Matušič
přinesl na vojenském nádraží v Budapešti
hejtmanovi
Ságnerovi z velitelství
telegram, který poslal nešťastný velitel brigády dopravený do sanatoria. Byl
téhož obsahu, nešifrován, jako na poslední stanici: „Rychle uvařit
menáž a
pochodem na
Sokal.“ K tomu bylo připojeno: „Vozatajstvo začíslit u východní
skupiny. Výzvědná služba se zrušuje. 13. pochodový prapor staví most přes
řeku
Bug. Bližší v novinách.“
Hejtman
Ságner
odebral se ihned na velitelství nádraží. Uvítal ho malý tlustý důstojník s
přátelským úsměvem.
„Ten vyváděl,
ten váš brigádní jenerál,“ řekl, chechtaje se na celé kolo, „ale doručit
jsme vám tu blbost museli, poněvadž ještě nepřišlo od divise nařízení, že se
jeho telegramy nemají dodávat adresátům. Včera projel 14. pochodový prapor
75. pluku a velitel praporu měl zde telegram, aby bylo vydáno všemu mužstvu
po šesti korunách jako zvláštní odměna za
Přemyšl, a zároveň nařízení, aby z
těch šesti korun každý muž složil zde v kanceláři dvě koruny na válečnou
půjčku... Podle zaručených zpráv má váš
brigádní jenerál paralysu.“
„Pane majore,“
otázal se hejtman
Ságner velitele vojenského nádraží, „dle rozkazů pluku,
dle maršrúty jedeme do
Gödölö. Mužstvo má zde dostat 15 deka ementálského
sýra. Na poslední zastávce mělo mužstvo dostat 15 deka uherského salámu. Ale
nedostalo ničeho.“
„Patrně zde
také s toho sejde,“ odpověděl major, stále se příjemně usmívaje, „nevím o
podobném rozkazu pro pluky z Čech. Ostatně to není mou věcí, obraťte se na
zásobovací komando.“
„Kdy
odjíždíme, pane majore?“
„Před vámi
stojí vlak s těžkým dělostřelectvem do
Haliče. Pustíme ho za hodinu, pane
hejtmane. Na třetích kolejích stojí sanitní vlak. Odjíždí za dvacet pět
minut po dělostřelectvu. Na dvanácté koleji máme vlak s municí. Odjíždí
deset minut po sanitním vlaku a za dvacet minut po něm jede váš vlak.
Jestli totiž
nebudou nějaké změny,“ dodal opět usměvavě, takže se zprotivil úplně
hejtmanovi
Ságnerovi.
„Dovolte, pane
majore,“ otázal se Ságner, „můžete mně dát vysvětlení o tom, že nevíte o
žádném podobném rozkazu týkajícím se vydávání 15 deka ementálského sýra pro
pluky z Čech?“
„To je
reservát,“ odpověděl
hejtmanovi Ságneovi, stále se usmívaje, velitel
vojenského nádraží v Budapešti.
„To jsem si
dal,“ pomyslil si
hejtman Ságner, vycházeje z budovy velitelství, „proč jsem
ke všem čertům řekl nadporučíkovi Lukášovi, aby sebral všecky
komandanty a
šel s nimi do zásobovacího oddílu s mužstvem pro 15 deka ementálského sýra
pro osobu.“
Nežli velitel
11. kumpanie nadporučík Lukáš dle rozkazu
hejtma
Ságnera vydal rozkazy
týkající se pochodu mužstva
batalionu ke skladišti pro 15 deka ementálského
sýra na muže, objevil se před ním Švejk s nešťastným Balounem.
Baloun se celý
třásl.
„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant“ řekl s obvyklou ohebností Švejk, „věc, o kterou
jde, je nesmírně důležitou. Prosil bych, pane
obrlajtnant, abychom mohli tu
celou záležitost vyřídit někde vedle, jako říkal jeden můj kamarád,
Špatina
ze
Zhoře, když dělal svědka na svatbě a chtělo se mu najednou v kostele...“
„Tak co je,
Švejku?“ přerušil ho nadporučík Lukáš, kterému se již zastesklo stejně po
Švejkovi jako Švejkovi po nadporučíkovi Lukášovi, „pojďme tedy kousek dál.“
Baloun je
následoval vzadu, nepřestávaje se třást. Tento obr ztratil úplně duševní
rovnováhu a klátil rukama v hrozném, beznadějném zoufalství.
„Tak co je,
Švejku?“ optal se nadporučík Lukáš, když zašli vedle.
„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant“ řekl Švejk, „že je vždycky lepší se k něčemu
přiznat dřív, než až to praskne. Vy jste dal určitej rozkaz, pane
obrlajtnant, aby vám, až přijedeme do Budapešti, Baloun přines tu vaši
játrovou paštiku a housky.
Dostals ten
rozkaz, nebo ne?“ obrátil se Švejk na Balouna.
Baloun počal
ještě více klátit rukama, jako by se chtěl ubránit proti dorážejícímu
nepříteli.
„Tento
rozkaz,“ řekl Švejk, „nemohl bejt, bohužel, pane
obrlajtnant,
vykonanej. Já
jsem tu vaši játrovou paštiku sežral...
Sežral jsem
ji,“ řekl Švejk, šťouchaje do zděšeného Balouna, „poněvadž jsem si myslel,
že játrová paštika se může zkazit. Já jsem čet několikrát v novinách, že se
celá rodina votrávila játrovou paštikou. Jednou na
Zderaze,jednou v Berouně,
jednou v Táboře, jednou v
Mladé Boleslavi, jednou v
Příbrami. Všichni
tej
votravě podlehli. Játrová paštika, to je nejhorší
prevít...“
Baloun, celý
se třesa, postavil se stranou a strčil si prst do krku a vrhl v krátkých
přestávkách.
„Co je s vámi,
Baloune?“
„Ble-ble-ju,
é-é pane obr... é-é obr-lajt-nant é-é,“ používaje přestávek, volal nešťastný
Baloun, „já-já ji sežral-é-é, sežra-éé-l-l-l, é-é, já-éé, sám-éé, ý-é.“
Z nešťastného
Balouna šly hubou ven i kousky
staniolového obalu z paštiky.
„Jak vidíte,
pane obrlajtnant,“ řekl Švejk, neztráceje ničeho ze své duševní rovnováhy,
„vona taková každá sežraná paštika vyjde ven jako
volej nad vodu. Já jsem to
chtěl vzít sám na sebe, a von se pitomec takhle prozradí.
Von je to docela
hodnej člověk, ale sežere všechno, co je mu
svěřený. Já jsem znal taky
jednoho takovýho člověka. Byl sluha v
jedný bance. Tomu mohli svěřit tisíce;
jednou taky vyzvednul peníze zas v jiný bance a předali mu o tisíc korun a
on to vrátil hned na místě, ale poslat ho za patnáct krejcarů pro krkovičku,
tak polovičku na cestě sežral. Byl takovej chtivej na žrádlo, že když ho
posílali úředníci za
jitrnicema, tak je páral po cestě kapesním nožem a díry
zalepoval englišflastrem,
kerej ho stál při pěti
jitrnicích víc než celá
jitrnice.“
Nadporučík
Lukáš si vzdychl a odcházel.
„Račte mít
nějaké rozkazy, pane
obrlajtnant?“ volal za ním Švejk, zatímco nešťastný
Baloun neustále si strkal prst do krku.
Nadporučík
Lukáš máchl rukou a odcházel k zásobovacímu skladišti, přičemž mu na mysl
přišla podivná myšlenka, že když vojáci žerou svým důstojníkům játrové
paštiky, že to Rakousko nemůže vyhrát.
Mezitím Švejk
odváděl Balouna na druhou stranu vojenské trati. Přitom ho těšil, že se
spolu podívají do města a přinesou odtamtuď panu nadporučíkovi debrecínské
párky, kterýž pojem uzenářské speciality sléval se u Švejka přirozeně s
pojmem hlavního města Uherského království.
“Von by nám moh uject vlak,“ bědoval Baloun, který při své nenažranosti spojoval též
ohromnou lakotu.
„Když se jede
na front,“ prohlásil Švejk, „tak se nikdy nic nezmešká, poněvadž
každej
vlak, kerej jede na front, si to moc dobře rozmyslí, aby přivez na konečnou
stanici jenom půl ešalonu.
Vostatně já ti dobře rozumím, Baloune. Máš
zašitou kapsu.“
Nešli však
nikam, poněvadž ozval se signál k nastupování do vlaku. Mužstva jednotlivých
rot vracela se od zásobovacího skladiště ku svým vagonům opět s prázdnem.
Místo patnácti dekagramů ementálského sýra, který měl zde být rozdán, dostal
každý po škatulce zápalek a jednu pohlednici, kterou vydalo komité pro
válečné hroby v Rakousku (Vídeň XIX/4, Canisiusgasse). Místo patnácti
dekagramů ementálského sýra měl každý v ruce
západohaličský hřbitov vojínů v
Sedlisku s pomníkem nešťastných landveráků, zhotovený ulejvákem-sochařem,
jednoročním dobrovolníkem šikovatelem
Scholcem.
U štábního
vagonu panovalo též neobyčejné vzrušení. Důstojníci pochodového praporu
shromáždili se kolem
hejtmana Ságnera, který jim cosi rozčileně vykládal.
Vrátil se právě z nádražního velitelství a měl v ruce velmi důvěrný skutečný
telegram ze štábu brigády, sáhodlouhého obsahu, s instrukcemi a pokyny, jak
si počínati v této nové situaci, ve které se ocitlo Rakousko dne 23. května
1915.
Brigáda
telegrafovala, že Italie vypověděla Rakousko-Uhersku válku.
Ještě v Brucku
nad Litavou v důstojnickém kasině se často při obědech a večeřích s plnou
hubou hovořilo o podivném jednání a chování Italie, ale celkem vzato nikdo
nečekal, že se splní prorocká slova toho idiota kadeta
Bieglera, který
jednou při večeři odstrčil talíř s makarony a prohlásil: „Těch se najím až
pod branami Verony.“
Hejtman
Ságner, prostudovav instrukce obdržené právě z brigády, dal troubiti alarm.
Když se
všechno mužstvo pochodového praporu shromáždilo, bylo postaveno do čtverce a
hejtman
Ságner přečetl mužstvu neobyčejně vznešeným hlasem telegraficky mu
dodaný příkaz po brigádě:
Z bezpříkladné
zrady a z lačnosti zapomněl italský král na bratrské závazky, kterými byl
povinován jako spojenec našeho mocnářství. Od vypuknutí války, ve které se
měl postaviti po bok našim statečným vojskám, hrál zrádný italský král roli
maskovaného zákeřníka, chovaje se obojetně, udržuje přitom tajné vyjednávání
s našimi nepřáteli, kteráž zrada vyvrcholila v noci z 22. na 23. květen
vypovězením války našemu mocnářství. Náš nejvyšší velitel je přesvědčen, že
naše vždy statečná a slavná vojska odpoví na ničemnou zradu nevěrného
nepřítele takovým úderem, že zrádce přijde k poznání, jak, začav hanebně a
zrádně válku, sám sebe zničil. V to důvěřujeme pevně, že s pomocí boží brzy
nadejde den, kdy roviny italské opět uvidí vítěze od
Santa Lucia,
Vicenzy,
Novary,
Custozzy. Chceme zvítězit, musíme zvítězit, a jistě zvítězíme!
Potom bylo
obvyklé „dreimal hoch!“ a vojsko nasedlo opět do vlaku, jaksi zaraženo.
Místo patnácti deka ementálského sýra mají na krku válku s Italií.
...........................................
Ve vagoně, kde
seděl Švejk s účetním šikovatelem
Vaňkem, telefonistou
Chodounským, Balounem
a kuchařem Jurajdou, rozpředl se zajímavý rozhovor o zasáhnutí Italie do
války.
„V
Táborskej
ulici v Praze byl taky takovej případ,“ začal Švejk. „Tam byl
ňákej kupec
Hořejší, kus
vod něho dál naproti měl svůj krám kupec
Pošmourný a mezi
nima
voběma byl hokynář
Havlasa. Tak ten kupec
Hořejší jednou dostal
takovej
nápad, aby se jako spojil s tím hokynářem
Havlasou proti kupci
Pošmournýmu,
a začal s ním vyjednávat, že by mohli ty dva krámy spojit pod jednou firmou:
,Hořejší a
Havlasa’. Ale ten hokynář
Havlasa šel hned k tomu kupci
Pošmournýmu a povídá mu, že mu dává
Hořejší dvanáct set za ten jeho hokynářský krám a že chce, aby s ním šel do
kumpanie. Jestli ale
von mu dá,
Pošmourný, osmnáct stovek, tak že raději půjde s ním do
kumpanie proti
Hořejšímu. Tak se dohodli, a ten
Havlasa
ňákej čas pořád se
oklouněl kolem
toho Hořejšího,
kerýho zradil, a dělal, jako by byl jeho nejlepším přítelem,
a když přišla řeč na to, kdy to jako dají dohromady, říkal: ,Jó, to už bude
brzo. Já jenom čekám, až přijedou partaje z letních bytů.’ A když ty partaje
přijely, tak vopravdu to už bylo hotový, jak
von pořád sliboval tomu
Hořejšímu, že se to dá dohromady. Ten, když šel jednou ráno
votvírat krám,
viděl velkej nadpis nad krámem
svýho konkurenta,
velikánskou firmu:
,Pošmourný a
Havlasa’.“
„U nás,“
poznamenal pitomý Baloun, „byl taky jednou takový případ: chtěl jsem koupit
vedle ve vesnici jalovici, měl jsem ji smluvenou a
votickej řezník mně ji
přebral pod nosem.“
„Když už tedy
zas máme novou vojnu,“ pokračoval Švejk, „když máme vo jednoho nepřítele
víc, když máme zas novej front, tak se bude muset šetřit s municí. ,Čím víc
je v rodině dětí, tím více se spotřebuje rákosek,’ říkával dědeček
Chovanec
v Motole,
kerej vyplácel rodičům v sousedství děti za paušál.“
„Já mám jenom
strach,“ řekl Baloun, celý se třesa, „že kvůli tý Italii budou menší porce.“
Účetní
šikovatel
Vaněk se zamyslil a řekl vážně: „To všechno může být, poněvadž teď
se to naše vítězství nějak protáhne.“
„Teď bychom
potřebovali novýho
Radeckýho,“ prohodil Švejk, „ten už byl
vobeznámenej s
tamější krajinou, ten už věděl, kde je slabá stránka Taliánů a co se má
šturmovat a
vod který strany.
Vono to není jen tak lehký,
vlezt někam. To
dovede každej, ale dostat se
vodtamtud, to je
pravý vojenský umění. Když už
člověk někam vleze, tak musí vědět vo všem, co se kolem něho děje, aby se
najednou nevoctnul před nějakou
šlamastikou,
kerej se říká katastrofa. To u
nás jednou v domě, ještě na starým bytě, chytili na půdě zloděje, a
von si
chlap povšímnul, když tam vlez, že právě zedníci
vopravujou světlík,
von se
jim tedy vytrh, skolil domovnici a spustil se po lešení dolů do světlíku a
vodtamtud vůbec
nemoh ven. Ale náš tatíček
Radecký věděl
vo každej cestě,
nemohli ho nikde dostat. V jedný knížce
vo tom jenerálovi bylo to
celý
popsaný, jak utek vod
Santa Lucie a Taliáni jak taky utekli, a teprve jak
druhej den vobjevil, že to vlastně vyhrál, když tam Taliány nenašel a
neviděl dalekohledem, tak se vrátil a vobsadil vopuštěnou
Santu Lucii.
Vod tý doby byl
menovanej
maršálkem.“
„Cožpak
Italie, to je pěkná země,“ prohodil kuchař
Jurajda, „já sem byl jednou v
Benátkách a vím, že Talián nazve každého prasetem. Když se rozčílí, je u
něho každej
porco maladetto. I papež je u něho
porco, i ,madonna mia e
porco’, ,papa e porco’.“
Účetní
šikovatel
Vaněk naproti tomu velice sympaticky se vyjádřil o Italii. Má v
Kralupech při své drogerii výrobu citronové šťávy, kterou dělá ze shnilých
citronů, a nejlacinější citrony a nejshnilejší vždy kupoval z Italie. Teď
bude konec s dopravou citronů z Italie do Kralup. Není pochyby, že válka s
Italií přinese různá překvapení, poněvadž se bude chtít Rakousko pomstít.
„Vono se
řekne,“ usmál se Švejk, „pomstít se. Někdo myslí, že se pomstí, a nakonec to
vodnese ten, koho si jako
takovej člověk vybral za nástroj
svý pomsty. Když jsem bydlel před lety na
Vinohradech,
tak tam bydlel v přízemí domovník a u toho na bytě byl jeden
takovej malej ouředníček z
ňáký banky, a ten chodil do jednoho
výčepu v
Krameriově ulici a pohádal se tam jednou s jedním pánem,
kerej měl takovej ňákej ústav na Vinohradech pro analysu moče. Ten pán vůbec
na nic jinýho nemyslel a
vo ničem jiném nemluvil a nosíval samé flaštičky s
močí, každýmu to cpal pod nos, aby se taky vymočil a dal si prohlídnout moč,
protože na takový prohlídce záleží štěstí člověka, rodiny a je to taky
laciný, stojí to šest korun. Všichni, co chodili do výčepu, i hostinský a
hostinská, dali si moč analysovat, jenom ten úředníček se ještě držel,
ačkoliv ten pán za ním lez pořád do pissoiru, když šel ven, a vždycky mu
starostlivě říkal: ,Já nevím, pane
Skorkovský, mně se ta vaše moč nějak
nelíbí, vymočte se do lahvičky, dřív než bude pozdě!’ Konečně ho přemluvil.
Stálo to úředníčka šest korun a ten pán mu ten rozbor jak náležitě
vosladil,
jako to už udělal těm všem ve výčepu, nevyjímaje ani
hostinskýho,
kterýmu
kazil živnost, poněvadž takovej rozbor vždycky provázel říkáním, že je to
moc vážnej případ, že nikdo nesmí nic pít kromě vody, že nesmí kouřit, že se
nesmí ženit a že má jíst jen samou zeleninu. Tak ten úředníček měl na něho
jako všichni strašnej vztek a zvolil si domovníka za nástroj
svý pomsty,
poněvadž znal domovníka jako surovce. Tak jednou tomu pánovi, co prováděl tu
analysu moči, povídá, že ten domovník už se necejtí zdráv
nějakej čas a že
ho prosí, aby si zejtra ráno k
sedmej hodině přišel k němu pro moč, že si ji
dá prozkoumat. A von tam šel. Domovník ještě spal, když ho ten pán vzbudil a
povídal mu přátelsky: ,Moje úcta, pane
Málek, dobré jitro přeji. Tady prosím
lahvička, račte se vymočit a dostanu šest korun.’ Ale to bylo boží dopuštění
potom, jak ten domovník vyskočil v
kaťatech z postele, jak toho pána chyt za
krk, jak s ním praštil vo almaru, až ho do ní
zafasoval! Když ho
vytáh z
almary, popad
bejkovec a už ho hnal dolů v
kaťatech
Čelakovskýho ulicí, a
ten ječel, jako když šlápneš psovi na vocas, a na
Havlíčkově třídě skočil
do
elektriky, a domovníka chyt strážník, sepral se s ním, a poněvadž byl
domovník v kaťatech a všechno mu lezlo ven, tak ho kvůli
takovýmu pohoršení
hodili do košatinky a
vodvezli na policii, a
von ještě z
košatinky řval jako
tur: ,Vy pacholci, já vám ukážu mně analysovat moč.’ Seděl šest měsíců pro
veřejný násilí a pro urážku stráže, a potom ještě po vyhlášení rozsudku
dopustil se urážky panovnickýho domu, tak snad sedí ještě dnes, a proto
říkám, chtít se někomu pomstít, že to vodnese nevinnej člověk.“
Baloun mezitím
úsilovně o něčem přemýšlel, až nakonec otázal se se strachem
Vaňka: „Prosím,
pane rechnungsfeldvébl, vy tedy myslíte, že kvůli
tý válce s Italií budem
fasovat menší
mináž?“
„To je na bíle
dni,“ odpověděl
Vaněk.
„Ježíšmariá,“
vykřikl Baloun, sklonil hlavu do dlaní a seděl tiše v koutku.
Tím skončila v
tomto vagoně definitivně debata o Italii.
...........................................
Ve štábním
vagoně rozhovor o nově utvořených válečných poměrech zasáhnutím Italie do
války byl by býval jistě velice fádní, když zde nebylo již slavného
vojenského theoretika kadeta
Bieglera, kdyby byl jaksi ho nezastoupil
poručík Dub od třetí
kumpanie.
Poručík
Dub
byl v civilu profesorem češtiny a již v té době jevil neobyčejný sklon k
tomu, aby všude, kde jen to bylo možno, mohl vyjádřit svou loyálnost. V
písemných pracech předkládal svým žákům themata z dějin rodu habsburského. V
nižších třídách strašil žáky
císař Maxmilián, který vlezl na skálu a nemohl
slézt dolů, Josef II. jako oráč a
Ferdinand Dobrotivý. Ve vyšších třídách
byla ta themata ovšem spletenější, jako kupříkladu úloha pro septimány:
„Císař František Josef I., podporovatel věd a umění“, kteráž práce vynesla
jednomu septimánovi vyloučení ze všech středních škol říše rakousko-uherské,
poněvadž napsal, že nejkrásnějším činem tohoto mocnáře bylo založení
mostu
císaře Františka Josefa I. v Praze.
Velice dbal
vždy toho, aby všichni jeho žáci při císařských narozeninách a jiných
podobných císařských slavnostech zpívali s nadšením
rakouskou hymnu. Ve
společnosti byl neoblíben, poněvadž o něm bylo jisto, že je též
denunciantem
mezi svými kolegy. V městě, kde vyučoval, byl jedním z členů trojlístku
největších pitomců a mezků, který se skládal z něho, okresního
hejtmana a
ředitele gymnasia. V tomto úzkém kroužku naučil se politisovat v rámcích
rakousko-uherského mocnářství. Též nyní počal vykládat své rozumy hlasem a
přízvukem zkostnatělého profesora:
„Celkem vzato
mě naprosto nepřekvapilo vystoupení Italie. Čekal jsem to již před třemi
měsíci. Je jisté, že Italie značně zpyšněla poslední dobou následkem vítězné
války s Tureckem o Tripolis. Kromě toho příliš spoléhá se na své loďstvo i
na náladu obyvatelstva v našich přímořských zemích a v jižním Tyrolsku.
Ještě před válkou mluvil jsem o tom s naším okresním
hejtmanem, aby naše
vláda nepodceňovala iredentistické hnutí na jihu. Dal mně též úplně za
pravdu, poněvadž každý prozíravý člověk, kterému záleží na zachování této
říše, musel již dávno předpokládat, kam bychom dospěli s přílišnou
shovívavostí vůči takovým živlům. Pamatuji se dobře, že asi před dvěma lety
jsem prohlásil v rozmluvě s panem okresním
hejtmanem, že Italie, bylo to v
době balkánské války při affaiře našeho
konsula Prohasky, čeká na nejbližší
příležitost nás zákeřně napadnout.
A teď to
máme!“ vykřikl takovým hlasem, jako by se s ním všichni hádali, ačkoliv
všichni přítomní aktivní důstojníci si při jeho řeči mysleli, aby jim ten
civilista-žvanil vlezl na záda.
„Je pravdou,“
pokračoval již mírnějším tónem, „že se ve většině případech i ve školních
úlohách zapomínalo na náš bývalý poměr s Italií, na ony veliké dny slavných
vítězných armád i v roce tisíc osm set čtyřicet osm, i v roce tisíc osm set
šedesát šest, o kterých se mluví ve dnešních příkazech po brigádě. Já jsem
však ale vykonal vždy svou povinnost a ještě před ukončením školního roku,
takřka na samém začátku války, dal jsem svým žákům slohový úkol: ,Unsere
Helden in Italien von Vicenza bis zur Custozza, oder...’“
A blbeček
poručík Dub slavnostně dodal: „...Blut und Leben für Habsburg! Für ein
Österreich, ganz, einig, groß!“...
Odmlčel se a
čekal patrně, že ostatní ve štábním vagoně též budou mluvit o nově utvořené
situaci a on že jim ještě jednou dokáže, že to už věděl před pěti lety, jak
se jednou zachová Italie ku svému spojenci. Zklamal se však úplně, neboť
hejtman
Ságner, kterému přinesl
batalionsordonanc
Matušič ze stanice večerní
vydání „Pester Lloydu“, řekl, dívaje se do novin: „Tak vida, ta
Weinerová,
kterou jsme viděli v Brucku vystupovat pohostinsky, hrála zde včera na scéně
Malého divadla.“
Tím byla
zakončena ve štábním vagoně debata o Italii.
...........................................
Kromě těch,
kteří seděli vzadu,
batalionnní ordonanc
Matušič a
sluha hejtmana
Ságnera
Batzer dívali se na vojnu s Italií ze stanoviska čistě praktického,
poněvadž, kdysi dávno před léty, ještě za aktivní služby, zúčastnili se oba
nějakých manévrů v jižním Tyrolsku.
„To se nám to
špatně poleze do těch kopců,“ řekl
Batzer, „hejtman
Ságner má těch kufrů
hromadu. Já jsem sice z hor, ale je to docela něco jiného, když si člověk
vezme flintu pod kabát a jde si vyhlídnout nějakého zajíce na panství
knížete Švarcenberka.“
„Jestli totiž
nás hodí dolů na Italii. Mně by se to taky nezamlouvalo, lítat po kopcích a
ledovcích s rozkazy. Potom to žrádlo tam dole, samá polenta a olej,“ smutně
řekl Matušič.
„A proč by
zrovna nás nestrčili do těch hor,“ rozčiloval se
Batzer, „náš
regiment už
byl v Srbsku, Karpatech, už jsem se tahal s kufry pana
hejtmana po horách,
dvakrát už jsem je ztratil; jednou v Srbsku, podruhé v Karpatech, v takové
patálii, a může být, že mě to čeká potřetí na italské hranici, a co se týká
toho žrádla tam dole...“ Odplivl si.
Přisedl
důvěrně blíže k
Matušičovi: „Víš, u nás v Kašperských Horách děláme takové
maličké knedlíčky z těsta ze syrových brambor, ty se uvaří, pak se
obalejí
ve vejci, posypou se pěkně houskou a potom se opíkají na špeku.“ Poslední
slovo pronesl takovým tajemně slavnostním hlasem.
„A nejlepší
jsou s kyselým zelím,“ dodal melancholicky, „to musí jít makarony do
hajzlu.“
Tím i zde
skončil rozhovor o Italii...
...........................................
V ostatních
vagonech, poněvadž vlak stál již přes dvě hodiny na nádraží, šel jeden hlas,
že asi vlak obrátí a pošlou ho na Italii.
Tomu by
nasvědčovalo též to, že se zatím děly s
ešalonem podivné věci. Opět všechno
mužstvo vyhnali z vagonů, přišla inspekce s desinfekčním sborem a vykropila
pěkně všechny vagony lysolem, což bylo přijato, zejména ve vagonech, kde
vezli zásoby komisárku, s velkou nelibostí.
Rozkaz je ale
rozkaz, sanitní komise vydala rozkaz vydesinfikovati všechny vagony
ešalonu
728, proto zcela klidně postříkali hromady komisárku a pytle s rýží
lysolem.
To už bylo přece znát, že se něco zvláštního děje.
Potom zas to
všechno vehnali do vagonů a za půl hodiny zas to všechno vyhnali ven,
poněvadž přišel si ešalon prohlédnout takový stařičký generál, takže
Švejkovi ihned napadlo zcela přirozené pojmenování starého pána. Stoje vzadu
za frontou poznamenal k účetnímu
šikovateli
Vaňkovi: „Je to
chcípáček.“
A starý
generál procházel se dál před frontou, provázen
hejtmanem
Ságnerem, a
zastavil se před jedním mladým vojákem, aby jaksi celé mužstvo nadchl, a
otázal se ho, odkud je, jak je stár a má-li hodinky. Voják sice jedny měl,
ale poněvadž myslel, že dostane od starého pána ještě jedny, řekl, že žádné
nemá, načež stařičký chcípáček generál s takovým
připitomělým úsměvem, jako
to dělával císař František Josef, když oslovovával někde ve městech
starosty, řekl: „To je dobře, to je dobře,“ načež poctil oslovením vedle
stojícího kaprála, kterého se optal, je-li jeho manželka zdráva.
„Poslušně
hlásím,“ zařval desátník, „že nejsem ženat,“ načež generál se svým
blahosklonným úsměvem řekl opět své: „To je dobře, to je dobře.“
Potom generál
v stařecké dětinnosti požádal
hejtmana
Ságnera, aby mu předvedl, jak se
vojáci sami počítají do dvojstupu, a za chvilku již znělo: „První-druhý,
první-druhý, první-druhý.“
To měl
generál-chcípáček velíce rád. Měl dokonce doma dva
burše, které si stavěl
doma před sebe, a ti museli sami počítat: „První-druhý, první-druhý...“
Takových
generálů mělo Rakousko hromadu.
Když tedy byla
přehlídka šťastně odbyta, při čem generál neskrblil pochvalou před
hejtmanem
Ságnerem, bylo dovoleno mužstvu pohybovat se v obvodu nádraží, poněvadž
přišla zpráva, že se pojede ještě až za tři hodiny. Mužstvo se tedy
procházelo kolem a očumovalo, poněvadž bývá na nádraží dosti obecenstva, tu
a tam přece jen některý voják vyžebral si cigaretu.
Bylo vidět, že
jaksi to prvotní nadšení, vyjadřující se v slavném vítání
ešalonů na
nádražích, již hluboce kleslo a upadlo až na žebrotu.
K
hejtmanov
Ságnerovi dostavila se deputace „Spolku pro vítání hrdinů“, sestávající ze
dvou strašně utahaných dam, které odevzdaly dárek patřící
ešalonu, totiž
dvacet krabiček voňavých pastilek do úst, reklamy to jedné pešťské továrny
na cukrovinky. Krabičky ústních voňavých pastilek byly pěkně provedeny z
plechu, na víčku byl namalován uherský
honvéd, který tiskne ruku rakouskému
landšturmákovi, a nad nimi září koruna svatoštěpánská. Kolem byl německý a
maďarský nápis: „Für Kaiser, Gott und Vaterland.“
Továrna na
cukrovinky byla tak loyální, že dala přednost císaři před pánem bohem.
Každá krabička
obsahovala osmdesát pastilek, takže asi celkem přibližně pět pastilek přišlo
na tři muže. Kromě toho přinesly ustarané, utahané dámy veliký balík
vytištěných dvou modliteb sepsaných budapešťským arcibiskupem
Gézou ze
Szatmár-Budafalu. Byly německo-maďarské a obsahovaly nejstrašnější prokletí
všech nepřátel. Psány byly tyto modlitbičky tak vášnivě, že tam jenom na
konci scházelo řízné maďarské „Baszom a Krisztusmárját!“
Dle ctihodného
arcibiskupa měl dobrotivý bůh Rusy, Angličany, Srby, Francouze, Japonce
rozsekat na nudle a na paprikaguláš. Dobrotivý bůh měl se koupat v krvi
nepřátel a pomordovat to všechno, jako to udělal surovec Herodes s mláďátky.
Důstojný
arcibiskup budapešťský použil ve svých modlitbičkách na příklad takových
pěkných vět: „Bůh žehnej vašim bodákům, aby hluboko vnikly v břicha vašich
nepřátel. Nechť nejvýš spravedlivý Hospodin řídí dělostřelecký oheň nad
hlavy nepřátelských štábů. Milosrdný bůh dejž, aby se všichni nepřátelé
zalkli ve své vlastní krvi, z ran, které vy jim nanesete!“
Proto je třeba
ještě jednou opakovat, že k těmto modlitbičkám nakonec nic jiného nescházelo
než to „Baszom a Krisztusmárját!“
Když to
všechno obě dámy odevzdaly, projevily
hejtmanovi
Ságnerovi zoufalé přání,
zdali by nemohly být přítomny při rozdávání dárků. Jedna dokonce měla
takovou odvahu zmínit se, že by při té příležitosti mohla promluvit k
vojínům, které jinak nenazývala nežli „unsere braven Feldgrauen“.
Obě tvářily se
strašně uraženě, když
hejtman Ságner zamítl jejich žádost. Prozatím tyto
milodary putovaly do vagonu, kde bylo skladiště. Ctihodné dámy prošly řadou
vojáků a jedna z nich neopomenula při té příležitosti popleskati jednoho
zarostlého vojáka po tváři. Byl to nějaký Šimek z Budějovic, který neznaje
ničeho o tom vznešeném poslání těch dam, prohodil k svým soudruhům po
odchodu dám: „Jsou ale tady ty kurvy drzý. Kdyby aspoň taková
vopice
vypadala k světu, ale je to jako čáp, člověk nic jiného nevidí než ty
haksny
a vypadá to jako boží umučení, a ještě si taková stará rašple chce něco
začínat s vojáky.“
Na nádraží
bylo velice živo. Událost s Italy způsobila zde jistou paniku, poněvadž byly
zadrženy dva ešalony s dělostřelectvem a poslány do Štyrska.
Byl zde též ešalon Bosňáků, který tu čekal již dva dny z nějakých neznámých příčin a byl
úplně zapomenut a ztracen. Bosňáci již dva dni nefasovali
mináž a chodili
žebrat chleba po Nové Pešti. Také nebylo nic jiného slyšet nežli rozčilený
hovor ztracených Bosňáků, živě gestikulujících, kteří vyráželi neustále ze
sebe: „Jeben ti boga - jeben ti dušu, jeben ti majku.“
Potom
pochodový prapor jednadevadesátých byl opět sehnán dohromady a nastoupil
místo ve svých vagonech. Za chvilku však batalionní
ordonanc
Matušič
vrátil se z nádražního velitelství se zprávou, že se pojede až za tři
hodiny. Proto opět svolané mužstvo bylo puštěno z vagonů. Těsně před
odjezdem vlaku vstoupil do štábního vagonu velice rozčileně poručík
Dub a
žádal hejtmana
Ságnera, aby dal neprodleně Švejka zavřít. Poručík
Dub, starý známý
denunciant na svém působišti jako gymnasiální profesor, dával se rád do
rozhovoru s vojáky, přičemž pátral po jejich přesvědčení, a zároveň, aby je
mohl poučiti a vysvětliti, proč bojují, zač bojují.
Na své
obchůzce viděl vzadu, za nádražní budovou, stát u lucerny Švejka, který se
zájmem si prohlížel plakát nějaké dobročinné vojenské loterie. Ten plakát
znázorňoval, jak rakouský voják připichuje vyjeveného vousatého kozáka ke
zdi.
Poručík
Dub
poklepal Švejkovi na rameno a otázal se, jak se mu to líbí.
„Poslušně
hlásím, pane lajtnant,“ odpověděl Švejk, „že je to blbost. Už jsem viděl
hodně pitomejch plakátů, ale takovou
hovadinu sem ještě neviděl.“
„Copak se vám
na tom nelíbí?“ optal se poručík
Dub.
„Mně se, pane
lajtnant, na tom plakátu nelíbí to, jak ten voják zachází se
svěřenejma
zbraněma, dyť von může ten bajonet zlomit
vo zeď, a potom je to vůbec
zbytečný, byl by za to trestanej, poněvadž ten Rus má ruce nahoře a vzdává
se. On je zajatej, a se zajatci se musí slušně zacházet, poněvadž je to
marný, ale jsou to taky lidi.“
Poručík
Dub
pátral tedy dále po Švejkově smýšlení a optal se ho: „Vám je tedy toho Rusa
líto, že ano?“
„Mně je líto,
pane lajtnant,
vobou, i toho Rusa, protože je
propíchnutej, i toho vojáka,
protože by byl za to zavřenej.
Dyť von, pane
lajtnant, musel ten bajonet
přitom zlomit, to je marný, dyť to vypadá jako kamenná zeď, kam to vráží, a
vocel je křehká. To jsme vám jednou, pane
lajtnant, ještě do vojny, v
aktivní službě, měli jednoho pana
lajtnanta u
kumpanie. Ani starej
zupák
nedoved se tak vyjadřovat jako ten pan
lajtnant. Na cvičišti nám říkal:
,Když je habacht, tak musíš vyvalovat
voči, jako když kocour sere do
řezanky.’ Ale jinak byl moc hodnej člověk. Jednou na Ježíška se zbláznil,
koupil pro kumpanii
celej vůz
kokosovejch vořechů, a
vod tý doby vím, jak
sou bajonety křehký. Půl
kumpanie zlámalo si
vo ty vořechy bajonety a náš
obrstlajtnant dal celou
kumpanii zavřít, tři měsíce jsme nesměli z kasáren,
pan lajtnant měl domácí vězení...“
Poručík Dub
podíval se rozzlobeně do bezstarostného obličeje dobrého vojáka Švejka a
otázal se ho zlostně: „Znáte mne?“
„Znám vás,
pane lajtnant.“
Poručík
Dub
zakoulel očima a zadupal: „Já vám povídám, že mě ještě neznáte.“
Švejk
odpověděl opět s tím bezstarostným klidem, jako když hlásí raport: „Znám
vás, pane lajtnant, jste, poslušně hlásím, od našeho
maršbatalionu.“
„Vy mě ještě
neznáte,“ křičel poznovu poručík
Dub, „vy mne znáte možná s té dobré
stránky, ale až mne poznáte s té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si,
já každého přinutím až k pláči. Tak znáte mne, nebo mne neznáte?“
„Znám, pane
lajtnant.“
„Já vám
naposled říkám, že mne neznáte, vy osle. Máte nějaké bratry?“
„Poslušně
hlásím, pane lajtnant, že mám jednoho.“ Poručík
Dub rozvzteklil se při
pohledu na Švejkův klidný, bezstarostný obličej, a neovládaje se více,
zvolal: „To také bude ten váš bratr takové
hovado, jako jste vy. Čímpak
byl?“
„Profesorem,
pane lajtnant. Taky byl na vojně a složil
oficírskou zkoušku.“
Poručík
Dub
podíval se na Švejka, jako by ho chtěl probodnout. Švejk snesl s důstojnou
rozvahou zlý pohled poručíka
Duba, takže prozatím celá rozmluva mezi ním a
poručíkem skončila slovem: „Abtreten!“
Každý šel tedy
svou cestou a každý si myslel svoje.
Poručík
Dub si
myslil o Švejkovi, že řekne panu
hejtmanovi, aby ho dal zavřít, a Švejk si
opět myslel, že viděl již mnoho pitomých důstojníků, ale takový, jako je
poručík Dub, je přece u
regimentu vzácností.
Poručík
Dub,
který zejména dnes si umínil, že musí vychovávat vojáky, našel si za
nádražím novou oběť. Byli to dva vojáci od pluku, ale od jiné roty, kteří
tam smlouvali ve tmě lámanou němčinou s dvěma poběhlicemi, kterých se
potloukaly celé tucty kolem nádraží.
Vzdalující se
Švejk slyšel ještě zcela zřetelně ostrý hlas poručíka
Duba: „Znáte mne?!...
Ale já vám
říkám, že mne neznáte!...
Ale až mne
poznáte!...
Vy mne znáte
třebas s té dobré stránky!...
Já vám říkám,
až mne poznáte s té špatné stránky!...
Já vás
přinutím až k pláči, oslové!...
Máte nějaké
bratry?...
To budou také
taková hovada, jako jste vy!... Čím byli?... U trénu?... Nu dobře...
Pamatujte, že jste vojáci... Jste Češi?... Víte, že řekl Palacký, že kdyby
nebylo Rakousko, že bychom ho musili vytvořit...
Abtreten...!“
Obchůzka
poručíka Duba neměla však celkem positivního výsledku. Zastavil ještě asi
tři skupiny vojáků a jeho výchovná snaha „přinutit až k pláči“ úplně
ztroskotala. Byl to takový materiál, který byl odvážen do pole, že z očí
každého jednotlivce vycitoval poručík
Dub, že si všichni o něm myslí něco
jistě velice nepříjemného. Byl uražen ve své pýše a výsledek toho byl, že
před odjezdem vlaku žádal ve štábním vagoně
hejtmana
Ságnera, aby byl Švejk
zavřen. Mluvil přitom, odůvodňuje nutnost isolace dobrého vojáka Švejka, o
prapodivném, drzém vystupování, přičemž nazval upřímné odpovědi Švejkovy na
svou poslední otázku jízlivými poznámkami. Kdyby to takhle šlo dál, ztrácí
důstojnický sbor v očích mužstva veškerou vážnost, o čemž jistě z pánů
důstojníků nikdo nepochybuje. On sám ještě před válkou mluvil o tom s panem
okresním hejtmanem, že každý nadřízený musí hledět vůči svým podřízeným zachovati jistou authoritu.
Pan okresní
hejtman byl také téhož mínění. Zejména teď na vojně, čím více přibližuje se
člověk k nepříteli, je třeba udržeti jakousi hrůzu nad vojáky. Proto tedy
žádá, aby byl Švejk disciplinárně potrestán.
Hejtman
Ságner, který jako aktivní důstojník nenáviděl všechny ty reservní
důstojníky od různých branží z civilu, upozornil poručíka
Duba, že podobná
oznámení mohou se díti jedině ve formě
raportu, a ne takovým zvláštním hokynářským způsobem, jako když se smlouvá na ceně brambor. Pokud se týká
samotného Švejka, první instancí, jejíž pravomoci Švejk podléhá, že je pan
nadporučík Lukáš. Taková věc se dělá čistě po
raportu. Od
kumpanie že jde
taková věc k
batalionu
a to je snad panu poručíkovi známo. Jestli Švejk něco
provedl, tak přijde před kumpanieraport, a když se odvolá, k
batalionsraportu. Jestli si však pan nadporučík Lukáš přeje a považuje-li
vypravování pana poručíka
Duba za oficielní oznámení ku potrestání, že
ničeho proti tomu nemá, aby byl Švejk předveden a vyslechnut.
Nadporučík
Lukáš ničeho proti tomu nenamítal, jedině poznamenal, že z vypravování
Švejkova ví sám velice dobře, že bratr Švejkův byl skutečně profesorem a
reservním důstojníkem.
Poručík
Dub se
zakolísal a řekl, že on žádal za potrestání jedině v širším smyslu a že může
být, že dotyčný Švejk se nedovede vyjádřit, a tak že jeho odpovědi činí
dojem drzosti, jízlivosti a neúcty k představeným. Kromě toho že z celého
vzezření dotyčného Švejka,je vidět, že je mdlého rozumu.
Tím vlastně
přešla celá bouřka přes hlavu Švejka, aniž by byl hrom uhodil.
Ve vagonu, kde
byla kancelář a skladiště batalionu, účetní
šikovatel pochodového praporu
Bautanzel velmi blahosklonně rozdal dvěma písařům od
batalionu po hrsti
ústních pokroutek z těch krabiček, které se měly rozdat mezi
batalion. To
bylo obvyklým zjevem, že všechno, co bylo určeno pro mužstvo, muselo
prodělat stejně manipulaci v
batalionní kanceláři jako nešťastné pokroutky.
To bylo všude
něco tak obvyklého ve válce, že když někde se shledalo při inspekci, že se
nekrade, byl přece jen každý z těch účetních
šikovatelů ve všech možných
kancelářích v podezření, že překročuje rozpočet a provádí zas jiné
šmejdy,
aby to klapalo.
Proto zde,
když se všichni cpali těmito pokroutkami, aby aspoň toho svinstva užili,
když už nebylo nic jiného, o co by se dalo mužstvo okrást, promluvil
Bautanzel o smutných poměrech na této cestě: „Prodělal jsem už dva
maršbataliony, ale takovou bídnou cestu jako teď jsme nedělali. Panečku, než
jsme přijeli tenkrát do
Prešova, tak jsme měli haldy všeho, na co si člověk
pomyslil. Měl jsem schováno deset tisíc memfisek, dvě kola ementálského
sýra, tři sta konserv, a potom, když už se šlo na
Bardějov do zákopů, Rusové
od Mušiny odřízli spojení na
Prešov, potom se dělaly obchůdky. Odevzdal jsem
z toho všeho na oko desátou část pro
maršbatalion, že jsem to jako ušetřil,
a rozprodal jsem to ostatní všechno u trénu. Měli jsme u nás majora
Sojku, a
to byla pěkná svině. On sice nebyl žádný hrdina a nejraději se potloukal u
nás u trénu, poněvadž tam nahoře hvízdaly kuličky a praskaly šrapnely. A to
vždycky přišel k nám pod záminkou, že musí se přesvědčit, jestli se pro
mužstvo batalionu vaří pořádně. Obyčejně přišel k nám dolů, když došla
zpráva, že Rusové zas něco chystají; celý se třás, musel na kuchyni vypít
rum a potom teprve dělal prohlídku ve všech polních kuchyních, které byly
kolem
trénu, poněvadž nahoru do posic se nemohlo a mináž nahoru se nosila v
noci. Byli jsme tenkrát v takových poměrech, že o nějaké důstojnické mináži
nemohla být ani řeč. Jednu cestu, která ještě byla volná s týlem, měli
obsazenu Němci z říše, kteří zadržovali všechno, co lepšího nám posílali z
týlu, a sežrali to sami, takže na nás už nedošlo; my jsme všichni u trénu
zůstali bez oficírsmináže. Za tu celou dobu nic víc se mně nepodařilo
ušetřit pro nás v kanceláři než jedno prasátko, které jsme si dali vyudit, a
aby ten major
Sojka na to nepřišel, tak jsme ho měli uschované hodinu cesty
u artilerie, kde jsem měl jednoho známého
feuerwerkra. Tak ten major, když
přišel k nám, začal vždy ochutnávat v kuchyni polévku. Pravda, masa mnoho se
nemohlo vařit, jen tak co se sehnalo prasat nebo hubených krav v okolí. To
nám ještě Prušáci dělali velkou konkurenci a dávali dvakrát tolik při
rekvisici za dobytek. Za tu celou dobu, co jsme stáli pod
Bardějovem, jsem
si při nákupu dobytka neušetřil víc než něco málo přes dvanáct set korun, a
to jsme ještě většinou namísto peněz dávali poukázky se
štemplem
batalionu,
zejména poslední dobou, když jsme věděli, že Rusové na východ od nás jsou v
Radvani a na západ v
Podolíně. Nejhůř se pracuje s takovým národem, jako je
tam, který neumí číst a psát a podpisuje se jenom třemi křížky, o čemž naše
intendantstvo velice dobře vědělo, takže když jsme posílali pro peníze na
intendantstvo, nemohl jsem přiložit do přílohy padělané kvitance, že jsem
jim vyplatil peníze; to se může dělat jenom, kde je národ vzdělanější a umí
se podpisovat. A potom, jak už říkám, Prušáci nás přepláceli a platili
hotově, a když jsme někam přišli, tak na nás pohlíželi jako na
raubíře, a
intendantstvo vydalo ještě k tomu rozkaz, že kvitance podepsané křížky
předávají se polní účetní kontrole. A těch chlapů se jenom hemžilo. Přišel
takový chlap, nažral se u nás a napil, a druhý den šel nás udat. Ten major
Sojka chodil pořád po těch kuchyních, namouduši, věřte mně, vytáhl jednou z
kotle maso pro celou čtvrtou
kumpačku. Začal s vepřovou hlavou, o té řekl,
že není dovařená, tak si ji dal ještě chvilku povařit; pravda, tehdy masa se
mnoho nevařilo, na celou
kumpanii přišlo asi dvanáct starých, poctivých
porcí masa, ale on to všechno sněd, potom ochutnal polévku a spustil rámus,
že je jako voda, co je to za pořádek, masová polévka bez masa, dal ji
zapražit a hodil do ní moje poslední makarony, co jsem ušetřil za tu celou
dobu. Ale to mne tak nemrzelo jako to, že na tu jíšku praskly dvě kila
čajového másla, které jsem vyšetřil ještě v té době, kdy byla důstojnická
mináž. Měl jsem je na takové
rechně nad
kavalcem, on se na mě rozeřval, komu
prý to patří. Já jsem mu tedy řekl, že podle rozpočtu na stravování vojáků,
dle posledního příkazu po divisi, připadá na jednotlivého vojáka na
přilepšení patnáct gramů másla nebo jednadvacet gramů sádla, poněvadž to
nestačí, zůstávají zásoby másla stát tak dlouho, dokud se nebude moci
přilepšit mužstvu másla v plné váze. Major
Sojka se velice rozčilil, začal
křičet, že asi patrně čekám, až přijdou Rusové a seberou nám poslední dvě
kila másla, hned že to musí přijít do polévky, když je polévka bez masa. Tak
jsem přišel o celou zásobu, a věřte mně, že ten major mně přinášel, jak se
objevil, jen samou smůlu. On měl pomalu tak čich vyvinutý, že hned věděl o
všech mých zásobách. Jednou jsem ušetřil na
manšaftu hovězí játra a chtěli
jsme si je dusit, když vtom šel pod
kavalec a vytáhl je. Řekl jsem mu na
jeho řvaní, že játra ta jsou určena k zakopání, že dopoledne to zjistil
jeden podkovář od artilerie, který má veterinářský kurs. Major sebral
maníka
od trénu a potom s tím
maníkem vařili si játra nahoře pod skalami v
kotlíkách, a to byl také jeho osud, že Rusové viděli ten oheň, práskli do
majora, do kotlíku, osmnáctkou. Potom jsme se tam šli podívat, a člověk
nerozeznal, jestli po těch skalách se válejí játra hovězí nebo játra pana
majora.“
...........................................
Potom přišla
zpráva, že se pojede ještě až za čtyři hodiny. Trať nahoře na
Hatvan že je
zastavena vlaky s raněnými. Také se rozšiřovalo po nádraží, že u
Jágru
srazil se jeden sanitní vlak s nemocnými a raněnými s vlakem vezoucím
dělostřelectvo. Z Pešti že tam jedou pomocné vlaky.
Za chvíli
pracovala již fantasie celého
batalionu. Mluvilo se o 200 mrtvých a
raněných, o tom, že se ta srážka stala zúmyslně, aby se nepřišlo na podvody
v zásobování nemocných.
To dalo podnět
k ostré kritice o nedostatečném zásobování
batalionu a o zlodějích v
kanceláři a ve skladišti.
Většina byla
toho mínění, že účetní
šikovatel
batalionu
Bautanzel dělí se o všechno
napolovic s důstojníky.
Ve štábním
vagoně oznámil hejtman
Ságner, že dle
maršruty mají být už vlastně na
haličské hranici. V Jágru že měli už vyfasovat na tři dny pro mužstvo chleba
a konservy. Do Jágru že mají ještě deset hodin jízdy. V
Jágru že je opravdu
tolik vlaků s raněnými z ofensivy za
Lvovem, že podle telegramu není v
Jágru
ani veky komisárku, ani jedné konservy. Obdržel rozkaz vyplatit místo chleba
a konserv 6 K 72 h na muže, což má být vyplaceno při rozdávání
žoldu za
devět dní, jestli totiž dostane do té doby peníze od brigády. V pokladně je
jenom něco přes 12.000 K.
„To je ale
svinstvo od regimentu,“ řekl nadporučík Lukáš, „pustit nás takhle bídně do
světa.“
Nastal
vzájemný šepot mezi fähnrichem
Wolfem a nadporučíkem
Kolářem, že plukovník
Schröder za poslední tři neděle poslal na své konto do vídeňské banky 16.000
K.
Nadporučík
Kolář pak vyprávěl, jak se šetří. Ukradne se na
regimentu 6000 K a strčí se
do své vlastní kapsy a s důslednou logikou dá se rozkaz po všech kuchyních,
aby se denně na muže strhly v kuchyni 3 g hrachu.
Za měsíc to
dělá 90 g na muže a na kuchyni u každé
kumpanie musí být nejmíň ušetřena
zásoba 16 kg hrachu a s tou se musí kuchař vykázat.
Nadporučík
Kolář vyprávěl si s
Wolfem jen povšechně o určitých případech, které
zpozoroval.
Jisto však
bylo, že takovými případy byla přeplněna celá vojenská správa. Začínalo to
účetním šikovatelem u nějaké nešťastné
kumpanie a končilo to křečkem v generálských
epuletách, který si dělal zásoby na poválečnou zimu.
Vojna
vyžadovala udatnost i v krádeži.
Intendanti
dívali se láskyplně na sebe, jako by chtěli říct: „Jsme jedno tělo a jedna
duše, kradem, kamaráde, podvádíme, bratře, ale nepomůžeš si, proti proudu je
těžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještě o tobě řekne, že proto
už nekradeš, poněvadž sis už nahrabal toho dost.“
Do vagonu
vkročil pán s červenými a zlatými lampasy. Byl to opět jeden z generálů
projíždějících se po všech tratích na inspekci.
„Sedněte si,
pánové,“ pokynul vlídně, maje radost, že překvapil opět nějaký
ešalon, o
kterém nevěděl, že tam bude stát.
Když
hejtman
Ságner chtěl mu podati
raport, mávl jen rukou: „Váš
ešalon není v pořádku.
Váš ešalon nespí. Váš
ešalon má již spát. V
ešalonech se má spát, když stojí
na nádraží, jako v kasárnách - v devět hodin.“
Mluvil úsečně:
„Před devátou hodinou vyvede se mužstvo na
latriny za nádražím - a potom se
jde spát. Jinak mužstvo v noci znečistí trať. Rozumíte, pane
hejtmane?
Opakujte mně to. Nebo neopakujte mně to a udělejte mně to, jak si přeji.
Odtroubit alarm, hnát to na
latriny, zatroubit
štrajch a spát, kontrolovat,
kdo nespí. Trestat! Ano! Je to všechno? Večeři rozdat v šest hodin.“
Mluvil nyní o
něčem v minulosti, o tom, co se nestalo, co bylo jaksi za nějakým druhým
rohem. Stál tu jako přízrak z říše čtvrté dimense.
„Večeři rozdat
v šest hodin,“ pokračoval dívaje se na hodinky, které ukazovaly deset minut
po jedenácté hodině noční. „Um halb neune Alarm, Latrinenscheißen, dann
schlafen gehen. K večeři zde v šest hodin guláš s brambory místo 15 dkg
ementálského sýra.“
Potom
následoval rozkaz ukázat pohotovost. Opět dal tedy
hejtman
Ságner zatroubit
alarm a inspekční generál, dívaje se na seřazování
batalionu do šiku,
procházel se s důstojníky a neustále k nim mluvil, jako by to byli nějací
idioti a nemohli to hned pochopit, přičemž ukazoval na ručičky hodinek:
„Also, sehen sie. Um halb neune scheißen und nach einer halben Stunde
schlafen. Das genügt vollkommen. V této přechodné době má beztoho mužstvo
řídkou stolici. Hlavně kladu důraz na spánek. To je posila k dalším
pochodům. Dokud je mužstvo ve vlaku, musí si odpočinout. Jestli není dosti
místa ve vagonech, mužstvo spí partienweise. Jedna třetina mužstva ve vagonu
si lehne pohodlně a spí od devíti do půlnoci, a ostatní stojí a dívají se na
ně. Pak první vyspalí dělají místo druhé třetině, která spí od půlnoci do
třetí hodiny ranní. Třetí partie spí od tří do šesti, pak je budíček a
mužstvo se myje. Při jízdě s vagonů ne-se-ska-ko-vat! Postavit před
ešalon
patroly, aby mužstvo při jízdě
ne-se-ska-ko-va-lo! Jestli vojákovi zláme
nohu nepřítel...“
Generál
poklepal si přitom nohu, „...jest to něco chvalitebného, ale mrzačit se
zbytečným seskakováním v plné jízdě s vagonů jest trestuhodné.
To je tedy váš
batalion?“ tázal se
hejtmana Ságnera, pozoruje ospalé postavy mužstva, z
nichž mnozí nemohli se udržet, a vyburcováni ze spánku, zívali na svěžím
nočním vzduchu; „to je, pane
hejtmane, zívající
batalion. Mužstvo musí jít v
devět hodin spat.“
Generál se
postavil před 11.
kumpanii, kde stál na levém křídle Švejk, který zíval na
celé kolo a držel si přitom způsobně ruku na ústech, ale zpod ruky ozývalo
se takové bučení, že nadporučík Lukáš se třásl, aby generál nevěnoval tomu
bližší pozornost. Napadlo mu, že Švejk zívá schválně.
A generál,
jako by to znal, otočil se k Švejkovi a přistoupil k němu: „Böhm oder
Deutscher?“
“Böhm, melde
gehorsam, Herr Generalmajor.“
„Dobrže,“ řekl
generál, který byl Polák a znal trochu česky, „ty rzveš na sena jako krawa.
Stul pysk, drž gubu, nebuč!
Býl jsi už na
látrině?“
„Nebyl,
poslušně hlásím, pane generálmajor.“
„Proč jsi
nešel šrať s ostatními
menži?“
„Poslušně
hlásím, pane generálmajor, na manévrech u Písku říkal nám pan plukovník
Wachtl, když mužstvo v době
rastu se rozlézalo po žitech, že voják nesmí
pořád myslet jen na šajseraj, voják že má myslet na bojování. Ostatně,
poslušně hlásím, co bychom tam na tý
latrině dělali? Není z čeho tlačit.
Podle maršrúty měli jsme už dostat na několika stanicích večeři, a nedostali
jsme nic. S prázdným žaludkem na
latrinu nelez!“
Švejk objasniv
prostými slovy panu generálovi všeobecnou situaci, podíval se tak nějak
důvěrně na něho, že generál vycítil žádost, aby jim všem pomohl. Když už je
rozkaz jít na
latrinu organisovaným pochodem, tak už ten rozkaz musí být
také vnitřně něčím podepřen.
„Pošlete to
všechno opět do vozů,“ řekl generál k
hejtmanovi
Ságnerovi; „jak to přijde,
že se nedostala večeře? Všechny
ešalony projíždějící touto stanicí musí
dostat večeři. Zde je zásobovací stanice. To jinak nelze. Jest určitý plán.“
Generál řekl
to s takovou jistotou, která znamenala, že jest sice již k jedenácté hodině
noční, večeře že měla být v šest hodin, jak již prve poznamenal, takže nic
jiného nezbývá než zadržet vlak přes noc a přes den do šesti hodin večera,
aby dostali guláš s bramborem.
„Nic není
horšího,“ řekl s ohromnou vážností, „než ve válce zapomínat při dopravě
vojsk na jich zásobování. Mou povinností je dovědět se pravdy, jak to
vlastně v kanceláři nádražního velitelství vyhlíží. Neboť, pánové, někdy
jsou vinni velitelé ešalonů sami. Při revisi stanice
Subotiště na jižní
dráze bosenské zjistil jsem, že šest
ešalonů nedostalo večeři, poněvadž o ni
zapomněli velitelé ešalonů žádat. Šestkrát se na stanici vařil guláš s
brambory, a nikdo o něj nežádal. Vylévali ho na hromady. Byl to, pánové,
učiněný krecht na brambory s gulášem, a tři stanice dál žebrali vojáci z
ešalonů, které projely kolem hromad a kopců s gulášem v
Subotišti, na
nádraží o kus chleba. Zde, jak vidíte, nebyla vinna vojenská správa.“
Mávl prudce
rukou: „Velitelé ešalonů nedostáli svým povinnostem. Pojďme do kanceláře.“
Následovali
ho, přemýšlejíce o tom, proč se všichni generálové zbláznili.
Na velitelství
se objevilo, že opravdu o guláši se nic neví. Měl se pravda zde vařit dnes
pro všechny ešalony, které projedou, ale pak přišel rozkaz odečíst ve
vnitřním účtování zásobování vojsk po 72 hal. za každého vojáka, takže každá
část projíždějící má k dobru 72 hal. za muže, kteréž obdrží od svého
intendantstva k výplatě k nejbližšímu rozdávání
žoldu. Pokud se týká chleba,
obdrží mužstvo ve
Watianě na stanici po půl vece.
Velitel
zásobovacího punktu se nebál. Řekl generálovi přímo do očí, že se rozkazy
mění každou hodinu. Někdy mívá připravenu pro
ešalony menáž. Přijede však
sanitní vlak, vykáže se vyšším rozkazem, a je konec,
ešalon stojí před
problémem prázdných kotlů.
Generál
souhlasně kýval hlavou a poznamenal, že poměry se rozhodně lepší, ze začátku
války bylo mnohem hůř. Všechno nejde najednou, k tomu je rozhodně třeba
zkušeností, praxe. Theorie vlastně brzdí praktiku. Čím déle válka potrvá,
tím více se všechno uvede do pořádku.
„Mohu vám dát
praktický příklad,“ řekl s velikou rozkoší, že na něco znamenitého přišel.
„Před dvěma dny ešalony projíždějící stanicí
Hatvan nedostaly chleba, a vy
ho tam zítra budete fasovat. Pojďme nyní do nádražní restaurace.“
V nádražní
restauraci pan generál počal opět mluvit o
latrině a jak to nehezky vypadá,
když všude po kolejích jsou kaktusy. Jedl přitom biftek a všem se zdálo, že
se mu kaktus převaluje v hubě.
Na
latriny
kladl takový důraz, jako by na nich záleželo vítězství mocnářství.
Vzhledem k
nově vytvářené situaci s Italií prohlásil, že právě v
latrinách našeho
vojska spočívá nepopíratelná naše výhoda v italské kampani.
Vítězství
Rakouska lezlo z
latriny.
Pro pana
generála bylo všechno tak jednoduché. Cesta k válečné slávě šla dle receptu:
v šest hodin večer dostanou vojáci guláš s brambory, o půl deváté se vojsko
v
latrině vykadí a v devět jde spat. Před takovým vojskem nepřítel prchá v
děsu.
Generálmajor
se zamyslil, zapálil si operas a díval se do stropu dlouho a dlouho.
Vzpomínal, co by ještě řekl, když už je zde, a čím by poučil důstojníky
ešalonu.
„Jádro vašeho
batalionu je zdravé,“ řekl náhle, když všichni čekali, že se bude ještě dál
dívat do stropu a mlčet, „váš štand je v úplném pořádku. Ten muž, s kterým
jsem mluvil, podává svou přímostí a vojenským držením nejlepší naděje za
celý
batalion, že bude zápasit do poslední krůpěje krve.“
Odmlčel se a
díval se opět do stropu opřen o lenoch židle, a pak pokračoval v téže
posici, přičemž jediný poručík
Dub pod pudem své otrocké duše díval se s ním
na strop: „Váš
batalion potřebuje však toho, aby jeho činy nepřešly v
zapomenutí.
Bataliony vaší brigády mají již svou historii, ve které musí váš
batalion pokračovat. A vám právě schází muž, který by vedl přesné záznamy a
sepisoval dějiny
batalionu. K němu musí jít všechny nitky, co která
kumpanie
batalionu vykonala. Musí to být inteligentní člověk, žádné
hovado, žádná
kráva. Pane hejtmane, vy musíte jmenovati
v
batalionu
batalionsgeschichtsschreibera.“
Potom díval se
na hodiny na stěně, jichž ručičky připomínaly celé ospalé společnosti, že už
je čas se rozejít.
Generál měl na
trati svůj inspekční vlak a požádal pány, aby ho šli doprovodit do jeho
spacího vagonu.
Velitel
nádraží si vzdychl. Generál si nevzpomněl, že má platit za biftek a láhev
vína. Musí to zas zaplatit sám. Takových návštěv je denně několik. Už na to
praskly dva vozy se senem, které dal zatáhnout na slepou kolej a které
prodal firmě
Löwenstein, vojenským dodavatelům sena, jako se prodává žito
nastojatě. Erár zas ty dva vagony od nich koupil, ale on je tam nechal pro
jistotu dál stát. Snad je bude muset zas jednou odprodat firmě
Löwenstein.
Zato však
všechny vojenské inspekce projíždějící touto hlavní stanicí v Pešti říkaly,
že se tam u velitele nádraží dobře pije a jí.
...........................................
Ráno stál
ještě ešalon na nádraží, byl budíček, vojáci se myli u pump z esšálků,
generál se svým vlakem ještě neodjel a šel revidovat osobně
latriny, kam
chodili dle denního rozkazu
hejtmana
Ságnera po
batalionu: „Schwarmweise
unter Kommando der Schwarmkommandanten“, aby měl pan generálmajor radost.
Aby pak měl také radost poručík
Dub, sdělil mu
hejtman
Ságner, že má on dnes
inspekci.
Poručík
Dub
dohlížel tedy nad
latrinami.
Táhlá dlouhá
latrina o dvou řadách pojmula dva
švarmy jedné
kumpanie.
A nyní vojáci
pěkně jeden vedle druhého seděli na bobku nad vyházenými příkopy, jako
vlaštovky na telegrafních drátech, když se chystají na podzim na cestu do
Afriky.
Každému
vyčuhovala kolena ze spuštěných kalhot, každý měl řemen kolem krku, jako
kdyby se chtěl každou chvíli oběsit a čekal na nějaký povel.
Bylo v tom
všem vidět vojenskou železnou disciplinu, organisovanost.
Na levém
křídle seděl Švejk, který se sem připletl, a se zájmem si přečítal útržek
papírku, vytrženého bůhví z jakého románu
Růženy Jesenské:
...dejším
pensionátě bohužel dámy
em neurčité,
skutečné snad více
ré většinou v
sebe uzavřeny ztrát
h menu do
svých komnat, aneb se
svérázné
zábavě. A utrousily-li t
šel člověk jen
a pouze stesk na ct
se lepšila,
neb nechtěla tak úspěšně
covati, jak by
samy si přály.
nic nebylo pro
mladého Křičku
Když odtrhl
oči od útržku, podíval se mimoděk k východu
latriny a podivil se. Tam stál v
plné parádě pan generálmajor od včerejška z noci se svým
adjutantem a vedle
nich poručík Dub horlivě jim cosi vykládaje.
Švejk rozhlédl
se kolem sebe. Všechno sedělo klidně dál nad
latrinou a jen šarže byly jaksi
strnulé a bez hnutí.
Švejk vycítil
vážnost situace.
Vyskočil, tak
jak byl, se spuštěnými kalhotami, s řemenem kolem krku, upotřebiv ještě v
poslední chvíli útržku papíru, a zařval: „Einstellen! Auf! Habacht! Rechts
schaut!“ A salutoval. Dva
švarmy se spuštěnými kalhotami a s řemeny kolem
krku se zvedly nad
latrinou.
Generálmajor
přívětivě se usmál a řekl: „Ruht,
weiter machen!“ Desátník
Málek dal první
příklad svému
švarmu, že musí opět do původní posice. Jen Švejk stál a
salutoval dál, neboť z jedné strany blížil se k němu hrozivě poručík
Dub a z
druhé generálmajor s úsměvem.
„Vás já
vidžel
v noci,“ řekl k divné posituře Švejka generálmajor; načež rozčilený poručík
Dub obrátil se ke generálmajorovi: „Ich melde gehorsam, Herr Generalmajor,
der Mann ist blödsinnig und als Idiot bekannt, säghafter Dummkopf.“
„Was sagen
Sie, Herr Leutnant?“ zařval najednou generálmajor na poručíka
Duba a spustil
na něho, že právě naopak. Muž, který zná, co se patří, když vidí
představeného, a šarže, když ho nevidí a ignorují. To je jako v poli.
Obyčejný voják přejímá v době nebezpečí
komando. A právě pan poručík
Dub měl
sám dát
komando, které dal tento voják:
„Einstellen! Auf! Habacht! Rechts
schaut!“
„Vytržel jsi
si arž?“ otázal se generálmajor Švejka.
„Poslušně
hlásím, pane generálmajor, že je všechno v pořádku.“
„Wiencej srač
nie bendzeš?“
„Poslušně
hlásím, pane generálmajor, že jsem fertig.“
„Dej si tedy
hosny nahoru a postav se potom zas
habacht!“ Poněvadž to „habacht“ řekl
generálmajor trochu hlasitěji, ti nejbližší počali vstávat nad
latrinou.
Generálmajor
přátelsky jim však kývl rukou a jemným otcovským tónem řekl: „Aber nein,
ruht, ruht, nur weiter machen.“
Švejk stál již
před generálmajorem v plné parádě a generálmajor řekl k němu krátký německý
proslov: „Úcta k představeným, znalost
dienstreglamá a duchapřítomnost
znamená na vojně všechno. A když se s tím ještě snoubí statečnost, není
nepřítele, kterého bychom se musili báti.“
Obraceje se k
poručíkovi Dubovi řekl, šťouchaje prstem Švejka do břicha: „Poznamenejte si:
tohoto muže při přibytí na front neprodleně
befedrovat a při nejbližší
příležitosti navrhnout k
bronzové medalii za přesné konání služby a
znalost... Wissen Sie doch, was ich schon meine... Abtreten!“
Generálmajor
vzdaloval se z
latriny, kde zatím poručík
Dub, aby to generálmajor slyšel,
dával hlasité rozkazy: „Erster Schwarm auf! Doppelreihen... Zweiter
Schwarm...“
Švejk odešel
zatím ven, a když šel kolem poručíka
Duba, vysekl mu sice jak náležitě čest,
ale poručík Dub přece řekl „Herstellt“, a Švejk musel salutovat znova,
přičemž musel opět slyšet: „Znáš mne? Neznáš mne! Ty mne znáš s té dobré
stránky, až mne ale poznáš s té špatné stránky, já tě přinutím až k pláči!“
Švejk odcházel
konečně k svému vagonu a přitom si pomyslil: Jednou byl, když jsme ještě
byli v Karlíně v kasárnách,
lajtnant
Chudavý a ten to říkal jinak, když se
rozčilil: „Hoši, pamatujte si, když mne uvidíte, že jsem svině na vás a tou
sviní že zůstanu, dokud vy budete u
kumpanie.“
Když šel Švejk
kolem štábního vagonu, zavolal na něho nadporučík Lukáš, aby vyřídil
Balounovi, že si má pospíšit s tou kávou a mléčnou konservu aby opět pěkně
zavřel, aby se nezkazila. Baloun totiž vařil na malém lihovém samovařiči ve
vagoně u účetního šikovatele
Vaňka kávu pro nadporučíka Lukáše. Když to šel
Švejk vyřídit, seznal, že zatím za jeho nepřítomnosti pije celý vagon kávu.
Kávová i
mléčná konserva nadporučíka Lukáše byly již poloprázdné a Baloun, srkaje ze
svého šálku kávu, hrabal lžičkou v mléčné konservě, aby si ještě kávu
zlepšil.
Kuchař
okultista Jurajda s účetním
šikovatelem
Vaňkem slibovali navzájem, že až
přijdou kávové a mléčné konservy, že se to panu nadporučíkovi Lukášovi
vynahradí.
Švejkovi byla
též nabídnuta káva, ale Švejk odmítl a řekl k Balounovi: „Právě přišel
rozkaz od štábu armády, že každý
pucflek, který zpronevěří svému
oficírovi
mléčnou a kávovou konservu, má bejt neprodleně během 24 hodin pověšen. To ti
mám vyřídit od pana
obrlajtnanta, kerej si tě přeje vidět okamžitě s kávou.“
Ulekaný Baloun
vytrhl telegrafistovi
Chodounskému porci, kterou mu právě před chvílí nalil,
postavil to ještě ohřát, přidal konservovaného mléka a upaloval s tím do
štábního vagonu.
S vypoulenýma
očima podal kávu nadporučíkovi Lukášovi, přičemž mu hlavou kmitla myšlénka,
že nadporučík Lukáš mu musí vidět na očích, jak hospodařil s jeho
konservami.
„Já jsem se
zdržel,“ koktal, „poněvadž jsem je nemohl votevřít.“
“Tos asi
mléčnou konservu prolil, viď?“ otázal se nadporučík Lukáš, upíjeje kávu,
„nebo jsi ji žral po lžících jako polévku. Víš, co tě čeká?!“
Baloun si
vzdychl a zabědoval: „Mám tři děti, poslušně hlásím, pane
obrlajtnant“
„Dej si pozor,
Baloune, ještě jednou tě varuji před tvou hltavostí. Neříkal ti Švejk nic?“
„Do 24 hodin
mohl bych být pověšen,“ smutně odpověděl Baloun, klátě celým tělem.
„Neklať se mně
tady, hlupáku,“ řekl s úsměvem nadporučík Lukáš, „a polepši se. Vypusť už z
hlavy tu žravost a řekni Švejkovi, aby se poohlédl někde po nádraží nebo v
okolí po něčem dobrém k jídlu. Dej mu tady
desítku. Tebe nepošlu. Ty budeš
chodit až tenkrát, když už budeš nažranej k prasknutí. Nesežral jsi mně tu
krabičku sardinek? Ty říkáš, žes nesežral. Přines mně ji ukázat!“
Baloun vyřídil
Švejkovi, že mu posílá pan
obrlajtnant
desítku, aby mu sehnal někde po
nádraží něco dobrého k jídlu, s povzdechem vytáhl z nadporučíkova kufříku
krabičku sardinek a se stísněným pocitem nesl ji k prohlídce k
nadporučíkovi.
Tak se chudák
těšil, že snad nadporučík Lukáš už na ty sardinky zapomněl, a teď je všemu
konec. Nadporučík si je asi nechá ve vagoně a připraví ho o ně. Cítil se
okraden.
„Zde jsou,
poslušně hlásím, pane
obrlajtnant, vaše sardinky,“ řekl s trpkostí,
odevzdávaje je majiteli. „Mám je votevřít?“
„Dobře,
Baloune, neotvírej nic a odnes je zas na místo. Chtěl jsem se jen
přesvědčit, jestli jsi se do nich nepodíval. Tak se mně zdálo, když jsi
přinesl kávu, že máš nějak mastnou hubu jako od oleje. Švejk už šel?“
„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, že už se vypravil,“ rozjasněně hlásil Baloun.
„Řekl, že pan obrlajtnant bude spokojen a že panu
obrlajtnantovi budou
všichni závidět. Šel někam z nádraží a říkal, že to tady zná až za
Rákospalotu. Kdyby snad vlak bez něho odjel, že se přidá k automobilové
koloně a dohoní nás na nejbližší stanici automobilem. Abychom byli o něj bez
starosti, on ví, co je jeho povinnost, i kdyby si měl na
svý outraty vzít
fiakra a
ject s ním za ešalonem až do Haliče. Dá si to potom strhovat z
lénunku. Rozhodně nemáte prý mít o něho starost, pane
obrlajtnant“
„Jdi pryč,“
řekl smutně nadporučík Lukáš.
Přinesli
zprávu z kanceláře velitelství, že se pojede až odpůldne ve dvě hodiny na
Gödöllö-Aszód a že se fasuje pro důstojníky na nádražích po dvou litrech
červeného vína a láhev koňaku. Říkalo se, že je to nějaká ztracená zásilka
pro Červený kříž. Ať se to mělo jak chce, spadlo to přímo s nebe a ve
štábním vagoně bylo veselo. Koňak měl tři hvězdičky a víno bylo známky
Gumpoldskirchen.
Jen nadporučík
Lukáš byl stále nějak zaražen. Uplynula již hodina, a Švejk stále nešel.
Potom ještě půl hodiny, a přibližoval se k štábnímu vagonu podivný průvod,
který vyšel z kanceláře nádražního velitelství.
Napřed šel
Švejk, vážně a vznešeně, jako první křesťané-mučedníci, když je táhli do
arény.
Po obou
stranách maďarský honvéd s nasazeným bodákem. Na levém křídle četař z
velitelství nádraží a za nimi nějaká žena v červené sukni s varhánky a muž v
čižmách s kulatým kloboučkem a podbitým okem, který nesl živou, křičící,
vyděšenou slepici.
Všechno to
lezlo do štábního vagonu, ale četař zařval maďarsky na muže se slepicí a s
ženou, aby zůstali dole.
Uviděv
nadporučíka Lukáše, Švejk počal velevýznamně mrkat.
Četař chtěl
mluvit s velitelem 11. marškumpanie. Nadporučík Lukáš převzal od něho spis
velitelství stanice, kde četl, zblednuv:
Veliteli 11.
marškumpanie N pochodového praporu 91. pěšího pluku k dalšímu řízení.
Předvádí se
pěšák Švejk Josef, dle udání
ordonance téže
marškumpanie N pochodového
praporu 91. pěšího pluku, pro zločin loupeže, spáchaný na manželích
Istvánových v Išatarča v rayoně velitelství nádraží.
Důvody: Pěšák
Švejk Josef, zmocniv se slepice, pobíhající za domkem manželů Istvánových v
Išatarča v rayoně velitelství nádraží a náležející István manželům (v orig.
slavně utvořené nové německé slovo „Istvangatte“) a zadržen jsa majitelem,
který mu slepici odebrati chtěl, zabránil tomu, udeřiv majitele Istvána
slepicí přes pravé oko, a zadržen přivolanou hlídkou, byl dopraven k své
části, při čemž slepice vrácena majiteli.
Podpis
důstojníka konajícího službu
Když
nadporučík Lukáš podpisoval stvrzenku o přijetí Švejka, zatřásla se pod ním
kolena.
Švejk stál tak
blízko, že viděl, jak nadporučík Lukáš zapomněl připsat datum.
„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se Švejk, „že je dnes
dvacátýho čtvrtýho.
Včera bylo 23. května, kdy nám Italie vypověděla válku. Jak jsem teď byl
venku, tak se vo ničem jiným nemluví.“
Honvédi s
četařem odešli a dole zůstali jen Istvánovi manželé, kteří chtěli stále lézt
do vozu.
„Kdybyste měl,
pane obrlajtnant, u sebe ještě
pětku, tak bychom mohli tu slepici koupit.
Von ten
lump chce za ni patnáct
zlatejch, ale do toho si počítá
desítku za
to svoje modrý voko,“ řekl Švejk vypravovatelským tónem, „ale já myslím,
pane obrlajtnant, že deset
zlatejch za takový pitomý
voko je moc. To
vyrazili ,U starý paní’ soustružníkovi
Matějů celou sanici cihlou za dvacet
zlatejch, s šesti zubama, a tenkrát měly peníze větší cenu než dnes. Sám
Wolschläger věší za
čtyry zlatky.
Pojď sem,“
kývl Švejk na muže s podbitým okem a se slepicí, „a ty, babo, tam zůstaň!“
Muž vstoupil
do vozu. „Von umí trochu německy,“ poznamenal Švejk, „a rozumí všem nadávkám
a také sám umí obstojně německy nadávat.
Also zehn
Gulden,“ obrátil se na muže, „fünf Gulden Henne, fünf Auge. Öt forint,
vidíš, kikiriki, öt forint kukuk, igen? Tady je
štábsvagon, zloději. Dej sem
slepici!“
Vstrčil
překvapenému muži do ruky
desítku, vzal mu slepici, zakroutil jí krk a pak
ho vystrčil z vagonu, podav mu přátelsky ruku, kterou potřásl silně: „Jó napot, barátom, adieu, lez ku své bábě. Nebo tě srazím dolů.
Tak vidíte,
pane
obrlajtnant, že se dá všechno urovnat,“ řekl Švejk k nadporučíkovi
Lukášovi, „nejlepší je, když se všechno obejde bez skandálu, bez velkých
ceremonií. Nyní s Balounem vám uvaříme takovou slepičí polévku, že ji bude
cítit až do Sedmihradska.“
Nadporučík
Lukáš již nevydržel a vyrazil Švejkovi nešťastnou slepici z ruky a pak se
rozkřikl: „Víte, Švejku, co zaslouží ten voják, který v době války loupí
mírné obyvatelstvo?“
„Čestnou smrt
prachem a olovem,“ slavnostně odpověděl Švejk.
„Vy ovšem
zasloužíte provaz, Švejku, neboť vy jste první začal loupit. Vy jste,
chlape, já nevím opravdu, jak vás mám nazvat, zapomněl na svou přísahu. Mně
se může hlava roztočit.“
Švejk podíval
se na nadporučíka Lukáše tázavým pohledem a rychle se ozval: „Poslušně
hlásím, že jsem nezapomněl na přísahu, kterou náš válečný lid má učinit.
Poslušně hlásím, pane
obrlajtnant, že jsem přisahal slavně svému
nejjasnějšímu knížeti a pánu
Františku Josefovi I., že věren a poslušen budu
také generálů Jeho Veličenstva a vůbec všech svých představených a vyšších
poslouchati, je ctíti a chrániti, jejich nařízení a rozkazy ve všech
službách plniti, proti každému nepříteli, buď kdo buď a kdekoliv toho požádá
vůle Jeho císařského a královského Veličenstva, na vodě, pod vodou, na zemi,
ve vzduchu, ve dne i v noci, v bitvách, útocích, zápasech i v jakýchkoliv
jiných podnicích, vůbec na každém místě...“
Švejk zvedl
slepici se země a pokračoval stoje vzpřímen a dívaje se nadporučíkovi
Lukášovi do očí: „... každého času a při každé příležitosti udatně a zmužile
bojovati, že svých vojsk, praporů, korouhví a děl nikdy neopustím, s
nepřítelem nikdy v nejmenší srozumění nevejdu, vždy tak se chovati budu, jak
toho vojenské zákony žádají a hodným vojákům přísluší, tímto způsobem že
chci se ctí žíti a umříti, k čemuž mně dopomáhej bůh. Amen. A tu slepici
jsem, poslušně hlásím, neukradl, neloupil jsem a choval jsem se řádně, vědom
své přísahy.“
„Pustíš tu
slepici, dobytku,“ zařval na něho nadporučík Lukáš, uhodiv Švejka spisy přes
ruku, kde držel nebožku, „podívej se na tato akta. Vidíš, tady to máš černé
na bílém: ,Předvádí se pěšák Švejk Josef, dle udání
ordonance téže
marškumpanie... pro zločin loupeže...’ A teď mně řekni, ty
marodére, ty
hyeno - ne, já tě přece jen jednou zabiju, z a b i ju, rozumíš - řekni mně,
pitomče loupežnická, jak jsi se tak spustil.“
„Poslušně
hlásím,“ řekl přívětivě Švejk, „že se rozhodně nemůže vo nic
jinýho jednat
než vo mejlku. Když jsem dostal ten váš rozkaz, abych vám někde zaopatřil a
koupil něco dobrýho k snědku, tak jsem počal uvažovat, co by tak asi bylo
nejlepšího. Za nádražím nebylo vůbec nic, jenom koňský salám a nějaké sušené
oslí maso. Já jsem si, poslušně hlásím, pane
obrlajtnant, všechno dobře
rozvážil. V poli je třeba něco velmi výživného, aby se mohly lépe snášet
válečný útrapy. A tu jsem vám chtěl udělat horisontální radost. Chtěl jsem
vám, pane obrlajtnant, uvařit polévku ze slepice.“
„Polévku ze
slepice,“ opakoval po něm nadporučík, chytaje se za hlavu.
„Ano, poslušně
hlásím, pane obrlajtnant,
polívku ze slepice, koupil jsem cibuli a pět deka
nudlí. Zde je to prosím všechno. Zde je v té kapse cibule a v této jsou
nudle. Sůl máme v kanceláři a pepř taky. Nezbývalo již nic jiného než koupit
slepici. Šel jsem tedy za nádražím do
Išatarči. Je to vlastně vesnice, jako
by to nebylo žádný město, ačkoliv je tam napsáno v první ulici
Išatarča
vároš. Projdu jednu ulici se zahrádkami, druhou, třetí, čtvrtou, pátou,
šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, až v třinácté ulici na
samém konci, kde za jedním domkem už začínaly trávníky, páslo se a
procházelo stádo slepic. Šel jsem k nim a vybral jsem tu největší, nejtěžší,
račte se na ni podívat, pane
obrlajtnant, je to samý sádlo, nemusí se ani
vohledávat a pozná se to hned na první pohled, že jí museli sypat hodně
zrní. Vzal jsem ji tedy, zcela veřejně, u přítomnosti obyvatelstva, které na
mne cosi maďarsky křičelo, držím ji za nohy a ptám se několika lidi, česky i
německy, komu patří ta slepice, abych ji mohl od něho koupit, když vtom
vyběhne z toho domku na kraji muž s ženou a počne mně napřed nadávat
maďarsky a pak německy, že jsem mu ukradl za bílého dne slepici. Řekl jsem
mu, aby na mne nekřičel, že jsem poslán, abych ji vám koupil, a vyprávěl
jsem mu, jak se věci mají. A ta slepice, jak jsem ji držel za nohy, najednou
počala mávat křídly a chtěla vyletět, a jak jsem ji jen tak lehce držel v
ruce, vyzvedla mně ruku a chtěla se usadit svýmu pánovi na nose. A
von hned
začal křičet, že prý jsem ho slepicí
fláknul přes hubu. A ta ženská něco
ječela a pořád křičela na slepici: ,puta, puta, puta, puta’. Vtom ale už
nějací blbci, kteří tomu nerozuměli, přiváděli na mne
patrolu,
honvédy, a já
jsem je sám vyzval, aby šli se mnou na
bahnhofkomando, aby vyšla moje nevina
jako volej nad vodu. Ale s tím panem
lajtnantem, který měl tam službu,
nebyla žádná řeč, ani když jsem ho prosil. aby se vás zeptal, je-li to
pravda, že jste mne poslal, abych vám koupil něco
dobrýho. Ještě se na mne
rozkřik, abych držel hubu, že prý mně beztoho kouká z očí silná větev s
dobrým provazem. Von byl patrně v
nějakej moc špatnej náladě, když mně
povídal, že takhle vypasenej může
bejt jen voják, kerej loupí a krade.
Vono
prej už je na stanici víc stížností, předevčírem
prej se ztratil někde vedle
někomu krocan, a když jsem mu řekl, že jsme tu dobu byli ještě v Rábu, tak
řekl, že taková vejmluva na něho neplatí. Tak mě poslali k vám a ještě se
tam na mne rozkřikl, když jsem ho neviděl, jeden
frajtr, jestli
prej nevím,
koho mám před sebou. Řek jsem mu, že je
gefreiter, kdyby byl u myslivců, že
by byl patrollführer a u dělostřelectva
oberkanonier.“
„Švejku,“ řekl
za chvíli nadporučík Lukáš, „vy už jste měl tolik zvláštních náhod a nehod,
tolik, jak vy říkáte, ,mejlek’ a ,vomylů’, že vám přece snad jen jednou
pomůže z těch vašich malérů silný provaz kolem krku s celou vojenskou poctou
ve čtverci. Rozumíte?“
„Ano, poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, čtverec z takzvaného
geschlossenes
Batalion
sestává ze čtyř, výjimečně také ze tří nebo pěti setnin. Poroučíte, pane
obrlajtnant, dát do polévky z této slepice více nudlí, aby byla hustší?“
„Švejku, já
vám poroučím, abyste už zmizel i se slepicí, nebo vám ji otluču o hlavu,
blbče jeden...“
„Dle rozkazu,
pane obrlajtnant, ale celer jsem, poslušně hlásím, nenašel, mrkev také ne!
Dám bram...“
Švejk nedořekl
„bor“ a vyletěl i se slepicí před štábní vagon. Nadporučík Lukáš vypil
najednou vinnou odlivku koňaku.
Švejk
zasalutoval před okny vagonu a odcházel.
...........................................
Baloun chystal
se právě po šťastně skončeném duševním boji, že otevře přece jen krabičku se
sardinkami svého nadporučíka, když se objevil Švejk se slepicí, což vzbudilo
přirozený rozruch u všech přítomných ve vagoně, a všichni se na něho tak
podívali, jako by chtěli s určitostí říct: „Kdes to ukrad?“
„Koupil jsem
ji pro pana obrlajtnanta,“ odpověděl Švejk, vytahuje z kapes cibuli a nudle.
„Chtěl jsem mu vařit z ní polévku, ale von už ji nechce, tak mně ji
daroval.“
„Nebyla
chcíplá?“ otázal se podezřívavě účetní
šikovatel
Vaněk.
„Já jsem jí
sám zakroutil krk,“ odpověděl Švejk vytahuje z kapsy nůž.
Baloun vděčně
a zároveň s výrazem úcty podíval se na Švejka a počal mlčky připravovat
lihový samovařič nadporučíkův. Pak vzal koflíky a doběhl s nimi pro vodu.
K Švejkovi
přiblížil se telegrafista Chodounský a nabídl se, že mu ji pomůže škubat,
přičemž mu zašeptal do ucha intimní otázku: „Je to daleko odtud? Musí se
přelejzat na dvůr, nebo je to ve volnu?“
„Já jsem ji
koupil.“
„Ale mlč, to
jsi kamarád, my jsme viděli, jak tě vedli.“ Zúčastnil se však horlivě
škubání slepice. K velkým, slavným přípravám přidružil se i kuchař okultista
Jurajda, který nakrájel brambory a cibuli do polévky.
Peří, vyhozené
z vagonu, vzbudilo pozornost poručíka
Duba, který obcházel vagony.
Zavolal
dovnitř, aby se ukázal ten, který škube slepici, a ve dveřích objevil se
spokojený obličej Švejkův.
„Co je to?“
rozkřikl se poručík Dub, zvedaje se země uříznutou slepičí hlavu.
„To je,
poslušně hlásím,“ odvětil Švejk, „hlava slepice druhu černých vlašek. Jsou
to, pane lajtnant, velmi dobré nosnice. Snáší až 260 vajec do roka. Račte se
prosím podívat, jakej měla
bohatej vaječník.“ Švejk držel poručíkovi
Dubovi
před nosem střeva i druhé vnitřnosti ze slepice.
Dub si
odplivl, odešel a za chvíli se vrátil:
„Pro koho bude
ta slepice?“
„Pro nás,
poslušně hlásím, pane lajtnant. Podívejte se, co má sádla.“
Poručík
Dub
odcházel bruče: „U Filippi se sejdeme.“
„Cože ti
říkal?“ obrátil se k Švejkovi
Jurajda.
„Ale dali jsme
si schůzku někde u Filipy. Voni tihle vznešení páni
bejvají obyčejně
buseranti.“
Kuchař
okultista prohlásil, že jedině estéti jsou homosexuelní, což vyplývá již ze
samé podstaty estetismu.
Účetní
šikovatel
Vaněk vyprávěl potom o zneužívání dítek pedagogy ve španělských
klášteřích.
A zatímco se
voda v kotlíku na lihu počala vařit, Švejk se zmínil o tom, jak jednomu
vychovateli svěřili kolonii opuštěných vídeňských dětí a ten vychovatel
celou kolonii zneužil.
“Vona je to
holt vášeň, ale nejhorší je to, když to přijde na
ženský. V Praze II byly
před léty dvě vopuštěný paničky, rozvedený, poněvadž to byly coury, nějaká
Mourková a Šousková, a ty jednou, když kvetly třešně v
aleji u Roztok,
chytly tam večer starýho impotentního
stoletýho flašinetáře a
vodtáhly si ho
do
roztockýho háje a tam ho znásilnily. Co ty s ním dělaly! To je na Žižkově
pan profesor Axamit a ten tam kopal, hledal hroby skrčenců a několik jich
vybral, a voni si ho, toho flašinetáře,
vodtáhly do
jedný takový vykopaný
mohyly a tam ho dřely a zneužívaly. A profesor
Axamit
druhej den tam přišel
a vidí, že něco leží v mohyle. Zaradoval se, ale von to byl ten
utejranej,
umučenej flašinetář vod těch rozvedenejch paniček. Kolem něho byly
samý
nějaký dřívka. Potom ten flašinetář na pátej den umřel, a
voni ty potvory
byly ještě tak drzý, že mu šly na pohřeb. To už je perverse.
Vosolils to?“
obrátil se Švejk na Balouna, který použil všeobecného zájmu nad vypravováním
Švejkovým a cosi schovával do svého
baťochu, „ukaž, co tam děláš?
Baloune,“ řekl
Švejk vážně, „co chceš s tím slepičím stehnem? Tak se podívejte. Ukradl nám
slepičí stehno, aby si ho potom tajně uvařil. Víš, Baloune, cos to proved?
Víš, jak se trestá na vojně, když někdo okrade kamaráda v poli? Přiváže se k
hlavni děla i chlap se vystřelí
kartáčem. Teď už je pozdě vzdychat. Až
potkáme někde na frontě
artilerii, tak se přihlásíš u nejbližšího oberfeuerwerkra. Prozatím ale budeš cvičit za trest. Lez z vagonu.“
Nešťastný
Baloun slezl a Švejk, sedě ve dveřích vagonu, komandoval: „Habt Acht! Ruht!
Habt Acht! Rechts schaut! Habt Acht! Dívej se opět přímo!
Ruht!
Teď budeš
dělat pohyby těla na místě.
Rechts um! Člověče! Voni jsou kráva. Jejich rohy
mají se octnout tam, kde měli dřív pravý rameno.
Herstellt! Rechts um! Links
um! Halbrechts! Ne tak, vole!
Herrstellt! Halbrechts! No vidíš, mezku, že to
jde! Halblinks! Links um! Links! Front! Front, blbe! Nevíš, co je to front?
Gradaus! Kehrt euch! Kniet! Nieder! Setzen! Auf! Setzen! Nieder! Auf!
Nieder! Auf! Setzen! Auf! Ruht!
Tak vidíš,
Baloune, to je zdravý, aspoň vytrávíš!“
Kolem se
počali seskupovat v masách a propukávat v jásot.
„Udělejte
laskavě místo,“ křičel Švejk, „von bude
mašírovat. Tedy, Baloune, dej si
pozor, abych nemusel
herstellovat. Nerad zbytečně
manšaft trápím. Tedy:
Direktion
Bahnhof! Koukej, kam ukazuju.
Marschieren marsch! Glied - halt! Stůj,
ksakru, nebo tě zavřu!
Glied - halt! Konečně, že jsi se, pitomče, zastavil.
Kurzer Schritt! Nevíš, co je to
kurzer Schritt? Já ti to ukážu, až budeš
modrej! Voller Schritt! Wechselt Schritt! Ohne Schritt! Bůvole jeden! Když
řeknu ,Ohne
Schritt’, tak překládáš
haksny na místě.“
Kolem už byly
aspoň dvě kumpanie.
Baloun se
potil a o sobě nevěděl a Švejk velel dál: „Gleicher Schritt! Glied rückwärts
marsch!
Glied halt!
Laufschritt!
Glied marsch!
Schritt!
Glied halt!
Ruht!
Habt Acht!
Direktion Bahnhof! Laufschritt marsch! Halt! Kehrt euch! Direktion Wagon!
Laufschritt marsch! Kurzer Schritt! Glied halt! Ruht! Teď si odpočineš
chvilku! A pak začneme nanovo. Při dobré vůli se všechno zmůže.“
„Co se to zde
děje?“ ozval se hlas poručíka
Duba, který přiběhl znepokojeně.
„Poslušně
hlásím, pane lajtnant,“ řekl Švejk, „že se tak trochu cvičíme, abychom
nezapomněli na execírku a zbytečně neprováleli
drahocennej čas.“
„Slezte s
vagonu,“ poroučel poručík
Dub, „už toho mám opravdu dost. Předvádím vás k
panu batalionskomandantovi.“
Když se ocitl
Švejk ve štábním vagoně, odešel nadporučík Lukáš druhým východem z vagonu a
šel na peron.
Hejtman
Ságner, když mu hlásil poručík
Dub o podivných
alotriích, jak se vyjádřil,
dobrého vojáka Švejka, byl právě ve velmi dobré náladě, poněvadž
Gumpoldskirchen
bylo opravdu znamenité.
“Tedy vy
nechcete zbytečně proválet drahocennej čas,“ usmál se významně. „Matušič,
pojďte sem!“
Batalionní
ordonanc obdržel rozkaz zavolat
šikovatele od 12.
kumpanie
Nasákla, který
byl znám jako největší tyran, a zaopatřit ihned Švejkovi ručnici.
„Zde tento
muž,“ řekl hejtman
Ságner k
šikovateli
Nasáklovi, „nechce zbytečně proválet
drahocenný čas. Vezměte ho za vagon a hodinu s ním cvičte
kvérgrify. Ale
beze všeho milosrdenství, bez oddychu. Hlavně pěkně za sebou,
setzt ab, an,
setzt ab!
Uvidíte,
Švejku, že se nebudete nudit,“ řekl k němu na odchodu. A za chvíli již
ozýval se za vagonem drsný povel, který slavnostně se nesl mezi kolejnicemi.
Šikovatel
Nasáklo, který právě hrál jednadvacet a držel bank, řval do božího
prostoru: „Beim Fuß! - Schultert! Beim Fuß! - Schultert!“
Pak na chvíli
to utichlo a bylo slyšet hlas Švejkův, spokojený a rozvážný: „To jsem se
všechno učil v aktivní službě před léty. Když je ,Beim Fuß!’, tak
flinta
stojí vopřená na
pravým boku. Špička pažby je v přímý linii se špičkou
nohou. Pravá ruka je přirozeně napnuta a drží
flintu tak, že palec
vobjímá lauf, ostatní prsty musejí svírat pažbu na předku, a když je ,Schultert!’,
tak je
flinta volně na řemenu na
pravým rameni a
laufmündung nahoru a
laufem
nazad...“
„Tak už dost
toho žvanění,“ ozval se opět povel
šikovatele
Nasákla. „Habt Acht! Rechts
schaut! Hergot, jak to děláte...“
„Jsem
,schultert’ a při ,Rechts schaut!’ sjede moje pravá ruka po řemeni dolů,
obejmu krk pažby a hodím hlavou napravo, na to ,Habt Acht!’ vezmu opět
pravou rukou řemen a moje hlava hledí před sebe na vás.“
A zas zněl
hlas šikovatelův: „In die Balanz! Beim Fuß! In die Balanz! Schul - tert!
Bajonett auf! Bajonett ab! Fällt das Bajonett! Zum Gebet! Vom Gebet! Kniet
nieder zum Gebet! Laden! Schießen! Schießen halbrechts!
Ziel Stabswagon!
Distanz 200 Schritt...
Fertig! An! Feuer! Setzt ab! An! Feuer! An! Feuer!
Setzt ab! Aufsatz normal! Patronen versorgen! Ruht!“
Šikovatel si kroutil
cigaretu.
Švejk si
mezitím prohlížel číslo na ručnici a ozval se: „4268!
Takový číslo měla
jedna lokomotiva v Pečkách na dráze na šestnácté koleji. Měli ji odtáhnout
do depot v
Lysý nad Labem, ku správě, ale
vono to tak lehce nešlo, poněvadž,
pane šikovateli, ten strojvůdce, který ji tam měl odtáhnout, měl velmi
špatnou paměť na čísla. Tak ho traťmistr zavolal do svý kanceláře a povídá
mu: ,Na šestnáctý koleji je lokomotiva číslo 4268. Já vím, že máte špatnou
paměť na číslice, a když se vám nějaký číslo napíše na papír, že ten papír
ztratíte. Dejte si ale dobrý pozor, když jste tak
slabej na číslice, a já
vám ukážu, že je to velice lehký, zapamatovat si jakýkoliv číslo. Podívejte
se: Lokomotiva, kterou máte odtáhnout do depot v
Lysý nad Labem, má číslo
4268. Tedy dávejte pozor: První číslice je čtyřka, druhá dvojka. Tedy si
pamatujte už 42, to jest 2krát 2, to je v pořadí zepředu 4, děleno 2 = 2, a
zas máte vedle sebe 4 a 2. Teď se nelekejte. Kolikrát jsou 2krát 4,
vosum,
není-liž pravda? Tak si vryjte v paměť, že vosmička je z čísla 4268 poslední
v řadě. Zbývá ještě, když už si pamatujete, že první je 4, druhá 2, čtvrtá
vosum, nějak chytře si zapamatovat tu šestku, co jde před osmičkou. A je to
strašně jednoduchý. První číslice je 4, druhá dvojka, čtyři a dvě je šest.
Tedy už jste si jistej, druhá od konce je šestka, a už nám ten pořad čísel
nikdy nevymizí z paměti. Máte utkvěno v hlavě číslo 4268. Nebo můžete také
dojít k týmuž vejsledku ještě
jednodušejc...’“
Šikovatel
přestal kouřit a vytřeštil na něho oči a jenom zabreptal: „Kappe ab!“
Švejk vážně
pokračoval: „Von mu tedy začal vykládat ten jednodušší způsob, jak by si
zapamatoval číslo lokomotivy 4268. Vosum bez dvou je 6. Tedy už zná 68. 6
bez 2 jsou 4, už tedy zná 4-68, a tu dvojku do toho je 4-2-6-8. Není také
příliš namáhavé, když se to udělá ještě jinak, pomocí násobení a dělení. To
se dojde taky k takovýmu výsledku. ,Pamatujte si,’ povídal ten traťmistr,
,že 2krát 42 je 84. Rok má 12 měsíců. Vodečte se tedy 12 od 84, a zbývá nám
72, od toho ještě dvanáct měsíců, to je 60, máme tedy už jistou šestku a
nulu škrtneme. Tedy víme 42, 68, 4. Když jsme škrtli nulu, škrtneme i tu
čtyřku vzadu, a máme velice klidně zase 4268, číslo lokomotivy, která patří
do depot v
Lysý nad Labem. Taky, jak říkám, s tím dělením je to lehké.
Vypočítáme si koeficient podle celního tarifu.’ Snad vám není špatně, pane
feldvébl. Jestli chcete, tak já začnu třebas s
,General de charge! Fertig!
Hoch an! Feuer!’ Hrome! Neměl nás pan
hejtman posílat na slunce! Musím pro
nosítka.“
Když přišel
lékař, tak konstatoval, že je to buď úžeh sluneční, nebo akutní zánět
mozkových blan.
Když přišel
šikovatel k sobě, stál vedle něho Švejk a řekl: „Abych vám to tedy
dopověděl. Myslíte, pane šikovateli, že si to ten strojvůdce zapamatoval?
Von si to poplet a znásobil to všechno
třema, poněvadž si vzpomněl na
trojici boží, a lokomotivu nenašel, ta tam ještě stojí na trati čís. 16.“
Šikovatel
zavřel opět oči.
A když Švejk
se vrátil do svého vagonu, na otázku, kde byl tak dlouho, odpověděl: „Kdo
jiného laufšrit učí, dělá stokrát
schul-tert!“ Vzadu se ve vagonu třásl
Baloun. Sežral za nepřítomnosti Švejkovy, když se část slepice již uvařila,
půl Švejkovy porce.
...........................................
Před odjezdem
vlaku dohonil ešalon smíšený vojenský vlak s různými
částěmi. Byli to
opozdilci nebo vojáci ze špitálů, dohánějící své části, i jiná podezřelá
individua, vracející se z
komandýrovek nebo z
arestů.
Z toho vlaku
vystoupil také jednoroční dobrovolník Marek, který byl obžalován tehdy pro
vzpouru, že nechtěl čistit záchody, ale divisijní soud ho osvobodil,
vyšetřování s ním bylo zastaveno, a jednoroční dobrovolník Marek objevil se
proto nyní ve štábním vagoně, aby se hlásil u
batalionskomandanta.
Jednoroční dobrovolník nepatřil totiž doposud nikam, poněvadž ho vodili z
arestu do arestu.
Hejtman
Ságner, když uviděl jednoročního dobrovolníka a přijal od něho listiny
týkající se jeho příchodu s velmi sekretní poznámkou „Politisch verdächtig!
Vorsicht!“, nebyl příliš potěšen a naštěstí si vzpomněl na
latrinengenerála,
který tak zajímavě odporučoval doplnit
batalion
„batalionsgeschichtsschreiberem“.
„Jste velice
nedbalý, vy jednoroční dobrovolníku,“ řekl k němu, „ve škole
jednoročáků byl
jste pravou metlou, místo toho, abyste hleděl vyniknout a získat hodnost,
která vám náleží dle vaší inteligence, potuloval jste se z
arestu do
arestu.
Regiment se za vás musí hanbit, vy
jednoroční dobrovolníku. Můžete však
napravit svou chybu, když řádným plněním svých povinností ocitnete se opět v
řadě těch dobrých vojínů. Věnujte své síly
batalionu s láskou. Zkusím to s
vámi. Jste inteligentní mladý muž a jistě máte i schopnosti psát, stylisovat. Povím vám něco. Každý
batalion v poli potřebuje muže, který by
vedl chronologický přehled všech událostí válečných dotýkajících se přímo
vystoupení
batalionu na poli válečném. Jest třeba všechna vítězná tažení,
všechny významné slavné chvíle, jichž
batalion se zúčastňuje, při nichž
hraje vedoucí a vynikající roli, popsati, pomalu sestavovati příspěvek k
dějinám armády. Rozumíte mně?“
„Poslušně
hlásím, ano, pane
hejtmane, jde o episody ze života všech částí.
Batalion má
své dějiny.
Regiment na základě dějin svých
batalionů sestavuje dějiny
regimentu.
Regimenty tvoří dějiny brigády, dějiny brigád dějiny divise a tak
dále. Vynasnažím se ze všech sil, pane
hejtmane.“
Jednoroční
dobrovolník Marek dal si ruku na srdce. „Budu zaznamenávati s opravdovou
láskou slavné dny našeho
batalionu, zejména dnes, kdy je ofensiva v plném
proudu a kdy to přijde do tuhého, kdy pokryje náš
batalion svými hrdinnými
syny bojiště. Svědomitě zaznamenám vám běh všech událostí, které se musí
dostavit, aby stránky dějin našeho
batalionu byly naplněny vavříny.“
„Budete se
nalézati u štábu
batalionu, jednoroční dobrovolníku, budete si všímati, kdo
byl navržen k vyznamenání, zaznamenávat - ovšem dle našich poznámek -
pochody, které obzvláště by upozornily na vynikající bojechtivost a ocelovou
disciplinu
batalionu. Není to tak lehké,
jednoroční dobrovolníku, ale
doufám, že máte tolik pozorovacího talentu, abyste, dostávaje ode mne určité
direktivy, náš
batalion povznesl nad ostatní skupiny. Odesílám telegram na
pluk, že jsem vás jmenoval batalionsgeschichtsschreiber. Hlaste se u
účetního šikovatele
Vaňka od 11.
kumpanie, aby vás tam umístil ve vagoně.
Tam je tak ještě nejvíc místa, a řekněte mu, aby sem ke mně přišel. Ovšem
začíslen budete u štábu
batalionu. To se provede rozkazem po
batalionu.“
...........................................
Kuchař
okultista spal. Baloun se stále třásl, poněvadž už otevřel i nadporučíkovy
sardinky, účetní šikovatel
Vaněk šel k
hejtmanovi
Ságnerovi a telegrafista
Chodounský splašil někde na nádraží tajně láhvičku
borovičky, vypil ji, byl
nyní v sentimentální náladě a zpíval:
Dokud v
sladkých dnech jsem bloudil,
věrným se
mně všechno zdálo,
tu dýchala
má hruď vírou
a mé oko
láskou plálo.
Však když zřel
jsem, celá země
že je
zrádná jako šakal,
zvadla
víra, zvadla láska
a já poprvé
jsem plakal.
Potom se
zvedl, šel ke stolu účetního
šikovatele
Vaňka a napsal na kus papíru velkými
písmeny:
Žádám tímto
zdvořile, abych byl jmenován a
befedrován na
batalionshornistu.
Chodounský,
telegrafist
...........................................
Hejtman
Ságner
neměl příliš dlouhou rozmluvu s účetním
šikovatelem
Vaňkem. Upozornil ho
jedině na to, že prozatím batalionsgeschichtsschreiber,
jednoroční
dobrovolník Marek, bude se nalézat ve vagoně se Švejkem.
„Mohu vám říct
jen tolik, že ten muž Marek jest, abych tak řekl, podezřelý.
Politisch
verdächtig. Můj bože! To není dnes tak dalece nic divného. O kom se to
neříká. Jsou takové různé domněnky. Vy mně přece rozumíte. Tedy vás jenom
upozorňuji, abyste ho, kdyby snad mluvil něco, co by, nu rozumíte, hned ho
zarazil, abych já snad také neměl nějaké nepříjemnosti. Řekněte mu prostě,
aby zanechal všech řečí, a tím to bude již spraveno. Já ale nemyslím, abyste
snad ke mně hned běžel. Vyřiďte to s ním přátelsky, taková domluva je
vždycky lepší než nějaké hloupé udání. Zkrátka, já si nepřeji nic slyšet,
poněvadž... Rozumíte. Taková věc zde padá vždycky i na celý
batalion.“
Když se tedy
Vaněk vrátil, vzal stranou jednoročního dobrovolníka Marka a řekl k němu:
„Člověče, vy jste podezřelý, ale to nic nevadí. Jen mnoho tady nemluvte
zbytečnýho před tím
Chodounským, telegrafistou.“
Sotva to
dořekl,
Chodounský se přivrávoral a padl účetnímu
šikovateli do náruče,
vzlykaje opilým hlasem, což snad měl býti zpěv:
Když mne
všechno opustilo,
já k tvým
prsům hlavu sklonil,
na tvém
vřelém, čistém srdci
bolestně
jsem slzy ronil.
A tvým okem
zaplál oheň
jako hvězda
třpytem lesklým,
korálová
ústa šeptla:
Já tě nikdy
neopustím.
„My se nikdy
nevopustíme,“ hulákal
Chodounský, „co uslyším u telefonu, hned vám řeknu.
Vyseru se na přísahu.“
V koutě se
Baloun hrůzou pokřižoval a počal se hlasitě modlit: „Rodičko boží, nezamítej
mé prosebné volání, nýbrž vyslyš milostivě, potěš mne laskavě, pomoz mně
bídnému, jenž k tobě volám s živou vírou, pevnou nadějí a horoucí láskou v
slzavém údolí tomto. Ó, královno nebeská, učiň přímluvou svou, abych také v
milosti boží a pod tvou ochranou až do konce života svého setrval.“
Blahoslavená
panna Maria se opravdu za něho přimluvila, neboť ze svého chudého
baťochu
vytáhl za chvíli jednoroční dobrovolník několik krabiček sardinek a rozdal
každému po jedné.
Baloun
neohroženě otevřel kufřík nadporučíka Lukáše a vrátil tam s nebe spadlé
sardinky.
Když pak
všichni si otevřeli olejovky a pochutnávali si na nich, Baloun přišel do
pokušení a otevřel kufřík i sardinky a hltavě je
schlemstnul.
A tu
nejblahoslavenější a nejsladší panna Maria se od něho odvrátila, neboť právě
když dopíjel olej z plechovky, objevil se před vagonem
batalionní
ordonanc
Matušič volaje nahoru: „Baloune, máš přinést
svýmu
obrlajtnantovi ty
sardinky.“
„Těch facek,“
řekl šikovatel
Vaněk.
„S
pustejma
rukama raděj tam nechoď,“ radil Švejk, „vem si aspoň s sebou pět
prázdnejch
plechovek.“
„Co jste asi
udělal, že vás bůh tak trestá,“ poznamenal jednoroční dobrovolník, „ve vaší
minulosti musí být nějaký velký hřích. Nedopustil jste se snad svatokrádeže
a nesněd jste vašemu farářovi šunku v komíně? Nevypil jste mu ve sklepě
mešní víno? Nelez jste snad jako kluk na hrušky do farské zahrady?“
Baloun se
odklátil se zoufalým výrazem v obličeji, plným beznadějnosti. Teď jeho
uštvaný výraz mluvil srdcervoucně: „Kdy už bude konec toho trápení?“
„To je to,“
řekl jednoroční dobrovolník, který zaslechl slova nešťastného Balouna, „že
vy jste, příteli, ztratil spojitost s pánem bohem. Vy se neumíte dobře
pomodlit, aby vás pán bůh co nejdřív sprovodil ze světa.“
Švejk k tomu
dodal: „Von se Baloun nemůže pořád k tomu
vodhodlat, aby svůj vojenský
život, svoje vojenské smýšlení, slova, skutky i smrt svoji vojenskou
vodporučil dobrotě mateřského srdce nejvyššího pána boha, jako to říkával
ten můj feldkurát Katz, když už začínal přebírat a
vomylem strčil na ulici
do nějakého vojáka.“
Baloun zaúpěl,
že už ztratil důvěru v pána boha, poněvadž už kolikrát se modlil, aby mu dal
tolik síly a nějak mu ten jeho žaludek sescvrknul.
„To se
nedatuje vod týhle vojny,“ zabědoval, „to už je stará nemoc, tahle moje
žravost. Kvůli ní chodila žena s dětma na pouť do
Klokot.“
„To znám,“
poznamenal Švejk, „to je u Tábora a mají tam bohatou panenku Marii s
falešnejma briliantama, a chtěl ji
vokrást jeden kostelník
vodněkud ze
Slovenska. Moc nábožnej člověk. Tak tam přijel a myslel si, že se mu to snad
lepší povede, když bude napřed vočištěnej ze všech
starejch hříchů, a
vyzpovídal se taky z toho, že chce zejtra vokrást panenku Marii. Neřek ani
švec, a než se pomodlil těch tři sta otčenášů, který mu pan páter dal, aby
mu zatím neutek, už ho vyváděli kostelníci přímo na četnickou stanici.“
Kuchař
okultista začal se s telegrafistou
Chodounským hádat, jestli je to do nebe
volající prozrazení zpovědního tajemství, anebo jestli to stojí za řeč, když
šlo o falešné brilianty. Nakonec však
Chodounskému dokázal, že to byla
karma, tedy předurčený osud z daleké neznámé minulosti, kdy snad byl ten
nešťastný kostelník ze Slovenska ještě hlavonožcem na nějaké cizí planetě, a
stejně že osud již dávno předurčil, když snad byl ten páter z Klokot ještě
třebas ježurou, nějakým vačnatým, dnes už vyhynulým ssavcem, že musí on
porušit zpovědní tajemství, ačkoliv s právnického stanoviska dává se dle
kanonického práva absoluce, i když jde o klášterní jmění.
K tomuto
připojil Švejk tuto jednoduchou poznámku: „Ba jo, žádnej člověk neví, co
bude vyvádět za pár milionů let, a ničeho se nesmi
vodříkat.
Obrlajtnant
Kvasnička, když jsme ještě sloužívali v
Karlíně u
erkencunkskomanda, ten
vždycky říkal, když držel školu: ,Nemyslete si, vy
hovnivárové,
vy líní krávové a bagounové, že vám už tahle vojna skončí na tomhle světě. My se
ještě po smrti uhlídáme, a já vám udělám takovej vočistec, že z toho budete
jeleni, vy svinská bando.’“
Mezitím
Baloun, který jsa v úplném zoufalství, stále myslel, že se jen nyní o něm
povídá, že se všechno týká jeho, pokračoval ve své veřejné zpovědi: „Ani
Klokoty proti mé žravosti nepomáhaly. Přijde žena s dětmi z pouti a už začne
počítat slepice. Schází jedna nebo dvě. Ale já jsem si nemohl pomoc, já jsem
věděl, že jsou v domácnosti potřeba kvůli vejcím, ale vyjdu ven, zakoukám se
na ně, najednou vám cejtím v žaloudku propast, a za hodinu už je mně dobře,
už je slepice vobraná. Jednou když byly v
Klokotech, aby se za mě modlily,
aby tatínek zatím doma nic nesežral a neudělal zas novou škodu, chodím po
dvoře, a najednou mně vám pad do voka krocan. Tenkrát jsem to
moh vodpykat
životem. Uvázla mně z něho v krku stehenní kost, a
nebejt mýho
práška,
takovýho malýho chlapce, který mně tu kost
vytáh, tak už jsem tu dnes s vámi
neseděl a ani se tý světový vojny nedočkal.
Ba, ba. Ten
můj
prášek, ten byl čipera.
Takovej maličkej, baculatej, zavalitej,
sádelnatej -...“
Švejk
přistoupil k Balounovi: „Ukaž jazyk!“
Baloun vyplázl
na Švejka svůj jazyk, načež Švejk obrátil se ke všem, kteří byli ve vagonu:
„To jsem věděl, sežral i toho svýho
práška.
Přiznej se,
kdys ho sežral! Když byli zas vaši v
Klokotech, viď?“
Baloun zoufale
sepjal ruce a zvolal: „Nechte mne, kamarádi! Ještě tohle ke všemu
vod svejch
kamarádů.“
„My vás proto
neodsuzujeme,“ řekl
jednoroční dobrovolník, „naopak je vidět, že z vás bude
dobrý voják. Když Francouzi za napoleonských válek obléhali Madrid, tu
španělský velitel Madridu, než by vydal pevnost z hladu, snědl svého
adjutanta bez soli.“
„To už je
vopravdu voběť, poněvadž
nasolenej
adjutant byl by rozhodně požívatelnější.
Jakpak se
jmenuje, pane rechnungsfeldvébl, ten náš
adjutant od našeho
batalionu?
Ziegler? To je
ňákej takovej uhejbáček, z toho by se neudělaly porce ani pro jednu
marškumpačku.“
„Podívejme
se,“ řekl účetní šikovatel
Vaněk, „Baloun má v ruce růženec.“
A opravdu,
Baloun ve svém největším hoři hledal spásu v drobných kuličkách z
klokočí od
firmy Moritz Löwenstein ve Vídni.
„Ten je taky z
Klokot,“ řekl smutně Baloun. „Než mně ho přinesly, zařvala dvě housata, ale
to není žádný maso, to je měkkotina.“
Za chvíli nato
přišel rozkaz po celém vlaku, že se za čtvrt hodiny pojede. Poněvadž tomu
nikdo nechtěl věřit, stalo se to, že se - přes veškerou ostražitost - někdo
leckams zatoulal. Když se vlak hnul, scházelo osmnáct
maníků, mezi nimi
šikovatel
Nasáklo od 12. marškumpanie, který se ještě, když vlak už dávno
zmizel za Isatárcsou, hádal v malém akátovém lesíku za nádražím v nehlubokém
úvalu s nějakou běhnou, která chtěla na něm pět korun, kdežto on navrhoval
odměnu za vykonanou již službu korunu nebo pár facek, ke kterémuž poslednímu
vyrovnání pak nakonec také došlo s takovou vehemencí, že na její řev počali
se tam sbíhat z nádraží.
|