického nadání, proto mu tak dlouho trvalo, než sestavil si
v hlavě celý plán přednášky o významu stránky sto šedesáté prvé.
Než začal
vykládat, oslovil je „Meine Herren“, jako to dělal dědek plukovník, ačkoliv
dřív, ještě než vlezli do vlaku, říkal jim „Kameraden“.
„Also meine
Herren...“ A jal se přednášet, že včera večer dostal od plukovníka
instrukce týkající se stránky 161 v „Die Sünden der Väter“
od
Ludvíka Ganghofera.
„Also meine
Herren,“ pokračoval slavnostně, „zcela důvěrné informace týkající se nového
systému šifrování depeší v poli.“ Kadet
Biegler vytáhl zápisník a tužku a
řekl neobyčejně přičinlivým tónem: „Jsem hotov, pane hejtmane.“
Všichni se
podívali na toho hlupáka, jehož přičinlivost ve škole jednoročních
dobrovolníků hraničila s blbostí. Šel dobrovolně na vojnu a vykládal hned
při první příležitosti veliteli školy jednoročních dobrovolníků, když se
seznamoval s domácími poměry žáků, že jeho předkové se psali původně
Büglerové z Leutholdů a že měli v erbu čapí křídlo s rybím ocasem.
Od té doby ho
pojmenovali po jeho erbu a „Čapí křídlo s rybím ocasem“ bylo krutě
pronásledováno a stalo se rázem nesympatickým, poněvadž to nijak nešlo
dohromady k poctivému obchodu jeho otce se zaječími i králičími kůžemi,
ačkoliv ten romantický nadšenec se poctivě přičiňoval, aby sežral celou
vojenskou vědu, vynikl pilností a znalostí nejen všeho, co se mu k učení
předkládalo, nýbrž ještě si sám hlavu zabedňoval čím dál tím více
študiem
spisů o vojenském umění a historii válečnictví, o čem vždy navazoval
rozhovor, dokud nebyl usazen a zničen. V důstojnických kruzích považoval sám
sebe za rovnocenného s vyššími šaržemi.
„Sie, Kadett,“
řekl hejtman Ságner, „dokud vám nedovolím mluvit, tak mlčte, poněvadž se vás
nikdo na nic neptal. Ostatně vy jste zatraceně chytrý voják. Nyní vám
předkládám zcela důvěrné informace, a vy si je zapisujete do svého
zápisníku. Při ztrátě notesu očekává vás polní soud.“
Kadet
Biegler
měl ještě ke všemu ten zlozvyk, že se vždy snažil každého přesvědčit nějakou
výmluvou, že to myslí dobře.
„Poslušně
hlásím, pane hejtmane,“ odpověděl, „že i při eventuelní ztrátě zápisníku
nikdo nerozluští, co jsem napsal, neboť to stenografuji a mé zkratky nikdo
po mně nepřečte. Užívám anglického systému stenografie.“
Všichni se na
něho podívali opovržlivě, hejtman
Ságner máchl rukou a pokračoval ve své
přednášce.
„Zmínil jsem
se již o novém způsobu šifrování depeší v poli, a jestli vám snad bylo
nesrozumitelným, proč právě vám byla odporučena z novel Ludvíka Ganghofera:
,Die Sünden der Väter’, str. 161., jest to, pánové, klíč k nové šifrovací
methodě, platné na základě nového nařízení štábu armádního sboru, ku kterému
jsme přiděleni. Jak vám známo, je mnoho method šifrování důležitých sdělení
v poli. Nejnovější, které my používáme, jest číselná methoda doplňovací. Tím
také odpadají minulého týdne doručené vám od štábu pluku šifry a poučení k
jich odšifrování.“
„Erzherzogs
Albrechtsystem,“ zamumlal pro sebe snaživý kadet
Biegler, „8922 = R,
převzatý z methody
Gronfelda.“
„Nový systém
jest velice jednoduchý,“ zněl vagonem hlas hejtmanův. „Osobně obdržel jsem
od pana plukovníka druhou knihu i informace. Máme-li například dostat
rozkaz: ,Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten,’ obdržíme,
pánové, tuto depeši: ,Sache - mit - uns - das - wir - aufsehen - in - die -
versprachen - die - Martha - dich - das - ängstlich - dann - wir - Martha -
wir - den - wir - Dank - wohl - Regiekollegium - Ende - wir - versprachen -
wir - gebessert - versprachen - wirklich - denke - Idee - ganz - herrscht -
Stimme - letzten.’ Tedy náramně jednoduché beze všech zbytečných kombinací.
Od štábu po telefonu na batalion, batalion po telefonu na kumpanie. Obdržev
velitel tuto šifrovanou depeši, rozluští ji tímto způsobem. Vezme
Die Sünden
der Väter, otevře si str. 161. a začne seshora hledat na protější straně
160. slovo ,Sache’. Prosím, pánové. Poprvé jest ,Sache’ na str. 160. ve
větním pořadí 52. slovem, tedy na protější straně 161. vyhledá se
dvaapadesáté písmeno seshora. Všimněte si, že je to ,A’. Dalším slovem v
depeši je ,mit’. Jest to na stránce 160. ve větním pořadí 7. slovo,
odpovídající 7. hlásce na stránce 161., písmence ,u’. Potom přijde ,uns’, t.
j., sledujte mě prosím bedlivě, 88. slovo, odpovídající 88.
písmence na
protější 161. straně, kterým jest ,f’, a máme rozluštěno ,Auf’. A tak
pokračujeme, až zjistíme rozkaz: ,Na kótě 228 řídit oheň strojních pušek
nalevo.’ Velice důmyslné, pánové, jednoduché a nemožné rozšifrovat bez
klíče: 161. str., Ludvík Ganghofer:
,Die Sünden
der Väter’.“
Všichni mlčky
prohlíželi si nešťastné stránky a nějak se nad tím povážlivě zamyslili.
Panovalo chvíli ticho, až najednou vykřikl ustaraně kadet
Biegler: „Herr
Hauptmann, ich melde gehorsam: Jesus Maria! Es stimmt nicht!“
A bylo to
opravdu velice záhadné.
Ať se namáhali
jak chtěli, nikdo kromě hejtmana
Ságnera nenašel na stránce 160. ona slova a
na protější straně 161., kterou začínal klíč, jemu odpovídající písmeny.
„Meine
Herren,“ zakoktal hejtman
Ságner, když se přesvědčil, že zoufalý výkřik
kadeta Bieglera odpovídá pravdě, „co se to jen stalo? V mém
Ganghoferovi
„Die Sünden
der Väter“ je to, a ve vašem to není?“
„Dovolte, pane
hejtmane,“ ozval se opět kadet
Biegler. „Dovoluji si upozornit, že román
Ludvíka Ganghofera má dva díly. Račte se prosím přesvědčit na první titulní
straně: ,Roman in zwei Bänden’. My máme I. díl a vy máte II. díl,“
pokračoval důkladný kadet
Biegler, „je proto na bíle dni, že naše 160. i
161. stránka neodpovídají vaší. My tam máme zcela něco jiného. První slovo
rozšifrované depeše má být u vás ,Auf’, a nám vyšlo ,Heu’!“
Všem bylo nyní
zcela jasno,Biegler není snad přece jen takový hlupák.
„Já mám II.
díl ze štábu brigády,“ řekl hejtman
Ságner, „a patrně se zde jedná o omyl.
Pan plukovník objednal pro vás I. díl. Dle všeho,“ pokračoval tak, jako by
to bylo přesné a jasné a on to věděl už dávno předtím, než měl svou
přednášku o velmi jednoduchém způsobu šifrování, „spletli to ve štábu
brigády. Neudali pluku, že jde o II. díl, a tak se to stalo.“
Kadet
Biegler
se mezitím díval vítězně po všech a
poručík Dub pošeptal nadporučíkovi
Lukášovi, že to ,Čapí křídlo s rybím ocasem’ zjelo
Ságnera jaksepatří.
„Podivný
případ, pánové,“ ozval se opět hejtman
Ságner, jako by chtěl navázat
rozmluvu, poněvadž to ticho bylo velice trapné. „V brigádní kanceláři jsou
obmezenci.“
„Dovoluji si
podotknout,“ ozval se opět neúnavný kadet
Biegler, který opět se chtěl
pochlubit svými rozumy, „že podobné věci důvěrného, přísně důvěrného rázu
neměly by od divise jít kanceláří brigády. Předmět týkající se nejdůvěrnější
záležitosti armádního sboru mohl by být oznámen přísně důvěrným oběžníkem
jedině velitelům částí divisí i brigád, pluků. Znám systémy šifer, které
byly používány ve
válkách o Sardinii a
Savojsko, v
anglo-francouzské
kumpanii u Sevastopolu,
při povstání boxerů v Číně i za poslední
rusko-japonské války. Systémy tyto byly předávány...“
„Nám starého
kozla na tom záleží, kadete
Bieglere,“ s výrazem opovržení a nelibosti řekl
hejtman Ságner; „je jisto, že systém, o který šla řeč a který jsem vám
vysvětloval, je nejen jeden z nejlepších, ale můžeme říct nedostižitelných.
Všechna oddělení pro protišpionáž našich nepřátelských štábů mohou
jíti na
hrnec. Kdyby se rozkrájeli, nepřečtou naše šifry. Jest to něco zcela nového.
Tyto šifry nemají předchůdce.“
Snaživý kadet
Biegler významně zakašlal.
„Dovoluji si,“
řekl, „pane hejtmane, upozorniti na knihu
Kerickhoffovu o vojenském
šifrování. Knihu tu může si každý objednat ve vydavatelstvu ,Vojenského
naučného slovníku’. Jest tam důkladně popsána, pane hejtmane, methoda, o
které jste nám vypravoval. Vynálezcem jejím je plukovník
Kircher, sloužící
za
Napoleona I. ve vojsku saském.
Kircherovo šifrování slovy, pane hejtmane.
Každé slovo depeše se vykládá na protější stránce klíče. Methoda ta
zdokonalena nadporučíkem
Fleissnerem v knize ,Handbuch
der militärischen Kryptographie’, kterou si každý může koupit v nakladatelství vojenské
akademie ve Víd. Novém Městě. Prosím, pane hejtmane.“ Kadet
Biegler sáhl do
ručního kufříku a vytáhl knížku, o které mluvil, a pokračoval: „Fleissner
udává týž příklad, prosím račte se všichni přesvědčit. Tyž příklad, jak jsme
slyšeli:
Depeše:
Auf
der Kote 228. Maschinengewehrfeuer linksrichten.
Klíč: Ludwig
Ganghofer ,Die Sünden der Väter’. Zweiter Band.
A podívejte
se, prosím, dále. Šifra: ,Sache mit uns das wir aufsehen in die versprachen
die Martha...’ a tak dále. Právě jak jsme před chvílí slyšeli.“
Proti tomu se
nedalo nic namítat. To usmrkané „Čapí křídlo s rybím ocasem“ mělo pravdu.
Ve štábu
armády si někdo z pánů generálů ulehčil práci. Objevil
Fleissnerovu knihu o
vojenském šifrování, a už to bylo hotovo.
Po celou tu
dobu bylo vidět, že nadporučík Lukáš přemáhá jakési divné duševní rozčilení.
Kousal se do pysku, chtěl něco říct, ale nakonec počal mluvit o něčem jiném,
než bylo jeho prvním úmyslem.
„Nesmí se to
brát tak tragicky,“ řekl s podivnými rozpaky, „během našeho pobytu v
lágru v Brucku nad Litavou změnilo se již několik systémů šifrováni depeší. Nežli
přijedeme na frontu, tak zas budou nové systémy, ale myslím, že v poli není
čas na luštění takových kryptogramů. Než by kdokoliv z nás rozluštil podobný
šifrovaný příklad, dávno už by bylo po kumpanii, batalionu i po brigádě.
Praktického významu to nemá!“
Hejtman
Ságner
velice nerad přikývl hlavou. „V praxi,“ pravil, „alespoň pokud se týče mých
zkušeností ze srbského bojiště, neměl nikdo času na luštění šifer. Neříkám,
že by šifry neměly významu při delším pobytu v zákopech, když se zakopáme a
čekáme. Že se šifry mění, je také pravda.“
Hejtman
Ságner
ustupoval na celé čáře: „Velkou část viny na tom, že se dnes od štábů na
posici čím dále tím méně používá šifer, je to, že naše polní telefony nejsou
přesné a nereprodukují, zejména při dělostřeleckém ohni, jasně jednotlivé
slabiky. Vy prostě neslyšíte ničeho a způsobuje to zbytečný chaos.“ Odmlčel
se.
„Zmatek je to
nejhorší, co může být v poli, pánové,“ dodal ještě prorocky a odmlčel se.
„Za chvíli,“
řekl dívaje se oknem, „jsme v Rábu. Meine Herren! Mužstvo zde dostane po 15
dkg uherského salámu. Půl hodiny rast.“
Podíval se na
maršrútu: „Ve 4.12 se odjíždí. Ve 3.58 všechno ve vagonech. Tedy vystupuje
se po kumpaniích. Jedenáctá a tak dále.
Zugsweise, Direktion
Verpflegungsmagazin No 6. Kontrola při vydávání: kadet
Biegler.“
Všichni se
podívali na kadeta Bieglera s pohledem: Budeš mít vojnu, holobrádku.
Ale snaživý
kadet Biegler vytáhl již z kufříku arch papíru, pravítko, nalinkoval si
arch, rozdělil na maršové roty a tázal se velitelů jednotlivých rot po stavu
mužstva, z kterých žádný to nevěděl nazpaměť a mohli
Bieglerovi dát
požadované číslice dle nejasných poznámek ve svých
notesích.
Hejtman
Ságner
mezitím počal ze zoufalství číst nešťastnou knihu Hříchy otců, a když vlak
stanul na nádraží v Rábu, sklapl přečtené stránky a poznamenal: „Tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatně.“
Nadporučík
Lukáš první vyřítil se, ze štábního vagonu a šel k vagonu, kde nalézal se
Švejk.
...........................................
Švejk i
ostatní již dávno přestali hrát karty a sluha nadporučíka Lukáše Baloun měl
již takový hlad, že se počal bouřit proti vojenské vrchnosti a vykládat, že
ví velice dobře, jak páni
oficíři si dávají
do mouly. Je to horší, než když
byla robota. Dřív že tomu tak na vojně nebylo. To že se ještě, jak jeho
dědeček říkává doma na výměnku,
oficíři za
šestašedesáté války dělili s
vojáky o slepice a chleba. Jeho nářku nebylo konce, až konečně Švejk uznal
za dobré, pochválit stav vojenský za nynější války.
„Ty máš
nějakýho mladýho dědečka,“ řekl přívětivě, když dojeli do Rábu, „kerej se
dovede pamatovat jen na tu vojnu v
66. roce. To já znám
nějakýho
Ronovskýho
a ten měl dědečka, kerej byl v Itálii ještě za roboty a sloužil tam
svejch
dvanáct let a domů přišel jako
kaprál. A neměl žádnou práci, tak ho vzal,
toho dědečka, jeho otec k sobě do služby. A tenkrát jednou jeli na robotu
svážet pařezy a jeden takovej pařez, jak nám vykládal ten dědeček, co
sloužil u svýho tatíka, byl jako habán, a tak s ním nemohli ani hnout. A
von
jako řek: ,Nechme ho tady, potvoru, kdo se s ním bude dřít.’ A
hajnej, který
to slyšel, začal křičet a zdvih hůl, že musí ten pařez naložit. A ten
dědeček toho našeho Ronovskýho
neřek nic jiného než: ,Ty
mlacáku jeden, já
jsem starej vysloužilej voják.’ Ale za
tejden dostal vobsilku a musel
rukovat zas do Italie, a tam byl zas deset let a psal domů, že toho
hajnýho,
až se vrátí, bácne po hlavě sekyrou. To bylo jen štěstí, že ten
hajnej
umřel.“
Ve dveřích
vagonu se vtom objevil nadporučík Lukáš.
„Švejku,
pojďte sem,“ řekl, „nechte si vaše pitomé výklady a raději mně pojďte něco
vysvětlit.“
„Beze všeho,
poslušně hlásím, pane
obrlajtnant.“
Nadporučík
Lukáš odváděl Švejka a pohled, kterým ho sledoval, byl velice podezřívavý.
Nadporučík
Lukáš během celé přednášky hejtmana
Ságnera, která skončila takovým fiaskem,
dopracoval se k jisté detektivní schopnosti, k čemuž nebylo třeba mnoho
obzvláštních kombinací, neboť den před odjezdem hlásil Švejk nadporučíkovi
Lukášovi: „Pane obrlajtnant, na
batalioně jsou
nějaký knížky pro pány
lajtnanty. Vodnes jsem je z
regimentskanzleie.“
Proto když
přešli druhé koleje, nadporučík Lukáš přímo se otázal, když zašli za
vyhaslou lokomotivu, která čekala již týden na nějaký vlak s municí:
„Švejku, jak to bylo tenkrát s těmi knížkami?“
„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, že je to moc dlouhá historie, a vy se vždy ráčíte
rozčilovat, když vám všechno dopodrobna vypravuju. Jako tenkrát, když jste
mně chtěl dát ten pohlavek, když jste roztrhal ten přípis týkající se
válečné půjčky a já vám vyprávěl, že jsem čet jednou v
nějakej knížce, že
dřív, když byla vojna, tak lidi museli platit z voken, za
každý vokno
dvacetník, z husí taky tolik...“
„Takhle bychom
nebyli hotovi, Švejku,“ řekl nadporučík Lukáš, pokračuje ve výslechu,
přičemž si předsevzal, že to nejpřísněji důvěrné musí být přirozeně úplně
skryto, aby ten holomek Švejk nedělal zas z toho nějakou potřebu. „Znáte
Ganghofera?“
„Čím má
bejt?“
otázal se Švejk se zájmem.
„Je to německý
spisovatel, vy chlape pitomá,“ odpověděl nadporučík Lukáš.
„Namouduši,
pane obrlajtnant,“ řekl Švejk s výrazem mučedníka, „já
žádnýho německýho
spisovatele osobně neznám. Já jsem znal jenom jednoho
českýho spisovatele
osobně, nějakýho
Hájka Ladislava z Domažlic.
Von byl redaktorem ,Světa
zvířat’ a já mu jednou prodal takovýho
voříška za
čistokrevnýho
špice. To
byl moc veselej pán a
hodnej. Chodil do jedný hospody a tam
čet vždycky
svoje povídky, takový smutný, až se všichni
řehtali, a von potom plakal a
platil za všechny v hospodě a museli jsme mu zpívat:
Domažlická
brána
pěkně
malůvaná,
kdo tu
bránu malůval,
ten panenky
milůval...
ten
huž tady
není,
huž je
zahrabaný...“
„Vždyť nejste
na divadle, řvete jako operní zpěvák, Švejku,“ ulekaně ozval se nadporučík
Lukáš, když Švejk zazpíval poslední větu ,ten huž tady není, huž je
zahrabaný’. „Na to jsem se vás netázal. Chtěl jsem jen vědět, zdali jste si
všiml, že ty knížky, o kterých jste se vy mně sám zmiňoval, byly od
Ganghofera. Co je tedy s těmi knížkami?“ vybouchl zlostně.
„S těmi, co
jsem odnesl z regimentskanzleie na
batalion?“ otázal se Švejk. „Ty byly
vopravdu vod toho sepsaný,
vo kterým jste se mě ptal, jestli ho neznám, pane
obrlajtnant. Já jsem dostal telefonogram přímo z
regimentskanceláře.
Voni
totiž chtěli ty knížky poslat na batalionskanzlei, ale všichni tam byli pryč
i s dienstführendrem, poněvadž museli
bejt v
kantině, když se jede na front,
a poněvadž žádnej neví, jestli bude ještě někdy sedět v
kantině.
Voni tedy
tam byli, pane obrlajtnant, byli a pili, nikde po telefonu ani ode všech
druhejch marškumpaček nemohli nikoho sehnat, ale poněvadž vy jste mně
přikázal, abych zatím byl jako
ordonanc u telefonu, než k nám přidělí
telefonistu Chodounského, tak jsem seděl, čekal, až došla taky na mě řada. Z
regimentskanzleie nadávali, že se nikde nemohou dozvonit, že je
telefonogram, aby si
maršbatalionskanzlei vyzdvihla v regimentskanzlei
nějaký knížky pro pány
oficíry od celého
maršbaťáku. Poněvadž vím, pane
obrlajtnant, že se na vojně musí jednat rychle, tak jsem telefonoval na
regimentskanzlei, že sám ty knížky vyzvednu a že je odnesu
do batalionskanzleie. Tam jsem dostal takový ranec, že jsem to stíží
vodtáh k
nám do kumpaniekanzleie, a prohlídl jsem si ty knížky. Ale to jsem si
pomyslil svoje.
Regimentsrechnungsfeldvébl
v regimentskanzlei mně totiž
povídal, že podle telefonogramu na
regiment už vědí u
batalionu, co si mají
z těch knížek vybrat, kerej díl.
Voni totiž ty knížky byly
vo dvou dílech.
První díl zvlášť, druhej díl zvlášť. Nikdy v životě jsem se tak tomu
nezasmál, poněvadž jsem už v životě přečet mnoho knih, ale nikdy jsem
nezačal číst něco vod druhýho dílu. A
von mně tam ještě jednou říká: ,Tady
máte první díly a tady máte druhý díly.
Kerej díl si mají číst páni
oficíři,
to už vědí.’ Tak jsem si pomyslil, že jsou všichni
vožralí, poněvadž když se
má kniha číst vod začátku,
takovej román, jakej jsem přines,
vo těch ,Sünder
der Väter’, poněvadž znám taky německy, že se musí začít s prvním dílem,
poněvadž nejsme židi a nečtem to pozpátku. Proto jsem se taky vás ptal, pane
obrlajtnant, po telefonu, když jste se vrátil z kasina, a hlásil jsem vám to
o těch knížkách, jestli snad teď na vojně je to
převrácený a jestli se
nečtou knihy v obráceným pořádku, napřed druhý a potom teprve první díl. A
vy jste mně řek, že jsem vožralý
hovado, když ani nevím, že v Otčenáši je
napřed ,Otče náš’ a potom teprve ,amen’.
Je vám špatně,
pane obrlajtnant?“ otázal se se zájmem Švejk, když bledý nadporučík Lukáš
zachytil se stupátka k vodojemu vyhaslé lokomotivy.
V jeho bledé
tváři nejevil se žádný výraz zlosti. Bylo to něco zoufale beznadějného.
„Dál, dál,
Švejku, už je to jedno, už je dobře...“
„Já jsem byl,
jak povídám,“ zněl na opuštěné koleji měkký hlas Švejkův, „taky téhož
mínění. Jednou jsem koupil krvák
vo Róžovi Šavaňů z
Bakonskýho lesa a
scházel tam první díl, tak jsem se musel dohadovat vo tom začátku, a ani v
takovej
raubířskej historii se neobejdete bez prvního dílu. Tak mně bylo
úplně jasný, že je to vlastně zbytečný, kdyby páni
oficíři
začli číst napřed
druhý díl a potom první, a jak by to vypadalo hloupě, kdybych u
batalionu
byl vyřídil to, co říkali v regimentskanclaj, že páni
oficíři už vědí,
kerej
díl mají číst. Vono mně to vůbec
s těma knížkama, pane
obrlajtnant,
připadalo strašně nápadný a záhadný. Já věděl, že páni
oficíři vůbec málo
čtou, a když je řvava válečná...“
„Nechte si
blbiny pro sebe, Švejku,“ zasténal nadporučík Lukáš.
„Vždyť já
jsem, pane obrlajtnant, se vás taky hned ptal po telefonu, jestli chcete
hned voba díly najednou, a vy jste mně řek, zrovna jako teď, abych si nechal
ty blbiny pro sebe, ještě prej se tahat
s nějakejma knihama. A tu jsem si
pomyslil, že když je to vaše mínění, že musejí taky ty
vostatní páni tak se
na to dívat. Zeptal jsem se taky na to našeho Vaňka, ten má přece už
zkušenosti z fronty. Von povídal, že napřed
každej z pánů
oficírů myslel, že
je celá vojna nějaká srandička, a vez si do pole celou bibliotéku jako na
letní byt. Dostávali dokonce vod arcikněžen dárkem celý sebraný spisy vod
různejch básníků do pole, takže
pucflekové se pod tím
prohejbali a
proklínali den svýho narození. Povídal Vaněk, že ty knihy
nebejvaly vůbec k
potřebě, pokud se tejkalo kouření, neboť byly na moc
pěkným papíře, tlustým,
a na latrině že si člověk s
takovejma básněma vodřel, s dovolením, pane
obrlajtnant, celou zadnici. Na čtení
nezbejvalo času, poněvadž se muselo
pořád prchat, tak se to vodhazovalo, a potom byl už
takovej zvyk, že jakmile
bylo slyšet první kanonádu, že
pucflek hned vyházel všechny
zábavný knížky.
Po tom, co jsem slyšel, chtěl jsem ještě jednou slyšet, pane
obrlajtnant,
vaše mínění, a když jsem se vás optal po telefonu, co má být s těmi
knížkami, tak jste řek, že když mně něco vleze do
mý blbý palice, tak že
nepopustím, dokud nedostanu jednu přes hubu. Tak jsem tedy, pane
obrlajtnant,
vodnes do
batalionskanzleie jenom ty první díly vod toho románu
a druhej díl jsem nechal zatím
v naší kompaniekanzleii. Měl jsem ten
dobrej
úmysl, až si páni oficíři přečtou první díl, že pak se jim vydá
druhej díl,
jako z knihovny, ale najednou přišlo to, že se jede, a telefonogram po celém
batalionu, že všechno zbytečný se má dát
do regimentsmagacínu. Tak jsem se
ještě zeptal pana Vaňka, jestli druhej díl toho románu považuje za něco
zbytečnýho, a von mně řekl, že
vod doby těch smutných zkušeností v Srbsku, v Haliči a v Uhrách se
žádný knihy pro zábavu
nevozejí na front, a ty schránky
v městech, aby se sbíraly vodložený noviny pro vojáky, ty že jsou jedině
dobrý, poněvadž do novin se dá balit dobře tabák nebo seno, co vojáci
kouřejí v
dekunkách. Na
batalioně už rozdali ty první díly
vod toho románu a
ty druhý díly jsme
vodnesli do
magacínu.“
Švejk se
odmlčel a hned dodal: „Tam vám je různejch věcí, v tom
magacíně, pane
obrlajtnant, dokonce i cylindr
budějovickýho
regenschoriho, jak s ním
narukoval k regimentu...“
“Já vám něco
řeknu, Švejku,“ s těžkým povzdechem ozval se nadporučík Lukáš, „vy vůbec
nejste si vědom dosahu svého jednání. Mně se samotnému už hnusí nadávat vám
blbů. Pro vaši blbost není vůbec slova. Když vám řeknu blbe, tak vás nazývám
ještě laskavým jménem. Vy jste provedl něco tak hrozného, že ty vaše
nejstrašnější zločiny, kterých jste se dopustil za tu dobu, pokud vás znám,
jsou proti tomu pravou andělskou hudbou. Kdybyste, Švejku; věděl, co jste
udělal... Ale vy se toho nikdy nedozvíte... A jestli by snad někdy přišla
řeč na ty knížky, tak se nevopovažujte
kecnout, že já jsem vám po telefonu
něco říkal, aby se ten druhý díl... Kdyby někdy přišla řeč na to, jak to
bylo s tím prvním a druhým dílem, nevšímejte si toho. Vy o ničem nevíte, nic
neznáte, na nic se nepamatujete. Ne abyste chtěl mne do něčeho zaplést, vy
jeden...“
Nadporučík
Lukáš mluvil takovým hlasem, jako by se o něho pokoušela horečka, a toho
okamžiku, když umlkl, využitkoval Švejk k nevinné otázce: „Poslušně hlásím,
pane obrlajtnant, za prominutí, proč se nikdy nedozvím, co jsem vyved
hroznýho: Já, pane
obrlajtnant, jsem se
vopovážil na to zeptat jenom kvůli
tomu, abych se příště mohl takový věci vystříhat, když se všeobecně povídá,
že se vod chyby člověk učí, jako ten
slejvač
Adamec z
Daňkovky, když se
vomylem napil
solný kyseliny...“
Nedokončil,
poněvadž nadporučík Lukáš přerušil jeho příklad ze života slovy: „Vy
troubo
jedna! Vysvětlovat vám nic nebudu. Vlezte si zas do vagonu a řekněte
Balounovi, až bude Budapešť, aby mně přinesl do štábního vagonu nějakou
housku a potom tu játrovou paštiku, kterou mám dole v kufříku ve
staniolu.
Potom řeknete Vaňkovi, že je kus mezka. Třikrát jsem ho žádal, aby mně udal
přesný stav manšaftu. A když jsem to dneska potřeboval, tak jsem měl jen
starý štand z minulého týdne.“
„Zum Befehl,
Herr Oberleutnant,“ zaštěkal Švejk a vzdaloval se pomalu k svému vagonu.
Nadporučík
Lukáš prošel se po trati, přičemž si pomyslil: „Měl jsem mu přece dát pár
facek, a zatím se s ním bavím jako s nějakým kamarádem.“
Švejk lezl
vážně do svého vagonu. Měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby
provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědít, co to bylo.
...........................................
“Pane
rechnungsfeldwebl,“ řekl Švejk, když seděl na svém místě, „pan
obrlajtnant
Lukáš zdá se mně dnes být ve velmi dobrý náladě. Dává vám po mně vzkazovat,
že jste mezek kvůli tomu, že už třikrát vás žádal, abyste mu udal pravý stav
manšaftu.“
„Hergot,“
dopálil se Vaněk, „já těm
cuksfírům zasolím. Copak já za to mohu, že
každej
takovej obejda
cuksfíra dělá si, co chce, a neposílá mně
štand
cuku. Mám si
štand vycucat z malíčku? To jsou poměry u naší
kumpačky. To se může stát
jenom u jedenácté marškumpačky. Ale já to tušil, já to věděl. Já o tom ani
minutu nepochyboval, že jsou u nás nepořádky. Jeden den schází u kuchyně
čtyry porce, druhý den zas přebývají tři. Kdyby mně ti lotři alespoň
oznámili, jestli někdo není ve
špitále. Ještě minulý měsíc
ved jsem nějakého
Nikodéma, a teprve při
lénunku jsem se dozvěděl, že ten
Nikodém zemřel v
Budějovicích v nemocnici na rychlé
souchotiny. A pořád se na něho
fasovalo.
Mundur jsme na něho
vyfasovali, ale je u boha, kam se to podělo. Potom mně
ještě pan obrlajtnant řekne, že jsem mezek, když on sám nedovede dohlédnout
na pořádek u své kumpanie.“
Účetní
šikovatel Vaněk chodil rozčileně po vagoně: „Já být
kompaniekomandantem! To
by všechno muselo klapat. O každém
maníkovi bych měl přehled.
Šarže by mně
musely dvakrát denně podávat
štand. Ale když
šarže nejsou k ničemu. A
nejhorší je u nás ten cuksfíra
Zyka. Samý žert, samá anekdota, ale když mu
oznamují, že je Kolařík odkomandován z jeho
cuku k
trénu, hlásí mně druhý
den zas týž samý štand, jako by
Kolařík dál se válel u
kumpanie a u jeho
cuku. A když se to má opakovat denně a potom ještě o mně říct, že jsem
mezek... Takhle si pan
obrlajtnant nezíská
přátely.
Rechnungsfeldwebl u
kumpanie není žádný
frajtr, s kterým si každý může vytřít...“
Baloun, který
poslouchal s otevřenou hubou, pronesl nyní za Vaňka sám to pěkné slovo,
které Vaněk nedořekl, čímž chtěl snad se také vmíchat do rozhovoru.
„Vy tam
kušujte,“ řekl rozčilený účetní šikovatel.
„Poslyš,
Baloune,“ ozval se Švejk, „tobě mám vyřídit, abys panu
obrlajtnantovi, až
přijedeme do Pešti, přines do vagonu nějakou housku a tu játrovou paštiku,
co má pan obrlajtnant dole v kufříku ve
staniolu.“
Obr Baloun
svěsil zoufale své dlouhé ruce šimpanze, prohnul hřbet a setrval v té posici
hezkou chvíli.
„Nemám,“ řekl
tichým zoufalým hlasem, dívaje se na špinavou podlahu vagonu.
„Nemám,“
opakoval úryvkovitě, „já jsem myslel... Já ji před odjezdem rozbalil... Já
jsem k ní číchnul... jestli není zkažená...
Já ji
vochutnal,“ zvolal s takovým upřímným zoufalstvím, že všem bylo úplně jasno.
„Sežral jste
ji i se
staniolem,“ zastavil se před Balounem účetní šikovatel Vaněk, jsa
tomu povděčen, že nemusí dál zastávat svůj názor, že není sám mezek, jak mu
dal vzkázat nadporučík, ale že příčina neznámého kolísajícího
štandu X má
hlubší základy v jiných mezcích, a že nyní rozhovor se přesunul a točí se
kolem nenažraného Balouna, kolem nové tragické události. Vaněk dostal
takovou chuť Balounovi říct něco nepříjemně mravoučného, když vtom ho
předešel kuchař okultista
Jurajda, který odložil svou zamilovanou knížku,
překlad staroindických súter
Pragnâ-Paramitâ, a obrátil se na zdrceného
Balouna, který se ještě více shrbil pod tíhou osudu: „Vy, Baloune, máte bdíti sám nad sebou samým, abyste neztratil důvěru v sebe samotného i důvěru
v osud. Nemáte připisovat sobě na svůj účet to, co je zásluhou jiných.
Kdykoliv se octnete před podobným problémem, který jste sežral, vždy se
ptejte samého sebe: V jakém poměru jest ke mně játrová paštika?“
Švejk uznal za
vhodné doplnit tuto úvahu praktickým příkladem: „Sám jsi mně, Baloune,
předešle vykládal, že budou u vás zabíjet a udit, a jen co budeš znát, až
budem na místě, číslo polní pošty, že ti hned pošlou kus šunky. Teď si
představ, že by tu šunku z feldpošty
poslali k nám do kumpačky a my jsme si
s panem rechnungsfeldvéblem
každej uřízli kousek, a
vono by nám to
zachutnalo, tak ještě kousek, až by to s tou šunkou dopadlo jako s jedním
mým známým listonošem, nějakým
Kozlem. Měl kostižer, tak mu napřed uřízli
nohu pod kotník, potom pod koleno, potom stehno, a kdyby byl včas neumřel,
byli by ho vořezali celýho jako prasklou tužku. Představ si tedy, Baloune,
že bychom ti byli tu šunku tak sežrali, jako ty jsi panu
obrlajtnantovi
zblafnul játrovou paštiku.“
Obr Baloun
podíval se na všechny smutně.
„Jedině mým
přičiněním a zásluhou,“ řekl účetní šikovatel k Balounovi, „zůstal jste
buršem u pana obrlajtnanta. Měl jste být přeložen k sanitě a odnášet raněné
z gefechtu. Pod
Duklou šli od nás
saniteráci třikrát za sebou pro jednoho
raněného fähnricha, který dostal
bauchschuss před
drahtindernissama, a
všichni tam zůstali, samý kopfschuss. Teprve čtvrtý pár ho přines, ale než
ho odnesli na hilfsplatz, byl
fähnrich nebožtíkem.“
Baloun se již
nezdržel a hlasitě zavzlykal.
„Že se
nestydíš,“ opovržlivě řekl Švejk, „to jseš voják...“
„Dyž já nejsem
pro vojnu dělanej,“ zahořekoval Baloun, „já jsem, pravda
nenažranej,
nedožranej, poněvadž jsem vytrženej z pořádnýho života.
Vono je to u nás v
rodu. Nebožtík tatínek, ten se sázel v
Protivíně v hospodě, že sní na
posezení padesát buřtů a dva bochníky chleba, a vyhrál to. Já jsem jednou
vo
sázku sněd čtyry husy a dvě mísy knedlíků se zelím. Doma si vzpomenu po
obědě, že bych chtěl ještě něco zakusit. Jdu do komory, uříznu si kus masa,
pošlu si pro džbán piva a
splivnu dvě kila
uzenýho. Měl jsem doma
starýho
čeledína
Vomela a ten mě vždycky napomínal, abych jen tak
nepejchnul,
necpal
se, že von pamatuje, jak mu jeho dědeček vypravoval dávno
vo jednom takovým
nedožerovi. A potom když byla nějaká vojna, že se nerodilo nic po
celejch
vosum let a že pekli chleba ze slámy a z toho, co zůstalo z
lněnýho semene;
a to byl svátek, když mohli do mlíka nadrobit trochu tvarohu, když nebylo
chleba. A von ten sedlák, hned jak nastala ta bída, za
tejden umřel,
poněvadž ten jeho žaludek nebyl zvyklej na takovou selskou bídu...“
Baloun zvedl
svůj zarmoucený obličej: „Ale já si myslím, že pán bůh lidi potrestá, a
přeci nevopustí.“
„Pán bůh
nedojedy přived na svět, a pán bůh se vo ně postará,“ poznamenal Švejk,
„jednou užs byl uvázanej a teď bys zasloužil, aby tě poslali do první linie;
když já jsem byl buršem u pana
obrlajtnanta, tak se mohl na mne ve všem
spolehnout a ani ho nikdy nenapadlo, že bych mu byl něco sežral. Když se
něco fasovalo zvláštního, tak mně vždycky řek: ,Nechte si to, Švejku,’ nebo:
,A co, já o to tolik nestojím, dejte sem kousek a s ostatním si dělejte, co
chcete.’ A když jsme byli v Praze a on mne poslal někdy pro oběd do
restaurace, tak aby si snad nemyslil, že mu nesu malou porci, poněvadž jsem
polovičku na cestě sežral, sám jsem ze svých posledních peněz, když se mně
zdála být porce malou, přikoupil ještě jednu, aby se pan
obrlajtnant najed a
vo mně si nic špatnýho nemyslel. Až takhle jednou na to přišel. Musel jsem
mu vždycky nosit z restaurace jídelní lístek a on si vybral. Tak si vybral
ten den nadívané holoubě. Já jsem si myslel, když mně dali půlku, že by si
snad mohl pan obrlajtnant myslet, že jsem mu druhou půlku sežral, tak jsem
ještě jednu porci koupil ze svýho a přines takovou nádhernou porci, že pan
obrlajtnant
Šeba, který ten den sháněl oběd a přišel právě před polednem na
návštěvu k mýmu obrlajtnantovi, se taky najed. Ale když se najed, povídá:
,Tohle mně neříkej, že je to jedna porce. Na celým světě nedostaneš na menu
celý nadívaný holoubě. Když seženu dneska peníze, tak si pošlu do
tý tvý
restaurace pro oběd. Řekni to upřímně, že je to dvojnásobná porce.’ Pan
obrlajtnant se mě zeptal před ním, abych dosvědčil, že dal mně peníze jen na
jednoduchou porci, poněvadž nevěděl, že přijde. Odpověděl jsem, že mně dal
peníze na vobyčejný oběd. ,Tak vidíš,’ řekl můj
obrlajtnant, ,tohle ještě
nic není. Předešle mně přines Švejk dvě husí stehna k obědu. Tedy si
představ: polívka s nudlema, hovězí maso se sardelovou omáčkou, dvě husí
stehna, knedlíků a zelí do stropu a palačinky!’„
„C-c ta-ta,
sakra!“ mlaskl Baloun.
Švejk
pokračoval: „To byl kámen ourazu. Pan
obrlajtnant
Šeba poslal skutečně
druhýho dne svýho
pucfleka pro oběd do
tý naší restaurace, a von mu přines
jako příkrm takovou malinkou hromádečku pilafu ze slepice, jako když se
šestinedělní děťátko vykaká do peřinky, tak asi na dvě lžičky. A pan
obrlajtnant
Šeba na něho, že polovici sežral. A
von, že je nevinnej. A pan
obrlajtnant
Šeba mu dal přes hubu a dával mne za příklad. Já že nosím porce
panu obrlajtnantovi Lukášovi. A tak ten
nevinnej zfackovanej voják se
druhej
den v restauraci, když šel pro oběd, na všechno vyptal, řek to
svýmu pánovi,
ten zas mýmu obrlajtnantovi. Sedím já večer za
novinama a čtu si zprávy
nepřátelskejch štábů z bojiště, když můj pan
obrlajtnant vešel,
celej
bledej, a hned přímo na mne uhodil, abych mu řek, kolik těch
dvojnásobnejch
porcí jsem v restauraci platil, že ví všechno, že mně vůbec žádný zapírání
nepomůže, že už dávno ví o tom, že jsem blbec, ale že byl bych blázen, to že
mu nenapadlo. Udělal jsem prej mu takovou
vostudu, že má největší chuť
zastřelit napřed mě a potom sebe. ,Pane
obrlajtnant,’ řekl jsem mu, ,když
jste mě přijímal, ten první den jste o tom mluvil, že
každej
pucflek je
zloděj a podlej chlap. A když v
tej restauraci dávali
vopravdu tak malinký
porce příkrmu, tak byste si bejval moh pomyslit, že jsem
vopravdu taky jeden
z takovejch podlejch chlapů, že jsem vám to sežral...’„
„Můj bože na
nebi,“ zašeptal Baloun a shýbl se pro kufřík nadporučíka Lukáše a odcházel s
ním dozadu.
„Potom se
nadporučík Lukáš,“ pokračoval Švejk, „počal šacovat po všech kapsách, a když
to bylo marný, sáhl si do vesty a dal mně své stříbrné hodinky. Byl
takovej
pohnutej. ,Až dostanu gáži, Švejku,’ řekl, ,tak mně sepište, kolik jsem vám
dlužen... Tyhle hodinky si nechte zvlášť. A podruhý neblázněte.’ Potom
jednou udeřila na nás voba taková bída, že ty hodinky jsem musel
vodnest do
zastavárny...“
„Copak tam
děláte vzádu, Baloune?“ otázal se vtom účetní šikovatel Vaněk.
Místo odpovědi
se nešťastný Baloun zakuckal. Otevřel si totiž kufřík nadporučíka Lukáše a
cpal se jeho poslední houskou...
...........................................
Nádražím bez
zastávky projel jiný vojenský vlak odshora obsazený
deutschmajstry, které
posílali na srbský front. Ještě se nevzpamatovali ze svého nadšení při
loučení s Vídní a řvali bez oddechu od Vídně až sem:
Prinz
Eugenius;
der edle Ritter,
wollt’ dem
Kaiser wiedrum kriegen
Stadt und
Festung Belegrad.
Er ließ
schlagen einen Brucken,
daß man
kunnt’ hinüberrucken
mit der
Armee wohl für die Stadt.
Nějaký
kaprál
s výbojně nakrouceným knírem, nahýbaje se ven, opřen jsa lokty o mužstvo,
které klátilo ven z vagonu vystrčenýma nohama, dával takt a hulákal na celé
kolo:
Als der
Brucken war geschlagen,
daß man
kunnt’ mit Stuck und Wagen
frei
passier’n den Donaufluß,
bei Semlin
schlug man das Lager,
alle Serben
zu verjagen...
Vtom však
ztratil rovnováhu a vylítl z vagonu a plnou silou narazil v letu břichem na
páku u výhybky, na které zůstal nabodnut viset, zatímco vlak jel dál a v
zadních vagonech zpívali zase jinou.
Graf Radetzky, edler Degen,
schwur’s
des Kaisers Feind zu fegen
aus der
falschen Lombardei.
In, Verona langes Hoffen,
als mehr
Truppen eingetroffen,
fühlt und rührt der Held sich frei...
Nabodnutý na
hloupou výhybku, bojechtivý
kaprál byl již mrtev a netrvalo dlouho, stál již
u něho na stráži s bajonetem nějaký mladičký vojáček z mužstva nádražního
velitelství, který pojímal svou úlohu velice vážně. Stál vzpřímen u výhybky
a tvářil se tak vítězoslavně, jako by to bylo jeho dílo, naražení
kaprála na
výhybku.
Poněvadž byl
Maďar, řval po celých kolejích, když přicházeli sem se dívat z ešalonu
batalionu 91. pluku:
„Nem szabad!
Nem szabad! Komision militär nem szabad!“
„Má už to
vodbytý,“ řekl dobrý voják Švejk, který byl také mezi zvědavci, „a má to tu
výhodu, že když už má kus železa v břiše, alespoň ví všichni, kde byl
pohřbenej. Je to zrovna na dráze, a nemusejí jeho hrob shánět po všech
bojištích.
Nabod se
akorát,“ řekl ještě Švejk znalecky, obcházeje z druhé strany
kaprála, „má
střeva v kalhotech.“
„Nem szabad,
nem szabad!“ křičel mladičký maďarský vojáček, „komision militär bahnhof,
nem szabad!“
Za Švejkem
ozval se přísný hlas: „Co tady děláte?“
Před ním stál
kadet Biegler. Švejk zasalutoval.
„Poslušně
hlásím, prohlížíme si nebožtíka, pane kadet.“
„A co jste zde
ved za agitaci? Co tady máte co dělat?“
„Poslušně
hlásím, pane kadet,“ s důstojným klidem odpověděl Švejk, „že jsem nikdy
žádnou zaagitaci neved.“
Vzadu za
kadetem se dalo několik vojáků do smíchu a kupředu vystoupil před kadeta
účetní šikovatel Vaněk.
„Pane kadet,“
řekl, „pan obrlajtnant poslal sem
ordonanc Švejka, aby mu řek, co se stalo.
Byl jsem teď u štábního vagonu a
batalionsordonanc
Matušič vás hledá z
nařízení pana batalionskomandanta. Máte hned jít k panu hejtmanovi
Ságnerovi.“
Všechno se
rozcházelo do svých vagonů, když za chvíli ozval se signál k vstoupení do
vagonů.
Vaněk jda se
Švejkem, řekl: „Když je někde víc lidí, tak si nechte, Švejku, svoje rozumy.
Mohlo by vás to mrzet. Mohlo by se stát, když ten
kaprál byl od
dajčmajstrů,
že by se to mohlo vykládat, jako že máte z toho radost. Ten
Biegler je
strašný čechožrout.“
„Vždyť já jsem
nic neřek,“ odpověděl Švejk tónem, který vylučoval každou pochybnost, „než
to, že se ten kaprál
nabod akorát, měl střeva v kalhotech...
Von moh...“
„Tak už o tom,
Švejku, přestaňme mluvit.“ A účetní šikovatel Vaněk si odplivl.
„Vono je to
jedno,“ poznamenal ještě Švejk, „mají mu lezt střeva pro císaře pána ven z
břicha zde nebo tam. Von vykonal stejně svou povinnost...
Von moh...“
„Podívejte se,
Švejku,“ přerušil ho Vaněk, „jak si to zas nese
batalionsordonanc
Matušič k
štábnímu vagonu. To se divím, že se ještě nenatáh přes koleje.“
Krátce předtím
byla mezi hejtmanem Ságnerem a snaživým kadetem
Bieglerem velice ostrá
rozmluva.
„Já se vám
divím, kadete Bieglere,“ mluvil hejtman
Ságner, „proč jste mně hned nepřišel
oznámit, že se nefasuje těch 15 deka uherského salámu. To teprve musím já
jít ven a sám se přesvědčit, proč se mužstvo vrací od skladiště. A páni
důstojníci také, jako by rozkaz nebyl rozkazem. Řekl jsem přece: ,Do
skladiště zugsweise
po kompanii: To znamenalo, když ve skladišti nic jsme
nedostali, že se má také jít zugsweise po kompanii do vagonů. Vám jsem
přikázal, kadete Bieglere, abyste hleděl udržet pořádek, ale vy jste nechal
všechno plavat. Byl jste rád, že se nemusíte starat o počítání porcí salámu,
a šel jste se klidně podívat, jak jsem viděl z okna, na nabodnutého
kaprála
od dajčmajstrů. A když jsem vás potom dal zavolat, tak nemáte nic jiného na
práci než ze své kadetské fantasie žvanit o tom, že jste se šel přesvědčit,
zdali se tam u nabodnutého
kaprála nevede nějaká agitace...“
„Poslušně
hlásím, že ordonanc od 11. kumpanie Švejk...“
„Dejte mně
pokoj se Švejkem,“ zakřičel hejtman
Ságner, „nemyslete si, kadete
Bieglere,
že budete dělat nějaké intriky proti nadporučíkovi Lukášovi. My jsme tam
Švejka poslali... Tak se na mne díváte, jako byste si myslel, že jsem si na
vás zased... Ano,
zased jsem si na vás, kadete
Bieglere... Když neumíte
respektovat svého představeného, snažíte se ho blamovat, tak vám udělám
takovou vojnu, že vy, kadete
Bieglere, si vzpomenete na stanici Ráb...
Chvástat se svými theoretickými vědomostmi... Počkejte, až budeme na
frontě... Až vám poručím jít na offizierspatrolu přes drátěné překážky...
Váš raport? Ani ten raport jste mně nedal, když jste přišel... Ani
theoreticky, kadete Bieglere...“
„Poslušně
hlásím, pane hejtmane,*
že místo patnácti deka uherského salámu obdrželo mužstvo po dvou
pohlednicích. Prosím, pane hejtmane...“
Kadet
Biegler
podal veliteli batalionu dvě z těch pohlednic, které vydávalo ředitelství
Vojenského válečného archivu ve Vídni, kde byl náčelníkem generál pěchoty
Wojnowich. Na jedné straně byla karikatura ruského vojáka, ruského mužika se
zarostlou bradou, kterého objímá kostlivec. Pod karikaturou byl text:
Der Tag, an dem das perfide Rußland krepieren wird, wird ein Tag der
Erlösung für ganze unsere Monarchie sein.
Druhá
pohlednice pocházela z německé říše. Byl to dárek Němců rakousko-uherským
vojínům.
Nahoře bylo:
„Viribus unitis“ a pod tím obrázek, jak na šibenici visí
Sir Edward Grey a
dole pod ním vesele salutují rakouský i německý voják.
Básnička dole
byla vzata z knížky
Greinzovy: „Železná pěst“. Žertíčky na naše nepřátele, o
kterých říšské listy psaly, že verše
Greinzovy jsou rány karabáčem, přičemž
obsahují pravý nezkrocený humor a nepřekonatelný vtip.
Text pod
šibenicí, v překladě:
Grey.
Na šibenici, v
příjemné výši,
měl by se
houpat
Edward Grey,
je na to
již nejvyšší čas,
však třeba
upozornit vás,
že žádný
dub své nepropůjčil dřevo
k popravě
toho jidáše.
Na dřevě visí
osiky
z
Francouzské republiky.
Hejtman
Ságner
nebyl ještě ani hotov s přečtením těchto veršů „nezkroceného humoru a
nepřekonatelného vtipu“, když vrazil do štábního vagonu batalionní
ordonanc
Matušič.
Byl poslán
hejtmanem Ságnerem do telegrafní centrály vojenského nádražního velitelství,
jestli snad nejsou jiné disposice, a přinesl telegram od brigády. Nebylo
však třeba sahat k žádnému klíči šifer. Telegram zněl prostě, nešifrován:
„Rasch abkochen, dann Vormarsch nach Sokal.“ Hejtman
Ságner povážlivě
zakroutil hlavou.
„Poslušně
hlásím,“ řekl Matušič, „velitel stanice dá vás prosit k rozmluvě. Je tam
ještě jeden telegram.“
Potom byla
mezi velitelem nádraží a hejtmanem
Ságnerem rozmluva velice důvěrného rázu.
První telegram
musel být odevzdán, třebas měl obsah velice překvapující, když je batalion
na stanici v Rábu: „Rychle uvařit a pak pochodem na Sokal.“ Adresován byl
nešifrovaně na pochodový batalion 91. pluku s kopií na pochodový batalion
75. pluku, který byl ještě vzadu. Podpis byl správný: Velitel brigády:
Ritter von Herbert.
„Velmi
důvěrné, pane hejtmane,“ řekl tajuplně vojenský velitel nádraží. „Sekretní
telegram od vaší divise. Velitel vaší brigády se zbláznil. Byl odvezen do
Vídně, když rozeslal od brigády několik tuctů podobných telegramů na všechny
strany. V Budapešti uvidíte jistě nový telegram. Všecky jeho telegramy patří
přirozeně anulovat, ale ještě jsme žádný pokyn v tom ohledu nedostali. Mám,
jak říkám, jedině příkaz od divise, aby nešifrované telegramy nebyly brány v
úvahu. Doručovat je musím, poněvadž v tom ohledu neobdržel jsem od svých
instancí odpovědi. Prostřednictvím svých instancí informoval jsem se u
velitelství armádního sboru a je se mnou zavedeno vyšetřování...
Jsem aktivní
důstojník staré ženijní služby,“ dodal, „byl jsem při stavbě naší
strategické dráhy v Haliči...
Pane
hejtmane,“ řekl po chvíli, „s námi starými chlapy od piky jen na front! Dnes
je těch civilistů-inženýrů od dráhy s jednoroční zkouškou dobrovolnickou
jako psů v ministerstvu vojenství... Ostatně vy za čtvrt hodiny zas jedete
dál... Pamatuji se jenom na to, že jsem jednou v kadetce v Praze vám pomáhal
na hrazdu jako jeden ze staršího ročníku. Tenkrát jsme oba nesměli ven. Vy
jste se pral s Němci ve třídě?**
Tam byl s vámi také Lukáš. Vy jste bývali spolu nejlepší kamarádi. Když jsme
sem dostali telegram se seznamem důstojníků
maršbatalionu, kteří projíždějí
stanicí, tak jsem si jasně vzpomněl... Je už to hezkých pár let... Kadet
Lukáš býval mně tenkrát velice sympatickým...“
Na hejtmana
Ságnera celá rozmluva učinila velice trapný dojem. Poznal velice dobře toho,
který s ním mluvil a který vedl v kadetce oposici proti rakušáctví, což z
nich později vytloukla snaha po kariéře. Nejvíc mu byla nepříjemnou zmínka o
nadporučíkovi Lukášovi, který byl z jakéhokoliv důvodu proti němu všude
odstrkován.
„Nadporučík
Lukáš,“ řekl důrazně, „je velice dobrým důstojníkem. Kdy jede vlak?“
Velitel
nádraží podíval se na hodinky. „Za šest minut.“
„Jdu,“ řekl
Ságner.
„Myslil jsem,
že mně něco řeknete, Ságnere.“
„Tedy nazdar!“
odpověděl Ságner***
a vyšel před budovu nádražního velitelství.
...........................................
Když se
hejtman Ságner vrátil před odjezdem vlaku do štábního vagonu, našel všecky
důstojníky na svém místě. Hráli ve skupinách
čapáry (frische viere), jedině
kadet Biegler nehrál.
Listoval se
spoustou načatých rukopisů o válečných scénách, neboť chtěl vyniknout nejen
na poli válečném, ale i jako literární fenomen, popisující válečné události.
Muž podivných křídel „s rybím ocasem“ chtěl být vynikajícím válečným
spisovatelem. Jeho literární pokusy začínaly mnohoslibnými názvy, ve kterých
se sice zrcadlil militarismus té doby, ale které nebyly ještě propracovány,
takže na čtvrtkách zůstaly jen názvy prací, které měly vzniknout.
„Charaktery
vojínů z velké války. - Kdo počal válku? - Politika Rakousko-Uherska a
zrození světové války. - Válečné poznámky. - Rakousko-Uhersko a světová
válka. - Naučení z války. - Populární přednáška o vypuknutí války. - Válečně
politické úvahy. - Slavný den Rakousko-Uherska. - Slovanský imperialismus a
světová válka. - Dokumenty z války. - Dokumenty k dějinám světové války. -
Deník o světové válce. - Denní přehled světové války. - První světová válka.
- Naše dynastie ve světové válce. - Národové rakousko-uherského mocnářství
ve zbrani. - Světový zápas o moc. - Mé zkušenosti ve světové válce. -
Kronika mého válečného tažení. - Jak bojují nepřátelé Rakousko-Uherska. - Čí
je vítězství? - Naši důstojníci a naši vojáci. - Pamětihodné činy mých
vojáků. - Z dob velké války. - O bitevní vřavě. - Kniha rakousko-uherských
hrdinů. - Železná brigáda. - Sbírka mých psaní z fronty. - Hrdinové našeho
maršbatalionu. - Příruční kniha pro vojáky v poli. - Dny bojů a dny
vítězství. - Co jsem viděl a zkusil v poli. - V zákopech. - Důstojník
vypravuje... - Se syny Rakousko-Uherska kupředu! - Nepřátelské aeroplány a
naše pěchota. - Po bitvě. - Naše dělostřelectvo věrnými syny vlasti. - I
kdyby šli všichni čerti proti nám... - Válka obranná a útočná. - Krev a
železo. - Vítězství nebo smrt. - Naši hrdinové v zajetí.“
Když hejtman
Ságner přistoupil ke kadetovi
Bieglerovi a prohlédl si všechno, optal se,
proč to udělal a co tím myslí.
Kadet
Biegler
odpověděl s opravdovým nadšením, že každý ten nadpis znamená knihu, kterou
sepíše. Kolik nadpisů, tolik knih.
„Přál bych si,
když padnu v boji, aby po mně zůstala památka, pane hejtmane. Mým vzorem je
německý profesor Udo Kraft. Narodil se roku 1870, nyní ve světové válce
přihlásil se dobrovolně a padl 22. srpna 1914 v Anloy. Před svou smrtí vydal
knihu ,Sebevýchova pro smrt za císaře’.“
Hejtman
Ságner
odvedl kadeta Bieglera k oknu.
„Ukažte, co
ještě máte, kadete Bieglere; mne strašně zajímá vaše činnost,“ s ironií řekl
hejtman Ságner; „jaký sešitek zastrčil jste za
bluzu?“
„To nic není,
pane hejtmane,“ s dětským uzarděním odpověděl kadet
Biegler; „račte se,
prosím, přesvědčit.“
Sešitek měl
nadpis:
Schemata
vynikajících a slavných bitev
vojsk
rakousko-uherské armády,
sestavená dle historických studií
c. k.
důstojníkem Adolfem Bieglerem.
Poznámkami
a vysvětlivkami opatřil
c. k.
důstojník Adolf Biegler.
Schemata
byla strašně jednoduchá.
Od bitvy u
Nördlingen 6. září 1634 přes bitvu u
Zenty 11. září 1697, u
Caldiera 31.
října 1805, přes bitvu u
Ašprů 22. května 1809 a bitvu národů u
Lipska v
1813, přes St. Lucii v květnu 1848 a bitvu u
Trutnova 27. června 1866 až po
dobytí Sarajeva 19. srpna 1878. V schematech a
nákresích plánů těch bitev
nic se neměnilo. Všude nakreslil kadet
Biegler obdélníčky na jedné straně
prázdné, kdežto nepřítele znázorňovaly vyčárkované. Na obou stranách bylo
levé křídlo, centr a pravé křídlo. Potom vzadu reservy a šipky sem a tam.
Bitva u Nördlingen stejně jako bitva u
Sarajeva vypadala jako rozestavení
hráčů na jakémkoliv footballovém zápase při zahájení hry a šipky, kam má ta
která strana vykopnout míč.
To také ihned
napadlo hejtmana Ságnera, který se otázal: „Kadete
Bieglere;,vy hrajete
football?“
Biegler se
zarděl ještě víc a zamrkal nervosně, takže dělal dojem, jako když nabírá
moldánky.
Hejtman
Ságner
s úsměvem listoval dál sešitkem a zastavil se na poznámce u schema bitvy u
Trutnova za prusko-rakouské války.
Kadet
Biegler
napsal: „Bitva u Trutnova neměla být svedena, poněvadž hornatá krajina
znemožňovala rozvinutí divise generála
Mazzucheliho, ohrožené silnými
pruskými kolonami, nalézajícími se na výšinách obklopujících levé křídlo
naší divise.“
„Podle vás
bitva u Trutnova,“ řekl s úsměvem hejtman
Ságner, vraceje sešitek kadetovi
Bieglerovi, „mohla být svedena jedině v tom případě, kdyby
Trutnova byl na
rovině, vy budějovický Benedeku.
Kadete
Bieglere, je velice hezké od vás, že jste se za tak krátkou dobu svého
pobytu v řadách vojska snažil vniknout do strategie, jenže to u vás dopadlo,
jako když si kluci hrajou na vojáky a dávají si tituly generálů. Sám jste se
tak rychle povýšil, až jedna radost. C. k. důstojník Adolf
Biegler! Než
dojedeme do Pešti, tak z vás bude polní maršálek. Předevčírem jste ještě
někde doma u tatínka vážil kravské kůže.
K. u. k.
Leutnant Adolf
Biegler!...
Člověče, vždyť vy ještě nejste žádný důstojník. Jste kadet. Visíte ve
vzduchu mezi fähnrichem a poddůstojníky. Jste vzdálen toho, jmenovat se
důstojníkem, jako když si dá někde v hospodě říkat
frajtr: ,pane štábní
šikovateli’.
Poslyš,
Lukáši,“ obrátil se k nadporučíkovi, „máš kadeta
Bieglera u své kumpanie,
tak ho, hocha, cepuj. Podpisuje se, že je důstojník, ať si to v
gefechtu
zaslouží. Až bude trommelfeuer a my budem atakovat, ať se svým
cukem stříhá
drahthindernissy,
der gute Junge.
Á propos, dá tě pozdravovat
Zykán, je
velitelem nádraží v Rábu.“
Kadet
Biegler
viděl, že je rozmluva s ním skončena, zasalutoval a celý červený v obličeji
prošel vagonem, až se ocitl na samém konci v příčné chodbě.
Jako
náměsíčník otevřel dveře klosetu, a dívaje se na německo-maďarský nápis:
„Upotřebení klosetu dovoleno pouze při jízdě“, zavrněl, zaštkal a dal se do
tichého pláče. Potom si sundal kalhoty... Potom tlačil, utíraje si slzy.
Potom upotřebil sešitku s nápisem „Schemata vynikajících a slavných bitev
vojsk rakousko-uherské armády, sestavená c. k. důstojníkem Adolfem
Bieglerem“, který zmizel zneuctěn v díře, a dopadnuv na koleje, poletoval
mezi kolejnicemi pod ujíždějícím vojenským vlakem.
Kadet
Biegler
umyl si v záchodku v umyvadle zardělé oči a vyšel na chodbu umiňuje si, že
musí být silný, setsakramentsky silný. Bolela ho hlava a břicho již od rána.
Šel kolem
zadního kupé, kde hrál batalionsordonanc
Matušič se sluhou velitele praporu
Batzerem vídeňskou hru
šnopsa (66).
Dívaje se do
otevřených dveří kupé, zakašlal. Otočili se a hráli dál.
„Nevíte, co se
patří?“ otázal se kadet Biegler.
„Nemoh jsem,“
odpověděl sluha hejtmana Ságnera
Batzer svou strašnou němčinou od
Kašperských Hor, „mi’ is’ ď Trump’ ausganga".
Patřilo se mně
hrát, pane kadet,
s bubny,“ pokračoval, „s vysokými
bubny, a hned nato nést
zeleného krále... To jsem měl udělat...“
Kadet
Biegler
neřekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když později k němu přišel
fähnrich
Pleschner, aby mu dal připít z láhve koňaku, kterou vyhrál v
kartách, podivil se, jak kadet
Biegler pilně čte v knize profesora
Udo
Krafta „Sebevýchova k smrti za císaře“.
Než přijeli do
Pešti, byl kadet Biegler tak opilý, že nahýbaje se z okna vagonu, křičel do
pusté krajiny nepřetržitě: „Frisch drauf! Im Gottes Namen frisch drauf!“
Potom ho na
rozkaz hejtmana Ságnera
batalionsordonanc
Matušič odtáhl do kupé, kde ho se
sluhou hejtmana
Batzerem uložil na lavici, a kadet Biegler měl tento sen:
Sen kadeta
Bieglera před Budapeští.
Měl
signum laudis, železný kříž a byl majorem a jel na obhlídku účastku brigády, která
mu byla přidělena. Nedovedl si sice vysvětlit, když má pod sebou celou
brigádu, proč je neustále jen majorem. Měl podezření, že měl být jmenován
generálmajorem a to „generál“ že se někde v návalu na polní poště ztratilo.
Musel se v
duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman
Ságner mu
vyhrožoval, že bude muset přeřezávat drátěné překážky. Ostatně hejtman
Ságner byl už dávno na jeho návrh u divise přeložen k jinému pluku i s
nadporučíkem Lukášem. K jiné divisi, k jinému armádnímu sboru.
Někdo mu také
vypravoval, že oba bídně zahynuli někde v močále na útěku.
Když jel
automobilem na posici na obhlídku účastku své brigády, bylo mu všechno
jasno. Byl vlastně vyslán z jenerálního štábu armády.
Kolem táhli
vojáci a zpívali píseň, kterou četl ve sbírce vojenských rakouských písní
„Es gilt“:
Halt’ euch
brav, ihr tapf’ren Brüder,
werft den
Feind nur herzhaft nieder,
laßt des
Kaisers Fahne weh’n...
Krajina měla
týž ráz jako na obrázcích „Wiener Illustrierte Zeitung“.
Po pravé
straně bylo vidět u stodoly dělostřelectvo, jak střílí do nepřátelských
zákopů vedle silnice, po které projížděl s automobilem. Vlevo stál dům, ze
kterého se střílelo, zatímco nepřítel snažil se kolbami ručnic vypáčit
dveře. Vedle silnice hořel nepřátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidět jízdu
a hořící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde
střílely do nepřátel strojní pušky. Dál potom táhly nepřátelské zákopy podél
silnice. A chaffeur jede dál s ním k nepříteli po silnici.
Řve sluchátkem
na chaffeura: „Nevíš, kam to jedeme? Tam je nepřítel.“
Ale chaffeur
klidně odpovídá:
„Pane
generále, to je jediná pořádná cesta. Silnice je v dobrém stavu. Na těch
vedlejších cestách by to pneumatiky nevydržely.“
Čím více blíží
se k posicím nepřítele, tím se oheň stává silnější. Granáty vyhazují kolem
dokola nad příkopy po obou stranách švestkovou alej.
Ale chaffeur
klidně odpovídá do sluchátka:
„Tohle je
výborná silnice, pane generále, po té se to jede jako po másle. Kdybychom
odbočili do polí, tak nám zařve pneumatika.
Podívejte se,
pane generále,“ křičí chaffeur do sluchátka, „tahle silnice je tak dobře
stavěná, že ani třicetapůlcentimetrové moždíře nám nic neudělají. Silnice je
jako mlat, ale po těch kamenitých cestách v polích zařvaly by nám
pneumatiky. Vrátit se stejně nemůžeme, pane generále!“
„Bzzz - dzum!“
slyší Biegler, a automobil udělal ohromný skok.
„Neříkal jsem
vám, pane generále,“ řve chaffeur do sluchátka, „že je to po čertech dobře
stavěná silnice? Teď právě těsně před námi vybouchla jedna
osmatřicítka. Ale
žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po
pneumatikách. Teď na nás střílí z dálky 4 kilometrů.“
„Kam to ale
jedeme?“
„To se uvidí,“
odpověděl chaffeur, „dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno
ručím.“
Let, ohromný
let, a automobil se zastavuje.
„Pane
generále,“ křičí chaffeur, „nemáte štábní mapu?“
Generál
Biegler rozsvěcuje elektrickou lampičku. Vidí, že má štábní mapu na kolenou.
Ale je to námořní mapa helgolandského pobřeží z roku 1864, ve
válce
rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik.
„Je zde
křižovatka,“ povídá chaffeur, „obě křižovatky vedou k nepřátelským posicím.
Mně jde o pořádnou silnici, aby neutrpěly pneumatiky, pane generále... Já
jsem zodpovědný za štábní automobil...“
Potom rána,
ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako
smetana.
Vznáší se
vesmírem na sedadle vedle chaffeura. Celý automobil je těsně před sedadlem
ustřihnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek.
„Ještě
štěstí,“ povídá chaffeur, „že jste mně přes záda ukazoval mapu. Přelít jste
ke mně a ostatní zařvalo. Byla to
dvaačtyřicítka... Já jsem to hned tušil,
že jakmile je křižovatka,tak silnice stojí za starou belu. Po
osmatřicítce
mohla to být jen dvaačtyřicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane
generále.“
„Kam to
řídíte?“
„Letíme do
nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horší než
dvaačtyřicítka.
Teď je pod
námi Mars,“ řekl chaffeur po dlouhé pomlčce.
Biegler cítil
se již opět klidným.
„Znáte dějiny
bitvy národů u Lipska?“ otázal se, „když polní maršálek kníže
Schwarzenberg
šel na Liebertkovice 14. října roku 1813 a když 16. října byl zápas o
Lindenau, boje generála
Merweldta, a když rakouská vojska byla ve
Wachavě a
když 19. října padlo Lipsko?“
„Pane
generále,“ řekl vtom vážně chaffeur, „jsme právě u nebeské brány, lezte ven,
pane generále! Nemůžeme project nebeskou branou, je zde mačkanice. Samé
vojsko.“
„Jen z nich
někoho přejeď,“ křičí na chaffeura, „však se vyhnou.“
A nahýbaje se
z automobilu křičí: „Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí
generála, a nemohou udělat
rechtsschaut.“
Chaffeur
klidně na to ho konejší: „Těžká věc, pane generále, většina má uraženou
hlavu.“
Generál
Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteří se tlačí a nebeské brány, jsou
nejrůznější invalidi, kteří přišli ve válce o některé části svého těla,
které měli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nějaký spravedlivý
dělostřelec, tlačící se u nebeské brány v rozbitém plášti, měl v baťochu
složeno celé své břicho i s dolními končetinami. Z jiného baťochu nějakého
spravedlivého landveráka dívala se na jenerála
Bieglera půlka zadnice,
kterou ztratil u Lvova.
„To je kvůli
pořádku,“ ozval se opět chaffeur, projížděje hustým davem, „je to patrně
kvůli nebeské supravisitě.“
U nebeské
brány propouštěli jedině na heslo, které ihned generálu
Bieglerovi napadlo:
„Für Gott und Kaiser.“ Automobil vjel do ráje.
„Pane
generále,“ řekl nějaký důstojník anděl s křídly, když projížděli kolem
kasáren s rekruty-anděly, „musíte se hlásit na hlavním velitelství.“
Jeli dál kolem
nějakého cvičiště, kde se to jen hemžilo
rekruty-anděly, které učili křičet:
„Alelujá“.
Jeli kolem
skupiny, kde rezavý kaprál-anděl měl právě jednoho nemotorného
rekruta-anděla v parádě, mlátil mu pěstí do břicha a řval na něho: „Rozevři
lepší svou držku, svině betlémská. Takhle se volá ,Alelujá’? Jako kdybys měl
knedlík v hubě. To bych rád věděl, který vůl tě sem, ty dobytku, pustil do
ráje. Zkus to ještě jednou... Hlahlehluhja? Cože, bestie, ještě nám tady v
ráji huhňáš... Zkus to ještě jednou, cedre libanonský.“
Ujížděli dál a
za nimi ještě dlouho bylo slyšet úzkostlivé řvaní huhňavého anděla-rekruta
„Hla-hle-hlu-hjá“ a křik anděla-kaprála „A-le-lu-já, a-le-lu-já, ty krávo
jordánská!“
Potom ohromná
záře nad velkou budovou jako Mariánská kasárna v Českých Budějovicích a nad
ní dva aeroplány, jeden po levé, druhý po pravé straně, a uprostřed mezi
nimi natažené obrovské plátno s ohromným nápisem:
K. u k.
Gottes Hauptquartier
Generála
Bieglera vysadili z automobilu dva andělé v uniformě polního četnictva,
vzali ho za límec a odvedli ho do budovy, nahoru do prvního poschodí.
„Chovejte se
slušně před pánem bohem,“ řekli mu ještě nahoře před jedněmi dveřmi a
strčili ho dovnitř.
Uprostřed
pokoje, ve kterém po stěnách visely podobizny
Františka Josefa a
Viléma,
následníka trůnu Karla Františka Josefa.
generála Viktora Dankla, arcivévody
Bedřicha a šéfa generálního štábu
Konráda z Hötzendorfu, stál pán bůh.
„Kadete
Bieglere,“ řekl pán bůh důrazně, „vy mne nepoznáváte? Já jsem váš bývalý
hejtman Ságner od 11. marškumpanie.“
Biegler
zdřevěněl.
„Kadete
Bieglere,“ ozval se opět pán bůh, „jakým právem jste si přisvojil titul
generálmajora? Jakým právem jste se, kadete
Bieglere, projížděl štábním
automobilem po silnici mezi nepřátelskými posicemi?“
„Poslušně
hlásím...“
„Držte hubu,
kadete Bieglere, když s vámi mluví pán bůh.“
„Poslušně
hlásím,“ zajektal Biegler ještě jednou.
„Tak vy tedy
nebudete držet hubu?“ rozkřikl se na něho pán bůh, otevřel dveře a vykřikl:
„Dva andělé sem!“
Vstoupili dva
andělé s ručnicemi zavěšenými přes levé křídlo.
Biegler v nich poznal
Matušiče a
Batzera.
A z úst pána
boha zněl hlas: „Hoďte ho do
latriny!“
Kadet
Biegler
někam padal do hrozného smradu...
...........................................
Naproti
spícímu kadetovi Bieglerovi seděl
Matušič se sluhou hejtmana
Ságnera
Batzerem a hráli stále „šestašedesát“.
„Stink awer ď
Kerl wie a’Stockfisch,“ prohodil
Batzer, který pozoroval se zájmem, jak
sebou spící kadet Biegler povážlivě vrtí, „muß’ ďHosen voll ha’n.“
„To se může
stát každému,“ řekl filosoficky
Matušič, „nech ho být, převlíkat ho stejně
nebudeš. Rozdej radši karty.“
Nad Budapeští
bylo již vidět záři světel a nad Dunajem přeskakoval reflektor.
Kadetovi
Bieglerovi se již zdálo opět něco jiného, poněvadž mluvil ze spaní: „Sagen
Sie meiner tapferen Armee, daß sie sich in meinem Herzen ein unvergängliches
Denkmal der Liebe und Dankbarkeit errichtet hat.“
Poněvadž se
opět při těch slovech počal obracet, zavonělo to
Batzerovi intensivně pod
nos, takže poznamenal odplivuje si: „Stink wie a’ Haizlputza, wie a’
bescheißena Haizlputza.“
A kadet
Biegler vrtěl sebou čím dál nepokojněji, a jeho nový sen byl velice
fantastický. Obhajoval Linec ve válce o dědictví rakouské.
Viděl
reduty, retranchementy a
palisády kolem města. Jeho hlavní stan byl proměněn v
ohromnou nemocnici. Všude kolem váleli se nemocní a drželi se za břicho. Pod
palisádami města
Lince projížděli se francouzští dragouni Napoleona I.
A on, velitel
města, stál nad tou spoustou a držel se též za břicho a křičel na nějakého
francouzského parlamentáře: „Vyřiďte svému císaři, že se nevzdám...“
Potom jako
když to bolení břicha najednou s něho spadne, a on se řítí s batalionem přes
palisády ven z města na cestu slávy a vítězství a vidí, jak nadporučík Lukáš
zachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila
jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince.
Nadporučík
Lukáš umírá u jeho nohou s výkřikem:
„Ein Mann wie
Sie, Herr Oberst, ist nötiger als ein nichtsnutziger Oberleutnant!“
Obránce Lince
odvrací se s pohnutím od umírajícího, když vtom přiletí
kartáč a uhodí
Bieglera do sedacích svalů.
Biegler
mechanicky sáhne si dozadu na kalhoty a cítí mokro, něco lepkavého se mu
maže po ruce. Křičí: „Sanität! Sanität!“ a padá s koně...
Kadeta
Bieglera zvedl
Batzer s
Matušičem s podlahy, kam se svalil s lavice, a
položili ho opět na jeho místo.
Potom došel
Matušič k hejtmanovi Ságnerovi a oznámil, že se s kadetem
Bieglerem dějí
podivné věci.
„Není to asi
po tom koňaku,“ řekl, „mohla by to být spíše cholera. Kadet
Biegler pil
všude ve stanicích vodu. V Mošoni jsem ho viděl, že se...“
„To tak rychle
s cholerou nejde.
Matušič, řekněte vedle v kupé panu doktorovi, aby se šel
na něho podívat.“
K batalionu
byl přidělen „válečný doktor“, starý medik a
buršák
Welfer. Znal pít, rvát
se a přitom měl medicinu v malíčku. Prodělal medicinské fakulty v různých
universitních městech v Rakousko-Uhersku, i praxi v nejrozmanitějších
nemocnicích, ale doktorát neskládal prostě z toho důvodu, že v závěti,
kterou zanechal jeho strýc svým dědicům, bylo to, že se má vyplácet stud.
mediciny Bedřichu
Welferovi ročně stipendium do té doby, kdy obdrží Bedřich
Welfer lékařský diplom.
Toto
stipendium bylo asi čtyřikrát větší než plat asistenta v nemocnicích a
MUC
Bedřich Welfer poctivě se snažil oddálit své jmenování doktorem všeho
lékařství na dobu co nejvzdálenější.
Dědicové mohli
se vzteknout. Prohlašovali ho za blba, dělali pokusy vnutit mu zámožné
nevěsty, aby se ho zbavili. Aby je ještě víc dopálil,
MUC Bedřich
Welfer,
člen asi dvanácti buršáckých spolků, vydal několik sbírek velmi slušných
básní ve Vídni, v Lipsku, v Berlíně. Psal do „Simplicissimu“ a studoval,
jako kdyby se nechumelilo, dál.
Až přišla
vojna, která vpadla MUC Bedřichovi
Welferovi hanebně vzad.
Básníka knih
„Lachende Lieder“, „Krug und Wissenschaft“, „Märchen und Parabeln“ zcela
sprostě vzali na vojnu a jeden dědic v ministerstvu vojenství přičinil se o
to, že bodrý Bedřich
Welfer udělal „válečný doktorát“. Udělal ho písemně.
Dostal řadu otázek k vyplnění, které všechny zodpověděl stereotypně: „Lecken
Sie mir Arsch!“ Za tři dny oznámil mu plukovník, že dostal diplom doktora
všeho lékařství, že už byl dávno zralý pro doktorát, že vrchní štábní lékař
ho přiděluje k doplňovací nemocnici a na jeho chování že záleží rychlý
postup, že sice měl v různých universitních městech souboje s důstojníky, to
všechno že se o něm ví, ale že dnes ve vojně se na všechno zapomíná.
Autor knihy
básní „Džbán a věda“ kousl se do pysků a šel sloužit.
Po zjištění
několika případů, že choval se k vojákům-pacientům neobyčejně shovívavě,
prodlužuje jich pobyt v nemocnici, pokud to bylo možné, kdy bylo heslem: „Má
se to válet v nemocnici, nebo chcípat raději v zákopech - má to chcípnout v
nemocnici, nebo ve švarmlinii“, doktora
Welfera poslali s 11. pochodovým
praporem na front.
Aktivní
důstojníci u praporu považovali ho za něco méněcenného. Reservní důstojníci
si ho také nevšímali a nenavazovali s ním nijakého přátelství, aby se
nerozšířila ještě více propast mezi nimi a aktivními důstojníky.
Hejtman
Ságner
cítil se přirozeně strašně povýšen nad toho bývalého
MUC, který sesekal za
dob svých dlouholetých studií kolik důstojníků. Když doktor
Welfer, „válečný
doktor“, prošel kolem něho, ani se na něho nepodíval a hovořil dál s
nadporučíkem Lukášem o něčem zcela bezvýznamném, že se pěstují u Budapešti
dyně, načež nadporučík Lukáš odpověděl, že když byl v třetím ročníku
kadetky, že s několika kamarády „v civilu“ byli na Slovensku a přišli k
jednomu evangelickému faráři, Slovákovi. Ten že jim dal k vepřové pečeni
zelí z dyně a potom že jim nalil vína a řekl:
Dyňa sviňa,
chce sa jej
vína
a on že se
strašně urazil.****
„Z Budapešti
mnoho neuvidíme,“ řekl hejtman
Ságner, „vezou nás kolem. Dle
maršruty máme
zde stát dvě hodiny.“
„Myslím, že
šíbují vagony,“ odpověděl nadporučík Lukáš, „přijdeme na překládací nádraží.
Transport-Militär-Bahnhof.“
Kolem prošel
„válečný doktor“
Welfer.
„Nic to není,“
řekl s úsměvem, „páni, kteří aspirují během času stát se důstojníky armády a
kteří se vychlubovali ještě v Brucku svými strategicko-historickými
znalostmi v kasině, měli by být upozorněni, že jest nebezpečno sníst
najednou celou zásilku sladkostí, kterou mu maminka posílá do pole. Kadet
Biegler, který od té doby, kdy jsme vyjeli z Brucku, snědl třicet kremrolí,
jak se mně přiznal, a pil všude na nádražích jen převařenou vodu, pane
hejtmane, připomíná mně verš
Schillerův: ,...
Wer sagt von...’„
„Poslyšte,
doktore,“ přerušil ho hejtman
Ságner, „nejde o
Schillera. Co je vlastně s
kadetem Bieglerem?“
„Válečný
doktor“ Welfer se usmál. „Aspirant na důstojnickou hodnost váš kadet
Biegler
se posral... Není to cholera, není to úplavice, prosté a jednoduché posrání.
Vypil trochu více koňaku, váš pan aspirant na důstojnickou hodnost a podělal
se... Byl by se patrně podělal i bez vašeho koňaku. Sežral tolik kremrolí,
které mu poslali z domova... Je to dítě... V kasině, jak vím, pil vždy jednu
čtvrtku. Abstinent.“
Doktor
Welfer
si odplivl. „Kupoval si
linecké řezy.“
„Tedy to není
nic vážného?“ ozval se hejtman
Ságner, „ale přece taková věc... kdyby se to
rozšířilo.“
Nadporučík
Lukáš vstal a řekl k Ságnerovi: „Děkuji za takového
zugskomandanta...“
„Trochu jsem
mu pomohl na nohy,“ řekl
Welfer, kterého neopouštěl úsměv, „pan
batalionskomandant zařídí další... To jest, předám zde kadeta
Bieglera do
nemocnice... Vydám vysvědčení, že je to úplavice. Těžký případ úplavice.
Isolace... Kadet Biegler přijde do desinfekčního baráku...
Jest to
rozhodně lepší,“ pokračoval
Welfer s tímže protivným úsměvem, „buď posraný
kadet, nebo úplavicí stižený kadet...“
Hejtman
Ságner
obrátil se ke svému Lukášovi čistě úředním tónem: „Pane nadporučíku, kadet
Biegler od vaší kumpanie onemocněl úplavicí a zůstane v ošetřování v
Budapešti...“
Hejtmanovi
Ságnerovi zdálo se, že
Welfer se směje strašně výbojně, ale když se podíval
na „válečného doktora“, viděl, že týž se tváří strašně lhostejně.
„Tedy je vše v
pořádku, pane hejtmane,“ odpověděl
Welfer klidně, „aspiranti na
důstojnickou...“
Máchl rukou:
„Při úplavici se každý podělá do kalhot.“
Tak se stalo,
že statečný kadet Biegler byl odvezen do vojenské isolační nemocnice v
Új
Buda.
Jeho podělané
kalhoty ztratily se ve víru světové války.
Sny o velkých
vítězstvích kadeta Bieglera byly uzavřeny do jednoho nemocničního pokoje
isolačních baráků.
Když se
dověděl, že má úplavici, byl tím kadet
Biegler opravdu nadšen.
Má být raněn,
nebo onemocnět pro císaře pána, vykonávaje svou povinnost?
Potom se stala
s ním malá nehoda. Poněvadž všechna místa pro onemocnělé úplavicí byla
přeplněna, kadeta Bieglera přenesli do cholerového baráku.
Nějaký
maďarský štábní lékař, když kadeta
Bieglera vykoupali a dali mu teploměr pod
rameno, zavrtěl hlavou: „37°!“ Při choleře je nejhorším příznakem povážlivé
klesnutí teploty. Nemocný stává se apatickým.
Kadet
Biegler
opravdu nejevil žádného rozčilení. Byl neobyčejně klidným, opakuje si v
duchu, že stejně trpí za císaře pána.
Štábní lékař
poručil vsunout teploměr kadetovi
Bieglerovi do konečníku.
„Poslední
stadium cholery,“ pomyslil si štábní lékař, „příznak konce, nejkrajnější
slabost, kdy nemocný ztrácí smysl pro okolí a jeho vědomí je zastřeno. On se
usmívá v předsmrtných křečích.“
Kadet
Biegler
za této manipulace se opravdu usmíval mučednicky, dělaje hrdinu, když mu do
konečníku strkali teploměr. Ale nehnul sebou.
„Příznaky,“
pomyslil si štábní lékař, „které při choleře vedou pozvolna k smrti, pasivní
poloha...“
Optal se ještě
maďarského sanitního poddůstojníka, zdali kadet
Biegler vrhl a měl průjmy ve
vaně.
Obdržev
zápornou odpověď, zadíval se na
Bieglera. Když při choleře pominou průjmy a
dávení, je to opět, jako předešlé příznaky, obraz toho, co se stává při
choleře v posledních hodinách smrti.
Kadet
Biegler,
úplně nahý, vynesený z teplé vany na postel, pocítil chladno a zajektal
zuby. Také mu vyskočila husí kůže po celém těle.
„Vidíte,“ řekl
štábní lékař maďarsky, „velká jektace, končetiny jsou studené. To je konec.“
Nakláněje se
ke kadetovi Bieglerovi, optal se ho německy: „Also, wie geht’s?“
„S-s-se-hr-hr
gu-gu-tt,“ zajektal zuby kadet
Biegler, „... ei-ne... ei-ne De-deck-ke.“
„Vědomí dílem
zastřeno, dílem zachováno,“ řekl maďarsky štábní lékař, „tělo velice hubené,
pysky a nehty mají být černé... To je třetí případ, kdy umřeli mně na
choleru bez černých nehtů a pysků...“
Naklonil se
opět nad kadeta Bieglera a pokračoval maďarsky: „Druhá ozva nad srdcem
přestala...“
„Ei-ei-ne-ne
De-de-de-deck-ke-ke,“ zajektal kadet
Biegler.
„To, co mluví,
jsou jeho poslední slova,“ řekl štábní lékař k sanitnímu poddůstojníkovi
maďarsky, „zítra ho pochováme s majorem
Kochem. Teď upadne do bezvědomí.
Listiny jsou o něm v kanceláři?“
„Budou tam,“
odpověděl klidně sanitní poddůstojník.
„Ei-ei-ne-ne
De-de-de-deck-ke-ke,“ jektal za odcházejícími kadet
Biegler.
V celém pokoji
bylo na šestnácti lůžkách pět lidí. Jeden z nich byl nebožtíkem. Zemřel před
dvěma hodinami, byl pokryt prostěradlem a jmenoval se jako objevitel
cholerových bacilů. Byl to hejtman
Koch, o kterém se štábní lékař zmiňoval,
že bude míti zítra pohřeb s kadetem
Bieglerem.
Kadet
Biegler
zvedl se na posteli a viděl ponejprv, jak se umírá za císaře pána na
choleru, neboť ze čtyř zbývajících dva umírali, dusili se a modrali, přičemž
vyráželi něco ze sebe, ale nebylo poznat, co a jakou řečí mluví, bylo to
spíše chrčení potlačeného hlasu.
Druzí dva s
nápadně bouřlivou reakcí na uzdravení připomínali lidi stížené tyfosním
deliriem. Křičeli nesrozumitelně a vyhazovali z pokrývky hubené nohy. Nad
nimi stál vousatý saniterák, mluvící štyrským nářečím (jak poznal kadet
Biegler), a uklidňoval je: „Já už měl taky choleru, moje zlaté panstvo, ale
nekopal jsem do pokrývky. Teď už je s vámi dobře. Dostanete dovolenou, až...
Neházej sebou
tak,“ zařval na jednoho, který kopl tak do pokrývky, až se mu přehnula přes
hlavu, „to se u nás nedělá. Buď rád, že máš horečku. aspoň tě odtud s hudbou
nepovezou. Už jste oba z toho venku.“
Podíval se
kolem sebe.
„Tamhle už
zase dva umřeli. To jsme čekali,“ řekl dobrácky, „buďte rádi, že už jste z
toho venku. Musím dojít pro prostěradla.“
Vrátil se za
chvíli. Přikryl prostěradly zemřelé s úplně černými pysky, vytáhl jim ruce s
černými nehty, které si drželi v poslední agonii udušení na ztopořeném
přirození, snažil se jim zastrčit jazyk do úst a pak si klekl u postelí a
spustil: „Heilige Maria, Mutter Gottes...“ A starý
saniterák ze Štyrska
díval se přitom na své uzdravující se pacienty, jejichž delirium znamenalo
reakci k novému životu.
„Heilige Maria, Mutter Gottes,“ opakoval, když vtom mu nějaký nahý muž zaklepal na
rameno.
Byl to kadet
Biegler.
„Poslyšte,“
řekl, „já jsem... se koupal... Totiž mě koupali... Já potřebuji pokrývku...
Mně je zima.“
„To je
zvláštní případ,“ řekl půl hodiny nato týž štábní lékař ke kadetovi
Bieglerovi, který odpočíval pod pokrývkou, „vy jste, pane kadete,
rekonvalescent; zítra vás pošlem do záložní nemocnice do
Tarnova. Vy jste
nositelem cholerových bacilů... Pokročili jsme tak daleko, že to všechno
známe. Vy jste od 91. regimentu...“
„13. pochodový
prapor,“ odpověděl sanitní poddůstojník za kadeta
Bieglera, „11. setnina.“
„Pište,“ řekl
štábní lékař: „Kadet Biegler, 13. pochodový prapor, 11. pochodová setnina,
91. pluk, na pozorování do cholerových baráků v
Tarnově. Nositel cholerových
bacilů...“
A tak se stal
z kadeta Bieglera, nadšeného bojovníka, nositel cholerových bacilů.
* Všechny rozmluvy důstojníků s důstojníky se přirozeně konají v jazyku
německém.
**
V n ě m e c k é m rozhovoru, který ti dva vedli mezi sebou: „Sie haben
sich damals auch mit den deutschen Mitschülern gerautt.“
*** V rozhovoru: „Also: Nazdar!“
**** Rozmluva hejtmana Ságnera s nadporučíkem Lukášem byla vedena v českém
jazyce.
|