Aféra s křečkem

 

 

 

 

V ranním vydání listu objevil se tento inzerát. Nebyl příliš velký, ale vyzníval z něho jakýsi výkřik zoufalství:

 

Prodám okamžitě živého křečka neb vyměním za cokoliv. Praha III, Plaská, II. poschodí, 4. dveře vlevo.

 

Čtenáři přecházeli tento inzerát bez zájmu, jedině Honzátko, sekundán, který měl dnes školu až od devíti mohl nechat na tomto inzerátu oči. Byl v bytě sám. Otec odešel do úřadu, matka šla s jeho sestrou Emou obstarat nějaké poslední věci k svatbě, neboť Ema se bude pozítří vdávat. Služka použila pak té příležitosti a odběhla navštívit svého milence někam do zámečnické dílny v Karlíně a řekla Honzátkovi, aby nezapomněl dobře zamknout předsíň a dát klíč k domovníkovům. Přitom mu řekla „Bohoušku“ a pohladila ho po vlasech. Oba spolu drželi, neboť byli v domácnosti nejpronásledovanějšími tvory.

Neměla-li některý den Anna svou aféru, měl ji jistě Bohoušek a naopak. Proto se také podporovali navzájem.

„A co mám říci, Anno, kdyby se matka náhodou dřív vrátila?“

„Že mně přijela teta z Modřic.“

„Dobrá,“ řekl vážně Honzátko a ujal se panství v bytě. Lehl si do houpací židle a četl noviny, až přišel na inzerát o křečkovi.

Honzátkovi zasvítily oči. Byl jako všichni sekundáni povahy příliš romantické, než aby ho nenadchl živý křeček. Přál si již odedávna mít nějaké zvíře doma. Snil o velkých výpravách do Indie za mladými tygry, snil o velkém berberském lvu, který by neposlouchal než jeho, spal by v sestřině posteli (beztoho bude teď prázdná, když se ta ženská vdá) a sežral by na jeho pokyn třídního profesora i se zápisníkem. Také se mu někdy zdávalo, že má doma v neckách ochočeného mrože, takže není nikdy prádlo a s ním spojené dva hrůzné pro něho dodatky: pražená kmínová polévka a pražená krupičná kaše.

Také míval sny, že má ochočeného mladého slona v jejich kůlně a ten slon že koná různé domácí práce které dosud musel konat on, jako chodit otci pro noviny nebo pro tabák a sestře pro noty a dopisní papíry (dokud ještě psávala nabídnutí k sňatku).

Nyní tedy jeho ideály se naplňují. Skleslo to sice z tygra na křečka, ale jistá věc jest, že toho křečka bude mít. Což není u nich v domácnosti dosti věcí a předmětů, které lze za křečka vyměnit? Nemá jeho sestra v prádelníku zcela slušnou výbavu, krásně včera přepočítanou a krásně svázanou modrými hedvábnými stužkami? A když se z těch balíčků vytáhne po nějakém kuse a vše zas uvede do pořádku, přijde na to někdo? Cožpak si ta ochechule (Ema) navlíkne všechno na sebe? A nemá otec v psacím stole pěknou sbírku starodávných penízů? Není zde v bytě vůbec tolik božího požehnání, že by za to člověk mohl vyměnit třeba tři sta křečků?

Honzátko přikročil k činu. Předně šlo mu o to, dostat se do prádelníku na výbavu. To bylo trochu kombinované, ale Honzátko znal zpaměti bez pomocí mnemotechniky, kde jest ukryt klíč od prádelníku. Předně v kuchyni v plechovém chlebovníku nalezl klíček od malé skřínky vykládané karlovarským kamenem. Skřínka ta ležela v pokoji na skříni u dveří. Když tu skřínku Honzátko otevřel, našel uvnitř klíč od druhé skříně v ložnici. V té vlevo, pod bílými rukavicemi, byl konečně klíč od prádelníku s výbavou.

Honzátko vytáhl z jedné skupiny dva páry roztomilých dámských kalhotek, dále z jiného balíku jeden noční kabátek a uvedl vše do pořádku. Klíč dal opět na své místo a s neobyčejnou jistotou, podporovanou starou praxí, kdy chodívával před Ježíškem do prádelníku na datle a cukroví, ukončil opět svou výpravu v kuchyni vložením klíčku od malé skřínky do chlebovníku.

Pak se vloupal otci do psacího stolu.

To byla již lehčí práce, neboť otec s velkou lehkomyslností, jak si Honzátko pomyslil, ukrýval klíč od psacího stolu přímo na něm, a to pod starými hodinami s alabastrovými sloupky.

Dostal se tedy pohodlně otci na sbírku starých mincí a vzal odtamtud jeden velký mariánský tolar, jichž tam bylo několik, a spokojil se tím. Zamkl psací stůl, klič dal opět na své místo a počal vybírat ze svých zábavných knih, co by ještě také ze svého na toho křečka přidal aby také i on nesl náklady spojené s tím krásným podnikem. Vybral knihu Hrdinný kapitán Korkorán. Byla to nejzachovalejší z jeho knih, neboť scházelo tam jedině dvacet čtyři stránek.

Nato sedl si k psacímu stolu a napsal na čtvrtku papíru:

 

Omluvenka. Stvrzuji tímto, že můj syn Bohuslav Honzátko nemohl se zúčastniti dnes pro bolení břicha dopoledního vyučování, a prosím, aby mu ty hodiny byly omluveny. Václav Honzátko

 

Během dvou let podařilo se po dlouhé praxi Honzátkovi napodobit velmi dokonale podpis otcův. Omluvenku uschoval do čítanky na odpůldne, udělal z lupu z prádelníku balíček, vzal knihy podpaždí a odešel z domova, když dal domovníkovi klíč od předsíně pro Annu.

Knihy zanechal v druhé ulici u kupce s dodatkem, že si pro ně přijde, až půjde ze školy, a jedině vzal si s sebou z nich rostlinopis, který zanesl k antikváři, aby měl nějaké hotové peníze na svou výpravu do Plaské ulice.

Našel to lehce dle inzerátu a byl přijat párkem starších manželů, vyhlížejících neobyčejně ustaraně.

Když jim vysvětlil, že přichází pro křečka, za kterého hodlá vyměnit tyto užitečné předměty: pár dámských kalhot, noční kabátek, mariánský tolar a knihu Hrdinný kapitán Korkorán, vyjasnily se tváře manželů. Vedli ho dál a počali mu vykládat podivnou historku, z které Honzátko vyrozuměl, že se k nim přistěhoval před čtrnácti dny podivný pán s křečkem, který prohlásil, že vynašel zvláštní přípravek, který podává-li se hlodavcům, zamezí u nich zimní spánek.

„Hodlám,“ povídal ten pán, „zkusit to na tomto křečkovi. Podaří-li se mně nyní, kdy má upadnout to zvíře v zimní spánek, udržet ho čilým, bude to mít dalekosáhlé následky, neboť pak bude rozluštěn princip, jak lze učinit křečky neškodnými. Nebudou-li spát, nebudou také žít tak dlouho, takže nedočkají se třetí sklizně, aby kradli obilí.“

„Pán ten,“ vyprávěl starý pán Honzátkovi, „chtěl o tom napsat knihu a dělal tedy pokusy s křečkem, kterého měl ve velké bedně. Dával mu svůj přípravek do pitné vody a křeček byl skutečně velmi čilý. Měl ten preparát v láhvi od koňaku. Jednou jsem se omylem z láhve napil a nemohl jsem spát po pět nocí. Pak si pro toho pána přijeli jeho příbuzní. Říkali, že už ho to drží pět let a že jeden lékař říkal, že mu snad pomohou sněhové koupele. Tak si ho odvezli někam do hor a křečka nám zde nechali.“

„Jest to velmi roztomilé zvířátko, neobyčejně přítulné,“ mluvil dále, jako by četl z knihy, jak si patrně již zvykl, když ho všude usilovně nabízel, „dáme vám na něj starý pytel od brambor.“

Neobyčejně přítulné a roztomilé zvířátko prskalo tak strašně, když na ně hodili pytel, že romantický Honzátko domníval se být v zemi šelem. Když pak později kráčel po ulici s pytlem, ve kterém sebou zmítal stále čilý křeček, představoval si, že je známý krotitel tygrů Rauahu Babura z Bombaje.

Bylo ještě málo hodin, než aby mohl se vrátit domů jako ze školy, proto hleděl nakoupit ještě nějaké zásoby pro křečka. U ptáčníka koupil mu za všechny peníze, které dostal za přírodopis, zrní. Nebylo ho mnoho za těch sedmdesát haléřů. Malý pytlík. A tu teprve Honzátko pocítil, že bere na sebe vážnou povinnost. Snad se naučí žrát něco jiného, vždyť tohle sežere najednou. A pak, když se blížil k domovu, ještě něco ho znepokojovalo. Což jestli ho vyhodí i s křečkem? Jak to vysvětlí, kde k němu přišel? Jakou lež si vymyslí? Šlo to však dosti hladce. Hromadil lež na lež. Křeček, kterého přinesl domů, patří gymnáziu a jest určen pro přírodopisné sbírky. On, Honzátko, byl vyzván panem profesorem Bernáškem z přírodopisu, aby zatím křečka doma opatroval přes zimu, než mu naroste jiná srst a než se mu kožich vybarví. Pak bude vycpán. Bylo to tedy v pořádku. Jen mu nevěřili, že byl vyzván, nýbrž že se dobrovolně přihlásil. Pro křečka vyprázdnili jednu bednu z půdy a dali ho do předsíně a celá rodina žila pod dojmem, že si aspoň udělá hoch dobré oko u pana profesora, což beztoho nutně potřebuje při své známé pilnosti. Možno také říci, že se křeček jako majetek ústavu těšil po několik hodin jisté úctě. Pak se však objevilo, že rozšiřuje divný zápach. Poněvadž měl přijít ženich, nalila Ema na křečka půl lahvičky fialkové voňavky, načež křeček skromně zalezl do kouta bedny, kde počal protivně mlaskat a cpát si torby zrním, které mu tam hodil Honzátko.

Po obědě šel Honzátko do školy, otec do kanceláře a matka se šťastnými snoubenci něco nakoupit. Služka šla zas za milencem do Karlína. Když se opět rodina shromáždila, shledala, že křeček se dostal z bedny a že si vedle v pokoji našel místo k dalšímu pobytu.

Místem tím byla pohovka. Nad pohovkou totiž visel obraz krajiny. Bohaté lány obilí vlnily se do nedozírna na obraze a křeček se tedy přistěhoval pod to boží požehnání. Kromě oficiálního vchodu do svého pelechu v pohovce udělal si ještě dva východy z nouze, jeden po straně a druhý přímo vedoucí na povrch pohovky. Také bylo zjištěno, že přenesl si z bedny všechno zrní do svého nového pelechu. Jakmile se někdo přiblížil k pohovce o něco blíže, ozvalo se z nitra hrozné prskání. Pochopili, že křeček nehodlá tak lehce opustit své sídlo.

„To nám gymnázium poslalo pěknou potvoru na krk,“ řekla paní Honzátková.

Ema soudila, že křečka vypudí tím, když se jeho pelech zatopí. To bylo odmítnuto, poněvadž by se prý tím zkazila plyšová pohovka. Jako by šlo ještě něco zkazit na tom provrtaném ze všech stran předmětu, z jehož hloubi neustále bylo slyšet prskání. Honzátko, na kterého se zatím sypaly výčitky, jako by on sám si udělal pelech v pohovce, přinesl přírodopis živočišstva, zdali tam není nic o tom, jak se vypuzují křečkové z pohovky. Případ takový nebyl znám ani Brehmovi, jen Honzátko přečetl nahlas z přírodopisu, že křeček, je-li napaden, brání se udatně.

 

Ema s matkou ustoupily tedy do kuchyně, kde se radily s Annou o dalších opatřeních. Anna radila křečka vykouřit. Ucpat mu východy z nouze papírem politým petrolejem a zapálit. Tato šílená myšlenka byla zamítnuta a usneseno vyčkat příchodu hlavy rodiny. Pan Honzátko ukázal se však být stejně bezhlavým. Chvíli se na to díval, jak křeček ostentativně vykukuje občas z pohovky a drze prská, pak dal pohlavek synovi, vynadal všem sprostě, oblekl se a kvapně odešel do jedné vinárny, kde po čtvrté čtvrtce započal s neznámým pánem rozhovor: „Tak vám mně syn, sekundán, nasadil do pohovky…“ „To já znám,“ řekl oslovený, „štěnice jsou neřád. Někdo je přinese do školy…“

„To já nemyslím,“ přerušil ho pan Honzátko, „můj syn mně nasadil do pohovky křečka.“

„Netahejte nás za nos,“ řekl pán, který patrně byl velmi nervózní a léčil svou nervózu v tiché vinárně. „Co si už dnes lidé nevymýšlejí,“ bručel odsekávaje, „vypadám tak hloupě?“

„Nikoliv, vašnosti,“ řekl ochotný vinárník, mysle, že jemu platí ta otázka.

Nervózní pán zaplatil a odešel.

„Podivný člověk,“ pomyslil si pan Honzátko, „chci mu vyložit upřímně, jak je to s tím křečkem, a zeptat se ho o radu, a chlapík se urazí.“ Pan Honzátko zahloubal se do svých myšlenek, a když pil šestou čtvrtku, shledával úplně jasným, že křečkové zdržují se od případu k případu v pohovkách pořádných rodin.

Kolem půl desáté hodiny večerní vykládal nějaké společnosti o celé události tak spleteným způsobem, že to vyznívalo v ten smysl, jako by toho křečka dostal do pohovky na základě nařízení zemské školní rady.

Další průběh událostí byl zahalen trochu v temno. Pamatoval se na to nejasně, že se vedl po vinohradských ulicích v noci s nějakým pánem z té společnosti, který o sobě říkal, že má obchod se zvířaty. Skutečně také ocitli se před nějakým krámem, který ten pán otevřel.

Jisto bylo, že když se pan Honzátko ráno probudil, našel na svém nočním stolku větší bedničku, ve které něco pískalo. Pomalu se mu vybavovalo, že tu bedničku přinesl si z onoho krámu při své noční návštěvě. Když ji otevřel, díval se na něho párek bílých zvířátek s červenýma očkama.

„Prokristapána, co je to za potvůrky?“ vzdychl pan Honzátko a počal usilovně přemýšlet. Už je tomu tak. Pamatuje se, že v debatě, která se rozpředla o křečkovi v té vinárně, zapřísahal se pán, od kterého si je přinesl, že nejlépe vypudí se křeček pomocí vretek. Jsou to tedy vretky. Těch se přece používá proti všem škůdcům polí. Pustí se do díry a vyženou zvíře na povrch. Když je tedy nasadí do pohovky, bude aféra s křečkem rozluštěna.

Sdělil svůj názor rodině. Opatrně po snídani pustili vretky do pohovky a očekávali výsledek. Z vnitra pohovky ozývalo se zprvu prskání a pískání, a pak jakési mručení, ale přátelské. Za chvíli objevily se hlavičky vretek, aby zmizely rychle, pak vykoukl křeček. Díval se posupně na rodinu pana Honzátky, zaprskal opovržlivě a opět se ukryl. Mladý Honzátko přiblížil se k otvoru a opatrně nahlédl dovnitř

„Vretky,“ oznámil výsledek svého pátrání, „lížou křečka na hlavě.“

Byla to smutná pravda. Spřátelily se s křečkem a líbilo se jim v novém doupěti jak náleží. Honzátko zatím přinesl Brehma a přečetl k zármutku všech, že se vretky v zajetí silně rozmnožují. Byla tam však ještě jedna velmi zajímavá zpráva. Nebožtík Brehm musel mít patrně s vretkami smutné zkušenosti, neboť napsal, že vypozoroval z vlastní zkušenosti, že vretky nesnesou zápach morčat.

Pan Honzátko počal se spěšně oblékat.

„Kam běžíš?“ otázala se nesměle paní Honzátková.

„Pro morčata,“ odpověděl důrazně a dveře se za ním zavřely se smutným, beznadějným zaskřípáním.

Morčata, která po hodině přinesl domů v počtu tří, byly skvostně páchnoucí exempláře, zcela dle přání pana Honzátka, který u ptáčníka prosil, aby mu vybrali nejsmradlavější zvířata. Mezitím dostavil se také ženich, který ukázal se být babou. Prohlásil, že se bojí morčat, a nedal se pohnout, aby je vecpal prokousaným otvorem do pohovky. Vyciťoval, že ho chtí obětovat. Konečně si dal říci a se slovy „Oni mne pokoušou“ chytil jedno morče z proutěného košíku. A nemýlil se. Zakouslo se mu do ruky a nyní hnali všichni ke košíku nejmladšího člena rodiny. Ukázal se být hrdinou. Řval sice přitom strašně, ale přece konečně podařilo se mu všechna morčata, zuřivě se bránící, vecpat do pohovky.

Ženich zatím soustrastně se díval po panu Honzátkovi a myslel si, že to s ním asi není v pořádku, když pěstuje tak podivný sport. Nevím, mají-li morčata smysl pro lítost. Mají-li jej, tu jistě litovala toho, jak se nešlechetně zachovala k svým dobrodincům. Vždyť je tak útulně v jich novém doupěti. Pěkná, pestrá, slušná společnost; a pak kam se podíváš, všude dokola plno mořské trávy, kterou je pohovka vycpána po stranách. Je známo, že morčata žerou všechno. Měl jsem morče, které za mé dvoudenní nepřítomnosti sežralo album s fotografiemi a všechny ty milé obličeje mých příbuzných proměnilo v hromady černých kuliček. Ukázalo se též, že se Brehm velice mýlil, alespoň v případě pohovky rodiny Honzátkovy. Vretky snesly velmi dobře zápach morčat a neopouštěly svého úkrytu. Křeček je obětavě zahříval a morčata přitulila se k vretkám a uvnitř pohovky panovala mezi zvířaty skutečná shoda rajská. Proto byla konána velká rodinná rada.

Ženich zapletl se také do toho a hnán zoologickou povodní neudržel se na povrchu neutrality a počal mluvit o ježkovi. Mluvil dosti logicky, že ježek má bodliny, které píchají. Strčí-li se tedy ježek do pohovky, vypíchá je všechny odtamtud, neboť jistě jim napadne, když už jsou tak pěkně pohromadě, ježka zahřívat, a to že se strašně zmýlí. Nabídl se také, že půjde ježka koupit.

„Kupte raději hned dva, pane Kratochvíle,“ řekla starostlivě paní Honzátková. Pan Kratochvíl vzdálil se tedy, přičemž zablábolil ještě ve dveřích něco o tom, že žere šváby takový ježek. Ježkové, s kterými se vrátil a kterými doplnil zařízení šťastné domácnosti, byli melancholičtí chlapíci. Když je vybalil na podlahu, tu se protáhli, vystrčili z bodlin svůj rypáček, podívali se smutně kolem sebe, vyrazili ze sebe „tl, tl“ a převalili se v ostnatou kouli. Ty dvě koule vmačkal pak pan Kratochvíl v rukavičkách do pohovky.

Ozvalo se odtamtud zlostné prskání a pištění, nad otvorem objevila se hlava rozčileného křečka, jako by se chtěla zeptat, co to za pořádek, a zmizela za chvíli opět uvnitř, kde zatím ježkové zalezli na dno pohovky, nestarajíce se ani o vretky, ani o křečka, ani o morčata.

Nastal uvnitř opět klid. Zoologická zahrada rodiny Honzátkovy upadla ve zdravý spánek. Když nikdo z pohovky nevylézal, bylo usneseno svatbu odložit na několik dní.

Panu Kratochvílovi se zdálo, že pak ježky měl vypudit pomocí žíhaných hyen, žíhané hyeny z bytu prostřednictvím jaguárů a celý sen končil hrůzným obrazem ohlodaných kostí v kuchyni u Honzátků, kostí tchyně a tchána.

Pan Honzátko zatím nelenil a ředitelství gymnázia kde jeho synek nijak nevynikal, obdrželo od něho dopis, kterému pan ředitel nijak nerozuměl:

 

Slavnému ředitelství gymnázia v Jirovcově ulici. Podepsaný uctivě prosí slavné gymnázium, aby vzhledem ku změněným rodinným poměrům bezodkladně učinilo kroky, aby křeček, který jest uschován u podepsaného, byl mu odebrán a vycpán. S veškerou úctou Václav Honzátko, pokladník, Žižkov, Orebitská 5

 

Pan ředitel dal k sobě zavolat mladého Honzátka a se zájmem se ho vyptával, píše-li často jeho pan otec takové dopisy. Honzátko se vyjádřil, že neví. Nato se ho pan ředitel ještě optal, zdali jeho pan otec nebyl někdy v nějakém ústavu či sanatoriu. Honzátko, aby stále neříkal ne, tentokrát pro změnu přikývl hlavou. „Musíme ho upokojit a uklidnit,“ pomyslil si ředitel, a tak dostal pan Honzátko tento dopis:

 

Vzhledem k Vašemu dopisu musíme s velkou lítosti Vám oznámiti, že ředitelství gymnázia na vycpání nereflektuje. Ředitelství ústavu

 

Po obdržení toho dopisu odešel pan Honzátko rozčileně k pohodnému na Vyšehrad, kde mu bylo řečeno, že není možno úřední cestou utrácet zvířata v soukromých bytech, nýbrž že se musí dopravit na kontumační stanici.

Mladý Honzátko mezitím prodal zeměpisný atlas a za všechny peníze koupil zrní, které nasypal všechno do pohovky, aby zvířata neměla hladu.

A tak to trvalo čtrnáct dní. V Praze objevil se nedostatek potravin. A dole v domě žil domovník, statečný muž, odhodlaný ke všemu. Přišel opatřen sekerkou. Mlčky ukázali mu pohovku a zavřeli dveře pokoje. Ozvaly se rány do pohovky, pískání, prskání, mručení. Za půl hodiny bylo po všem.

Příští den byla slavena svatba a válečná svatební hostina v bytě Honzátků měla tento pořad:

Polévka z vretek. Vretky vařené s octovým křenem. Pečený křeček s bramborem. Morčata na kmíně. Paštika z ježků.

A mladý Honzátko, který způsobil všechen ten blahobyt, skromně seděl za stolem a neoceněn v té velké době, se slzami v očích obíral pečenou hlavičku svého nešťastného křečka.

 

Vilímkův humoristický kalendář na rok 1916

 

---

▲▲▲

 

Báči Josef

I
Osel Pišta myslel, že mu to všechno patří kolem dvoru báči Josefa. Rozehnal se vždy do kukuřice a proběhl se po krásně zelených lukách až k Malému Hazarádu.
Někdy, a to hodně často, se stávalo, že pošlapal i tabákové záhony sousedům v Kápolafálvě, z čehož míval největší radost báči Josef, který neměl rád své sousedy, poněvadž ho tenkrát nevolili do sněmu.
Kdykoli si báči Josef vzpomene na tu zradu Kápolafálvských, jde do loveckého pokoje a nabíjí tam pušky. Pak vyjde s osmi ručnicemi před dvorec a vypaluje jednu pušku za druhou směrem ke Kápolafálvě.
Když hlavně jsou již rozpáleny a on poplašil všechny dropy v okolí, počne se pomalu uklidňovat, což se již děje hladce.
Odnesl ručnice zas na staré místo, natřel je tukem a v pořádku rozvěsil po stěně. Pak si zapálí vždy báči Josef dýmku, dar samotného župana, a Pišta mu musí přinést džbán vína.
Je pozoruhodné, že osel i sluha mají stejné jméno, Pišta. Jednou, když přijeli statkáři z okolí na návštěvu k báči Josefovi, vedla se o tom debata, dostal-li osel jméno po sluhovi, nebo sluha po oslovi.
To se samo sebou rozumí, že sluha byl na dvorci dřív a že pak to pojmenování oslovo nemělo pří hany, neboť osel Pišta byl tak chytrý, že říkal báči Josef sluhovi, že si ani nezaslouží, aby se stejně jmenoval jako ten osel.
Později však i sluha Pišta změnil se hodně ke svému prospěchu a každého rána již bez chyby odříkal před báči Josefem: „Roku 1905 ráčil jste, velkomožný pane, pozvati k sobě sousedy z Kápolafálvy a upéci dva voly. Daroval jste jim též tři sudy vína a řekl k nim: ,Milí pánové, uznáváte, že se starám o vás jako váš bratr a otec. Představte si, jak bych se teprve o vás staral, kdybyste mne poslali do sněmu. Představujete si to?’ Načež tito bídní psi zařvali jedním hlasem: ‚Představujeme si to.’ Vy pak, velkomožný pane, ráčil jste jim dát ještě vyvalit další dva sudy a řekl k nim: ‚Spoléhám se tedy, že dostanu vaše hlasy.’ Zadušovali se ti bídní psi, že nic jinak neudělají, než že do jednoho budou volit velkomožného pána, a pak ohavně všichni do jednoho dali hlasy tomu beťárovi z Kápolafálvy Miklosovi. Nechť velkomožný pán nikdy jim té zrady nezapomene.“
To bylo báči Josefovo ranní „Kápolafálvam esse delendam“ a jeho slova byla vždy táž: „Ano, musím zničit Kápolafálvské, ale doposud nevím, jak to udělám.“
Míval tedy velkou radost, když osel Pišta zadupával sousedům tabákové záhony. Činil tak zúmyslně, neboť jednou se jich nažral a bylo mu tak špatně, že cítil odpor vůči těm listům zeleného tabáku.
Z Kápolafálvy vyslali jen jednou rozumného obecního tajemníka, starého pána Hazájánose, aby báči Josefovi domluvil, by osla nepouštěl ven, že jim tropí nepřístojnosti na polích.
Báči Josef vyslechl velmi vážně pana Hazájánose a nepokrytě schvaloval jednání oslovo.
„Víte, pane,“ řekl, nalévaje vyslanci z Kápolafálvy červené víno do džbánu, „buďte rád, že jsem dnes v dobré náladě, jinak s vámi by to dopadlo ještě hůř, než to dopadne.“
„Jak to dopadne?“ zdrceně tázal se pan Hazájános.
„Nevím doopravdy, jak s vámi zatočím,“ odpověděl s úsměvem báči Josef, „ale zatím klidně pijte víno, dokud si něco na vás nevymyslím.“
Pan Hazájános odevzdal se klidně do svého osudu a vypil šest džbánů vína. Nevěděl ani, když spadl pod stůl, že s něho stahují kalhoty.
Dopadlo to tedy konečně tak, že ráno druhého dne našli u Kápolafálvy občané svého obecního tajemníka u studně, nahého, natřeného medem a posypaného paprikou. Spal a na prsou měl lístek s nápisem:
„Tak jsem vám to osladil. Báči Josef.“
Zhanobený obecní tajemník, když ho vymáchali ve studni, aby to s něho pustilo, spal i ve vodě a probudil se až odpůldne a zprvu se všemu strašně divil. Pak vykládal, že správně a poctivě vyřídil své poslání, a později mluvil o tom, že ho chtěl báči Josef zastřelit, ale že upustil od toho, ačkoliv už měl na něj namířeno.
„Škoda, že mne nezastřelil,“ láteřil pan Hazájános, „konečně byste mu přišli aspoň na kobylku.“
Zatím báči Josef vesele chodil po svém dvorci a pil své víno a usmíval se na celý svět. Věděl, že bude mít teď pokoj od stížností Kápolafálvských na nějaký čas a že bude moci klidně dál vymýšlet si plány na zničení svých sousedů.
V době toho klidu vyjel si do města Zaly a potkal cestou dvacetičlennou rodinu cikánskou.
„Velkomožný pane, Milosti,“ zahovořil k němu vůdce rodiny, „obdaruj nás láskyplně, vyhnali nás z Kápolafálvy a jdeme do světa.“
Báči Josef se zamyslil. „Měl bych vás dát také vypráskat z kraje,“ pravil vlídně, „ale jsem dobrý člověk. Vykáži vám místo na svých pozemcích.“
Vykázal jim místo tam, kde jeho pozemky těsně hraničily s pozemky sousedů kápolafálvských.
„Tohle je mé,“ řekl významně, „čert aby vzal mně duši, jestli nezastřelím každého z vás, kdo by mně sáhl na mou kukuřici, ale kousek vedle, to už patří ke Kápolafálvě. To máte, braši, jen vztáhnout ruku ...“
„Rozumíme, Milosti,“ pravila stará cikánka.
Bylo to za tmavé noci, kdy spali prvně cikáni na nepřátelské hranici a pekli si kukuřici z kápolafálvských polí.
Bylo to za tak tmavé noci, že temnější mohly být jen myšlenky báči Josefa na zničení a potření sousedů v Kápolafálvě.
II
Osel Pišta neměl mnoho přátel, poněvadž neuměl se chovat úlisně. Byl velmi přímé povahy a nedal se uplatit ani cukrem. Nejraději žral kukuřici a bodláčí si vůbec nevšímal. Když ho pěknými slovy vyháněli z kukuřice, tu takového úlisníka pokopal.
Byl vůbec velký podivín. Jednou odnesl v hubě klobouk důstojného pana vikáře, když ten usnul v morušovém háji, a odnesl si ho do stáje. Napadal lidi na poli a rozházel jim nádobí s obědem. Nedělal si mnoho ani z četníků a starého strážmistra povalil jednou na zem a válel se po něm s radostným hýkáním.
Tím byl pak strážmistr tak znemožněn v kraji, že musel do pense.
Největší hravost jevil, když setkal se s finančními strážníky, počítajícími záhony tabáku. Honil je po polích s ohonem do výše a funěl přitom jako nejčistokrevnější hřebec.
Točil se k nim zadkem s báječnou bravurou a nikdy kopytem nechybil knoflíků u blůzy, až se páni finančníci váleli po zemi.
Říkalo se, že mu dává báči Josef pít ze štoudve víno. Bylo na tom pravdy jen tolik, že mu dával do menší mísy občas trochu vína, když měl náhodou hosty, aby jim ukázal, co Pišta umí.
Pišta byl potom roztomilý a jen svlékal hosty, kteří se k němu přiblížili, z kabátů, chytaje je chrupem za látku, kterou přetrhl ve dví. Když pak s jedné slečinky ten zbůjník stáhl sukni, ukazoval báči Josef jen na výslovné přání hostům znamenitého žertovného osla.
Tak měl osel Pišta velmi málo přátel kromě báči Josefa. Vykládal často, že by se bez toho osla nudou ukousal. Každý den přišla na osla nějaká stížnost.
„Jsou to beztak jediné žertíčky, které tu máme,“ říkal každému, kdo si přišel stěžovat, „proč bych mu měl dát hned sedřít kůži, když ti ženu s dítětem srazil do potoka.
Zažertoval si trochu, a kdo ví, co bys ty vyváděl, kdybys byl na jeho místě. Ostatně to víš, že to nemám rád, když si někdo na Pistu stěžuje. Děkuj bohu, že máme konstituci, jinak bych ti dal pandury trošku gatě vyprášit. Divíš se, co? Ono to však půjde i bez pandurů a s konstitucí ke všemu. Spraví to s tebou tamhle šafář Misko s tou tlustou holí u vrat, abys věděl, žes jednal nerozvážně. Nemám práva dát tě na lavici, neboť je po nevolnictví. Jsi svobodný uherský občan a tak tě také párkrát jen tak v běhu na svobodě přetáhne holí.“
Báči Josef byl veliký zpátečník, jak o něm mysleli po celém okolí. On sám říkával, že ho potomci budou soudit spravedlivěji. Jisto však bylo tolik, že vzpomínal stále na doby, kdy Kápolafálva patřila robotou k jeho dvoru a kdy dovoleno bylo provozovat jeho předkům různé žertíky se sedláky v době po vládě josefínské.
Jeho dědeček střílel do sedláků štětinami a psal si o tom deník.
Ještě otec báči Josefa dal beztrestně pověsit jednoho sedláka, který mu upřel jedno narozené hříbě.
Báči Josef připadal si však velice laskavým vůči všem, kteří s ním přišli do styku. To bylo též pravda, jen nesměli přijít s ním do styku v tu
dobu, kdy v hlavě se mu rodily nové žertíčky, jak říkal jemně svým velkým násilnostem.
Jeho oblíbeným žertíkem bylo, že vandráka, který zabloudil k jeho dvoru, dal zašít do čerstvé kůže ovčí a pustil na něj ochočeného vlka Tůreka, aby se prokousal kůží až na vandráka. Ovšem žé“se, pokud to prováděl, nic nestalo muži zašitému v kůži. Když docházelo k nejhoršímu, vlka zahnali do boudy (chodil volně po dvoře) a vandráka pak báči Josef dobře obdaroval. Jednou se však stalo, že nějak později vlka chtěli odehnati a ten již pustil se do vandráka, který byl velmi krátce hotov s vlkem. Zprostil se kůže a tímže nožem, kterým rozpáral kůži, rozpáral také i vlkovi břicho.
Tenkrát báči Josef rozlítil se nad smrtí Türeka tak, že běžel domů pro ručnici.
Schovali nešťastníka do jedné komory s obilím a zamkli. Báči Josef hrozil, že všechno postřílí, a řval do komory: Vylez ven, bratře, nic se ti nestane, ukaž svou rozumnou hlavičku alespoň v okně.“
Když to nepomáhalo, usmyslil si báči Josef, že ho vyhladoví, aby snad výstřelem do okna nezapálil obilí v komoře.
poručil si dát víno do džbánu, židli a noviny, posadil se pohodlně a občas pro ukrácení chvíle vystřelil do vzduchu, vyzývaje zajatce, aby ukázal svou rozumnou hlavičku v okně.
Bylo to dlouhé obléhání. Báči Josef vydržel po celé tři dny a noci. Ty doby však minuly, kdy báči Josef u honvéd-husarů vydržel po celý týden potloukat se po různých krčmách své garnizóny. V deset hodin večer třetího dne usnul a spal celý druhý den. Mezitím vypustili nešťastného vandráka, který utíkal, jako by mu zapálil na hlavě věchet slámy.
Když se báči Josef probudil, měl srdce měkké a lítostivé. Poručil, aby až odejde do svého pokoje (ještě si nedůvěřoval, aby po něm nestřelil), dali vandrákovi najíst a napít, čemuž ovšem nemohli vyhovět. To byl také jeho poslední zvláštní žertík, ve kterém jevila se surová povaha maďarských magnátů. Náhle se změnil a chodil, jak říkali všichni, kdož ho znali, jako ovce. To se stalo tak. Přijela totiž jeho neteř Žofie.
III
Byla to mladá dáma s něžnýma modrýma očima, pravý ideál všech snílků, kteří procházívali se za ní po Margaretině ostrově a marně jí nabízeli svůj průvod.
Když přijela, staral se právě báči Josef na dvoře o to, jakým způsobem má potrestat jednoho čeledína, který usnul na hlídce proti sousedům kápolafálvským, kteří se stavěli poslední dobou výbojně proti němu a spásali mu nějaký pruh louky u říčky Zaly.
Právě si vzpomněl, že bude dobré, když ho dá za palce pověsit na voj, když objevila se slečna Žofka se svým smutným zrakem.
Na uvítanou byla poskytnuta zbloudilému provinilci úplná amnestie a tak počala na dvoře nová éra.
Báči Josef zjemněl tak, že dal si jednou zavolat šafáře a lítostivě mu řekl: ,,Já starý, šedivý osel zjemněl jsem tak, že proboha tě prosím, dej mně jednu přes hlavu.“
Žofie udělala z něho tak jemného člověka, že při stole jen vzdychal a raději ani nemluvil, aby nepronesl nějaké nepřístojné slovo.
A Žofička, jak nazýval to éterické stvoření, byla stále tak podivně smutná, mluvila o květinách, o švitořivých tvorech z ptačí říše.
A jednoho dne potkal ji osel Pišta, když na louce sbírala květiny.
Pišta, jak se mělo potom za to, neměl rád to jemné stvoření, které způsobilo takovou změnu, že mu nedovolili provádět jeho žertíky. Opovržlivě se k ní obrátil a kopl ji, až se chudák převalila do svých milých květinek, pak se toulal po tři dny po okolí.
Slečna Žofička uražena odjela ještě téhož dne a tři dny zachovával po ní báči Josef smutek.
Třetího dne, když konečně osel Pišta vrátil se zas hýkaje radostně do dvorce, tu báči Josef po prvé po té dlouhé době odříkání hlasitě zaklel a svolávaje všechnu čeleď zvolal silným hlasem: „Azebadta! Dnes táhneme na Kápolafálvu.“
A zatím co se něžná jeho neteř procházela jako o závod s jinými slečnami po promenádě na Margaretině ostrově v Pešti, zapaloval báči Josef u Kormentu svou kukuřici na poli těsně sousedícím s polnostmi Kápolafálvských, aby od ní chytila také kukuřice na jejich polích.
A večerem rozléhalo se opět klení báči Josefa, až celá čeleď jako u vytržení si šeptala: „Zaplať bůh, zas je při starém. Vrátily se zase staré, dobré časy. Báči Josef zas bude střílet.“

Velký slovanský kalendář - 1915

 

---

▲▲▲

Baráčnická krev pana Potužníka 

 

Pan Potužník měl ve své povaze zvláštní rys. Když například vypukly ve městě neštovice, chodil po známých a říkal: "To je dobré, že jsou tady, zdravotní poměry jsou mizerné." Když epidemie byla omezena, říkal: "Nevěřte tomu, že jsou pryč."

Na politický život díval se s patra. Jeho bavil jenom život spolkový, poněvadž tam se mohl uplatniti svou zásadní oposicí. Tak se mu například podařilo rozbít "Čtenářskou besedu", když prohlásil, že předseda ukradl nejhezčí vázané knihy a zařadil do své vlastní knihovny, na čemž nebylo ani zbla pravdy. Dosáhl toho, že předseda dal celou svou knihovnu k disposici "Čtenářské besedě" a podal resignaci s celou řadou svých přátel.

Pak rozbil "Okrašlovací spolek pro Semčice a okolí", když byl provalil, jak tvrdil, malé bahno ve spolku. Člen "Okrašlovacího spolku", jednatel Kovář, dal totiž před lety skáceti dva staré topoly u zahrady za městem. Bahno se provalilo. Pan Potužník zjistil, že barva na natírání turistických značek je z obchodu předsedy "Okrašlovacího spolku", a vypátral, že jedna firma v Praze mohla by dodati o 10 haléřů laciněji kilogram té barvy než předseda.

"Jsou lidé," zdůrazňoval pan Potužník na jedné schůzi, "kteří se chtějí obohatiti pod záštitou spolku." Byla to dobře mířená rána. Vyšlo na jevo, že předseda na tom vydělal půldruhé koruny. Povstaly z toho velké hádky a spory, pan Potužník mnul si ruce a napsal článeček do místního oposičního listu "Pravda", jehož redaktor proto se stal oposičníkem, poněvadž mu starosta města, továrník akkumulátorů, nedal kdysi celostranný inserát pro jeho pět set odběratelů. Od té doby špinil město a odseděl si již dva měsíce.

Článeček pana Potužníka byl prodchnut neobyčejnou pokrokovostí: "Za těžkých poměrů," píše, "nejlépe bude, když přenecháme starost o okrašlovací spolek pánům, kteří dodávají lavičky za neuvěřitelné ceny, kteří jako členové obohatí se prodejem barev a my jako pokrokoví lidé nesúčastníme se celého hnutí, aby veřejnost nemohla na nás ukazovati jako na jisté pány. Půjdeme dále neodvisle a budeme odhalovati zlořády bez pardonu."

Článek získal jistý úspěch, zejména u propuštěného pro menší vydírání městského strážníka, který chodil po městě a říkal všude: "V okrašlovacím spolku se krade."

Okrašlovací spolek byl rozbit, neboť nikdo nechtěl tam seděti, a pan Potužník přenesl svou činnost do "Měšťanské Besedy".

"Víte, pánové," rozhlašoval všude, "třeba je tam udělati pořádek."

Měšťanská Beseda byla doposud vyjmuta ze všech stranických sporů a neodvážil se na ni ani oposiční list "Pravda".

Proto pan Potužník napsal do "Pravdy" článek, ve kterém mluvil o schátralosti společenského života, jehož nejpříznačnějším zjevem jsou nepořádky v Měšťanské Besedě. Jaké nepořádky, sám doposud nevěděl, jen prohlašoval: "Však už se něco najde."

A také se skutečně našlo. Pan Potužník shledal, že Měšťanská Beseda nalézá se v místnostech člena Besedy, restauratéra Bíma, který přirazil poslední rok 50 K na acetylenovém osvětlení a jiný člen Besedy že tiskne programy jejich divadelních představení.

"Opravdu, to je hrozné," vyjádřil se pan Potužník, "všude korupce, musíme do toho řezat." A v "Pravdě" objevil se článek, ve kterém mluvilo se o občanské a mravní čistotě a přímo se poukazovalo, že se z Besedy nepoticky tyje. Několik bouřlivých schůzí, resignace většiny členů, a pan Potužník, chodě kol opuštěných místností Měšťanské Besedy, usmíval se svým poťouchlým způsobem: "Zde stávala Měšťanská Beseda".

Snažil se přenésti svou činnost do "Sokola", maje na programu, že "Sokol" nejlépe rozbije tím, když se založí ještě jeden. Pracoval drobnými maloměstskými klepy, anonymními dopisy, pomluvami a jednou, když šel v noci domů, byl bit jako žito. Tento výprask položil meze jeho spolkové činnosti. Přes ten výprask dále nešel. Počal žíti vně spolkového života, maje zadostiučinění, že již rozbil tři spolky.

I v soukromém životě vystupoval krajně oposičně. Když mluvíval s rolníky, stěžujícími si přede žněmi na velká sucha, říkal: "Ta tak hned nepřestanou, nedělejte si naději, že bude pršet."

A když onemocněl jeho soused lehkým zánětem středního ucha, navštívil jeho manželku, vzal ji stranou a řekl jí důvěrně: "Jestli pak už udělal poslední vůli? Víte, ono to může špatně skončiti." Pamatuji si, že když stavěli gymnasium, pravil: "Gymnasium, nesmysl, to se chce u nás několik profesorů vykrmiti."

Tak se žilo panu Potužníkovi v Čechách.
 

 

*
 

Když se pan Potužník dostal do ruského zajetí a jakž takž se usadil, prohlásil se za rozhodného Čecha. "Já jsem rozhodný Čech," pravil, "považuji za svoji povinnost pracovati v našem hnutí."

A pan Potužník vzpomněl si na svou činnost spolkovou ve staré vlasti.

"Víte," mluvil jednou, "zde se dějí podivné věci, víte, on ten Svaz..." Nevěděl, co by dále řekl, ale to stačilo, aby se v tom úzkém kruhu počalo říkati: "Ale ten Svaz, víte, on ten Svaz..."

Za měsíc přišel s jinou devisou: "Víte, Svaz, to je těžká věc, my potřebujeme něco jiného."

Ustavila se Národní Rada za spolupracovnictví Svazu. Jakmile se o tom pan Potužník dověděl, poznamenal: "To je všechno hezké, ale víte, ta Národní Rada, my v zájmu pokroku a neodvislosti..."

Dívali se na něho s údivem a počali říkati po něm: "Ale víte, ta Národní Rada..."

A pan Potužník jim krásně vysvětlil, že je největší hloupostí, chtíti něco budovati. On rozbil Čtenářský spolek, Okrašlovací spolek, Měšťanskou besedu. Jaké pak budování. Hezky do toho řezat, a to má vždy nějaký výsledek. Prozatím je tedy pan Potužník proti Národní Radě, poněvadž je sice rozhodný Čech, ale jeho žilami proudí krev starých oposičních spolkařů z baráčnických spolků.

____________________

Vztahuje-li někdo tento článek na sebe, prosím za prominutí.

 

---

 

 

▲▲▲

Bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha

 

Šestnáctého června ráno vylézal pan hejtman Alserbach ze svého brlohu v zákopech s těžkou hlavou. Vykročiv do zákopů, spustil dle svého zvyku: "Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," ale zarazil se okamžitě.

Jeho hlas zněl nějak smutně a divně do nezvyklého ticha. Slunce stálo již vysoko, ale podivné ticho rozprostřelo se v zákopech.

Hejtman Alserbach shledal, že zákopy jsou prázdné a pusté. Kolem válely se ručnice, bodáky v pochvách, zavazadla, houně a všude, kam se podíváš, poseto nevystřílenými patronami. Nahoře byly zákopy zdupány a celek dělal dojem na hejtmana, že zde není všechno v pořádku.

Za jednou traversou ležela mrtvola kaprála Franka, který tak dobře uměl kopat vojáky. Frank měl ještě v ruce revolver a v sobě rakouský bodák, aby nebylo pochyby, kdo ho tak pěkně připíchl k zemi.

Hejtman Alserbach se zamyslil. Měl tak těžkou hlavu po včerejšku a nějak pomalu mohl myslet. Jakási prázdnota byla pod tou holou lebkou.

Včera byly narozeniny arciknížete Bedřicha. Mužstvu se přečetl zvláštní rozkaz, že u příležitosti narozenin sluší vzpomenouti všech hrdinských skutků divise. Mužstvo dostalo rum a pro pány důstojníky došel jamajský rum.

Pak dal hejtman Alserbach ještě uvázati nenáviděného Pavlíčka, poněvadž ten při čtení onoho zvláštního rozkazu rozehnal se rukou po vose, která mu chtěla sednouti na nos.

Byl to vůbec jeden krásný den na frontě, ozářený vzpomínkami na slavné narozeniny a rumem.

V osm hodin večer hejtman Alserbach slyšel nějakou kanonádu. To měl již v sobě půldruhé láhve rumu.

V devět hodin večer poručil zpívat: "Ich hatt´ einen Kameraden..." a střílet salvy proti ruským zákopům. V deset hodin viděl již myši a přetrhl telefonní vedení u aparátu, když se mu drát zapletl mezi nohy.

Za chvíli na to mu šlápl jeho sluha ve tmě na ruku, ale to již hejtmana Alserbacha neprobudilo. Spal jako dřevo, obrácený obličejem do slámy.

A na konec tohle rozčarování, slunce vysoko na obloze a zákopy prázdné a k zemi připíchnutý kaprál Frank.

Pomalu tomu začínal rozuměti, neboť věděl, že takové případy se na vojně mohou stát. Nepřítel obejde posice a sebere všechno do zajetí.

"Himlhergot," odplivl si do toho příšerného ticha hejtman Alserbach, "jsem to kus vola, tohle mně jenom vysvětlete, jak to je možné. Vždyť já jsem se svým batalionem v reservních štelunkách?"

Nikdo mu neodpovídal, jen celé okolí mlčky přisvědčovalo, že dnes je možné všechno.

Hejtman Alserbach vylezl ze zákopů a velice ho znepokojil ten velký klid v celém okolí.

V zadu za ním hořela vesnice a jen kdes v dáli bylo slyšeti temné výbuchy granátů.

Stál tu v celém kraji jako jediný representant šedivé uniformy. Všude kolem po návrších, v předu i v zadu prolínaly se kolem kolony Rusů, všude ty ruské uniformy.

A hejtman Alserbach vycítil, že je spolknut v tom přívalu a mimoděk dal ruce nahoru.

Měl nejvyšší čas. Na pokraji březového háje se objevila kozácká hlídka.

Když k němu přijeli, velice se divil, proč ho nevezmou s sebou a nedoprovázejí. Porozuměl, že o něho nestojí a že má jíti ku předu sám. Ať jde jen rovně za nosem. Tam už najde etapní komando. Máme v plenu čtyři generály a hejtman to nic není, pro takovou nulu není třeba se vracet, on dojde sám.

Hejtman Alserbach šel jako stroj. Šel rozsáhlou rovinou s březovými háji. Tou rovinou před ním měla kdysi jíti armáda rakouská. A k tomu vítězství měl přidat kapku energie i jeho batalion.

A nyní jde jeho batalion do zajetí a on se za ním vleče zničeně sám a sám.

A kolem něho šly ruské pluky, jelo dělostřelectvo a nikdo si ho nevšímá.

Teprve u jedné vesnice dal se s ním do hovoru nějaký zajatý Maďar, který se také někde opozdil. Nerozuměl ani slova, co mu povídá. Poručil mu, aby držel hubu, načež Maďar řekl: "Nem tudom" a brebentil dál.

A zas šel sám, neboť Maďar dal se do žebrání mezi tábořícími ruskými pěšáky.

V jakési úžlabině u silnice narazil hejtman na tlupu zajatých říšských Němců, kteří tam odpočívali. Tam musel se k nim přidati a Prušáci ho uvítali slovy: "Wir kennen unsere Oesterreicher – my známe své Rakušáky".

Po cestě slyšel od nich samé hezké věci. Prušáci svalovali všechnu vinu na Rakousko a když jim hejtman Alserbach řekl, že oni tohle všechno začali, podíval se jeden gardista na něho tak hrozně, až hejtman umlkl.

Pak byl pomalu večer a přišli do jedné vesnice, kde hejtmana Alserbacha odvedli na etapní komando k výslechu. Živou mocí nemohl si vzpomenouti, který pluk ještě byl na levo od něho v reservě. Řekli mu, že dvacátý pátý. Podivil se, jak to všechno ví, a omluvil se svou opilostí.

Řekli mu také, že zajatý jeho batalion spí po stodolách ve vesnici a že ho odvedou k jeho lidem.

A tak setkal se opět hejtman Alserbach s nenáviděným Pavlíčkem, kterého včera nechal uvázat.

Hejtman Alserbach, když uviděl ve stodole opět své lidi, cítil, že všechno s něho padá, co ho učinilo trudnomyslným po celý den.

"Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," zařval podle svého zvyku do stodoly, kde jeho lidi ještě nespali.

Otevřenými vraty prolínalo tam světlo měsíce, ve kterém vyvstal před panem hejtmanem ze slámy pěšák Pavlíček. A hejtman Alserbach ucítil náhle ránu a zjistil, že dostal jednu přes hubu, na to druhou, třetí.

Byly to velkolepé facky. V těch fackách bylo všechno, jimi snažil se Pavlíček odplatit vše to, co zakoušel od hejtmana na pochodu s maršovým batalionem od Samboru až po Bukovinu.

A z čista jasna zvedali se i ostatní, jeden po druhém, přicházeli, mlasklo to a zas se ukládali mlčky do slámy.

Jen Kamnoušek, z jedenácté setniny, když dal hejtmanovi dvě přes hubu, řekl: "Gott strafe England".

To byla totiž oblíbená věta pana hejtmana.

Hejtman Alserbach tak byl tím vším ohromen, že ještě chvíli čekal, zdali nedostane ještě jednu a když již nic nepadlo, tiše odešel ze stodoly.

Tváře mu velkolepě nabíhaly a on nebyl schopen myšlenky, co se to vlastně stalo, jen nejasně si uvědomoval, že to s Rakouskem praská, když hejtman nemůže strčit hlavu do stodoly, aby mu jeho vlastní vojáci nenabili.

Později při prohlídce našli u hejtmana Alserbacha zápisník s touto poznámkou:

"16. června 1916, Bartodějov. Dostal jsem od Pavlíčka, Knura, Kosaly, Haláska po 3 fackách. Kríbler, Vezna, Hulata, Robes, Moučka, Syrák, Kopolecký mně dali po 2 fackách, Khol, Barák, Bezděha, Brabec, Spatenka, Dlouhý, Řehák, Záturecký, Zykán po jedné. Ostatní mužstvo mne nefackovalo, poněvadž leželo v jiných stodolách."
 

A to byla bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha.

 

▲▲▲

---

Bojovnost vídeňských křesťanských sociálů

 

O vídeňských křesťanských sociálech již dávno bylo známo jedno: že totiž kradou, a to hlavně jejich vůdcové, o plattenbrüdrech nemluvím. V zastupitelstvu vídeňském městském každou chvíli propukne nějaká špinavá aféra. Jejich mladá generace, která studuje, nosí bílé buršácké čepičky. A to je také to jediné, co je bílého na celé straně křesťansko-sociální.
Když se jeden křesťansko-sociální poslanec v létě odstěhoval na venkov, zakázali mu, aby v potoce pral si svoje prádlo.
Tak bylo špinavé! Poslední dobou víme o té straně ještě jednu věc, že totiž blázní.
Možno to pojmenovat evropským neštěstím. Jak to začalo, bůhví. Psychiatři, kteří ošetřují nyní některé vídeňské křesťanské sociály, tvrdí, že zhoubná duševní choroba byla již dávno zahnízděna v nich a že to právě mohlo najednou propuknout, když to bylo s tím panem Procházkou.
Jeden, kterého ošetřují v mödlingském blázinci, jmenuje se Karel Waldhammer, byl až do poslední chvíle městským vídeňským radním. Jest to ten muž, který nakazil dr. Neumayera. Pokousal ho při jednom protisrbském projevu na radnici. Dr. Neumayera mimochodem řečeno ošetřuje výborný psychiatr Müller, universitní profesor. Dal též té nemoci duševní zvláštní název: Imbecillitas bellicosa, válečné zblbnutí.
Historie zmíněného Karla Waldhammera jest zajímavě dojímavá. Když má nebohý muž jasnější chvíle, říká, že mu Srbové vlezli na mozek.
Jinak však chodí po koridoru, šermuje rukama a křičí: „Bum, ratata bum, ratata bum bum!“
Dr. Neumayer zas křičí jen: „Bum, bum, tradá! Bitte schön, bringen Sie mir Messer!“
Je tam též portýr z vídeňské radnice, který celé noci prokřičí v izolaci: „Steck deine Fahne aus, du dummer Kerl von Wien!“
Karel Waldhammer, kterého sami lékaři vydávají za prototyp imbecillitatis bellicosae, trpíval z mládí silným bolením hlavy.
Když počal chodit do školy, tu utrhával křídla a nohy mouchám. Jednou z pouhé svévole vypíchl násadkou oko kočce domovnice.
Byl však již od mládí veden ke zbožnosti a ve třech létech uměl Otčenáš i pozpátku. V jinošských létech trpěl hysterickými záchvaty. Jednou na pouti v Maria Zellu svlékl se donaha a ohrožoval s růžencem v ruce poutnice. To přimělo k tomu úřady, aby byl prozkoumán jeho duševní stav. Lékaři zjistili, že jde o klamné představy vzniklé z náboženského šílenství.
Bohužel nebyl internován po delší dobu v žádném ústavě toho druhu.
Na vojnu ho neodvedli, poněvadž měl hrb a šilhal.
V třiceti letech stal se kostelníkem v IX. okresu.
Méně však bude známo, že Karel Waldhammer jest jedním ze zakladatelů strany křesťansko-sociální. Stalo se to takto: Když mu bylo třicet pět let, dostal jednou v noci křeče a zjevil se mu svatý Augustin. Tehdejší nebožtík probošt od Štěpána tenkrát prohlásil: „Das ist sehr fajn, to potřebujeme.“ Povolal ho k sobě, měl s ním rozmluvu a Karel
Waldhammer zmizel z Vídně. Našli ho četníci po měsíci v lese na Vídeň-ském Sněžníku v jedné jeskyni, kde se živil kořínky a žížalami. Četníci říkali, že strašně zapáchal, ale to nevadilo. Kdo by z katolické Vídně nevěděl, co je to za radost mít vlastního poustevníka. Vystavěli mu tam z veřejné sbírky domeček. Karel Waldhammer dal ho hodně vysoko pojistit a pak si ho podpálil. Vyneslo to pěkné peníze, ačkoliv mu shořely v tom spáleništi nějaké staré kšandy a jedna onuce. (Tu druhou používal jako kapesníku.) - Vrátil se do Vídně, vybral pojištěný obnos a počal obchodovat s děvčaty. To mu vynášelo tolik, při jeho skromném, bohulibém, nábožném životě, že se mohl zařídit sám pro sebe. Jeho vykřičený dům těšil se velké návštěvě a právě v jednom salónku v prvém patře byla založena strana křesťansko-sociální. Pak to šlo rychle kupředu. Stal se městským radním. Žil spokojeně, oženil se pěkně, chodil do kostela denně a obden ke zpovědi, a tak jednou za měsíc dostával křeče. A teď do toho přišel pan Procházka. Byl ve vinárně a koupil si Reichspost. Ke svému ustrnutí přečetl si: „Konsul Procházka ermordet“ a ustrnulý pan Karel Waldhammer četl dál: „Jak se nám sděluje, počínali si Srbové s panem Procházkou ukrutně. Rozpárali mu napřed břicho a pak prodávali jeho střeva mezi srbským obyvatelstvem Skoplje pro štěstí, jeden centimetr za pět dinárů.“
Pan Karel Waldhammer hodil novinami na stůl, popadl židli, hodil ji číšníkovi na hlavu a za hrozného řevu: „Vraťte mu jeho střeva, do zbraně, vraťte mu jeho střeva, do zbraně, pryč se Srbskem!“ vyřítil se na ulici, skočil do drožky a za sběhu lidí dal se odvézt k srbskému konzulátu. Srbský konzul od té doby pohřešuje svého malého ratlíčka, který v nešťastné chvíli vyběhl před vrata konzulátu. Karel Waldhammer ratlíčka unesl a doma upekl. Kouleje očima přinutil celou rodinu, aby ratlíčka snědla. Přitom, když ratlíčka obírali, řval: „Pryč se Srbskem, my tam musíme táhnout.“
Ráno sebral svého dvanáctiletého kluka a odvedl ho do nejbližších kasáren, kde žádal, aby kluka jmenovali jenerálem. Myslelo se tenkrát, že byl opilý, cm však opilý nebyl, on byl vlastenecky rozechvěn.
Když ho vyhodili z kasáren, šel do závodu se zbraněmi a objednal si pět set loveckých ručnic a pět set revolverů. Nato šel na poštu a telegrafoval
na ministerstvo vojenství: „Chci jít na Srby, aby vrátili panu Procházkovi jeho střeva.“
Večer šel do zasedání vídeňského městského zastupitelstva a pokousal všech 152 členů.
Nejvíc pokousal pana dr. Neumayera, slavného vídeňského starostu. A teď víte, jak už dopadli. Ti pokousaní pokousali zas jiné kamarády i nekamarády a nyní je krmí hromadně lékaři brómem, píší zajímavé vědecké úvahy o imbecillitas bellicosa, o válečném zblbnutí.

Karikatury - 23. 12. 1912

 

▲▲▲

---

Co bych radil komunistům, kdybych byl šéfredaktorem vládního orgánu Československá republika

 

Vážená redakce Rudého práva!

Naprosto nemohu souhlasit s tím, že Vy nazýváte vladní orgán "Československá republika" vladním lokajem. Jest úplně věc přirozená a jasná, že vládní orgán nemůže jednat jinak, neboť: "Čí chleba jíš, toho píseň zpívej." Mužové, zasedající v "Československé republice", neprojevují vlastní iniciativy a nikde v celém světě jsem neviděl, že by redaktor vládního orgánu psal proti vládě. Znám jediný případ za dynastie Mandzu v šestnáctém století, kdy redaktor vládního listu Císaře Nebe i Země, Sin-Veu-Čzi, napsal, že se Císaři Nebe i Země ohnul nehet na malíčku pravé ruky. Za to byl pověšen na hák jako náš Janošík a dodatečně rozčtvrcen. Chápete nyní mravní kvalifikaci vládních redaktorů v Číně, kterým hrozí nepříjemné zkomolení. Či přáli byste si, aby redaktoři vládnoucího orgánu se prohlásili za komunisty a začali řezat do vlády? Psali šéfredaktor Svátek, redaktor Filip nebo Adolf Zeman, když byli v redakci rakouských Pražských úředních novin, proti Rakousku? Redaktor Filip, nyní v "Československé republice", napsal dokonce oslavný spis k jubileu nebožtíka Františka Josefa. Svátek byl vládním radou. To je pravá mravní kvalifikace. A že je něco shnilého ve státě dánském? To se netýká vládního orgánu, kde vše je rozškatulkováno podle hodnostních tříd. To nejsou redaktoři, to jsou ouřadové. Jejich mentorování není tak zlé. Mohli by ještě více toho předpisovat, ale jak jsem se již zmínil, schází jim iniciativa a fantazie. Doufám, že můj článek, který Vám tímto posílám, bude náběhem k tomu, jak se má vládní orgán nadále zachovat.

Článek v "Československé republice", napomínající i nabádající komunisty k slušnému chování, byl by asi tohoto znění:

Na Žofíně 7. dubna 1921.

 

Pedagogická moudrost

Jest naprosto nemístné, že někteří komunističtí řečníci mluví příliš hlasitě. Přáli bychom si, aby řečníci, vysílaní na tábory, mluvili řečí jemně odstíněnou a hospodařili svým hlasem. Bylo by záhodno, aby před každou schůzí dostavili se do sekretariátu našeho časopisu, kde by od pana vládního rady dostali určité pokyny, co mají mluvit a jak mají mluvit. Tamtéž budou ofotografováni a jejich fotografie zaslány na policejní ředitelství na památku.

Jsme přesvědčeni, že našich dobře míněných rad nebude zneužito. Jsme rádi, můžeme-li pomoci myšlenkou, radou, pokynem. Pro komunistické řečníky zhotovili jsme vkusné odznaky s nápisem: "Schválen Československou republikou." Kdo bude mít takový odznak, nemusí se bát, že bude zatčen četnictvem.

Vycházíme pp. komunistickým řečníkům tak dalece vstříc, že jsme sestavili vhodné programy řečí, které budou mluvit na táborech a na schůzích.

Nechceme komunisty svou láskou k nim rozmazlit, nepovolujeme všem jejich žádostem, nevedeme je k mlsotě a požitkářství, k svévolnosti a neposlušnosti, ale též odvažujeme dobře svou přísnost. Snažíme se rozkazovat ne hrubě, ale vlídně a z dobře uvážených rozkazů nic nemůžeme slevit. Jestli něco zakazujeme, pak jeví se to nezbytností. Jestli u nás vláda trestá, vyhýbá se trestům tělesným. Trest u nás není mstou, ale vážnou připomínkou, jež musí následovat bezpodmínečně po nesprávném činu, jak to vidíme i v trhanovském případě.

Z toho všeho je patrno, že naší láskou ke komunistům rozumí se něco zcela jiného, nežli co si pod ní někdo představuje. Je to spíš vytrvalost a trpělivost, jež vede náš vládní orgán k pedagogické moudrosti, jež i vládě umožňuje, aby dobře jemným citem rozeznala, co je komunistům na prospěch a co na škodu. Naše "Československá republika" volí dobré cesty a prostředky, aby sblížila komunisty s vládou.

Náš vladní orgán nic jiného si nepřeje než vésti komunisty na otěžích své lásky od samého počátku vývinu a neztrácet své přátelské vlády nad nimi ani později. Budeme se snažit svou láskou překonat všechny obtíže, abychom v komunistech zanechali vždy příznivou půdu pro účinek našich domluv.

Nechť komunisté pocítí zářný vliv pravé naší lásky, a nezůstane v jejich životě nevyplněná mezera...

Svými radami a pokyny dáváme komunistům cenné věno, vzácný dar pro život.

Předně bychom si nepřáli, aby se komunisté zabývali politikou a řešením sociální otázky.

Jak by to bylo pěkné, kdyby místo táborů a schůzí komunisté hráli si v písku, skotačili vesele po rejdištích našich četných parků a místo přednášek o III. Internacionále hráli různé společenské hry. Za tím účelem zavedeme v "Československé republice" rubriku "Hry a zábavy", jaká byla kdysi již ve Šťastném domově.

Prozatím doporučujeme hru na hadače, na soudce, na peška. Jsou-li chmury na politickém horizontě, bavme se vystřihováním papírových panáčků a štupováním punčoch.

Je-li výluka a jsme-li bez místa, můžeme - majíce dosti volné chvíle - vyrábět z tvrdého kartonu různé předměty k ozdobení své domácnosti.

Hlavně se varujme číst jiné noviny kromě vládního orgánu. Jdeme do přírody, dýchejme svěží vzduch, pozorujme mravence, jak pilně pracují.

Rudé právo nedávno vytklo našemu listu, že prý předpisujeme řečníkům, jak měli mluvit na prvého května. Neuveřejnili jsme dosud, jak jsme si vlastně představovali řeči komunistů na Prvního máje, ale jsouce vyprovokováni, podáváme stručný obsah teze:

"První máj jest prvním dnem měsíce května. Květen je první měsíc čilejšího vysazování květin a hlavně měsíc jarního dosevu. Vysazujeme sazenice všech zelenin, nejchoulostivějších až v polovině měsíce května, také vysazujeme sazenice květin, jež jsme si vypěstovali, sejeme přímo na místo semena rostlin, jejichž sazeničky by byly dříve chladnem trpěly, zejména zeleninové, fazole, dýně, okurky."

V takovém smyslu měly být pronášeny řeči všech řečníků a jsme přesvědčeni, že masy by se rozcházely úplně spokojeny u vědomí, že květnovou setbou je hlávkový salát, brukev, květák, hrách, mrkev, zimník štěrbák, ředkvičky, letní ředkev apod.

Že jsme neměli vlivu a nečinili žádný nátlak na nápisy, které byly neseny v průvodu, nám nikdo neupře. S lítostí dívali jsme se však, že čím dále, tím více se prohlubuje propast mezi kapitálem a proletariátem.

Pravdu sobě mluvme, dobří spolu bud'me! Jaký zájem má proletariát na kapitalismu? Jak by to bylo krásné, kdyby byly neseny standarty s nápisy: "Ať žije kapitál! Vaši oddaní dělníci!"

K tomu jest ovšem třeba vyššího vnitřního vzdělání a duševního povznesení, aby všechno dělnictvo vyspělo až na ten stupeň, kdy bude úplně spokojeno se svým osudem. Jestli k této dokonalosti dospěla tak zvaná strana pravice, nadějeme se, že i komunisté pilnou četbou "Československé republiky", našeho vládního programu, dojdou toho vniterného vyššího vzdělání, kdy První máj bude pravicovým svátkem práce pracujících vrstev ve prospěch jejich bratrů kapitalistů. Neboť co jest krásnějšího v lidském životě než vědomí, že mohu být prospěšný druhému svému spoluobčanu.

Jestli všichni se budou řídit našimi radami, tu jsme přesvědčeni, že i v nejchudší dělnické rodině ve všední den bude k obědu, co má dnes ministr v neděli:

Polévka s hnízdečky.

Ragout z humrů v máselném koši, obloženém vlašským salátem v květech máku.

Boeuf s madeirou, obložený zeleninou.

Květák v růžích ze šunky.

Srnčí kýta s vídeňským knedlíkem.

Citronové košíčky plněné brusinkami.

Pečená kuřata se salátem a kompotem.

Créme "Kramář" v griliášové lastuře.

Tort "Tuzar". - Tort "Benes".

Koš cukroví. - Černá káva. - Ovoce.

Rudé právo 1921

 

▲▲▲

---

 

 

▲▲▲

Čžen-si, nejvyšší pravda

---

Dostal jsem rozkaz, abych organizoval osvětovou část při čínském pluku, který nám poslali do Irkutska na krk z buferu Východní sibiřské republiky. Okamžitě poslal jsem veliteli pluku Sun-Fu několik řádek: „Prosím dostavit se v politický odbor armády.“ Jako odpověď obdržel jsem červenou obálku, kde adresa byla nalepena na modrém proužku papíru na znamení pocty prvé třídy.

Obsah byl napsán dle všech pravidel slušnosti mandarínské mluvnice:

 

Vznešený a nejmilostivější pane!   Včera jsem měl tu čest obdržet Vaše psaní, ve kterém Vámi bylo užito tak lichotivých pro mne výrazů, že při čtení psaní pojal mne stud a pocit zahanbení, že nejsem hoden takové cti. Tímto psaním spěchám vyjádřit Vám, vznešený a nejmilostivější pane, mou největší vděčnost, o všem ostatním osměluji se pohovořiti s Vámi při osobním setkání. Přinášeje nyní Vám písemně výraz největšího obdivu a úcty, používám této pro mne nezapomenutelné příležitosti, abych Vám přál nejdokonalejší štěstí.   Sun-Fu, nejpokornější sluha a velitel 1. čínského pluku irkutské gubernie, bývalý generál čínských posádek Čínské republiky v Nau-Cině, v Lin-Chu, Čžen-Ce, Šin-Ši, U-Čžen i Šuan-Lin.

 

Vzpomněl jsem si, že když Číňan takhle píše o osobním setkání, že se vám bude vyhýbat na sto kroků, proto jsem raději pro něho poslal.

Přivedli mně staršího Číňana v zamaštěném anglickém kabátci, ve vysokých botách a jezdeckých kalhotech.

Své šikmé oči klopil stále k zemi na znamení úcty, a když jsme vyřídili několik zdvořilých formalit, kdo si má dříve sednout, Sun-Fu vytáhl svou navštívenku, jak toho vyžaduje slušný mrav.

Na navštívence na jedné straně bylo jméno a na druhé do čtverce heslo majitele, zděděné od předků:

„Chao-min, bu-čumiň-emin-sin-cjan-li, dobrá sláva odpočívá, špatná daleko běží.“

Zapálili jsme si cigarety a počali se baviti prostřednictvím tlumočníka.

Slušnost vyžadovala, aby Sun-Fu sdělil to ze svých životních osudů, co uzná za dobré.

„Já, Sun-Fu,“ řekl, „když mně bylo osmnáct let, nemaje peněz, prodal jsem prostřednictvím Chou-Ci kupci Ši dům, který mně zanechali předkové uvnitř vrat Šim-Čži-Min, za věznicí Ci-Šou-Vej v Pekině. Dům sestával z šedesáti osmi pokojů, ve kterých okna, dveře, přehrady, dřevěné žaluzie a stěny viděly mé předky. Dostal jsem dvanáct set lanů stříbra, kterouž sumu obdržel jsem v pořádku od kupce Ši při zprostředkovateli Van-Cun a úředníkovi Tun-Čži, odevzdav jim devět domácích zápisů na dům. Pak jsem zaplatil na dlužnou směnku bankovnímu obchodu firmy Juj-Taj v Sau-Denské gubernii, licencjanském okresu tisíc lanů stříbra a odešel v Šanchaj. To se stalo v osmý rok, šesté luny, třináctého dne vlády místodržitele Gauau-Cuj. V Šanchaji šel jsem do kasáren Šau-Čeu-Chen, kde jsem se učil dvanáct let a byl jmenován generálem, obdržev od vlády darem dva pytle černých sušených malých želv, jeden pytel hnízd laštovek druhého druhu, dva pytle skořice, jeden pytel sušených ryb a tři pytle kravských kůží. To všechno koupil ode mne kupec Šan-Čeu-Chau, vyplativ mně čtyři tisíce sto lanů čistého stříbra a krabici opia. Měl jsem být naznačen velitelem šanchajského přístavu, když tu se mně stala nehoda, že na hostině na rozloučenou s úředníky vojenské posádky urazil jsem markéra herny Chou-Fa, kterému byli všichni úředníci dlužni, a za trest poslali mne do severních posádek v Nau-Cin, Lin-Chu, Šin-Ši, U-Čžen, Šuan-Lin i Čžen-Ce. Každého půl roku dostával jsem červený list bu-fa s lu-čen-czeň, vyzvání k pochodu na vybírání daně ve jménu nejdokonalejšího presidenta Juan-Ši-Kaja, který byl ztělesněný Du-Cza, mamon. Všichni guaň-fu, mandaríni severních provincií, se mne báli, neboť já kladl důraz na mravní činy, hledaje v severních provinciích čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti. Ale jako se říká, že pravda oči vypaluje, oznámili nešlechetní nepřátelé vládě severu, že jsem taň-mo nebo — jak se na severu říká — taň-czan-di, muž beroucí úplatky, ačkoliv, jak pravím, kladl jsem vždy důraz na mravní činy, přijímaje jedině sj-čen-čen-i, malé dárky na úhradu cestovních výloh. Snažil-li jsem se být dokonalým, zabývaje se i na pochodu knihami starých mudrců z dob prvních dynastií, byli moji nepřátelé ve vleku největších špatností, obviňujíce mne, že dal jsem vrchnímu poštmistrovi provincie Šen-Si, mému milému a dokonalému příteli Ju-Čžen-Guan, vezoucímu v Peking od hranic Mongolska vybrané daně a celní poplatky, ochranný průvod jedině proto, aby mohl Ju-Čžen-Guan pohodlně zmizet beze stopy. Kdysi za 5. dynastie vydána byla u dvora kniha ‚Mo-J-Mo‘, tj. návod, jak vzbuzovat podezření proti druhému; nevím, koluje-li opis její v severních provinciích, ale zdá se, že je tomu tak, neboť nejvyšší senát soudního dvora Nej-Ge dostával neustále žaloby, ve kterých obviňovali mne z největších neřestí a přestupků, ukazujíce na to, že moji vojáci nejsou ‚czjuň-ši‘, pravidelným vojskem, ale ‚czje-lu-duaň-sin‘, loupežníky po silnicích a vesnicích, chunguzi, chaj-kon. Může být, že jsem byl málo přísným na své vojáky, poněvadž snažil jsem se být dobrým vůči všem, a věda, že nikdo není dokonalým, nikdy jsem se jich netázal, kdo má pravdu a kdo je vinen. Pletichy mých nepřátel dosáhly však takového rozmachu, že na posledním mém působišti, kdy leželi jsme posádkou v městě Šuan-Lin, vysláno bylo vojsko proti mně s výzvou ‚si-sin‘, tj. dobrovolné stětí hlavy bez soudního vyšetřováni, při kterém odpadá všech dvaatřicet stupňů mučení. Vyhodil jsem tedy do povětří kasematy šuan-linské a zvolal jsem ‚Ču-čžen-ču-bin! Vystoupíme na pochod přes hranice!‘ A tak šli jsme pochodem přes Mongolii, sbírajíce dárky na udržení přátelství a porážejíce všechny, kteří se nám postavili na odpor, chovajíce milosrdenství k těm, kteří se k nám chovali laskavě a vzdávali nám ju-li-kuan-daj, bratrskou úctu, neboť učenec Lao-Tse pravil, že nejvyšší a svrchovaná dokonalost jest z bratrství všech lidí, a proto jsem nikdy nedovolil svým vojákům, aby stavěli pyramidy z uťatých hlav zajatců.“

Sun-Fu se zamlčel. Oba dva, on i tlumočník, mluvili neobyčejně rychle. Jestli Sun-Fu mluvil ptačí řečí jižní Číny, tlumočník Korejec zpíval překlad tak dokonale jako svůj originál Sun-Fu. Bylo vidět, že se oba unavili, kromě toho Sun-Fu sbíral myšlenky, aby odůvodnil nějak, jak se dostal do buferu Východní sibiřské republiky a odtud do Irkutska.

Konečně se Sun-Fu uklonil tlumočníkovi i mně a pokračoval: „Přišli jsme z písčité pouště oblasti Chan-Au, kde místo ovcí našli jsme jenčen-tu, hory prachu. Na severu jsme měli Urgu a jižním směrem, kde se slunce točí k západu, Si-czaň, Tibet a na západě O-Go, Rusko. Šli jsme na západ, neustále na západ, až přišli jsme do Ruska, mezi Burjaty a selenginský ajmak, což jest na řece Selenze, Jun-Dar, údolím, kterým může se dojít až na Šan-Tou-Du-Y-skin, tj. Vrchní Udinsk, kde nás Čao-Tun-Šen, vláda provincie, přijala ve svá vojska. I tam pronásledovali mne však nepřátelé a tak poslali nás za Bajkal v O-Go, Rusko. Dnes vidím, že mnohým lidem mnoho schází k dokonalosti, a nejsem-li já dokonalým, že jsou jiní ještě daleko od toho, hledati cestu k dokonalosti kladením důrazu na mravní činy, jako jsem já se pokoušel celý svůj život, hledaje vykoupení ve vědomé pravdě.“

Umlkl a jeho šikmé oči počaly těkat z předmětu na předmět a nakonec utkvěly úplně lhostejně na mně s takovým chladem, jako kdyby chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj, bílý ďáble, ty pro mne neexistuješ.“

Dal jsem přeložiti Sun-Fu toto: „Velmi jsem povděčen za váš malý životopis, který mluví o vaší dokonalosti. Představuji si jasně i nemenší dokonalost vašeho pluku, kterému neschází ničeho kromě osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua. Školy, divadlo, přednášky. Ty musí v pluku být. Předneste mně do pozítří návrh, jak si to představujete, aby to odpovídalo potřebám vašich krajanů.“

Sun-Fu dal přeložit tlumočníkem: „Osvěta má vztahy ve všech řádech vychovatelských a mravních. Czjao-chua, osvěta, snaží se vystihnout pravdy, ona nesmí být ve vleku tvrzení a omylů a musí vycházet ze srdce a mravouky a opírat se o čuan-có, chyby lidské podstaty. Jsem šťasten, že mohu přednésti pozítří své návrhy v tom směru, cítím se však být příliš cju-e, ničemným a nepatrným, a stydím se, že přišel na mne váš výběr, kterým chcete ocenit schopnosti člověka, který jest příliš vám zavázán, než aby mohl vám odepřít tuto maličkost.“

Sun-Fu vstal a podal mně ruku, tak chladnou jako jeho oči. Korejec, tlumočník, když mně podával ruku, sňal na znamení úcty své brejle.

Když odešli, cítil jsem v arómatu česneku a bobrového másla, který po sobě zanechali, duši Číny, kterou nutno vyvětrat.

Vzpomněl jsem si, že včera při rozmluvě s komisařem štábu páté armády, týkající se Sun-Fu, řekl mně on: „Je to lotr.“

K večeru přišel ke mně na návštěvu druhý Číňan. Byl to malý muž s úplně holou lebkou, v černých šatech. Jeho obličej měl bledožlutý nádech, jaký je u kuřáků opia. Byl oholen pod nosem, jen na bradě měl skupinu černých vousů, velice řídkých. Měl cosi žertovného v obličeji, což se nedalo dobře rozeznat, zdali se směje nebo šklebí.

Číňané mají neobyčejně rozšířenou zpravodajskou službu. Potkají-li se dva Číňané, tu můžete být přesvědčeni, že budou mluvit o třetím: „Právě jsem viděl Bo-cja-dza kupovat u Šen-Šena zeleninu.“ A druhý určitě dodá: „S kterou odešel do domu Žeň-Čžu-Žeň.“

Proto mne nijak nepřekvapilo, když host řekl: „Sem-Fu byla, plukovník Sun-Fu byla, moja Lu-J-Jao, moja mluvilo rusky, moja nechtěla tlumočník, moja dobře ruský jazyce. Moja všechno mluvilo rusky. Chó-chó (dobře). Sun-Fu, plukovník byla-byla. Sun-Fu, plukovník mala-mala mašinka.“*

Nabídl jsem mu čaj a cigarety, při čemž se Lu-J-Jao příjemně šklebil a pokračoval, vkládaje do své řeči spoustu čínských slov severního nářečí, která dělala naši rozmluvu ještě těžší a nesrozumitelnější:

„Já, Lu-J-Jao, nikdy nebylo ša-daj, hlupáky. Moja chan-ši-čžan-lio, moja maj-maj-sin-ci-laj-lio.“

Snažil jsem se ho přerušit a vysvětlit mu, že přítomnost tlumočníka je nutnou, načež on řekl: „Držela se na nohách. Dýchá, dýchá, neupadla.“

Tato záhadná věta byl doslovný, ovšem špatný překlad dlouhého pojmu čínského, který má znamenat asi: „Odejdu v takovém případě.“

Zůstal však sedět a mně bylo jasno, že vlastně není jeho větším přáním, než aby ten tlumočník již zde byl. Že Lu-J-Jao činil tak, odmítaje tlumočníka, jedině ze zdvořilosti, aby mně ušetřil práce.

Zazvonil jsem a promluvil domácím telefonem do kanceláře, aby přišel tlumočník Li-Pi-Ti.

Z několika slov jsem poznal, že Lu-J-Jao byl dobře obeznámen s tím, že tlumočníkem je Korejec, který patří k národu, který když ví něco na nějakého Číňana, má takovou radost, že to žádnému Číňanovi neřekne.

Prostřednictvím Li-Pi-Ti zjistil jsem záhy příčinu milé návštěvy.

Lu-J-Jao spustil: „Já, Lu-J-Jao, přišel jsem upozorniti vás na Sun-Fu. Jest to muž cjao-čžan, tj. nehodící se za podešvu mé nohy. Neboť vy nevíte, kdo to je Lu-J-Jao. V dvaadvaceti provinciích Číny znají mé jméno. Znáte, co jest to Cio-Veň-Bu-Ja-Ja-Juj-Žeň? Jakže, vy neznáte časopis Učeností neodstupuje druhým? A neznáte časopis Bratrstvo Sjednocených Srdcí, který vycházel v Ši-Čuaně? Vy neznáte vydavatele těch časopisů, mne, Lu-J-Jao? Ano, to jsem já, Lu-J-Jao, který tak dobře zná Sun-Fu. Co provedl Sun-Fu v provincii Kanton, Čže-czjan, Guan-Si? Proč ho stíhali zatykačem v přístavech Si-Mao, Men-Czi, Su-Čžou, proč utíkal z vězení v Čen-Du, Fu-Čžou, i v Juň-Naň i Šan-Dun? Proč skrýval se po tři léta na Koreji v Čemulpo, Fusaně, Kunzanpo, Juaušaně. Jenerál? Nikoliv! Přál bych si, abyste naostřil uši. Sun-Fu je sjun-šou, zákeřný loupežný vrah. Přál bych si, aby zpráva ta neučinila vás nešťastným, neboť přeji vám všeho nejlepšího z čistého srdce, třebas ani já nejsem dokonalým. Miluji však pravdu, čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti. Proto jsem zde oblíben a těším se, že vždy když budete si přáti zpráv o některém z mých krajanů, obrátíte se jedině na mě a přesvědčíte se vždy o spravedlnosti mých slov, nebo takový jsem já, Lu-J-Jao, kterého velice milují jeho krajané.“

Po celou dobu, kdy jsem mu děkoval za jeho zprávy, ujišťuje ho, že vždy se obrátím k němu, žádaje ho, aby mně zůstavil svou adresu, Lu-J-Jao díval se očima stejně tak chladnýma jako Sun-Fu. Jako by i on chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj, ty pro mne neexistuješ, bílý ďáble!“

Druhého dne dopoledne ohlásili mně, že si přejí se mnou mluvit dva Číňané. Když je uvedli, viděl jsem na první pohled, že mám tu čest mluvit s Číňany bezvadně oděnými po evropsku, v elegantních botkách amerikánského tvaru. Starší měl dokonce rukavičky. Oba mluvili hbitě francouzsky a starší se mně představil: „Czun-Li-Ja-Min, čínský konzul v Irkutsku, a zde můj sekretář Gu-Czjao-Čžan.“ V půlhodině řeči vysvětlil mně příčinu své návštěvy: Předně přišel se představit a nabídnout mně své služby, kdybych vůbec něco potřeboval. (Trochu záhadné, není-liž pravda?) Za druhé dověděl se, že byl u mne včera k večeru jistý Lu-J-Jao. Přišel, aby mne varoval před tím člověkem. Nevyznám se ještě v jeho krajanech a musím být ubezpečen, že Lu-J-Jao je nejhorší člověk na celém světě. Je padouch, kterému není rovno. Měl šajku Chunguzů a podloudníků, která řádila u Charbinu. Zabil několik ruských kupců. Ano, takový je Lu-J-Jao, který poslední dobu okradl mnoho Číňanů, dodávaje jim místo opia nějakou pryskyřici. Lu-J-Jao byl také hluboko v Rusku a přetvařuje se, když dělá, že mluví špatně rusky. Dělal za rusko-japonské války špehouna i tlumočníka Japoncům. V Rusku před lety vylákal v Moskvě peníze od bohatého čínského kupce, že převeze mrtvolu jeho ženy do Číny, vezl rakev až do Oděsy a tam ji dal pochovat na hřbitově a ostatní peníze, co by stála přeprava do Číny, shrábl do kapsy a zařídil si hernu u přístavu, kde se ztratilo mnoho návštěvníků. Nyní zde v Irkutsku kuje pletichy proti němu, Czun-Li-Ja-Min, píše udání na revoluční komitét, že čínský konzul dopravuje tajně Číňany z Irkutska se zlatem do Číny. Mezi všemi Číňany jest Lu-J-Jao nenáviděn, všichni se mu vyhýbají.

Sekretář čínského konzula, pan Gu-Czjao-Čžan, podotkl ještě, že Lu-J-Jao prodal svou ženu jednomu burjatskému kočovníkovi za strašně mizernou herku, na které ujel, když ho stíhali pod Čitou pro nějakou loupež a mnohonásobnou vraždu.

Otázal jsem se, co soudí pánové o plukovníkovi Sun-Fu. „Výtečný člověk,“ odpověděl čínský konzul, „nejdokonalejší člověk. Upřímný, pravdomluvný, spějící rychle k dokonalosti dle všech pravidel posvátného učení Lao-Gur.“

„Nejpříjemnější člověk,“ dodal sekretář konzula, „nejčestnější, nejlepší, s kterým jsem se kdy setkal.“

A tak se loučil se mnou pan Czun-Li-Ja-Min. „Buďte ubezpečen, že chcete-li dostat nějaké informace o komkoliv, jsem vám k službám. Znám zdejší čínskou kolonii důkladně. Všichni jsou mně velice zavázáni, neboť mne neustále potřebují. Jsem jich otec i matka.“

 

Po jich odchodu přinesl mně nějaký Číňan lakovanou skřínku s obyčejnou čínskou ornamentikou, jak pták letí rákosím. Ve skřínce byla cukrátka ze třtinového cukru s protivným zápachem pižma. Na cukrátkách leželo psaní na červeném papíru, neobyčejně zdvořilého obsahu, jak rozluštil tlumočník Li-Pi-Ti:

 

Nejvznešenější pane! S obzvláštním potěšením dověděl jsem se o Vašem pobytu v tomto městě, které po Vašem příjezdu stalo se mně milým a nezapomenutelným, neboť ulice tohoto města osvětluje Vaše přítomnost. Jsem tak drzý, že chtěl bych dosáhnouti největší cti ve svém životě, promluviti s Vámi osobně. Prosím o Vaše rozhodnutí. Můj osud je ve Vašich rukách. Ať Vaše rozhodnutí bude jakékoliv, vždy zůstane Vaše odpověď pro mne nejvzácnějším skvostem. Prosím o prominutí své drzosti a přeji největšího a nejdokonalejšího štěstí. Chuan-Chuň

 

„Nevěřte Číňanům,“ řekl Korejec, tlumočník, když jsem nadiktoval odpověď, že mne velmi těší, budu-li míti tu čest uviděti pana Chuan-Chuň osobně.

„Číňani,“ pravil Korejec, odcházeje, „jsou ‚daj-dzar-dičžu‘, pa rusky ‚suporosnaja sviňa‘.“

Pan Chuan-Chuň uměl dosti dobře rusky a na mou otázku, proč mně psal čínsky, odpověděl, že ze slušnosti, poněvadž myslí, že si dělám sbírku z takových věcí. Když před mnohými lety byl v Moskvě v jednom obchodu s čajem, tu prodával dokonce do sbírek obchodní dopisy.

Ale kvůli tomu nepřišel. Jeho návštěva má prostě ten účel, upozornit mne na podařenou dvojici známých podvodníků, na Czun-Li-Ja-Min, který se vydává za čínského konzula, a na Gu-Czjao-Čžan, vydávajícího se za jeho sekretáře. Aby mně to lépe vysvětlil, musím vědět předem, že když byl ještě Irkutsk pod vládou admirála Kolčaka, oba darebáci zpronevěřili při dodávkách rýže pro armádu několik miliónů a byli odsouzeni do Čeremchovských uhelných dolů. Po převratě utekli z dolů a přišli do Irkutska, právě když utekl odtud čínský konzul, který měl na svědomí přílišné nadržování nebožtíku admirálovi. Ihned prohlásili se oba, že přijímají konzulát, dali si dělat pečeti, a už to šlo kupředu.

„A co soudíte o Lu-J-Jao?“ otázal jsem se pana Chuan-Chuň.

„Nádherný člověk,“ odpověděl, „čestný, přímý. Snaže se být dokonalým, spěje ku pravdě.“

Chuan-Chuň se se mnou srdečně rozloučil, poprosiv, jestli by mně nemohl poslat čaj, pravý z jihu Číny.

Po jeho odchodu, přiznávám se, zatočila se mi hlava. Kde bude tu nejvyšší pravda, směřující k dokonalosti, jak si přeje Buddha, pravda „čžen-si“?

Během dalších několika dnů zatočila se mně hlava ještě víc. Nejprve přišel nějaký Tou-Mu a obvinil pana Chuan-Chuň z padělání bankovek a jiných zločinů.

Pan Sjun-Czjaň prohlásil, že Sun-Fu je lotr a čínský konzul i jeho sekretář nejpoctivější lidé pod sluncem. Pan Lao-Po-Cza se vyjádřil, že pan Tou-Mu, Chuan-Chuň, čínský konzul i jeho sekretář, Lu-J-Jao i pan Sjun-Czjaň jsou největší lotři a vyvrhelové, které kdy země nosila. Čestnou výjimku z celé kolonie že dělá pan plukovník Sun-Fu, který je nejdokonalejší hlasatel pravdy a jehož celý život jest beze skvrny.

Pan Fa-Dza uvrhl pana Lao-Po-Cza do velmi nepříjemného světla, vypočítávaje přes čtvrt hodiny jeho zločiny.

Pan Lao-Bin obvinil Fa-Dza z vraždy vlastních rodičů a několika menších přestupků.

Každý den přinášel nová odhalení…

 

— — —

 

Plukovník Sun-Fu dostal z intendantstva pro svůj pluk dva tisíce vojenských plášťů, dva tisíce kompletních mundúrů a dva tisíce párů bot, které dal do skladiště v Inokentěvské.

Třetího dne přišel ke mně a tlumočník přeložil tuto jeho řeč: „Jsem šťasten uviděti vás opět, ačkoliv předstupuji před vás jako šen-lin, bytost rozplývající se v pláči a zármutku. Nenesu návrhy týkající se osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua v mém pluku. Mé srdce pláče a mé brvy lítostí jsou zachmuřeny. Stalo se, běda, cho-chuaň, stalo se neštěstí největší, prokleté, cza-naň. Zlosyni vyloupili mé skladiště v Inokentěvské a ukradli, proklatí ďáblové, dva tisíce plášťů, dva tisíce kompletů mundúrů a dva tisíce párů bot. Ať jsou proklatí!“

A na znamení zármutku počal plukovník Sun-Fu ječet: „Ku, ti-ku, ku-šen, ku-ku-ti-ku!“

Dal jsem ho odvést na hlavní strážnici k výslechu. Vyšetřováním bylo zjištěno, že plukovník Sun-Fu založil komanditní společnost, která vyloupila skladiště pluku.

Byli v tom všichni, kteří mne předtím navštívili. I pan Lu-J-Jao, pan Chuan-Chuň, pan Tou-Mu, Sjun-Czjaň, Lao-Po-Cza, Fa-Dza i pan Lao-Bin.

Čínský konzul se sekretářem, dokonalí pánové Czun-Li-Ja-Min a Gu-Czjao-Čžan, půjčili k tomu svůj automobil a spokojili se s dvěma sty padesáti komplety všeho, které byly také nalezeny v jejich skladišti.

Vypravuje se, že všichni před soudem měli neobyčejně pěkné řeči, propletené úvahami starých filosofů staré Číny, zdůrazňujíce, že v životě kladli vždy váhu na mravní činy, hledajíce čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti.

Že ji náhodou hledali ve skladišti mundúrů v Inokentěvské, jest prostě osudové.

Čžen-si, nejvyšší pravda, nemůže se rozbít o nějakých dva tisíce vojenských plášťů a dva tisíce párů bot…

 

Tribuna 3/85, 10. 4. 1921

---

* Jest velice těžké podávat česky tak, jak špatně mluvil Lu-J-Jao rusky. Moja znamená „já“. Číňané nemají rodu, pádu, ani skloňování a časování. Kromě toho v cizím jazyce přetvořují si slova. Tak mala-mala mašinka je ruské slovo mošenik (podvodník).

---

▲▲▲

 

 Dobrodružství s nahým klukem

 

Bylo pozdě večer. Ve Vltavě nekoupal se již nikdo. Oblékl jsem se na modřanském břehu a strojil jsem se jít ke stanici parníků Pivovar Bráník, když jsem uslyšel z vrbin strašlivý pláč a nářek dítěte: "Panenko Maria, Ježíš Marjá Josefe, svatý andělíčku strážný."
Vnikl jsem do křoví a nalezl tam nahého osmiletého klučinu, který ležel bezmocně na kamínkách. Když mne uviděl, vyskočil a počal objímat mé nohy, přičemž křičel: "Proboha vás prosím, já jsem z Vršovic!"
Po dlouhé námaze podařilo se mně vylákat z něho strašlivé tajemství dnešního dne. Dobrodružstvi, které ho potkalo a které mne hluboce dojalo svou tragikou.
Taková věc otřese i toho nejotrlejšího člověka a cynika.
Předně kluk nevěděl, jak se jmenuje příjmením. Vědělo sobě, že je z Vršovic a že mu říkají Tonda a že je mu osm let.
Ráno ho poslali doma pro housky. Když se ocitl na ulici, potkali ho kluci a vyzvali ho, aby se šel koupat do Bráníka, že jdou na celý den. Toníček si dal říci, ale u vědomí povinnosti koupil napřed housky dle přání rodičů, nacpal si je do kapes a šel se koupat s celou výpravou.
V poledne housky snědli. Šaty si schoval někam do vrbiček a tak se bavili ve vodě, dávali si "pasáky", "trounili se" a podobně. Večer, když byl ve vodě, kluci odešli a on nemůže najít šaty. Tak je tedy z Vršovic, nahý, bez housek, bez domova, bez nejmenší znalosti cesty k domovu, v Modřanech,
"Panenko Maria," bědoval ubohý Tonda, "Ježíš Marjá, já nemám šaty a jsem z Vršovic, Kriste na nebi"

Objímal mně nohy, plakal strašlivě a křičel: "Já půjdu s vámi."
"Takhle to nejde, chlapečku," namítl jsem, "napřed musíš mít šaty, kdybys šel se mnou nahý po ulici, tak by nás oba zavřeli."
Kluk řval: "Já nejsem nahej, já měl ve vrbičkách šaty."
,,A kde je máš teď, chlapečku?"
"Voni mně je kluci hodili do vody a řekli, abych si našel jiný ve vrbičkách, poněvadž je tady moc kluků, co se svlíkali, a já žádný jiný šaty nemůžu najít."
Šlechetný chlapeček řval dál: "Já půjdu s vámi domů, já jsem z Vršovic a nemám šaty."
Zvítězila ve mně šlechetnost.
"Tak půjdeš se mnou, chlapečku," pravil jsem vlídně, "pojedeme parníkem."
Kluk přestal řvát. Kráčeli jsme po hrázi. Já úplně ošacen a vedle mne nahý kluk.
Byl na nás pěkný pohled. První senzaci vzbudili jsme u stanoviště parníků Pivovar Bráník.
Shromážděná společnost se smála a jeden z pánů obrátil se ke mně: "To je váš hoch?"
Co bych jim vykládal, čí vlastně ten hoch je. "To se ví, že je to můj kluk. Viď, Toníčku?" "Jo," řekl krátce. Čekali jsme tedy dál.
Nějaká paní obrátila se ke mně s výčitkou: ,,Ale vždyť nemá šatů."
Odpověděl jsem: "To já taky vidím!"
Obrátili se opovržlivě od nás, ale té paní to nedalo a mluvila dál pichlavě: "A to se pěkně o svého kluka staráte, že se nestydíte, nechat ho jen tak, jak ho pánbůh stvořil."
"Milostpaní," pravil jsem, "kdybyste byla v takové situaci jako tento hoch, tu věřte, že bych s vámi nešel po hrázi, poněvadž vím, co je to cudnost, ale tohle nevinné dítě, které se tak pěkně dětsky rýpá před vámi v nose, neurazí jistě žádného, kdo má smysl pro nahé dětské tělo."
Dva páni si odplivli. Parník již přijel. Cpal jsem se s nahým klukem na palubu. Kapitán se na nás podíval a zvolal: "Co chcete s tím nahým klukem?"

"Pro něho a pro mne lístek do Prahy."
"Nahý lidi nevozíme," pravil kapitán, "nechte kluka na břehu."
"Vy surovče," vykřikl jsem, "nahé dítě mám nechat na břehu Vltavy ve tmě, vy jeden?"
Nedomluvil jsem, neboť dva lodníci vyvedli mne na můstek i s nahým klukem, parník odrazil a na osamělé výspě zůstali jsme ve večerním šeru.
Kluk brečel.
"Neřvi," řek jsem, "nebo tě hodím do vody. Musíme pěšky do Prahy."
Šli jsme do Braníka.
"Já mám hlad," naříkal Tonda.
Nezbylo mně nic jiného, než že s hochem odebral jsem se do pivovarské restaurace.
"Tady si sedni vedle mne." Posadili jsme se za všeobecného vzrušení hostů ke stolu, kde seděly nějaké dámy.
Přišel číšník.
"Dejte nám sklenici piva a dva vuřty." Vyvali1 na nás oči. Dámy se rděly.
"Odpusťte," koktal číšník, "my vám nenalejeme, zde musí být každý oblečen."
"I toto nevinné dítě?" otázal jsem se, stavě hocha na stůl před dámy, "podívejte se na tuto živoucí nevinnost."
Octli jsme se venku na silnici. Přemýšlel jsem, co s klukem. Kluk řval: "Já mám hlad, já jsem z Vršovic."
Šli jsme dále ku Praze. Byl jsem zoufalý tím stálým nářkem nahého kluka.
Zašli jsme k nejbližší faře. Zazvonil jsem, a když kuchařka otevřela, strčil jsem nahého Tondu do chodby fary a utekl.
Druhého dne četl jsem v novinách, že onoho faráře ranila včera mrtvice.

---

▲▲▲

 

Dobrý voják Švejk před válkou

 

Zajímavé příhody poctivého vojína

I

Švejk stojí proti Itálii

Švejk šel na vojnu se srdcem veselým. Jednalo se mu o to, aby užil na vojně nějakou legraci, a podařilo se mu uvést v úžas celou posádku v Tridentu i s hlavním velitelem. Švejk byl stále usměvavý, líbezný ve svém chování, a proto snad byl také stále zavřen.

A když vyšel z vězení, s úsměvem odpovídal na všechny otázky, s naprostým klidem opět šel se dát zavřít, spokojen ve svém nitru, že před ním mají strach všichni důstojníci celé posádky v Tridentu. Ne strach pro jeho hrubost, naopak strach z jeho uctivých odpovědí, z jeho uctivého počínání a laskavých přátelských úsměvů, z nichž jim bylo úzko.

Přijde inspekce do světnice, usměvavý Švejk sedí na kavalci a zdvořile zdraví: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, poslušně prosím."

Důstojník Walk zaskřípal zuby při pohledu na upřímný přátelský úsměv Švejkův a byl by mu s chutí rád opravil na hlavě čepici, aby mu seděla podle předpisu, ale teplý a vřelý pohled Švejkův zdržel ho ode všech projevů.

Do světnice vstoupil major Teller. Důstojník Walk přísně změřil mužstvo stojící u kavalců a řekl:

"Vy, Švejk, přineste sem kvér!"

Švejk plní svědomitě rozkaz a přináší místo ručnice tele. Major Teller dívá se vztekle na líbezné nevinné rysy v tváři Švejkově a spustí: "Vy nevědět, co je to kvér?"

"Poslušně prosím, nevím." Už ho vedou do kanceláře. Přínášejí sem ručnici a strkají mu ji pod nos:

"Co je tohle, jak se to jmenuje?" - "Poslušně hlásím, že nevím."

"To je kvér!" - "Poslušně hlásím, že tomu nevěřím." Je zavřen a profous považuje za svou povínnost říci mu, že je osel. Mužstvo jde na těžké cvíčení do hor, ale Švejk klidně a usměvavě sedí za mřížemi.

Poněvadž s ním nemohli nic pořídit, udělali z něho sluhu jednoročních dobrovolníků, pomáhal při obědě a při večeři v kasině.

Roznesl příbory, jídla, pivo a víno, skromně posadil se li dveří, kouřil cigaretu a občas pronesl:

"Poslušně prosím, páni, že pan důstojník Walk je hodný pán, až moc hodný pán," a usměvavě vypouštěl do vzduchu kouř cigarety.

Přišla opět inspekce do kasina a nějaký nový důstojník měl to neštěstí, že otázal se u dveří skromně stojícího Švejka, ku které kumpanii patří.

"Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Himlsakra, který regiment zde leží?" - "Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Člověče, jak se jmenuje město se zdejší posádkou?" - "Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Tak člověče, jak jste se sem dostal?"

S líbezným úsměvem, dívaje se mile a neobyčejně příjemně na důstojníka, pravíl Švejk:

"Poslušně hlásím, že j sem se narodil, pak jsem chodil do školy. Nato jsem se učil truhlářem a také vyučil, potom mne přivedli do jedné hospody a tam jsem se musel svléknout do naha. Pak pro mne za pár měsíců přišli četníci a odvedli mne do kasáren. V kasárnách mne prohlídli a řekli: ,Člověče, vy jste se opozdilo tři neděle s nastoupením vojenské služby, to vás zavřem.' Optal jsem se jich proč, když jsem nechtěl jít na vojnu, že ani nevím, co to je voják. Přesto mne zavřeli, pak mne vsadili do vlaku a vozili sem tam, až jsme přišli sem. Nikoho jsem se neptal, co je to za regiment, co za kumpanii, co za město, abych nikoho neurazil, a hned při první execírce mne zavřeli, poněvadž jsem si v řadě zapálil cigaretu, ačkoliv nevím proč. Pak mne zavírali, kde jsem se objevil, tu že jsem ztratil bajonet, pak že bych byl málem zastřelil pana obršta na střelnici, až konečně sloužím pánům jednoročním dobrovolníkům."

Dětský, jasný pohled vrhl dobrý voják Švejk na důstojníka, který nevěděl, má-li se smát či zlobit.

Přiblížil se Štědrý večer. Jednoroční dobrovolníci vystrojili si v kasině stromeček a po večeři pan obršt měl dojemnou řeč, že se Kristus narodil, jak všichni vědí, a že má radost z pořádných vojáků a že pořádný voják sám musí mít radost nad sebou ...

A tu v tento slavnostní proslov zapadlo vroucí:

"Bajó! Už je tomu tak!"

Pronesl to se zářící tváří dobrý voják Švejk, stojící nepozorovaně mezi jednoročními dobrovolní­ky.

"Sie Einjahriger," zařval pan obršt, "kdopak to vykřik?" Z řady jednoročních dobrovolníků vystoupil Švejk a zadíval se usměvavě na pana obršta:

"Poslušně hlásím, já tady sloužím pánům jednoročním dobrovolníkům a mně se moc líbilo, co ráčili promluvít. Ono jim to šlo tak od srdce!"

Když v Tridentě svolávaly zvony na půlnoční, seděl už dobrý voják Švejk přes hodinu v base.

Tentokrát byl zavřen hezky dlouho a pak mu opět opásali bajonet a přidělili ho k oddělení strojních pušek.

Bylo velké cvičení na italských hranicích a dobrý voják Švejk táhl za armádou.

Před výpravou slyšel výklady kadeta: "Myslete si, že Itálie nám vypověděla válku a že táhneme na Taliány."

"Dobře, tedy potáhnem!" zvolal Švejk, začež dostal šest dní.

Po vypršení trestu byl vypraven s třemi jinými vězni a s jedním kaprálem za svým oddělením strojních pušek. Zprvu táhli údolím, pak na koni do hor a tu, jak se dalo čekat, Švejk se ztratil v hustém lese na italských hranicích.

Prodíral se křovinami, marně pátraje po svých druzích, až šťastně v plné zbroji překročil italské hranice.

A tam se dobrý voják Švejk vyznamenal. Oddělení strojních pušek z Milána konalo právě cvičení na rakouských hranicích a jeden mezek se strojní puškou a osmi vojáky dostal se na planinu, po které se pátravě rozhlížel dobrý voják Švejk.

Italští vojáci v bezpečném klidu zalezli do houští a spali, mezek se strojní puškou pásl se vážně a vzdaloval se od svého oddělení, až přišel k místu, kde Švejk díval se s úsměvem na nepřítele.

Dobrý voják Švejk vzal mezka za uzdu a s italskou stroj ni puškou na italském mezku vrátil se do Rakouska.

Sestupoval z horského úbočí nazpět, odkud přišel, pak se ještě půl dne s mezkem potloukal v nějakém lese, až konečně večer spatřil rakouský tábor.

Stráž ho nechtěla pustit, poněvadž neznal heslo dne, přiběhl důstojník, a tu Švejk s úsměvem postavil se do vojenské pozice a zasalutovav hlásil: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jsem sebral Taliánům mezka se strojní puškou!"

Pak odvezli dobrého vojáka Švejka do garnizóny, ale my víme, jak vypadá nejnovější model italské strojní pušky.

---

▲▲▲

II

Dobrý voják Švejk opatřuje mešní víno

 

Apoštolský polní vikář dr. Koloman Belopotoczky, biskup tricalský, jmenoval vojenským knězem posádky v Tridentě Augustina Kleinschrodta. Mezi obyčejným duchovním, knězem civilistou a duchovním vojenským jest velký rozdíl. V posledním spojeno jest dokonale náboženství s vojákem, dvě naprosto odlišné kasty sestaveny dohromady a rozdíly mezi oběma druhy duchovenstva jsou takové jako mezi nadporučíkem dragounským, který vyučuje ve vojenské akademii jizdě, a mezi majitelem hipodromu.

Vojenský duchovní jest placen státem, jest to vojenský úředník v určité hodnostní třídě, má právo nosit šavli a právo souboje. Duchovní civilista dostává sice též odměnu od státu, ale musí se snažit i z věřících získat nějaké peníze, aby mohl být pohodlně živ.

Voják nemusí pozdravit obyčejného kněze, ale musí vzdát vojenskému knězi patřičnou úctu, jinak je zavřen. Bůh má tedy zde dvojí zástupce, civilní a vojenské.

Civilní musí se starat o politickou agitaci, vojenští pak zpovídají vojáky a zavírají je, což zajisté vše měl Hospodin již tenkrát v úmyslu, když stvořil tuto hříšnou zemi a když později stvořil i Augustina Kleinschrodta.

Když se tento důstojný pán valil ulicemi Tridentu, vypadal z dálky jako kometa, kterou chce rozhněvaný bůh trestat toto nešťastné město.

Byl strašný ve své velebnosti a šla o něm pověst, že již měl v Uhrách tři souboje, v nichž usekal nosy svým protivníkům z důstojnického kasina, kteří byli příliš vIažni ve víře.

Zmenšiv tak objemově nevěru, byl přesazen do Tridentu v té době, kdy dobrý voják Švejk opustil garnizónní vězení a vrátil se ku své kumpanii, aby pokračoval v hájení vlasti.

Duchovní otec vojenské posádky v Tridentu hledal té doby nového sluhu a šel si jej osobně vybrat mezi mužstvem posádky.

Ký div, že když procházel světnicemi, padl jeho zrak na dobromyslnou tvář vojáka Švejka a že poklepal mu na rameno a řekl: "Půjdeš se mnou!" Dobrý voják Švejk počal se omlouvat, že nic nevyvedl, ale kaprál jej strčil a vedl do kanceláře.

V kanceláři po dlouhém omlouvání vyjádřil se poddůstojník k vojenskému knězi, že dobrý voják Švejk "ist ein Mistvieh", ale důstojný Kleinschrodt ho přerušil: "Ein Mistvieh kann doch gutes Herzhaben," k čemuž dobrý voják Švejk pokorně kýval hlavou. Jeho usměvavá tvář s upřímnýma očima kulatila se v koutku a duchovní vojenský pastýř při pohledu na tu dobráckou hlavu nechtěl vidět ani rejstřík trestů dobrého vojáka Švejka.

Od té chvíle nastal pro Švejka blažený život. Pil tajně mešní víno a svému představenému čistil tak hezky koně, že kdysi pochválil ho důstojný kněz Kleinschrodt.

"Poslušně hlásím", ozval se dobrý voják Švejk, "že dělám vše možné, aby byl tak pěknej jako voni."

Pak přišly velké dny vojenského polního tábora u Castel-Nuovo, kdy měla být sloužena polní mše.

Augustin Kleinschrodt užíval k církevním účelům jen mešního vína dolnorakouského z Vöslavy. Italského vína nemohl ani cítit, a tak se stalo, když zásoba docházela, že zavolal k sobě dobrého vojáka Švejka a jemu řekl: "Zítra ráno půjdeš do města pro víno z Dolních Rakous z Vöslavy. V kanceláři dostaneš peníze a přineseš osmilitrový soudek. Vrátit se hned! Tedy pamatuj, z Vöslavy v Dolních Rakousích. Abtreten!"

Dostal druhého dne dvacet korun, aby pak při návratu hlídka nebránila mu vstup do tábora, byl mu vyhotoven průkaz: "V úřední povinnosti pro víno."

Dobrý voják Švejk odešel do města, svědomitě opakoval si přes celé město "Vöslau - Nieder Osterreich" a totéž hlásil i na stanici a za tři čtvrti hodiny nato jel spokojeně vlakem do Dolních Rakous.

Toho dne důstojný průběh polní mše rušilo jen trpké italské víno v konvici.

Kvečeru nabýval Augustin Kleinschrodt přesvědčení, že dobrý voják Švejk je holomek, který asi někde pije a zapomíná na své vojenské povinnosti.

Láteření Augustina Kleinschrodta bylo slyšet v celém táboře a neslo se až k alpským velikánům, splývalo do údolí Adiže k Meranu, kudy před několika hodinami s úsměvem spokojenosti a s blahým vědomím řádného plnění povinnosti ujížděl dobrý voják Švejk.

Jel údolím, projížděl tunely a na každé stanici ptal se suše: "Vöslau, Nieder Osterreich?"

Konečně dobromyslnou tvář vojáka Švejka uvidělo nádraží ve Vöslavě a dobrý voják Švejk ukázal nějakému muži v úřední čepici vojenský úřední průkaz: "V úřední povinnosti pro víno."

Líbezně se usmívaje tázal se, kde jsou zde kasárna.

Muž s čepicí ptal se ho po maršrútě. Dobrý voják Švejk prohlásil, že neví, co je to maršrúta.

Pak přišli ještě dva mužové s čepicemi a jali se Švejkovi vykládat, že nejbližší kasárna jsou v Korneuburgu.

Dobrý voják Švejk koupil si tedy lístek do Korneuburgu a jel dál.

V Korneuburgu je železniční pluk a v kasárnách se velice divili, když v noci objevil se dobrý voják Švejk ve vratech kasáren a ukazoval vrátní hlídce svůj průkaz: "V úřední povinnosti pro víno."

"Necháme to až na ráno," řekla hlídka, "pan inspekční důstojník právě usnul."

Dobrý voják Švejk lehl si na kavalec s blahým vědomím, že dělá pro stát, co může, a usnul spokojeně.

Ráno vedli ho do kanceláře skladišť. Tam účetnímu poddůstojníkovi ukázal svůj průvodní list:

"V úřední povinnosti pro víno", průkaz s razítkem Feldlager - Castel-Nuovo-RGT 102 Bat 3. a podpisem důstojníka ode dne.

Vyjevený poddůstojník vedl ho do plukovní kanceláře, kde byl podroben plukovníkem výslechu.

"Poslušně hlásím," řekl dobrý voják Švejk, "přijel jsem z nařízení důstojného kuráta Augustina Kleinschrodta z Tridentu. Mám přivézt osmilitrový soudek mešního vína z Vöslavy." 

Nastala velká porada. Jeho dobromyslná prostá tvář, upřímné vojenské chování a jeho průvodní list:

"V úřední povinnosti pro víno" s řádně ověřeným razítkem a podpisem, to vše činilo co nepříznivější dojem a celou záležitost ještě spletitější.

Konala se velká debata a byl vysloven názor, že se asi důstojný kurát Augustin Kleinschrodt zbláznil a že nezbývá nic jiného než poslat dobrého vojáka Švejka maršrútou nazpátek.

Poddůstojník hotovil tedy pro Švejka maršrútu.

Byl to hodný člověk a nezáleželo mu na nějakém kilometru. I vypsal mu cestu přes Vídeň, Štýrský Hradec, Záhřeb, Terst, Trident. Cestu mu vypočítal na dva dny. Dali mu do kapsy 1,60 K, poddůstojník mu koupil lístek a kuchař dal mu ze soucitu do náručí tři bochníčky komisárku.

Zatím chodil po ležení u Castel-Nuovo polní kurát Augustin Kleinschrodt, skřípal zuby a neříkal nic než: "Chytit, svázat, zastřelit!"

Dobrého vojáka Švejka vedli v patrnosti jako dezertéra, a jaké bylo překvapení, když čtvrtého dne v noci objevil se u vchodu do polního ležení dobrý voják Švejk a s úsměvem podával hlídce svou maršrútu z Korneuburgu a svůj průkaz z tábora:

"V úřední povinnosti pro vino".

Hned se ho chopili a k jeho úžasu dali mu řetízky a vedli do baráku, kde ho zavřeli.

Ráno vedli ho do města do kasáren.

Současně přišel přípis od železničního pluku z Korneuburgu, ve kterém se dotazuje plukovník, proč důstojný kurát Augustin Kleinschrodt poslal do Korneuburgu vojáka Švejka pro mešní víno z Vöslavy. 

Konána byla po výslechu vojáka Švejka, který pověděl upřímně s blaženým úsměvem, jak se vše stalo, velká porada a důstojný kurát Augustin Kleinschrodt šel navštívit dobrého vojáka Švejka do vězení.

"Uděláš nejlépe, ty dobytku Švejku, když se dáš superarbitrovat, abychom měli od tebe pokoj."

A tu dobrý voják Švejk řekl, dívaje se upřímně na polního kuráta: "Poslušně hlásím, že budu sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu!"

---

▲▲▲

 

III

Superarbitrační řízení s dobrým vojákem Švejkem

 

V každé armádě jsou darebáci, kteří nechtí sloužit. Těm milejší je, když se z nich stanou praobyčejní civilní mameluci. Tito prohnaní chlapíci stěžují si, že mají například srdeční vadu, ačkoliv mají třeba jen zánět slepého střeva, jak se při pitvě dokáže. Takovým a podobným způsobem chtí se zprostit své vojenské povinnosti. Ale běda jim! Je zde ještě superarbitrační řízení, které jim sakramentsky zatne žílu. Chlapík stěžuje si, že je "platfus". Vojenský lékař předepíše mu Glauberovu sůl a klystýr a "platfus neplatfus" běhá, jako by mu hlavu zapálil, a ráno ho zavrou.

Jiný lotr stěžuje si, že má raka v žaludku. Položí ho na operační stůl a řeknou mu: "Při plném vědomí otevřít žaludek." Než to dořeknou, je po rakovině a zázračně uzdravený putuje do basy.

Superarbitrační řízení je dobrodiním pro armádu. Nebýt toho, každý druhý branec by se cítil nemocným a neschopným nosit tele.

Superarbitrace jest slovo původu latinského.

Super = nad, arbitrare = zkoumati, pozorovati. Superarbitrace tedy "nadzkoumání".

Dobře to řekl jeden štábní lékař: "Kdykoliv prohlížím maroda, činím tak z přesvědčení, že se nemá mluvit o ,superarbitrare, nadzkoumání', nýbrž o ,superdubitare, nadpochybování', že takový marod je nade vši pochybnosti zdráv jako ryba. Z toho principu také vycházím. Předpisuji chinin a dietu. Za tři dny proboha prosí, abych je pustil z nemocnice. A když mezitím umře takový simulant, učiní tak naschvál, aby nás dopálil a nemusel si ten podvod odsedět. Tedy ,superdubitare', a ne ,superarbitrare'. Pochybovati o každém do jeho posledního vzdechu."

Když tedy dobrého vojáka Švejka chtěli superarbitrovat, záviděly mu to všechny kumpanie.

Vězeňský profous, přinášeje mu oběd do vězení, řekl k němu: "Ty holomku, máš štěstí. Půjdeš z vojny domů, budeš superarbitrovanej jako jedna fiala."

Ale dobrý voják Švejk řekl mu totéž co důstojnému kurátovi Augustinu Kleinschrodtovi: "Poslušně hlásím, že to, prosím, nejde. Jsem zdráv jako ryba a chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu."

S blaženým úsměvem lehl si na kavalec. Profous hlásil toto vyjádření Švejkovo důstojníku ode dne, Müllerovi.

Müller zaskřípal zuby: "Lumpa naučíme," zvolal, "aby si nemyslil, že může zůstat na vojně; musí přinejmenším dostat skvrnitý tyfus, i kdyby se z toho zbláznil."

Mezitím dobrý voják Švejk vykládal zavřenému soudruhu z kumpanie: "Já budu sloužit císaři pánu do posledního vzdechu. Když už jsem zde, tak zde zůstanu. Když jsem voják, tak musím sloužit císaři pánu a nikdo mne nesmí z vojny vyhnat, ani kdyby přišel pan jenerál a kopnul mne do zadnice a vyhodil z kasáren. Vrátil bych se k němu a řekl: ,Poslušně hlásím, pane jenerál, že chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu a že se vracím ke kumpanii.' A kdyby mne nechtěli tady, dám se k maríně, abych aspoň na moři sloužil císaři pánu. A kdyby ani tam mne nechtěli a pan admirál i tam mne kop do zadnice, budu císaři pánu sloužit ve vzduchu."

V celých kasárnách panovalo však upřímné mínění, že dobrého vojáka Švejka vyženou z vojny! Dne 3. června přišli pro něho s nosítky do vězení, po zuřivém odporu přivázali jej řemenem k nosí tkám a odnesli do garnizánní nemocnice. Kudy ho nesli, ozývalo se z nosítek jeho vlastenecké heslo: "Vojáci, nedejte mne, já chci dál sloužit císaři pánu!"

Dali ho na oddělení pro těžce nemocné a štábní lékař Jansa ho zběžně prohlédl: "Máš zvětšená játra a ztučnění srdce, Švejku. Tos to dopracoval, musíme tě pustit z vojny."

"Poslušně prosím," ozval se Švejk, "že jsem zdráv jako ryba. Co by si, poslušně hlásím, beze mne armáda počala! Poslušně prosím, že chci ke kumpanii a že budu dál sloužit císaři pánu věrně a poctivě, jak se na pořádného vojáka sluší a patří."

Předepsali mu klystýr, a když mu jej dával saniťák Rusín Bočkovskij, tu dobrý voják Švejk v této choulostivé situaci řekl důstojně: "Bratře, nešetři mne, když jsem se nebál Taliánů, nebojím se ani tvého klystýru. Voják se nesmí bát ničeho a musí sloužit, to si pamatuj!"

Potom ho odvedli ven a na záchodě ho hlídal voják s nabitou ručnicí.

Nato uložili jej zase na postel a ošetřovatel Bočkovskij chodil kolem něho a vzdychal: "Pšakrew, máš rodiče?"

"Mám."

"Odtud asi nevyjdeš, ty simulante." Dobrý voják Švejk dal mu pohlavek.

"Já simulant? Já jsem úplně zdráva chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu."

Dali ho do ledu. Tři dny byl zabalen v ledových obkladcích, a když přišel štábní lékař a řekl k němu:

"Nu, Švejku, půjdeš přece jen z vojny domů," prohlásil Švejk: "Poslušně prosím, pane štábarct, že jsem pořád zdráva že chci sloužit dál."

Dali ho poznovu do ledu a za dva dny měla se sejít superarbitrační komise, která by jej zprostila navždy vojenské povinnosti.

Den před sejitím komise, když už byl napsán jeho propouštěcí list, dobrý voják Švejk dezertoval však z kasáren.

Aby mohl dál sloužit císaři pánu, musel utéci.

Čtrnáct dní nebylo po něm ani slechu.

Jaké bylo však překvapení všech, když po čtrnácti dnech v noci objevil se dobrý voják Švejk u vrat kasáren a hlásil tam hlídce se svým poctivým úsměvem na kulaté spokojené tváři: "Poslušně hlásím, že se jdu dát zavřít, poněvadž jsem dezentýroval, abych mohl dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu."

Přání jeho se vyplnilo. Dostal půl roku, a když chtěl dál sloužit, přesadili ho do arzenálu, aby nabíjel střelnou bavlnou torpéda.

---

▲▲▲
 

IV

Dobrý voják Švejk učí se zacházet se střelnou bavlnou  

 

A bylo to, jak mu řekl důstojný kurát: "Švejku, ty holomku, když chceš sloužit, tak budeš sloužit mezi střelnou bavlnou. Snad ti to tam půjde k duhu." Tak dobrý voják Švejk učil se v arzenále zacházet se střelnou bavlnou. Nabíjel jí torpéda. Tato služba není pro legraci, poněvadž jste stále jednou nohou ve vzduchu a druhou v hrobě.

Dobrý voják Švejk se však nebál. Žil mezi dynamitem, ekrazitem a střelnou bavlnou spokojeně jako čestný voják a z baráku, kde nabíjel torpéda tou strašnou třaskavinou, ozýval se jeho zpěv:

"Pimonte, Pimonte, co jsi ty za pána, že za tebou padla ta majlandská brána, hop, hop, hop. Ta majlandská brána a ty čtyři mosty, vystav si, Pi­monte, silnější forposty, hop, hop, hop! Já jsem vám postavil regiment hulánů, vy jste ho zahnali za majlandskou bránu, hop, hop, hop."

Po té krásné písni, která činila z dobrého vojáka Švejka lva, přicházely na řadu jiné dojímavé písně o knedlíkách jako hlava velikých, které polykal dobrý voják Švejk s nevylíčitelnou rozkoší.

A tak žil spokojeně mezi střelnou bavlnou, sám a sám v jednom z arzenálních baráků.

A tu jednoho dne přišla inspekce, která chodí od jednoho baráku k druhému a prohlíží, zdali je vše v pořádku.

Když přišli až do baráku, kde dobrý voják Švejk učil se zacházet se střelnou bavlnou, tu uviděli dle oblaků tabákového dýmu, který se řinul z dýmky, že dobrý voják Švejk je neohrožený vojín.                                                   .

Švejk, vida vojenské pány, vstal a dle předpisu vyňal dýmku z úst a položil ji na nejkratší vzdálenost od sebe, aby k ní měl nejblíž, a to do otevřeného ocelového sudu se střelnou bavlnou. Přitom pronesl, salutuje: "Poslušně hlásím, že není nic nového a že je vše v pořádku."

Jsou okamžiky v lidském životě, kdy duchapřítomnost hraje velkou roli.

Nejchytřejší z celé společnosti byl pan obršt. Ze střelné bavlny vystupovaly kroužky tabákového dýmu a tu řekl: "Švejku, kuřte dá!!"

To bylo moudré slovo, poněvadž jest rozhodně lepší, když je zapálená dýmka v ústech než ve střelné bavlně. Švejk zasalutoval a pravil: "Poslušně hlásím, že budu kouřit."

Byl to poslušný voják.

"A teď, Švejku, pojďte na strážnici!"

"Poslušně hlásím, že nemůžu, poněvadž musím zde podle předpisu být až do šesti hodin, kdy mne přijdou vystřídat. U střelné bavlny musí být pořád někdo, aby se nestalo žádné neštěstí!"

Inspekce zmizela. Klusala na strážnici, kde poručila, aby pro Švejka šla patrola.

Patrola šla nerada, ale přece šla.

Když přišli před barák, kde sloužil se zapálenou dýmkou dobrý voják Švejk uprostřed střelné bavlny císaři pánu, zvolal desátník: "Holomku Švejku, vyhoď dýmku oknem a vyjdi ven."

,,Ani mne nenapadne, pan obršt poručil, abych kouřil dál, tak já musím kouřit až do roztrhání těla."

"Vylez ven, dobytku!"

"A nevylezu, poslušně prosím. Jsou teprve čtyři hodiny a můžete mne ,ablesovať až v šest. Do šesti musím být u střelné bavlny, aby se nestalo nějaké neštěstí. Já jsem na to opatrn-."

To "ý" nedořekl. Snad jste četli o tom velkém neštěstí v arzenále, které bylo národním smutkem Rakouska. Barák za barákem vyletěl, až vyletěl celý arzenál za tři čtvrti vteřiny.

Začlo to v baráku, kde dobrý voják Švejk učil se zacházet se střelnou bavlnou, a jako mohyla nad tím místem se nakupila prkna, latě a železné konstrukce, které sem přiletěly ze všech stran, aby vzdaly poslední úctu statečnému Švejkovi, který se nebál střelné bavlny.

Tři dny pracovali zákopníci na zříceninách a dávali dohromady hlavy, dříky, ruce a nohy, aby milý pánbůh o posledním soudě snáze poznal různé šarže a dle toho je také odměnil.

Byly to pravé hlavolamy. Tři dny odklízeli prkna, železné konstrukce i z mohyly Švejkovy a třetího dne v noci uslyšeli, když prodírali se dovnitř do té spousty, příjemný hlas:"Ta majlandská brána a ty čtyři mosty, vystav si, Pimonte, silnější forposty, hop, hop, hop." Při záři pochodní prokopávali se za hlasem: "Já j sem vám postavil regiment hulánů, vy jste ho zahnali za majlandskou bránu, hop, hop, hop."

A v záři pochodní spatřili jakousi jeskyni, sestavenou ze železné konstrukce a nakupených prken, a v koutku uzřeli dobrého vojáka Švejka, který odkládaje dýmku, zasalutoval a řekl: "Poslušně hlásím, že není nic nového a že je vše v pořádku."

Vyvedli ho ven z toho zříceného pekla a dobrý voják Švejk, když se ocitl před důstojníkem, pravil podruhé: "Poslušně prosím, že je vše v pořádku a že prosím, aby mne vystřídali, poněvadž jest šest hodin dávno pryč, a prosím také o minážgeld za tu dobu, co to na mne spadlo."

Statečný voják byl jediný, který z celého arzenálu přežil tuto katastrofu.

Na jeho počest byla večer uspořádána v městě vojenskými kruhy malá slavnost v důstojnickém kasině. Obklopen důstojníky, pil dobrý voják Švejk jako duha a jeho dobrý kulatý obličej zářil radostí.

Druhého dne obdržel minážgeld za tři dny, jako by byl ve válce, a za tři neděle byl jmenován kaprálem u své kumpanie a dostal velkou válečnou medaili.

Když ozdoben jí a hvězdičkami vstupoval do svých kasáren v Tridentu, setkal se s důstojníkem Knoblochem, který se zachvěl, když spatřil tu obávanou dobráckou tvář dobrého vojáka Švejka. "Tys to, lumpe, vyvedl" řekl k němu.

Usměvavě pronesl na to Švejk: "Poslušně hlásím, že jsem se naučil zacházet se střelnou bavlnou."    

A s myslí povznešenou vstoupil na dvůr, aby vyhledal svou kumpanii.

Toho dne četl důstojník ode dne mužstvu zprávu z ministerstva vojenství o zřízení oddělení aeroplánů v armádě s výzvou, aby se přihlásil, kdo chce.

Vystoupil tu dobrý voják Švejk, a hláse se důstojníkovi, pravil: "Poslušně prosím, že už jsem byl ve vzduchu a že to znám a že chci i ve vzduchu sloužit císaři pánu."

A tak za týden putoval dobrý voják Švejk ku vzduchoplaveckému oddělení, kdež si počinal neméně rozšafně než v arzenále, jak uvidíte dále.

---

▲▲▲

V

Dobrý voják Švejk působí u aeroplánů

 

Rakousko má tři řiditelné vzducholodě, osmnáct vzducholodí, které se řídit nedají  a pět aeroplánů. To jest moc Rakouska ve vzduchu. Dobrého vojáka Švejka dali k oddělení aeroplánů, aby sloužil ku cti a ozdobě tohoto nového oddílu vojenského. Zprvu vytahoval na vojenském letišti aeroplány z hangáru a čistil kovové součástky terpentýnem a vídeňským vápnem.

Sloužil tedy u aeroplánu od piky. A jako důstojnému kurátovi v Tridentu čistil pečlivě koně, tak zde pracoval s chutí na aeroplánech, kartáčoval plochy, jako by hřebelcoval koně, a v hodnosti desátníka vodil hlídky hlídat hangáry, které poučoval: "Lítat se musí, a proto, kdo by chtěl ukrást aeroplán, každého zastřelte."

Asi za čtrnáct dní dělal cestujícího. To jest asi velmi nebezpečné povýšení.

Zatěžoval aeroplán a lítal s důstojníky. Dobrý voják Švejk se však nebál. S úsměvem vyletěl do vzduchu a pokorně a uctivě díval se na důstojníka řídícího letadlo a salutoval, když viděl před sebou vyšší šarže, pohybující se pomalu po letišti.

A když někde spadli a rozbili aeroplán, tu prvni vždy z trosek vylezl dobrý voják Švejk, a pomáhaje důstojníkovi na nohy, hlásil: "Poslušně hlásím, že jsme spadli a že jsme živi a zdrávi."

Byl to příjemný společník. Jednoho dne vyletěl s důstojníkem Herzigem, a když se octli ve výšce 826 metrů, přestal motor fungovat.

"Poslušně hlásím, že nám došel benzín," ozval se vzadu za důstojníkem příjemný hlas Švejkův, "já, poslušně prosím, zapomněl dolejt nádržku." A za chvíli nato: "Poslušně hlásím, že padáme do Dunaje."

A když vynořily se za chvíli jejich hlavy z rozčeřených, zelenavých vod Dunaje, řekl dobrý voják Švejk, plavaje za důstojníkem ke břehu: "Poslušně hlásím, že jsme dnes udělali výškový rekord."

Bylo před velkými slavnostními vzlety vojenskými na letišti u Vídeňského Nového Města.

Prohlíželi aeroplány, zkoušeli motory a konali poslední přípravné práce ku vzletu.

Poručík Herzig hodlal vzlétnout se Švejkem na Wrightově dvojplošníku, ku kterému byl přimontován přístroj Morrissonův, pomocí kterého lze vzletět bez rozjezdu.

Byli zde vojenští zástupci cizích mocností.

O Herzigův aeroplán velice se zajímal rumunský major Gregorescu, který posadil se dovnitř a prohlížel páky a kormidla.

Dobrý voják Švejk na rozkaz poručíkův spustil motor, vrtule se otáčela, Švejk s velikým zájmem upravoval, sedě vedle zvědavého rumunského majora, drátěné lano spojující výškové zadní kormidlo a počínal si tak rozšafně, že shodil majorovi z hlavy čepici.

Poručík Herzig se dopálil. "Švejku, vy osle jeden, leťte ke všem čertům."

"Zum Befehl, Herr Leutnant," zvolal Švejk, chopil se výškového kormidla a páky přístroje Morrissonova a aeroplán vznesl se od země s daleko slyšitelnými, pravidelnými výbuchy výborného motoru.

20, 100, 300, 450 metrů ve výšce směrem k jihozápadu, k bílým Alpám, rychlostí 150 km za hodinu.

Ubohý rumunský major vzpamatoval se nad nějakým ledovcem, nad kterým letěli ve výšce takové, že mohl jasně pod sebou rozeznávat přírodní krásy, sněžná pole, propasti zírající přísně a hrozivě na něho.

"Co se to děje?" pravil, koktaje strachy.

"Letime dle rozkazu, poslušně prosim," odpověděl uctivě dobrý voják Švejk, "pan poručík rozkázal:

Leťte ke všem čertům; tak letíme, poslušně prosím."

"A kde, kde se spustíme?" tázal se drkotaje zu­y zvědavý rumunský major Gregorescu.

"Poslušně prosím, že nevím, kde spadnem. Letím podle rozkazu a dovedu jen nahoru, dolů neumím" my jsme to nikdy nepotřebovali s panem poručíkem. Když jsme byli ve výšce, tak jsme spadli sami od sebe."

Přístroj ukazující výšku udával 1860 metrů.

Major křečovítě se držel tyčí a křičel rumunsky:

"Deu, deu, bože, bože,"· a dobrý voják Švejk, pracuje obratně s kormidlem, zpíval nad Alpami, přes které letěli: "Ten prstýnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu, prachsakra, pročpak ne, až já přijdu k svému regimentu, do kvéru ho nabiju."

Major se hlasitě modlil rumunsky a klel strašlivě, kdežto čistým mrazivým vzduchem ozýval se dále jasný hlas dobrého vojáka Švejka: "Ten šáteček, cos mi dala, ten já nosit nebudu, prachsakra, pročpak ne, až já přijdu k svému regimentu, kvér s ním pucovat budu, prachsakra, pročpak ne."

Pod nimi se křižovaly blesky a zuřila bouře.

S vytřeštěnýma očima díval se major před sebe a sípavým hlasem se tázal: "Kdypak to skončí?"

"Rozhodopádně," odpověděl usměvavě dobrý voják Švejk, "alespoň my jsme vždycky s panem poručíkem někam spadli."

Byli někde nad Švýcary a letěli k jihu. "Jen strpení, poslušně prosím," pronesl dobrý voják Švejk, "až nám dojde benzín, tak musíme spadnout."

"Kde to jsme?"

"N ad nějakou vodou, poslušně prosím, moc vody je to, asi spadnem do moře."

Major Gregorescu omdlel a zaklínoval své tlusté břicho do tyčí, takže pevně vězel v kovové konstrukci.

A nad Středozemním mořem zpíval si dobrý voják Švejk: "Kdo chce býti veliký, musí jísti knedlíky, ajn, cvaj, na vojně ho nezabijou, ajn, cvaj, poněvadž jed knedlíky, ty vojanský knedlíky jako hlavy veliký, ajn, cvaj."

A dál si zpíval dobrý voják Švejk nad těmi obrovskými plochami moře ve výši jednoho tisíce metrů: "Mašíruje Grenewil Prašnou bránou na špa­cír ... "

Mořský vzduch probudil majora ze mdloby. Podíval se do té příšerné hloubky, a zpozorovav moře, zvolal: "Diu, diu," a omdlel poznovu.

Letěli nocí a letěli pořád. Najednou dobrý voják Švejk zatřásl majorem a řekl dobrácky: "Poslušně hlásím, že letíme dolů, ale nějak volně."

Klouzavým letem snesl se aeroplán, kterému došel benzín, do palmového háje u Tripolisu v Africe.

A dobrý voják Švejk, pomáhaje majorovi z aeroplánu, zasalutoval a řekl: "Poslušně hlásím, že je vše v pořádku."

Byl to světový rekord, jenž dokázal dobrý voják Švejk, který přeletěl Alpy, jižní Evropu, Středozemní moře a snesl se v Africe.

Major, vida kolem sebe palmy, dal Švejkovi dva pohlavky, které přijal dobrý voják Švejk s úsměvem, neboť konal jen svou povinnost, když mu řekl poručík Herzig: "Leťte ke všem čertům."

Co se stalo dál, o tom těžko povídat, poněvadž bylo by snad velice nepříjemné pro ministerstvo vojenství, které jistě zapře, že by nyní u Tripolisu spadl rakouský aeroplán, neboť tím octli bychom se před velkou mezinárodní zápletkou.

 

---

▲▲▲

Dopisy z fronty

I.
25. září 1916
 

Od K... slyšeti neustále hřmění děl. Vzduch se otřásá výbuchy těžkého dělostřelectva. Připadá to jako ohromná bouře, podzemní otřesy, vulkanické katastrofy. Země se chvěje, země duní temně. Každá vteřina tohoto velkého zápasu stojí tam pod K... život pěti Němců.

A zde ve vesnici hraje hudba našeho pluku do té zlé bouře moderní válečné techniky: "Proč bychom se netěšili".

Opravdu, proč bychom se netěšili. Nejen kvůli tomu, že tam padají mušketýři braniborských regimentů, ale kvůli tomu, že zde všude ve vesnici, kolem dokola, daleko široko v lesích, táboří české vojsko, první naše české vojsko po několika staletích.

Že jsou tu tisíce dobrých českých lidí, kteří vzali vintovky do rukou, rota za rotou, pluk za plukem kvůli malé zemi daleko na západě, kvůli těm několika tisícům čtverečních kilometrů, které znamenají pro nás vše, slávu i bolest, proklínání mučedníka, surový výsměch rakouských marodérů.

Připozdívá se. Není žádné moci na světě, která by mohla zachrániti Rakousko, když z vůle sjednoceného národa tisíce dobrovolníků vzalo bajonety do rukou a udělalo slavný historický škrt přes Rakousko-Uhersko.

Jsou tu u samé fronty, kde země duní výbuchy, historické večery v ležení prvého českého vojska nové doby.

Tak tábořili Xenofontovi bojovníci na slavné jeho anabasi, než prorvali si cestu do svého Řecka.

A takové byly i večery v ležení božích bojovníků naší nejslavnější epopeje, než za ranního úsvitu hnali jsme se na Němce od Tachova.

Historie se vrací.
 

 

*
 

Jádro našeho vojska táboří kolem vesnice po lesích. Sama vesnička jest ukryta mezi močály a jezírky. Jednoduché dřevěné chalupy, rybník uprostřed, pár rozbitých střech. Došky snědly koně Němců. Nikdo o ní nevěděl. Mizela v moři osad velikého Ruska, nepatrná, maličká, ale pro naši novou historii její jméno bude vždy znamenat něco drahého, velkého, jako vše, co spojeno s naším odbojem.

Zde bylo koncentrační středisko první československé brigády. Tudy kráčeli naši hoši se zpěvem po jejích písčitých cestách mezi chalupami, zde zablýskali synové Čech ocelovými bodáky. Až se vrátíme do osvobozené vlasti, budeme se s tou malou vesničkou mazliti na mapě a svým dětem budeme vyprávěti o rozbitých chalupách, stodolách, rybníku daleko v Rusku a velkých čapích hnízdech na stromech.

A zemljačkové, až se vrátí do svých domovů, budou vypravovati o podivných chlapících, kteří přišli z Austrie, aby proti Austrii bojovali, celý den zpívali a křičeli: "My chceme na Němce." Vot nerazbereš! A kteří stavěli si takové paláce v lese.

Všechna čest našim hochům. Ať vyjdeš z vesnice na levo nebo na pravo, na sever, či na jih, setkáš se s dokonalými výtvory stavitelského umění.

To nejsou zemljanky, to jsou dáční budovy, to je celá vilová čtvrť. Při tom trochu gaskoňské vychloubačnosti a už tě vítá nápis: "Palác Koruna", a vedle hned na jedné takové polopodzemní a nadzemní stavbě, která má dva vchody, hrdý název: "Passage".

V jedné zase stavbě bydlí jich sedm. Nemohli najíti příhodnějšího názvu než : "U sedmi čertů".

A jeden dobrý hoch, kterému již několikráte jeho dům spadl na hlavu, pochválil sám svou píli a vytrvalost na nově vystavěné stavbě nápisem "U pilného brabence".

Máme tam i svého českého Oněgina, který má stavbu s nadpisem "Taťána". Na jeho Taťáně už roste lišejník.

Jsou tu stavby nejrůznějších velikostí a nejrůznějších slohů. Na některé lpí pot jednotlivce, samotáře, který si vystavěl sám, bez cizí pomoci, velkou podzemní budovu, na principu bobřích staveb a v prázdné chvíli snaží se ji zdokonaliti a chodí na výzvědy do okolních zemljanek, aby tam nasbíral nové zkušenosti. Na jiné stavbě pracovalo zas a bydlí v ní několik hochů, kteří se spojili, aby provedli dílo architektonicky bezvadné.

Má to však tu stinnou stránku, že oni snaží se vytvořiti něco, co zde ještě nebylo, a přečasto rozcházejí se v názorech. Ten chce, aby to mělo dva východy, ten zas přichází s nějakým novým vynálezem, týkajícím se střechy, a dokládá se přísahou, že jeho střecha nepropustí vodu. Někdo z nich chce tam míti patentní ventilaci, kterou si vymyslil a kterou nemůže nikde jinde uplatniti. Třetí si přeje míti vchod na druhé straně. Porady, urputné řečnické srážky a z čista jasna vyroste zcela něco nového, co se všem líbí, poněvadž se shodli na původním principu: udělati něco, co zde ještě nebylo.

A tak vidíme zde nejodvážnější a nejrůznější slohy. Jeden si vystavěl něco, o čem tvrdí, že jest to rokokový zámeček, ačkoliv celé okolí shoduje se na tom, že jest to nějaká indiánská udírna. Jeho soused snaží se ho přetrumfnouti a vystavěl podzemní stavení, kterému všichni říkají: Židovská synagoga.

Nejoblíbenějším názvem zůstala však vila s něžnými přídavky jako "Mařenka", "Boženka". A kolem je les, les do nekonečna, s močály, jezírky. Některé roty si vystavěly pravé zahradní město, čisťounké, s cestičkami, posypanými žlutým pískem. A písku je zde...

Smete se jen jehličí a nejkrásnější cesta v parku se tomu nevyrovná.

Naši hoši objevili, že pod písčitými vrstvami nalézá se kamnářský jíl. Nevím, zdali je to opravdu to, jak tomu říkají, ale v každé stavbě jsou dnes kamna. Každá ta zemljanka má kamna a v každé se topí a každý považuje svá kamna za nejlepší. Zemljačkové, kteří se chodí dívat na ty zázraky, odnášejí si dojem, že co Čech, to rozený kamnář. Vymýšlejí si různé kamnářské patenty a nové systémy odvádění kouře. Všude viděti čilý stavební ruch. Ale též některé smutné národohospodářské zjevy. U sedmé roty druhého pluku prodal jeden svůj palác nějaké společnosti za tři paklíčky machorky.
 

 

*
 

Občas nás zde navštívily německé aeroplány, pak si to učinily svým denním zvykem a každé ráno házely bomby na blízkou železniční stanici. Naši hoši tomu říkají "Ranní modlitba". Někdy kroužil jeden a jindy objevilo se jich celé hejno. Naše baterie a letčíci uspořádali na ně pravidelnou honbu. Občas sbili nepřátelský aeroplán s nadoblačných výšin po tuhém boji, kdy celé okolí žádostivě sledovalo výsledek zápasu ve vzdušné aréně, kdy vysoko nad námi vybuchovaly šrapnely, zanechávajíce bílé obláčky na modrém pozadí nebes. A nepřátelský aeroplán proplétá se mezi tím, dělá obraty, kličkuje, aby cíl našich baterií byl tím nepevnější.

Šrapnely vybuchují pod ním, nad ním, po stranách, stále přibývají nové obláčky v lazuru, tvoří dlouhou křivku, různé trojúhelníky a rýsují pozorovatelům cestu aeroplánů.

Pozorovatelé jsou nespokojeni. Některý z našich hochů již to nemůže vydržeti a vystřelí z vintovky na vzdušného piráta.

"Víc na pravo, tak ještě trochu na pravo, výš!", křičí z roty, jako by to mohli odtud slyšeti u našich baterií, vzdálených odtud několik verst. Baterie zvyšují svou činnost. Ozývají se temné rány výstřelů a jasné, zvučné daleko nad námi, výbuchy roztrhaných šrapnelů. Rány jdou blíž a blíže, kolem aeroplánů plno bílých obláčků dýmu. Je zřejmě viděti, že letec ztrácí rozvahu a klid. Otáčí letadlo, snižuje a hned zvyšuje let, klesá, stoupá, vrtule drnčí, nové výbuchy šrapnelů a z aeroplánu vyšlehl oheň. A jako poslední sliny raněné saně, syčí to nahoře a hvízdá, k zemi cosi neviditelného zabzučí, zapadne. Němec střílí ze strojní pušky. Těsně nad aeroplánem nový výbuch. Obrovský raněný pták snáší se k zemi.

Německá svoloč padá do našich rukou. Opravdu, jiný název pro ně není. Jeden z těch ďáblů zabil před několika dny bombou z aeroplánu v Sárnech osmiměsíční děcko.
 

 

*
 

Naši hoši jsou mistři v dělání ohňů. Dříví je zde v okolí do nekonečna a večer kolem do kola planou ohně. Všichni se těší, až budou zapalovati Schönbrunn. Večer se sedí dlouho do noci a není divu, že vznikají různé otázky, které se luští. Podávám některé ukázky: Jaké peníze zavedeme v Čechách, až se vrátíme? Co uděláme s císařskými statky, které skonfiskujeme? Kam utečou Němci z Prahy? Počká si místodržitel na to, abychom ho pověsili? A hodiny při tom plynou...

Možná, že někde v okolí bývá za těchto nocí chladno, ale nám všem je zde teplo. Teplo v duši, poněvadž jsme mezi svými, mezi těmi zlatými srdci. Dobrou noc, hoši...

A země zase duní výbuchy těžkého dělostřelectva, hučí to v oblacích jako bouře, stejně jako včera a předevčírem, kdy Němci na Stochodě dostali velký výprask.

 

 

Dějstvujuščaja armija.

 

II.
Dějstvujuščaja armija, 17. října 1916

Není ničeho, co by Vás mohlo zajímat a upoutat na delší chvíli. Občas tu padá déšť promíchaný se sněhem. Mám byt u jednoho ještě chudšího člověka, než jsem sám. Spím v nízké rozbité chatě s velkým černým kancem, který strašně chrochtá a ježí štětiny, kdykoliv se na mne podívá. Celou noc nespíme: kanec má strach, abych ho nesnědl, a já zas chovám obavy, aby mne nesežral. Náš chazajin se s námi dělí o brambory a tak to tlučeme den ze dne. Občas přijdou noviny a tu se dovím něco o světě. Za chalupou jsou močály a ty jdou až k Severnímu moři. Jak jdou daleko na jih, nevím, ale bude-li pršet, jako prší dosud, potáhnou se za týden až k Černému moři. Je zde na střeše jeden čáp. Stojí stále na jedné noze, tak mám v úmyslu mu druhou uřezat a upéci, když ji nepotřebuje. Celková nálada asi jako za dnů potopy. Z Kijeva nedostal jsem doposud ani řádky od nikoho. Polovičku práce mám již za sebou a za tři neděle budu hotov s celými dějinami českého vojska až do dnešní doby. Ústřice jsou zde velmi drahé. Tucet stojí 120 rublů.
 

 

III.
7. listopadu 1916
 

Co tu v tomto kraji přešlo již vojska! Kraj slavný starou slávou kozáckou, když Záporožci táhli na Varšavu. Pak vyrazili sem z Litvy rytíři Henryka Sienkiewicze z jeho románu "Ohněm a mečem". Občas potkáš v lese na silnici nějakou skupinu opožděných křižáků, kteří jdou do zajetí v pruské uniformě. Vyhublé, hladové postavy, které nemohla nasytit ani německá pseudo-kultura, ani řeči císaře Viléma II. Strašně se Němci změnili po těch dvou letech nepodařených kampaní. Balon jejich nafouklosti značně splaskl. Jdou v nepořádku po silnici, s hlavou k zemi svěšenou. Je po pruské disciplíně. Dívají se kolem tak nějak smutně, jako by se učili nazpaměť nějakému článku Hardenovu z posledních čísel berlínské "Zukunft", kde Harden mluví o německé beznadějnosti.

Jediné, co si zachovali, jsou nějaké zbytky z národního charakteru. Ve vedlejší vesnici, kde byla skupina zajatých Prušáků přes noc, pražili si žaludy, které nasbírali v lese po cestě. To udělali již germánští barbaři za dob Julia Césara.

Je tu kraj, opředený starými pověstmi a vzpomínkami na nájezdy Tatarů, na výpravy švédské. Vše přešlo. Vlny opadly, zahynuli Tataři, ruská pěst šla vždy nepříteli dobře přímo do zubů. A pokud se týká Němců, tu nezůstaneme my, Češi, pozadu za bratry.

Naše roty na posicích jsou roty georgijevské.

Předešle se opět vrátila celá řada georgijevských kavalírů. A o svých činech nechtí ani mluvit. Nestojí prý to za řeč. Pod ohněm celého rakouského pluku našich čtyřicet hochů dostalo se do prvních okopů, zajali kumpanii, zjistili, kde leží dělostřelectvo, a došli si ještě do vesnice pro rakouský automobil. Aby nejeli s prázdnem, naložili tam nějakého hejtmana od štábu, kterého chytili v zemljance a vrátili se šťastně. Hejtman se tak polekal, že se musil převléknouti.

"Tak jako s tím hejtmanem," poznamenává jeden s obalem, "dopadne to nakonec i s Rakouskem".

Venku sněží a je příjemné sedět v teplé chatě, neboť dříví je zde dost. Je k disposici celý prales. Kácí se jen staré stromy, neboť naši hoši rozumí lesnímu hospodářství.

Jeden z našich statečných bojovníků, který se vrátil na oddych a má čtyři kříže, plete si na peci punčochu.

Jiný, který ještě se třemi došel si nedávno do německých okopů pro strojní pušku, sedí u okna a čte v knize, kterou nosil s sebou na posici. Čte verše Tibulla a Ovidia. Je to profesor gymnasia někde na Moravě.

Je slyšet stálé hřmění děl a při tom, kdy se země otřásá výbuchy, jiná skupina v chatě jest v čilém rozhovoru o kráse renaissance.

Rafael, Tizzian, Leonardo da Vinci, Michel Angelo, Bruneleschi. A mladá chozajka, jejíž muž je v Americe, poslouchá s údivem. Připadá jí vše, čemu nerozumí, velmi záhadným a podivným.

"Je to zvláštní," povídá, "naši lidi, u našeho cara, ale nerozebereš. I psát umí po našemu, i po anglicku." Psali jí totiž adresu do Ameriky. "I v cerkev naši chodí, a křižují se, když jí. I čapky s hlavy při jídle smeknou. Naši lidé, ale nerozumíš, když prvně přišli, tak jsem se lekla a bála a dnes..." Usměje se šelmovsky.

Dopadne to, jako kde jsme stáli dřív. Tam se nás napřed také baby bály a pak plakaly, když jsme odcházeli. A "para goluběnkých glaz", jako v té písni, která je dnes moderní: "iskala sredi uchodivších vinovníka těch milých prokaz".

Ale nejsou to jen modré oči, většina je zde černobrvých, černookých a naši hoši se naučili již "balákati" po jejich.

Široko daleko po vesnicích stojí tu české vojsko. Loni chtěli již odtud obyvatelé utíkat, ale dnes přítomnost našich hochů zaručuje úplnou bezpečnost majetku. Není strachu před nepřítelem. Jen není zaručena bezpečnost srdéček zdejších děvčat.

Naši hoši jsou takoví "ladňutki", "hrečni". Jak chodí si čistě, krasavci, moudří. Tak si vypravují dívky mezi sebou. Ať si to naši přečtou a ať třebas zpyšní. To nevadí. "Skromnost krášlí muže, ale pravý muž se krášliti nemá," říkali staří stoikové, a proto nemíníme být skromnými.

A naši hoši nejsou také nijak skromní. Když večer se rozhovoří, tu již nestačí jen dobytí Vídně. Chtěli by vyhladit i Štyrský Hradec. Ale ten, myslím, že přenecháme Italiánům na pospas.

A venku sněží neustále. Vše pokryto bílým kobercem, ve kterém je v okolí tisíce a tisíce šlépějí. To jsou šlépěje a stopy českého vojska. Jdou daleko až za ty černé lesy na posice. Tudy šel český lev. A pevně věříme, že dojde do Čech. Je v tom opravdu něco obrovského a silného, něco, co bude tvořit nové české dějiny.

Žádali mne zde hoši na frontě, abych odtud z dějstvujuščí armády poslal pozdrav všem zajatým českým vojákům do zajateckých táborů od jejich bratří, stojících již na frontě proti odvěkým nepřátelům Čech, pozdrav od všech českých našich pluků na frontě, stojících s vintovkami v ruce proti Rakušákům a Němcům, a čekajících na povel k pochodu na rozbití Austrie.

Žádali mne, abych dodal k tomu pozdravu, že očekávají jich brzký příchod v řady české armády.
 

 

IV.
 

Mně odpusťte ten dopis veršovaný.

Dnes patnáct let, kdy první psal jsem básně

na krásné oči jakés slečny Hany.

Ty básně žádný sazeč nikdy nevysázel,

můj redaktor je klidně do koše jen házel.

V ten jubilejní den vždy verše pracně tvořím

a redaktory s nimi do umdlení mořím.

 

Kraj zapad sněhem. Na frontě hřmí děla:

Vichřice hřímá v stromě koruně.

Výbuchy granátů se krajina chví celá.

V Rakousku změna na trůně.

 

V Polesí kolem naše ohně planou,

lovecké zdáli zazní fanfáry,

kde naše roty chodí na čekanou

na Austriáky, Němce, Maďary.

 

Pak za večerů v chatách při svitu jen loučí,

se různé luští problémy,

Rakousko s mapou Evropy se loučí,

proň není místa na zemi.

 

Nedávno u pluku se slavný pohřeb konal,

starého Frantu v chladný kladli hrob.

S oprátkou na krku. Nám líto, že dřív skonal,

než dožil by se ještě horších dob.

 

A od chochlušek, dívek Malé Rusi,

učí se hoši motat konopí.

Až vrátíme se, v praxi se to zkusí,

a na kom, každý pochopí.

 

My doma tolik přátel vždy jsme měli

a různých přítelíčků, jemine,

Pár tuctů šibenic a oprátek vlak celý,

však odměna ty pány nemine.

 

O čem dál psát? O pomstě naší kruté?

Louč dohořívá, třeba jíti spat.

Kolébku naší české revoluce,

náš Kijev zdravte nastokrát.

 

V poli, 23. listopadu 1916.
 

 

V.
V poli, 15. srpna 1917
 

V některých časopisech ruských četl jsem zprávu, že snad teprve po válce budou náležitě oceněny všechny služby, které vykonala česká brigáda se svými pluky v dny ruského ústupu ve východní Haliči.

Pokusíme se vylíčiti krátce, jak zasáhli čeští vojáci v těch dobách největšího zmatku na urovnání a udržení fronty, a jak, což možno bez nadsázky říci, zachránili přilehlé gubernie ruské a jak rozbili narychlo vypracovaný plán Mackensenův.

Vychází dnes na jevo, že první kolísání ruské fronty z 5. července t. r. bylo v bezprostřední spojitosti s velkými demonstracemi bolševiků v Petrohradě, kteří vydali heslo pro frontu a posici k vojsku stávkovat a odejít z okopů. Byla to jakási sabotage ve válce, počínající sebezmrzačováním tisíce přívrženců bolševismu, kteří se stříleli do prstů a odcházeli z posice. Tato bolestná procedura stávková 5. července proměnila se v násilnou stávku na celé řadě ruských haličských posic. Pluky, mající útočit, zadržovány byly násilím jinými pluky, které stály v záloze; provedena nezřízená masová agitace mezi čerstvě přibylými prapory a konečně přikročeno k vypracovanému plánu – dobrovolnému opuštění posic.

Není doposud náležitě vysvětleno, který pluk to byl, jenž zradil prapor revolučních vojsk, rozbivši tak slavně 18. a 19. června opevnění Rakušanů a Němců ve východní Haliči, klíče to ke Lvovu. Dnes na těch místech hrdinných zápasů lidí chápajících, co to znamená rozbít militaristické Německo a Rakousko, zpívá si Prušák "Wacht am Rhein" a Rakušan "Oesterreich, du edles Haus". A není pochyby, že hřbitůvek našich hochů v Cecové, padlých ve slavných dnech našeho vítězství u Zborova a na Krásné Lípě, prohlíží dnes rakouský feldvebl s vojenskou komisí a opisuje pro úřední doklady nápisy na hrobech našich hrdinů.

Není v tom ani trochu sentimentality, když si na to vzpomeneme. Nás zmocňuje se zlost, tak hrozná zlost nad tím, co ztraceno vinou zrádců, podplacených zlatem.

A tak se stalo, že 5. července přišli Austriáci a Němci, aby zhanobili hroby našich hrdinů v Cecové.

Dnes, když o tom přemýšlím, nedovedu užíti pravého slova pro tento pojem, který pojmenovaly ruské časopisy ústupem. Byl to ústup? Byl to útěk? Ani jedno, ani druhé. To bylo něco podobného, jako když někdo odejde ze zodpovědného místa a nechá hořet v slámě svíčku a jde klidně domů. Angličané tomu říkají "moral insanity".

Najde se někdy psycholog, který vysvětlí vše, co se dálo v duši vojáků těch gvardejských pluků, kteří odešli z okopů, zahodili pušky do žita a šli drancovat týlová skladiště prádla, cukru a machorky, kteří vyházeli patrony ze sumek, aby měli tam místo pro konservy z vydrancovaných skladů v Jezerné, Tarnopoli a jinde, kteří zanechali okopy nechráněné a do jednoho dobrovolně odešli a klidně proudem odcházeli z posic, nic nedbajíce, že na některé části posic stojí jejich druzi, které po jejich dobrovolném odchodu obklopují vlny Němců a Rakušanů, že tam stojí jako ojedinělé ostrůvky, vzdorujíce obrovské přesile nepřátel, opuštěni od všech, bez naděje na podporu.

A ty ostrůvky, to byly pluky naší první české střelecké brigády. Stály jako hráz a vzdorovaly přívalu Němců. Spoléhaly jen na sebe. Ve dnech od 5. do 15. července byly jedinými, které zadržovaly útoky Němců. Od Ostašovců na Borky Velké, od Slachtinců nad Grabovku a Teklovku české bodáky bránily rozvinutí zmíněného narychlo sestaveného plánu Němců, kteří chtěli využitkovati situace a rychle přesunout frontu do pohraničních ruských gubernií a současně obejít armádu, stojící mezi Stanislavovem a Karpaty. Němci chtěli způsobit na tarnopolské frontě paniku.

"Jaké štěstí, že tam byli Češi", četl jsem v jednom časopise. Je to ošemetná věc, spoléhati ve válečné vřavě na šťastnou náhodu, ale není to tak ošemetné, jako kdybychom spoléhali na to, že v první linii stojí ještě ruské vojsko, jako se to stalo u Ostašovců 5. července, první den tzv. ústupu, kdy některé roty 1. pluku byly vyslány na "podržku" i s celým oddílem strojních pušek.

Došli jsme ráno na posici, slunce již začalo vycházet, a tu bylo zřejmě vidět, že v okopech v první linii není ani jednoho "zemljáčka". Dodnes nedovedu si vysvětlit, kdy zmizeli, patrně jsou zahrnuti v čísle těch 42.000 zajatých, o kterých píší německé noviny.

Okopy byly tedy prázdné a za půl hodiny začala německá artilerie střílet daleko za nás. Nedalo se nic dělat. Několik rot prvého pluku ustoupilo tedy k vesnici Bohdanůvce i s kulomety a tam již na nás střílely německé strojní pušky. Od první linie až k Bohdanůvce je pět verst dozadu. A v té vzdálenosti nebylo ani jednoho vojáka, kromě několika zemljáčků, kteří spali v žitě a čekali, až pro ně přijdou Němci, ačkoliv tam měly býti dvě divise! To je charakteristický obrázek. A tak to začalo 5. července. Jestli na tomto úseku odešli obránci prvních linií do dobrovolného zajetí, na jiných úsecích celou noc odcházely z posice tlupy vojska bez ručnic, nedajíce se zadržet ničím a stereotypně odpovídajíce, že jdou domů si odpočinout nebo že jim "nadojelo". Za těchto okolností byla situace následujícího dne taková, že dá se vyjádřit prostě slovy "Naše brigáda se musela probíjet." A proto vznikly ony zprávy plné poplachu, kdy chvěla se česká srdce o osud našich hochů, o osud základu naší armády. Nebylo to nic divného. Němci útočili již v rayoně Zbaraže a naši se ještě drželi pod Jizernou. Němci obstřelovali Tarnopol a naši je odráželi pod Šlachtincemi, Tarnopol hoří a naši se bijí u Grabovců.

A to jsou jména, která budou zapsána zlatými písmeny v historii českého vojska, zejména v dějinách prvního pluku, který na té linii měl proti sobě nejsilnější německé oddíly druhé armády.

A jména obcí na tarnopolském úseku budou zapsána na vždy černými písmenami v historii oněch německých pluků, které přišly do styku s bodáky první české brigády.

Jedině první pluk rozbil několik pluků gardových, které přijely z francouzské fronty.

Plán Mackensenův, rychlý úder, způsobení paniky, obejití karpatské armády a silné rozvinutí se dopředu, úplně se rozbil o naše bodáky.

Kdo viděl naše protiútoky, ten litoval, že nás není alespoň armádní sbor. Němci by byli nestačili utíkati.

U Grabovky, jak vypravovali zajatí Němci, čtyři útočící prapory nedaly se pohnouti, aby šli kupředu, poněvadž někdo vykřikl: "Die rotweissen kommen!"

A tak čtete v ruských novinách: "Jaké štěstí, že tam byli Češi!" Trochu egoistické ocenění naší nesmiřitelné pěsti.

Je těžko dnes rozhodnouti, na kterých místech odstupující fronty vyvrcholila neústupnost naší první brigády, neboť všechny pluky po celé délce velkého německého průlomu do poslední chvíle zadržovaly a také zadržely nátlak obrovské německo-rakouské přesily s takovou chladnokrevností, že nejen train ruských částí mohl se zachránit, ale hlavně dělostřelectvu byla dána možnost ustoupiti včas, takže na místech, kde stáli naši, nebylo ztraceno ani jedno dělo. První pluk dal též možnost, háje výšin u Ostašovců, vyhoditi do povětří velká skladiště intendatury v Jezerné, takže Němcům nepadlo tam mnoho kořisti do rukou, a kryl též s úspěchem ústup trainu celého armádního sboru, zatím co druhý a třetí pluk nedovolil divisím německo-rakouské armády, aby mohly způsobit paniku na kolísající frontě směrem ku Zbaraži.

Němci dnes přiznávají, že to byla "unverhoffte Offensive"; kdo však viděl, v jaké souvislosti bylo stažení jejich sil z francouzské fronty na tarnopolskou se stávkou v ruském vojsku na tomto úseku, kde převládali bolševikové v plukovních komitétech a sledoval na místě, jak rozvinovali Němci a Rakušané své operace v oněch výběžcích fronty, nabývá přesvědčení, že ta "unverhoffte Offensive" byla vlastně společně propracovaným válečným plánem německo-rakouského generálního štábu s Leninovci. Že při tom naše účast na zaprodaném a zrazeném úseku neskončila tragedií pro naši brigádu, to už leží ve strategické schopnosti velitele brigády, důstojnictva pluků a všeho mužstva. V těch krutých dnech všichni chápali, jaká odpovědnost leží na ocelové hradbě našich bodáků a jaký velký mravní význam má pro celou ruskou armádu, když se zemljáčkům dokáže, že příval Němců se dá zadržeti.

Dali jsme tím možnost, že masy svedených lidí, zahodivších ručnice, počaly ze své psychosy navraceti se do normálního stavu a zastavovaly se, když viděly, že vpředu stojí ještě někdo, kdo zabrání vpádu Němců na ruské území.

Hovořili jsme s jedním z těch desorganisovaných mas. "Vidíš," řekli jsme mu, "my jsme se šli bít za vaši ¨zemlju a volju¨ a vy jste odešli a zanechali nás v tom přívalu německo-rakouských vojsk, kde na náš každý pluk se hrnuly dvě divise."

Měl modré, dobrácké oči, ve kterých se objevily slzy. "My nepodumali," řekl a začervenal se, jako když dítě přistihneš při něčem nepatřičném, "nám řekli, že když odejdeme z Haliče, že on udělá mír a my se vrátíme ke svým babám."

Od 5. do 15. července trval velkolepý zápas naší brigády s nepřítelem několikrát silnějším. Bylo třeba bránit celou řadu přechodů přes množství haličských říček a býti těch deset dní a nocí stále na stráži, nesčíslněkrát za den odrážet útoky a spoléhat se v záplavě nepřítele jedině na sebe. Nebylo nikoho, kdo by nás vystřídal, neboť jsme kryli odchod.

Naše roty odpovídaly na každý útok Němců řadou protiútoků, vracely se opět slavné dny vítězství u Zborova, Němci utíkali a zas přišel rozkaz ustoupit, poněvadž po stranách se odcházelo bez boje s takovou lehkomyslností, jaké byla schopna celá řada gvardejských pluků... Vykonali jsme svou povinnost. Nejen, že jsme se probili, ale spletli jsme důkladně plány občana Mackensena.
 

 

*
 

Dnes přemýšlíme v klidu o dnech minulých. Štáb pluku leží v zámečku, kolem starý park, spustlý místy a opuštěný, jako privilegia šlechty. Podivná shoda okolností. Štáb pluku nejdemokratičtější armády v sídle aristokracie... A v těchto dobách zdánlivého klidu, obrazně řečeno, brousíme meče k budoucím tažením. Vše české, co osud války přivedl do Ruska, dnes mobilisuje. Odjel od nás náš vůdce národa prof. Masaryk jistě spokojen. Viděl základy české armády, která dnes roste jako lavina, aby v dohledné době oplatila Němcům a Rakušanům za vše, co český národ vytrpěl.

A prof. Masaryka jistě neopouštěla myšlenka, když od nás odjížděl, že viděl vojsko Nesmiřitelných.

---

▲▲▲

 

Dr. Karel Kramář

 

Dr. Karel Kramář, majitel továrny v Libštátě a jeden z hlavních akcionářů mladočeské pozitivní politiky, vstoupil na veřejnost dne 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou. Toho dne se narodil a za osm dní poté byl pokřtěn. V té době neklonil se k žádné politické straně, ačkoliv bylo to právě za éry Bachovy. A právě v těchto trudných dobách perzekuce se dr. Kramář smál na plné kolo na celý svět. V šesti letech zvážněl a nyní už to šlo rychle kupředu. V devatenácti letech absolvoval gymnázium na Malé Straně. Pak odešel do Německa. Byl členem buršenšaftů v Berlíně a ve Štrasburku. Když prodělal několik studentských pitek, vrátil se do Prahy a studoval tak pilně, že roku 1884 byl povýšen na doktora práv. Od té doby staral se o peníze, jak mu jeho nepřátelé vyčítají. A přece základem této jeho starostlivosti byla kniha, kterou sám napsal a vydal v Lipsku: Papiergeld in Osterreich. Jak vidět, jedná se dr. Karlu Kramářovi hlavně o papírové peníze, což ho charakterizuje i na další jeho životní pouti. V těch dobách stále ještě nevěděl, na čem vlastně je a co z něho bude. Domníval se, že je realistou, a stal se redaktorem Času. A tu jako redaktor realistického časopisu náhle zpozoroval, že není vlastně realistou, ale že je mladočechem. Aby pak se z této spletené záležitosti roku 1890 vymotal, počal brát lví podíl na vyjednávání mezi mladočechy a realisty. Výsledkem toho vyjednávání bylo, že se stal sám definitivně mladočechem a vrhl se na Tábor, kde byl zvolen roku 1891 poslancem. Roku 1894 dal se poslat za Semily do zemského sněmu a u místodržitele osobně vyjednal povolení trafiky vdově Šumanové na dolním předměstí.

Jako říšský poslanec za město Tábor vymohl, že z tamějšího nádraží byl odstraněn automat na vydávání jízdních lístků, který nefungoval. Že i v Táboře vymohl trafiky, rozumí se samo sebou, díky jeho řečnickému talentu. Když vláda viděla, že vymáháním trafik stoupá jeho obliba u lidu a že se stává jí nebezpečným, chtěla rázem zabít důvěru lidu k němu a povolala ho do delegací. Tím nastal v životě dr. Kramáře velký obrat. Od té doby potlouká se dílem v delegacích, dílem po Krymu. A je zvláštní, že to, co má říci v delegacích, říká na Krymu, a co chce říci na Krymu, to říká v delegacích. A tu dlužno zmínit se dále o nové jeho myšlence, kterak pomoci českému národu. Dr. Kramář totiž má ve zvyku, že v dobách nejtěžších zápletek politických, když je českému národu nejhůře, odjede z Čech na Krym, a když se vrátí, je již po bouři. Není to náhoda, je to zkušenost. A na tom právě zakládá se nová politická metoda: Dát volné pole průběhu událostí, nezasahovat nijak do běhu věcí, držet se v ústraní a čekat, až se to přežene, s vědomím, že se to přehnat musí. To jsou základy takzvané pozitivní politiky mladočeské, jejíž hlavním vůdcem je dr. Karel Kramář. Pozitivní politika jest vynálezem dr. Kramáře a jest to něco velkolepého, úchvatného a čistého. Pozitivní politika podobá se poháru křišťálové vody, na které není vidět ničeho, ve které neplave docela nic a která nemá žádných účinků. Pozitivní politika povstala ze slova pozitiv, což znamená ve fotografii obraz získaný z negativu, v mluvnici pozitiv znamená nejzákladnější tvar přídavného jména při stupňování, v matematice máme pozitivní veličiny, pozitiv v hudbě znamená druh varhan bez pedálu, pozitivní pól nachází se u galvaníckých baterií, námořní mapy mluví o pozitivním posunutí pobřeží, ve filozofii znamená pozitiv opak toho, k čemu se dospěje myšlením, pozitivismus znamená celý filozofický směr, všude pozitiv (pozitivní) něco znamená, jenom v politice pozitivní politika neznamená nic, poněvadž, filozoficky řečeno, je to politika, ku které se nedospělo myšlením a přemítáním. Pozitivismus zakazuje vůbec přemýšlení, a proto dr. Kramář je zastáncem pozitivní politiky. Pozitivní politika znamená politiku, kde se nedá zhola ničeho dělat, kde situace sama o sobě jest pozitivní, jest to situace, kde dlužno pohlížet na události tak, jak jsou, kde nelze ničeho měnit, kde možno jedině snad reorganizovat mladočeskou stranu. Dr. Karel Kramář plně vystihl své poslání. On mladočeskou stranu obrodil. Když se nedá dělat nic proti Vídni, možno přece mezi vlastními lidmi dělat reformy. Proto založil proti Národním listům deník Den, který má asi 300 předplatitelů. Že dosazuje ze svých peněz, jest jasno, ale nemůže se vrátit ze započaté cesty.

Za ruské revoluce podnikl jako obyčejně dr. Kramář cestu na Krym, na svůj statek, a když se z ní navracel, přinesly noviny zprávu, že vlak, kterým jel do vlasti, byl přepaden ruskými revolucionáři a vyloupen. V celém českém národě panovala jediná myšlenka: zdali revolucionáři neukradli také dr. Kramáře. Bohudík nestalo se tak a klub poslanců svobodomyslné strany si oddechl. Že jeho činnost jako politika jest známa i za hranicemi, netřeba připomínat. Sluší se jen poznamenat, že redakce francouzského listu Courrier européen požádala dr. Karla Kramáře roku 1905, aby jí napsal článek o výsledcích pozitivní politiky. Od té doby uplynuly již čtyry roky, ale dr. Kramář neposlal jim ani řádky.

Byť bychom tedy nesouhlasili se vším, co podniká ve prospěch české věci, přejeme přece dr. Karlu Kramářovi, aby i dále pracoval ve prospěch českého národa častými cestami na Krym, pozitivní politikou, reorganizováním mladočeské strany a ­co hlavní - hojným vymáháním koncesí ku zřízení tabáčních trafik. Národ, který kromě pozitivní politiky má také trafiky, ten nezahyne.

A v tom hlavně leží zásluha dr. Karla Kramáře

 

---

▲▲▲

 

Ejemovic Rézinka
Z cyklu Dětičky

Byla blbá, měla vodu v hlavě a umřela, když jí byly čtyry roky. Byla to slavná událost pro celou uličku podskalskou, kde bydlela Ejemová s Rézinkou a panem Ejemem, hlídačem vorů.
"Konečně něco," říkaly sousedky, "kdy se člověk bez klepů může ukázat na ulici" Mysleli tím pohřeb a měly nejasné tušení o nějaké pohřební svačině, když se rozhlásilo, že paní Ejemová na rohu u kupce kupovala deset kilogramů mouky. Pak přišla do bytu paní Nové na konci uličky sousedka Ejemovic, hadrářka Koutová, a oznámila, že Ejemová mluvila hned s ní, jakmile doktor prohlásil, že Rézinka do večera nevydrží, něco o koblihách.
Pozve z každého domu jednu sousedku po pohřbu na kávu, mužští budou pít čaj s rumem, hrát karty, pak se pošle pro pivo a bude veselo. Paní Nová jistě bude také pozvána.
Pak hadrářka počala slzet a litovat ubohou matku.
"Ale je to nejlepší pro ni," říkala paní Nová, "holka byla blbá, měla vodu v hlavě, teď je aspoň mezi andělíčky."
"To také říká Ejemová, milá paní Nová, ale je to přece jen hřích. Ono to fakaně nebylo prý jejího muže. Ona si ho uhnala, když byl muž na posledním cvičení. A muž taky není lepší. Co dělá u hokynářky, to by si žádný jiný ženatý katolík nedovolil. No a vidíte. Oba pijí kořalku, milá paní, já nechci o nich nic zlého povídat, ale kořalka je cítit z obou na sto honů. Když přijde Ejem domů, tak žena zhasne lampu, aby v něm ta kořalka nechytla."
Hadrářka přestala plakat, zeptala se, jestli nejsou nějaké hadry a kosti na prodej, a odešla o dům dále.

"Tedy koblihy a zábava," přemýšlela paní Nová, "jednu sousedku z každého domu pozve, tak jen co půjde Pepík ze školy, pošlu ho se svatými obrázky k Ejemům, aby jí je dal do rakvičky."
Když přišel Pepík ze školy uřvaný, poněvadž byl bit, že někde chtěl uříznout kočímu z biče řemínek na prak, dala mu matka několik pohlavků a poručila mu, aby si vyčistil boty a umyl se. Pepík byl bit nyní ještě s větší zlostí rákoskou. "Ty parchante mizernej, já ti dám lámat vařečky."
Umdlela a pustila Pepíka, který si sedl na podlahu a plakal nyní tiše ze vzteku. Kdyby byl hodně silný! Počal přemýšlet, co by udělal. Přehnul by si maminku přes koleno, kdyby on byl maminkou a ona Pepíkem. Až bude větší! Jak ho matka uhodí rákoskou, vytrhne jí rákosku a rozbije zrcadlo, pak maminku zamkne a půjde pít. Když se vrátí opilý ...
Z těchto lůzných snů vyrušil ho hlas matčin:
"Dělej, prevíte, čisti si boty a myj se, nebo ti jich nalohám znovu."
Pepík sevřel rty, šel pro leštidlo a plival do něho: "Nějak dlouho pliváš, uličníku, počkej, až přijde táta!"
Pepík plivl tedy zlostně ještě jednou, a sahaje si občas na kalhoty dozadu, kde ho švihy pálily, zuřivě leštil boty.
Pak se šel mýt k vodovodu, postříkal přitom podlahu, musel přinést ze záchodu hadr na podlahu a utřít ji. Tím se zamazal znovu, dostal pohlavek a musel se mýt znovu. Utřel se do čistého ručníku a byl plísněn, proč se neutřel do starého ručníku.
Pak ho matka trochu okartáčovala, dala mu čistý šátek do kapsy, namazala hlavu olejem na stroj, otevřela skříň a vytáhla ze spodní zásuvky papírovou krabici. Tu otevřela a před Pepíkem objevil se poklad. Svaté obrázky! Byly to obrazy svatých s vyjevenými obličeji, s mučednickými nástroji. Někteří světcové dívali se vesele do světa, jako by měli radost, že jsou mučedníky.
Byly to obrázky přinesené z pouti, darované od sousedek, obrázky po krejcaru bez modlitbičky a po dvou krejcařích s modlitbičkou a po čtyřech s odpustky. Většinou tištěné a vydané židovskými firmami.
"Zde máš deset obrázků, mizero," pravila matka, "umřela Ejemovic Rézinka, víš, ta blbá, co měla vodu v hlavě, půjdeš tedy k Ejemům a dáš ty obrázky Rézince do rakvičky a řekneš paní Ejemové, že se paní Nová dá pěkně poroučet a posílá nebožce, aby si je s sebou vzala do nebíčka. A křížek jí udělej v rakvičce, nebo tě přerazím."
Pln radosti vyběhl Pepík z domu. Uvidí tedy konečně mrtvolu a má deset obrázků. Ohlédl se, zdali se matka za ním nedívá, a jal se je prohlížet. Čtyry nejlepší, které měly nejvíc zlata a nejutrápenější obličeje, schoval zvlášť. Provede s nimi zítra výměnný obchod. Tohohle svatého Petra vymění za katabonek, ten stojí bratru za čtyry krejcary, taky svatého Aloise prodá za dvě housky, svatou Máří za krejcar, za ten si koupí sirky a budou si pak hrát na Výtoní na žháře. Ještě zbude svatý František Saleský. Toho si vymění za kapsle s Kloknerovic Jardou. Šel ulicí a chtěl již zajít do domu smutku, když si vzpomněl, že se může na nábřeží pochlubit svým kamarádům, jaký úkol byl mu svěřen.
Když přišel na nábřeží, nalezl je v proudu zábavy. Hráli si na četníky a na zloděje. Zlodějem zvolili maličkého Pelíška z druhé obecné a právě ho trestali a soudili na hromadě písku. Položili ho na bři¬ho a měl dostat deset ran řemenem, když přibyl Pepík. Pustili ho a vyzvali Pepíka, aby si šel také hrát.
"Já jdu se podívat na mrtvoláka," řekl neslušně Pepík.
Obstoupili ho v mžiku. Pepík vytáhl z kapsy šest obrázků. "Tohle mám dát do rakvičky na mrtvolu."
Jal se hned vykládat závistivým kamarádům.
To se poroučela Ejemovic Rézinka, byla blbá a měla vodu v hlavě. Nyní bude mezi anděly a bude ji večer vidět lítat nad komíny. Bude dělat fšš, fšš! On to už viděl. Je z ní duch a voní jako marcipán. Očima blýská a včera v noci stála u jeho postele, zrovna tak blbá jako zaživa, jenže mluvila německy na něho.
Vypravujícímu Pepíkovi naskočila husí kůže a Kalista se tázal nedůvěřivě: "Ty nás navaluješ, viď?"
"Na mou duši ne!"
"Řekni ještě jednou na mou duši!" "Na mou milou duši!"
Drvota zatáhl Pepíka za kabát: "Pepíku, vem nás s sebou, já ti dám řemen s přezkou. My bychom rádi viděli mrtvolu."
Maličký Pepík počal plakat: "Já jsem ještě neviděl žádnou mrtvolu."
"Tak víte co, kluci, dám vám každému obrázek a půjdete se mnou."
Šli v pořádku, oplývajíce štěstím.
Před domem smutku obrátil se vůdce Pepík k truchlící výpravě: "Ale to vám, kluci, povídám, musíte dělat smutné obličeje, moc smutné obličeje. Zkuste to. Hodně chcíple!"
Zkusili to a Pepík byl spokojen. Zaklepali a vešli. V kuchyni seděla paní Ejemová a pletla punčochu. Pepík k ní přistoupil a počal hovořit, že se dá jeho maminka paní Nová poroučet a posílá pro Rézinku do rakvičky obrázky a že je má tam dát.
Paní Ejemová dala se do pláče a vedla je do pokoje, kde na stole v otevřené rakvičce ležela žlutá Rézinka. Kolem hořely v laciných sádrových podstavcích svíčky. Paní Ejemová odešla a řekla s pláčem: "Tak se, dětičky, za ni pomodlete." Zavřela dvéře a nechala výpravu o samotě.
S Pepíkem v čele obdivovali rakev i Rézinku.
Mráček sáhl jí na nos: "Studený," řekl suše.
Sahali jeden po druhém. "Studenej," opakovali po něm.
"Mají prý andělé na zádech křídla," řekl Drvota, "to jim musí v rakvi růst."
"Já bych ji obrátil," řekl zkoumavý Pepík, "ale stará by mohla přijít a udělat rámus."
Mezitím snažil se maličký Pepíček zhasnout nějakou hořící svíci, a poněvadž byl malý, nedofoukl.
Vysadíli ho tedy, nechtějíce sami zhasínat, a Pepíček, tváře se důležitě, zhasl svíci. Pak Pepík dal návrh, aby jeden po druhém dali do rakvičky obrázky, sám začal a dal do noh.
Po něm Drvota k hlavě a ostatní, až maličký Pelišek, který si postavil židli a dal jí obrázek do úst.
Mezitím vypátral Kalista jablko na kamnech a strčil ho do kapsy, ale byl zpozorován Mráčkem, který ho tiše žádal o půlku.
"Nakašlu ti, najdi si," řekl hrubě Kalista. Mráček ho kopl. Kalista popadl ho za ucho a počal mu trhat vlasy. Nastala rvačka, hluk, když vtom Pepík řekl: "Kluci, honem dělejme, že se modlime."
Přestala rvačka a výprava jala se huhňat: "Mu má šú mu šú ... "
Dvéře se otevřely. "Pojďme," řekl Pepík, a moc smutně.
Paní Ejemová stála u dveří.
"Děkuji vám, dětičky," řekla s pohnutím, "děkuji vám za vaši lásku k.mojí Rézince."
Jednoho po druhém jala se líbat a každému dala krejcar. Dusíli stěží smích, a když vyšli na chodbu, najednou všichni vykřikli: "Hó, hó," a vyrazíli na ulici, zatímco plačící matka rozsvěcovala před Rézinkou sfouknutou svíčku ...

---

▲▲▲

 

FINANČNÍ TÍSEŇ

 

Zřízenec bankovního závodu Procházka a spol., starý Šíma, dodal si konečně po patnácti letech odvahy a zaklepal na dvéře kontoáru finančníka Procházky, aby ho požádal za zvýšení služného od Nového roku o dvacet korun.

Sedí tedy Šíma před panem Procházkou, neboť ten vyslechnuv jeho žádost, pokynul mu, aby usedl, a pan šéf chodí po kontoáru, rozkládá rukama a říká: „Mohl jsem vás hned vyhodit s vaší nestydatou žádostí, poněvadž však mám právě půl hodiny času, chci s vámi promluvit zcela po přátelsku. Chcete, abych vám zvýšil služné o dvacet korun měsíčně, což znamená 240 K ročně. To žádáte na mně v době, kdy Damoklův meč, zdražení peněz, vznáší se nad peněžním trhem? Víte, že alpinky klesají ze 772,- na 759,60, že z 940,- klesly akcie Bedřichových závodů na 938,-. Kurs zbrojovky také klesá, milý pane Šímo. Ze 728,- spadl na 716,40. To jest skutečně hrozné a vy chcete 20 K přídavku!“

Počal spínati ruce a vyrážel ze sebe: „Trh hodnot bankovních kolísá. Vůdčí papír, akcie rakouského úvěrního ústavu, oslaben v posledních dnech a celkové poklesnutí činí 5 K na 664,90, a vy chcete 20 K přídavku. Trh hodnot dopravních vyznačuje se toliko chabými a mizernými transakcemi, akcie státní dráhy klesají o celých 12 korun. Uherská vláda nemohla si ve Francii vypůjčit 100 000 000 K a vy chcete na mně 20 K přídavku.

Německo chce prodat železárny a mluví se o rakouském prodeji státních statků a vy přijdete ke mně a povídáte, jako by se rozumělo samo sebou: ‚Sloužil jsem věrně, pane šéfe, patnáct let, osměluji se prosit,

vzhledem k finanční tísni, všeobecnému zdražení, deseti dětem, děravým botám, chorobnému stavu o 20 K měsíčního přídavku.’ Nešťastníče, máte pravdu, že finanční tíseň je veliká. Akcie Jižní dráhy klesají o 5 korun na kuse a já jich mám ... Ale proč bych vám to říkal, člověče. Pamatujte, že ani akcie Buštěhradské dráhy nemají dnes dobré vyhlídky bilanční a kurs litery A Buštěhradské dráhy klesá z 2 515 na 2 426 a litera B z 1 004,- na 976,-. Vy jste se tedy zbláznil se svou žádostí o zvýšení platu. Člověče, vždyť je to šílenství! Jděte jen na pražskou bursu. Na trhu je tolik hodnot, taková poptávka, ale co je vše platno. Všechny akcie vykazují strašlivé oslabení. Ani jedny nejsou pevný. Akcie Úvěrní banky, které jsem dříve sjednával za 760,-, klesly na 750,75. Co tomu říkáte, chcete ještě přídavek, starý muži? Trváte stále na svém požadavku, když není pomyšlení, že by švýcarská vláda mohla si u nás vypůjčit 2 000 000, které potřebuje do oběhu? Ano, starý muži! Měsíční výkazy o odbytu peněz nejsou příznivé, letošní bilance bude k zbláznění. Rumunsko, Turecko, Bulharsko, Řecko nemůže si vypůjčit ani troník a vy chcete, abych vám zvýšil gáži.

Španělsko a Portugalsko, Itálie nemůže nikde umístiti půjčku. Bankéřský závod Français-Frères v Lyonu utrpěl ztrátu 150 000 000 franků následkem marocké výpravy a vy zcela klidně přicházíte a spustíte: ‚Prosím, pane šéf, o zvýšení gáže o dvacet korun.’ Člověče, víte, že se mluví o fusi rosických uhelen s Bedřichovými závody, a víte, že koupě kuxů z těžířstva Marie Anny bude mít za následek snížení ročního obratu o 20 000 K? Spekulace se nedaří nikde. Kupte si akcie Podolské cementárny, starý muži, a uvidíte, jak počnete se vypínati, ale jděte s nimi na bursu! Že nepůjdete, vrtíte hlavou. Ještě že jsou pevný akcie kolínské továrny na umělá hnojiva, za které zaplatíte až 379,-, ale já je koupil za 382,-, ztrácím tedy tři koruny. Já se, věřte, nemohu na vás ani podívat, člověče. Sedíte jako dřevo. Vezmi vás čert i s akciemi cukerních společností. Když vám říkám, že nastalo i u nich oslabení a že za ně víc nedostanete než 261,50, kdybyste se i rozkrájel. Mně se neodváží nikdo je nabídnout, stejně jako akcie továrny dr. Kolbena, to vím určitě. Já bych takového člověka hnal, starý muži. Víte, že wieneberská cihlářská stavební společnost jest na

pokraji úpadku a že lublaňské losy klesly? Víte, že americký miliardář Browne se zastřelil? Víte, že se zabili finančníci Müller, Skalat, Kovner, Hübner, že se oběsili finančníci Rêche, Quinay, Mains, Bulechârd, víte, že skočili do řek, průplavů a moří finančníci Karelt, Morrisson a Commôt a bankéř Hamerles i se společníkem? Víte, že je bankrot na bankrot, uhelné doly na Aljašce že hoří a do nich skočil americký uhelný král? Víte, že ložiska síry na Uralu jsou zničena zemětřesením, víte, že Oldenburské 50tolarové losy klesly o 50 procent, že solnohradská železniční a tramvajová společnost udělá bankrot? Vy to jistě nevíte, jinak byste nechtěl na mně 20 K přídavku měsíčně ...“

Finančník Procházka zatřásl nehybně sedícím Šímou a ten spadl s ledové chladnými okončetinami se židle na zem. Nad tou finanční mizérií puklo mu srdce.

 

Karikatury - 10. 10. 1910

 

---

 

▲▲▲
Franz Prase

U Kietzhüblů žil po tři roky beze všeho politického rozčilení vepř jménem Franz. V rodině poctivého Němce Kietzhübla bylo totiž zvykem, že všem členům rodiny dávali toto oblíbené jméno. Tak starý Kietzhübel jmenoval se Franz, jeho syn také Franz a svému nejmladšímu vnoučeti říkal Kietzhübel „liebste Franziska“. Všichni dohromady i s vepříkem Franzem tvořili harmonický celek a nic nerušilo soulad těchto poctivých duší. Vepř Franz spokojeně chrochtal ve chlívku a starý Franz Kietzhübel nadával na Čechy.
V této domácnosti nebylo nesváru. Všechno to bylo spokojené a tlusté a celé rodině i s vepřem Franzem šly k duhu výtvory kuchařského umění paní Kietzhübelové, ona krásná německá jídla, která sestávala z povidlové polévky, vuřtů, posypaných cukrem, z knedlíků s octem a z jiných těch čistě německých důmyslných jídel, která mají po celém světě od moře Baltického až po Bavory a Tyroly svou chvalně známou pověst, takže vzniklo z toho silné české přísloví: „Dobré prase všechno snese“. A rodina pana Kietzhübla, poctivého starosty v Kreuzungfischfangu nahoře za Libercem, v pravém slova smyslu hýřila těmi nebeskými dobrotami, na čemž bral i vepř Franz podíl jako milovaný člen rodiny.
Vepř Franz, jak již řečeno, se o politiku mnoho nestaral a bylo mu jistě jedno, když do vsi přišly sčítací archy. A neměl jistě tušení, mezi jaký dobytek bude zapsán. Snad ani sám o tom nevěděl, že je prase, poněvadž jeho znalost zoologie byla kdysi ukončena tím, když své matce, s níž měl intimní poměr, sežral jedno ze šesti vržených selat, začež byl nehorázně bit.
To byl snad také jediný hřích, který toto dobré zvíře spáchalo, tloustnoucí den ode dne jako zářný příklad výživnosti německé kuchyně a toho českého přísloví, že dobré prase všechno snese.
Naproti tomu, je-li dovoleno toto srovnávání, byl pan Kietzhübel jedním z těch statečných Germánů, kteří přerážejí nohy českým vandrákům, nemluvícím tou směsí nářečí, která připadá, jako když počestný občan chrápe ze spaní nad hlučící bystřinou a nad ním řvou medvědi.
Pan Kietzhübel patřil mezi Všeněmce a správně posílal své příspěvky německému Volksratu a věřil, že povinností každého poctivého Němce je postarat se o to, aby německý jazyk byl co nejvíce rozšířen, aby bylo co nejvíce Němců v Čechách, aby byl každý zavřen, kdo není Němec.
Vepře Franze nepřivedly do žádné zvláštní extáze přípisy Volksratu. Chrochtal jako kdy jindy, žral jako dřív a snad se ani nepamatuje na onen slavnostní okamžik, když starý Kietzhübel, oháněje se podávkami na dvoře, křičel, že ti zatracení Češi utonou v tom moři germánstva, v těch vlnách bratří Kietzhüblových, na nichž plavou pocukrované uzenky.
Vepř Franz ani o tom netušil, že člen Turnvereinu z Vislingsdorfu stal se v ten památný den sčítacím komisařem.
Jeho idylické snění nad pomejemi nevyrušilo ani to, že pan Kietzhübel ve snaze zachránit Němcům, co se dá, přihlásil ho tučným písmem za Němce, napsav do sčítacího archu jméno tohoto spokojeného vepříka jako člena rodiny: „Franz Prase“.
Místo křestního listu tohoto pragermána byl sice sčítacímu komisaři k dispozici jen jeho dobytčí pas, ale Franz Prase posílil postavení Němců ve Kreutzungfischfangu o jednu poctivou duši.
A vepře Franze snědli tito moderní lidojedi až po ukončení sčítání lidu, ve kterém Franz Prase posílil počet Němců v Čechách.
Jeho pečeni posypali cukrem…

Humoristické listy 54/6, 27. 1. 1911

---

▲▲▲

Hřích faráře Ondřeje

 

Farář Ondřej nacházel se již osmnáctý rok v očistci, aniž věděl proč. Nebyl dosud definitivně odsouzen, ačkoliv poslední léta nebyl nával do očistce tak veliký. Většina duší se zde jen zastavila a už za skřípění zubů byla odváděna do pekla. Časem si dodal odvahy a ptal se některého z andělů hlídačů: "Proč mne zde držíte, pánové?"

Krčívali křídly a říkali: "Váš proces není ještě definitivně ukončen, velebný pane."

Z těch řečí bylo mu vždy úzko, jak jen je možno býti úzko duším v očistci, neboť nebyl si vědom žádného hříchu. Byl jedním z ctihodných farářů, které popisuje Rais. Měl na zemi všechny dobré známky onoho popisu: Dlouhé bílé vlasy. Chvějící se hlas stařečka. Morální čistou duši prvého řádu.

A pořád sedí ve vyšetřovací vazbě v očistci. Poslední dobu měl za společníka jednoho kaplana, který měl naději dostat deset tisíc let. Ubožák díval se na Jubilejní výstavě čtvrt hodiny u toboganu dole u žlabu a byl raněn na zpáteční cestě domů mrtvicí.

"Pravé bruselské krajky, pane faráři," pravil ubohý kaplan k panu Ondřejovi, jehož čistá duše nechápala rozdílu mezi obyčejnou spodničkou a krajkovou.

A andělé tiše lítali kolem něho, bylo jim ho líto a zpívali mu krásné písně na slova svatých Otců a říkali: "Račte podat rekurs, pane faráři."

I podal písemný rekurs:

Slavný poslední soude!

Nížepsaná dušička, farář Ondřej, podává tímto nejpokornější prosbu, aby byl propuštěn z očistce,a odůvodňuje svou uctivou žádost následujícími důvody:

A. Nížepsaný nenachází ve svém vědomí ničeho, což by mu mohlo škodit. Žil tak, jak stojí psáno v knihách posvátných.

B. Jest úplně zachovalý, jak dokáže starosta obce Paluška, nacházející se tou dobou v kotli číslo 253 v mírném oddělení očistcovém, opatřeném ventilátory .

. C. Totéž, zachovalost i bezúhonnost, dokáže mu četnický strážmistr Josef Loukota, tu dobu žijící v blaženosti na nebi u pátého turniketu.

D. Nížepsaný objevil zázračnou studánku a dodával z ní vodu zadarmo do sirotčinců a polepšoven.

E. Studoval s vyznamenáním, což dokáže ředitel gymnázia Alexius, přidělený k andělům střežícím gymnazisty v očistci.

F. Zná zejména nížepsaný perfektně latinsky, řecky, hebrejsky a aramejsky.

G. Nikdy o ničem nepochyboval.

Z těchto důvodů prosí, aby byl propuštěn z očistce, a slibuje v pádu milostivého vyřízení své nejuctivější prosby, že se vynasnaží, aby této důvěry také hodným se ukázal.

Prosba tato byla mu vrácena. "Schází rubrum," řekl anděl, který mu ji přinesl. Ten anděl byl zaživa úředníkem v kabinetní kanceláři.

Farář Ondřej napsal tedy na zadní stránku:

"Dušička farář Ondřej prosí za propuštění z očistce:

Hub litteris A, B, C, D, E, F, G."

Ve výroční den svého úmrtí (dřív se obyčejně ani na zemi žádosti příznivě nevyřizují) dostal odpověď:

Vaše Blahorodí!

Dovolujeme si Vás upozornit, že poslední soud v dohledné době nezasedá, pročež poslali jsme Vaši žádost k soudnímu očistcovému dvoru s vybídnu tím, aby na Vaši žádost vzal pokud možno zřetel a postavil Vás po vyšetření Vašeho hříchu před řádný soud.

Za průpravné komité posledního soudu:

Gabriel

A tiše plynula léta za úpění dušiček a za tklivých zpěvů andílků, kolébajících v očistci nekřtěňátka.

Konečně obdržel farář Ondřej obsílku: "Předvoláváte se před posvátný senát."

Na očistcové dolní soudní pergole seděl již senát, viditelný jedině andělům strážníkům, kteří přivedli obžalovaného. Ve vzduchu vznášela se kniha života faráře Ondřeje, listovaná neviditelnou rukou.

"Faráři Ondřeji," ozval se hlas, "vidíš tu knihu svého života. Jest čistá, až na jeden list. Odpověz nyní poctivě na otázku: Měl jsi bratra v Austrálii?"

"Měl, slavný senáte."

"Klademe ti další otázku: Psal jsi svému bratru do Austrálie?"

,,Ano, slavný soude. Roku 1882 do Sydneye." Kniha se zavřela a ozval se hluboký hlas, náležející dle všeho předsedovi senátu: "Prostudoval jsi důkladně všecky knihy svatého Augustina, učitele církve?"

"Ano."

Slyšet bylo nyní šumění křídel. Soud odebral se k poradě. Nové šumění křídel a hlas shora se rozřikl:

"Farář Ondřej odsuzuje se na 15000 let nuceného pobytu v očistci, do kterého započítá se mu 22 let vyšetřovací vazby.

Důvody:

Ve své knize, napsané roku 415 po Kristu, De retractatione, vellibrorum recensione prohlásil Augustin, učitel církve, víru v protinožce za kacířství. Viz list 213. Tím, že Austrálie patří k protinožcům, znamená i víra v existenci Austrálie zločin rouhání, doplněný a podepřený obžalovaným farářem Ondřejem zasláním dopisu svému bratrovi mezi protinožce do australské Sydneye. Polehčující okolnosti jsou úplná zachovalost a upřímné a úplné doznání obžalovaného."

"Neplačte," těšili andělé odsouzence, "něco podobného mohlo se vám přihodit i před každým senátem na zeměkouli ..... "

 

---

▲▲▲

 

Hovor s malým Mílou

 

Sedím již čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě a ještě jsem se nepřiznal, co jsem udělal se svým malým synovcem - čtyřletým Mílou Klognerů.
Obávám se, že kdybych řekl, kde jsem ho zanechal, že bych se už ho, až by ho našli, nezbavil. Vím, že by první jeho slova byla: "Proč tady sedíš?" To nešťastné jeho "Proč?"
Před více než čtyřmi měsíci slíbili Mílovi jeho rodiče, že s ním jeho strýček, totiž já, půjde na procházku. Chtěj nechtěj musil jsem s ním jít, slíbiv nešťastným rodičům, že toho chytrého chlapečka přivedu zas v pořádku nazpátek.
Také jsem mu hned, jakmile jsme vyšlí z domu, řekl:
"Drž se mne za ruku, aby se ti nic nestalo."
"Proč se mně nemá nic stát?" s touto otázkou překvapilo mne hned to chytré dítě. "Víš, Miloušku, mohli by tě přejet." "Proč by zrovna mne přejeli, pročpak nepřejedou tebe?" "Ty jsi ještě malinký." "Pročpak jsem malinký?" "Poněvadž ti jsou teprve čtyry roky." "A proč mně jsou teprve čtyry roky?" "Poněvadž ti není pět." "A co kdyby mně bylo pět?" "Pak bys bylo rok starší." "Co je to starší?" "Vidíš, tamhleta slečna je už starší." "Proč říkáš, strýčku, tamhleta?' "Poněvadž, miláčku, není to tahle, co jde naproti." "Jak to, tahle?" "Víš, Miloušku, mlč už hezky." "Proč mám mlčet hezky?"
Dal jsem mu pohlavek.
Kluk se dal do pláče a já mu řekl: "Tak už nebreč." Utřel si rukávem oči a otázal se mne nevinně:
"Proč nemám brečet?" "Poněvadž jsi muž." ,,A proč jsem muž?" "Poněvadž nejsi holčička." "Proč nejsem holčička?" "Poněvadž, milé dítě, nosíš kalhotky, ostatně se to "dovíš, až budeš starší." "Ty nosíš taky kalhotky, strýčku?" "Vždyť to vidíš, Miloušku!" "Proč nejseš, strýčku, ty taky chlapeček jako já?" "Poněvadž jsem už z toho vyrost." "Vyrostu já taky tak?" "Taky vyrosteš, a teď už drž hubu." "Proč mám držet hubu?" "Poněvadž bych tě hodil do řeky." "A to bych byl rád, strýčku." Nyní bylo na mně, abych já se ho optal: "A proč bys byl rád, Miloušku?" "Poněvadž bych dělal parníček." "A jak bys dělal parníček?" "Já bych si odfukoval, strýčku, a po mně by lezli lidi a zvonili by. Já bych dělal parníček ,Chuchle' a vyplivoval bych oheň." Náhle obrátil svou pozornost na muže, který kropil silnici. "Pročpak ten pán kropí ulici?" "Poněvadž splachuje prach." "Pročpak nás nepostříká?" "Poněvadž nesmí." "Pročpak nesmí?" "Poněvadž by nám zkazil šaty." "Proč by nám zkazil šaty?" "Vodou, synáčku." "A proč vodou?" "Poněvadž kropí ji, a ne pivem." ,,A proč nekropí pivem?" "Poněvadž by se opil." "A proč by se opil, ty se taky opíjíš, strýčku, to říká maminka. Proč jsi prase, strýčku?" "Tomu ty nerozumíš, Miloušku, ale teď už mlč, nebo tě praštím." "A proč mne praštíš?" "Poněvadž mně nadáváš." "Proč bych ti nenadával, doma ti také nadávají." "Ale to není od nich hezké." "Od tebe to také není hezké, strýčku."
Dal jsem mu nový pohlavek. Ani nemrkl a řekl:
"Viď, že nesmím plakat, ty taky nepláčeš, když tě teta praští. A proč tě praští?" Dal jsem mu buchtu do zad. Zamlčel se a pak, jako by se ani nechumelilo, zvolal: "Proč tyhle domy nemají vzadu dveře, proč je mají právě tadyhle?" "Poněvadž by tam nikdo nemohl se dostat." "A proč by se tam měl dostat?" "Poněvadž tam bydlí." "A proč tam bydlí?" "Poněvadž musí." "A proč musí?" "Poněvadž nechce spát na ulici." "A proč nechce spát na ulici?" "Poněvadž je pořádný člověk."
Zamlčel se a řekl: "Ale ty tady, strýčku, nebydlíš."
Nato následovala celá řada otázek: Proč se stromu říká strom, proč ten strom má větve nahoru, jestli by ze stromu nešly udělat bubliny, proč bublina praskne, proč já vypadám jako bublina, kdy prasknu (což provázel prosbou, abych praskl za rohem).

Když jsme uviděli psa, tázal se, proč to není kočka (nový pohlavek). Velká pauza, v jeho hlavičce rodily se zatím nové otázky. "Proč, strýčku, nedělají z anděla strážného koblihy?" "Proč jsem zpocený?" "Proč když je ti horko, nevyplazuješ, strýčku, jazyk jako pes?" "Proč nejsi pes a jsi slon?" "Proč máš rypák, strýčku?"
Šli jsme kolem nádraží. Řekl jsem k němu zoufale: "Nejel bys rád do Uher?" "Proč bych jel rád do Uher, strýčku?" "Poněvadž ti koupím lístek a pojedeme hezky spolu; víš, po mašině." Zatleskl ručičkama a zvolal: "Já budu taky funět." "Jen fuň, chlapečku." "Já budu pouštět páru." "Dělej, co chceš, Miloušku." A koupil jsem dva lístky na Puszta Magyarád, směrem k Fiizes-Gyarmatu, na poslední stanici uprostřed nesmírné pusty. Podotýkám, že to chytré dítě stále se ptalo: "Kdypak už budem na místě, kdypak mne odložíš?"
Konečně se toho dočkalo. Šli jsme ze stanice Puszta Magyarád do pusty přes půldruhého dne a tam uprostřed řekl jsem Míloví, aby na mne čekal. "Proč mám čekat, strýčku?" "Poněvadž jsi takový rozoumek." A rychle jsem se vzdálil. Jen za sebou slyšel jsem jeho nevinný hlásek: "Proč utíkáš, strýčku?" a za chvíli nato: "Proč mne, strýčku, štípají brabenečkové?" ...
A to jest moje zpověď.
 

---

▲▲▲
I vyklepal prach z obuvi své...

4. prosince, 1850 roků od zkázy Jeruzaléma, 428 roků od objevení Ameriky, a jestli to ještě nestačí, 540 roků od vynalezení střelného prachu, opustil jsem sovětské Rusko a objevil se na hranicích Estonské republiky.
Se zájmem jsem přečetl v Narvě vybledlý plakát, ve kterém před rokem estonská vláda slibovala neznámým pánům, kteří mne chytí a pověsí, 50 000 estonských marek odměny.
V té době vydával jsem totiž pod Jamburgem časopis v tataro-baškirském jazyce pro dvě divoké divize Baškirů a jiných hrdlořezů, kteří operovali proti bílým vojskům Estonské republiky.
Estonci totiž vpadli do Ruska a pokoušeli se, podporováni Anglií, dostat výprask.
50 000 estonských marek! Mají sice mizernou valutu, deset estonských marek musíte dát za jednu německou, nicméně bylo to velice lákavé, zejména když jsem potřeboval peníze, utrativ poslední milión sovětských rublů po cestě z Moskvy do Narvy.
Naštěstí jsem si vzpomněl, že by mně, kdybych se jim i nakrásně v Narvě sám oběsil, nikdo nevěřil, že jsem to opravdu já, poněvadž jsem jel pod falešným jménem, s padělanými dokumenty, na kterých totiž jediné, co bylo nepadělané, byla má fotografie.
Z toho přemýšlení vytrhl mne jeden slušně oděný pán, který lámanou ruštinou se mne optal, nechci-li měnit sovětské ruble za estonské marky.
Poznal jsem ho na první pohled. Po dlouhých létech opět první státní detektiv!
Estonské četníky a strážníky už jsem viděl v dlouhém řetězu stát za drátovými překážkami podél hranic. Díval jsem se na ně s jednostranným pocitem, kterému doufám každý porozumí.
Samo Estonsko je celé zadrátované, aby tam nemohla vniknout myšlénka socialismu.
První detektiv zahovořil dále. Pokoušel se ze mne, neznámého cizince, něco vylákat.
Mluvil o nepořádcích v Estonsku a chválil sovětské Rusko.
Naštěstí jsem se informoval v Moskvě o Rusku z jednoho čísla Národní politiky, kterou českým lidem vracejícím se z Ruska rozdávají zřízenci české mise, kterou řídí v Moskvě pan kapitán Skála.
Řekl jsem mu, aby tak ty Sověty nechválil, že jsem četl v Národní politice, jak jednomu českému obuvníkovi zešílela v Petrohradě žena z hladu a zemřel dědeček v Chrastovicích u Berouna. Mrtvoly se válejí po ulicích. Z půldruhého miliónu obyvatelů v Petrohradě zůstal naživu jen jeden člověk, Zinovjev, který v liduprázdném Petrohradě loupí krámy za bílého dne. Ale to všechno je maličkost, dějí se ještě horší věci. Novorozeňatům…
Pan detektiv se ani se mnou nerozloučil a spěšně odešel na druhou stranu nádraží.
Připojil jsem se k transportu návratců z Ruska.
Roztrhané šedivé uniformy starého Rakouska, vybledlé „ruksaky“ za těch šest let, směs hlasů a jazyků všech národů bývalé monarchie.
V tichém koutku malého domku na nádraží, kde nadpis „pro pány“, přišíval si nějaký maďarský hejtman na zamaštěný límec hvězdičky.
Před starou pevností a hradem v Narvě zástupce Mezinárodního kříže vítá německy „těžce zkoušené obránce vlasti“.
Německá sestra od Mezinárodního kříže rozdává první německou kávu s cukerínem.
Na bráně karanténního tábora, starého hradu, jen maďarské a německé nadpisy.
Národní vlajky všech možných národů neslovanských.
Členové amerického Spolku křesťanských mladíků rozdávají bible a spekulují s výměnou „romanovek“, „kerenek“ i sovětských rublů na estonské marky.
Všichni nadávají na Rusko a estonští vojáci tajně prodávají návratcům kořalku.
Brána starého hradu německých křižáků se za námi zavřela. Budeme zde čtyři dny a nikdo nesmí do města.
Na velikém nádvoří nastává třídění národů. Nějaký pán křičí německy: „Příslušníci Maďarské republiky nalevo, Rakouské napravo, Československé do středu, Rumunska ke vratům!“
Nastává strašný zmatek. U kanceláře stojí nějaký bývalý kadet a pláče. Zřízenec Mezinárodního červeného kříže dotírá na něho, aby řekl, kam patří.
Vedou ho do kanceláře k mapě. Hledají tam Kološvár a nakonec se zjišťuje, že se stal z něho, na základě versailleského míru, Rumun.
Kadet pláče ještě víc a sestra od Červeného kříže dává mu na cukr valeriánové kapky…

II

 

Karanténní tábor i kanceláře Mezinárodního červeného kříže nalézají se na velikém prostranství starého hradu v Narvě, který vystavěli němečtí křižáci, ohněm a mečem hubící kdysi pobaltické kraje.
Dnes je hubí anglické společnosti, dodávající jim nepotřebná děla, porcelánové podklady do kurníků, elektrické samovařiče a sportovní potřeby, což je vše velice důležité, poněvadž Estonci sami nemají co jíst.
Hrad v Narvě je dokonalá zřícenina. Několikrát ho rozbili Švédové, když chtěli z Narvy vyhnat německé rytíře. Pak ho přivedl v nové zříceniny Petr Veliký, když vyháněl z něho Švédy. (Bližší podrobnosti nenajdete v žádném naučném slovníku.) V občanské válce ochutnaly zdi hradu granáty bílých i rudých.
Nakonec dovršuje dílo zkázy Mezinárodní červený kříž, který vystavěl, nelituje motyk pro hradní zdi, ze zbytků starého rytířského sálu nesplachovací klozety pro bývalé zajatce navracející se z Ruska.
Jeho motyky zpracovaly i věže hradu na různá skladiště, ve kterých, nedej bůh, aby tak přišla revize.
Místní podnikatelé, spekulantské obyvatelstvo provrtalo zdi hradní četnými otvory, kterými se plíží do hradu se smradlavými salámy.
Poněvadž jest přísný zákaz, že se nikdo z obyvatelstva nesmí stýkat s vracejícími se z Ruska, u každé takové díry stoji estonský voják a čeká jako kočka na myš. Jest to stálý příjem místní posádky, padesát procent z každé libry prodaného salámu a jiných poživatin, stejně mizerné kvality jako salám.
V celém hradě panuje vzorná nečistota. Dělá to dojem obleženého hradu za starých dob, kdy nepřátelé házeli do hradu smradlavé hrnce.
Střepy opatrně sebrali, aby si nerozřezali opánky, ale obsah hrnců válí se všude, kam se podíváte.
Stejně pěkně to vypadá i v budově bývalých ruských kasáren na nádvoří, kde jsou ubytováni návratci z Ruska.
Špinavé pryčny, čoudící kamna, i těžká atmosféra fazolové polévky. Ženy návratců věší plenky svých robátek.
Půjdeme se raději podívat do „soldatenheimu“.
Mezinárodní červený kříž, na který věnovali Američané tolik peněz, je podnik s čistě německým nátěrem a v Narvě dělá dojem čistě výdělečného podniku.
Sestřičky prodávají salám i kávu. Káva je z konzerv, které se mají rozdávat zadarmo mezi návratce. Salám kupují za 5 marek a prodávají za 25 marek estonských nebo 125 rublů romanovských (carských) nebo za 320 dumských (kerenek) nebo za 1000 rublů sovětských.
Nějakému Tyrolákovi, který odjíždí dnes s transportem, je to všechno jedno. Cítí vůni německé kávy, chutná nadpis „Behüt euch Gott“.
Je pohnut. „Milostivá sestro,“ praví dojatě, zastrkuje do kapes za poslední ruble koupený salám, „děkuji vám za všechno, co jste pro nás udělali.“
V soldatenheimu jsou jedině německé časopisy. Chtěl jsem si právě prohlédnout článek ve Freiheit o posledních výlukách dělníků v německé „socialistické republice“, když nastal hrozný zmatek a křik venku, že jeden Maďar skočil s věže do hradního příkopu.
Šel jsem se na to podívat a zjistil jsem: Do hradního příkopu skočil bývalý hejtman Harányi od 18. honvédů na základě nepodařené finanční spekulace.
Jest to tklivý obrázek spekulace s penězi.
Pan hejtman Harányi z tábora z Krasnojarska byl odpraven jako invalida do Moskvy, kde prodal na Sucharevce (moskevský veletrh) své kalhoty za 120 000 rublů, blůzu za 80 000 rublů sovětských, dohromady 200 000 rublů sovětských.
Poněvadž slyšel, že sovětské ruble za hranicemi nepřijímají a nic za ně nedávají, skoupil od spekulantů s penězi na Sucharevce romanovky, carské deseti a pětiruble, 1000 rublů za 50 000 sovětských. Měl tedy 4000 rublů romanovek. Pak mu někdo řekl, že Wrangel byl bit a romanovky za hranicemi neberou, tam že dnes mají cenu Kerenského ruble (dumské). Proměnil tedy 4000 rublů carských na 2000 rublů kerenek, které v Narvě k svému úžasu proměnil jedině na 400 estonských marek, které snažil se vyměnit na německé marky. Dostal za ně 80 německých marek. To mu dodalo. Počal skupovávat opět sovětské rubly a dával 10 marek německých za 1000 rublů sovětských. Získal tím 8000 rublů, které vyměnil plný zoufalství za 40 marek, poněvadž zatím klesl kurs. V úterý udělal novou spekulaci s proměnou na carské peníze a ve středu se vrhl s jednou estonskou markou s nejvyšší věže hradu do hradního příkopu s výkřikem: „Éljen a Magyarország!“
Pochovali ho za hradní zdí, kde spí poslední spánek 400 vojáků ruské Rudé armády, kteří padli Estoncům do zajetí a byli na náspu popraveni kulomety.
Zítra jedeme do Revelu.

III
 

Dostati se z Narvy do Revelu není věcí tak jednoduchou a lehkou. Projdete celým systémem různých opatření. Předně se musíte vysvléknout donaha a dát své šaty a boty do dezinfekčního přístroje, kde vaše šaty a prádlo vypalují. A stane-li se vám to neštěstí a nikdo vám nevysvětlí, že věci z kůže jako například boty a tobolka se úplně zničí v takovém dezinfekčním přístroji, uzříte před sebou obrazy děsu a hrůzy.
Jeden ubožák zavázal do uzlíku své boty a tobolku, naplněnou romanovskými pětisetrublovkami. Dva roky okrádal Rusko, než se domohl slušného kapitálu, který vyšel z vypalovacího přístroje jako nerozbitná stočená hrouda seškvařené a svařené kůže s uzavřenými bankovkami, které vrátily se do prvního stavu papírové seschlé kaše.
Co se týče bot, bylo naprostou záhadou, co se to vlastně vrátilo z dezinfekčního přístroje. Jakési dva tajemné uzle z tvrdé kožené masy ležely před nešťastníkem, který v jedné ruce držel to, co před patnácti minutami nazývalo se tobolkou i jměním, a blbě se díval na své bývalé boty.
Nakonec odvedli bosonohého nešťastníka do kanceláře Mezinárodního červeného kříže, kde mu vyplatili padesát německých marek podpory a dali hrubé boty, což vše musel potvrdit asi patnácti podpisy.
Mezitímco se stalo toto neštěstí, koupaly se druhé skupiny návratců v špinavých, studených lázních a dozorci pohlavkovali opovážlivce z bývalé Translajtánie, kteří kradli zelené mýdlo z lázeňských beček.
Nakonec všechny vymyté a prodezinfikované seřazují u kanceláře Mezinárodního kříže a nastává nová procedura. Estonský úředník kontroluje podle spisu, kdo večer pojede do Revelu. Maďarská, rumunská a česká jména jsou mu nerozluštitelnou hádankou, jak se mají vyslovovat.
Dochází k četným nedorozuměním. Křičí: „Jesef Nefech!“ Hledají ho. Nikdo se nepřihlašuje. Hledají ho mezi Turky, Rumuny, a nikomu nenapadlo, že to je Josef Novák, který čeká ve skupině Čechů, aby vykřikl hrdě na dvoře hradu v Narvě: „Hier!“
A tak může být, že Josef Novák čeká ještě dodnes v Narvě, kdy budou pročítat jeho jméno.
Nastává druhá éra. Zápas o konzervy, kterých rozdávají jednu krabici na dva muže. Děje se tak beze všeho systému. Princip altruity pláče kdesi ve zbořeninách. Marně hledají toho, který dostal konzervu pro toho druhého, který pln zoufalství staví se opět do chvostu v naději, že se mu podaří zmizet s celou krabicí. Nakonec zavírají skladiště a ubohý skladník s expeditorem s tužkou v rukách luští těžký matematický problém:
Dnes odjíždí 726 návratců. Jedna konzerva na dva — 363 konzervy, a vydali 516. (Doporučuji vřele tuto neznámou rovnici Časopisu českých matematiků i panu ministrovi financí.) —
Něco podobného děje se i s dárky Amerického červeného kříže. Příjemná mladá dáma zkoumá ústní žádosti žadatelů, kteří se již rychle v baráku zbavili košil a s rozhalenými ňadry mlčky ukazují, že jsou bez košile.
Jeden z žadatelů snaží se mladé dámě dokázat, že opravdu nemá podvlékaček…
V šest hodin večer nakonec seřazují nás v šestistup, obklopují estonskými vojáky a vyvádějí z brány v sad u mostu, kde nás opět sčítají.
Číslice jsou neobyčejně pohyblivé. Jak jsem řekl, má nás jeti 726. Na nádvoří nás bylo 713, u brány 738, a nyní je nás 742.
Estonský úředník zoufale mává rukou a bručí: „Ilvaja!“, což odpovídá ruskému, zoufale širokému: „Ničevo!“
Ženou nás přes most a ještě dva kilometry přes město, ve kterém občanská válka zanechala význačné stopy.
Přes náměstí táhne se dlouhý pruh nezasypaných zákopů na památku potomkům i pro případ kanalizace, která je zde na stejném stupni evoluce, jako když před stoletími němečtí křižáci stavěli toto město.
Na rohu třídy Maja viděl jsem sympatický obrázek. Policejní strážník rozháněl od sebe tlustého vepře a potulného bradatého kozla, kteří se mezi sebou rvali.
To je všechno, co jsem v Narvě viděl, a mohu končit týmiž slovy jako ve svém fejetonu číslo II: „Zítra jedeme do Revelu!“ Dávám čtenářům i redakci Čestné slovo, že opravdu zítra konečně do toho Revelu odjedeme.

IV

Sto osmdesát kilometrů z Narvy do Revelu projeli jsme za dva dny. Estonské úřady prohlíželi transport opět na několika stanicích, nepouštěly nikoho z vlaku na nádraží, nedovolily ničeho koupit, a tak ve vlaku vypadalo to jako v sopce: Návratci seděli kolem malých železných kamínek, v nichž dávno již prvý den vyhasl oheň, poněvadž dali na ty dva dny jen několik kusů rašelinových briket, a nadávali na celé Estonsko i na zástupce Mezinárodního Červeného kříže.
Nejdelší zastávka byla na stanici estonského městečka Igöratis, kde došlo k otevřené vzpouře posledních tří vagónů, kde seděli Rumuni a Maďaři. Obklíčili nešťastného zástupce Červeného kříže a žádali na něm bouřlivě chléb, hrozíce mu výpraskem.
Při té scéně poznal jsem blíže pana inženýra Jožku. Až do toho okamžiku žil nepoznán a nikým neoceněn mezi rakouskými Němci ve vagóně číslo 7.
Nikdo netušil, že ten skromný pán z důstojnického tábora zajatců v Semipalatinsku jest takový „rozoumek-idealista“.
Předstoupil před ohroženého davem zástupce Červeného kříže a kazatelským tónem řekl: „Ale pánové, mějte rozum, já se vám divím, že křičíte tak nahlas. Rozvažte si dobře, že jsme v cizině, hosty na půdě Estonska a že každá taková výtržnost nás všechny hluboce sníží v očích Estonců.“
„My žádáme,“ vykřikli Rumuni, „aby nám okamžitě dali chleba.“ „V Narvě,“ křičí do toho Maďaři, „dali každému chleba na půl dne a teď nás už půldruhého moří hladem. Řežte ho!“
„Ale pánové,“ chlácholil pan inženýr, „mějte strpení, nečiňte žádného násilí! Ať vidí Estonci, že se opravdu umíme chovat důstojně. Považte, kdyby šly děti estonské ze školy, co by si pomyslily.“
Davem probíhá nejasné tušení, že asi pan inženýr má v tom také prsty, a někdo z davu nestydatě tvrdí, že ve vagónu, kde je pan inženýr, mají chleba tolik, že s ním topí.
Zástupce Červeného kříže používá bouře, která se snáší nad hlavou pana inženýra, a mizí. Elektřina se vybíjí. Dva estonští vojáci klidně se dívají, jak pan inženýr je lynčován a jak potom, když už to má odbyto, namáhavě leze do svého vozu.
„Ti mne zřídili,“ řekl ve voze, „to mne bolí, že se mně 10 stalo v cizině, před zraky cizinců, ještě štěstí, že nešly děti ze školy, mohly by si pomyslit, že jsme divoši.“
Zástupce Červeného kříže, za kterého se pan inženýr obětoval, cítil mravní povinnost přece jen něco udělat pro transport a šel vyjednávat s místními estonskými úřady, aby uvařily alespoň pro transport polévku.
Jeho vyjednávání mělo přece jen úspěch. Sotva začal mluvit s nimi o polévce, celý telefonní aparát byl v chodu. Nádraží dostalo rozkaz okamžitě nás odpravit dále a zástupci Červeného kříže bylo slíbeno, že polévku dostaneme v Igwě.
Jedeme tedy do Igwy, kde se dovídáme, že polévka se nevaří, poněvadž my dostaneme celý oběd v Mörigölje.
Stanice Mörigölje se nás rychle zbavuje ujištěním, že na stanici Wejnemäje čeká nás oběd i večeře.
Ku cti spolucestujících mohu říci, že toho pána, který nám tohle vyřizoval, odvezli do nemocnice a jelo se dále. Na stanici Wejnemäje se náš vlak ani nezastavuje a tak, jestli byl mezi námi někdo, kdo se domníval, že tomu pánovi v Mörigölje bylo ublíženo, přeměnil úplně své smýšlení.
Nocí blíží se k Revelu vlak, jehož obecenstvo sestává z lidí na všechno odhodlaných. Nálada taková, že vyloupení Revelu zdá se býti více než pravděpodobným.
K ránu nebylo mezi námi nikoho, kdož by se netvářil jako zarputilý starý lupič a zločinec.
Jedině pan inženýr neztrácí naději, domnívaje se optimisticky, že přece nás alespoň v Revelu nakrmí.
Mluví něco neustále, co každému je již dávno známo. „Opravdu,“ říká, „jest to podivné, že když půldruhého dne člověk nic nejí, pociťuje hlad. Jestli nás v Revelu nenasytí, hlad přejde sám sebou. Bez chleba jest velmi těžko žít a chlebem se člověk dobře nasytí.“
„Pane inženýre,“ ozývá se hlas z rohu vagónu, „jestli nepřestanete žvanit, dávám vám čestné slovo, že otevru dvéře a vyhodím vás na koleje při plné jízdě.“
Pan inženýr bručí něco o souzvucích krásy, dobra i pokroku, o tom, že naděje dává duši vítězství nad klením, a o duchovním obrození hulvátů.
Venku svítá. Pan profesor Zemánek se hádá s celým vagónem, že musíme být již u moře a že je cítit slaný mořský vzduch. Konečně zpozoruje, že mu někdo z naší společnosti vstrčil do kapsy kalhot celou sbírku jiker ze shnilých slanečků, kterými nás obětavě podělili v Narvě.
Cítí se přirozeně uražen a pan inženýr ho jemně upozorňuje, že největší ctností jest snášet výsměch. Svět musí mít evangelium lásky.
Několik dobře míněných výhrůžek přinucuje pana inženýra, že zabaluje se v plášť a umlká až do stanice Külmö, kde všichni mužští příslušníci transportu rozbírají zásoby rašeliny a dříví, aby vytopili vagóny.
Když přinesli loupeží nabytou kořist a oheň již vesele zahučel v malých kamínkách, pan inženýr slézá ze svého místa a praví: „Odcizujeme-li věc, která nám nepatří, jest to krádež, kdo tak činí, o tom se říká, že krade. Všichni jsme zodpovědni. Ohřívám-li se ukradeným dřívím, uhlím nebo rašelinou, jsem účastníkem loupeže.“
V debatě se zjišťuje po jeho prohlášení, že se výpravy nezúčastnil, i nemá práva na zisku. Chce-li sedět v teple, musí jít ukrást poleno. „Kdo přijímá dobro, musí dodávat.“
Otvírají mu dvéře a vystrkují ven. Venku je dvanáct stupňů mrazu. Za chvíli se vrací s velkým polenem a praví: „Vzal jsem cizou věc, jsem zloděj.“
Na stanici Külmö se rozneslo, že zástupce Červeného kříže zůstal na stanici v Mörigölje, aby po telefonu vyjednával s revelskými úřady. Probíhá ta zpráva jako jiskra naděje všemi vagóny, až uhasíná v skepticismu, který prostými slovy vyjadřuje jeden občan ze Smíchova, „že je to zas nová zlodějna“.
Jeho názor byl úplně správný. Když už máme vjíždět v Revelu na nádraží, vlak odbočuje na přístavní trať, míjí velkým obloukem město Revel, kde jsme měli dostat: 1. oběd, 2. večeři, 3. snídani.
Vlak nese nás zvýšenou rychlostí podél mořského břehu. Moři nevěnuje nikdo žádnou pozornost. Všichni se otáčejí dozadu, kde se zbaběle před námi za písčitými náspy schovává město Revel, které tak šťastně vyvázlo před zoufalými odhodlanci.
Vlak se zastavuje u cíle cesty. Molo, uprostřed paroloď pro dopravu Kypros, dále mezi ostrovem Silgit a námi ještě jedna paroloď na kotvách.
Na břehu moře očekává nás deputace nějakého spolku paní a dívek z Revelu s pastorem v čele a rozdávají noviny z vlasti, přičemž sbor paní a dívek zpívá dojemně německy:

Kdo chce býti v světě šťasten,
musí vzdát se hříchů všech.
Kdo i v smrti má být blažen
boží lásky cítit dech.

Za půl hodiny koupá se pastor i se sborem paní i dívek v moři a my všichni s hrozným řevem „hurrá!“ řítíme se na paroloď Kypros, stojící v molu…

V

Mužstvo lodi Kypros, vesměs zkušení staří námořníci, udělali s námi krátký pořádek. Bylo to, jako když bača na salaši počítá ovce. Chytne jednu za druhou za kožich a hází dovnitř. Každý jednotlivec z nás prošel turniketem z několika párů svalnatých chlupatých námořnických rukou, které si ho podávaly dále, až se octl kdesi dole v podpalubě a patřil do některého z četných desátků, které vyrůstaly v podpalubí jako houby po dešti. A nežli se vzpamatoval, už se svým desátkem druhým východem šel na druhý konec lodi, dostal bochánek chleba, masitou konzervu, lžíci, plechový talíř a koflík, a již byl opět v podpalubí na svém místě. Během půlhodiny byl celý transport zásoben, rozmístěn a syt.
Pan inženýr nabývá opět ducha a pokračuje ve svém rozumování: „Je-li člověk syt, jest spokojen, nenasycený člověk jest nešťasten.“
Má kolem sebe velmi málo posluchačů, nicméně pokračuje ve svých nezvratných vývodech: „Předtím, nežli pojedeme odtud, musí paroloď zdvihnout kotvy a pod parními kotli musí být zatopeno. Kdyby to byla plachetní loď, musela by čekat na příznivý vítr. Bez větru plachetní lodě jezdit nemohou, to je totéž jako automobil bez benzínu.“
Kypros dává signály malým parníkům dozorčí přístavní rady, že již pojedeme, a dostává odpověď: „Moře svobodné.“ Spustí tedy turbínové píšťaly a my loučíme se s estonskými břehy, po kterých válejí se mlhy, jako by chtěly říci: „Nestojí za to dívat se dozadu, nic dobrého jste u nás nezažili.“
Nicméně několik sentimentálních návratců mává špinavými šátky. Na molu stojí skupina estonských chlapců a holčiček z nedalekých rybářských chat a vyplazuje na nás jazyk.
Tři zarostlí Tyroláci drží se za ruce a zpívají:

Wann ich kumm, wann ich kumm,
wann ich wieder, wieder kumm…

Prohlížím si nadpisy na lodi. Jsou velmi duchaplné: „Zpozorujete-li požár na lodi, oznamte to staršímu důstojníkovi.“ „Na kapitánský můstek nemá obecenstvo přístupu.“ „Klíč od skladiště ochranných pasů nalézá se u mladšího důstojníka, kterému budiž hlášen každý nešťastný případ.“ Připisuji pod to: „Potopí-li se loď, oznamte to kapitánovi.“
Jdu se podívat do kantýny, a jako kdyby do mne nůž vrazili, vítá mne nadpis: „Výčep lihovin se přísně zakazuje.“
Kde je to kouzlo námořnického rumu, whisky, grogu? Kde jsou opilí staří námořníci Kiplinga, kteří chtěli píti přemnoho a volali „johoho, johoho“, a také pili.
Místo toho prodávají ovesné pivo, limonády, pokroutky, perníky a čokoládu, jako kdyby školní dítky dělaly pod dozorem pánů učitelů výlet na konci školního roku.
Na druhém konci lodi jest druhá kantýna, která poskytuje týž smutný obraz, jako by se nad ní vznášela ruka dr. Foustky a prof. Batěka. Prodávají tam citróny, jablka, slanečky, olejovky, rybí konzervy a pohlednice. Dostanete tam též mizerné německé cigarety a ještě horší doutníky.
Pokračuji v prohlídce lodi a objevuji ještě několik nadpisů, týkajících se záchranných člunů a pravidel, jak se mají spouštět. Jeden záchranný člun mne zajímá. Má vespodu pořádnou díru. Nahlédnu též do kajuty k námořníkům. Pijí kávu, jsou střízliví, nekouří z krátkých dýmek. U jednoho v ruce je tlustá kniha s červenou ořízkou. Mám podezření, že je to bible. Zavírám tiše dvéře, omlouvaje se, že jsem se zmýlil, a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu na přídi lodi, která právě dává signály lodi, vezoucí ruské zajatce do vlasti.
Všechno vylézá na palubu. Na lodi s Rusy vytahují rudý prapor.
Lodi se potkávají a mluví spolu. Oni i my máváme šátky, křičíme „urá“, a zde i tam mnohému vytrysknou slzy z očí, za které se nikdo nestydí.
Dlouho ještě nesou se naše vzájemné pozdravy po šíré mořské hladině zálivu a nesou se ozvěnou naproti ke křídovým skalám ostrova Silgitu.
Hladina zálivu je klidná. Rackové poletují nad mořem, spouštějí se, potápějí.
Pan inženýr, jako vždy, moudře podotýká: „Tento pták nazývá se rackem chechtavým, poněvadž jeho křik podobá se lidskému chechtotu, kdyby se nechechtal…“ „Hodil bych vás přes palubu,“ pravím vážně.
Míjíme dlouhý pruh nějaké země a pan inženýr upřímně doznává: „Jest to ostrov, poněvadž jest obklopen ze všech stran vodou. Byl-li by ten pruh země spojen z jedné strany s pevninou, byl by to poloostrov.“ Kolem pana inženýra tvoří se kroužek posluchačů. Pan inženýr ukazuje na rybářské loďky v zálivu a říká určitě: „Moře jest bohaté rybami a rybolov jest jediným zaměstnáním rybářů. Mnohé ryby se požívají navzájem, v opáčném případě zahynuly by hladem. Žralok jest nebezpečný lidem v moři se koupajícím. Moře bývá mělké i hluboké. Mořská voda jest slaná.“
Posluchači vyzdvihují pana inženýra do výše a houpají ho nad mořskou hlubinou. Pan inženýr křičí: „Upustíte-li mne, utonu.“ Někdo přináší vědro mořské vody, pana inženýra pokládají na palubě a polévají vodou a odvádějí do topírny sušit. Je tak překvapen, že si nemůže na žádnou pravdu vzpomenout, a vzpamatuje se teprv při večeři, kdy se zmiňuje jako mimochodem: „Hrách zůstává kulatým i ve stavu vařeném.“
Jest to sice svatá pravda, ale tenhle hrách, který nám dali v polévce, musel při vaření stávkovat a jest tvrdý jako Karlův most.
Co nás mile v polévce překvapilo, byly též sušené švestky, jablka a ovesné otruby a jikry ze slanečka.
Představte si, že většina snědla předtím studenou masitou, tučnou konzervu, v kantýně kousek čokolády, marcipánu, jablka, marinovaného sledě, nakládanou cibulku, olejové rybičky a vypila ovesné pivo a limonádu.
Jaká důstojná průprava k mořské nemoci, která se skrývala kdesi na obzoru na šírém moři.
Setmělo se úplně. Na ostrově Silgitu blikaly majáky tmou a počal foukat severozápadní vítr, a když jsme opustili záliv, vlny nedaly na sebe čekat a přihlásily se samy s plnou vervou a energií.
Kypros počal řezat vlny, které bolestí řvaly tichou nocí a rozzuřeny snažily se jej potopit, srazit do hlubiny.
Kypros zatančil takový „cake walk“ na mořských vlnách, až nám z toho bylo doopravdy špatně. Idea svornosti zvítězila na celé čáře. Všichni bez rozdílu stran, smýšlení, národnosti drželi se za břicho, čili, jak to krásně vyjádřil pan profesor Zemánek: „Myslím, že nás to strhá.“
Všichni spisovatelé vypravující o svých cestách po moři zmiňují se o mořské nemoci, dělají ze sebe hrdiny. Všichni vrhli, jen pan spisovatel nevrhl. Činím čestnou vyjímku.
Já byl také v tom. Vzalo mne to tak silně, že jsem si, ponejprv ve svém životě, vzpomněl na pánaboha a modlil se vroucně nad řvoucím mořem: „Svrchovaný bože, přibližuji se k tobě v duchu a v pravdě toužím s tebou mluviti, ačkoliv vidíš, co dělám. Ale ty jsi mne stvořil ke chvále slávy tvé a máš lítost s mojí ubohostí. Slibuji tobě, že s tvou pomocí budu ostříhati tvého zákona, zříkám se všeliké cesty bludné a nepravosti, nechci táhnouti jho s nevěřícími a bezbožnými a budu psáti do Čecha a napíši oslavnou báseň na papežského nuncia.“
Výsledek byl ten, že jsem třesoucí se rukou napsal do svého deníku: „Je mně pořád hůř a hůř. Modlitba mně nepomohla.“
Vycházející slunko nad rozbouřeným mořem našlo nás v téže samé pozici nad zábradlím, v jaké jsme byli v noci.
Pan inženýr, sklánějící vedle mne hlavu nad vlnami, šeptem pronesl: „Na souši se mořská nemoc nevyskytuje.“
A já ubožák neměl ani tolik síly, abych ho hodil přes palubu v oběť rozbouřenému moři…

VI

 

Praktické provádění všech těch různých pohybů, kterým věda i lidé říkají mořská nemoc, trvalo celkem půldruhého dne. Na lodi to vyhlíželo smutně, poněvadž nikdo, ani kapitán nevěděl, kam vlastně jedeme.
Tvrdil, že loď musí řezat vlny, proti čemuž pravda nikdo ničeho nenamítal, ale vítr i vlny měnily stále svůj směr a tak jsme křižova1i jako nějaká pirátská loď, která se bojí břehu.
K večeru druhého dne počal opět tanec, horší než den předtím, a všichni jsme si přáli, aby už to nějak s námi skončilo.
Kapitán nás těšil, že tohle ještě není nic, že však jednou musel křižovat a řezat vlny plných čtrnáct dní, a to jel ještě jenom malou vzdálenost z Gdanska do Rigy, a nyní jedeme dokonce z Revelu do Štětína.
Počali jsme si zvykat na mořskou nemoc a začala nám chutnat dokonce i ta proslulá říšsko-německá polévka ze sušených švestek s rozvařenými slanečky.
K ránu vylezl pan inženýr na palubu a počal křičet: „Země, země.“ Tak asi křičel ten námořník v koši stožáru na korábu Kolumbově, když ten jel objevovat Ameriku. I páni učitelé nám to tvrdili, že ten námořník křičel: „Země, země.“ Pan inženýr se to naučil nazpaměť a nyní použil toho historického rčení, i zahulákal ještě jednou: „Země, země!“
Optali jsme se kapitána, kde to jsme. Po dlouhém hledání a měření prohlásil, že u dánských nebo švédských břehů nebo též může být, že to bude nějaký z ostrovů patřících prvému či druhému království.
Toto přesné Označení místa našeho pobytu způsobilo všeobecné vzrušení. Nějaká paní dala se do pláče, že už Německo neuvidí, když nás přivezli místo do Štětína k naproti položenému břehu.
Chodil jsem mezi rozčilenými muži a přikládal polénko do ohně vypravováním, že nás vezou do Ameriky.
Naštěstí vítr opět změnil svůj směr a Kypros byl přinucen řezat vlny směrem jižním, k Německu. Nezůstalo však při tom a za ten den jsme jeli ještě k jihovýchodu, k severovýchodu, opět k jihu, pak na severozápad, a nakonec na jihozápad.
Pan inženýr dole na slamníku v podpalubě uvažoval hlasitě: „Vynalezením kompasu lodi mohou určiti jih, sever, západ i východ. Na jihu nalézá se jižní točna, na severu severní.“ Ta paní, která plakala, když jsme byli „buď u Švédska nebo u Dánska“, dostala hysterický záchvat a křičela, že na severní točnu nepojede, že se bojí.
Pan inženýr nedal se však přerušit a vykládal dál: „Západní točna nebo východní neexistuje, jsou jenom dvě, severní a jižní, stejně jako severní a jižní polokoule. My patříme k severní polokouli, a kdyby mezi námi jeli Austrálci, patřili by k jižní polokouli. Země jest kulatá a točí se kolem své osy neustále, den ode dne, rok od roku. Jestli budeme zítra ve Štětíně, to znamená, že jsme šťastně dojeli a že Štětín je přístav.“ Pak se napil ovesného piva a sledován nepřátelskými pohledy šel spát.
V noci následujícího dne přestal vítr, Kypros neměl už žádnou práci s řezáním vln a vedl si úplně spokojeně. Kapitán určil jemu směr na Swinemünde, nebe se vyjasnilo a k polednímu počali se objevovat opět rackové. Obzor vpředu se více nehoupal a byla taková tichá, klidná voda, jako na rybnících v Hostivaři.
Odpůldne objevily se pahorky na pobřeží s hustými borovými lesy a ještě za světla přijeli jsme do Swinemünde s jeho majákem, rybářstvím, opuštěnými lázněmi a kasárnami pro námořníky, kterých tam dnes můžete na prstech spočítat.
Veliký opevněný přístav válečný, chlouba Německa, jest dnes v rozvalinách. Němci musili ho vyhodit do povětří, stejně jako hrdé dreadnoughty, jejichž zbytky válí se dnes v rozbitém přístavu.
Ale kapela na břehu musí být, stará vojenská hudba, která nás vítá v Pruském Pomoří při ústí Swiny do Baltického moře.
Pan inženýr při pohledu na tu spoustu nemůže se nevyjádřit: „Vyhozená válečná loď do povětří nehodí se více k upotřebení. Poněvadž se tu vlévá Swina do moře a německy ‚ústí‘ nazývá se ‚Münde‘, místo toto jmenují správně Swinemünde, jestli Labe, tak Elbemünde, Rýn — Rheinmünde. To jest přece logické.“
Loď vjíždí do průplavu oderského, spojujícího přístav se Štětínem, což nutí opět pana inženýra k tomuto logickému názoru: „Jestli by Odry nebylo, Štětín by přestal být největším pruským přístavem obchodním, a my bychom byli nuceni jet do Štětína nikoliv po vodě, ale po dráze, a nemohli by tu bez vody stavět lodě. Proto můžeme říci, že Odra jest dobrodiním Štětína.“
Z tohoto učeného rozjímání vytrhl nás rachot spouštěné kotvy. Budem zde stát a přijde nás prohlédnout zdravotní komise.
Když komise přijela, propouštěli nás jednotlivě před komisi. Nedělají s vámi dlouhých řečí. Požádají vás, abyste vyplázl jazyk, a to jest všechno.
Když všech několik set zajatců vyplázlo jazyk na slavnou zdravotní komisi, ona byla velice spokojena a odjela. My zdvihli kotvu. Kapela na břehu nám ještě zahrála „Heil dir im Siegerkranz“ a my průplavem Odry vjíždíme do hlavního města Pomořanska.
Bude prý tam slavnostní uvítání.

Večerní České slovo 13/ 1 3 8 15 19 25, 3. 1. až 1. 2. 1921

▲▲▲

---

Idyla z chudobince na Žižkově

Když si babička Pintová ze žižkovského chudobince na to všechno vzpomene, lituje co nejvíc, že nemá zuby, aby s nimi skřípala. Zvedne však oči k nebi, odplivne si a šourá se již pomalu její shrblá, seschlá postava do kouta, kde z kapsy u šedivé sukně vytáhne růženec. A pomalu ale jistě modlí se za kaplana Tomana, aby mu pánbůh tu zradu jeho odpustil, které se dopustil na žižkovském chudobinci. Když ty ostatní babičky o témže případě hovoří, poznamenává babička Pintová, přičemž její šedivé oči nabývají i lesku, že už tenkrát, když kaplan Toman k nim ještě docházel, nelíbilo se jí, jak se choval tak nějak klackovitě, ne prý jako sluha boží, ale jako slouha.
Bývají ovšem spory mezi nimi, kterým se nelíbí ostrá řeč babičky Pintové.
Ostatně ty spory jsou velmi zábavné tím, že se jimi ubíjí ten dlouhý čas v chudobinci.
Předešle říkala babička Skuhrovská, že vlastně Pintová to sama všechno spískala. Myslím však, že věci se vyvinuly samy sebou a že okolnostmi došlo jen ku katastrofě. Jest to však katastrofa velmi obsáhlá svými následky, které zabíhají až k menší placaté lahvičce, kterou ve svém kufru má babička Pintová. Ta lahvička jest nyní prázdná. Když však se odzátkuje a přivoní se k ní, tu zkušený nos vnímá vůni sladké kmínky.
Lahvička ta může prohlásit, že bývala kdysi plná, a podivnou shodou okolností sladká kmínka a kaplan Toman i chudobinec doplňují se navzájem.
Ovšem že hraje v tom též úlohu umírání babičky Pintové, ale to už je dlouho.
Pintová nyní nadává zas na pana kaplana a neleží už na posteli.
Na celé historii nese ostatně vinu i měkké srdce pana kaplana. Kaplan Toman byl totiž před časem zavolán do chudobince, že tam babička Pintová leží na smrt nemocná a že se chce dát zaopatřit.
Byl to první případ, kdy ten mladý nový kaplan zaopatřoval, a tak šel s nadšením.
Okolí i situace působilo, že po celém úkonu náboženském sáhl do kapsy a umírající babičce vložil do ruky zlatník. To se stařenkám z chudobince ještě nestalo.
Po jeho odchodu prohlásila babička Mlíčková, že umí hezky zaopatřovat.
Na babičku Pintovou působil ten zlatník tak, že večer poslala si pro šunku a pro kmínku.
Když ráno přišel lékař, aby nějakou injekcí Pintové zmírnil smrtelný zápas, našel ji sedět u stolu velmi veselou a zpívající: „Ze všech znejmilejší mou milou já mám".
Za týden nato došla kmínka, poněvadž došly peníze. U kaplana Tomana zaklepal kostelník a řekl, že Pintová už zas umírá a že si přeje, aby k ní šli s Pánem Bohem.
Když uviděla kaplana, řekla radostně slabým hlasem: „Ach, můj zlatej jemnostpane, nevím, nevím, jestli budu dnes mít tolik síly udržet ten zlatník v ruce."
Udržela ho však přece a kaplan Toman řekl ke kostelníkovi, když vycházeli z chudobince: „Ta má tuhé živobytí." Babička Pintová měla opravdu. Ráno, když přišel lékař, slyšel, jak chodí po světnici a zpívá: „Nechodím tam za ní sám, chodí za ní jiných více, milenců má na tisíce, a ta moje znejmilejší..."
„Poslyšte, Pintová, co je s vámi?" „Když von, milostpane pane doktore, umí moc hezky zaopatřovat."
To bylo ve středu. Ve čtvrtek přiběhl ke kaplanovi Tomanovi kostelník a ještě ve dveřích volal: „Jemnostpane, zas musíme jít do chudobince, tentokrát musíme jít zaopatřit babku Skuhrovskou."
Než tam ale došli, dostala se umírající do hádky s Mlíčkovou, která si chtěla také narychlo lehnout, aby to vzal pan kaplan najednou, jak se přimlouvala Pintová. Ostatní to ale Mlíčkové vymluvily, že přijde na ni řada v pondělí. Mlíčková sice křičela, že chce umírat hned dnes a že nebude čekat do pondělí, což kdyby se jí zatím něco stalo. Konečně však se uklidnila, ale když potom viděla, jak po duševní útěše dává pan kaplan Skuhrovské zlatník, nedalo jí to a řekla plačtivým hlasem: „Jemnostpane, já mám tušení, že to na mne také brzo přijde."
Toho dne mladý kaplan, když si na to vzpomněl, zavrtěl hlavou a mráz mu šel po zádech.
V chudobinci se pamatují, jaký byl tenkrát rámus a povyk, když v sobotu babka Vaňková počala si stěžovat, že jí není dobře, že jdou na ni mdloby. Mlíčková říkala, že je to od Vaňkové sprosťáctví, že je přece řada napřed na ní, a když věci se mají takhle, že si raději to umírání odbude hned teď v sobotu, a v pondělí ať si pošle pro kaplana Vaňková.
Bylo z toho velké vzájemné dorozumívání, až konečně Vaňková ustoupila jako mladší, neboť jí bylo osmdesát devět a Mlíčkové osmdesát devět a tři měsíce.
Když přišli pro kaplana Tomana, aby šel zas do chudobince, zbledl a řekl, že dnes může jít starší kaplan Richter.
Kaplan Richter tedy šel a modlil se vroucně u lůžka Mlíčkové, požehnal všem a odcházel, aniž by dal Mlíčkové zlatník.
Babička Pintová to všechno, stejně jako ostatní, dobře pozorovala a chytla kaplana Richtra za sutanu.
„Jemnostpane, vodpustějí, ale to já se musím zas zastat Mlíčkové. My jsme vždy dostaly zlatník, když jsme se daly zaopatřovat. Je pravda, dýl se, jemnostpane, modlili, ale na ten zlatník ráčili zapomenout."
A babička Vaňková zasyčela: „To si Mlíčková postavila dnes hlavu, že bude umírat, ačkoliv měla až v pondělí, aspoň by přišel ten dobrej pan kaplan."
Zdrceně podíval se na stařenky kaplan Richter a pak sahal pro peněženku...
Zajímavé jest nyní rozhodnuti inspekce tady na Žižkově, která na nátlak kaplanů se usnesla, že bylo zakázáno babičkám svévolně umírat a dále že bylo ustanoveno, že poslední pomazání udíleti se bude babičkám v chudobinci vždy jednou za měsíc, a to všem najednou.
Příjem babiček z toho jest tedy velmi malý.
Lahvička, vonící po sladké kmínce, jest prázdná a nad chudobincem leží taková nálada velké pohromy. Vaňková se oběsila před čtrnácti dny, poněvadž jí nedovolila slavná inspekce žižkovská umírat.
 

▲▲▲

---

 

 

Idylka z Marinovky

 

 

Na Marinovce bylo několik zajatých rakouských důstojníků-austrofilů. Mluvili mezi sebou výhradně jen německy, nesměli do města a očekávali v úplné opuštěnosti, hlídáni tuctem vojáků Tatarů, úmrtí Františka Josefa. Hejtman Treudelenburg namaloval z dlouhé chvíle ženskou postavu v brnění, s mečem v ruce a v zadu s rakouským orlem. Ta ženská se strašně smutně dívala nahoru a zvodný Rus, přicházející každý večer se podívat, zdali jsou všichni doma, vždy se před ní pokřižoval, poněvadž myslel, že je to ikona.

Pod obrazem byl nápis: Heil Grossoesterreich! Stal se však střediskem štěnic, i byl odstraněn. To byla jedna závažná episoda v jich životě.

Kvůli změně odešel od nich jejich kuchař – sluha od 8. zeměbraneckého pluku. Nevedl nikdy mnoho řečí a odešel od nich do českého vojska. To je na nějaký čas vyrušilo z klidu.

Hejtman Treudelenburg prohlásil, že až ho dostane v Rakousku, že ho oběsí vlastní rukou z několika důvodů, že je velezrádce a že teď nemají nikoho, kdo by jim vařil knedlíky a pekl buchty.

Tak plynul jejich život v hrozné nudě. Nadporučík Bergenhold, aby se postaral o nějakou zábavu, dopsal do Rakouska prostřednictvím Červeného kříže, aby jim poslali nějakou zajímavou četbu. Po několika měsících přišel konečně balík s těmito knihami: "Ueber die asiatische Cholera", "Die Heilquelle und das Klima in Pfalz", "Das Wochenbett und die physische Erziehung der Kinder in den ersten Jahren", "Dogmatische Predikten" a dva ročníky vídeňského odborného listu kloboučníků.

To byla tak zajímavá četba, že na původce zásilky nadporučíka Bergenholda nikdo nemluvil po čtrnáct dní a hejtman Treudelenburg chtěl ho vyzvat po skončení války na souboj.

A tu do té hrozné nudy jako zářná hvězda padla zpráva o smrti císaře Františka Josefa.

"Nu, konečně je to tady", řekl hejtman Treudelenburg, když to stíží přeslabikoval v ruských novinách.

Skeptický poručík Vallaschek mínil, aby se prozatím o celé věci nedebatovalo, poněvadž může to být jen novinářská kachna. Když však četli zprávy o pohřbu, tu hejtman Treudelenburg zvolal: "To mám opravdu radost, že je to pravda. Nyní je na nás, abychom tu celou záležitost prodebatovali. Proto vás, pánové, svolávám dnes po obědě ku schůzce, kde se usneseme, jak to máme oslavit, totiž chtěl jsem říct, na čem se máme usnésti. Prosím pány, aby dali své uniformy do pořádku a vyčistili si boty."

Tak se tedy sešli ke schůzce. Z očí všech zářila radost, že přišlo něco, co je vytrhlo z nudného klidu, a když počal hejtman Treudelenburg řečnit, jejich tváře nabyly milého, příjemného výrazu.

Hejtman Treudelenburg začal velice mnohoslibně a šťastně. "Úmrtím císaře Františka Josefa I. octli jsme se, abych tak řekl, v situaci komické, neboť musíme zvolat císař zemřel, ať žije císař! a já také nemyslím, abychom se vlastně zabývali s jeho mrtvolou, chtěl jsem říct s nebožtíkem, vždyť mně rozumíte, a já myslím, že uděláme nejlépe, když přes jeho mrtvolu, chtěl jsem říci přes nebožtíka, přejdeme k dennímu pořádku, poněvadž nejsem žádný řečník. Na nás jest, jak bychom oslavili tuto radostnou, chtěl jsem říci komickou zprávu a uradili se, jak se máme v tomto nešťastném případě zachovat, abychom dokázali, že ani v zajetí na něho nezapomínáme a jsme, abych tak řekl, tělem i duší s jeho mrtvolou, jako rakouští patrioti a důstojníci. Prosím o návrhy."

Ke slovu se přihlásil nadporučík Bergenhold, omlouvaje se, že také není žádný řečník. Velice se však diví, že pan hejtman Treudelenburg jako svolavatel nenastínil, jak to máme oslavit. Má vždy mnoho rozumu a nejlépe to bylo vidět včera.

"Co bylo vidět včera?" otázal se hejtman Treudelenburg, "myslím, že to nepatří k věci."

"Můžete mně tedy říci, kam jste mně dal můj kartáček na zuby, který jste si vypůjčil a někam zastrčil a pak jste se každého ptal, jestli ho neviděl? Tak se to má i s úmrtím našeho nejmilostivějšího mocnáře. Přitáhl jste jeho mrtvolu sem a nyní nevíte, kam a co s ní."

Hejtman Treudelenburg uhodil se do prsou: "Pánové, je vidět, že jsme nervosní. Nadporučík Bergenhold nejmíň může mluvit v této posvátné chvíli o takových soukromých záležitostech, které jsou s to se nás velice bolestně dotknouti. Jak by to vypadalo, kdybych dnes se počal shánět po krabičce krému na boty, který mně nadporučík Bergenhold odnesl v úterý z pokoje."

"To je hrozná mýlka, pánové, já jsem žádného krému na boty od pana hejtmana Treudelenburga nevypůjčil, ten odnesl fähnrich Raumer, který kouří moje cigarety a vůbec rád se přiživuje."

Fähnrich Raumer vstal bledý a nervosní: "To si vyprošuji a vyrovnám, jak toho zasluhuje má uražená čest."

Hejtman Treudelenburg utřel si pot s čela a počal do toho mluvit smířlivým tónem: "Ale, pánové, snad se nechcete hádat nad hrobem v této krásné, chtěl jsem říci smutné chvíli, kdy celé Rakousko pláče, ano pláče..."

Nadporučík Bergenhold jej přerušil: "Dovolte, prosím," a obraceje se na bledého fähnricha, otázal se: "Pane fähnrichu, chceš si to vyrovnat hned, nebo až po válce?" Řekl to takovým hrozným důrazem, že fähnrich Raumer zašeptal: "Až po válce."

"Pánové," řekl hejtman Treudelenburg, "prosím, abychom pokračovali. Poněvadž nikdo nepodává žádný určitý návrh, navrhuji sám, abychom na důkaz toho neštěstí nosili na pravém rukávě černou pásku, čímž budeme dokumentovati své patriotické smýšlení. Kromě toho musíme sami mezi sebou navzájem si přísahati věrnost novému panovníkovi, což můžeme udělat zítra po obědě."

"To je všechno pěkné," namítl poručík Klausner, "ale jak se vlastně jmenuje nový panovník?"

"Abych nezapomněl, pánové, nový panovník se jmenuje Karel. Navrhuji, abychom mu provolali slávu."

"Pardon," zvolal starý major Ahrens, "komu chcete volat slávu, vždyť ani nevíme, jaký to Karel bude. Bude to Karel I., nebo Karel VI.? Nebo dokonce chcete přísahat. Což kdybychom přísahali Karlu VI. a on se nešťastnou náhodou jmenoval Karel První. Pak jsme přísahali zrádně a já například hned bych se zastřelil. To byste mne přivedli do pěkné věci."

"To je nám zcela jedno, jaký je to Karel," poznamenal hejtman Treudelenburg, "buďme rádi, že máme se o čem bavit, chtěl jsem říci, z čeho se radovat. Navrhuji tedy ještě jednou, abychom zvolali slávu Karlovi, poněvadž nám na tom naprosto nesejde, jaký Karel bude císařem, a opatřili si na pravou ruku černou stužku na důkaz, že upřímně želíme změny na trůnu. Kdo je proti tomu?"

Ruce zvedl jen major Ahrens a řekl paličatě, že nemůže volat slávu, když neví komu. Pokud se týká nošení černé pásky, že proti tomu není, ale upozorňuje, aby se s tím počkalo, dokud nepřijde nějaké úřední nařízení z ministerstva války prostřednictvím rakouského Červeného kříže.
 

 

*
 

Nosit černou stuhu na rukávě nebylo jen tak lehkou věcí v zajetí na Marinovce, neboť se zaopatřením si jí byly hrozné obtíže, poněvadž nesměli do města.

Vyslali tedy deputaci k vojenskému náčelníkovi, sestávající z nadporučíka Bergenholda a fähnricha Raumera, kteří znali trochu rusky.

Když kapitánu Suvalovu sdělili, že avstrijský car zemřel, kapitán Suvalov zprvu řekl: "Neponimaju ničevo"; a potom, aby mu dali pokoj, že jim avstrijského cara nemůže vzkřísit.

"Franc Josif očeň karašaja avstrijskaja car," vysvětloval nadporučík Bergenhold: "očeň karašaja i jak pomeri, nám náda 7 aršin čornoj polotno."

"Neponimaju ničevo, neponimaju," odpověděl kapitán Suvalov, načež fähnrich Raumer poznovu navázal:

"Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, 7 aršin čornoj polotno."

"No idite s Bohom, kakoj s vámi rozgovor," přívětivě řekl kapitán Suvalov, krče rameny a obraceje se ke konvojovi řekl: "Odveď je do jejich kasáren, poměšali!"

"Slušajus, vaše blahorodí!" Tím audience skončena.

Po cestě stráž měla s oběma nešťastnými důstojníky velkou práci. Zastavovali se před každým obchodem a říkali: "Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, šem aršin."

"Idi!" zařval na ně průvodce, "idi, čto to s vámi takoje, kakaja vy svoloč i s vašim carom."

"Požalujst, Franc Josif pomeri." "Charašo čort vašu guberniu, poměšali vy nemnožko, nádo vam odychnuť."

Tak se stalo, že pánové na Marinovce nenosili na paměť úmrtí Františka Josefa černé pásky na rukávě, čehož si všimla o týden později hraběnka Reveretta-Bálthary, členkyně misie rakouského Červeného kříže, která vozila po důstojnických táborech teplé břišní pasy a pátrala, jak je vyvinuta tam loyalita.

Podala též o neloyalitě v Marinovce později v rakouském ministerstvu zprávu.

Ale ten den tucet vojáků Tatarů, který Marinovku hlídal, dlouho do noci debatoval o celé věci, a když byste se z nich některého zeptali, co soudí o Františku Josefovi, tu vám odpoví: "Slavný car, dlouhý 7 aršínů, a chodil vždy v rubášce z černého plátna. Když zemřel, tak se dva z té austrijské svoloče zbláznili.


 

---

 

▲▲▲

„Ich bin Serinek, ein Deutscher!”

 

Do Herrensdorfu za Českou Lípou přišla cikánská banda Serinkova. Sčítacím komisařem byl pan Lerche, upřímný Němec s hezkým voletem.
Pan Lerche neprodleně navštívil starostu Köhlera a prosil ho, aby cikány nevykazoval z obce, poněvadž by odtáhli do Müllersdorfu a on, pan Lerche, přišel by o slávu, že německý národ zvelebil o osmnáct nových příslušníků, tolik osob čítala totiž banda Serinkova.
Tu slávu by měl sčítací komisař z Müllersdorfu pan Kanerth, který hrdě prohlašoval všude, že udělá za hodinu víc Němců než pan Lerche za den.
Pan Lerche se tedy činil. Prasata, voly, krávy přihlašoval za Němce, slepice, husy, kuřata za Němce, vozy, hospodářské nářadí také šmahem za Němce.
Aby to tak nebylo nápadné, přidával všude křestní jméno. Tak u starosty získal Němce: Heinrich, Franz, Anton Schwein, Josef, Karl, Julius Kuh, Franz, Anton, Heinrich Ochs, Katharina Wagen, Johann Pflug apod.
A teď mu sám pánbůh přivedl do cesty osmnáctičlennou tlupu Serinkovu. Čibálo čili starosta tlupy Serinek byl velice rozšafný pán a moudrý muž, a když mu starosta Köhler dal po strážníkovi vzkázat, že mohou zůstat ve vsi, odebral se slušně poděkovati panu starostovi a obhlédnouti, co se tam dá ukrást.
Pan Lerche byl u starosty, a když starý Serinek přišel, dal se s ním rozšafně do hovoru.
Napřed mu dával za muže korunu a za ženu dva šestáky, přihlásí-li se za Němce.
„Zlatí milostpánové,“ řekl moudrý Serinek, „jsem tatíček celé tlupy a vždy se starám poctivě, aby má tlupa neměla bídu, milostpánové, ale koruna za muže a dva šestáky za romli, ženu, to je málo. Časy jsou zlé a pár lidí nemůže dělat za sedmdesát krejcarů Němce. Poptám se svých dětí a vím, milostpánové, že řeknou: Čibálo, ty jsi šedivý osel, měl jsi říci milostpánům dvě koruny za muže i za ženu, to je osmnáct zlatých, a milostpánové, jak to stojí a leží, mohou z nás udělat v nejvyšší dobrotě Němce.“
Pan Lerche jal se smlouvat. Vytáhl to až na osmdesát krejcarů za osobu.
Moudrý Serinek neustoupil. „Milostpánové, jakpak mohu udělat ze sebe za osmdesát krejcarů Němce? To nejde i při nejlepší vůli. Po dvou korunách by to šlo. S největší radostí bychom před celým světem říkali, že jsme Němci, my ubozí cikáni. Ale osmdesát krejcarů je málo na takovou slávu. Pamatuji se, milostpánové, že před lety v Uhrách, když tam bylo sčítání lidu, dostali jsme každý tři zlatky, když jsme se dali zapsat za Maďary. A byl to chudý kraj. Ale zde, pánbůh vám požehnává, všude je vidět hojnost, a vy byste chtěli ubohým, chudým cikánům strhnout dva šestáky za osobu? To nejde, jako že je bůh nade mnou a jako že to vidí boží rodička.“
Starý Serinek utřel si slzu. „Rádi bychom byli Němci, to ví bůh, s největší radostí bych všude říkal: Ich bin Serinek, ein Deutscher!, ale přidejte, milostpánové, dva šestáky a já půjdu mezi své děti říci jim: Pomodlete se, děti! Už jste ode dneška Němci a dostaneme dvě koruny za každou hlavu.“
Slíbili mu tedy dvě koruny a starý Serinek s radostí odešel ku své tlupě.
Tam bylo živě debatováno. Konečně vyhrál názor, že nelze dělati Němce bez piva a bez vuřtů
I šel starý Serinek tlumočiti tento názor poznovu na obecní úřad.
„Zlatí milostpánové,“ rozplakal se tam, „toto řekli moji synové a dcery: Čibálo! Bez piva a bez vuřtů nemůžeme dělat Němce. Dejte nám každému k těm dvěma korunám nějaké pivo a nějakého vuřta a moji synové a dcery řeknou všude s největší radostí: Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Přidali jim tedy na každou hlavu tři vuřty a litr piva.
Ale synové a dcery poslali Serinka nazpátek. Přání jejich bylo: Čtyři vuřty a dva litry piva.
Pan Lerche vyplnil i toto přání, poněvadž Serinek řekl, že by jinak odtáhli do Müllersdorfu a tam že by se dali zapsat za Němce v samém pivovaře, tedy u pramene.
A tak se toho večera v táboře Serinkově vesele žilo. Koupili si kořalku, ukradli starostovi čtyři husy a o půlnoci ulehl starý Serinek namol opilý do svého vozu, brebtaje: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Ráno odtáhli do Müllersdorfu, když se po Herrensdorfu leccos ztratilo.
V Müllersdorfu dali se již sami zapsati za Němce. Kromě dvou korun připadlo tam na každou hlavu pět litrů piva.
Z Müllersdorfu odtáhli na Birgstein. Tam připadlo na každého tři koruny a o osmnáct Němců vykazoval Birgstein více obyvatelstva.
Z Birgsteinu do Dobrn. To je chudá vesnice. Tam nevytloukli ze sčítajícího komisaře více jak korunu za hlavu.
V České Lípě vytáhli jim vstříc turnéři a německé dívky házely jim dubové listí na cestu, když táhli k radnici.
Tam dostali po třech korunách jako v Birgsteinu a Česká Lípa bude vykazovati o osmnáct Němců více.
Táhnou nyní dále k Liberci a na cikánských vozech mají velkoněmecký prapor.
Starý Serinek je spokojen a jen jedna věc kalí jeho štěstí, že těch krásných dob neužije i jeho nejstarší syn, který právě sedí na Pankráci pro loupež.
S jakou radostí by ten shrábl ty koruny a jak by mastnou hubou řekl slavnostně: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
 

 

---

▲▲▲

Interview s panem cenzorem

 

Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.
Nemohu vám vyložit, jak jsem si to vlastně představoval, ale byl to velice nepříjemný pocit, spojený vždy s mrazením na zádech.
Konečně však přece odhodlal jsem se, že ho navštívím a vyptám se na jeho povšechné názory. Soudil jsem, že to musí být člověk zlého vzezření, schopný všeho, ale zmýlil jsem se, neboť našel jsem uhlazeného pána, který se na mne bolestně usmíval a žádal, abych byl tak laskav a posadil se.
„Můžeme si klidně pohovořit,“ pravil, „a doufám, že si trochu opravíte své mínění o mně. Přiznávám, že někdy dělám hlouposti…“
Máchl jsem rukou a učinil odmítavý posuněk.
„Ne, věřte mně, zcela loajálně vám říkám, že někdy dopustím se různých hloupých kousků, ale za to já nemohu!“ Usmál se smutně a požádal mne, abych si blíže prohlédl jeho lebku.
Měl velice nízké čelo a hlavu sraženou.
„Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl se stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmáčknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem. I tu někdy trpívám bolestmi hlavy a tu provedu hloupé kousky, já, pane, nekonfiskuji někdy vyložené urážky církve a jiné věci. Asi před čtyřmi léty například propustil jsem větu: ‚Nesl trpělivě svůj kříž.‘ Pane, vy víte, kdo nesl kříž, že to byl náš Spasitel, ale zde byla řeč o jednom ševci. Jakmile jsem však zotaven, nelekám se žádných překážek a s chutí pustím se do práce. Vy nevíte, ctěný pane, jak dnes jsou tihle spisovatelé a žurnalisté poťouchlí a mazaní všemi mastmi. Napíšou si takové napohled neviňoučké věci, že člověk teprv delším přemýšlením nalezne v tom háček, neboť, jak praví Tolstoj: ‚Zachycen drápek a chycen celý ptáček.‘ Tu větu jsem mimochodem řečeno také konfiskoval, poněvadž byla uveřejněna v době, kdy jistá vysoká osobnost roztrhla si lovecký kožíšek o trní.
Abych vám tedy řekl, jak jsou mazaní, všimněte si například věty: ‚Stál opřen o strom a díval se do bouře a vzpomínal.‘ Věta jest napohled bezvýznamná, neurážlivá, ale jen napohled.“
Vstal a počal chodit po pokoji.
„Všimněte si však, že napsáno bylo blízko vedle sebe: ‚bouře‘ a ‚vzpomínal‘. Dobrá, vám se to zdá být bezzávadným, ale já nemohl tu větu propustit, já ji musel konfiskovat, neboť nejmarkantněji utkví v mysli čtenáře slovo ‚bouře‘ a čtenář psychologickým postupem veden počne vzpomínat na bouře vůbec a pak si řekne, že jsou bouře též jiného druhu než jen přírodní zjevy nebeské, nýbrž i bouře politické, kravály, pane, demonstrace.“
Chodil po pokoji:
„Vytloukají okna, volají: ‚Hanba vládě, pryč s nimi, hanba policii.‘ Hází kamením, a pane, to já mám pustit, já, státní úředník? A tak hezky vezmu modrou tužku a zaškrtnu větu. Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: ‚A tu si myslel leccos.‘ Pane, v tom ‚leccos‘ se skrývá habaděj.
Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stihatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.
Musím být, věřte mně, velice opatrný, abych se domakal všeho, co v tom vězí. Nesmím přehlížet ani sportovní rubriky listů.“
„A dovolte, mistře, vy jste tuším nedávno zkonfiskoval větu: ‚To jsou pravé čínské poměry.‘ “
„Zajisté, škrtl jsem to modrou tužkou, neboť jsem dobře z novin informován, že je právě v Číně revoluce. Napíše-li pak někdo v této době, kdy prokletá čínská revoluce vítězí, ‚to jsou pravé čínské poměry‘, myslím, že každý v tom vidí vybízení ke vzpouře, a poněvadž v Nankingu jest vojsko na straně revolucionářů, nemohu si pomoci a musím zkonfiskovat nazítřek všechny zprávy o postupu čínské revoluce, neboť to je antimilitarismus. Někdo řekne, co je nám do Číny? A má pravdu, ale hltá ty zprávy, a jak je hltá.
A z takových zpráv se pak sestavují noviny. Není to k zbláznění? Máte například zprávu, že lidstvo v Číně je v rukou revolucionářů. To je vzpoura, pane, to je rebelie, a nyní to dejte lidem do ruky. Noviny jsou, pane, neřád, neřád prvního řádu, jako vůbec všechno tištěné, ale já jim a tomu všemu šlápnu na krk.“
Vzal se stěny velkou tužku, která jako ozdoba visela pod obrazy, a pravil: „Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“
Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.

Karikatury 3/43, 11. 12. 1911
 

---

▲▲▲

Interview se svázaným důstojníkem

 

Znám bude čtenářům jistě případ, kde byl nedávno jeden statečný důstojník ve vlaku přepaden a obrán dvěma mladíky, kteří ho svázali. Měl však tolik duchapřítomnosti, že když přijel do Prahy, počkal tak dlouho ve vlaku, až mohl bezpečně zjistit, že ta individua již utekla a že mu nemohou nic udělat. Přirozeně, že mne jako novináře velice zajímal statečný důstojník, neboť dnes o statečnosti se mnozí hádají, ale jsou to samí zbabělci, dále člověk musí hledat příležitosti mluvit se slavnými muži, kteří se jakýmkoliv způsobem zaslouží o veřejnost.
Z toho důvodu šel jsem interviewovat svázaného důstojníka.
Přijal mne…
…
[zabaveno 9 řádek]
…
„…chladnokrevným uvažováním. Co by bylo ze mně, kdybych byl snad jednal nerozvážně? Mrtvola, ba co dím, dokonce chladná mrtvola.“
„Vy jste tedy ráčil ject ve vlaku od Lysé nad Labem?“
„Ano, pamatuji se, že to byla ta trať!“
„Byl jste ozbrojen?“ — „Byl, jako obyčejně, a měl jsem též v kapse revolver, ten však vám nemohu ukázat, poněvadž mně ho též ukradli a mně ho uloupili. Chtěli mně vzít též šavli, tu je, můžete napsat, že jest to obyčejná důstojnická šavle. Ale jak říkám, byli by mně také tu šavli vzali, ale koukl jsem se na ně tak ostře, ještě dnes vidím jejich překvapení, jak je zděsila ostrost mého pohledu. Věděli hned, že můj pohled nevěstí nic dobrého.“
„A proč jste nevykřikl?“
„Proč jsem nevykřikl! Prostě, že jsem zachoval úplnou chladnokrevnost a v ústech měl roubík. Pane, kdybyste věděl, co jim to dalo námahy, než mně ho ti chlapečkové nacpali do úst. To byste se nasmál, oni snad mysleli, že ho budu polykat, a tak mně otevřeli mým nožem zuby a vecpali mně roubík do úst a tvářili se, jako když to dělají po prvé.“
„Mohl byste mně říci, jak bylo to vlastně, jak se to všechno zběhlo?“
„Milerád, ať se přesvědčíte, co znamená pro člověka chladnokrevnost a znalost strategie. Seděl jsem v kupé první třídy, když vtom objevili se ve dveřích dva chlapečkové, takřka ještě děti, a jeden z těch maličkých se mne ptal, zdali už přijdou Vysočany. Řekl jsem mu: ‚Ano, děťátko, teď přijdou Vysočany!‘ Vtom vyskočil ten mladší a sahal si do kapsy a zvolal: ‚Ruce vzhůru, jinak jste synem smrti!‘ Ten druhý ještě seděl a celý se strachem třásl. A myslíte, že ten mladší neměl strach? Třásl se také, ach, to byl směšný pohled na ty kluky, na ty zbabělce!“
„A co vy jste ráčil dělat?“
„Já jsem dal ruce do výšky, ale ten strach, co měli z toho, pane, věřte mně, že to nebyla žádná legrace, jak se ti hošíci při tom třásli, měl jsem strach, že omdlí.“
„Vy jste tedy ráčil dát ruce vzhůru?“
„Ano, chtěl jsem jim učinit tu malou radost, a když jsem se probudil ze mdloby, ty chlapíci se ještě třásli a ten jeden měl revolver již v ruce a, pane, ruce se mu klepaly a měl tolik strachu, že mne postřelí nebo sebe, že by vám toho kluka doopravdy bylo líto, ačkoliv voják nesmí mít žádnou útrpnost s nepřítelem, nejvýš může být velkodušný. A to jsem byl. Spojil jsem velkodušnost s velkomyslností a myslíte, že jsem nejednal správně? Ten chlapec neuměl tím mým revolverem zacházet a pořád mně s ním šermoval pod nosem, ovšem se strachem, aby se nepostřelil, a dělal takový smutný a ubohý dojem ten cvrček, že jsem z toho omdlel. Když jsem se za chvilku probudil ze mdloby, tu jste měl, pane, vidět, jak mně svazovali ti chlapečkové nohy. Byli zvyklí patrně uvazovat telata a ne lidi a myslili, že když mně svážou nohy, že mě udělají úplně neškodného.“
„A kde jste měl po celou tu dobu ruce?“
„Říkám vám, že nahoře, kde jinde, vždyť jsem to těm dětem musel udělat k vůli, já mám mimochodem přesto, že jsem tvrdý a přísný, voják každým coulem, děti neobyčejně rád a rád se s nimi bavím.“
„A proč jste nekřičel o pomoc?“
„Říkám vám přece, že už jsem měl v ústech roubík, a jak byste se byl nasmál, kdybyste je viděl, jak si při tom počínali komicky.“
„A co potom, smím-li se ptát?“
„Ptejte se mě, na co chcete, vylíčím vše vám věrně, právě tak, jak se to zběhlo. Když mně tedy svázali nohy, svázali mně také ruce a měl jste vidět, co jim to dalo práce. To víte, takové dítě nemá žádnou sílu.“
„A pak vám vzali peníze?“
„Nikoliv, o peníze mne obrali již dřív a snad neviděli pohromadě dvacet korun. A hned se dělili o ně.“
„Slyšel jsem také něco o hodinkách.“
„Ano, oni mně vzali také hodinky, ale ty mně vrátili, když jsem je prosil, aby mne o ně nepřipravili, že to je památka po mém otci, který se vyznamenal ve vojenském tažení proti Italii v 66. roce. Bylo vidět, že neměli tak zlé srdce, plakali se mnou. To jsem ještě neměl roubík.“
„A co potom?“
„Pak mě ještě přivázali za nohu k věšáku a ten mladší řekl: ,Mějte se tu hezky, pane důstojníku, a nezlobte se na nás, my se chceme podívat do nějakého kinematografu!‘ “
„A nevzali vám také cigarety?“
„Ale, prosím vás, co vás to napadá, co by byli s nimi takoví malí hošíci dělali. Tak zde máte celý příběh.“
„A dovolte, jaký roubík vám nacpali do úst?“
„Roubík z mého šátku…
…
[zabaveno 5 řádek]
…
…v rakouské armádě.

Karikatury 3/41, 13. 11. 1911

 

 

---

▲▲▲

Ivan Ivanovič z Ufy

Ufský kupec Ivan Ivanovič neutekl z města s ostatními měšťáky, nýbrž zůstal na své pozorovatelně, v krámě, se zcela určitým úmyslem — aby po příchodu sovětských vojsk šmelil a provokoval.
To, co Ivana Ivanoviče nejvíce odlišovalo od ostatních zvířat, byl dar řeči, dar slova.
Ivan Ivanovič uplatňuje tuto vlastnost co nejbohatěji a zneužívá svobody slova při každé příležitosti.
Jeho řečnický talent má ohromný význam v celé Ufě.
Tento dar se netýká toho, co vykládá doma, v kruhu rodinném, nýbrž toho, co říká jako občan na veřejných místech, na trhu, v čajovnách, v kavárnách, u holiče a ve svém krámě.
Pracuje tak, aby si nikdo neuvědomil, že on je ten provokatér, který rozšiřuje vylhané zprávy, aby vyvolal paniku nebo získával nové kontrarevoluční živly a nepřátele sovětské vlády.
Nikdy neřekne přímo: „Poznal jsem to a to.“ Říká, že „to slyšel“, že „to někde četl“.
Zůstal v Ufě, aby mohl co nejvíce škodit sovětské vládě. Pracuje pomocí obecenstva.
Zajde na trh a baví se s trhovci jako člověk, kterého nezajímá nic než zelí, kapusta, mouka, maso nebo sádlo.
„Hm,“ prohodí prohlížeje si prase, „Bugulmu dostali bílí zpátky, a proto se nesmí jezdit do Simbirska.“
Zná psychologii trhovců, temné masy drobné buržoazie a kulaků, kteří spolknou sebepitomější zprávu, jen když je aspoň trochu nepříznivá pro sovětskou vládu.
„Chvála pánu bohu,“ řekne nějaká babka, která poslouchala a běží domů papouškovat mezi zaostalými babami idiotské provokace Ivana Ivanoviče.
Ivan Ivanovič jde k holiči.
„Dneska v noci,“ praví přidušeně, „byl pořádný mráz.“
Po této nevinné předehře pokračuje:
„To je zajímavé, jak je v takovém mrazu slyšet kanonádu. Bylo to tak silné, že jsem si hned pomyslel, že bílí nemůžou být dál než patnáct verst od města.“
Ivan Ivanovič ví dobře, že v holírně čeká stejný nepřítel sovětské vlády jako on, kupec Zacharov, který svým známým určitě řekne: „Naši jsou patnáct verst od Ufy,“ a pak lhostejně dodá: „Dneska přivezli spoustu raněných.“
Když Ivan Ivanovič splnil svůj provokatérský úkol u holiče, ubírá se do kavárny. Ví, že tam sedí a žvaní bývalí podnikatelé, kterým vyvlastnili majetek.
Těm přináší velkou novinu: „Dutov dobyl Kazaň u Moskvy! Petrohrad obsadili spojenci.“
Všichni vědí, že je to blbost, ale přesto na ně ten pitomý žvást působí velice příjemně.
Ivan Ivanovič chladnokrevně vykládá dál, že Dutov zatkl Radu lidových komisařů, slyšel to prý na nádraží.
Všichni zase vědí, že Dutov byl bit u Orenburku, ale to jim nebrání, aby provokační zprávy nešířili po městě, mezi nepřáteli sovětské vlády.
Dneska slyšíte, že byl obsazen Birsk, zítra Sterlitamak, a nevíte, jestli se máte těm idiotům smát, nebo vzít revolver a vpálit jim kulku do hlavy.
To druhé je podle mne nejlepší způsob boje s provokatéry.
Za Francouzské revoluce provokatéry negilotinovali, ale věšeli.
Vzhledem k tomu, že provaz je u nás zrušen, navrhuju všechny ty provokující Ivany Ivanoviče na místě střílet.

Naš puť 1/31, 16. 2. 1919
Přeložil Břetislav Štorek
 

 

---

▲▲▲

Jak se pan Kmoníček vzbouřil

 

 

Pan Kmoníček z Pardubic byl člověk umírněný. Jedna z těch jemných povah, která se neprotiví ničemu a přejde různým utrpením s rozkošným klidem. Dá-li mu na jednu, nastaví druhou a řekne vám nanejvýše se srdcervoucím pohledem: "Proč mne tepeš?" Můžete ho klidně při jízdě v tramwayi srazit se stupátka na koleje, abyste měli více místa a pohodlí. Chvíli zůstane sedět na dlažbě, dívá se, jak se tramway vzdaluje, a na otázku strážníka odpoví, že sám spadl svou neopatrností, neboť má strach, že byste mohli mít z toho nepříjemnosti. Jest velice delikátní. Cítí-li v tlačenici cizí ruku ve své kapse, kde má tobolku, nechá ji tam, poněvadž se obává, že by mohl vzniknout skandál, kdyby domnělý kapsář tvrdil, že se v tlačenici zmýlil a spletl si svou kapsu s kapesníkem s jeho kapsou. Když tlak povolí, velmi delikátně ohmatá svou kapsu a zjistiv ztrátu peněženky vzdychne jen: "Už ano..." Můžete mu v restauraci vylít za krk omáčku z pečeně, nečiní žádných výčitek číšníkovi, nýbrž uzná, že politý omáčkou je ve společnosti nemožný, zaplatí za porci, kterou má ve způsobě skvrn na vestě, kalhotech i za košilí, a odchází odevzdav tomu, který ho polil a znemožnil, spropitné.

Takovým byl pan Kmoníček. Za jeho ženou mu chodil stavitelský asistent Wiegner a tu on zjistiv nevěru, navštívil pana Wiegnera a prosil ho, aby ho vyslechl. Bylo to snad prvně v životě, kdy strojil se k prudčímu tónu a spádu řeči. Cítil v sobě dokonce trochu uražené ješitnosti, jakou mají všichni oklamaní manželé. Připravoval se na prudčí útok a musil vyslechnout ihned při vstupu z úst mladého muže, jakým právem vpadá on, Kmoníček, do jeho domácnosti.

Pan Kmoníček, aniž by si toho byl vědom, se usmál. "Pane Wiegnere," pravil měkce, "právo je pravý směr nějaké činnosti. Řekneme-li například: zima má svá práva, pomyslíme si: mrznouti je právem zimy, ale smysl práva vystupuje teprve při jednání s lidmi. A tu jmenujeme právem to, co smíme. Jiné je totiž moci, jiné musiti, jiné směti a jiné opět slušeti a býti mravným. Neboť pokud má síla stačí, potud mohu, co nutnost na mne vymáhá, to musím činit, čím nikomu žádné křivdy nečiním, to smím konati, co je obyčejem vzdělaných, to sluší, co před rozumem a bohem má býti, to je mravné, pane Wiegnere. Mohu zpívat, když mám příjemný hlas, musím pít, když mám žízeň, smím uzavírat obchodní smlouvy, když to nikomu neškodí a nekřivdí, sluší mi uctivě pozdravovat důstojné lidi, jichž si vážím, důstojně mluviti a jednati je má povinnost vždy a všude. Vše to, co činiti smím, je mé právo. Kdo činnost mou v tomto směru poškozuje jakýmkoliv způsobem, ten mně křivdí. Mám například právo své knihy dle libosti půjčovat, ale křivdu bych páchal, kdybych půjčoval cizí knihy dle libosti."

"Máte mnoho knih, pane Kmoníčku?" "Prosím, přijďte si někdy prohlídnout mou knihovnu, pane Wiegnere." Tím celá záležitost byla velice jemně ukončena a pan Wiegner veřejně, pod záminkou, že si chodí vypůjčovat knihy, vypůjčoval si ženu pana Kmoníčka.

A toho dobráka odvedli. Když v kavárně se ho ptali, jakým právem, poněvadž upsal 50.000 K válečné půjčky a v jednom křídle své továrny na sušení perníku zařídil na svůj náklad nemocniční pavilon pro raněné vojíny, řekl opět tím měkkým hlasem: "Má-li se určiti, co je právo v tomto případě, nutno zjistit, co je mé, co tvé, co je naše a vaše, poněvadž právo se zakládá na jistém dělení, na jistém omezování se. V přírodě používá jeden tvor tvorů ostatních, pokud jej nutnost nebo pud k tomu dohání, i kdyby používání jich bylo spojeno s jejich zkázou. Hladový tygr roztrhá gazelu a sežírá ji, pokud není nasycen. Tak se to má i se státem a s jeho občany jako v přírodě. Stát, vedený určitým pudem, používá svých občanů, třebas by to bylo spojeno s jich zkázou. Občané jsou státu prostředkem k jakémukoliv účelu." Rozmluva ta byla veřejnou, kavárenskou, a tříměsíční vyšetřovací vazba, která následovala po této rozmluvě, nijak nevyvedla pana Kmoníčka z rovnováhy, neboť on byl jist, že vojenský soud jeho přece nemůže vinit z výroku, že Rakousko je hladový tygr a vojáci že jsou gazelami, které on sežírá, jak mu bylo vytýkáno, že řekl. Ve vyšetřovací vazbě upsal na radu svého právního zástupce ještě nových deset tisíc korun na rakouskou válečnou půjčku a vyšetřování bylo proti němu zastaveno. Stín podezření, který na něm zůstal, provázel ho až do dolnorakouského německého pluku.

Kaprál Tillerhahn, kterému byl doporučen představenými, vysvětloval mu denně na cvičišti, co je právo i co je moc. Svobodník Donnersteker, idiot z nějaké alpské almy, dal si velice na tom záležet, aby Kmoníček poznal práva občanů.

Stokráte za den vrhal se na jeho povel do hnusného bláta, a když jednou přišli k velké louži blátem prosycené močůvky, rozkázal mu desetkrát za sebou udělat do zapáchajícího bahna nieder. A když přišel potom do řady, vykopl ho kadet Stuffer velkým kopancem z řady, poznamenávaje, že je to nejlepší, co může udělat s tím českým smraďochem.

Když večer v šeru chodby celou tu záležitost probíral s jedním českým vojákem, kterého dopoledne poručík Glaser s patřičnou nadávkou uhodil pěstí, až mu z nosu tekla krev, a když rokovali o tom, co je to právo a důstojnost lidská, ovšem potichounku, tu měl pan Kmoníček nevyjasněný pocit jakéhosi zahanbení a nesměle řekl: "Kdyby to byly moje šaty, já nevím, jest-li bych si byl lehl do té močůvky, ale šaty jsou erární a kromě toho měl jsem tolik pevné vůle, abych uposlechl." Měl při tom, když řekl slovo erární, také jakýsi pocit, on že není též svůj, že je též erární stejně jako šaty a že s ním mohou dělat co chtí, honit bez příčiny po cvičišti, bez příčiny poroučet, aby padal do bláta a půl hodiny střídavě po jedné noze s vypjatou hrudí provádět nesmyslný "marsch eins".

Pak ho přeložili k maďarskému pluku, kde ho denně tloukly vyšší i nižší šarže, kde slyšel denně tucty nadávek, které byly na něho adresovány a při tom všem, když snil v myšlenkách, představoval si, jak na pochodu pod tíhou všech muk padne, jak budou do něho kopat a jak bude umírat, a když mu vrazí hejtman Vorosy ostruhy do břicha při kopnutí, jak tiše skoná v blátě příkopu a pronese poslední slova: "V ruce tvé poroučím, Pane, ducha svého".
 

 

II.
 

Na druhé straně kordonu, který, podporován celou sítí chodeb opevnění, zákopů a drátěných překážek a opevněných pahorků, nás dělil od rakouského území, dokázali jsme opět my svou sílu. Ten kordon jsme protrhli na Lipě. To byl zápas o princip práva. Přes drátěné překážky natáhla se ruka českého vojáka-revolucionáře a srazila čepici rakouskému jenerálu. Byl to strašný výpad, jako dobrá rána při boxerském zápasu přímo mezi oči. Postižený lapá dech a čeká, kdy přijde druhá přímo do srdce, která ho svalí na zem.

Pan Kmoníček v tu chvíli, o které budou jednou mluvit dějiny, viděl u střílny celý náš hrozný útok na rakouské posice. Ti lidé, porážející maďarsko-rakouské pluky, ničící vše, co jim přišlo do cesty, byli také Češi, jako on. U něho na hlavě hnusná šedivá rakouská čepice s šedivým knoflíkem a ještě ošklivějším jménem, a u těch jeho bratrů, rozbíjejících řady Maďarů a Rakušanů, na furažce červenobílá stužka.

A když tohle viděl, bylo mu jasné, že právo je na straně těch, kteří nosí české barvy v té hrozné řeži, kde jsme pracovali noži, abychom pobili co nejvíce nepřátel, poněvadž historie naše nás naučila, že to smíme učinit. A to bylo naše právo.
 

 

III.
 

Naši seřazovali u první linie dobytých zákopů partie zajatců. Ve skupině, ve které byl pan Kmoníček, bylo asi 200 Maďarů a Němců, celá řada důstojníků od jeho setniny, hejtman Vorosy, poručík Miczkás, nadporučík Farkas. Všichni byli zděšeni a celé tucty Maďarů křičely, jakmile šel mimo český dobrovolník a podíval se na ně: "Vagyung Csehek! My jsme Češi!"

Důstojníci byli bledí, zamazaní, vyděšení, jak je strašná vlna našich bodáků vyhodila z opevněných posic a ze tmy zákopů na pole zkázy. Byli bez čepic, bez šavlí.

A když po cestě sem viděli ty stohy pobitých obránců Rakouska, třásli se ve chvíli seřazování, očekávajíce, že ten spontánní hněv našich bude znamenat i zde jejich úplné zničení.

Někdo jim tvrdě rozkazoval česky, aby se seřadili do čtyřstupu. Hejtman Vorosy počal odpočítávat: "Egy, kettö, ein, zwei."

V tom vyskočil z řady pan Kmoníček. "Lezeš nazpátek do řady," zvolal s hrozným vztekem, který propukl u něho najednou, "teď je konec panství. Teď vedu já vás. Pochodem pochod!" a obraceje se k řadě dobrovolníků, stojících v záloze, vykřikl radostně a jásavě: "Na zdar, hoši, ať chcípne Rakousko!"

Tak se pan Kmoníček vzbouřil.

Zajatí Maďaři šli za ním a Kmoníček, náš dobrý Kmoníček, rozkazoval důstojníkům: "Natahuješ lépe ty svoje hnáty, a ty zas chodíš, jako kdybys měl kosti v břiše. To se týká také tebe, hejtmane, vypni víc prsa a neklať se v chůzi jako tamhle ten pitomec fähnrich Zerebrö. Já už dávno věděl, že z vás nebudou žádní vojáci, i kdyby vám to člověk vtloukal denně do hlavy, svinští rekruti. Nadporučíku Farkasi, vytáhni tu svou kočičí hlavu něco výš, takhle to vypadá, jako bys hledal svoje ztracené štěstí na vojně..."

"Vidíte," řekl k naší stráži, "že jsem se přece jen něčemu naučil v Rakousku, a poněvadž jsem se tomu musel naučit, rozumím vám teď dobře, proč jste pracovali noži."

---

▲▲▲

 

Jak se stal Jong-Seng křesťanem

            Vypravování Číňana ze Staňkova velkoobchodu v Praze

I

Rozšafný a moudrý Jong-Seng stál mezi svými polnostmi ve vlastní pagodě a pohlavkoval sochu svého pánaboha Buddhy. Přitom hovořil: "Trojhlavý bože! Obětoval jsem již tobě sedm tučných psů, osm volů a tři nádoby s kořalkou z rýže. Dal jsem postavit patnáct mlýnků na modlitby na říčce Mih-Hao-Teh. Voda proudila a točila mlýnky, jedno otočení, toť prosba k tobě, trojhlavý bože, abys obměkčil srdce krásné Tsi-Či-Kih, která má malou nožku, nejmenší z celé provincie. Pět bonzů v klášteře Zink-ts-ü modlilo se k tobě dnem i nocí, těm obětoval jsem tisíc peněz šej, aby, bože, srdce krásné Tsi-Či-Kih zahořelo náklonností k Jong-Sengovi. A všechno marno. (Pohlavek.) Nic platno. (Nový pohlavek.) Vzkázala mně Tsi-Či-Kih: ,Milý Jong-Sengu! Můj strýc Lu­Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí, tak mně psal, že u vás schází ona ctnost, která ozdobila vaše slavné předky, kteří získali si zásluh o celou provincii a kteří hledali své štěstí v tom, prospěti všeobecnému blahu krajiny. A tak, milý Jong-Sengu, v tom leží celá záhada, proč mé srdce neshoduje se s bušením vašeho. ' To je to psaní, trojhlavý ničemo."

"Dobře činíš, milý synu," ozval se za Jong-Sengem hlas, "rozbij jen celou sochu svého Buddhy, neboť to zvíře nezaslouží lepší odměny."

K Jong-Sengovi po těch slovech přistoupil jeden z bílých ďáblů, misionář páter Alban. Hovořil plynně nářečím hakka, jak mluví se okolo Kwantungu, a bodře poklepal Jong-Sengovi na rameno: "Pomáhej ti bůh ve tvém díle, pozoruji tě už přes půl hodiny:"

Jong-Seng, uviděv před sebou bílého kněze, odplivl si: "Co chceš, ďáble?"

"Milý synu," řekl měkce misionář Alban, "s potěšením vyslechl jsem tvé útrapy, neboť, jak vidím, spoléhal jsi se marně na Buddhu. Hleď, jest ještě jiný bůh, s větší mocí než tento dřevěný Buddha, který, modlíme-li se k němu s čistým srdcem, učiní vše, čeho si přejeme."

"Ručíš za to, bílý ďáble?"

"Zajisté, milý synu. Bůh křesťanů vyslyší prosby vroucí a pokorné volání toho, kdo se k němu utíká. Kdybys ty byl křesťanem, pak by bůh křesťanů obměkčil srdce krásné Tsi-Či-Kih."

Jong-Seng uklonil se před Albanem: "Dobrý strýče," řekl zvědavě, "je to těžko stát se křesťanem?"

Páter Alban zavrtěl hlavou. "K tomu je třeba jen pevné vůle, milý synu. Chceš-li, naučím tě začátkům viry, která dělí se na články a články na odstavce. Naučím tě modlitbě ranní, zaplatíš za to třicet pú (penězů), naučím tě modlitbě večerní za dvacet pú. Základy víry přidám zadarmo, neboť nechci tě vysávat. Pak tě pokřtím za sto pú. Peněz těch nechci pro sebe, jen pro svůj řád, milý synu. Vniknu pak s tebou do různých tajemství za třicet, dvacet, čtyřicet a šedesát pú. Rozhřeším tě ve jménu božím za hříchy tvé úplně zadarmo, milý synu, a vroucně budeme se modlit spolu, abys dosáhl své tužby, té krásné Tsi-Či-Kih, po pěti pú za modlitbu ve prospěch našeho svatého řádu."

"Dobrý strýče," pravil Jong-Seng, "rád obětuji třebas i tučného psa."

,;Nikoliv, obětí nechce bůh křesťanů jako vaši bohové. Žádá jen čisté srdce."

"Toť moudré a lacinější, svatý strýče," pravil radostně Jong-Seng, "pojď se mnou do domu mého a vyučuj mne nové víře. Budu tě krmit nejlepšími věcmi. Vykrmím tě za několik dnů, že budeš se z vrchů kutálet jako koule, svatý strýče. Nejhezčí služky z provincie objednám, aby spaly s tebou, nejlepším opiem až ze Šanghaje nacpu ti dýmku na večer a opíjet se budeš denně jako Chunguzové nejlepší kořalkou z rýže, teplou i studenou."

"Milý synu," pravil Alban, "my svatí mužové nespíme s ženami."

"Nic nevadí," řekl Jong-Seng, "objednám ti chlapečky."

"Milý synu, naučím tě za dvacet pú přikázání božímu a tam stojí psáno: Nesesmilníš. Pojďme již domů, abys déle nebyl ve stavu hříchu klaněje se Buddhovi ... "

II

Jong-Seng byl již pokřtěn v říčce Mih-Hao-Teh a den ode dne zdokonaloval se v nové víře. Počal dokonce zachovávat posty. V den postní nejedl masa psího a misionář slepic. Živili se v ty posvátné dny rybami z říčky chutně upravenými i modlili se vroucně za obměkčení srdce krásné Tsi-Či-Kih a podle délky modlitby platil Jong-Seng patnáct až třicet pú ve prospěch svatého řádu pátera Albana. Kromě toho poslal básníku Tuh-Tsiang do Kwantungu dva tučné psíky, aby mu za ně napsal báseň na krásnou Tsi-Či-Kih. Za týden báseň došla a byla tak krásná, že Jong-Seng, naučiv se ji nazpaměť, považoval se sám za nejlepšího básníka celé provincie. Báseň ona zněla:

 

Má Tsi-Či-Kih! Ó Tsi-Či-Kih.

Co je Jong-Seng? Sníh je jen.

Sníh je z vrchů Ingwe-Ming

a roztápí ho ten tvůj smích,

jak slunce bílý horský sníh.

Má Tsi-Či-Kih, ó Tsi-Či-Kih!

    

I poslal tu báseň opsanou správcem svého domu zlatými písmeny na hedvábný šátek krásné Malé nožce a poslal básníku Tuh -Tsiang tři tučné psíky rasy chao, kteří mají, jak známo, nejchutnější maso, s prosbou, aby básník poslal novou báseň.

Psíci bylí tak chutní, že básník poslal následující:

 

Květ broskví házím v řeku Lao,

má Tsi-Či-Kih, ó Tsi-Či-Kih.

Hle, na horách již není sníh,

odvál ho vítr Gung-i-tam.

Na tebe, broskev, vzpomínám.

 

 

Opísování a posílání básní střídalo se nyní s modlítbamí. Také přibyl k Jong-Sengovi posel s dopisem kwantungského guvernéra, slavného             Ši-Kaën-Jonga, následujícího obsahu: "Milý Jong-Sengu! Oznamuje milý a drahý náš bratr, moudrý Lu-Nâg, strýc krásné Tsi-Či-Kih, předseda Bratrstva sjednocených srdcí, ku kterémuž též náležím, že přechováváš, můj drahý, ve svém domě bílého ďábla, křesťanského bonze. Učiň mi tu laskavost a pošli mně toho muže svázaného, abych mu dal srazit hlavu a strčit ho buď před, či potom na kůl. Doufám, že v brzkém čase pomocí svou zavděčíš se všem věrným srdcím bratrstva. Tím zůstavuji Tě jako svého milého bratra. Hle! Podpisuji se jako nejdražší Tvůj přítel Ši-Kaën-Jong."

S velkou úctou doprovodil Jong-Seng posla až k nejbližšímu rýžovému polí a vrátil se k páteru Albanovi s dopisem.

"Svatý otče!" řekl uctivě, "viz, co píše Ši­Kaën-Jong. Mám tě poslat svázaného do Kwan­tungu, kde bude ti sražena hlava a tvé svaté tělo strčeno na kůl, buď před, nebo potom. Hleď, svatý otče, proč se třeseš? Vždyť jsi říkal, že smrt mučednická uvádí vás jen do větší slávy nebeské."

"Milý synu Jong-Sengu," řekl bledý misionář, "Ještě jsem nevyplnil svého poslání."

"Hleď, svatý otče, netěšíš se přijít rovnou nohou a rychle do nebe? Bude to hned hotovo, neboť vrchnímu popravčímu se ruka netřese a já pomodlím se za tebe modlitbu za věrné zemřelé tím, že jsi svatý muž. Hle, bůh vyslyšel mé modlitby, aby obměkčeno bylo srdce krásné Tsi-Či-Kih. Lu-Nâg je strýcem mé drahé Malé nožky, a když vyplním přání slavného Ši-Kaën-Jonga, získám si jeho náklonnost a tím i Tsi-Či-Kih, a to jedině tvým prostřednictvím, neboť tys za mne orodoval u boha a bůh posílá tě nyní jako nástroj své nejvyšší vůle."

"Milý synu Jong-Sengu," zabědoval misionář "vydáš-li mne v ruce vrahů, dopustíš se tím hříchu smrtelného."

"Nikoliv, svatý otče, cos neříkal mně velmi často, že toužíš po království božím? Hleď, nyní naskytne se ti příležitost splnit rychle svou touhu a mně příležitost odměnit se ti za tvé vroucí modlitby v můj prospěch."

Jong-Seng udeřil na gong. Objevil se vždy vážný, brejlemi opatřený správce. "Kui-Liâgu, zavolej Jina, Deg-Inga a Ing-Ba."

Když tito přišli, řekl k nim, dívaje se vlídně na misionáře:

"Svažte svatého otce se vší uctivostí a naložte na lehký bambusový vozík. Pojedu s ním do Kwantungu."

Misionář bránil se zoufale, než byl svázán a naložen na vůz. Po celé cestě mluvil s ním Jong-Seng vlídně a důstojně o slávě nebeské a o tom, že s chloubou bude vyprávět, že přechovával a vezl mučedníka,

"Spletl jsi si učení církve," naříkal svázaný. "Nikoliv, svatý otče, bůh učinil ze mne jen nástroj, abys dostal se co nejdřív do nebe. A za to budiž jeho jméno pochváleno."

"Vždyť se rouháš, Jong-Sengu!"

"Nikoliv," řekl slavnostně Jong-Seng, "přísahám, že to s tebou myslím poctivě."

Za dva dny mu srazili hlavu. "Spletl si učení církve," byla jeho poslední slova ...

Krásná Tsi-Či-Kih poslala pak dopis rozšafnému Jong-Sengovi: "Milý Jong-Sengu! Můj drahý strýc Lu-Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí mně řekl, že jste bílého ďábla podle zvyku vašich slavných předků přivezl svázaného slavnému Ši-Kaën-Jongovi. Mé srdce stejně buší s vámi a Tsi-Či-Kih vás miluje, jako miluje svět broskví východ slunce. Vaše Tsi-Či-:-Kih."

Jong-Seng po přečtení dopisu upřel vděčně oči své k nebi.

"Bůh tedy přece vyslyšel modlitby svatého otce a obměkčil srdce krásné Malé nožky."

"Vidíte," řekl mně Číňan ze Staňkova velkoobchodu v Praze, "takový byl můj dědeček. Žil šťastně se Tsi-Či-Kih a mého otce vychoval také ve víře křesťanské. Pokřtil ho sám. A můj nebožtík otec pokřtil zas mne, a tak jsme nyní všichni z rodu Sengů, tedy i já, Karel Boromejský Jong-Seng, křesťany ... "

 

▲▲▲

---

JAK SE STAL JURAJDA ATHEISTOU

I
Jurajda, absolvent gymnasia v Hradišti, Strojil se na studia do Prahy a za tím účelem odebral se na pouť na Velehrad, neboť Jurajda byl velmi nábožný mladík. Otec jeho byl klerikálním poslancem a při každé příležitosti říkal: „Ja sú katolické křesťan.“
Jeden strýček byl farářem, dva bratranci kostelníky a jedna jeho vzdálená teta svíčkovou babou. Jurajda sám ministroval po celé gymnasium, znal životy svatých otců nazpaměť a nyní měl jet do Prahy na universitu, ačkoliv byl by rád se stal „panáčkem“. Otec ale chtěl mít z něho advokáta, a tak Jurajda se svým strýcem farářem v nádražní restauraci v Hradišti naposled mluvil o Bohu a zapřísahal se, že zůstane i v nevěřící Praze katolickým řádným křesťanem. Přitom lil do sebe víno jako do štoudve a říkal stále: „Tož já sú katolické křesťan.“
„Tož, chlapče,“ loučil se s ním strýc farář. „Praha je obludné město. Tož víš, že nám tam utopili sv. Jana a včil to tam není lepší. Budou tě svádět na všech stranách k nevěře a tož ty jim povíš: „Víte co, lidičky, já sú katolické křesťan a katolické zůstanem až do smrti. Aj, chlapče, budu se rouhat a tož ty nebudeš slyšet.“
Po tomto kázání vzpomněl si Jurajda, že by mohl dostat od strýce ještě nějaké peníze na cestu na přilepšenou, i jal se hovořit něžným hlasem, že raději si najme pokoj jen pro sebe, aby nemusel od spolubydlících slyšet na všech stranách rouhání, ale to že bude ho snad stát víc peněz, než může vydat.
„Tož víš, chlapče, tu máš ještě dvanáct renských a drž se
Boha. Budeš-li se Boha držet, Bůh tě neopustí a tož tě provede šťastně přes všechny překážky a drva.“ A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.
II
V Praze nestudoval, a pil pražská piva, a když si vzpomněl na Moravu, zašel do vinárny, kde vypil nějaké to vínko a snědl moravskou klobásu a řekl: „Já sú katolické křesťan.“
Po čtvrtročním pobytu v Praze přestěhoval se do bytu, kde bydleli dva technikové, Mrázek a Kolínko, s těmito uzavřel věrné přátelství nezkalené ničím jiným než tím, že Mrázek i Kolínko nevěřili v Pána Boha. Polemiky náboženské byly přenášeny i do hospody, kde ke dvanácté hodině noční křičel vždy Jurajda: „Jste pohané a luteráne a já sú katolické křesťan.“
Ke druhé hodině noční vždy se smířili a pohani s katolickým křesťanem táhli za zpěvu domů. Pak uvedli jednou Jurajdu mezi studenty Hanácká, kteří po půlnoci počali k neobyčejnému úžasu hodného Jurajdy zpívat píseň o zemácích:
„Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hlópé zemáke bodeš dělat zázrake..
Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“
Jurajda se rozčilil a počal hulákat: „Tož co si mám myslet, luteráni a pohani. Tož si včil zazpívám já.“ A jal se s hrozným nadšením zpívat:
„Morava nikdy věřit nepřestane,
dědictví otců zachovej nám Pane...“
Letěl nádherně. Vzal s sebou stůl, dvě židle, a když se ocitl venku z hospody, křičel na bezbožné Hanáky: „Tož copak musím mezi vámi být, pohani, musulmani!“ Odebral se domů, kde pomodlil se k Bohu všemohoucímu, že ho šťastně převedl úskalím nevěry, a když vrátil se Mrázek s Kolínkem, spal již spánek spravedlivých na podlaze, kam uložil se za pokutu, že slyšel zpívat: ,,Nech si zázrak pro sebe, zemák roste bez
tebe.“ Ráno měl nehoráznou žízeň a měl dělat kolokvium, jakousi zkoušku, že první semestr řádně poslouchal římské a německé právo. Chtěl zkoušku dělat, aby byl osvobozen od kolejného, neboť finance jeho povážlivě se menšily díky Smíchovskému akciovému pivovaru.
Jedna jen věc, vzhledem ke zkoušce byla na pováženou. Neznal ani řádky z římského a německého práva, jen měl nejasné tušení, že je to nějaká pitomost. Na druhé straně důvěřoval v pomoc boží a očekával zázrak se srdcem plným důvěry.
Jal se tedy listovat přednášky a pil vodu, ošklíbaje se a zuře. Taková žízeň a má jen dvacet krejcarů. Počal si tedy stěžovat svým spolubydlícím. Psí život. Peníze dostane až pozítří. Zítra dělá zkoušku. Je rozhodně třeba, aby si večer dodal kuráže, ale jak si má kuráže dodat, když má jen 20 krejcarů. Mizérie, nic než mizérie. Má k nim prosbu: „Půjčte mně dva renské.“
Mrázek a Kolínko podívali se na sebe a radili se. Pak přistoupil Kolínko, tváře se vážně, pravil: „Hochu, Jurajdo, půjčíme ti, ale musíš se rouhat...“
Jurajda vyskočil: ,,Sú katolické křesťan, pohani, raději zahynu, než abych se rouhal.“
„Nebudeš se tedy rouhat, Jurajdo?“
„Nebudu.“
„Je to tvé poslední slovo, Jurajdo?“
„Poslední.“
„Tedy se zde měj hezky.“
Odešli, zanechavše ho rozzuřeného. Pak sesmutněl a jal se mechanicky převracet přednášky z římského práva. Tedy se přece ve svém dohadu nemýlil. Je to pitomost.
Na oběd nešel, zapálil si dýmku, lehl na pohovku, odhodil přednášky, kouřil a důvěřoval v Pána Boha.
Odpůldne přišli Mrázek a Kolínko, a jako by ho neviděli, sedli si ke stolu a mluvili bezbožné řeči o tom, jak večer půjdou ku Flekům na pivo. Jaké tam mají dobré pivo.
Jurajda nevydržel. ,,Tož, lidičky, půjčte mně, pro boha vás prosím, aspoň renský.“ Díval se na ně jako obžalovaný na soudce před vynesením rozsudku.
„Jurajdo, rouhej se!“ zněla Mrázkova odpověď.
Jurajda mlčel. Mrázek s Kolínkem hovořili tedy dál klidně mezi sebou o flekovském pivu, až sebou Jurajda nepokojně házel na pohovce.
„Tož, kamarádi, ten renský.“
„Jurajdo, rouhej se!“
Hrozný duševní boj odehrával se v jeho nitru a Jurajda podlehl.
Počal se rouhat, strašlivě rouhat, rouhat bezpodmínečně a žádal dva zlaté. Musel se rouhat znovu a dostal dva zlaté.
Šli k Flekům a před Flekovic obrátil se Jurajda ku svým druhům: „A přece sú katolické křesťan.“
Přišli až ráno domů, Jurajda se umyl a šel dělat kolokvium. Dopadlo to, jak jinak dopadnout nemohlo pro toho, který se vůbec neučil. Rouhání je vedlejší. Propadl při kolokviu na celé čáře, poněvadž na všechny otázky odpovídal nejasným blábolením.
To bylo před velikonočními prázdninami, které trvají měsíc. Ještě téhož dne odjel domů, kde celý měsíc studoval pilně, neboť chtěl dělat po velikonočních svátcích kolokvium poznovu. Na každou stranu přednášek napsal si: „Sú katolické křesťan.“ Doma obcoval denně mši svaté a vroucně se modlil k Bohu, aby mu byl jeho hřích odpuštěn a to rouhání smazáno ve knize života. Doma měli z něho radost a zásobili ho před odjezdem do Prahy slušnou sumou peněz. A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.
III
„Jurajdo, rouhej se,“ byla první slova, která slyšel od svých spolubydlících. Jal se je tedy napomínat, aby pamatovali na věčnost.
Bylo to házení hrachu na zeď. Chechtali se a křičeli jeden přes druhého: „Jurajdo, rouhej se.“
Jurajda odešel do kostela, večer nešel nikam, zopakoval si ještě jednou římské a německé právo a druhý den, důvěřuje v Boha a jist svou znalostí, odešel skládat zkoušku.
A Jurajda propadl na celé čáře po druhé, jako by se místo studia rouhal celé večery Panně orleánské.
Vrazil to poledne rozzuřen do hostince, kam chodili „pohané“ Mrázek a Kolínko a zvolal přes stoly: „Tož se rouhám, propadl jsem, sú atheista.“
A když strýc farář přijel do Prahy a nenašel ho doma, tu šel za ním do hospody mezi Hanáky.
A tam uprostřed nich zpíval Jurajda hromovým hlasem:
Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hloupé zemáke budeš dělat zázrake.
Strýc farář zmizel rychle z hospody a za ním dozněla sloka:
Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“
„Chlap pohanské,“ odplivl si farář.

Lid - 7. 10. 1908

 

 

---

 

▲▲▲

Jak se šel dát pokřtít Arnaut Elim Ghivar

Arnaut Elim Ghivar pocházel původně ze sandžaku Ljuma z obce Plečíny, kteréž místo stalo se pověstným oním masakrem srbských rolníků, kterému padlo za oběť 87 srbských rodin.
Tenkrát, jako obyčejně, Evropa mlčela, naproti tomu stala se věc v Turecku překvapující.
Vali ve Ljumě nařídil vyšetřování a vyhledávání viníků. Učinil tak po konferenci, kterou měl s vůdcem oněch loupežných Arnautů Elimem Ghivarem a při které se trochu nepohodl s nimi.
Chtěl totiž celou pětinu z lupu, zejména toho pěkného bílého hřebce, který patřil srbskému předákovi vojvodovi Anastaziovi, kterého Arnauti před džamijí, mešitou, ubičovali po útoku na Plečínu. Arnauti mu dávali jen desetinu, a tu vali se rozzlobil a pohrozil zcela vážně vyšetřováním.
Elim Ghivar byl by se raději však dal oběsit, než aby vydal toho hřebce, a práskl s celým lupem do bot.
Pálil se svou tlupou zprvu vesnice ďaurů v jakovském okresu a nejmilejší jeho zábavou bylo střílet z revolveru do oken nízkých chatrčí ubohých ďaurů.
Když rudá záře ohně rozlila se nade vsí a do praskotu hořících střech když zaznívalo bědování mučených sedláků, tu byl spokojen. Dal ještě narychlo pověsit popa a učitele a pak se opil budamijou. Pít víno zakázal Mohamed, ale budamiju ne, poněvadž ji neznal. Možná, že kdyby ji byl znal, že by byl nic o ní nepovídal a ničeho nezakazoval, neboť Arnauti o budamiji zpívají, že je sladší nad sladký úsměv dívky Škipetarů z Epiru a sladší než veliká, podařená loupež.
A Elim Ghivar procházel těmi soutěskami, kde kvete ona rostlina, která poskytuje onu vůni nápoji budamiji, pálil a drancoval vesnice a přitom si zpíval:

Budamija amžir ölek čimiz,
budamija amžir adet kuvjetu.

Byla to dobrá duše.
Od Jakova táhl k jižní Albánii, kdež se potloukal po pět let, průběhem kterých stal se z něho zámožný občan.
V Janině zpeněžil z lupů co se dalo, a odcestoval do malého arnautského města Džaginy, kam přibyl zcela skromně.
Kdo ho viděl sedět v Džagině před kafedžií (kavárnou), nikdo by v něm nehledal, kolik krve prolil tento vlídně se usmívající muž, sedící u své nargilé (vodní dýmky), v níž voda monotonně bublala a chrčela.
Už ho to drancování pomalu ale jistě unavilo a jeho jediným přáním nyní bylo, aby klidně se rozloučil nakonec s tímto světem a umřel jako vážný občan v Džagině.
Městečko to se mu zamlouvalo. Obyvatelstvo žilo v poměrném klidu, poněvadž už nebylo, co by šlo ukrást. Každý rod zas přišel k svému majetku, obrav souseda, který ho okradl před léty.
Poměry staly se zde přátelskými. Jediný plektje (náčelník) rodu zurského bránil se po léta ve své kule nad městem, ve staré rodinné tvrzi na skále. Byl to muž, který byl tak opatrný, že vůbec se v městě neobjevil.
Šlechetný Elim Ghivar odebral se k zurskému plektjemu, poněvadž taková pevná tvrzka-kula se mu dobře líbila a někde se usadit musil.
Cestu nepodnikl nadarmo. Zurského plekteje od té doby nikdo neviděl dívat se ze své kuly na pestrou Džaginu jako rozházenou po kopcích. Neviděli jeho typickou dlouhou pušku, namířenou stále z jednoho okna na nepřátelskou Džaginu.
Jen jednou se stalo, že jeden občan z Džaginy šel ukrást ovci pastýřům za potokem, a když se šťastně vrátil, hlásil starostovi: „Bulukbašo, v potoce našel jsem hlavičku zurského plekteje.“
Elim Ghivar cítil se však úplně šťastným. — Byl pevně usazen v nedobytné kule zurského plekteje, a aby spřátelil se se všemi pěti náčelníky rodů v Džagině, uspořádal pro ně velké hody, čímž si je úplně naklonil. Takový kuvent (hody) dávno již neviděli, ani tolik měchů sladké budamije.
Elim Ghivar nabyl na vážnosti a stal se velmi roztomilým. Ale nejen to. Stal se i nábožným a vždy večer rozkládal koberec na travou zarostlém nádvoří směrem východním a volal zbožně: „L’ alahu, l’ alahu illahu lalahu!“ — s tím romantickým přáním, kdyby tak byl muezinem a volal to z mešity.
Byl takový rozumný a rozšafný, že ho Džagina zvolila za svého starostu. Stal se bulukbašou náš dobrý Elim Ghivar.
A léta mu plynula v klidu u měchů sladké budamije, až najednou přišla zvěst, že Srbové a jiní ďaurové táhnou na pašalík a s nimi komiti ze Starého Srbska a že letí jako bouře od severu, tak to znělo od kuly ke kule: „Akitan mešik ašiba.“ (Splácet staré dluhy.)
A vůdcem jejich že je syn vojvody Anastazia. Toho dne budamija Elimu Ghivarovi nechutnala. Vzpomínal, jak v Plečíně před léty dal ubičovat srbského vojvodu Anastazia.
Vyšel ven na skálu a odtamtud noční tmou viděl daleko na severu v horách plát ohně. Bylo to jako tisíce světlušek, a dole, pod jeho kulou, po horské cestě slyšel ržání koní a dupot lidí, zmatené výkřiky. To utíkali od severu z hor Arnauti, bašibozukové i pravidelné turecké vojsko a anatolská jízda, chlouba armády padišáha.
To se opakovalo i druhou noc. Tu se objevily ohně i na jihu a od Janiny bylo slyšet drsnou střelbu děl.
V těch tmavých nocích, kdy nizzamové zas zmateně běželi k severu od jihu, z Janinu, v noc, z níž nebylo návratu, vyciťoval Elim Ghivar, kdy ohně neúprosně sestupovaly blíž a blíže z hor, že plíží se sem se strašlivou jistotou naprostá zkáza.
Útesy skal v Epiru se třásly hřměním děl a ohnivé koule které osvětlovaly noc, to nebyly ohňostroje, vypalované o slavnosti bejramu, to byly plody staletého útisku, to bylo to hrozné heslo: „Akitan mešik ašiba.“
Za těch nocí pojal Elim Ghivar, rozšafný Arnaut, myšlenku, že se stane křesťanem, že se dá pokřtít z praktických důvodů.
Snad se nad ním jako nad křesťanem smiluje syn vojvody Anastazia.
Ráno vydal se do srbské vsi Mirkovo za potokem. Vyhnul se cestě, po které prchaly zástupy zdivočelých tureckých pluků, a po horských stezkách dorazil před polednem do vsi Mirkovo, ukryté v údolí. Tam našel brzy popa v kostele, který právě těžký zlatý kalich odnášel uschovat do hor.
Když uviděl pop Elima Ghivara a jeho arnautský pás, poručil duši Spasiteli.
Velmi byl překvapen, když týž jako beránek se zatvářil a řekl: „Alláh s tebou, musíš mne pokřtít, nevěřící pse! Mohamed nás opouští.“
A Elim Ghivar teprve zpozoroval, že pop ukrývá cosi pod pláštěm. Podstavec kalichu zaleskl se, jak pop v rozpacích plášť rozhrnul.
„Co to skrýváš přede mnou, pope?“ zvolal Elim Ghivar a stará zbojnická krev v něm se opět probudila.
„Aman! (Milost!)“ vykřikl pop.
Elim Ghivar cosi zamumlal, vytáhl revolver a střelil popa do hlavy. Sebral zlatý kalich se země, kopl do mrtvého popa a s kořistí zmizel ve vsi. Byl tak spokojen, že si vystřelil ještě na dva sedláky.
Za bukovým lesíkem potkal první četu komitů…
A pak se sám divil, jak to všechno šlo tak rychle. Viděli mrtvého popa a kalich u Elima Ghivara. Pak ho odvedli ke stromu. Nežli ho pověsili, požádal je o cigaretu. —
Tak to dopadlo, když Arnaut Elim Ghivar šel se dát pokřtít.

Svět společenský 2/5, 8. 12. 1912

---

▲▲▲

 

JAK U NÁS VAŘILI BRAMBOROVOU POLÉVKU PRO CHUDÉ DĚTI

 

Kníže Robert byl velmi humánní člověk. Jednoho dne si umínil, že založí ve vsi, kde měl zámek, polévkový ústav pro chudou školní mládež; i dal s velkým nákladem vystavěti pavilón a z Vídně objednal přenosnou polní kuchyň. Když kuchyně došla, prosila ho kněžna na kolenou, aby upustil od svého úmyslu. Kníže však řekl: „Nikoliv, kněžno, uvařím sám té holotě bramborovou polévku.“ Pak prosil ho též bratr kněžny, hrabě Menhard, aby toho nechal, že je to nedůstojno knížete.

Kníže Robert však se rozkřikl, že on uvaří bramborovou polévku sám a že je ochoten každého kopnout, kdo by mu to ještě chtěl vymlouvat. Kníže Robert byl velmi humánní, ale též velmi prchlivý člověk.

Tak se stalo, že jednoho dne ověnčili pavilón a přenosnou polní kuchyni čerstvým chvojím, nad pavilónem vztýčili nápis „Zaplať Bůh“, do chvoje vpletli praporečky a dvojbarvé stužky a vrchní komorník stál u pece a topil oblečen ve frak, s cylindrem na hlavě. Tak si to přál kníže Robert.

Sám pak netrpělivě se díval oknem, až vrchní komorník sejme cylindr s hlavy na znamení, že se voda vaří a že je čas, aby Jeho Jasnost škrábala brambory. To byl totiž program knížete.

Konečně vyšel kníže pán ze zámku a kráčel vážně a důstojně k pavilónu, před nímž stála polní kuchyně.

Tam byl starosta velmi zaměstnán tím, že rýpal pěstí pod žebra několik chudých dětí, které nedbajíce Jeho Jasnosti měly i v tomto okamžiku prsty v nose.

Starosta znal však slušnost. Poručil všem 23 chudým žákům ze vsi, aby volali slávu knížeti pánu, vrhl zběžný pohled, jsou-li umyti, a dal pokyn strážníkovi Pazourkovi, který zapálil doutnák u prvého hmoždíře a rychle přiskočil ku druhému. Dvě rány zahřměly a kníže pán vyšel z dýmu, jenž se válel nad hmoždířem. Děti řvaly k ohluchnutí. Kníže pán laskavě kynul rukou a usedl před polní kuchyní. Dva lokajové podali mu zemák. V bílých

rukavičkách oškrábal ho kníže pán, hodil do kotle s vařící vodou. Děti už nemohly radostí křičet, jak ochraptěly, a Jeho Jasnost počala škrabat druhý brambor. Zase ho hodil do kotle, nový radostný řev se ozval, kníže Robert vstal a promluvil: ,,Vy dítka mít radost, jíst polívka a být radostí, že já vás vařit. Vy dítka pamatovala vám, že váš kněžna, já že být váš matka, že vás ...“ Opět ozval se radostný řev na znamení, že jim dělá valné potěšení, když se Jeho Jasnost tak pěkně vyjadřuje.

,,Vy dítka, já být dnes nejlepší monument vás, že já vařit,“ pokračoval kníže pán důstojně. ,,Vy dělat ham ham z dobrého polívky a já vás sám bramborovat. Modlit se za Boha u mně!“

Pak každý z 23 chudých žáků dostal po koruně od Jeho Jasnosti a kníže pán přistoupil ke starostovi, svlékaje si rukavice, které podával představenému se slovy: „Pamatovat na první ham ham z dobrého polévky, který já bramboroval. Modlit se za Boha u mně!“

Tělesný myslivec přivedl již knížeti koně, Jeho Jasnost odklusala k oboře a lokajové a komorník odešli pyšně do zámku.

Starosta zastrčil rukavice do kapsy a podíval se na 23 chudých dětí, potom na obecního strážníka Pazourka, pak se podíval do rukavic, zdali přece snad tam něco není, načež obrátil se k obecnímu radnímu Veřinovi slovy:

„Jó, ale kdo teď tu polívku pro tu pakáž dovaří?“

„Pazourek, a děti doškrábají brambory,“ řekl obecní radní Veřina.

„Pazourku, poroučím vám, abyste uvařil tedy polívku, a vy, děvčata, škrabejte brambory!“

Odešel s obecním prvním a druhým radním a nechali strážníka s dětmi o samotě.

Bylo horko k nevypsání a strážník Pazourek přísně koulel očima a nadával na děti.

„Já bych vám dal chodit na polívky. Ještě vás Jeho Jasnost zmlsá!“ Sestrojoval polévku ze zásob na stole s důkladností starého vojáka, kouře z dýmky. Teď už mu oloupala děvčata všechny brambory a Pazourek točil se u kotle, stíraje si rukávem hojný pot s čela.

Náhle se zarazil v míchání a jako bleskem prolétla mu hlavou myšlénka. Podíval se na hochy, kteří na trávníku před pavilónem skotačili, a vykřikl v chumáč: „Malino, pojď sem!“

Nic zlého netuše, předstoupil Malina před Pazourka. „Ty kluku zatracená,“ vykřikl Pazourek na něho, „včera jsem tě viděl na obecním na luskách. To je zlatka pokuty. Dej sem korunu a zavolej bratra Pepíka. Pepíku, kluku zatracená, víš, že by tvého bratra Karla zavřeli, byl včera na luskách. To je zlatka pokuty. Korunu dostal od knížete pána, ty máš taky korunu a děkujte bohu, že máme takového dobrého knížete. Kdo by za vás, holomci, platil pokutu. Takhle koruna od Karla a tadyhle ta koruna od tebe, Pepíku, to je právě zlatka. Jak vás ale ještě jednou uvidím na luskách, pak vás zavřu do chlívka a na úřadě sundáte kalhoty a rákoska bude mít hody. - Krást je, děti, velký hřích. Odpouštím vám a ty, Pepíku, doběhneš pro půlčík samožitné a Karel bude míchat polívku.“

Pazourek spokojeně posadil se vedle do trávy. Pak přinesl Pepík půlčík samožitné, Pazourek se pořádně napil, zavolal kolem sebe děti a mluvil k nim dlouho, jak si mají vážit vrchnosti. „Tahleta vrchnost jest od samého císaře pána, holoto!“

A poslal si ještě pro půlčík samožitné.

Slunce bylo vysoko na obloze a Pazourek zul si vysoké boty. Pak natažen v trávě pohodlně usínal u kotle, zatím co čekatelé na knížecí bramborovou polévku počali si hrát na „raubíře“.

Hluk ten však Pazourka neprobudil, ostatně se křik vzdaloval, poněvadž „raubíři“ táhli k oboře.

Bylo poledne, když kníže pán se vracel z projížďky domů do zámku.

První jeho pohled padl na opuštěnou polní kuchyni a prázdný pavilón.

Z kotle vystupovala pára, bylo slyšet zvuk varu a z kotle čouhaly a vyskakovaly boty obecního strážníka Pazourka, kterého kníže pán kopnutím probudil, neboť byl sice humánní, ale též velice prchlivý.

A z úvozu nad strání, ukryti za trnkami, s blahem v srdci dívali se bratři Malinové na boty v kotli a na celý výjev, jako se dívá umělec na své dílo, které bylo poctěno první cenou.

Pohled ten nahradil jim ztrátu dvou korun.

Polévkový ústav kníže pán okamžitě zrušil, a když jeho švagr, hrabě Menhard, velice dobrosrdečný pán, potkal jednou v lese obecního strážníka Pazourka, vyptal se ho se zájmem, jak vařili první a poslední bramborovou polévku.

„Hraběcí Milosti,“ řekl upřímně Pazourek, „bylo to hrozný! Bejt tam voni, tak jisté chcípli ...!“

 

Karikatury - 12. 9. 1910

---

▲▲▲

 

JEHO EXCELENCI MINISTRU FINANCÍ RYTÍŘI BILIŇSKÉMU VE VÍDNI!

V úctě podepsaný dovoluje si, veden vlasteneckým smýšlením, navrhnouti veleslavnému ministerstvu financí osnovu zákona na zavedení daně z pohřbů a z úmrtí. Neobyčejný rozmach v zakládání pohřebních ústavů vnukl mně myšlenku, jak by bylo možno zlepšiti finance vlasti monopolisováním smrti. Poněvadž lidé stále umírají, byl by zajištěn státu stálý roční příjem, který v dobách epidemií nebo v době války stoupl by utěšeně podle okolností. Navrhovaná osnova tohoto zákona zní:

§ 1

Každý příslušník Říše rakousko-uherské náleží po smrti ministerstvu financí bez rozdílu pohlaví a zaplatí při úmrtí poplatek od 2 K až do 24 K dle zjištěných okolností jeho smrti a pohřbu.

§ 2

Poplatek ten vybírá se od dotyčných zemřelých zaživa dle okolností uvedených v liteře c) § 6. Příbuzným zemřelého přísluší právo, jestliže zemřelý nezaplatil zaživa daň z pohřbu a úmrtí následkem nezaviněných okolností, zadati si k c. k. ministerstvu financí o snížení předepsané daně. Žádost ta musí býti opatřena dvoukorunovým kolkem.

§ 3

Dani z úmrtí podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví a stáří, i ten, na kterého se nevztahují účinky § 4. zákona o dani z pohřbu.
Dani z pohřbu podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví i stáří, který byl řádným způsobem pochován. Byl-li někdo pochován zaživa, mají jeho nejbližší příbuzní právo zadati o výhody, naznačené v § 2.

§ 5

Daň z pohřbu povinen jest zaplatiti každý příslušník Říše rakousko-uherské zaživa dle § 9 lit a-g. Osoby neplnoleté, slabomyslné a mající poručníky jsou vyňaty z placení daně, musí však za ně daň zaplatiti jejich nejbližší příbuzní, pakli by těch nebylo, jejich domovská obec.

§ 6

Vybírání poplatku děje se dle okolností, směrodatných pro výši poplatku:
a) u osob zdravých,
b) nemocných a
c) osob stižených tělesnými chybami, ad a) U osob zdravých berními úřady.
ad b) U osob nemocných příslušnými lékaři, vzatými pod přísahu, kdekoliv a kdykoliv.
ad c) U osob stížených tělesnými chybami policejními úřady.

§ 7

Daň z úmrtí sluší odlišovati od daně z pohřbu a v případech, že by dotyčný poplatník nebyl pohřben, mrtvola jeho nenalezena, stal se nezvěstným a nezaplatil-li daň dle zákona zaživa, nevymáhá se na jeho příbuzných, resp. na domovské obci daň z pohřbu.
Daň z úmrtí jest závazná i v případech prohlášení pohřešované osoby za nezvěstnou.

§ 9

Způsob vyměřování daně z pohřbu a z úmrtí řídí se dle těchto bodů:
a) Novorozeně zdravé do jednoho roku platí 2 K,
b) od 1 roku do 5 let 4 K,
c) děti od 5-14 let 6 K,
d) osoby od 14-20 let 8 K,
e) od 20 do 30 let 16 K,
f) od 30-40 let 18 K,
g) od 40 let až do konce 24 K.
Poplatky tyto sluší považovati za dvojnásobné v souhrnné dani z pohřbu i z úmrtí.

§ 10

Vybírání daně děje se ve všech zemích mocnářství rakousko-uherského tímto způsobem: Poplatky dle § 9 sub a) až g) musí býti zaplaceny postupně, ale nikdy tak, aby celkový obnos přesahoval jak 24 K daně z pohřbu, tak i 24 K daně z úmrtí. První poplatek vybírá se při narození dítěte do osmi dnů. Neohlášené narození trestá se dle okolností pokutou od 10 do 200 K, případně vězením do tří neděl.

§ 11

Kdo neohlásí svou smrt anebo svůj pohřeb, bude pokutován dvojnásobným nejvyšším poplatkem 96 K, případně bude odsouzen k trestu vězení do čtrnácti dnů, zostřeného čtyřmi posty.

*****

Doufám, že slavné ministerstvo financí ujme se blahovolně mého nejponíženějšího návrhu a zlepší finance své říše.

V nejponíženější úctě
        Jaroslav Hašek

Karikatury - 18. 1. 1910

 

---

▲▲▲

Karel byl v Praze

 

Německé listy poslední dobou v plačtivých sloupcích uvádějí na paměť českému národu, že císař Karel I. dlel kdysi v Praze ještě jako arcikníže v letech 1909 až 1910, že se učil v té době česky a skládal zkoušky na české právnické fakultě. Zde bližší podrobnosti:

Roku 1910 udržoval arcikníže Karel intimní známost s hraběnkou Purgstall von Hammer-Purgstall, s baronkou Butsche, s hraběnkou von Kromsdorfa, slečnou Mizzi Loyi, která tančila jeden čas v kabaretu hotelu "Central" v Hybernské ulici v Praze.

Jednou, když veselá společnost jela v noci na Hradčany do císařského hradu automobilem, potkala u Karlova mostu starou prodavačku olejových sardinek paní Marii Líznerovou z Břevnova, naložili ji do automobilu a na hradě v salonku číslo XXIV., v tak zvaném žlutém pokoji, opili ji šampaňským, svlékli do naha a obalili do čokoládového těsta. Jistý Roušek, dlící nyní v Argentině, který té doby byl přidělen k hofmistrovskému úřadu, vyvedl z císařských komnat paní Líznerovou a někde za svatovítským chrámem ji potkala policejní hlídka. Stará prodavačka sardinek byla nějaký čas zavřena, když toto vše vysvětlila; – později zakoupila si v Davli pěknou vilku a malé hospodářství.

Proto na rychlo, pokud ještě císař Karel panuje, bylo by třeba napsat do školních čítanek článek: "Karel I. jakožto dobrodinec".

Událost ta nebyla příliš velkým tajemstvím. Sděloval ji sám známý z "Bohemie" redaktor Pavel Kisch. "Právo lidu" v té době uveřejnilo též tento zajímavý článek: "Novinka na Hradčanech". Hned po příjezdu arciknížete Karla zavládl na Hradčanech čilý ruch. Pěstují se tam mezi jiným orchideje a i jinak je postaráno o výzdobu císařských komnat."

Po několika dnech pak v různých zprávách byla tato poznámka: "Do čísla 128. vloudila se nám tisková chyba. Čti tam místo orchideje – orgie."

Tyto orgie prováděly se dále již veřejně. Po císařském hradě v noci potloukaly se celé hloučky opilých důstojníků, odcházejících z večírků "Beim Karl".

"Morgenblatt" nyní píše, že arcikníže Karel byl znám na Hradčanech pro svou bodrou povahu.

Svědectví o tom by mohl dát jistý profesor, který se svou paní seděl ve známé restauraci "Na Vikárce" v "císařském hradu" a pozdě v noci odcházel ze společnosti domů. Na nádvoří setkal se s hloučkem důstojníků, z nichž jeden choval se sprostě k manželce profesora, a když ten hájil čest své paní, tu byl oním důstojníkem ztýrán. Byl to sám arcikníže Karel, který ráčil vložit svou vznešenou ruku na tvář plebejce. To je přece důkaz takové bodrosti, která se nevyučuje a která je vrozena a je to také jistá známka atavismu, jus manuarum, právo pěstní, když ještě někdy ve století dvanáctém předkové tohoto Habsburka okrádali někde v lesích kupce jako loupežní rytíři.

"Morgenblatt" též psal, že již tenkrát měli někteří příležitost viděti Karla "seděti na Hradčanech v jeho majestátu", totiž ve vší skvostné úpravě jeho důstojenství. To je též chyba tisku. Pan Roušek z hofmistrovského úřadu ho totiž viděl ležet v jeho majestátu, a to pod stolem. To ostatně není tak závažné, nám se jenom zdá, že to nepatří ke slovu majestát a pod stolem natažený budoucí panovník není žádný zevnitřní lesk nejvyšší moci a její příznaky. Na to zbylo by "Morgenblattu" odpověděti jen tolik, že se strašně mýlíme a že právě panovník dokazuje tím svou nejvyšší moc, aby si lehl, kam chtěl, a třebas pod stůl. To mu přece nemůže zakázat ani redakce našeho listu. My bychom jim zase mohli odpověděti, že jest-li redakce "Morgenblattu" přináší inserát, že se přijme střízlivý sluha do obchodu, tu rakouští Němci by měli totéž žádat od svého panovníka a nikoliv jen od chudého dělníka.

Ale, jak říkám, to je věcí vedlejší. Přítomnost arciknížete Karla pod stolem v císařském hradě na Hradčanech je opět jen bližší podrobností o jeho slavném a "nejvyšším pobytu v Praze".

Podle vyjádření nejvyššího dvorního komořího barona von Klanzdegg hodí se čeština nanejvýš jen do koníren, a poněvadž v císařském hradě na Hradčanech byly též konírny, učil se arcikníže Karel česky.

Učil ho kanovník Bauer z hradčanské kapituly. Nejvyšší obtíže dělala Karlovi věta: "Červený tulipán patří mezi tulipány", říkal "Zerveny culipán páci mezi culipány". Češtinu chápal rychle. Za dva měsíce uměl kromě věty o tulipánu ještě větu: "Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme?" a během dalšího měsíce přisvojil si bystře s vrozeným důvtipem i třetí větu: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášská sáchrada u pótok?".

S touto větou obtěžoval později obyvatelstvo v Brandýse nad Labem.

O Karlovi píší německé listy, že jest to pokrokový císař. Pokrok ten bylo vidět i v jeho češtině. Říkal-li jeho praujec František Josef všude, kam přišel, známou větu: "To mne češí, že jste Teši", Karel byl tak upřímný a pokrokový, že ho ani Češi netěšili a když byl u osmých dragounů v Brandýse, řekl rytmistrovi Grafovi: "To mne nečeší, že jste Téši."

"Karel jest dědicem všech vzácných vlastností svého praujce," píší německé listy, a tak on zdědil i jeho znalost češtiny a dokonce ho i překonal, naučiv se ještě během dalšího měsíce dvěma pěkným větám: "Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima". A konečně: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sežral".

Když se Karel naučil této poslední větě, chtěl darovati kanovníku Bauerovi z vděčnosti slečnu Mizzi Loyi.

To by byl též pěkný článek do školních čítanek pod názvem: "Jak vznešený žák se vděčil svému učiteli".

Nevím, jest-li kanovník Bauer slečnu Mizzi Loyi přijal darem, ale jednomu redaktorovi z "Čecha" zmínil se kdysi, že čím vyšší je pán, tím větší škrob.

Když tedy Karel vnikl do tajemství českého jazyka, jednoho dne, provázen hofmistrem, komořím, maršálkem a podkoním, vyšel z hradu, aby promluvil česky s českým lidem, poněvadž to bylo v programu onoho týdne, vzhledem k chystané oposici českých poslanců ve vídeňském parlamentu.

Do cesty mu přišel jakožto zástupce českého lidu policejní strážník číslo 672, stojící u vchodu do hradu. Arcikníže se ho optal zprva německy, co tam dělá. Číslo 672 odpovědělo třesoucím se hlasem, že tam stojí, poněvadž ho tam postavil pan inspektor Zumr z Prahy-IV. Karel po tom úvodu pokračoval česky: "Zerveny culipán páci mezi culipány. Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme." Pod strážníkem zatřásla se kolena a tento zástupce českého lidu odpověděl ulekaně: "Ano, vaše císařská výsosti: Naše kočka chodí také po domě." Karel se dobrotivě usmál a klepaje mu na rameno, řekl: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášský sáchrad u pótok?" "Nemám, vaše císařská výsosti," zadrkotal policejní strážník. "To je dobše. Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima?" "Stříhám, vaše císařská výsosti."

A Karel řekl poslední větu: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sešral." Policejní strážník se vypjal, horko projelo mu tělem a on zakoktal: "Ano, vaše císařská výsosti, kočka ho sežrala, ale já zde nestál, to se musilo stát ráno."

Karel, usmívaje se dobromyslně, odešel s průvodem a policejní strážník dlouho vytřeštěně se díval za nimi. Pak se naposledy podíval na dlažbu, kde stál, a rychlými kroky odešel ke Strahovu a v strahovských lomech zastřelil se ze služebního revolveru, zanechav lístek, že se střelil kvůli tomu vrabcovi. Ve služebních spiscích čísla 672 stojí, že se zastřelil z náhlého pomatení mysli.

Přejdeme ještě k tomu, jak Karel studoval na české právnické fakultě v Praze.

Jednou, za celou dobu přednášek, přijel automobilem do budovy umělecko-průmyslové školy naproti Rudolfinu, kde byla umístěna právnická fakulta, a tam vstoupil do druhého patra a řekl doktoru Bráfovi, který ho uvítal: "Merkwürdig, stramme Stiege, mit Lift wäre das bequemer."

Po tomto projevu sestoupil opět ze schodů a odjel. Vícekrát ho právnická fakulta neviděla.

Jeho učiteli byli doktor Ott, který mu měl přednášet "Rakouské právo", ale nikdy se k tomu nedostal, nebožtík ministr doktor Bráf, který mu chtěl přednášet "O české samostatnosti" a kterému, jako v prorockém tušení, jako by věděl, že jednou jeho osoba bude naprosto vyloučena z osudu českého státu, Karel řekl: "Das werde ich nie brauchen," takže sešlo i z těchto přednášek. Pak ho vyučoval doktor Goll "Dějinám Rakouska" a při první a též i poslední hodině probrali, že v Pardubicích na koňských dostihách zvítězí v běhu pánů kobyla Stella barona Emleryho.

Konečně tu byl šlechtic doktor Heyrovský, zkostnatělý byrokrat, který se nabídl, že arciknížeti bude chodit přednášet o právu římském a o jiných právech všeobecně prospěšných, jako je na příklad právo na věci cizí: "jus in re aliena", což se dobře mohlo Karlu I. hodit, a o právu odvetném; to se opět dnes hodí velmi dobře nám.

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn." Při druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.

Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor Heyrovský a doktor Ott.

Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika.

Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.

Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.

Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze.

Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!
 

---

▲▲▲

Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I.

 

S občanem F.J.I. je to celkem, pokud se týče jeho tělesné schránky, již odbytá věc. Z toho rodu může nás zajímati leda K.I., kterému nepřejeme nic jiného, než aby zahynul někde jako jockey na dostihách, vyhnán ze zemí, k jichž úpadku tak trpělivě až do své smrti pracoval F.J.I. Přejeme mu však též, aby někde v cizině mohl si přečíst tento článek o Karlu Douděrovi ze Škvrňova.

O Douděrovi schválně neuvádím jeho zaměstnání. Kdybych napsal, že byl rolníkem, ohradili by se proti takovému špinění stavu všichni agrárníci, stejně kdybych napsal, že byl holičem, nebo uvedl jiné zaměstnání, došly by pravděpodobně protesty od jiných.

A jedno je mně ještě líto, že až se vrátíme, nebudou již existovat čítanky pro školní mládež, vydávané c. k. knihoskladem. Jak by se tam krásně vyjímal tento článek: "Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I." Byl by asi tohoto znění:

Ve světové válce, milé dítky, málo bylo vidět opravdových hrdinů z řad českých, kteří by, nedbajíce na různá hesla, stáli věrně po boku císaři Františkovi Josefovi prvnímu, a nejen na bojišti, ale i v daleké cizině v zajetí, do kterého upadli nešťastnou náhodou, nezapomněli na milovaného mocnáře. Mezi ty hrdiny patřil, milé dítky, Karel Douděra ze Škvrňova.

Abyste si učinili představu, jak tenkrát byla říše rakouská ohrožena, musíme vám říci, že stařičkému mocnáři, když viděl tolik prolité krve, puklo srdce lítostí. A byli též mnozí Čechové, kteří chtěli se odtrhnouti od Rakouska a nepomáhalo ani zavření mnohých buřičů, z nichž někteří odsouzeni k smrti a jmění jejich zabaveno, a zejména ti, kteří přešli na ruskou stranu k nepříteli, ozbrojili se a velkou silou táhli na Rakousko.

Ale Karel Douděra ze Škvrňova nepatřil mezi ně, milé dítky. Jakmile přišel do zajetí, stranil se jejich společnosti, poněvadž vedli o naší rakouské říši ošklivé řeči, sedával sám někde v koutku, vzpomínaje, co dělá asi šlechetný, stařičký mocnář, jehož začáteční písmena F.J.I. nosil na plechovém knoflíku na své čepici. V nepohodě ruské země zrezavěl ale F.J.I.

Několikráte psal si domů, aby mu poslali krabičku leštidla kovů "Amoru", ale marně, neboť víte, že v době všeobecné nouze a hladu i "Amor" byl obětován do obecních kuchyní.

A tu Karel Douděra ze Škvrňova dal se do práce.

Přihlásil se k čištění kanálů ve městě, kde se nacházel v zajetí, a věnoval těžce vydělané peníze na zakoupení křídy a každý den, milé dítky, zatím co druzí se mu vysmívali a vedli bohapusté řeči, seděl v koutku a leštil odznak s F.J.I. Vyleštiv stařičkého mocnáře, zapěl před spaním píseň, kterou sám složil a jejíž první sloka zněla: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati". Pomodliv se ještě za císaře pána, usnul jako spravedlivý hrdina, uprostřed těch, kteří F.J.I. dávno již sňali z čepic.

Ale přišly ještě horší doby. Stařičký mocnář zemřel a tu, milé dítky, zakoušel Karel Douděra ze Škvrňova ještě horší útisky. Vytýkali mu, že když císař pán zemřel, je to zbytečné, ale on statečně a hrdě jim vždy odporoval tvrdě, že se s F.J.I. narodil a s ním také že umře.

Naléhali na něho krutěji a krutěji, ale on řekl své statečné: "Nikdy, nikdy ho nesundám."

A opět večer po namahavé práci vzal křídový prášek a se slzami v očích leštil stařičkého mocnáře, až se svítil jako zlato.

Ale jednoho dne večer byl obklopen mnohými nepřáteli Rakouska, kteří proti němu zvedali ruce a vyhrožovali mu. A již jeden z nich prohlásil, že mu stařičkého mocnáře strhnou z čepice.

Tu Karel Douděra ze Škvrňova, aby jejich ruce neposkvrnily ten odznak a nezahodily, nezničily, sám ho sňal s čepice za hrobového ticha a k ustrnutí všech ho spolkl.

Tak bych si asi představoval ten článek. Bohužel, c. k. knihosklad nebude již nikdy vydávat čítanky pro školní mládež.
 

 

*
 

Karel Douděra tedy spolkl F.J.I. Spolkl ho asi s tou odvahou, jako onen člověk před léty v Praze zlatou dvacetikorunu, kterou našel na pultě krámu, kam šel žebrat.

Spolkl ho s onou hrdou odhodlaností starých heroů, kteří polykali důležitá písemná sdělení. Bylo v tom mnoho tak dojímavého hrdinství, že jeho čin byl hodným dlouhé epopeje.

Bohužel, praktický svět dívá se na celou událost trochu jinak.

F.J.I. s čepice byl předmět, který se nedal dobře strávit.

Karel Douděra ze Škvrňova, celý bledý, vyhledal druhého dne lékařskou pomoc.

"Já ho spolkl," řekl temným hlasem, sedaje malomyslně na židli.

A historie se vrací. Dopadlo to jako s tím člověkem v Praze, který spolkl dvacetikorunu, jak o tom bylo psáno v Národní Politice.

Karlu Douděrovi ze Škvrňova dali vypít hořkou sůl. Lžička soli dává se králíkům, stiženým gregarinosou. Douděra dostal 70 gramů.
 

 

*
 

Karel Douděra ze Škvrňova nalézá se dnes v ústavu duševně chorých v Saratově. Když je příznivá pohoda, sedává Douděra venku na lavičce, leští nějaký plíšek rukávem a při tom si zpívá: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati".
 

---

▲▲▲

Kolik kdo má kolem krku

 

V prosinci roku 1866 dlel ministr Beust na nátlak Františka Josefa v Pešti, kde vypracoval uprostřed Maďarů osnovu na rekonstrukci kabinetu státní policie. Dle všeho sloužilo mu při tom za vzor řízení inkvisiční staré koruny aragonské a Katalonie, takže na konec dějin inkvisice po Morillovi, Juanovi Martinovi a Tomáši Torquenadovi vstupují vrchní komisaři pražské státní policie Slíva a Klabíček.

Ocitli jsme se ve století, kdy v Rakousku vše se rozhodovalo mečem, provazem a policií. Komisař Slíva byl černý, Klabíček byl plavý. Chodili vždy spolu a dohromady dělali jakýsi živý černožlutý prapor. Komisař Klabíček měl ke všemu ještě zrzavý knír pod nosem, takže i s tím knírem byla to černo-červeno-žlutá velkoněmecká trikolora. Vědecky se tomu říká mimikry, že totiž živočich přizpůsobuje se barvou svému okolí.

Od počátku války až po naše dny vyvíjeli tito moderní inkvisitoři rozsáhlou činnost. Některý den provedli až třicet domácích prohlídek v Praze, urazili automobilem po Čechách spoustu kilometrů, přivezli Klofáče z Vysokého Mýta do Prahy, odvezli Kramáře z Prahy do Vídně a dali se fotografovati s mrtvolou popraveného Kratochvíla z Přerova.

Doplňovali druh druha. Zatím co komisař Slíva prohlížel podvlékačky pana manžela, bavil se komisař Klabíček s manželkou podezřelého muže. Oba byli při tom usměvaví, milí.

V jejich úsměvu ležely separace policejního ředitelství v Bartolomějské ulici, vojenský soud na Hradčanech a nějakých pár roků.

Ke konci roku 1914 měl jsem též potěšení býti poctěn návštěvou té nerozlučné dvojice, z čehož vyplývá tato detektivní historie.
 

 

II.
 

Bylo to časně z rána, když všichni pořádní lidé ještě spí nebo jdou spáti, když se ozval elektrický zvonek u mého bytu. Současně se ozvalo též silné kopání do dveří, bušení pěstí do výplně a jakési hlasité klení, které vyburcovalo mou zvědavost.

Šel jsem ke dveřím a s umělou lhostejností optal jsem se, co si kdo přeje. Odpověděli mně známým vyzváním: "Jménem zákona otevřte". Následovalo chvilku ticho, které přerušil ženský hlas: "Milostpane, jsou tu pro vás páni od policie."

"Dobré jitro, paní správcová," odpověděl jsem, otvíraje dveře. Do předsíně vhrnul se zástup podezřelých individuí, ze kterých jsem okamžitě poznal komisaře Slívu a Klabíčka. Tři civilní strážníci zůstali státi v předsíni a dívali se po věšáku, asi tak, jako když mexičtí banditi generála Caranzy si prohlížejí větve stromu, unesou-li zajatce.

Slíva a Klabíček se usmívali a Slíva zahovořil teplým, měkkým hlasem: "Odpusťte, že jsme vás vyrušili ze spánku. Znáte však jistě naše úřední povinnosti. Dostali jsme pokyn provésti u vás domovní prohlídku. Nebudete, doufám, se zpěčovati a podepíšete výnos o policejní prohlídce. Jsem přesvědčen, že u vás nic závadného nenalezneme. Nepodepíšete-li výnos, bude se prohlídka prováděti bez vašeho svolení."

Komisař Klabíček zatím byl již v kuchyni. Šli jsme za ním. Stál se založenýma rukama jako Napoleon uprostřed kuchyně a díval se na plotnu.

"To jsou kamna, kuchyňská kamna," vysvětloval jsem. "Ach," zvolal Slíva, "opravdu kuchyňská kamna." "Pane Kleibře," volal na jednoho detektiva do předsíně, "prohlédněte laskavě kamna." Za čtvrt hodiny byla kamna sbourána. Pan Kleibr vyhlížel jako lupič, který vlezl komínem. Při tom Klabíček se bavil zcela nenuceně o politických otázkách. "Je přirozeno," mluvil, mrkaje na mne, "že stát se nemůže smířit s podvratnými živly. Proto nikdo se nesmí diviti, používá-li se ostřejších prostředků."

Kuchyně počala dělati dojem Němci vydrancovaného belgického městečka. Všude válely se kachlíky, kuchyňské nádobí, zásuvky stolů, zinkový plech z ledničky, kterou pan Kleibr mezitím rozebral kleštěmi a kladivem. Odervané plátno smutně viselo s žehlicího prkna a vypáčená špižírna vychrlila svůj obsah na podlahu, jako když při býčích zápasech rozpáře zuřivý býk břicho ubohému koni. Naložené hříbky mísily se s marmeládami a komisař Slíva, ochutnávaje lžičkou z rozbité sklenice meruňková povidla, poznamenal s úsměvem: "Zjistili jsme, že jste před dvěma lety hrával v kavárně "Royal" na Vinohradech kulečník s právníkem Slavičem z Banjaluky."

Komisař Klabíček zatím sekáčem na maso rozrazil krabici konservy segedinského guláše a vbodávaje zraky do obsahu, mínil, že je to z buvolího masa a že předevčírem při domovní prohlídce u jednoho politicky podezřelého člověka našel v konservě "Lanýžová paštika" výstřižek ze švýcarského časopisu "Züricher Post".

Zatím, co jsme se tak bavili v kuchyni, zmizeli na pokyn komisaře Slívy dva detektivové z předsíně a odešli do ložnice.

Komisař Klabíček otevřel ještě krabičku šprot a olejových sardinek a šli jsme do ložnice.

Zprvu nemohli jsme se dobře orientovati, neboť v ložnici vyhlíželo to, jako když zuří blizzard a zasypává vše bílými vločkami sněhu. Oba detektivové párali peřiny.

Komisař Slíva s obvyklým úsměvem řekl něžně: "Nepřipomíná vám to zasněženou krajinku, když se chumelí? Asi před týdnem jsme rozpárali peřiny jednomu redaktorovi na Kladně, detektiv Patlička při tom převrhl láhev s "Lesní vůní" a vedle náhodou spustil gramofon "Narodil se Kristus Pán". Věříte, že to byla zcela vánoční nálada?"

Detektivové zatím párali polštáře a vykuchávali matrace. Do peří mísila se mořská tráva, postele vyhlížely jak trosky korábu. Zásuvky umývadla byly vyprázdněny, zrcadlo na umývadle, když ho odšroubovávali, aby se podívali, není-li něco velezrádného napsáno na amalgamu, prasklo jako led za mrazu a za chvíli ložnice vzbuzovala dojem, že do křídla domu náhodou vrazil chvost komety. "Ani nevíte," řekl při tom komisař Klabíček, "co to dá práce, udělati v Rakousku pořádek. Věříte, že možno z toho sešedivěti?"

To jsem mu úplně věřil, neboť jak nakládali s mou knihovnou, tak nenakládali snad ani Němci s universitní knihovnou v Lovani.

Když Slíva vyhodil z knihovny dějiny Palackého, řekl ironicky: "Vy to také čtete?" Klabíček seděl na hromadě knih na podlaze a zabýval se trháním desek, neboť patrně slyšel, že zpráva o porážce u Waterloo dostala se do Francie v deskách modlitební knihy markýzy de Mioux.

Psací stůl nedal jim velké práce. Malá rána kladivem a zámek odletěl, vrchní deska se prohnula jako umírající labuť a zajímavá korespondence se vyhrnula ven. Velký zájem Slívy vzbudil švabachem psaný sežloutlý dopis, který můj dědeček psal babičce. Přečetl také dopisy, které mně kdysi psala manželka a optal se: "Copak je to za žábu?" Když uviděl fotografii mé ženy, prohodil: "To se divím vašemu gustu."

Dopisy a fotografie byly odneseny do předsíně, kde jeden detektiv držel na řetízku mého Balabána, velmi ošklivého a útrpnost vzbuzujícího psa. Toho mně později vrátili z policejního ředitelství úplně ostříhaného s oholeným hřbetem, neboť si vzpomněli, že kdysi ve starém Řecku důležitá sdělení psali na ostříhané hlavy poslů a když jim narostly vlasy, posílali je dál, tam je ostříhali, přečetli, co napsáno, umyli jim hlavy, napsali odpověď a čekali, až jim zas vlasy narostou. Ubohý Balabán! Pokud se týká dopisů a fotografií, staví si snad ještě dnes z nich domečky baculatý Karlíček policejního inspektora Barnera, kterému jest svěřen policejní archiv.

Zvonili poledne (tenkrát byly ještě v Čechách zvony), práce byla skončena a byt vydrancován. Chodili jsme po kolena v papírech, roztrhaných knihách, urvaných látkách a odřezcích koží z povlaků křesel, v peří a mořské trávě. Komisař Klabíček ještě jednou zběžně se rozhlédl kolem a když zjistil, že už se nedá nic rozbíti, vypáčiti, rozpárati a sbourati, prošel ještě jednou všemi pokoji a konečně se zastavil znovu před skříní s prádlem, které válelo se na podlaze, pošlapané, s otisky podpatků několika bot.

"Vida," řekl vítězoslavně, "na tuto krabici jsme zapomněli." Kopl do bílé krabice, která vyhozena z prádelníku válela se v koutě. Rozsypala se a na boží svět vykutálely se z ní bělounké límce na krk.

"I hleďme, límečky," zvolal komisař Slíva, "jestli pak nemáte zvyk si na ně něco poznamenávati jako jeden hostinský v Kbelích?" Zkoumali, převraceli a na konec řekl Klabíček jako mimochodem: "Nám by byly ty límce trochu malé. Já mám kolem krku 46 a pan vrchní komisař Slíva má kolem krku 44 cm."
 

 

*
 

A tak sedím dnes daleko, těším se na ten okamžik, až se vrátíme domů, a přemýšlím, kolik kdo má z pánů od státní policie v Praze kolem krku...

---

▲▲▲

Lidokupec amsterodamský

Když jsem nemohl nijak prospět českému národu, usmyslil jsem si, že jej budu poučovat. Za tím účelem získal jsem výborného člověka, který byl již třikráte zavřen na Pankráci pro různé loupeže a měl fantazii tak výbornou, že byla k pohledání.
Kromě toho byl zběhlý v péře tak dalece, že mohl svým myšlenkám vtisknout určitou formu, aniž by to unavovalo dalšího mého spolupracovníka, jemuž zase chyběly originální myšlenky, který však podaná témata i načrtnuté případy dovedl zpracovat velmi svižně, obratně a poutavě.
Porokovav s nimi, oznámil jsem oběma váženým spolupracovníkům, že je mým úmyslem založit nakladatelskou firmu, která by poskytla českému obecenstvu poutavou četbu.
Vypracoval jsem tedy s oběma smlouvu, v níž se zavázali, že mně za obvyklý honorář za arch dodají poutavý román do pěti měsíců.
Za pět měsíců byl také vydán v mém nakladatelství první sešit díla Lidokupec amsterodamský čili Tajemná vražda v Černé sluji neboli Krčma U krvavého biskupa. Román vycházel po čtyři roky v týdenních sešitech po 80 hal., takže vyšlo celkem 208 sešitů ve váze 18 kg. Jaké oblibě se těšil, dosvědčuje nejlépe případ obchodnice potravinami Vozábové, který tuto podávám.
František Holan, nádeník, měl dvanáct dětí a čekal právě třinácté, když mu kolportér donesl první sešit Lidokupce amsterodamského čili Tajemná vražda v Černé sluji neboli Krčma U krvavého biskupa. Očekávaje s napětím nový přírůstek do rodiny, měl Holan dlouhou chvíli, proto jal se číst pro ukrácení nudy dychtivě tento první sešit. Četl stále s větším a větším zájmem. Začínalo to velmi krásně: "V Amsterodamě u přístavu v zastrčené ulíci, kde zmizí do roka ve vodě průplavu sta cizinců beze stopy, je malá hospoda a v té lze obdržeti hostinské pokoje. Ovšem, do nápojů se přimíchává hostům, kteří chtějí zde přespati, prášek pro uspání a potom ... potom zmizí postel s hostem v propadlišti a ve sklepení. Úder, strašný, tlumený výkřik ... Vedle hospody je řeznický krám. Tam prodávají a vysekávají tak levné maso, že v krámě je stále plno kupců. Maso má zvláštní příchuť - vždyť tam vysekávají maso lidské! Chápete, jak se to dělá? Ve sklepě porážejí uspané nocležníky ranou sekyry, vyvrhnou je, rozsekají a dopraví přes noc lidské maso do řeznického krámu. Robert Klega však vyvázl odtud způsobem nadpřirozeným ... " To byla poslední věta v sešitě. Od té doby odebíral nádeník Holan Lidokupce amsterodamského. Osmdesát haléřů týdně činilo mu však velké obtíže při třinácti dětech. Proto posílal své nejmladší děti střídavě vždy v sobotu na žebrotu a za vyžebraný obnos odebíral dále Lidokupce amsterodamského a kochal se v podrobném líčení těch vražd, které byly tak důmyslně sestaveny, že sešit vždy končil počátkem zabíjení a oběť dobili a utloukli teprve na počátku dalšího sešitu, ve kterém ke konci chytili náčelníka bandy, který v předposlední větě už se také spustil z vězení po hromosvodu a skočil přes zeď, když vtom, zasažen kulí dozorce, klesl, aby se vzchopil k útěku na počátku nového sešitu, a ve člunu za bouře, kdy vesla mu vítr oderval z ruky, setkal se s tlupou podloudníků v poslední větě sešitu, kde poznává v náčelníku bývalou milenku, svedenou hrabětem de Galois. A tak to pokračovalo.
Dějiny krčmy U krvavého biskupa líčeny přes půl roku, kdy v sešitech marně pátralo vojsko a četnictvo po stínu "krvavého biskupa".
Čtyři roky tak uběhly v horlívém čtení Lidokupce amsterodamského, nádeník Holan proplakal celé noci nad osudem uprchlé princezny de Galois, nevlastní sestry vůdce podloudníků, převlečené to svedené milenky náčelníka bandy, kterému právě vojsko obklopilo černou sluj a který ve vodopádu uplaval nebezpečí.
Když dočetl poslední sešit 208, vydav za Lidokupce amsterodamského celkem 166 K 40 h, proplakal jednu celou noc, a když si vzpomněl na smutný konec náčelníka bandy, jehož v posledním sešitě oběsili, puklo mu srdce z lítosti a zanechal vdovu s třinácti dětmi úplně bez prostředků. Vdova po pohřbu prodala všech 208 sešitů protější obchodnici potravinami, Vozábové, za 1 K 40 h, to jest 18 kg papíru na uzenky a podobné po 8 h za 1 kg.
Paní Vozábova byla hodná žena, která měla dvojí druh zákazníků: jedni brali za hotové, a druzí na knížku. Ke všem se chovala vlídně, jedině paničkám, které braly za hotové, říkala "milostpaní" a "rucelíbám", kdežto druhé třídě prostě jen "Přejete si, paní?" a "Má úcta!" Jiných rozdílů nebylo.
Tato počestná paní, koupivši od vdovy Holanové 208 sešitů Lidokupce amsterodamského, dala si odnést papír do bytu, a když zavřela krám, umínila si, že nařeže ze sešitů čtvrtky na kornouty.
Vzala tedy první sešit a chystala se k dílu, když do oka jí padla tučná písmena: "Ha, oni prodávají v řeznickém krámu maso z poražených lidí!" Pokrčila rameny, odložila nůž a počala se informovat o nezvyklém odvětví prodeje masa. Od té doby zvážněla. Druhý den přečetla druhý sešit, třetí a čtvrtý, průměrně tři denně, a tak uplynulo devadesát dní, než přečetla všech 208 sešitů. Od sešitu 108. do 208. přestala si hledět svého zevnějšku a nepřevlékala se.
Devadesátého dne obdržely pak od ní její nejlepší odběratelky, které kupovaly za hotové, lístek tohoto obsahu. "Milostivá paní, líbějí dnes večer dostaviti se do mého bytu, mám pro nich velkou novinu!"
Když se dostavily, pomlátila je všechny sekerou. Jakmile se zpráva o tom roznesla po městě, musil jsem dát tisknout nové vydání Lidokupce amsterodamského.
 

 

---

▲▲▲

Loupežný vrah před soudem

Všechny noviny shodovaly se v tom, že zločinec, který stál před porotou, jest chlapíkem, kterému se musí každý pořádný člověk vyhnout. Tento zlosyn spáchal totiž loupežnou vraždu. Nyní hleděl odevzdaně do budoucnosti, sám o sobě tvrdil, že bude pověšen, a při přelíčení dělal špatné vtipy, vtipy šibeniční, jako kupříkladu, že prorokoval státnímu zástupci, že on také bude jednou pověšen. — Mezi jiným pravil též, že provaz, kterým bude oběšen, daruje předsedovi soudu, aby si s ním zavázal kalhoty. Tyto poznámky vzbuzovaly přirozeně velkou nelibost u přísedících soudu a dostali se kvůli nim do hádky státní zástupce s obhájcem obžalovaného, který tvrdil, že díky dobrodiní zákona má každý obžalovaný právo vyjadřovat se u soudu, jak umí. Mluví-li obžalovaný o kalhotech předsedy soudu, že se chytá posledního stébla k záchraně, neboť chce svým šibeničním humorem získati si sympatii poroty a že kalhoty… Tu byl obhájce přerušen státním zástupcem, který opřel se jeho vývodům řka, že kalhoty předsedy soudu zatahovat do debaty jest nemravným. Nato obhájce vtipně odvětil, že kalhoty pana předsedy nejsou nemravnými, nýbrž ten, kdo je v nich, že celý systém soudnictví jest nemravností, počínaje od žalářníka až ke katovi. Po tomto vyjádření bylo obhájci odňato slovo a přinesena plivátka, aby si moh předseda soudu odplivnout. V porotní síni nastalo po tomto odplivnutí si předsedy velké vzrušení, několik dam omdlelo a jeden posluchač omylem sáhl do cizí kapsy, vytáhl odtamtud kousek čokolády, kterou před zraky okradeného počal nervosně kousat. Byla učiněna přestávka, které použil obžalovaný loupežný vrah k tomu, že dělal nestydaté posuňky na státního zástupce.
Po přestávce bylo v líčení pokračováno. Došlo se k uznání, že loupežný vrah provedl svůj zločin s neobyčejnou brutálností. Před provedením nejedl tři dny, aby nyní mohl tvrdit, že ten bochník chleba, o který se jednalo, ukradl z hladu. Vymyká se to vůbec všem pojmům o ohavnosti, co provedl. Když ten bochník ukradl, tu přepadený kupec ho postřelil z revolveru a pak chytli se do křížku, při kterémž zápase byl kupec uškrcen. Vrah utíkal, ale následkem velké ztráty krve brzy klesl a byl četníky bezodkladně svázán. Výmluva, že jednal v sebeobraně, byla velmi nejapná. K čertu, proč by se nedal klidně postřelit, po případě zastřelit, když při výslechu pravil, že dávno před provedením zločinu pomýšlel na sebevraždu? Dojemná byla scéna při konfrontaci manželky zavražděného kupce, která s pláčem mluvila o brutalitě zločinu: „Škrtil ho tak, až ubožákovi oči lezly z důlků.“ Tato věta prosté ženy každým hluboko zachvěla a jeden referent učinil si poznámku ku svému referátu: „Oči vylézající z důlků“, což bude název jednoho sloupce referátu v tomto soudním přelíčení.
Obžalovaný sám činil dojem zločince. Pravil, že nevěří v pánaboha, že mu pámbu může vlézt na záda, že mu pámbu nikdy nic nedal, že jeho dědeček zemřel hlady, jeho babičku že znásilnil hejtman od četníků, zkrátka každá jeho věta budila nelibý dojem. Státní zástupce vyžádal si právo stíhat dodatečně pro urážku náboženství a pro urážku vojska, poněvadž hejtman od četníků patřil k zeměbraně. „Ostatně myslím,“ pravil státní zástupce, „že by byl hejtman od četníků nikdy nebyl znásilnil babičku obžalovaného, kdyby byl věděl, jakého bude míti vnuka.“
Tato věta vyvolala živé pohnutí v obecenstvu a několik dam slzelo, jako kdyby je byl hejtman od četníků sám znásilnil. Zločinec se při tom usmíval „samolibě“, jak stálo doslovně v soudním protokolu, a bylo vidět, že si dělá legraci z publika i ze slavného soudu. Užíval při výslechu odporných vět, jako: „Copak jsem se měl dát zabít?“ „Tak jsem ho, lumpa, drobátičko přiškrtil, copak já za to mohu, že mi vypadne studenej z ruky?“ A podobně.
Obhájce časem pokusil se naklonit porotce krátkými vysvětlivkami a apelováním na jejich soucit. Bylo to však házením hrachu na zeď, neboť všichni porotci dívali se krvežíznivě na loupežného vraha. Jeden z nich tvářil se nejkrvežíznivěji. Nedal si ujít ani jedno slovo zlosyna, který čím dále tím více dělal hrubé žerty. Oči toho porotce hltaly takřka postavu loupežného vraha a konečně ten porotce nemohl již to vydržet a vykřikl: „Copak vás to těší, že budete pověšen?“
Na tuto záludnou otázku odvětil loupežník klidně: „A vás to těší jistě víc než mne.“
Po tomto prohlášení vstal státní zástupce a za hrobového ticha prohlásil, že si půjde umýt ruce. Jedl totiž v přestávce slanečka. Byla to jen záminka, aby se tento novodobý Pilát mohl jít vymočit. Vrátil se s tváří jásavou, jako každý člověk, kterému se ulehčilo, a zdál se být obžalovanému více nakloněn, poněvadž již neplival do kapesního šátku jako dřív, kdykoliv se na loupežníka podíval.
Výslech svědků potvrdil žalobu na celé čáře. Vyšlo najevo, že obžalovaný již dříve dělal na každého špatný dojem. Přitížilo mu dále to, že bylo konstatováno, že je nemanželským synem a že pije žitnou kořalku. „Koňak nemohu pít,“ prohodil obžalovaný. Po těchto slovech předseda soudu nařídil, aby byl vrah odveden, na zakročení obhájce byl ale přiveden nazpátek. Tato episoda neodbyla se bez pohnuté scény. Jsa odváděn, opakoval zlosyn ještě jednou důrazně: „Koňak nemohu pít, na koňak nemám.“ Velké vzrušení mezi porotci. „Kdyby na něj měl, tak by ho pil,“ poznamenal jeden porotce. Bouře pochvaly u obecenstva a hlasy: „Kořala jeden.“ Porota volá: „No dovolte…“ Všeobecné vzrušení a výtržníka odvádí vězenští dozorcové.
Předseda soudu volá: „Copak jste v divadle?“ Když byl obžalovaný nazpět přiveden, byl konfrontován s bochníkem chleba, který ukradl, a s podobiznou zavražděného. „Jest to ten chleba?“ tázal se předseda soudu. „Ano,“ odvětil pevným hlasem zarputilý zločinec. „Poznáváte svou oběť?“ „Když jsem ho v zápase uškrtil, byl starší.“ Tato cynická odpověď otřásla hluboce všemi posluchači a i nejotrlejší soudní úředníci zachvěli se od noh až do talárů. Další svědkové obviněnému přitěžovali. Obhájce, který proti tomu protestoval, byl odbyt předsedou soudu, že svědkové nejsou pro legraci*. Svědky bylo zjištěno, že zločinec neměl kde spát. Blíže nebylo pátráno po příčinách toho zjevu, ale konstatováno kromě toho, že když neměl kde spát, mohl spát alespoň jinde než v sadech u kostela. Jiný svědek řekl, že loupežný vrah nenosil límečku, jiný potvrdil, že neměl košili, a jeden pod přísahou vypověděl, že mýdlo bylo u vraha neznámou věcí. Nejvíce přitužilo obžalovanému svědectví starosty jeho rodné obce, které bylo následující: „Lotr fuseklí neznal, nos rukávem si od mládí utíral, nemravnou věc namaloval na plakát o procesí, starostovi sviní nadal před dvaceti lety a jemu, starostovi, dodnes dluhuje dvacet krejcarů.“

POROTA

„Pánové,“ řekl jeden porotce, když přikročili k poradě, „tak jsme se zde sešli, abychom rozhodli o osudu obžalovaného. V celém městě nenajdete dobré papriky. Obžalovaný je člověk ničema. Dal jsem si papriku u Dvořáků a ta nebyla k jídlu. Z mládí jevil velkého nadání ku lhaní a dokončil svou kariéru vraždou. V té paprice našel jsem mouchu. Není telecí jako telecí. Zabil ten lotr muže řádného a pracovitého, muže, který celý svůj život věnoval blahu obce, muže kupce poctivého, který by nikdy neprodával takové papriky, z jaké byla upravena omáčka u Dvořáků. Muže, který, kdyby byl býval řezníkem, jistě by neměl svědomí prodat takové už zavinulé maso na papriku, kterou jsem ráno u těch Dvořáků jedl. Na šibenici s tím lotrem, ať se houpe, ať se svíjí v posledních křečích. Je to strašné bídáctví, dát si za tu porci zaplatit pětatřicet krejcarů. Zločinec největšího druhu jest ten, kterého jste viděli a jehož jednání posuzujete. Varujte se hostince U Dvořáků, pánové! Já hlasuji a říkám: Vinen!? — Ano!
A vy pánové?“
„Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano!“
„K smrti provazem!“ přečetl předseda soudu rozsudek. „Jménem Jeho Veličenstva k smrti provazem,“ opakoval ještě jednou. A zatím co dámy v porotní síni posílaly hubičky pánům porotcům, obžalovaný vypustil ze sebe zvuk, který nenáleží do počtu bajek, ale o kterém se říká, že nepatří do společenského taktu.
Dozorce, který po tomto zvuku odváděl odsouzence, tvářil se kysele. Flatulence čili vanutí.

_________________________

*) Poznámka: Ze skutečnosti je konstatováno, že svědkové jsou pro legraci.

 

Komuna 1/1, 3. 3. 1907

---

▲▲▲

Módní referát paní Jedličkové

 

Redigoval jsem krajinský časopis Neodvislost. Dnes po té zkušenosti, kterou jsem měl s listem, vím zcela určitě, že jakmile má nějaký časopis název Neodvislost, znamená to, že se našlo několik zámožnějších lidí, kteří pocítili potřebu kdekomu vynadat, a že si založili Neodvislost.

List ten sloužil tedy podobnému účelu. Práce jsem mnoho neměl, neboť vydavatelstvo zahrnulo mě články, které jsem jen upravoval k tisku. Byl to zejména tamější lékárník, který mně vyplácel služné, pak dva obchodníci s koloniálním zbožím a jeden obchodník s dobytkem. Ti bili do radnice s plnou vervou.

Nejvíce příspěvků přinášel obchodník s dobytkem. Tento liboval si v projevech, které byly sice kusé, náhle přetržené, ale tak jadrné, že jsem byl nucen škrtat půl stránky. Přinesl kupříkladu Dopis z města, jak to nazýval.

"Jest to proti radnici, zejména proti starostoví," řekl, vytahuje z kapsy viržinko. To byl jeho zvyk. Tím viržinkem mne jaksi. podplácel.

Nápis článku zněl: "Znám tě, kulhavý ďáble!" "To přece víte, že kulhá," pravíl, "starostovi se taky říká šmaťha."

Bylo to tedy proti starostovi. Dál byl jmenován plným jménem a stálo tam: "Kdo byl proti tomu, aby nebyl prodán kus obecní městské louky panu Jedličkoví? Proč prodali ten kus tomu přivandrovalému Mejstříkovi? Říká se, že se vždy dvě sv ... najdou, a tak si pan starosta s panem Mejstříkem padli do náručí."

"To sv ... škrtnu, pane Jedličko."

"Co vás napadá, pane redaktor, sv., když jsou za tím tečky, je právě efektní. To má švih a každý hned ví, že sv. s tečkami znamená hroznou svini, a budou se smát jak tomu Mejstříkoví, tak starostovi. Dál uvídíte ještě zkratku pro a za tím sedm teček, to ne.. znamená prase, nýbrž proklatče, totiž proklatče starosto! Zkratka v s třemi tečkami znamená vole, to hned uhodne každý čtenář. To všechno nesmíte škrtat."

Marně jsem mu vykládal, že do listu nesmí přijít ani sv., ani pr., ani v., ani ty ostatní vypsané urážky, pan Jedlička neúprosně stál na tom, že musí se tedy o tom poradit vydavatelstvo listu a že večer se sejdeme u pana lékárníka.

Toho večera nastal krutý boj v bytě pana lékárníka o to, zdali sv. s třemi tečkami a ty ostatní zkratky jsou s to srazit radniční kliku.

Pravil jsem, že jako zodpovědný redaktor, kdybych to otiskl, přijdu před porotu a že budu zavřen.

Pan Skorkovský z vydavatelstva počal mluvit o Barákoví a o Grégrovi, ti že také kvůli novinám seděli v žaláři a že to je jen čest.

Pan lékárník sdílel můj náhled. Pravil, že je pro ostrý způsob psaní, ale že článek pana Jedličky je přece jen trochu ostrý a že třeba seškrtat ty urážky.

"Jak tam nebude svině, proklatče a vole," zvolal pan Jedlička, "tak článek ztrácí na své kráse."

Pan Skorkovský i pan Pavlousek byli při něm. Kdo by z nezasvěcených nás poslouchal, ten by se jistě podivíl, proč právě od lékárníků ozývají se pořád slova "svině, proklatče, vole".

Jako anděl mluvil jsem o slušnosti tisku, pan lékárník souhlasil se mnou, ale pan Jedlička s ostatními pány stál neúprosně na sv. s třemi, na pro se sedmi a na v. s třemi tečkami.

Debata byla bouřlivější a bouřlivější. Pan Skorkovský mně vytkl, že jsem mu v předešlém článku škrtl větu: "Kdo by tedy z počestných občanů náhodou zabloudil do zasedací síně radniční, nechť si rychle ucpe nos a utíká z toho místa puchu a nemravnosti."

,,A to jste také neuveřejnil, že starosta má novou služku, se kterou se v noci prochází po zahradě."

"Vždyť jste, pane Pavlousku, sám řekl, že se vám to zdálo ve spaní."

"Nu dobře, pane redaktore, ale copak to nemělo název Sen poplatníka o jednom starostovi z našeho města? Pamatujete se, že jsem vám řekl, že je to výborná věc, že to má přijít pod čáru? Víte, jak tam bylo, jak starosta se proměnil najednou ve velblouda! A vy jste to dosud neuveřejnil!"

Pan Jedlička zatím si promyslil, co naposled řekne: "Když to tam nedáte," pravil vstávaje, "pište si ty blbosti sám."

Tak jsem přišel o přispívatele. Stávkovali s ním pan Pavlousek i pan Skorkovský.

Příští týden objevila se v redakci paní Jedličková. Byla to starší dáma, která se šatila s onou hroznou, neodpustitelnou, barbarskou nevkusností maloměstských dam.

"Mám k vám, pane redaktore, prosbu," pravila, vytahujíc z kapsy svazek papíru. "Zabývám se již delší dobu pozorováním módy, a poněvadž ve vašem listě nemáte žádnou módní rubriku, usmyslila jsem si, že budu informovat zdejší dámy o nových směrech v módě. Myslím, že se vám to bude líbit."

Rozložila přede mnou papíry a já četl: "Letošní podzimní promenáda na našem městě skýtá pohled neobyčejně rozmanitý. Vedle dámy s neobvykle širokým kloboukem kráčí jiná se soukennou čapkou. První pajdá a druhá nedošlapuje. Obě mají sešmaťhané podpatky, což jest velice nevkusné, paní poštmistrová a paní lesní. Za nimi jde jiný hastroš. Myslí, když si koupila podzimní plášť z nazelenalého homespunu s velkými kapsami, že už snědla všechnu moudrost. A zatím se to převlíká jednou za uherský měsíc, takže každá dáma, která ji pozoruje, může právem zvolat: ,Milá paní Královcová, navrch huj, vespod fuj!' Bylo by předčasno mluvit o podzimní módě. Paní starostová nosí už desátý rok stejný žaket, jenže letos si ho dala přešít, zač zůstala dlužna švadleně v Kutné Hoře. Za ní jde paní Krombholzová, která však dělá jen půl promenády až k poště, kde se obrátí, když se pochlubila, že má nové podzimní šaty z lodenu, za které dala padesát zlatých. Jestli za ně dala tolik, co za kachnu jedné selce na trhu, která když na tu krádež přišla, jí otloukla kachnu o namalovaný obličej, tak jí gratulujeme k laciné podzimní módě. Pěkné šaty podzimní nosí manželka prvního radního paní Borková, kterou nazývají všude ,bláznivou'. Baží tak po dojmu mladistvosti, že nosí krátké sukně. Nemusí nosit sukni a ji zvedat, má volné ruce, kterými sahá do pytlů s ořechy a s ovocem u kupce Skorkovského a Pavlouska. Zdá se, že paní Borková znamenitě dovede využitkovat nové módy v rukávech, totiž s výdutkem kolem lokte. Nedávno vysypala z lokte přes kilo švestek. Aspoň nesušili doma hubu. Myslím, co veřejně poplácával slečnu starostovic četnický strážmistr u kašny večer, že bude tím odzvoněno úzkým sukním. Neboť dále nelze již sukně zužovat, poněvadž pak taková ubohá dívka nemůže utéct, když za ní přijde její ženich pan Znamenáček. Snad opět přijde doba krinolín, pod které bude paní Kroupová schovávat pana kantora, až se vrátí náhle její manžel z koroptví. Příště přineseme něco o punčochách pana starosty."

 

"Tohle uveřejníte", pravila rozhodně paní Jedličková a doložila sladce: "Nebo vám vyškrábu oči!"

A tak jsem se z Neodvislosti dostal do ústavu slepců na Hradčanech.

---

▲▲▲

 

MRAVENČÍ VAJÍČKA

U Mramuchů v Súlové ubytovalo se „panstvo“ z Peštu, a od té doby nastaly pro starého Mramucha smutné časy. „Ti kluci toho panstva,“ stěžoval si sousedům, „ti mne utrápí, ba že nedožijem zimy, zemřem. Kluci lezou do stáje, nenechají nic na pokoji. Mou zapekačku53 zničili, pravda, že pán velkomožný daroval mi dýmku, pěknou dýmku, ale co platno, zapekačka je zapekačka. A rozumět těm klukům nelze. Švandrkuje to maďarsky, jako pes když v dáli štěká.“
Po takové řeči plival starý Mramuch kolem sebe hodnou chvíli, pak sňal beranici s hlavy, hrábl si do dlouhých šedivých vlasů, otočil se, zahromoval a šel si na zlost vypít sklínku do krčmy.
„Ať jim, těm klukům, pán bůh uši odřeže,“ křičel, převrátiv do sebe několik kalíšků slivovice.
„Ale copak, vždyť panstvo dobře platí, tak nehromujte,“ tišil Mramucha rychtář, „podívejte se, těch rýnských, co budete mít. To stojí už za tu zlost.“
„Pravda, páni hodní, ale ti kluci. Pán velkomožný dobrý člověk, včera mně povídá, abych v neděli s nimi obědval, ať prý vidím panský oběd. Paní
53 Dýmka z plechu, jež jest velmi rozšířena zvláště v horách mezi Slováky.
bude sama vařit. Tak člověka si i takové panstvo váží, ale pán bůh mne netrestej, ti kluci, mít je zde v ruce! Tak na mne přichází někdy myšlenka, netrestej, bože, ale ta moje radost, kdyby kluky někdo spráskal, až by leželi po celou tu dobu, co zde budem mít pány,“ zlostně pronášel Mramuch, „člověk už teď ani nemá čas sbírat mravenčí vajíčka a jít je prodat do Predmiru. Kluci všude za mnou, ta zodpovědnost.“
„Však pan notarius, když jsem byl včera v Predmiru, stěžoval si, že má již malou zásobu mravenčích vajíček a prý chytil opět jednoho kosa,“ pravil rychtář, „tak abyste došel s nějakými.“
„Půjdu ráno, když ti kluci budou spáti, beztoho později nebude lze. Zítra je neděle, zval mne velkomožný pán k obědu, aspoň vytrávím,“ pravil Mramuch, dopíjeje láhev slivovice. Nežli na seně doma usnul, těšil se, jak pozítří bude notář platit za mravenčí vajíčka . . .
Bylo ráno. Starý Mramuch opatrně, tiše slezl s půdy, vzal nůši, sekyru, režný pytlík a lopatu a vydal se mezi skalami k lesu.
Slunce ozařovalo strmé, ostré vrcholky Súlovských skal a z lesů vycházela pára. Bylo krásné jitro.
„To je pěkně,“ zašeptal si Mramuch, „tak ticho všude, kluci zde nejsou, boží krása, vzduch čistý, pršet dnes nebude. Notář bude musit víc platit za vajíčka než teď. Člověk má větší vydání. Jde do krčmy, zapije si, utratí hromadu peněz, a to jen ti kluci jsou vinni. Kdo jiný? Na zlost piju, jen na zlost a pro ně. Tak, seberu vajíčka a pozítří draze prodám. Jen ti kluci.“
Došel v přemítání pomalu do lesa. „Zde bylo mraveniště, někdo ho rozházel,“ zašeptal vida, jak černí mravenci se hemží na rozestlaném jehličí.
„Patrně ti kluci, zbít je,“ výkřik pro sebe. Šel dále. U druhého místa našel totéž. „Ať mne pán bůh netrestá, klukům něco udělám.“
Konečně po dlouhém hledání podařilo se mu najít velké neporušené mraveniště. Postavil nůši na zem a počal lopatou nabírat mraveniště. Naplnil nůši, nakopal trochu hlíny, pokryl povrch, aby mravenci nemohli ven, a opatrně ubíral se dolů na silnici.
U potoka nařezal několik vrbových větví.
Opatrně rozestlal mraveniště na silnici do dlouhé řady, kolem které rozložil vrbové větve, a sedě na trávě u potoka, díval se, jak spousty velikých mravenců vynášejí s chvatem malá bílá vajíčka mezi listy větví.
„Tučné mraveniště,“ šeptal si, dívaje se na množství vajíček, které za malou chvíli nacházelo se mezi listím. „Nejmíň za pětadvacet grošů. To je na tři deci slivovice. Tak se člověk musí namáhat. A pro koho jen? Pro ty kluky. Ba, jest to samá stálá rvačka s nimi.“
Slunce již stálo výře na obloze. Mlha se ztratila a bílé, nádherné skály Súlovské ostře vystoupily. Různé podoby tyčily se mezi sráznými stěnami.
Bylo asi deset hodin, když Mramuch ocitl se opět doma. Uložil nasbíraná vajíčka v komoře a pokusil se vyhnat rozpustilé synky „velkomožných“ pánů od seníku, kdež pustošili právě nemilosrdně mladé štěpy. Nic platno. Hoši se vrátili za chvíli zase, aby pokračovali ve svých vandalských výkonech.
„Ej, hrom se s nimi vypořádej,“ pomyslil si stařík, „jsem pozván k obědu, vadit se nebudu. Půjdu nyní do kostela a pak ještě se stavím na nějaké sklínce slivovice.“
A tak se i stalo.
O poledni vybral se trochu posilněný Mramuch k obědu k velkomožným pánům, který uvařila velkomožná paní sama.
Vstupuje do jizby, pozdravil uctivě a chtěl se usadit na prahu.
„I jen si sedněte sem,“ vybídl ho pán. „Vždyť jste jako mezi svými.“
Mramuch si sedl. Díval se nejisté kolem, jako kdyby nechtěl tomu věřit, že on, prostý sedlák ze Súlova, bude nyní obědvat s pány. Tak ho vidět nebožka žena!
„Víte, dnes budeme mít polévku a v ní něco, co jste jaktěživ nejed,“ pravila paní k staříkovi.
„Co jsem jaktěživ nejed,“ pomyslil si Mramuch, „to bude něco dobrého.“
„Velkomožná paní, uctivě prosím, jak se to jmenuje?“ optal se třesoucím se hlasem.
„Ságo, jest to z palmy,“ pravila paní.
„Tak, ságo, ságo, ba věru, co tečí už se nevynajde,“ zašeptal Mramuch, „takový název zvláštní, ságo. Ba svět je široký a mnoho jídel.“
Služka přinesla polévku na stůl. „Ságová polévka jest zdravá a chutná. Není sice ságo zvláštní chuti, ale my to rádi,“ promluvila paní, nalévajíc polévky udivenému Mramuchovi, jehož staré, vrásčité ruce nervosně se třásly.
Pohlédne stařík na polévku. V ní plave cosi, není to vidět, ale chopíš lžíci, a plno toho na ní. „Ba, je to zázrak,“ myslil si, pojídaje s chutí dosud neznámou polévku.
„Dnes jest obzvláště dobrá,“ podotkla paní. „A zvláštní jest to druh, větší,“ poznamenal pán, dávaje si na talíř novou porci.
„A nějaká zvířátka jsou v tom,“ pronesl uctivě Mramuch, „jako mra ...“ a stařík chyt se zuřivě za hlavu, vyskočil, převrhl židli a zmizel ve dveřích.
„Ježíši, on se zbláznil,“ pravila zděšeně paní, když se vzpamatovala ze svého leknutí.
Vtom již objeví se ve světnici starý Mramuch s režným pytlíkem v ruce.
„To není ságo,“ pravil smutně, „to jsou mravenčí vajíčka, poníženě prosím, velkomožný pane, byl plný a teď jest půl v polévce, tak mně přijde dvacetpět krejcarů. Byly velký ...“
Od toho času, když paní „velkomožná“ šla do komory pro ságo, brala si vždy s sebou lampičku.
A druhého dne v Predmiru pravil starý Mramuch, prodávaje zbytek mravenčích vajíček panu notáři:
„Jakpak by to kosi nežrali, když urozeným pánům to chutnalo. Říkali tomu ságo ..

Ilustrovaný svět 1903

---

▲▲▲

Můj přítel Hanuška

První naše setkání nebylo nijak příliš veselé. Byl jsem právě vyšetřován kvůli tomu, že při jedné pouliční demonstraci nešťastnou náhodou upadl jeden policejní strážník hlavou na mou hůl.
Dozorce vězňů v novoměstské trestnici Hovorka, který byl otcem všech, ve vyšetřovací vazbě umístil mne v oddělení různých živlů. Většinou byli to samí zlodějové ze řemesla.
Jeden z nich měl přezdívku Hanuška a nevěděl jsem, že se stane mým přítelem, až když pln soucitu nad mým osudem prohlásil, že až půjde konkařit, že v kbelíku na polévku propašuje mně viržinko. Měl modré oči, dobrácký pohled, usměvavou tvář, a to jsou vlastnosti, při nichž člověk zapomene, že mu hloupá společnost řekne, že jest to unfair spřátelit se se zlodějem.
Hanuška mně přinesl viržinko a Hanuška mne též dojal svým smutným osudem.
Jeho poslední případ, kvůli kterému zde trčel, byl neobyčejně tragický. Vyprávěl nám to tichým, smutným hlasem na pryčně, když po chodbě vše utichlo za večerů dlouhých a nudných.
„Tak vám, kamarádi,“ vypráví Hanuška, „jednou mě napadlo, že by bylo třeba opět se po něčem poohlédnout. Pomyslil jsem si, že by bylo záhodno změnit zboží. Samé peřiny, na kterých jsem dělal, už mně lezly za nehet, a tak jsem si pomyslil, abych začal dělat do bot. V noci, takhle v úterý, jdu po Václavském náměstí a padne mi do očí výkladní skříň s botami jednoho velkoobchodu. Rozhlídnu se, sejmu ji a beru se s ní pryč. Šel jsem hlavními ulicemi, poněvadž tam aspoň člověk nepotká policajta. Všichni strážníci bývají v noci ve vedlejších ulicích, stojí u vrat a spí. Táhl jsem se s tou skříní až na Bohdalec, tam rozbiju sklo a počnu vytahovat boty. Vytáhnu jednu botu, krásná, báječná. Zkusím ji na nohu. Byla na levou. Vytáhnu druhou, zas byla levá, třetí levá. Panenko Maria, všechny byly levé. Tak je svážu do rance a nesu je k jednomu ‚koumákovi‘. Snad je koupí, milý bože, ať k nim přidělá pravé. Ve Vršovicích potkal mne detektiv Hatina a bylo po slávě. Odhaduji se na tři měsíce.“
Hanuška vytáhl z kapsy kus hadru a utřel si s ním oči, své dobrácké modré oči, které slzely, a jal se hovořit svým tklivým hlasem, jak jednou jednoho kupce, dej mu pánbůh věčnou slávu, trochu škrábl a jak z toho chtěli udělat loupežnou vraždu, ale jak těch dvanáct pánů řeklo ne. Pak slušně políbil obhájci ruku a slušně poděkoval pánům porotcům.
Hanuška dokončil, zatímco jsme usínali. Najednou přijde ke mně a nese mně slaměný polštář ze své pryčny.
„Jaroušku,“ povídá tiše, „nesu ti polštář, abys měl víc pod hlavou, já už jsem zvyklý spát jen tak, ale ty máš hlavu vzdělanou a není dobře, když se myšlenky pomačkají.“
Marně mu vykládám, že mně stačí jeden polštář. Trvá na svém, že on chlap zlodějská vyspí se i na kamení. „Nebo v kamenu (donucovací pracovně),“ pokouší se o slovní hříčku jiný zloděj, který ještě nespí.
Hanuška se usmívá a leze na svou pryčnu. V noci nemohu spát pro blechy a Hanuška mne prosí: „Víš co, Jaroušku, povídej mně něco o Indiánech.“
A tak Hanuška stal se mým přítelem.

Pak přešly tři roky a toulám se po Německu. V Heiligengrundě jdu alejí lip a proti mně nejde nikdo jiný než Hanuška.
Byla to jedna z náhod, z obdivuhodných setkání dvou jedinců mezi tolika miliony cizích lidí. Objevilo se, že Hanuška uznal za dobré, až se zapomene na jednu vyloupenou vilu v Čechách, zatím jít na cesty pod nejpřísnějším inkognitem na cizí knížku pracovní.
Když jsme tak hovořili, tu obskakoval kolem a nějakým hadrem zaháněl mouchy: „Ty na tebe lezou, Jaroušku!“
Zas v jeho očích viděl jsem tu něhu, hlas jeho se třásl pohnutím a on koktal: „To jsem rád, že jsme spolu v Bavořích. Počkej, teď bude hej. Počkej tady, já hned přijdu.“
Díval jsem se za ním a asi za čtvrt hodiny se vrátil s podřezanou kozou.
„Takový lump,“ řekl, „takový venkovský břicháč, vyspat mne nenechal, tak jsem mu podřezal kozu. Ty bys na to neměl srdce, ale já jó, já jó.“
To poslední řekl takovým dobráckým hlasem a jeho modré oči zazářily takovou něhou, jako kdyby snad vyprávěl o nějakých nejšlechetnějších činech.
„Tu kozu prodáme,“ pokračoval, „a koupíš si boty, Jaroušku, vždyť tyhle už jsou rozbité, v těch bys daleko nedošel.“
Bohužel, co jsme toto hovořili, šel kolem bavorský četník. Hanuška zachoval se jako pravý kavalír. Lámanou němčinou vysvětlil četníkovi, že já nejsem žádný jeho známý, nýbrž že právě u mne fechtoval.
Česky přitom řekl: „Nebuď blbej, Jaroušku, řekni, že je to pravda.“
Četník se mě na nic neptal a vzal s sebou jen Hanušku, který smutně vlekl podřezanou kozu.
Díval jsem se za nimi, až zmizeli, koza, četník i můj obětavý přítel Hanuška.
Pak jsem o něm nic nevěděl dlouho a dlouho, až nedávno jdu Meislovou uličkou a z výčepu kořalny vyrazí přítel Hanuška, vtáhne mne dovnitř a volá na prodavačku: „Tady Jarouškovi jednoho panáka!“ (Osminku žitné s rumem.)
Jak chudák vypadal. Svěřil se mi, že nemůže o nic uhodit, že spí na jedné bouračce a že jsou mu detektivové v patách a že neměl už nic na sebe, takže šel v noci za Chuchel a tam sebral ze dvou strašáků šaty a dal si dohromady garderobu. Dle toho ovšem také tak vyhlížel.
Byl tak rozbitý jako válečný prapor, nesený při oslavě třístoletého trvání nějakého hodně rvavého pluku.
Ptal jsem se ho, co mohu pro něho udělat, a on mně řekl, že by byl rád, kdybych ho vzal k Flekům.
A tak toho dne mezi mlaskající české břichopásky u Fleků přivedl jsem Hanušku, který měl jen tu jedinou touhu, jen to jediné přání, podívat se také tam do zdroje české politiky, ku pramenu českých buržoů.
Uviděl jsem tam několik známých tváří, kteří nechápali, že jest i Hanuškům třeba popřáti takových radostí. Když jsem ho přivedl, říkali, že to asi bude sázka, a pak Hanuška překvapil svět něčím velkým.
Zatím co strkali měšťáci haléř do pokladničky na ošacení chudé školní mládeže, Hanuška vytáhl ze svých rozbitých šatů celý desetihaléř, poslední své jmění, a hodil ho do pokladničky se slovy: „Nu, ať mají, chudáčkové!“
Chtěl jsem, aby šel spát ke mně, že mu dám staré šaty. Měl z toho velkou radost, a když se dost nadíval na spokojené Pražany u Fleků, on, stále štvaný chlapík, vyšel se mnou ven.
Na rohu Myslíkovy ulice šli proti nám dva páni, jeden z nich poklepal mu na rameno (opět detektiv Hatina) a řekl: „Hanuško, půjdete se mnou, už vás hledáme kvůli tomu margarínu.“
Tak jsem přišel o půl jedenácté hodině noční 27. srpna opět o svého přítele Hanušku.

Právo lidu, 5. 10. 1913

---

▲▲▲

 

NADACE PANA KAUBLEHO VE PROSPĚCH MÍSTNÍCH CHUDÝCH

 

Otcem chudých v třetí čtvrti býval pan Kauble. Této hodnosti věnoval celý svůj život v posledních dvaceti letech. Rozhodoval předně při rozdávání lístků na darované uhlí chudině, byl ve sboru obecních starších a v komisi pro místní chudinství.

Na třech dveřích bytu měl přibity plechové tabulky s nápisem:

„Přispívá na místní chudé!“

Tyto tabulky ho nestály ani haléře, poněvadž on je měl doma na skladě a vydával je každému, kdo zaplatil pro místní chudé 20 K příspěvku ročně. Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře, poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském úřadě. Referent o chudinství měl platu 2 400 K ročně, pak tam byl jeden úředník s 1 600 K a sluha, kterému se platilo 100 K měsíčně. Zbytek pak přišel na různá vydání, jako representační cesty členů chudinského referátu na sjezdy pro ochranu chudiny. Na žebráky se tedy nedostalo.

V domech, kde dřív dostávali almužnu, bylo jim připomenuto, aby se podívali na tabulku na dveřích: „Přispívá na místní chudé!“

Co bylo tedy platno, že svolána byla konference, aby byla zamezena pouliční žebrota. Místní časopis rozepsal předtím anketu, jakým způsobem omeziti žebrotu.

Došlo mnoho dopisů, ve kterých bylo poukazováno na to, jak v jiných městech jest žebrota rozšířena.

Byly to věci tak chytré a samozřejmé, že nezbývalo než svolat konferenci na zamezení žebroty.

Týden před konferencí chodil otec chudých pan Kauble po čtvrti, zastavoval žebráky a domlouval jim, aby zanechali žebroty. Na několik žebráků také upozornil strážníky a tak plodně žil po celý týden, přemýšleje, že vystoupí na konferenci s nějakým návrhem na obmezení žebroty nebo její potření.

Konference zúčastnil se též referent z policie a z okresního hejtmanství dostavil se pan okresní hejtman, který při řeči starostově usnul. Policejní úředník při této řeči čistil si a piloval pilně nehty, zástupce městské fary kaplan Bláha četl si stanovy nějakého hasičského sboru, které mu padly do ruky již po páté. Řeč pana starosty činila trapný dojem.

Stále říkal: ,,Tedy žebrotu snažme se potírat. Tedy hleďme zabránit i žebrotě, tedy vystupme proti ní. Tedy jdu z té zásady, že sluší se proti ní ostře se brániti.“ Mluvil tak už přes půl hodiny, až konečné řekl: ,,Kdo má z pánů nějaký konkrétní návrh, toho prosím, aby s ním vystoupil.“

Povstal otec chudých z třetí čtvrtě, pan Kauble.

Po jeho tváři rozhostilo se v tom okamžiku, když hleděl vstříc starostlivým členům konference, nadšení.

Strojil se, že jim řekne vše, co měl na srdci poslední týden a o čem přemýšlel v noci na posteli. Když člověk leží v pohodlných peřinách, tu se mu příjemně přemýšlí o chudobě bližních.

Před konferencí stavěl se na litru vína a tu ono hřejivé teplo v žaludku vniklo mu i do srdce, do duše, a počal mluvit měkce o osudu vdov a sirotků.

Okresní hejtman spal dál a referent z policie zívl.

,,Vdovy a sirotky třeba chránit,“ volal zoufale otec chudých pan Kauble, „chraňte sirotky a vdovy před zkázou. Pánové,“ - zvyšoval hlas, až se radniční síň třásla - „pánové, třeba učiniti něco v jich prospěch, zbaviti jich rázem bídy. Pánové, mám pevný úmysl založiti nadaci.“

Teď se probudil okresní hejtman. Šedesát očí dívalo se panu Kaublemu do očí, dychtivě a v úžasu.

„Náš nejlepší člověk,“ zašeptal pan starosta k sousedům.

„Ano, nadaci,“ zvolal povzneseným hlasem otec chudých, „nadaci, kterou alespoň jedné chudé vdově bude pomoženo. Vypisuji nadaci na flašinet.“ Ticho rozložilo se kolem.

„Náš nejlepší člověk se zbláznil,“ šeptal pan starosta kolem a pan Kauble s jiskřícíma očima pokračoval, vytahuje z kapsy arch papíru:

„Já, Antonín Kauble, otec chudých ve třetí čtvrti, majitel domů a realit, předseda dobročinného spolku Antonín Kauble aj., dovoluji si tímto sděliti veřejnosti, že propůjčuji tímto putovní nadaci jednoho flašinetu soustavy Garradayovy chudým našeho města. O nadaci může se ucházeti slepá vdova po obecním příslušníku ve stáří od šedesáti let nahoru, která prokáže naprostou bezúhonnost, zbožnost, naprostou neschopnost k těžší práci a poctivost. Doklady o stáří, úmrtní list chotě, jeho domovský list a očkovací vysvědčení přijímá spolu se žádostí městský úřad místní, oddělení chudinské, nebo dárce nadace, otec chudých, pan Antonín Kauble. Flašinet propůjčuje se doživotně a obdarovaná má povinnost jednou za týden pomodliti se při ranní mši svaté za rodinu dárcovu.“

Když otec chudých ukončil, nastalo opět ticho, které konečně přerušil starosta dotazem:

„Smím prosit, pane Kauble, o poznámku?“

Vstal:

„Děkuji jménem celého chudinského referátu panu Kaublemu za obětavé vystoupení ve prospěch zmírnění bídy chudiny. Tlumočím vám dík jménem celého města, jménem strádajících spoluobčanů. Díky vám, vřelé díky!“

Skončil měkkým hlasem a okresní hejtman, přistoupiv k panu Kaublemu, podal mu ostentativně ruku a řekl:

„I já musím vám, ctěný pane, poděkovat. V tomto případě seznal jsem, že obětavost zdejších členů obecního zastupitelstva nezná mezí. Buďte ubezpečen, že nezapomenu vašeho šlechetného vystoupení ve prospěch místní chudiny.“

A tu nastaly šlechetnému panu Kaublemu dny čistého štěstí. Zpráva o jeho dobročinnosti byla uveřejněna v novinách a za několik dní objevil se u obchodníka s hudebními stroji v hlavní třídě za výkladní skříní flašinet, opatřený čitelným nápisem:

„Nadace otce chudých, pana Antonína Kaubleho.“

Pak se dal pan Kauble fotografovat, jak stojí vedle flašinetu, maje ruku o něj opřenu.

Dle této fotografie dal dělat pohlednice, a tu stal se ještě více populárním. Byl úplně šťasten a jeho sebevědomí stoupalo. Okresní hejtman se na něho příjemně usmíval. Nebylo pochyby, že dostane se mu při nejbližší příležitosti vyznamenání.

To bylo krátce předtím, než Vysoká Osobnost poctila město svou návštěvou.

Pan Kauble u vědomí své důstojnosti šel ku všeobecné audienci.

„Věnuje svou pohlednici s flašinetem na památku Vysoké Osobnosti,“ to byla jeho poslední myšlénka, když spatřil audienční síň. -

Pak se s ním zatočil svět. Vysoká Osobnost stála před ním a usmívala se na něho.

„Anton Kauble, hochgnädigster Herr,“ vykoktal jako dobrý Čech německy, a podávaje pohlednici, dodal:

„Anton Kauble mit dem Flašinet, Vater der Armen!“

„Vždy jsem otcem nejchudších,“ řekla blahosklonně Vysoká Osobnost, popošla k pobočníkovi, řekla mu cosi a pobočník přistoupil k panu Kaublemu, a podávaje mu zlatou dvacetikorunu, pronesl úředním tónem:

„Audience jest u konce!“

A Vysoká Osobnost řekla přívětivě:

„Jen nezoufat, i flašinet člověka uživí, starý vojáku!“

Otec chudých vypotácel se ze dveří a za hodinu nato roznesla se po celé čtvrti zpráva, že pan Kauble rozbil a rozmlátil holí svou nadaci ve prospěch chudých.

 

Karikatury - 26. 7. 1910

 

---

▲▲▲

Nešťastná historie s kocourem

Pan Hustoles řekl jednou v debatě ke svému sousedu Křičkovi: "Vaše strana, to je moc krásná strana. Když nějakého lumpa odřiznou od šibenice, jde hned kandidovat na program vaší strany."

Pan Křička na to prohlásil: "Však my se, pane Hustoles, ještě uvidíme."

Pan Hustoles měl vedle politické prozíravosti velkého černého kocoura, který sedával na prahu jeho hokynářského krámku. Kocour ten těšil se oblibě v celém okolí a obyvatelstvo vážilo si toho kocoura pro jeho bodré chování, veselou mysl, která, jak známo, je pět desetin zdraví; kocour ten byl dále ctěn pro svou přítulnost, a jaktěživo by někoho nenapadlo, že vyskytne se v nejbližším okolí nepřítel tohoto výtečného zvířete.

Vyvstal však přece v osobě pana Křičky, který po známé politické hádce s panem Hustolesem řekl k osmiletému synovi Josefovi: "Pepíčku, až uvidíš tu černou potvoru toho pitomého Hustolesa, šlápni jí na ocas."

Které dítě by radostně neprovedlo takové vznešené důvěrné poslání?

Pepíček šel, šlápl kocourovi na ocas a přidal ke svému výkonu ještě to, že kocoura celého poplival, až jedné staré ženě naproti srdce nad tím pukalo.

Pak utekl. Kocour v prvém okamžiku nevěděl, co si o tom má myslit, ale pak rozmyslil si to a dospěl k tomu, že to bolelo, co s ním ten kluk dělal, a že když foukal na něho z úst vodu, že to bylo nepříjemné. Do večera dokonce si pomyslil, že to bylo potupné ...

Umínil si, že si dá na kluka pozor.

Pepíček dostal od otce za své statečné chování krejcar a byl mu slíben další, když bude pokračovat ve svém jednání, neboť v kocourovi viděl pan Křička celou nepřátelskou politickou stranu, poněvadž kocour byl majetkem jeho politického odpůrce.

Pepíček nešlapal tedy jen na ocas kocourovi, nýbrž celé protivné politické straně, a neplival jen na kocoura, nýbrž na všechny politické přívržence té strany, jejímuž členu patřil ten černý kocour.

Pepíček šel do politického boje vesele.

Kocour sedí přede dveřmi, zdá se, že spí. Okolí jest však na omylu. Kocour se jen přetvařuje. Nikdo mu to nesmí mít za zlé, neboť nechodil do školy a neslyšel, že přetvářka je hřích ...

Kocour přetvařuje se tedy ve své nevinnosti a Pepíček mu šlápne na ocas a plivne mu na hlavu.

Vtom ale kocour vyskočí a kousne Pepíčka do nohy.

Když už je v tom, prská, šplhá se po Pepíčkovi, seká ho drápy, syčí, vrčí, pak ho ještě kousne do ucha, sleze z Pepíčka a vážně s ocasem do výšky odchází od řvoucího kluka a spokojeně usedá na práh krámku svého pána a rozšafně přede.

Když Pepíček přišel domů uřvaný a zkrvavený, zvolal pan Křička: "Zaplaťpánbůh, konečně jsem tě dopad, pane Hustolesi," a vedl Pepíčka na policejní komisařstvi, kde policejní lékař Pepíčka prohlédl, sepsalo celé věci protokol a policejní komisař pak nařídil, aby byl kocour zatčen a odevzdán ke zvěrolékařské prohlídce.

Dva strážníci vypravili se proto na kocoura, zatkli ho jménem zákona, a poněvadž kocour chtěl utéci, škrábal a prskal, nezbývalo nic jiného než poslat pro obecní truhlu, do které kocoura zamkli, když se byl předtím dopustil jak veřejného násilí, zakousnuv se do policejní uniformy, tak i spáchal urážku stráže, prskaje na strážníky. Co vrčel, nebylo možno zjistit.

Kocoura převezli tedy na zvěrolékařské oddělení zemědělského odboru věd technických, strážníci o jeho chování podali raport: "Když jsme pro něj přišli, škrábal, prskal, kousal. Zavolali jsme obecní truhlu a po zoufalém odporu hodili do košatinky.

Chtěl nám utrhnout revolver."

Protokol ten byl sepsán, podepsán a předložen státnímu návladnictví.

Státní zastupitelství shledalo v jednání pana Hustolesa přestupek nedostatečného opatření zvířat.

Předně kocour nebyl přivázán na řetězu a nebyl opatřen náhubkem.

Pak to bylo v době voleb, kdy zvíře může lehce dostat vzteklinu.

Dále mezi panem Křičkou, otcem kocourem napadeného syna Josefa, a mezi panem Hustolesem, majitelem černého kocoura, napadnuvšího hošíka pana Křičky, bylo již po delší čas politické napětí. Státní zastupitelství má tudíž za prokázané, že kocour pana Hustolesa jednal úmyslně v tom smyslu, aby hošíka politického nepřítele svého pána na těle poškodil, což se mu též povedlo a kterýžto čin dokonal. Poněvadž však dle platného rakouského zákona ze dne 8. ledna 1801 sluší považovati kocoury za osoby slabomyslné, za které jejich majitelé ručí svým jměním a životem, tu vina spočívá jedině na panu Hustolesovi.

Mezitím byl již prozkoumán v ústavě zvěrolékařském na zemědělském odboru věd technických duševní i tělesný stav kocourův a spisy postoupeny státnímu zastupitelství.

Dobrozdání znělo:

Pan František Hustoles

Vyšetřený jest silných kostí, dobré výživy, trpí však zánětem okostice, takže jeho kousnutí může býti i životu nebezpečné.

Z těchto důvodů jest žádoucno, aby byl vyšetřený utracen.

Dr. M. Kašpárek

Státní zastupitelství poslalo tento spis k vyřízení na policejní komisařství, kdež byl ihned zařazen do registratury týkající se záležitosti pana Hustolesa.

Kocour byl mezitím odevzdán Hustolesovi, a jaké bylo překvapení ubohé jeho rodiny, když v pět hodin ráno přišli pro pana Hustolesa čtyři strážníci, kteří nešťastného muže odvedli. Na policejní strážnici přísný policejní strážmistr otázal se nepříliš vlídně předvedeného: "Jste František Hustoles?"

"Prosím, milostpane!"

Mladičkému strážníkovi v koutku zaleskly se v očích slzy.

"Dejte sem spisy týkající se Františka Hustolesa a nebrečte."

Přinesli je.

"Poslyšte místodržitelské nařízení, Hustolesi, ze dne 15. června 1911 číslo 75289:

V záležitosti Františka Hustolesa schvaluje se na základě zvěrolékařského dobrozdání čís. 2145/65, aby týž byl neprodleně utracen. Proti tomuto usnesení není odvolání na základě §5 zákona o dobytčím moru ze dne 12. února 1867.

C. k. místodržitelský rada Vaníček

"Jak vidíte," řekl nešťastnému muži policejní strážmistr, "není z rozsudku odvolání. Sepište svoje poslední věci a neřvete. Utracen budete tak jako tak, jen co přijde z Vídně potvrzení rozsudku a poukaz, jakým způsobem máte býti utracen."

Jsem vskutku žádostiv, jak se pan Hustoles z toho vymotal.

 

---

▲▲▲
Něco o soudních znalcích

Kdykoliv slyším mluvit soudní znalce, tu vzpomenu si vždy na pana Špálu, soudního znalce v oboru petroleje a krup.
Všichni, kteří chodili do téže kavárny s ním, co byli proti němu? Pohlížel na ně s despektem, spatra. Byli u něho bídnými pozemskými červy, neboť nerozuměli petroleji. Díval se na ně jako na obmezence, poloviční idioty, neboť nerozuměli též ani kroupám.
Považoval všechny ty lidi za pouhé nuly, nepotřebná individua, nad kterými stál tak vysoko jako Himalaja nad Řípem.
Byl nedůtkliv vůči svému okolí, které skládalo se z takových mas ignorantů, nad kterými on zářil jako slunce. Pohled jeho byl ledově chladný. Chápal, že on, tak slavný muž, povznesený nad své okolí, nemůže se přátelsky, sdílně usmívat kolem sebe, když má v kapse své vizitky:

 

Václav Špála

soudní znalec z oboru petroleje a krup,

komerční rada a soukromník

Co je věda a umění proti petroleji a kroupám?
A když v soudní síni podával svůj znalecký posudek, tu jeho hlas zněl nadšeně, oduševněle: „Předložený mně petrolej jevil se mně jako čirá, jasná tekutina, na jazyku hořce chutnající po naftě.“
Pak jsem si vysvětloval již jeho melancholický pohled. Když musil v zájmu spravedlnosti lízat petrolej…
A jak nadšeně hřímal do soudní síně, podávaje posudek o kroupách zvýšeným hlasem:
„Předložené mně kroupy byly na omak mastné, což se vysvětliti dalo nedostatečným vysušením. Při bližším ohledání krup zjistil jsem, že byly nadrobené, kusé, tedy zúmyslně znehodnocené.“
To byl pan Špála. Později ztrácel paměť a jednoho dne při svém znaleckém posudku o kroupách řekl: „Předložené mně kroupy jevily se mně jako čirá, jasná tekutina, hořce chutnající na jazyku po naftě.“
Slavný soud ovšem ničeho nepozoroval a obžalovaného odsoudil pro padělání potravin.
Pan Špála ztrácel však čím dále tím více paměť a jeho poslední znalecký posudek zněl: „Kroupy ty nebyly v plombovaných lahvích a též nebyly označeny nápisem ‚Ku svícení‘.“
Jiný soudní znalec, kterého jsem dobře znal, byl pan Havel. Řízením osudu stal se soudním znalcem z oboru kynologie. Patřil tedy mezi ony, kteří jsou na slovo vzatými odborníky ve psech. Tento pán náležel mezi tak zvané prorocké, jasnovidné soudní znalce a v Bělé pod Bezdězem neobyčejně krásně se to ukázalo ku překvapení všech přítomných. Jednalo se o spor mezi dvěma sousedy. Hráli karty a nešťastnou náhodou vypadla jednomu z nich jedna karta z rukávu.
Tím byly společenské styky mezi nim přerušeny a došlo to tak daleko, že jeden zastřelil na svém pozemku psa toho neobratného hráče. Poškozený udával, že pes ten měl cenu tři sta korun a pan Havel po třech letech po této události byl vyzván jako soudní znalec, aby podal své dobrozdání. Přijel k stání, poručil kosti psa vykopat. dlouho to trvalo, než skutečně nalezli místo, kde pes byl asi zakopán. Soudní znalec prohlédl bystře zbytky kostí i řekl:
„Pes ten byl velkého druhu, bernardýn, čistokrevný, bílý a žlutý a jmenoval se, jak vidím…“
„Děkuji,“ řekl soudce, „to už stojí v protokole.“
Jsou ovšem soudní znalci méně nadšení. Jeden soudní znalec z oboru žhářství, jak se říká u soudu žertovně, prohlásil při posudku: „Nemohu s dobrým svědomím prohlásit, že by stodola ta byla zapálena politím slámy domněle petrolejem, neboť, jak zjištěno, nebyla nalezena žádná prázdná láhev po petroleji, a za druhé bylo zjištěno, že se ve stodole žádná sláma nenacházela, a za třetí, jak jsem slyšel, udeřil do ní blesk.“
To jsou tedy znalci, kteří za žádnou cenu nechtějí mlčet a považují za svou povinnost hodně toho říci slavnému soudu i veřejnosti.
Při jednom porotním líčení dokazoval soudní znalec písma, že obžalovaný určitě tu směnku podepsal, poněvadž b má kulaté bříško.
„Vy máte také kulaté bříško a nejste b,“ zvolal na to obžalovaný, přitěžuje si v očích porotců.
Docházívá tedy často k rozepřím mezi soudními znalci a obžalovanými i jejich právními zástupci.
Povinností advokáta, zdá se, že jest vždy pochybovati o důležitosti soudních znaleckých posudků. Nejvíce těchto chyb dokázáno při posudcích písma. Obhájci mají lehkou práci. Poukáží například přitom na velký vídeňský proces (1897), kde teprve po dvou letech po odsouzení obžalovaného přihlásil se dobrovolně pachatel, že skutečně sám psal dopis, pro který byl jeden člověk nevinně odsouzen, ku dvacetiletému žaláři. Šlo tenkrát o vraždu. Oběť byla dopisem vylákána na místo zločinu a posudek znalců písma souhlasil v tom, že dopis psal nevinně odsouzený.
Jeden obhájce dotkl se váhy posudků soudních znalců písma i z této stránky:
„Dnes totiž všude na školách, zejména obchodních, užívá se stejného systému písma. Přes 50 % lidí má stejný rukopis. Dokázáno dále, že 20 % lidí nemá svůj určitý rukopis a každou chvíli píší jinak.“
Jeden soudní znalec písma prohlásil, že to psala mladá dívka v rozčilení. Psal to však její dědeček.
Nedávno se u jednoho senátu stal omyl. Povolali soudního znalce písma v případě, kde šlo o dopis psaný na psacím stroji.
Co měl chudák dělat? Udal, upamatován jsa na svou přísahu, že je to psáno na psacím stroji, na systému, který nerozeznává, a že neví, jestli obžalovaný umí psát na stroji.
(Soud obžalovanému uvěřil, že neumí psát na psací stroji, poněvadž absolvoval českoslovanskou obchodní akademii.)
Zajímavé bývají posudky soudních lékařů. Na jich posudcích v 90 % případů závisí osud obžalovaného.
Jak divně tedy vypadá, když soudní znalec lékař jeden den praví v posudku: „U obžalovaného byl nápadný neobyčejný klid,“ a za čtrnáct dní v jiném případu: „U obžalovaného byl nápadný neobyčejný nepokoj.“
Bývají však slyšet věci, při kterých posluchačům vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Znám jednoho soudního lékaře, který vypadá velmi dobromyslně, ale který nedávno řekl při posudku:
„Vím ze své vlastní zkušenosti, že po ráně sekyrou každý hned neupadne…“

Právo lidu 23/96, 7. 4. 1914
 

---

▲▲▲

O soudcích, lidech souzených a odsouzených

Každý soudní referent jest zajímavou figurkou na chodbách soudu. Zdraví všechny dozorce, pak rady soudu a soudce, a znal jsem jednoho referenta, který pozdravoval dokonce i obžalovaného velice uctivě. Přiznávám se, že tou komickou figurkou byl jsem já. Viděl jsem ve všech zlodějích, loupežných vrazích svůj chlebíček. Zejména když to takový lupič dobře provedl a ještě přitom vyvedl nějaký škandál u soudu, jako mrštil krucifixem po panu předsedovi a podobně, přátelsky jsem mu kynul rukou a usmíval se významně na něho. Zlatý člověk, z toho bude zas sloupec, to je nových sedmdesát řádků. Kdyby byl pomlátil celý soud, byl bych měl ještě o sloupec víc. To bych se nezdržel a byl bych mu ještě tu jeho lotrovskou ruku srdečně stiskl.
Soudní referenti nedívají se na obžalovaného pravidelně jako na lotra.
Jen tu a tam občas nutno obecenstvu říct, že včera stál před soudem lotr nejhoršího druhu, což omastí se ještě citátem z nějakého světového autora, poukáže se na nějaké drama světové pověsti, a když jste vylíčili takového lotra co nejhrozněji, udělali z něho vyvrhele lidské společnosti že by ani pes kus chleba od něho nevzal, porota vám ho osvobodí a v musíte psát znova, a napíšete nyní opak, ze totiž těžce zkoušenému muži dostalo se konečně zadostiučinění osvobozujícím výrokem poroty.
Nejhorší je, když myslíte, že bude obžalovaný doopravdy odsouzen. Jeden můj známý lehkomyslně napsal: „Vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem.“ Hádali jsme také všichni na provaz, ale dopadlo to tak, že onen přítel musel napsat opravu: „Včera se vloudila nedopatřením tiskárny do našeho listu do soudního referátu zpráva, že vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem. Opravujeme nyní dodatečně, že pan Křepelák byl osvobozen a propuštěn na svobodu a jeho pověst že byla rehabilitována. Chyba stala se tím, že náš referent p. Hošek měl připravený výsledek přelíčení s vrahem Moučkou, které se bude konat v příštím porotním období, a v tiskárně byli oba obvinění zaměněni.“
Mně samotnému se zas přihodilo, že jsem osvobodil jednoho chlapíka, a k svému údivu jsem se dozvěděl teprve druhého dne z jiných novin, že byl odsouzen do žaláře v trvání 12 let.
Byl jsem tedy nucen napsat: „Svůj referát o včerejším líčení se Zlíhem pro podvody doplňujeme, že obžalovaný Zlíh byl osvobozen od trapné nejistoty, jak to s ním dopadne, již po deseti minutách, za kterou krátkou dobu soudcové z lidu se poradili, a dozvěděl se po jich návratu, že porotci odpověděli na první hlavní otázku, stejně jako na druhou otázku dvanácti hlasy ano, takže byl Zlíh odsouzen do těžkého žaláře v trvání 12 let.“
Porotě člověk nesmí věřit. Jedině když vidí, že páni porotci pláčou, může klidně napsat: „Nato byl propuštěn na svobodu.“
Jednou se stalo, že jeden obžalovaný křičel: „Páni soudci z lidu, pěkně jich prosím, já mám pět dětí, já mám deset dětí, já mám patnáct dětí, já mám dvacet dětí!“ Ani jedno oko nezůstalo suché. Jen my soudní zpravodajové tvářili se strašně vážně a zahloubali se do spisu obžalovacího.
Tyto obžalovací spisy jsou cennými literárními díly. Někdy jsou jednoduchým a prostým slohem psány, jindy opět psány slohem velice spleteným a opět někdy poeticky, dle toho, kdo je sestavuje na c. k. státním zastupitelství. Vezměme si příklady: Tak viní spis obžalovací, že zúmslným opatřením prostředku přispěl k bezpečnému vykonání toho, že X. Y. úmyslně něco předsevzal, činěním shora uvedeným, ovšem v ten smysl, že předsevzav činění, tak dělal, že jednal.
Nebo píše státní zástupce poeticky, že X. Y., ukrývaje se nepravou tvářností poctivého člověka…
Nebo opět zní žaloba: Bylo to za krásného červencového jitra, kdy policejní strážník č. 182 Josef Jakubec v ranním úsvitu vycházejícího slunce pozoroval za stromem rozložitého, košatého dubu ukrývati se v nejasných obrysech obžalovaného.
Toť literární dílo, o tom není sporu. Tu se čte vlastně povídka před všemi posluchači a obžalovaný musí rozhodně být hrdým na to, že jest opěván státním zastupitelstvím.
Jinými ovšem jsou posudky soudních lékařů. Jednou jeden obžalovaný, který velice rafinovaným způsobem připravil spoustu lidí o 200 000 korun, byl vylíčen v posudku takto: Obžalovaný dělá dojem blbého člověka.
Na tomto pak obhájce jeho zosnoval celou obhajovací řeč. Slyšeli jsme: „Páni porotci, podívejte se na toho blbce, to je kus blba. Děkuji pánům znalcům, že ho skutečně prohlásili za učiněného idiota.“
Obžalovaný také děkuje.
Mezi řečí veřejného žalobce a obhájce jeví se velký rozdíl. Pan veřejný žalobce tvrdí, že není obžalovaný blbcem, že jest to velice rafinovaný podvodník.
Obžalovaný vrtí hlavou. Nebývají to naoko dobré poměry mezi veřejným žalobcem a obhájcem. Někdy slyšíte, že veřejný žalobce tvrdí, že obhájce svádí pány porotce ku křivé přísaze, naproti tomu obhájce nařkne veřejně veřejného žalobce z třídní nenávisti, náboženské nesnášenlivosti a jiných pěkných věcí a žádá, aby bylo protokolováno, že byl vinen ze svádění pánů porotců.
Bývá to velice zajímavé, když pak, zatím co porotci se odebírají k poradě, oba soupeřové mluví spolu velice přátelsky, procházejí se po chodbě, usmívají a veřejný žalobce táže se obhájce: „Co byste dělal s tím protokolovaným?“ A obhájce odpovídá něco velice neestetického.
Zajímavé jest slyšet výkřiky odsouzených. Obyčejně křičí: „Já jsem nevinen!“ Ale jednou jeden obžalovaný a osvobozený zloděj, stojící před porotou, zvolal: „Tak jsem to ukradl, přiznal jsem, nic mně nepolehčuje, a když nyní jsem si chtěl na stará kolena odpočinout, tak osm hlasů je ne, a jen mizerné čtyry hlasy ano. To je divná spravedlnost.“
A stařeček zloděj podíval se pln důvěry na veřejného žalobce s jiskrou naděje, že přece alespoň ten pán bude něco namítat a že přece ho nepustí ven na svobodu, kde není nikoho, kdo by mu podal něco k jídlu, nemluvě o přístřeší.
A veřejný žalobce prohlašuje, že nic nenamítá proti propuštění obžalovaného na svobodu, a stařeček vykřikl: „Tak i voni?“
A v přízvuku jsem vycítil, že tak tragicky ani Julius Caesar nevykřikl na Bruta: „Et tu mi fili?“ „I voni, pane Brute?“

Národní obzor 6/29, 7. 6. 1912
 

---

▲▲▲

O sportu

Bylo to předloni, když z nedostatku peněz šel jsem pěšky z Terstu přes Alpy do Prahy. Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem fechtoval. V Lubně ve Štýru zastavil jsem na silnici tři muže, kteří vyhlíželi jako turisti, a prostým způsobem: Ein armer Reisender žádal jsem je o podporu. Ti lidé byli Francouzi a odpověděli mně s úsměvem, že také nemají ani krejcaru, ale ne že by snad nemohli mít peníze, oni si peněz vůbec s sebou na cestu nevzali, ačkoliv peníze mají, neboť oni považují za svou svatou povinnost bez krejcaru procestovat celý svět. „Nous sommes sportsmens,“ pravili ti hoši a dali mně na památku pohlednice s jejich fotografiemi.
„My jsme sportovníci.“ Na to si vždycky vzpomenu, když tak dívám se na ty pohlednice. Jim bylo sportem jít po světě bez krejcaru a mne velmi mrzelo, že musím těch 600 kilometrů jít bez peněz, pěšky. Pro mne to bylo nutností, pro ně zábavou. Zajisté! Sport znamená zábavu. Ale znamená též něco jiného. Sportem jsou veškerá tělesná cvičení, která mají za účel osvěžení těla i ducha, tělesná cvičení dobrovolná.
Pro anglického státníka Gladstona bylo sportem, když kácel stromy ve svém parku, ale pro drvoštěpy není sportem rubání stromů.
…
…[zabaveno]
…
Jedna anglická královna šila ze sportu slintáčky pro děti svých poddaných. Tyto slintáčky dostaly jen děti nejhodnějších občanů, kterým nenapadlo, aby je poslintali, poněvadž ruka králové je obroubila.
Ruský car Ivan Hrozný pěstoval jiný sport, který přinášel mu velké osvěžení po panovnických starostech. Dával své dvořany čtvrtit a mučit a sám prováděl též tělesná cvičení, jako vlastnoručně vězňům lámal nohy a ruce, vytrhával jazyk z úst a podobně. Šel jedině ve šlépějích římského císaře Nerona, pro kterého bylo sportem zapalovat Řím a upalovat nepohany.
Jeden dánský panovník ve století sedmnáctém měl slušnější sport. Vyhazoval do vzduchu hrušky a chytal je do svých otevřených královských úst. Jednou se mu to nevyplatilo. Hruška uvízla mu v hrdle, a poněvadž dvorní etiketa vyžadovala, aby se královský lékař, než jde ke králi, vyzpovídal a přijal Tělo Páně, udusil se zatím dánský král.
Někteří panovníci provozovali ten sport, že dali odbojné pány přivázat ke stromům v lese a pak na ně stříleli z luků, jiní na naproti tomu byli zachváceni horečkou pracovat, jako rusky car Petr Veliký, který ze sportu dělal nádeníka, a když ho to omrzelo, vrhl se na jiný a starý sport všech panovníků, všech věků a všech národů, na válečnictví.
Dějiny české podávají o tomto sportu mnoho pěkných příkladů. Tak král Jan Lucemburský byl takovým válečníkem sportovcem. Najal si žoldnéře a jezdil tak dlouho po světě a válčil, až ztratil jedno oko. Pak na chvíli přestal ten sport pěstovat. Za nějaký čas zastesklo se mu znovu po rvačkách a jel zas. Ztratil druhé oko. Když byl slepý, válčil dál, až konečně slepému sportovci českému udělali konec angličtí vojáci u Kreščaku. Na památku toho, který pobíjel lidi, až sám nalezl přiměřenou odměnu, stojí tam na poli kreščackém pomník, který posiluje styky česko-francouzské a který dal příležitost p. Hantichovi k nadšenému článku.
Ve spisech mládeže nacházíme mnoho zmínek o různých sportech panovníků. Přečtěte si, prosím, tyto články: Malý princ jde v průvodu svého táty, krále, na procházku. Najednou uvidí žebráka, který má klobouk v ruce a prosí o almužnu. Tatínka krále něco napadne a pošle synáčka aby vzal žebrákovi klobouk a žebral za něho. Kolemjdoucí házejí peníze, peníze prší, princ má radost, král má radost, sami nedali žebrákovi nic, žebrák pláče a nakonec to čtou děti v obrazech z mocnářství pod názvy: „Šlechetný čin následníka trůnu“.
To jsou sporty v panovnických rodinách.
Pro rodiny lidí, kteří nemají titulu královského a nejsou pomazáni, dnes nepanuje mínění, že by činnost sportovní jednotlivých členů se ztratila bez poznámek pro veřejnost. Listy, které dnes opomíjejí zmiňovat se o oné sportovní činnosti panovníků, přinášejí obšírné referáty o občanských sportech. Listy mají své zvláštní sportovní rubriky, které obecenstvo čte raději než zprávy o činnosti parlamentu, ačkoliv nechci říci, že by pro posluchače na galerii sněmoven nebyly časté ty návštěvy sportem, řekneme-li, že sport je zábavou.
Všimněte si rubrik: kopaná, lawn-tennis, šerm, atletika, turf, cyklistika, automobilismus atd. atd.
Svět vymýšlí si stále a stále nové sporty…
Sportovní listy rostou jako houby po dešti, lidé nadšeně tleskají vítězům ve sportu, lidé kupují si sportovní almanachy, čili jinými slovy: společnost přepíná dnes význam sportu!
Máte u nás: Slavie je nejlepším mužstvem v kopané v Evropě kromě Anglie, či byla. A naše listy chválíce vítězství její s cizími mužstvy psaly o nich jako o něčem, co pro národ český má dalekosáhlý význam. Úvodníky byly věnovány fotbalovým stykům česko-dánským, připletli do toho Svatopluka Čecha, který napsal báseň Dagmar o Češce manželce dánského krále ve středověku. A to všechno jen proto, že Dánové hráli se Slavií.
Nescházelo už nic jiného, než aby nějaký nadšenec byl napsal do „Máje“ báseň:

„Tak z Anglie nám druhé vzejde slunce,
Wiklefa Hus se učil znát,
a po sta letech boží bojovníky
Anglie učí fotbal hrát.“

Ovšem z Anglie pochází slovo sport, z Anglie pochází kopaná. Kopanou Češi zaujali první místo v řadě kulturních národů, Slavie dala za svou celou činnost cizím mužstvům přes 4000 branek. A z Anglie byl Wiklef, Wiklefa znal ze spisů Hus. Jaké smělé kombinace pro naše měšťácké žurnály.
To je všechno ovšem sportu nedůstojné, takové přepínání sport znehodnocuje.
Sport má býti jakýmkoliv tělesným cvičením, které přináší pro toho, kdo jistý sport provozuje, nejen zdravotnický prospěch, ale i duševní osvěžení. Tělocvik sportem. Sportem vycházky do přírody. Sportem atletické zápasy a podobně. Ale nikdy sportem v pravém slova smyslu není hra na kulečníku, ping-pong a jiné podobné hry.
Sport má sloužit k otužení těla. Sportem je plavení, sportem je házení diskem.
Po těžké práci duševní i tělesné takové sporty jsou nejen osvěžením, ale i nutností v zájmu zdraví.
Pochody v čistém ovzduší, kde není dýmu z továren a šachet. Vycházky do kraje.
Po práci sport. To každý chápe! Ale za své zaměstnání považovat sport, pak sport není již tím, čím má býti, ale zvrhne se na ztřeštěné shánění něčeho, čím by si měšťácká společnost ukrátila dlouhou chvíli, zatím co jiní se na ni dřou.
Sport patří všem!

Nová Omladina 2/11, 27. 1. 1907

 

---

▲▲▲

O ufském lupiči hokynáři Bulakulinovi

Jsou lupiči, kteří pracují sekerou či klackem. Hokynář Bulakulin keťasoval, a žádný lupič se nechoval ke svým obětem tak ironicky a výsměšně jako on.
Na trhu platíš za pud brambor šest rublů, ale u něho za libru rubl padesát. Díváš se s hrůzou na brambory a čekáš, že už už řekne své ženě: „Podívej se na něj, na pacholka, jako kdyby ho sžírala vášeň k bramborům.“
Ve svém krámě je úplný despota. Kupující je v jeho očích kus bláta; dívá se na vystrašené zákaznictvo v krámku a praví: „To je hrůza, párat se s tímhle dobytkem.“
A když večer počítá výdělek, všechny ty odrbané ruble, marky, pětky, kupóny a usmolené kerenky, o které obral dělný lid, vzdychá: „To je ale nevděčná práce, ach jo,“ a má přitom vzhled vraha idiota, který nechápe svůj zločin.
Avšak v krámku neberou jeho hrubosti konce.
„Neokouněj, když nekupuješ,“ říká stařence, která zkoprněla, když se dověděla, že chce za libru postního konopného oleje čtyřicet rublů. „Co hekáš, budeš snad rodit?“
„Copak jste neslyšeli,“ obrací se k zákazníkům, „že je teď v Moskvě libra za sto rublů?“
Všichni vědí, že ten tlustý lupič lže, ale jejich osud je v jeho rukou.
Ohromeni čekají, co ještě řekne. Stařenka se už pomalu vzpamatovává.
„Jen berte libru konopného oleje za čtyřicet rublů,“ je slyšet tichý hlas té pijavice, „nebo zítra bude za čtyřicet osm.“
„To je keťasování,“ řekl kdosi.
„Nevykládej, milánku. Jaképak keťasování? Jsou mrazy jaké Ufa nepamatuje, je občanská válka, a když budu chtít, zaplatíš za libru i dvaapadesát. My jsme obchodníci, nám po ničem nic není. Ty nám peníze, my tobě zboží.“
„Třicet rublů za libru dám,“ oznamuje kdosi ze zákazníků nesmělým hlasem, jako by se bál, že ho za to slovo povedou na popraviště.
„Nedělej vtipy,“ odpovídá kupec Bulakulin. „Třicet rublů za libru konopného oleje. Chceš mě snad zničit, udělat ze mne žebráka? Chceš, abych skočil do vody? Mám přece děti.“
Bulakulinova tvář dostává vyčerpaný, zoufalý výraz.
Zákazníci v krámě chápou, že je vše ztraceno, a platí za libru konopného oleje čtyřicet rublů.
„Zač je salám?“ ptá se další zákazník.
Hokynář dlouho mlčí a drbe se na zátylku. Před týdnem se salám prodával po třech rublech za libru. Ve středu po dvanácti, v sobotu po šestnácti, a dnes v pondělí…
Těžká otázka.
„Je to nejlepší salám,“ doporučuje směs koniny s moukou, „pravý krakovský, dvaadvacet rublů libra.“
Hokynář Bulakulin zase slyší slovo keťas a uraženým tónem pevně prohlašuje:
„Nechte si ty řeči a výklady, podívejte se po Ufě, jak to vypadá v jiných obchodech. Mám snad kvůli vám udělat bankrot?…“
Do úplné extáze upadal obyčejně hokynář Bulakulin, když se někdo ptal po zápalkách. Jeho první odpověď byla docela zarmucující.
„Můžete ze mne nadělat třísky, ale sirky nenajdete. Nevyplatí se to prodávat, cena je příliš vysoká. Sám jsem kupoval balíček za sto dvacet rublů.“
Ve skladu má schovány dvě bedny ještě z dob, kdy krabička stála kopějku.
„Jestli chcete,“ pokračuje vydřiduch, „nechám vám krabičku za dvanáct rublů.“
„Nechci, nepotřebuji.“
Hokynář Bulakulin hrozí pěstí: „Dobytku jeden nevděčný.“
Vyděšený ufský občan mechanicky vytahuje z kapsy dvanáct rublů, bere krabičku zápalek a šeptá: „Nezlobte se na mne, už vás nebudu dráždit,“ a vybíhá z krámu přesvědčen, že jen čirou náhodou nepřišel o život.
Nikdy v životě jsem se nebál, jen jednou. Bylo to v krámě u Bulakulina.
Ještě dnes mi při vzpomínce na tu příhodu běhá mráz po zádech.
Zašel jsem toho strašného dne do Bulakulinova hokynářství zeptat se, co stojí studená kotleta, kterou jsem viděl mezi sýrem a salámem.
„Dvacet rublů,“ řekl Bulakulin tak děsným hlasem, že se mi zježily vlasy na hlavě. V tom hlase bylo všechno: „Ruce vzhůru“ i rána klackem a sekerou.
Na víc se už nepamatuju. Ležím v lazaretu a lékaři říkají, že mám zánět mozkových blan…
Včera jsem se zeptal ošetřovatele, co se stalo s kupcem Bulakulinem.
Prý ho zastřelili pro keťasování. Prý tvrdošíjně mlčel a teprve před smrtí, když už stál u zdi, promluvil sám pro sebe: „A co když jsem prodal salám moc lacino? Kdybych ho byl schoval, možná že bych byl vydělal o dva tisíce víc…“

Naš puť 1/49, 9. 3. 1919
Přeložil Břetislav Štorek

---

▲▲▲

 

OBECNÍ HOSPODÁŘSTVÍ

 

Scéna z pražské radnice

 

Dobrý den, milý příteli.

Přítel pomalu se probouzí a protírá si oči: „Ach, již jste se vrátil z ciziny, to je zajímavé. Já tady spím. Měli jsme včera banket, jdu přímo z banketu sem na radnici. Domů se mně nechtělo. Manželka vždy dělá rámus a považte si, předešle, po posledním banketu, mně řekla, neptejte se co. Což jsem nějaký špatný chlap, když se vrátím s cylindrem, kterému schází dýnko? Jak jsem ho sundal s hlavy, počali se z něho sypat raci. Bůh ví, kdo mně je tam strčil, ale když cylindr nemá dýnko, tak se tomu nemusí taková dobrá duše tolik divit. Ale na mou duši, včera jsem se dobře nenajedl. Jím, pravda, dost jím, abych tak řekl, pořád, ale cítím hlad, stále hlad, to je hrozné. Oposice říká, že se ubanketím, já se ale neubanketím, při nejlepší vůli se neubanketím, nejde to. Ostatní to také říkají. Cpeme se pořád, ale není to nic platné. Teď se mně zas zdálo, že jsem na banketu a jím polévku s račími vandličkami. Považte si, pane kolego, že v mém talíři plovalo ocásků z pětadvaceti raků, pak jsem snědl tři topinky se šunkou, na to nadívanou štiku a tři pstruhy vařené ve víně a půl bažanta s lanýži, beránka s paprikou a zadělávaného kamzíka s hnědou omáčkou a pečenou kýtu z divokého kance a plumpudding. A co jsem toho vypil. Sherry, malaga, madeira, šampaňské i rýnské víno ... A když se probudím, mám hlad, mám strašný hlad. Jak jste se ráčil mít na kongresu zadlužených měst?“

„Až na toho krocana se sardelovou omáčkou s kyselou smetanou to ještě ušlo. Celkem jsme měli čtyřiadvacet banketů se 260 chody. Považte si, některý den i tři bankety! Jeden ráno, druhý odpůldne, třetí večer. Praskl nám tam jeden kolega po dušených kvíčalách. Jinak byl průběh celého kongresu velice plodný. Usnesli jsme se, že se budem dlužit dál. U nás na příklad budeme stavět pyramidu.“

„Jak to, pyramidu?“

„Inu zcela obyčejnou pyramidu, jako stavěli ve starém Egyptě, jenže větší, abychom déle vydrželi se vypůjčovat. Pak ji po vystavění zbouráme, abychom mohli zas dál z poplatnictva tahat peníze. Copak dělá ta pakáž?“

„Reptá, pane kolego.“

„Vykašleme se na ně. Apropos, ještě nic neprasklo?“

„Bohudíky, nic velkého, jen samé maličkosti vylezly ven, co jste ráčil být na kongresu zadlužených měst. Dohromady to nedělá ani 100 000 K. Prý jsme něco koupili, pak zas prodali, zas koupili nazpět a zas prodali, koupili, prodali, taková nějaká věčná pohádka. Ztráta 100 000 K a pan obecní starší, víte, ten šilhavý, že vydělal těch 100 000 K. Tak když to prasklo, skočil nám do vodovodu a my byli nuceni dát celý vodovod rozbourat, poněvadž nám zacpal roury.“

„Jiného není nic nového?“

„Zcela nic, než že bouráme Prašnou bránu.“

,,K čemu to, potřebujete peníze?“

„Usnesli jsme se vystavit místo ní representační bránu. Myslím, že ji postavíme na Letné. Materiál získáme lacino. Rozbouráme radnici.“

,,Co je s poměry v chudobinci?“

„Všechno v pořádku. Jen se stala nepatrná příhoda. Spadly tam stropy.“

„A co je s ošetřovanci?“

„Bůh se nad nimi smiloval a povolal je k sobě.“

„Vyložili jste k veřejnému nahlédnutí účty z obecního hospodářství za minulý rok?“

„Vyložili.“

„Pro Ježíše Krista, viděl je někdo?“

„Vedral se tam jeden člověk, prohlíží je, okukuje a najednou se kácí, kácí. Chvála bohu, byla to mrtvička. Tak jsme místnost uzamkli, aby se podobné případy nemohly opakovat. Je to jako s kanalisací, všechno je v pořádku. Aby nikdo nemohl si na kanalisaci naši stěžovat, prodali jsme všechny kanály jednomu americkému podivínovi, který sbírá zvláštnosti, a za stržené peníze koupili jsme pro členy městského sboru ostrostřeleckého čisté nové rukavice. Zbytek připadl pokladně chudých. A tu se nám stal zajímavý případ. Pokladna zmizela a jen ti chudí zůstali. Jak to přišlo, nikdo neví, ale je to velmi zajímavé. Ono by bylo všechno v pořádku, kdyby nás nestíhala smůla. Jinak jde všechno hladce. Metaře jsme zavřeli do Fišpanky, poněvadž chtějí mít přidáno o 10 haléřů denně, zatím budou mést ulice lidé z donucovací pracovny, nedodá to, pravda, ozdoby velkoměstu, ale když ti metaři nechtějí dělat dobrotu.“

„Prosím vás, milý příteli, jen nemluvte o metení, víte, že o tom nerad slyším mluvit. Řekněte mně raději, nerozmnožují se příliš diurnisti u magistrátu?“

„Ba naopak. Usmyslili si, že umřou hlady. Přišli jako obyčejně do úřadu a jeden po druhém dal hlavu na stůl a vícekrát se neprobudili. Podobné štěstí měli jsme s obecními zřízenci. Prodali jsme je pak velice výhodně do továrny na kosti a kůže. Peníze jsme věnovali na novou opravu orloje.“

„Zas už ten orloj.“

„Také se tomu divím, jen jsme ho trochu postříkali vodou, už nám zrezavěl. Tak jsme ho opravili a pak nám napadlo postříkat ho znovu. Stálo to už přes třicet tisíc. Ale přišel do dobrých rukou, a to je hlavní. Ale teď půjdeme na banket.“

„Na jaký banket?“

„Už jste zapomněl? Na banket na oslavu třístého banketu za poslední tři roky a bude tam vedle místodržitele něco, co rád jíte. Dušené sluky se šparglem a želva s citrónovou omáčkou.“

„Máte pravdu. Za svého působení pro obec snědl jsem toho už za 20 000 korun. Pojďme, milý příteli.“

Odcházejí s blahým pocitem, že když je sluka se šparglem a želva s citrónovou omáčkou, že je v obci vše v pořádku.

 

Právo lidu - 27. 10. 1912

 

---

▲▲▲

 

Osiřelé dítě a tajemná jeho matka

Pohnutlivá historie měšťáckého tisku

KAPITOLA I

Osiřelé dítě s modrýma očima

Jmenovala se Tonička a postrádala tepla lásky mateřské a lásky otcovské. Pak se dostala k jednomu obchodníkovi. Tam chodila nakupovat služka jednoho redaktora jistého měšťáckého listu.

Nato dostavila se okurková sezóna. Nebylo o čem psát.

Ta Tonička měla modré oči ...

Pro pláč vypadlo mně péro z ruky ...

KAPITOLA II

Listonoš s penězi

Svižným  krokem vstoupil listonoš s penězi Jan Hromada (45 let, zachovalý, katolík, ženatý, příslušník do Libice, hejtmanství Kolín  nad Labem. Zvláštní znamení: Mateřské znaménko pod pupečním důlkem) do krámu, kde sloužilo osiřelé dítě. "Jest Tonička přítomna?" tázal se hlasem chvějícím se, neboť četl, co stálo na poukázce.

"Ano," odpověděl chvějícím se hlasem obchodník, když listonoš třesoucím se hlasem dodal: "Nesu jí sto korun."

Na poukázce stálo: "Milé dítě! Odpusť, nemohu si pomoci, déle se nemohu již zapírat. Jsem tvá matka a už jsem s tebou mluvila. Srdce mně puká. Buď pilná a důvěřuj v pánaboha. Bůh tě neopustí. Prozatím máš sto korun. Tvá matka!"

Když to četli Toničce, upustila tato třílitrovou nádobu s lihem, který se rozlil po krámu. Mohla to dělat, měla sto korun.

 

KAPITOLA III

Statečný čin penzisty Pavlíka

V následujícím okamžiku vstoupil do krámu pětašedesátiletý penzista Josef Theodor Pavlík. V ruce držel zapálený doutník. Vida, že je v krámu rozlit denaturovaný líh, statečně odhodil hořící doutník otevřeným oknem na hlavu jednomu kolemjdoucímu chodci. Čin ten zasluhuje plného obdivu jako důkaz neobyčejné chladnokrevnosti a odvahy. Jinak byl by možná líh se vzňal, a poněvadž v krámě byl právě velký galon s benzínem, nebylo by možno dále pokračovat v pohnutlivé historii. Zuhelnatěním mrtvol, jsoucích ve vyhořelém krámu, skončila by tato pohnutlivá historie. Kromě toho čin onoho penzisty je tím záslužnější, poněvadž bystrým nápadem zachránil státu listonoše s penězi.

Ministerstvo obchodu volá tímto statečnému muži: "Zaplaťpánbůh!"

Když penzista Pavlík vyšel z krámu, nenalezl svůj odhozený doutník. Ten vykouřil kolemjdoucí chodec, kterému padl na hlavu.

KAPITOLA IV

Obchodní čin obchodníka

Za čtvrt hodiny po přijetí 100 K pro Toničku vyšel obchodník z krámu. Koupil si malý lístek na elektrickou tramvaj a jel do redakce listu, jehož redaktorem byl pán, zaměstnávající u sebe služku, která chodila nakupovat do krámu obchodníka, který právě šel na návštěvu k onomu redaktorovi. Jak vidět, pěkně se to všechno vyvíjí.

Hovořil přes hodinu s panem redaktorem. Redaktor zářil. Taková pohnutlivá historie právě v době, kdy je okurková sezóna v plném proudu.

"Zítra to bude v listě," rozloučil se s obchodníkem, "dáme tam ovšem vaše plné jméno."

Nato šel obchodník do inzertního oddělení, kde si objednal na zítřek inzerát na dobrém místě.

Toho dne tržil jako obyčejně.

 

KAPITOLA V

Následky článku Tajemná matka

Redaktor držel slovo. Druhého dne objevil se v listu článek Tajemná matka. Byl přes celé tři sloupce. Plačtivý úvod byl stlučen z Marlittové, Carlénové, Schwarzové a jiných rozbrečených spisovatelek rodinných. Pak následovalo jméno nynějšího ochránce Toničky, obchodnik Václav Zeman v ulici Kamínského číslo 18.

Vzadu pak v inzertní části byl inzerát: "Václav Zeman, obchod koloniálním zbožím v Kamínského ulici číslo 18, doporučuje ctěnému obecenstvu svůj hojně zásobený krám zbožím kupeckým. sýry, salámy, masité i rybí konzervy. Výtečné víno, červené i bílé; 1 litr 1 K. Výtečná směs kávová za 2 K 20 h, cukr levnější. Litr rumu od 80 h výše. Vždy čerstvé čajové máslo."

Toho dne chtěly vinohradské ženy a dívky vidět Toničku a zaplakat si s ní v krámu.

Plakalo se tam od rána do večera. Tonička už nemohla plakat, tak si musela vzadu čichat k cibuli a slzet nanovo.

Také ji několik starých pánů štípalo do tváře.

Není to nic zlého, poněvadž jí bylo teprve patnáct let. Ze všeobecného pláče ozývaly se výkřiky: "Mně dejte kilo kávy!" "Mně pět kilogramů cukru!" "Litr rumu!" "Láhev vína!"

Václav Zeman nestačil obsluhovat kupující.

Musel si vzít na výpomoc. Jeho žena se také potila. Vinohradské ženy a dívky kupovaly na celý týden.

Večer před desátou hodinou, když zavírali, přišla ještě jedna uplakaná paní. Až odněkud z Modřan. Už jí neměli co prodat, tak jí prodali staré mosazné závaží.

Listu s článkem Tajemná matka prodalo se o deset tisíc exemplářů víc.

 

KAPITOLA VI

Hluchoněmá služka

 

Aby se toto všechno ještě lépe vyvinulo, vypátralo se, že žena, která porodila v porodnici Toničku, porodila ji na knížku jedné hluchoněmé služky, která se posuňky zapřísahala, že není matkou Toničky. Že jest hluchoněmá, těžce nesl onen redaktor, poněvadž se s ní nemohl, jak přirozeno, živou mocí dohovořit. Chystal totiž do stálé rubriky listu Tajemná matka a osiřelé dítě sloupec s názvem Hovor s domnělou, nepravou matkou.

Několik vinohradských paní a dívek poslalo hluchoněmé služce pohlednice.

Státní zastupitelství vzneslo na hluchoněmou služku žalobu pro klamání úřadů, poněvadž neporodila, když porodit měla, na svou knížku v porodnici.

Místo aby si vzala obhájce, vypravila se hluchoněmá služka na Svatou Horu, zanechavši doma lístek, který všeobecně překvapil a byl ihned donesen do redakce.

Listek zněl: "Jedu se vyzpovídat!"

Na základě toho vyslalo policejní ředitelství za hluchoněmou služkou dva detektivy převlečené za kněze.

KAPITOLA VII

Nová psaní, nová odhalení a nové obchody

 

Tonička dostávala den co den nové psaní od "tajemné matky". Pan Václav Zeman donášel je svědomitě do redakce, která je otiskovala s případnými vzdechy.

Pět vyrabitelů pohlednic číhalo na ni s fotografickými aparáty.

Ženatí mužové dívali se s podezřením na své ženy a vyptávali se jich, dali jim přísahat, že před nimi neměly žádnou jinou lásku.

Jeden muž nemohl se dopočítat v pokladně sta korun, a maje svou ženu v podezření, že je poslala Toničce, vzal břitvu, oholil se a šel na úřad žádat o rozvod.

Zatím došlo na Toničku na čtyři sta korun všeho všudy dohromady a domovnice počala Toničce říkat: "Rukulíbám, slečinko!"

Tonička chtěla nosit dlouhou sukni a plakala, když ji nedostala.

Hned nato dostala nové psaní od tajemné své matky: "Milá Toničko, vím, že pláčeš, a nemohu si pomoci. Důvěřuj v pánaboha a buď hodná, posílám Ti 30 K. Tvá nešťastná matka."

Dopis ten byl také uveřejněn. Závistiví lidé říkali: "Za čtyři sta korun dělal bych také osiřelé dítě.

Jeden bývalý lesník prohlásil se za důvěrníka Toničky a současně dal do novin inzerát: "Jelen není stižen tuberkulózou, poněvadž vyhledává si v le­sích bylinu, která je hlavní součástkou lesního čaje a koření, které vyrábí bývalý lesník Šuminský v Kamínského ul. Č. 26. Mnoho poděkování z Ameriky, z Austrálie, Nového Zélandu, z ostrova Korsiky, Michle, Londýna, Paříže a Poděbrad."

KAPITOLA VIII

Rady a úvahy

 

Do redakce listu se stálou rubrikou Osiřelé dítě a tajemná jeho matka· přicházela spousta dopisů. Za čtrnáct dní jich došlo 1256. Obsahovaly dílem rady, dílem úvahy, upozornění, napomínání, varování.

Psalo se, aby Tonička dala si pozor, aby ji nevylákali někam ven. Jiný psal, že je přesvědčen, že Toničku chtějí zbláznit. Jaký by to mělo účel, nepověděl.

Konečně otiskl list vážnou radu. Prosbu k tajemné matce, aby se objevila. Prosba ta byla dojemná. Vypracována byla pomocí smutných románů a tklivých historek. Opsány byly celé věty.

Na ulicích bylo vidět davy uplakaného lidu.

Šest osob se zbláznilo z lítosti a od pláče.

Třicet vinohradských paní a dívek osleplo. Po celých Čechách plakaly ženy. Matky tiskly svá pacholátka, své dcerušky k srdci. Udušeno v objetí mateřském pět pacholat a šest holčiček.

Jeden nadaný básník odrhovaček vydal nový hloupý duševní produkt. Odrhovačku o osiřelém dítěti. Zpívala se jako Modré oči.

Vinohradské paní a dívky chtěly, aby odrhovačku tu hrál orchestr ve Vinohradském divadle.

O tajemné matce zpívalo se celý den. Zpívajícími ženami napolo utlučen nějaký člověk, který slyše ji neslzel.

Konečně přišel do redakce důvěrník Toničky, vynálezce lesního koření pro jeleny i lidi.

List vydal pak výzvu k tajemné matce: "Nechť se tato dostaví do bytu vynálezce lesního čaje. O úplnou diskrétnost a mlčenlivost postaráno. Čestným slovem zavazuje se bývalý lesník zachovat mlčení. Tajemná matka není nucena koupit si jeho lesní koření.

A za pár dní vyšlo zvláštní vydání jiného listu, zabývajícího se podobně senzačními událostmi.

KAPITOLA IX

Tajemná matka objevena a diskrétnost zachována

Zvláštní vydání večerního listu. Tajemná matka přišla dle rady vynálezce lesního čaje do jeho bytu. Úplná diskrétnost zachována. Stálo v listu: "Váže nás čestné slovo, a proto zachováváme úplnou diskrétnost. Jen tolik můžeme říci, že ona dáma, která je matkou Toničky, je vdovou a má několik dětí. Zamlčujeme zde její jméno, poněvadž jsme slíbili jednati diskrétně. Proto můžeme ještě tolik dodat, že objevená matka jest majitelkou domu v samé blízkosti Toniččině. Váže nás čestné slovo, že zachováme o ní úplné tajemství, proto nemůžeme říci nic více, než že jest 35 let stará a že chtěla se znovu vdávat. Jak nám sdělila, je otec Toničky živ, úřednik, ženat a má též několik dětí. Více řici nám nedovoluje náš slib zachovati v té záležitosti úplné mlčení. Jen tolik můžeme říci, že je onen pán úplně podoben Toničce, jejíž podobiznu přineseme zítra v našem ilustrovaném listu zároveň s obrázkem tklivého shledání matky s dcerou."

Diskrétnost byla úplně zachována a večerního listu prodáno šedesát tisíc exemplářů.

KAPITOLA X

Otec velmi podoben Toničce

Uveřejnění podobizny Toničky v ilustrovaném listu mělo za následek, že holiči počali hned dopoledne dělat dobré obchody.

Ženatí úředníci s několika dětmi přicházeli, dávali si shazovat vousy, jiní zohyzďovat kníry.

Dvě stě ženatých úředníků s několika dětmi pečlivě ukrývalo před manželkami list s podobiznou Toničky.

Tři sta manželek žádalo o rozvod, dokazujíce nevěru mužovu frapantní podobou k Toničce.

Devadesát manželů se přiznalo k otcovství. "Copak vám je hej, vy máte ženu venku, ale já jsem podoben Toničce!"

Pak přicházely do redakce výhružné dopisy. Prodáno přes sto tisíc exemplářů.

Každá manželka úředníka v Čechách koupila si jeden exemplář.

Bůhvíjak to dopadne ... Nikdo neví jak, jen jeden sazeč mně říká, že mají přichystány názvy do novin pod názvem: "Otec Toničky si zoufal." "Ta­jemná matka spáchala sebevraždu."

"A zase na tom vyděláme," pravíl s úsměvem sazeč.

 

---

▲▲▲

 

Pepíček Nový vypravuje o zasnoubení své sestry

 

Můj otec jest vyšším státním úředníkem a jmenuje se Nový. Má sestra se jmenuje Matylda. Vzala si také státního úředníka. Ten se jmenuje Handšlág.

Nejdříve chodila má sestra s jedním pánem od místodržitelství. Tatínek se postaral, aby toho pána povýšili. Když ho povýšili, maminka s Matyldou plakaly, poněvadž ten pán přestal chodit s Matyldou.

Nato k nám chodil jeden profesor. Ten dělal pořád rukama: Takhle, takhle, a za každým druhým slovem říkal: "Přísně vzato." Jednou mně přinesl glóbus, a když k nám potom přestal chodit, zase si pro něj poslal.

Po profesorovi chodil s Matyldou jeden inženýr od zemského výboru. Ten měl ve zvyku, že se neustále přel a říkal: "Zájem země tomu chce." Matylda ho měla moc ráda a plakala celý týden, když ho tatínek od nás vyhodil, poněvadž chtěl, aby peníze zůstaly v zemi a neposílaly se do Vídně.

Nato přivedl k nám otec jednoho úředníka ze svého odboru. To byl takový tichý člověk. S tím si povídali dlouho do noci o státních záležitostech.

Matylda vyšívala a tatínek s tím pánem mluvili o politice a pili vodu.

Matylda měla toho tichého pána moc ráda. Pak vyšlo najevo, že ten tichý pán má tři děti na Moravě. Víckrát nepřišel a tatínek řekl, že ho přeložili.

Půl roku nechodil k nám nikdo. Matylda chodila, aby to doma nevěděli, s jedním důstojníkem.

Potom na to tatínek přišel a mluvil k ní, až se rděla. Pak jsme všichni plakali, poněvadž tatínek říkal: "Ta hanba, ta hanba!"

Hned druhého dne přivedl tatínek jednoho hubeného člověka, a to je právě ten Handšlág. Tatínek pravil po jeho odchodu, že je to velmi nadaný člověk. Za každým slovem říkal: "Ruce líbám, milostivá paní radová!" a tatínkovi řekl: "Vašnosti, pane rado!" Tatínek je jeho představeným. Třetího dne přišel zase a byl pořád takový uctivý, neustále říkal "s dovolením" a "milostivá paní" a líbal ruce. Byl u nás na večeři, ke všemu, co řekl tatínek, kýval hlavou, každé sousto polykal uctivě a tiše žvýkal, říkaje: "Je to, s dovolením, výtečné!" Také říkal: "Jak račte poroučet, pane šéf!"

Po jeho odchodu řekli mně, abych šel spat, a radili se v jídelně. Poslouchal jsem za dveřmi jako dělám vždy, a slyšel jsem, jak tatínek povídá: "Ty si ho vezmeš z mého otcovského rozkazu a on tebe z povinnosti úřední!" Pak jsem slyšel, jak Matylda říká, že je blbec.

Maminka vzdychala a říkala, že ho napřed nemusí mít ráda, ona že také neměla zasvobodna tatínka ráda, až teprve po svatbě za pět let, ale že tomu trojkovi nesmí dát znát, že je blbec a že ho nemiluje.

Matylda naříkala, že raději půjde do porodnice, než by si vzala někoho, koho nemá ráda. Maminka jí to ale rozmluvila, poněvadž dnes už není tajné oddělení.

Potom slíbil tatínek Matyldě náramek, briliantovou brož a ještě jiné věci.

Matylda řekla, že si ho tedy vezme, aby nebyla hanba v rodině.

Pak ji tatínek s maminkou líbali a říkali: "To je naše hodná Matylda."

Nato jsem slyšel, jak mluvili o Handšlágovi. Tatínek povídal, že toho blbce povýší, ale až po svatbě, aby nemohl utéci nebo se vymknout. Je blbý, ale jinak řádný úředník, kterému je úřední povinnost svatou. "Jen jestli si ji vezme," řekla maminka. "Nařídím mu to jako jeho šéf," pravil tatínek, "a řeknu mu všecko."

Když příštího dne pan Handšlág přišel, choval se velmi nesměle a prohlížel si pořád Matyldu. Matyldě předtím řekli, aby se hodně na něho smála a povídala si s ním. Poslechla a on pořád tiše odpovídal: ,,Ano, milostivá slečno." Pak přinesli víno, on si srkl a řekl: "S dovolením, pane šéf!" a počal mluvit o úředních výkazech. Toho dne si o něm nic nepovídali, když odešel.

Nazítří řekl tatínek v pokoji, abych to neslyšel:

"Dnes přijde můj úředník požádat o tvou ruku. Matyldo, vezmi si růžičku do blůzy!" Služka šla koupit růžičku a maminka se zlobila, že nemusela kupovat růži za třicet krejcarů, že stačila také za patnáct. Pak Matyldu navoněli. Zbytkem voňavky namazal jsem našeho psa.

Pan Handšlág přišel v černém oděvu a v bílých rukavicích. Byl ještě bledší a hubenější než včera. Když se posadil, mluvil opět o výkazech. Maminka přinesla likérku a nalila mu tři skleničky. Když mu nalévala čtvrtou, řekl: "Již stačí, milostivá paní," a tatínkovi povídal: "Prosil bych, pane šéf, o soukromou rozmluvu!"

Tatínek ukázal mně prstem na dveře, pak odešla maminka k Matyldě, která zívala vedle v pokoji a povídala: "Ten vrták dlouho nadělá s tím ženěním!" Maminka ještě přetřela Matyldu pudrem a vtom bylo slyšet tatínkovo volání: "Matyldo!"

Stoupl jsem si ke dveřím a slyšel jsem, jak tatínek říká: "Drahá Matyldo, zde pan Handšlág požádal mne o tvou ruku. Nemám nic proti tomu, ale hlavním činitelem jsi ty. Co tomu říkáš?"

Slyšel jsem, jak Matylda pláče a říká: "Ano, ano!" Pak jsem slyšel: "Maminko!" Maminka přiběhla a řekla: "Děti, já jsem to hned na vás zpozorovala. Jak vám to pěkně sluší!" Potom křičeli: "Pepíčku!" Přišel j sem, a tu mně řekli, že pan Handšlág vezme si Matyldu. Maminka se mě ptala, zdali ho budu mít rád. Nemohl jsem říci, že ne, a on mě chytil, líbal a křičel: "Pepíčku pana šéfa!" Od té doby říkal tatínkovi: "Račte poroučet, pane šéfe a otče," a matce: "Rukulíbám, milostivá paní a matinko!"

Když odcházel, dal v předsíni služce zlatník a mně dal korunu a povídal: "Tumal, Pepíčku pana šéfa!"   

Následující den přinesl pan Handšlág prstýnky, a když přišlo víno, pozvedl sklenku a řekl: "Na naše šťastné manželství, s dovolením, pane šéfe a otče a milostivá paní matinko!"

"Buďte šťastni, děti," pravila matinka a plakala.

Když ho šla později Matylda doprovodit do předsíně, tu mě vyhnali z pokoje a maminka povídala k tatínkovi: "Matylda slehne v listopadu, to je za dva měsíce."

"Za měsíc bude svatba," řekl na to tatínek, "a pak mu teprve dáme dekret, že povýšil ... "

Pak přišla Matylda a řekla, že ten blbec chtěl na ní hubičku.

"To je opovážlivost," povídala maminka. "Ale je řádný úředník," řekl tatínek.

 

---

▲▲▲

 

Pokus o abstinentní večírek čili amerikánská zábava

I
Nejsmutnější důkaz toho, kam vede pití, podalo nám známé individuum z bible Chám, který ocitl se před soudem dějin pro zločin proti mravopočestnosti, který spáchal na svém otci Noemovi.
Znám jest též případ opilého faráře z Interlakenu, který šel sloužit mši svatou v košili, a mého přítele Slavíka, který v opilosti snědl v zoologické zahradě v Drážďanech zaživa mladou jedovatou kobru, roztomilé hadí mládě.
Tyto i jiné případy vedly lidstvo k přemýšlení o zhoubných účincích alkoholu. Amerika učinila v tom ohledu první krok a zavedením prohibice ukázala celému světu, jak zvýšiti důmysl a vynalézavost lidskou obcházením zákona proti nalévání alkoholických nápojů.
Vyvinul se takzvaný zoufalý abstinentismus, kdy pod tlakem prohibičního zákona z lidí, kteří jakživi nic nepili, stávají se kořalové a z majitelů salónů a barů podvodníci.
"Whisky a brandy!" toť heslo, které dnes víří celou Amerikou, letí od New Yorku do San Franciska, od Kanady až po Mexiko.
Na tomto ohromném prostranství čeká dnes denně několik miliónů džentlmenů. v miliónech barech, až k nim přistoupí majitel baru a vleje jim do otevřených úst kalíšek whisky a inkasuje peníze. Tak se to totiž dnes v Americe dělá. V lahvičce se kvůli policejním špiclům neprodává, poněvadž by to byl důkaz, taková zabavená lahvička.
Džentlmen prostě otevře hubu a do té se mu to naleje.
U nás v Čechách ani Ymka, ani Armáda spásy mnoho nesvedou se svou utkvělou představou, že nejlepším dárkem lidstvu je prohibice.

Prohibicí stoupá zločinnost, poněvadž dnes už sedí v Americe ve vězení přes sedmdesát tisíc lidí pro nedovolený prodej kořalky, takže dnes Amerika v kriminální statistice je na prvním místě.
U nás však alkoholismus jest historický, podepřený četnými privilegiemi našich králů, přikazujících městům pivo vařiti a poddaným pivo píti. Slavná Destinka si dokonce teď nedávno koupila celý lihovar.
Kampak na nás Ymka! U nás se dnes postupuje takto: Když je pivo 8°, tak se každá sklenice vypitá zlepší třemi až čtyřmi štamprlemi. Sklenice 10° piva lepší se dvěma a dvanáctistupňového jednou skleničkou.
Všechny brožury Ymky o střízlivosti stojí za starého kozla, když v novinách v inzerátech doporučují se likéry zaručeně sedmdesátiprocentní, s mnoha slibnými názvy likérových specialit jako Řež ho, Jen do toho.
II
Nelze říci, že město, kde se stal pokus o abstinentní večírek a amerikánskou zábavu, bylo by snad městem prostopášnějším než druhá města v republice. Alkoholikové tam drželi stejné tempo s alkoholiky jiných měst a jako všude jinde i tam připadal na pět střízlivých jeden opilý chlap a na tři obyvatele denně láhev kořalky. V noci našli vždycky ležet tucet lidí jako všude v jiném městě, které mělo stejný počet obyvatelstva, a dva nebo tři se ve dne váleli po chodníku. Také nelze říci, že by se v tom městě v noci víc řvalo než kdekoliv jinde, nebo tropilo víc výtržností. Tu a tam někdo o někoho přerazil hůl, jednou za rok někdo někoho v opilství rozpáral, to by tak už snad bylo všechno.
Proto vzbudilo velkou senzaci v městě, když jedna paní, která přijela po smrti svého muže z Ameriky do svého rodného města, pobláznila veřejnost s uspořádáním abstinentního večírku a amerikánské zábavy, která se měla konat v restauraci pana Vašaty.

Ubohý pan Vašata musel sehnat do sálu sto dvacet židlí, osmdesát hrničků na čaj, který bude vařit Američanka s paní vrchní revidentovou od dráhy, kterážto dáma se velice rychle připojila k abstinentnímu večírku, poněvadž nebylo snad ani jednoho dne, aby pan revident nepřicházel domů v noci ne opilý, ale veselý.
Manžel té americké dámy byl jedním z průkopníků abstinentního hnutí v Alabamě a vrchním kazatelem nějaké náboženské sekty.
Plakáty, které dala natisknout, měly černý rámec jako nějaké úmrtní oznámení
 

ABSTINENTNÍ ZÁBAVA

AMERIKÁNSKÝ VEČÍREK

BEZ ALKOHULU Vyhýbejme se opilcům! Alkohol snižuje obraz boží k obrazu nerozumného zvířete! 9. DUBNA POBAVÍTE SE BEZ ALKOHOLU V RESTAURACI P. VAŠATY! Začátek v 7 hod. večer Na programu Úvodní slovo pí Piccknown, pocházející z našeho města. Různé hry. Pro občerstvení podává se bezplatně čaj. Přijďte hromadně a přesvědčíte se sami, co je lepší, zábava s alkoholem, nebo bez alkoholu!

Když se obsah plakátu uvedl ve známost obyvatelstva, nastalo pravé pobouření v městě, kteréž bylo asi tlumočeno vyhraněným prohlášením starého lesníka ve výslužbě, pana Polívky: "Taková zábava nepatří do hospody, ať si jdou s tím čajem někam na palouk."
Kapelník Vořech šel ještě dál a vyjádřil se v hospodě U nádraží: "Já tam půjdu a vožeru se jim tam pod vobraz boží."
Téhož mínění byla spousta jiných občanů.
Nad abstinentní zábavou visely těžké chmury.

III

Paní Piccknown velmi pečlivě sestavila si krátký proslov, který způsobil v sále restaurace pana Vašaty ohromný rozruch. Dostavilo se velké množství obecenstva, samí staří pijáci, na které se šly dívat jejich manželky, jak to na ně bude účinkovat.
Paní Piccknown měla ještě v živé paměti, jak její nebožtik manžel hřímal v Alabamě do duše starým lotrům ze západu, aby už nechali whisky a chytili se bible.
Paní Piccknown provázela svou řeč, ve které vynikaly amerikanismy, nejšťavnatější nadávkami. Nejjemnější bylo, když prohlásila, že každý, kdo pije, je bídný pacholek, přičemž polovička manželek šťouchla do svých mužů a řekla: "Vidíš, já už jsem to dávno říkala."
Předvedla také několik příkladů ze života opil¬ců v Americe, kteří to svým nezřizeným životem do¬pracovali až na elektrickou stolici.
Několik jednotlivců chtělo se ze sálu vytratit a chtělo si jít do výčepu něco vypít, ale byli ve dveřích vráceni paní vrchní revidentovou, která hlídala východ, což však nebylo nic platné, poněvadž několik pánů přehouplo se ze sálu oknem do zahrady, odtud do kuchyně, z kuchyně do výčepu.
Potom, když se tak v těchto pochůzkách všichni mužové vystřídali, paní Piccknown zakončila svou řeč a prohlásila, že nyní se pokračuje v programu. Následují hry. Udělí pokyny a potom, když dá znamení píšťalkou, může to začít. Vytáhla z kapsy sirénu, jaké se užívá na fotbalových zápasech.
První hra byla tato: Dámy utvoří kruh vnější, páni vnitřní, obě kola pohybují se protichůdným směrem, přičemž si páni i dámy podávají ruce. Nežli obě kola byla sestavena a dala se do pohybu, podařilo se dvěma účastníkům tak se napít ve výčepu, že když se to všechno dalo do pohybu, oba při podávání rukou se svalili a byli odvedeni svými manželkami do výčepu.
Prohibiční hnutí mělo své pozitivní výsledky, neboť v malých přestávkách mezi jednotlivými společenskými hrami bylo si třeba všechno vynahradit. Účastníci lili to do sebe zvýšeným tempem, které ještě město nepamatovalo. Nežli došlo k nové hře, jeden pán, který nanejvýš denně vypil čtyři sklenice piva, spotřeboval půl láhve regulátoru a v opilosti byl by málem zapálil na dvoře prasečí chlívek, hledaje ve dne s hořící sirkou vchod do sálu.
Druhá společenská americká hra byla velice žertovnou. Na talíři na stole bylo deset hrachů. Úkol byl tento: Vzít hrachy na plochu jídelního nože a donést je na druhý konec sálu do klína paní Piccknown.
Ti, kteří měli už trochu v hlavě, počali se bavit.
Přistupovali ke stolu, dělali zoufalé pokusy udržet aspoň jeden hrášek na noži, až konečně pan Pexider, jenž byl snad ze všech nejnamazanější, z opilství tajně plivl na nůž, takže všech deset hrachů sebral lehce z taliře a odnesl je na druhý konec sálu do klína paní Piccknown, přičemž způsobně otřel nůž o její sukni.
V malé přestávce, při které paní vrchní revidentová z dráhy rozdávala v hrnečkách dámám čaj s kouskem keksů, věnovaných obětavou pořadatel¬kou, naplnili páni výčepní místnost restaurace, přesně dle jásavého hesla pana Pexidera: "Teď si dáme do mouly."
Radost zářila všem z očí a čím déle tím více se jim to neobyčejně zamlouvalo, takže další bod ame¬rických her byl uvítán s velkým jásotem.
Když totiž všichni, až na ty, kteří se nemohli vůbec hýbat v restauraci od stolu, poněvadž se jim podetínala kolena, byli opět shromážděni v sále, zahvízdala paní Piccknown na svou sirénu, jako když se hvízdá ofsajd, a vykřikla: "Všichni páni ven," což bylo přijato s hurónským řevem vděku.
Mezi přítomnými dámami, když páni opustili sál, byla rozdána čísla do stovky; která dáma měla nejmenší číslo, musila si vlézt do pytle, jenž byl potom zavázán, a odnesena na stůl v sále; potom byli zavoláni rozveselení pánové a nyní se dáma vydražovala. První podání bylo dvacet haléřů. Dámu v pytli na stole vyhrál onen lesník ve výslužbě, když to dotáhl na deset korun šedesát haléřů. Ukázalo se, že pan lesní ve výslužbě vyhrál za tento nepatrný obnos položivou a ustrašenou babičku paní poštmistrové, která sem šla doprovodit svou vnučku a dostala číslo jedna, k neobyčejné legraci všech paniček.
Pan lesní ve výslužbě se tak rozzuřil, že napřed zbledl, potom zbagrovatěl, vytáhl hodinky z vesty, strčil si je do kapsy do kalhot, svlékl si kabát a vestu, pak to zas všechno oblékl a řekl výhružně: "Tady to máme!"
Všichni čekali s napětím, co se dál bude dít, ale nestalo se nic.
Pan Polívka, lesní ve výslužbě, opovržlivě si odplivl i prohodil: "Vobejdové!" a hrdě odešel do výčepu, kde pronesl k panu Vašatovi opět tu svou starou definici: "Taková zábava nepatří do hospody, ať si jdou s tím svým čajem někam na palouk."
Muž, který by byl málem zapálil prasečí chlívek, byl vším tím tak nadšen, že zakoktal své manželce, která ho držela na židli, aby neupadl: "Teď te-pr-pr-pr-ve vi-vi-vi-dím, vím; jak je-je ttto-to he-he-hezký, be-be-bejt ach-ach-ach-achsinentem."
Načež jeho manželka k němu podotkla: "To jsem si nikdy nepomyslela, že se s tebou dožij u takové veřejné ostudy."  Potom paní Piccknown opět zapískala ofsajd a svým hrubým mužským hlasem zvolala: "Všechny dámy ven!"
S dámami odešla však přirozeně polovička pánů, aby použila přestávky k vítanému, ještě bližšímu seznámení se s likérovými specialitami restaurace pana Vašaty.
Se zbytkem mužů zůstala pani Piccknown sama v sále.
Tato důstojná dáma tak byla nadšena svou prohibiční myšlenkou, že nepozorovala, co se vlastně kolem ní po ten celý čas děje. Obklopena skupinou pánů zpozorovala tato ideální dáma, že se děje něco nekalého, teprve tenkrát, když opět do sálu vlezl lesní ve výslužbě pan Polívka s kapelníkem Vořechem, který se vyjádřil v hospodě U nádraží: "Já tam půjdu a vožeru se jim tam pod vobraz boží."
Chtěla právě dát pokyny, jak provést lícitaci pánů, když oba, Polívka i Vořech, držíce se jako rekruti kolem krku, blížili se k ní, opisujíce obdivuhodné křivky, přičemž řvali, až se okna třásla, sloky staré písně: "Když jsme táhli k Jaroměři, ať si nám to kdo chce věří .. ."
Paní Piccknown sama ani nevěděla, jak se najednou ocitla na kolenou pana Polívky, který ji houpal, jak seděla obkročmo, přičemž jí zpíval: "Houpy, hou - houpy hou - mlhy padají krajinou - až umřeš, půjdu za jinou .. ."
Kapelník Vořech ji přitom štípal do tváře, vytáhl jí z účesu vlásenku a šťoural se s ní v zubech. Potom ještě pocítila, že jí někdo vylil do úst nějakou kořalku a že jí někdo štípe do kolena.
Potom přišly dámy, které to všechno vyházely ven a zpustošily celou místnost, jako by to byla posvícenská zábava ...
IV
Pan Vašata, vzdor škodě, kterou utrpěl ke konci předcházející kapitoly, prohlašuje veřejně, že špatná situace hostinských místností dá se jedině zlepšit pořádáním abstinentních večírků a amerických zábav.


 

---

▲▲▲

Povídka o kočce

Pierre Lotti ve své znamenité knize O stesku a zármutku píše o kočce, která zprvu zdála se být ošklivou a později krásnou a něžnou. Já píši o kočce zprvu krásné, a později ošklivé.

I
 

Jednoho dne na jaře díval jsem se se svou Slávkou z kuchyně na zahradu, kde kvetly hrušně, tráva se zelenala a bez voněl.
Vtom vyrušilo nás z pozorování té roztomilé zahrádky mezi čtvercem činžáků jemné zamňoukání, křoví u zahradní zídky se rozhrnulo a na zídce objevilo se malé kotě, které podívalo se na nás lesklýma očima a pak znova jemně zamňoukalo.
„Jaké roztomilé kotě!“ poznamenala Slávka nadšeně. „Snad se, chuděrka, zatoulalo a má hlad.“
Řekla to tak smutně, že jsem pravil: „Snad abychom mu dali trochu mlíčka.“
Slávka, ochotná vždy konat dobro, nalila trochu mlíčka na misku a nesli jsme ji k zídce.
Oba jsme volali láskyplně „čiči, čiči,“ obávajíce se, abychom toho malého zvířátka nezaplašili.
Kotě zůstalo sedět na zídce a bedlivě naslouchalo našemu něžnému „čiči“, a když jsme se přiblížili až k zídce, protáhlo se za mručení a počalo hlavičku otírat o zídku.
Pohladili jsme je střídavě, přičemž kotě nejprve tiše a za chvíli pak hlučně předlo, dívajíc se na nás oddaným pohledem.
Položili jsme misku s mlékem před ně a kotě naklonilo svou hlavičku nad misku. Kotě schýlilo růžový jazyk i růžový nosík až k mléku a počalo způsobně srkat.
„Papej, kočičko, papej,“ vybízeli jsme zvířátko, hladíce je po jemné srsti.
Když se najedlo, počalo se lízat, přičemž opět spokojeně předlo a povstávalo, aby se otřelo o naše ruce. Cítili jsme to teplé tělíčko a byli jsme spokojeni důvěrou mladé kočky, která netvářila se nijak lstivě. Její pohled, plný vděčnosti, způsoboval, jak jsme cítili, v nás radost a přátelský pocit.
Vtom cosi zašustilo na křoví a vrabec se posadil na větvičku bezu, drchaje své peří. Kotě se ohlédlo a zacvakalo zuby, pitvorně a nemotorně seskočilo se zídky do křoví a pokoušelo se skočit na bez. Jemné větve povolily a vrabec podíval se moudře dolů. Když zpozoroval kotě, klidně dál vytrhával si zobáčkem peří, pozoruje po očku bezvýsledné pokusy mladé malé kočky, která padala do trávy a převalovala se, zuřivě kousajíc se do zadních noh.
Vrabec se patrně smál, neboť zazpíval: „Čim, čim.“ My jsme se smáli také nemotornému kotěti, které kopalo, rozvaleno v trávě, zadníma nohama větvičku bezu, kterou drželo v ostrých bílých zoubkách.
Vtom bělásek se mihl kolem, vznášeje se zcela blízko nad zemí, a byl by málem narazil kotěti na hlavu. Obrátilo se plno údivu a vyskočilo za motýlem, který letěl nad trávníkem, dál a dál, a kotě za ním. Bělásek vyletěl nad druhou zahradu, kotě přeskočilo zídku, přičemž několikrát spadlo, a seskočilo do druhé zahrádky.
Marně jsme volali „čiči“. Kotě zmizelo úplně.
Vraceli jsme se domů a rozmlouvali výhradně jen o zvířátku, které jsme prohlásili za vzor krásna a půvabu.
„Jaké má oči!“ horovala Slávka. „A jakou jemnou srst!“ já na to. „A jak je tříbarevné!“ jásala ona, „bílé, černé a hnědé jako králíček…“

II

Druhého dne vedla nás k oknu jediná myšlenka, uvidíme-li svého včerejšího hosta. Naděje, kterou jsme chovali, vyplnila se.
Kotě sedělo již na zídce, a když nás uvidělo, zamňoukalo svým obvyklým prosebným způsobem.
„Chce mlíčko.“ „A chudáček.“ „Čiči, čiči.“
Již jsme byli u zídky s miskou mlíčka, hladili kotě, nazývali je nejroztomilejšími jmény a s radostí dívali se, jak mlaská, skloněno hlavičkou v misce.
A zas jako včera. „Papej, kočičko, papej, činaná!“
Kotě, když se najedlo, a my prohlásili, že má bříško jako kámen, hrálo si s námi s tou graciózností, jakou vyznačují se tato posvátná zvířata starého Egypta.
Pak zas upoutala jeho pozornost veliká moucha, za kterou hnalo se dychtivě, vyskakujíc v běhu na zadní nohy a přední spínajíc komicky do výše. Tak běželo, až nám zmizelo z očí.
„Čiči, čiči! Vrať se, maličká!“
Nevrátilo se, běželo za svým ideálem, velkou, bzučící masařkou.

III
 

Když jsem následujícího dne přišel k obědu, již ve dveřích oznamovala mně Slávka, že máme návštěvu, vzácnou návštěvu, která u nás obědvá. Slávčiny oči plály takovou radostí, že jsem se lekl, nepřijela-li její matka.
„Kdo je to?“ otázal jsem se zaraženě.
„Jen pojď, uvidíš!“
Vedla mne za ruku do pokoje k prostřenému stolu, kde sedělo na ubrusu tříbarevné kotě, náš přítel ode dvou dnů.
„Zde můj manžel,“ představovala mne Slávka, „a zde slečna Grina. Dej pac! Ne, ty jsi hloupá!“
Náš oběd uplynul v samé radosti. Nejlepší kousky masa dávali jsme Grině, kteréž jméno, nahodile vymyšlené, činilo na kotě dobrý dojem, neboť poslouchalo zcela vzdělaně, jako by vědělo, že jemu patří.
„Grino, na, Griničko, na, papej, malá.“ Zas mělo bříško jako kamínek a po obědě ulehlo do Slávčina klína, lízalo se, dívalo se vděčně na nás, předlo a nakonec usnulo, přitulené přátelsky.
Když náš host usnul, radili jsme se, co s ním. „Můj milý,“ pravila Slávka, „mám k tobě prosbu. Viď, že jsi také při tom, abychom si Grinu nechali?“
„Má zlatá,“ odpověděl jsem, „nebyl bych proti tomu, naopak, těšilo by mne takové vyražení, kdybych věděl, nezpůsobím-li tím nikomu bolest. Což uteklo-li z nějaké domácnosti, kde je měli také tak rádi. Snad tam jsou i malé děti, a ne jen velké jako my.“
„Já se od něho neodloučím,“ pravila Slávka, hladíc mne po tváři. „Zlatoušku, my si je necháme, a kdyby se někdo po někom sháněl…“
„Tak co?“
„Tak ho vyhodíš,“ odpověděla s líbezným úsměvem, přičemž mně dala znamenitou hubičku. Tím bylo definitivně usneseno, že ono kotě má o budoucnost postaráno, že není víc tvorem, který by někde zapadl a skončil jako tolik potulných koček. Z neznámého malého psance stala se naše Grina, ke které měli jsme již závazky…

IV
 

Nelitovali jsme, že přijali jsme kotě k sobě. Grina způsobovala nám tolik blažených chvilek, tolik jsme se jí nasmáli. Mohu říci, že nenudili jsme se ani minutku.
I když spala na posteli, pozorovali jsme její oddychování, jak při něm ježila se jí srst na bocích, jak její hruď se chvěla.
A když se probouzela, podívala se napřed mžouravě kolem sebe, pak vyskočila, protáhla své tělíčko do oblouku, nato natáhla přední nohy, vystrčila drápky a brousila si je o pokrývku, vytahujíc niti.
Pak šla pít a nato počala si hrát. Měla klubko z černé vlny, své klubíčko, které proháněla, bijíc do něho prackami, tak rychle a tak elegantně, že brzo bylo v jednom, brzo v druhém koutku pokoje. Vyhazovala je též do výšky, objímala prackami.
Naučili jsme ji „dávat pac“ bez přísné drezúry, naučili jsme ji přinášet hozené klubko v tlamě na náš povel: „Přines, Grino!“ Cupala přitom jako pejsek, dupala a vážně položila nám klubko k nohám, dívajíc se upřeně na nás. A v jejích očích zračilo se tolik inteligence a rozumu, že byli bychom zlíbali ta její očka nahnědlá, bystrá. Milovali jsme ji.

V

Kdykoliv jsem se vrátil domů, ptal jsem se, co dělá naše Grina. Tak ptali se i příbuzní a přátelé, kteří ji znali a při každé návštěvě laskavě s ní hovořili a ji hladili. V přízvuku jejich hlasů bylo znát, že upřímně se těší z naší radosti a z krásy našeho zvířátka. Nebylo to strojené jako někde, kde mají psa a přijde návštěva, která hladí zvíře u přítomnosti jeho majitele a říká: „To je krásný pejsek.“ A když odejde, bručí si: „Že mají takovou nestvůru doma.“ To jsou lidé ošemetní, bez veškeré lásky ku zvířatům, lidé necitelní, lidé, kteří kouska srdce nemají a kteří svou zášť ku zvířatům nedovedou opanovat, když nemusí se vázat společenskými mravy.
A mezi ten druh lidí náležela i naše domácí paní, paní Modrá, které — považte si! — naše Grina se nelíbila. A nejenže se jí ten roztomilý tvor nelíbil, nenáviděla jej, hněvala se na něho, zakrývajíc svou zášť výmluvou, že prý jí plaší na zahradě ptáčky.
Měla totiž Grina zvyk chodit do zahrady. Zamňoukala a pustili jsme ji. Na naše volání a hvízdání přiběhla vždy vesele. Na zahradě chovala se zcela střízlivě, jak jsme pozorovali oknem. Vážně se procházela mezi výhonky a kousala květiny, které milovala, a nikdy jsme neviděli, že by byla ubližovala vrabcům, kteří zvykli si na její procházky a nedali se vyrušovat ze svého „čim, čim, čim“.
Ale paní domácí, nervózní dáma, číhávala v prvním poschodí u okna, až objeví se tříbarevná kočka.
Zprvu hleděla ji zaplašit voláním: „Fš, fš, fš!“ Ale Grina nedala se zastrašit, neboť tomu „fš“ nerozuměla, vychována jsouc v samé blahovůli.
Z prvního poschodí snesly se nyní z úst paní Modré nadávky na Grinu, kterým naslouchali jsme s tlukoucím srdcem a hněvivými posuňky.
A Grina se vážně procházela v zelené trávě, po pískem posypaných cestičkách, a tu paní domácí tiše sešla ze schodů a záludně plížila se k zahrádce.
Nezbývalo než sejít též a zavolat na Grinu, aby jí snad neublížila.
Paní Modrá, všecka červená hněvem nad bezvýslednými svými pokusy, zacházela vždy k domovnici. Bylo slyšet, jak jí rozkazuje: „Paní Jirásková! Kdybyste tu kočku viděla v zahrádce, prašťte ji něčím — buďte tak laskava!“
Ale domovnice naši Grinu milovala; byla to dobrá duše.
Tu boj paní domácí s Grinou stal se urputnější. Leckdys, když se Grina procházela v zahrádce, letěl kus uhlí z prvního poschodí směrem ke kočce, která se nedala rušit. Byla důvěřivá jako malé pacholátko.
A kdysi, když Grina opět se procházela mezi květinami, vyčíhala ji paní Modrá a vyřítila se na ni, na naši Grinu, se slunečníkem v ruce.
Bleskurychle byl jsem též v zahrádce a zadržel ji, rozhněvanou a strašnou v jejím mávání staromódním slunečníkem.
„Co to děláte, paní domácí?“
„Pane, vaše kočka mně plaší ptáčky.“
„Ptáčky, chacha,“ zasmál jsem se. „Jsou zde tři vrabci a jeden kos, kterým neublíží ani pohledem, natož zuby. Kupodivu, nevěděl jsem, že milujete ptactvo, když tak zlomyslně můžete přepadat tak roztomilé zvířátko, jako je naše Grina.“
„Pane, zakazuji si, abyste pouštěl to zvíře do zahrady.“
„Paní, vy mně nemáte co poroučet. Jste-li nervózní, nemusíte býti zlomyslna a zlostna.“
Myslil jsem, že se jí zmocní křeče, zčervenala, a aby dělala čest svému jménu, zmodrala střídavě.
„To si považme!“
„Žádné považme, paní domácí, já dávám výpověď.“ Slávka, jak se samo sebou rozumí, schválila tento můj krok a hladíc Grinu, zachráněnou z rukou té čarodějnice, zvolala: „Grinuško, přísahám, že ublížit ti nedám, ať se stane cokoliv!“

VI

S obavou hleděli jsme do budoucnosti, neboť kam bude běhat Grina, až se jí zasteskne po zahrádce, stromech, zelených listech a trávě? Najali jsme totiž byt narychlo, hned k stěhování, a v domě nebylo zahrádky. Měli jsme radost, že ten byt vůbec jsme našli, neboť nechtěli jsme ani týden nechat Grinu v nebezpečné blízkosti paní Modré.
„Pravda,“ pravil jsem, „je tam dvorek — snad si naň zvykne.“
A tak jsme se stěhovali. Nesli jsme Grinu v košíku, ze kterého ozývalo se její úpěnlivé mňoukání a v němž jevily se pokusy vydrat se ven. Byla zvyklá takové svobodě a nyní je ve tmě, zavřená, pohybuje se bez vlastní vůle.
Když jsme byli již v novém bytě, odkryli jsme košík a Grina vyrazila ven, třesouc se na celém těle. Dívala se pátravě kolem sebe, chodila jako zmámená a mňoukala teskně a úzkostlivě, přesto, že jsme volali: „Neboj se, Grino, jsme u tebe! Čiči, Grinoušku, Griničko.“
Zalezla do kouta a odpírala jíst i pít po celý den. Kde byla ukryta ta její veselost?
V úkrytu, z kterého nevylezla na naše volání, zůstala i druhého dne ráno, a když nám mlékařka přinesla mléko, prodrala se pootevřenými dveřmi a utíkala. Vyběhli jsme za ní a jen jsme zahlédli, jak bleskurychle letí ulicí dolů. Navrátili jsme se smutně do opuštěného bytu.
Proč utíkala? Co se jí stalo? Snad náhlá porucha duševní, vlastní zvířatům, objevila se u ní, založená na strachu, který vytrpěla, přenášena jsouc v košíku?
Opuštěni tím, co jsme milovali, seděli jsme truchlivě u stolu a vyprávěli si o ní s přízvukem posmrtných vzpomínek.
Jak byla rozumná, krásná, duchaplná (jak řekla Slávka), svižná, elegantní, střídmá a opatrná, neškrábala, nekousala, vzor koček domácích, vzor zvířat, něco neskonale půvabného!
Stále viděli jsme ji před sebou, jak přede, skáče, slyšeli co chvíli za dveřmi tiché mňoukání, a když jsme otevřeli, viděli jsme jen prázdnou chodbu, smutnou a tesknou.
A stesk rozhostil se v nás, zármutek po tom, co jsme milovali a tak náhle ztratili.
Kdo to nezažil, nedovede si to představit, ne, nedovede. A ještě byli na světě lidé, kteří slyšíce to, smáli se nám cynicky, a to nás uráželo.

VII

Týden uběhl nám v samých smutných vzpomínkách. A takhle jednoho večera slyšíme za dveřmi mňoukání. Jen ze zvyku, domnívajíce se, že jest to obvyklá naše halucinace, otevřeli jsme, a kdo nevrazil do předsíně jako naše Grina.
Ale v jakém stavu! Hubená, kost a kůže, s ušima potrhanýma, nad okem ránu, takže na nás hledělo jen jedno oko.
„Ach Grino, Grinuško! Kde jsi byla, chudáčku?“
A když objevila se ve světle petrolejové lampy, strnuli jsme úžasem. Ta naše krásná Grina byla prašivá. Pozorovali jsme její třesoucí se tělo, holá místa bez chlupů, plná strupů, oteklé uši, pokryté jakousi korou odporného vzezření.
Pocítil jsem neskonalý odpor proti ní. Odpor tak náhlý a tak silný, jako byl můj dřívější obdiv její roztomilosti, o kterém jsme stále předtím povídali.
„Nemůžeme ji mít doma,“ řekl jsem, „hnusí se mi.“
Slávka vypukla v pláč. „Máš přece srdce! Nemůžeme ji opustit, vyhnat!“
„Ale co s ní, Slávko?“
„Snad se, chudáček, vyléčí. Dáme jí papat silnou stravu; to jí pomůže.“
Rozmrzen tím, ale nechtějě způsobit nemilý výstup, mlčel jsem. Povaha lidská je velmi náchylna ku změně.
„Snad se vyléčí…“ Naše naděje byly marny. Grina, ošklivá, ztrácela den ode dne více chlupů, zalézala pod postel, škrábala se, strupy na těle se množily. Nikdo si nedovede představit, jak je ohyzdné takové zvíře, zejména když zapomíná dbát o čistotu. Dělalo se mně špatně, ztrácel jsem chuť k jídlu, všude jsem viděl její chlupy a ve všem. Ano, ve všem! Co s ní! Útrapy mé točily se kol násilného odstranění kočky. Otrávit, zastřelit, oběsit jsem ji chtěl, ale odhodlat jsem se nemohl k tomu, pronásledován řečí Slávčinou: „Já pevně doufám, že se vyléčí.“
Sama tomu nevěřila, ale mluvila o tom a mé zdrcující úvahy o smrti vynutily jí vždy slzy.
„Ach Grino, mé nebohé zvíře,“ byla její slova. A Grina škubala si zbývající chlupy, lezla na skříně jakoby nic, a když ležela někdy ukryta a přišla návštěva, vylezla ven a posadila se na znatelné místo, jako by chtěla říci: „Divte se!“
Jedla dvojnásobně, ale hubla přitom stále více.
A v noci! Tu ozývalo se její mlaskání, pak seskočila odněkud a ťapala po podlaze; pak šla pít a srkala vodu hlasitě, nato vylezla někam a škrábala se, přičemž zadní nohou tloukla silně o podlahu. Pak zas seskočila těžce: Buch!, a já s hrůzou naslouchal, jak cupy-cup, blíží se k posteli. Již je u postele a brousí si drápky o pelest, též se škrábe a divně mlaská. Hup! Již je na posteli u nohou. „Jedeš!“ Seskočila a za chvíli pokouší se uhnízdit se mně u hlavy. „Jedeš!“ Buch! Zas je dole. Slávka se probouzí.
Vypravuji jí, co se děje, a tu ona vzdychá: „Ubohé zvíře, ubohé, nemůže za to! Buď k ní vlídnější!“
A za takových bezesných nocí pomalu jsem se rozhodl, že ji odstraním a zbavím trápení nás i ji.
Kteréhos dne, když Grina ležela pod jakousi skříní, dostali jsme návštěvu. Můj milý přítel s chotí navštívil nás, přítel, jehož mínění jsem si velice vážil a o kterém jsem věděl, že by se mně vysmál, kdyby viděl to ošklivé zvíře.
„Snad nevyleze,“ myslil jsem si, „dokud zde budou hosté.“
Ve vedlejším pokoji bavili jsme se srdečně, když uslyšel jsem vedle, kde Grina ležela, pod skříní jakýsi šramot. Lekl jsem se. Snad neleze ven a nejde se představit ve své hnusotě mému příteli!
Odejdu do pokoje, a vskutku! Lezla ven. Jat zlostí, popadl jsem pohrabáč a udeřil ji přes hlavu. Padla na zemi a já ji nohou zastrčil pod skříň. „Má dost! Jsi vrah!“ řekl jsem si.
S nevinnou tváří navrátil jsem se k hostům a přemohl své rozčilení. Co bude, až Slávka uvidí její mrtvolu?
Hosté odcházeli, a když přišli do pokoje, kde jsem skolil Grinu, stanul jsem, jat ustrnutím. Na okně sedělo to ošklivé zvíře a kousalo si zbývající chlupy na zádech.
Ten nezmar! Nezbylo než vyprávět o ní hostům, kteří si jí okamžitě všimli. „Nemůžeme chudáčka opustit,“ pravila Slávka, „ubohé zvíře, snad se uzdraví.“
Přítel podíval se na mne tak podivně, jako se díváme na člověka, o kterém máme tušení, že je blázen.

VIII

Šel jsem do hostince, pil na zlost, a když jsem se pozdě v noci vrátil, pokusil jsem se ji uškrtit provazem. Syčela…
„Co děláš s ní?“ tázala se Slávka v polospánku.
„Eh, nic, leze na postel, fšš!“ Pustil jsem ji, ale umínil jsem si, že se jí zbavím stůj co stůj.
Když Slávka odešla ráno do trhu, napil jsem se rumu, vzal kočku do hadru, odešel do sklepa a tam jsem ji jednou ranou z revolveru zastřelil, svázal v balík a odnesl za domy, hezky daleko, kde jsem ji u dřevěné ohrady zahodil, a utekl jsem. A pak doma…

IX
 

Od té vraždy uplynuly již tři neděle. Slávka na mne nemluví, a když, zabručí jen: „Ty vrahu!“ a odvrátí se ode mne, přičemž v jejích očích zalesknou se slzy, které platí nebožce Grině.

Národní politika 24/117, 29. 4. 1906

 

---

▲▲▲
Povídka o neslušném ježkovi

V jednom venkovském hotelu žil ježek (Erinaceus evropeus), jehož úkolem životním bylo chytat šváby (Periplaneta orientalis). Želbohu, byl tento ježek velký nemrava, který místo aby chytal šváby systematicky, jak činí řádní a pracovití ježkové, chytal jich vždy právě jen tolik, kolik právě potřeboval ke své výživě. Zato však oddával se různým neřestem, jako například stával se alkoholikem, vypíjeje pivo nalíčené na šváby. Působením alkoholu vyvinula se u darebného ježka smyslnost, a tu on při nejmenší příležitosti vnikal do hostinských pokojů a díval se, jak cestující se odstrojují, a pozoroval, jak lezou do postelí.
Za tohoto nešlechetného pozorování blýskaly se mu oči nezřízenou vášní a tím více zanedbával svých povinností, ačkoliv v přírodopise živočišstva Pokorný-Rosický, schváleného vys. c. k. vynešením ze dne 25. června 1894 čís. 13914 pro střední školy, stojí, že jsou ježkové zvířátka neobyčejně žravá a pravým dobrodiním pro lidské příbytky, kde zakrátko vyhubí šváby, cvrčky, myši, hlemýždě, žáby apod., a že v noci vycházejí na lup.
Nemorální ježek jednal vysloveně proti výzkumům Pokorného-Rosického, klidně nechal šváby se rozmnožovat, myší si nevšímal a naslouchal rád cvrkání cvrčků za kamny a den ode dne s větší a větší chtivostí díval se po pokojích na lidi lezoucí v nedbalkách do postelí. Sledoval celý děj odstrojování malýma očkama odněkud z kouta jizby, a když některý cestující převlékal si noční košili, tu zářil nemorální ježek a radostně zacvakal ostrými korunkami svých stoliček a jeho čenich na způsob rypáčku přiostřený zašpičatil se smyslně.
A když cestující zhasl svíčku, tu zesmutněl nemravný ježek a někde v koutě schoulil se do klubka, čekaje žádostivě, až ráno cestující objeví se opět v nedbalkách.
Časem se stávalo, že cestující v noci si rozsvítil a obyčejně botou zabíjel procházející se štěnice (Acanthia lectularia) po stěnách hostinského pokoje. Tu nemorální ježek naráz přiklusal na místo, odkud viděl ozářené spodní kalhoty rozčileného cestujícího. Pro pedagogy hrozný příklad zkaženosti mravní, neboť ježkovi nebylo ještě ani půl druhého roku.
Jednou se stalo, že zarejdil za hostinským, když ten nesl sám nahoru do pokojů láhev vína. Ukryl se pod pohovku, a když hostinský odešel, vylezl na světlo. Viděl dva tvory. Jednoho štětinatého a druhého dlouhovlasého. Přítomnost dvou naplnila ho údivem. Oba tvorové byli oblečeni. Zalezl tedy hanebný ježek hněvivě do kouta a číhal na zvuk, který označil zouvání bot. Prozatím naslouchal. „Je to strašné, pane Stránský.“ „Ale milostivá paní.“ „Ne, to jsem si na vás nemyslila, pane Stránský. Odejděte jen do svého pokoje, ráno už nějak vysvětlím v lázních svému muži svou nepřítomnost. Což nevíte, že čest ženy je to nejdražší, co má? Tak daleko jsem to neměla nechat dojít. Byl to nevinný flirt s přítelem mého muže, a chudák dovolil vám doprovodit mne na výlet. Přece nezklamete důvěru mého muže? Nu, jen odpovězte! Zklamete nebo nezklamete? Je mi vás líto, ubohý příteli!“
Ježek nemorální slyšel, jak dlouhovlasá bytost vzdychla a jak ježatý tvor řekl zoufale: „Dovolte, abych vás zatím políbil.“ Ozvalo se cosi, jako když ježek kouše šváby, takže nemorální ježek, domnívaje se, že má zde kolegu, vyrazil ven z úkrytu právě pod roucha dlouhovlasé bytosti.
Dlouhovlasá bytost se lekla a vstala. Ježatý pán ohlásil objevení ježka.
„Prosím vás, vyneste ho ven na chodbu,“ prosila. Pan Stránský hrdinně a obětavě přiskočil k nemorálnímu ježkovi a nedbaje jeho ostnů, vynesl ho na chodbu a vracel se do pokoje. Našel dveře zavřeny. „Milostivá paní, otevřte.“
„Jděte jen hezky spat vedle do pokoje,“ slyšel nemorální ježek hlas dlouhovlasé bytosti, „zamkla jsem. Odpusťte, budu vám sestrou…“
A to byla také poslední slova, která slyšel v životě, neboť ježatý pán, hledaje, na čem by si vylil zlost, rozšlápl ho na kaši. A tak nemorální ježek zahynul k radosti všech obhájců mravnosti, stav se obětí své necudné tužby.

Humoristické listy 51/29, 10. 7. 1908
 

---

▲▲▲

Povídka o záruce

 

Kadet Hrabětín se velice zajímal o českou otázku a rád se s námi dával do hovoru o úkolech dnešní české politiky. S ním udržoval přátelství Matějka, záložní důstojník a ještě několik jiných zajatých důstojníků Čechů, kteří vystupovali všude co Češi, zejména když šlo o přestěhování do lepších domů a zlepšení poměrů. Tu v hovoru s velitelem zajateckého tábora zdůrazňovali, že jsou Češi a Slované.

Když přišla rozhodná chvíle, věnovaná přihláškám do Českého vojska, tu kadet Hrabětín přišel do kanceláře batalionu. Byl zřejmě rozčilen a počal zprvu mluvit o věcech zcela všedních, o tom, kdy bude trh v Kirsanovce, a zčista jasna řekl: "Ale raději to vyřídíme hned. Vy jste nám poslali přihlašovací archy do České Družiny, abychom je podepsali. My s tím vším souhlasíme velice vřele. Rakousko nemůže a nesmí dnes existovati, naše staré pergameny musíme podporovati bodáky, ale dejte mně nějaké záruky. Sprostředkujte to nějak, aby mně bylo vyjasněno toto: Já souhlasím úplně s tím, abych co důstojník vstoupil jako prostý voják do armády. Jsem tak demokratický, že nežádám ani odznaků jednoročního dobrovolníka, ale dejte mně záruku, že jakmile česká armáda překročí české hranice, budu povýšen na nadporučíka. Bratranec Brauner pukne zlostí. Kolikrát se mně vysmíval, že jsem jenom kadetem a on poručíkem. Emma, to je zase sestřenice z otcovy strany, ta se s ním dala fotografovat, se mnou se fotografovat dát nechtěla. Ta bude koukat. Ruská důstojnická uniforma je velmi hezká... Tedy tu záruku a já to podepíši... My jsme se vůbec usnesli, že chceme záruky. Večer k vám přijdou kamarádi, a ti vám to vysvětlí. Já tomu rozumím, že vlast je v nebezpečí, dejte mně tu záruku a bratranec Brauner pukne zlostí. A Emma, ta bude teprve vyvádět."

Odešel, a přišel Matějka. První jeho bylo, že mne požádal, abych zavřel dvéře na závoru, neboť to, co mně chce sdělit, jest věcí čistě soukromou.

"Dlouho," řekl, když jsem zavřel, "velmi dlouho jsem přemýšlel o tom, zda-li jsem dosti silný, abych za své přesvědčení, na obranu ohroženého národa, dovedl třebas život nasadit. Odpověděl jsem si, že ano. Jsem jistě nadšen občanskou odvahou a vyzbrojen osobní kuráží, o tom nepochybujte. Ale nemohu si pomoci a pravím to zcela upřímně, že bych rád měl nějaké záruky. Vyučoval jsem primány a sekundány..."

"Teď už budou chodit do quarty a než se domů vrátíme, do quinty," podotkl jsem. "To nevadí," řekl Matějka, "bojím se jen, abych nepřišel o své žáky. Což kdybych se nevrátil? Srdce mne bolí, když si vzpomenu, že mí žáci marně na mne čekají a že mně nebude možno, kdybych padl, vychovat z nich řádné žáky."

"Co vyučujete?" "Kreslení," odpověděl Matějka, "horuji pro umění. Chtěl bych je svým žákům vlíti do srdce, mám tolik poesie v duši, ale dejte mně nějakou záruku, že se vrátím. Slibte mně, dopište mně, že kdyby to špatně dopadlo, že mě dopravíte do nějakého místa, mezi Němce, abych mohl být vyměněn se zajatci po válce, abych se mohl vrátiti ku svým žákům. Chtěl bych je naučit chápat barvy. Na to se u nás doposud neklade důraz. Učil bych je malovat ve žluti a ve fialové a byl bych šťasten. Tedy tu záruku..."

Odešel s vřelým "na zdar". Byl večer, tichý spanilý večer nad asijskými pláněmi a písky. Slunce zapadalo neobyčejně rychle a mně se zdálo, že je mu stydno svítiti na ten tábor zajatců, kde žijí děti země, kteří v tom našem velkém boji chtí záruky, jeden chce být po válce vyměněn s Němci co válečný zajatec, aby mohl učiti malovat žáky středních škol v žluti a fialové a druhý chce tři hvězdičky, aby jeho bratranec pukl zlostí kvůli nějaké Emmě.

A za chvíli na to přišel pan Kubáč. Pan Kubáč již dříve se vyjádřil na našich informačních schůzkách, že není spokojen s Rakouskem, které ho povýšilo průběhem války na praporčíka. Vyprávěl nám, že je Rakousko nevděčné a že měl se stát po bitvě u Gorlice velitelem batalionu na místě nějakého vola von Zedwitz. Byl to člověk, který nevybíral ve výrazech. Říkal například, že u Gorlice Rusové odehnali do zajetí jednoho majora a ještě dvanáct jiných kusů dobytka od štábu 4. divise. "Nemám rád dlouhého povídání," řekl přímo, "dnes jste nám to odevzdali ku podpisu, abychom se přihlásili, a já tak učiním beze všeho, jen když mně bude dána záruka, že to, co dnes mám jako vrchní kontrolor berního úřadu, totéž služné, že mně bude vypláceno i českou vládou po válce. Já chci samostatnost Čech, ale musím dostat záruku, že dostanu také příbytečné. A pak ještě něco mne znepokojuje. Upsal jsem na první rakouskou válečnou půjčku čtyři sta korun. Ať mně váš Svaz dá úpis, že se mně to vrátí. Nechci úroky, neboť nechci kořistiti z toho. A dokud tyto záruky nedostanu, nepodepíši přihlášku do České armády. Těch čtyři sta korun uchránil jsem na záclony. Mám vyhlídnuté záclony jemně zelené trojdílné. Víc nemám s vámi co mluvit. S Bohem!"

Čtvrtým návštěvníkem byl poručík Rázl. Ten vždy se chlubil svou psychologickou jemností ve vyjadřování se a též sám byl velmi uhlazený. Strojil se jako panenka a chodil po těch asiatských planinách v rukavičkách. Chodíval do blízké vesnice a miloval tam dcerušku poštovního správce, nějakou poloarménku.

"Račte dovolit," pravil jemným hlasem, oprašuje lavici, "vedou mne k vám, abych tak řekl, osobní pohnutky. Znáte jistě mou dobrou vůli a logické názory v otázce naší samostatnosti. Jsem pro bezodkladné branné vystoupení Čechů proti Rakousku a mám víru v konečné vyplnění našeho přání. Rád bych vystoupil též a pomohl budovat naši velkou říši, československý stát, ale já dostávám jako zajatec 50 rublů měsíčně. Víte, co stojí dnes v Rusku prášek na zuby, co stojí kartáček na zuby, a víte, co stojí pomáda na vlasy a voňavka heliotrop? Rád bych šel bojovat. Jest to ohromný problém a každý jednotlivec jest nutný a na místě, ale kdo mně nahradí těch 50 rublů, když půjdu jako voják do pole. Nebudu si moci koupit ani obyčejnou pačulovou voňavku, ani prášek na zuby, zkrátka nic. A co si počne Tamara, ta má oči gazelí – co myslíte, nešlo by to nějak udělat, abych takové potřebné věci vyfasoval?"

A rozhovořil se o své Tamaře. Ani jsme nezpozorovali, že přišel přítel Dudárek s listem přihlášených do českého vojska, kterých podpisy sebral po baráku.

Byla toho pěkná řada. A byly to podpisy lidí, prostých občanů, milujících svou vlast tak horoucně, jak ji miluje Srb nebo Belg – bez záruky.

Ti všichni vstupují do české armády bez podmínek. Podmínky se kladou jen nepříteli. A jdou ti hrdinové bez záruky, jako děti staré Sparty. Ti otcové, kteří mají doma děti, jdou bojovat za dobro svých synů, za lepší budoucnost, aby tomu novému pokolení nebyly známy políčky německých důstojníků a nadávky a aby matky těch budoucích generací nevyplakaly si oči při vzpomínce na všechny ty drahé, milé hlavy, které by padly kvůli zcela cizím zájmům nějakých paralytiků z rodu Habsburků a Hohenzollernů.

A co je proti té čestné snaze padesát rublů, prášek na zuby, voňavka heliotrop či gazelí oči slečny Tamary?

---

▲▲▲

 

Povídka z pekla

 Mezi nejhodnější duše v pátém oddělení pro těžké hříšníky patřila dušička policejního ředitele pana Hofbauera.

Náčelník tohoto oddělení, rytmistr čert Přecechtěl, nemohl si ji dosti vynachválit v konferencích satanů. Také obdržela již jakési úlevy a házeli ji do kotlů se sírou jen jednou za měsíc. Ostatní dny poletovala nad kotly a dávala pozor, zdali některé hříšné duše nevystrkují z kotlů hlavu nebo ruce a nohy, aby se trochu ochladily.

Podobné počínání ihned oznamovala dozorcům nad kotly, kteří okamžitě vytáhli dotyčné dušičky rozžhavenou sítí z platinového drátu a dopravili pod elektrické kladivo, které je kovalo do bílého žáru. Pak do nich pustili trhaný elektrický proud a natírali je hnojůvkou z dominikánů, načež je hodili do kotle, kde naříkali jezovité.

Dušička policejního ředitele, která je denuncovala, obdržela pak tu milost, že mohla se po celou minutu dívat na gram pramenité vody v zatavené skleněné trubici nad vchodem ke kotlům s rozpuštěnou sírou.

Ostatní hříšné duše neměly ji rády, a když poletovala nad kotly, stříkaly na ni rozpuštěnou sírou a stěžovaly si na ni samotnému Belzebubovi, když ten jednou za tisíc let přišel na inspekci a tázal se jich, dostávají-li denně řádné porce sublimátu s arzénem.

A tu Belzebub, kterému se líbilo jednání dušičky denuncianta, již popáté vyznamenal ji delší rozmluvou a vždy jí sliboval, že dostane kus ledu k lízání, bude-li se ještě deset tisíc let tak řádně chovat.

Stěžovatele dal pak hodit do kotle kanovníků.

Tak se stalo, že během času žádná duše hříšná nechtěla mluvit s duší policejního ředitele, kromě duše hříšného profesora přírodních věd Narcise.

Ten se sem dostal kvůli nějaké chemické sloučenině, jež vyhodila půl města do povětří i se samotným vynálezcem.

Čerti se jí báli pro její vědecké hovory, i sblížila se s dušičkou pana Hofbauera, která se dívala sice na ni skrz prsty, ale nicméně nechala ji žvanit, co chtěla.

Ostatně i ona požívala úlevy, neboť byla pověřena sestavováním lehce tavitelných smíšenin kovů, v nichž koupali menší hříšníky.

Obě duše bavívaly se tedy, jak se to dalo, obzvláště pak poslední dobou tajemně si obě duše mezi sebou šuškaly a šeptaly.

Duše pana profesora přírodních věd dostala totiž geniální nápad, jak vyrobit tajně několik kapek vody.

Pravila ku své družce, že opírá se o výrok svatého Augustina, že hříšníci půjdou do pekla pro první okamžik tak, jak byli zaživa.

Správa pekla hází je však okamžitě do vařící síry a smoly, poslední dobou do rozpuštěného asfaltu.

A což kdyby je destilovala? Což by se nezískalo aspoň trochu vody?

Mají-li v pekle elektrické kladivo, proč by si nemohli zaopatřit destilační aparát na hříšníky?

Hlavní věcí by bylo nadchnout pro tu myšlenku rytmistra čerta Přecechtěla, ostatní pak přijde samo sebou.

Dušička policejního ředitele byla odhodlána promluvit o tom s rytmistrem jako s náčelníkem oddělení, a také tak učinila.

"Vaše Slovutnosti," řekla tenkým hláskem, "myslím, že nově přibyli hříšníci jsou málo trápeni."

Jeho Slovutnost se zasmušila. "To nám nesmí nikdo říci," řekl přísně náčelník oháněje se vyšívaným ohonem. "Trápíme je podle starých řádů a zvyků. "

"Vaše Slovutnosti," pravila dále dušička denunciant, "nebylo by dobré nově přibylé hříšníky destilovati? Dušička profesora Narcise praví, že je to velmi dobré trápení a že se s hříšníky lépe pobavíte a že jejich nářek bude větší než v papinských hrncích se sírou a smolou nebo s asfaltem. Noví hříšníci lépe vycítí pekelná muka, destilujíce se pomalu, a lépe budou úpěti a řváti."

Náčelník pochválil dušičku, že se tak pěkně stará o své nové druhy, a dal si zavolat dušičku pro­fesora, která vysvětlila mu zařízení destilačního aparátu.

Plán zalíbil se náčelníkovi, i dal zhotovit destilační přístroj pro čerstvé hříšníky, přičemž pomáhaly dušičky hříšných montérů.

První zkoušku udělali s jedním tlustým španělským biskupem.

Chlapík sice mluvíl o svaté inkvizici, toho však málo dbali a zašroubovali nad ním víko destilačního přístroje. Nato pod ním zatopili a španělský biskup se destiloval.

A přes hukot ohně rozléhalo se z kotle úpěnlivé:

"Miserere mei domine, sicut magnam misericor­diam tuam."

"To je ti tady málo platno," zvolala ironicky dušička profesorova, zatímco dušička policejního ředitele toužebně hleděla, brzo-li začne kapat z destilačního přístroje očekávaná tekutina.

Čerti dozorci políčkovali vzadu nějakou sprostou dušičku a pomalu ve velkých kapkách počala kapat z roury přístroje tekutina, již obě dušičky zachycují do dlaně, když vtom přiběhne náčelník oddělení. Obě dušičky strachem rozstříknou tekutinu kolem sebe, několik kapek padne na čerta rytmistra, který s hrozným výkřikem proměňuje se v hořící fosforovou svíčku. Strašný rachot a peklo se kácí.

Ze španělského biskupa obdrželi destilací svěcenou vodu!

Bošilecký farář probouzí se na pohovce a jeho hospodyně strká mu pod nos lahvíčku se čpavkem a volá: "Vzpamatujte se, důstojný pane!" Vedle z pokoje slyšet zpěv jeho pánů bratrů z okolních far.

Důstojný pán dává si vysvětlovat hospodyní, že už vedle dopíjeli poslední láhve, které zbyly po slavnostním obědě na památku znovuvysvěcení chrámu Páně, a on že spadl pod stůl.

Tak ho odnesli sem.

Pan farář tomu dobře nerozumí a usíná poznovu...

▲▲▲

---

Praktikant Žemla

Jakmile se dostal Jan Žemla do státního úřadu, bylo jeho nejvroucnějším přáním zavděčit se panu presidentovi.
Je-li člověk mladý a nadaný, těžko prorazí ve státních úřadech. Jaký tedy div, že praktikant Žemla s hrůzou seznával, že doposud nezískal si přízně pana presidenta.
A přece chtěl být Jan Žemla užitečným státu, který ho živil dvaašedesáti korunami měsíčně. Jako dobrý člověk nereptal.
Tak přešly dva roky a neměl již daleko do skutečného praktikanta. Ta doba těch dalších dvou let uplyne a bude pak skutečným praktikantem. Pak bude mít jen padesát korun měsíčně, tedy o dvanáct korun míň než má jako „neskutečný praktikant“, ale zato titul „skutečného praktikanta“, čímž bude mít zajištěnu, bude-li se dobře chovat, naději na stálé postavení. A zas bude „skutečným praktikantem“ pět let a dveře ráje najednou se mu otevrou. Bude přísahat! Složí služební přísahu a bude skutečným praktikantem prvého stupně pod přísahou.
A hravě pak již uplynou další tři roky.
V té době stane se skutečným praktikantem prvého stupně pod přísahou s nárokem na čtvrtletní výpověď. Během dalších dvou let bude nedefinitivním aspirantem, čekatelem na místo skutečného aspiranta.
Pak bude mu právě tolik let, kdy normálnímu člověku začnou se kazit zuby moudrosti.
Pak ... Pak už jeho fantazie neměla brzdy. Volně v myšlenkách přebíhal všemi stupni hodnostních tříd.
„Pane Žemlo,“ řekl oficiál Makula, „vy se jen díváte do stropu. Díváte se, díváte, jako byste byl panem presidentem.“
A toho dne napsal si praktikant Žemla do černé své knihy první poznámku: „Oficiál Makula vykládal o panu presidentovi, že nic jiného nedělá, než se kouká do stropu.“
Nebyl to špatný nápad s tou jeho černou knihou. Ačkoliv Žemla byl trpělivý člověk, přece uznával, že by mohly být ještě jiné cesty ke konečnému jmenování definitivním aspirantem s výpovědí čtvrtletní.
Stát je živitelem. Ale když se podíváme do takového úřadu, shledáme, že právě živení a kojení lidé nejvíce nadávají na živitele, na stát a jeho zástupce v úřadě.
Za jednoho dne, kdy právě Jan Žemla přemýšlel o té vzpurné povaze podřízených, vznikla v jeho poctivé duši myšlenka založit černou knihu, knihu o hříších personálu, knihu, kde by se zaznamenávaly všechny zlé činy a skutky jeho kolegů z úřadu, všechny špatné posunky, myšlenky a pohyby, všechno to, co lze definovat vzpourou, tajným jednáním, zlehčujícím pana presidenta, představitele, jeho živitele i živitele všech těch, kteří zákeřným způsobem píseň nezpívají, čí chleba jídají.
Bude tam všechno napsáno. Všichni praktikanti, sluhové, aspiranti, definitivní i nedefinitivní, adjunkti, oficiálové budou tam mít svou rubriku.
Jaktěživ nedal si praktikant Žemla tolik záležet na jakékoliv práci jako na pečlivém provedení těchto rubrik ve své černé knize.
A „první poznámku do ní napsal, jak již bylo řečeno:
Jméno: Oficiál Makula. 14. března. Co provedl: Vykládal o panu presidentovi, že nic jiného nedělá, než se kouká do stropu. Jaký dojem činilo to na ostatní personál? Špatný, všichni se smáli, jedině nedefinitivní praktikant Jan Žemla se nesmál.
„Počkej, příteli Makulo!“ myslí si Žemla, „to máš za to, že kouříš a mně nedovolíš kouřit veřejně.“
A v černé knize rostly utěšeně poznámky, které vrhaly prašpatné světlo na úřední disciplínu:
Skutečný praktikant Jurajda s kvartální výpovědí řekl dne 21. března: „Tady aby se člověk zbláznil.“ Všichni s tím souhlasili, jedině Žemla odešel ven na chodbu.
Sluha Karas 21. března řekl polohlasitě: „Aby zde sloužil mezek.“ Kdyby to byli ostatní slyšeli, dělalo by to špatný dojem a mnozí by se smáli. Praktikant Žemla napomenul však sluhu Karasa: „Vždyť nemáte ještě definitivu, pamatujte, co mluvíte.“
Dne 22. března řekl aspirant Klučina: „Pan president je kráva!“ Všichni s tím souhlasili, jen praktikant Žemla neřekl ani slova a hleděl si své práce.
Téhož dne vrchní oficiál Heller mluvil neuctivě o choti pana presidenta: „Viděl jsem tu ochechuli v automobilu s naším starým. Ten by byl rád, kdyby to řidič pustil někam do rybníka. Pak by se s řidičem jistě zachránil.“ Dojem to dělalo na Jana Žemlu, stále nedefinitivního praktikanta, hrozný. Nejvíce se smál sluha Bílek akoncipista Biner. Oficiál Makula pravil: „Dejte pokoj, já už se nemůžu smát.“
23. března. Hovořili mezi sebou praktikanti Kander a Šeba. Šeba hlasitě pronesl několik slov, která zlehčila celý úřední systém. Bylo to něco tak hrozného, že stále nedefinitivní praktikant Jan Žemla zacpal si uši, aby neslyšel tato slova: „Ve státním úřadě mačkají páni ze člověka mladá léta a pak než se dopracuje kýžené mety.“ „Máte pravdu,“ řekl na to praktikant Kander. „Zde člověka neumějí než využitkovat, a zatím jsou oslové.“ Po těchto slovech praktikant Jan Žemla zakašlal a ozval se: „Zde je horko!“ Na to řekli oba hlasitě: „Však by zasloužil pan president, aby se mu důkladně zatopilo.“
24. března. Tohoto dne pohádal se praktikant Žemla s jedním člověkem z úřadu. Ten člověk je pouhý sluha, má dvě děti a nemá definitivu, a přesto dovolil si říci následující: „Pan president myslí, že spolkl celou učenost, zatím však je kus trouby. Poslal mne dnes pro pražský salám a neví, že jedl od Karabce.“ Když pak se stále nedefinitivní praktikant Jan Žemla tázal, co znamená slovo Karabec, bylo mu řečeno, že jest to přepychový koňský lahůdkářský uzenářský krám. Okamžitě vyšel Jan Žemla z kancelářské místnosti, aby neslyšel všeobecného výbuchu smíchu. Za dveřmi slyšel nejvíce se smát adjunkta Klazara, který volal: „Chlap neví, co svačí!“
25. března. Oficiál Peška dělal špatné vtipy a opičil se po panu presidentovi, přičemž napodobil ho skutky i mluvou. Dělal takovou směšnou figuru a říkal: „É, é, é, meine Herren, ja, ja, ja, páni, mně češí, že pracovat, ja, ja, ja, é, é, é, být tüchtig a práci jako dračit!“ Po těchto slovech nastalo všeobecné veselí, kterého se nedefinitivní praktikant Žemla nezúčastnil, poněvadž pilně toho dne, jako vždy jindy, hleděl si odevzdané práce, by s ní byl zavčas hotov a neměl žádných „restů“, jako mají jiní páni z toho oddělení, kteří přicházejí do úřadu přímo z nočních kaváren a jiných místností, kde jistě neslyší poctivého slova.
26. března. Tohoto dne přišel do kanceláře k nám vrchní oficiál Koudelka z čís. 5 a řekl k našemu vrchnímu oficiálovi hlasitě, takže jsme to všichni slyšeli: „Je to přece pravda! Pan president vydržuje si tu slečnu. Včera jsem se náhodou s nimi setkal, když lezli do kočáru. Kdyby se to rozneslo, mohl by být z toho velký skandál. Usmíval se na ni jako filištín ...“
Druhého dne praktikant Žemla upustil svoji černou knihu v kanceláři pana presidenta ...
* * *
„Pan Žemla k panu presidentovi,“ Ozval se u telefonu hlas z kanceláře pana presidenta dvě hodiny po tom.
Rozradostněný Žemla přiběhl celý udýchán. Konečně! Odměna, postup.
„Pane Žemlo!“ řekl pan president, „všechno je hezké, až na to poslední! Člověče! Tohle vy děláte v úředních hodinách? Jste propuštěn ze státní služby. Všechno je hezké, až to poslední! Vy jste se, člověče, připravil o kariéru. Tohle psát místo úředních spisů. Chlape, už ať jste venku ...!“

Humoristické listy - 18. 6. 1909
 

▲▲▲

---

 

Proces s Chámem, synem Noemovým

Soudní referát pravěkého referenta

Neobyčejný zájem vzbudilo v Arubašu pod horou Araratem soudní líčení s Chámem, synem Noemovým, o jehož případu přinesli jsme již před časem podrobnou zprávu. Poněvadž však chceme, aby i ti čtenáři, kteří tenkrát případ ten nesledovali, poznali, oč se jedná, opakujeme stručně:

Praotec Noe, známý mecenáš, po katastrofě ze dne 1. října, když se strhaly rybníky, připlul na své lodi pod Ararat a koupil od vlády pozemek, kde zaměstnával se pěstováním vinné révy na základě nejnovějších výzkumů zemědělských. Jednoho dne, bylo to 12. září minulého roku o třetí hodině odpolední, odebral se Noe se svými třemi syny, Semem, Chámem a Jafetem, do svého vinného sklepa, aby víno vyzkoušel.

Při této příležitosti byl nucen vypít větší množství vína, které počalo účinkovati, když přišel z vinného sklepu. Bylo toho dne parno, a tu Noe odešel do zahrady za svým domem, kdež ulehl pod hrušku do stínu. Vtom přišel jeho nezdárný syn Chám, a poněvadž pan Noe byl jen v košili, počal mu košili tahat z těla tím způsobem, že podolek její snažil se otci přetáhnout přes hlavu. Vtom však přistoupili již synové páně Noemovi, pan Sem a Jafet, kteří zahnali nezdárného bratra Cháma na útěk. Za plotem zahrady nastavilo se průběhem rozepře plno obecenstva, mezi jinými i dámy, které s rozhořčením pohlížely na hnusné divadlo. Přivolaný strážník zatkl pak za hodinu zpustlíka Cháma a odvedl na policii, odkud po výslechu byl dodán do vyšetřovací vazby pro přečin proti mravopočestnosti. Včera, dne 7. ledna, zodpovídal se před senátem, jemuž předsedal soudní rada Melechenech.

Líčení bylo nutno konat v porotní síni, poněvadž místnosti senátu nijak nestačily pojmouti všech posluchačů, mezi nimiž bylo hojně dam.

Obžalovaný Chám byl přiveden dvěma dozorci.

Vyšetřovací vazba nijak na něho nepůsobila, a jak řekl Noe soudním referentům v žurnalistickém pokoji, spíše jeho zpustlý syn ztloustl, nežli zhubeněl.

Líčení zahájil předseda senátu výslechem obžalovaného, který na dané otázky odpovídal zvučným hlasem.

Vyšlo najevo, že obžalovaný byl již trestán, a to ještě před potopou světa, pro svatokrádež. Ukradl obětního býka a snědl s několika svými kamarády. Podruhé byl trestán pro urážku na cti před rokem. Jeho obhájce navrhuje nato, aby bylo konstatováno, že Chám byl z mládí zanedbán a špatně vychován.

Pan Noe se proti tomu rozhodně ohrazuje. Je sice pravda, že při potopě světa, kdy strhaly se v horách rybníky, neměl času hocha tak vychovávat, jak si vlastně přál. Nicméně snažil se popřípadě i bitím vštěpovat mu zásady mravnosti. Bohužel Chám přišel do špatné společnosti po potopě světa. Kamarádil s uličníky, kteří zůstali naživu, a již jako čtrnáctiletý hoch mluvil neslušné věci a nadával.

Na otázku, jak nadával, pravil pan Noe, že obyčejně nadal sviní, pasáků a podobně. Zato však Sem a Jafet byli vzornými dětmi.

Obhájce klade pak ještě panu Noemovi otázku, zdali posílal Cháma do školy. Pan Noe omlouvá se, že nemohl kvůli potopě. Cesty nebyly ještě vyschlé, a kromě toho se tenkrát utopili všichni učitele obecních škol. Zachránil se jediný učitel z měšťanky a ten hrůzou zešílel.

Obhájce: "Proč jste tedy, pane svědku, nevzal Chámovi domácího učitele?"

Svědek: "Domácí učitelé utopili se také všichni." (Vzrušení.)

Obhájce: "Jako inteligentní člověk měl jste sám vštěpovat mu zásady mravnosti."

Svědek povznešeným hlasem: "Prosím, slavný soude! Zajisté je každému známo, co práce mně dalo, než jsem zachránil lidstvo před vyhynutím, a kolik nocí jsem probděl na modlitbách, kolik dnů jsem sháněl zvířata do své lodi." Obrací se k obhájci:

"Myslíte, pane doktore, že jest tak lehké nosit tygry na loď? A přitom ještě starat se o vychování tohoto uličníka?"

Chám volá na svého otce: "Starý opilče!" Je na­pomenut předsedou a opět usedá s cynickým úsměvem.

Předseda senátu k panu Noemovi: "Dobře, pane Noe, ale o jednu věc se zde jedná: Nepozoroval jste snad někdy na obžalovaném známky duševního zatížení?"

Svědek: "Mohu vás ubezpečit, že Chám pochází z. rodičů úplně zdravých. Jeho dědeček Metuzalém přelezl ve věku šesti set sedmdesáti let Himálaj úplně při zdravém rozumu. Pokud se týče mé choti, jest žena zdravá, která ho porodila ve tři sta osmadvaceti letech taktéž při úplně zdravém rozumu."

Poté bylo pokračováno ve výslechu Cháma.

Předseda senátu: "Poslyšte, obžalovaný, čtvrté boží přikázání není ještě tak staré, abyste si ho byl nezapamatoval. Policie přece nechala nalepit plakáty s desaterem božích přikázání. V předběžném výslechu jste udal, že umíte číst, poněvadž vás tomu naučila matka z dlouhé chvíle (vzrušení), a nyní vrtíte hlavou, že jste čtvrté přikázání boží nečetl. Vůbec zaplétáte se do samých podivných výmluv. Odpovězte krátce: Shrnul jste svému otci, panu Noemovi, košili přes hlavu?"

Chám: "Ano, učinil jsem tak, poněvadž otec je nenapravitelný alkoholik!" (Ohromné vzrušení.) Pan Noe zakrývá si tvář a volá: "Mé šediny, pá­nové!"

Předseda přísně: "Poslyšte, obžalovaný, i kdyby byl pan Noe úplně cizí člověk, jistě si toho nezaslou­í, aby byl nazván alkoholikem, ale teprve ne, když je vaším otcem." (Vzrušení.)

Paní Noemová volá z galérie na obžalovaného:

"Ty syčáku!"

Předseda pokračuje: "Nuže, obžalovaný, vyličte upřímně celou věc. Co jste si vlastně myslel v tom okamžiku, když jste panu otci stahoval košili přes hlavu?"

Chám: "Nic."

Předseda: "Slyšte, obžalovaný, vlastního otce jen tak pro nic za nic neobnažujeme, to jest nabíledni. Jistě jste to učinil s rozvahou a úmyslem. Doznejte upřímně všechny své myšlenky a posloužíte jistě sobě. Nedá se přece myslet, že jste zčistajasna, bez rozpaku tahal otci košili přes hlavu, využitkovav jeho hlubokého spánku."

Veřejný žalobce: "Věděl jste též, že chodí kolem mnoho lidí?"

Chám: "Věděl."

Obhájce: "Poslyšte, pane Cháme, nebyl jste tenkrát opilý?"

Chám: "Nebyl, zato však otec byl opilý pod obraz boží. Opakovalo se to příliš často a choval jsem obavy, aby vítr neodhalil otci košili, proto jsem mu ji chtěl úplně stáhnout z těla." (Veselost.)

Předseda: "Obžalovaný, vy máte nejmenší příčiny, abyste ještě dělal špatné vtipy. Váš otec celým svým životem si jistě nezaslouží takových infámií. Měl byste být hrdým na svého otce."

Paní Noemová volá na obžalovaného: "Přijde to do bible, uličníku!"

Obhájce k Semovi a Jafetovi: "Pánové, řekněte mně, proč vy jste otce opustili a zanechali pod stromem. Měli jste přece, když jste viděli, že váš pan otec spí na veřejném místě jen v košili, svého pana otce přikrýt, a v tom případě, když již byl odkryt, zakrýt alespoň kapesníkem. Vy však jste nechali pana Noema obnaženého až do příchodu soudní komise." (Velké vzrušení.)

Svědek pan Sem: "Neměli jsme kapesníků, poněvadž jsme byli také jen v košili, jak jsme přišli z vinic."

Obhájce: "To je divný pořádek."

Pan Jafet: "Zakazuji si, pane doktore, abyste nás napomínal. Poměry naše nedovolily koupit si ještě druhé spodky, a poněvadž to bylo ve všední den, nešli jsme proto ve svátečních podvlékačkách!"

 

Svědci ustupují. (Chám se ironicky usmívá) Veřejný žalobce: "Nesmějte se, obžalovaný, tak vážné věci. Jest to dokázáno, že jsou vaši bratři zcela řádní hospodářští lidé, kteří se snaží vyjít se svými příjmy. O vás naproti tomu je dokázáno, že žijete nad své poměry. Tak kupříkladu máte troje spodní kalhoty a nosíte je veřejně i ve všední dny. Jste lehkomyslný, jste už přes dvě stě padesát let bez zaměstnání a čtyři sta let musí vás otec živit. Při potopě světa pomáhal jste tajně největším tonoucím darebákům do lodě, a abyste měl na ně místo, vyhodil jste z lodi několik vzácných párků pravěkých zvířat, která tím vyhynula. Kromě toho vydalo vám četnictvo a obecní úřad velmi špatné svědectví. Vedete nemravné řeči, nenecháte žádnou dívku na pokoji."

Pak se čtou protokoly soudních lékařů, ze kterých vychází najevo, že Chám je individuum perverzně zatížené, jevící náklonnost k sexuálním perverzitám.

Obhájce: "Vzhledem k tomuto výroku pánů znalců navrhuji, aby pan Chám byl dán na pozorovací kliniku do ústavu pro choromyslné."

Veřejný žalobce se proti tomu ohrazuje.

Paní Noemová volá z galérie: "Jen ho zavřete, syčáka!"

Soud odebírá se k poradě a vrací se za půl hodiny. Předseda senátu oznamuje, že soud vyhověl návrhu obhájce a líčení se zatím na neurčito odročuje.

Tím skončen prozatím zajímavý proces, ku kterému se jistě opět vrátíme. Podotýkáme ještě jen něco: V zájmu zdravotnictví je, aby posluchačstvo neplivalo z galérie dolů. Jak k tomu dole sedící přijdou, aby na svých vlasech odnášeli si bacily domů. Doufáme, že toto postačí, aby všude dole byla postavena plivátka.

 

 

---

 

▲▲▲
První den po korunovaci
Královská albánská tragedie

Nový panovník albánský, dosazený velmocemi, se právě probouzí. Jest jitro po jeho korunovaci. Má trochu těžkou hlavu po šampaňském a hledá elektrický zvonek, aby zazvonil na komorníka. Nemůže však zvonek najít, jde tedy k oknu a volá na nádvoří: „Hej, lidé, pojďte sem!“
Za chvíli objeví se dvorní ceremoniář.
Nový albánský král: Chtěl jsem zazvonit na komorníka, ale nemohl jsem zvonek najít.
Ceremoniář: Toť trapná záležitost, Vaše Veličenstvo, bohužel musím vám říci úplnou pravdu. Zvonek jest ukraden.
Albánský král: A proč místo vás nepřišel potom komorník?
Ceremoniář: Jest to v jisté souvislosti s tím zvonkem, Vaše Veličenstvo. V noci nemohli najít narychlo provaz, proto použili drátu elektrického vedení z vašeho pokoje, aby na něm mohli pověsit vašeho komorníka.
Albánský král: A proč, proboha?
Ceremoniář: Zapáchal prý Evropou a potom hlavně kvůli tomu, že nepozdravil večer náčelníka lupičů Mezniho beje, kterého Vaše Veličenstvo ráčilo u příležitosti včerejší korunovace hned ráno pustit z vězení na svobodu.
Albánský král: Proboha, co mám dělat?
Ceremoniář: Vaše Veličenstvo, račte se prozatím obléknout. Zavolám domorodého komorníka. (Po chvíli se vrací.) Vaše Veličenstvo, musím vám sděliti, že domorodý komorník utekl. Při té příležitosti podařilo se mu vzít s sebou korunovační klenoty!
Albánský král: A což stráž, která je hlídala?
Ceremoniář: Utekla s sebou. — Neplačte, Vaše Veličenstvo, na všechno to si zvyknete.
Albánský král: Myslíte, abych se tedy dal obléknout?
Ceremoniář: Zkusit to rozhodně můžete, Vaše Veličenstvo, zavolám dvorního lokaje, aby přinesl šaty.
(Dvorní lokaj přichází. Nese jen vestu.)
Dvorní lokaj: Allah opatruj po staletí Vaše Veličenstvo ale šaty jsou pryč, boty jsou pryč. Mluví se všeobecně o tom že v botech Vašeho Veličenstva chodí již od rána Barab paša, náčelník domorodého četnictva, a že byl již v mešitě, aby poděkoval Allahovi za tu milost, že může řízením Proroka chodit v botách prvního albánského panovníka. Jen vestu jsem našel, neboť vesta jest vynález čaroděje, říká se všeobecně. Vestu vynašli Němci, Vaše Veličenstvo.
(Ozývají se výstřely venku. Král se táže, co to znamená, a posílá dvorního ceremoniáře, aby se podíval, co se děje.)
Dvorní ceremoniář (vrátiv se za chvíli, radostně): Potěšující zprávy, Vaše Veličenstvo. Obyvatelstvo uspořádalo slavnostní střelbu na počest Vašeho Veličenstva. Bohužel nedopatřením vystřelili salvu naproti tělesné stráži Vašeho Veličenstva u vchodu paláce, takže již v tuto chvíli raduje se celá tělesná stráž v Mohamedově ráji s nejkrásnějšími huriskami.
Albánský král (temně): Mohl bych mluvit se svou manželkou?
Ceremoniář: Prozatím bych to Vašemu Veličenstvu nedoporučoval, neboť ranní vzduch v našich albánských horách nad Tiranem jest příliš ostrý. Kromě toho nedoporučoval bych Vašemu Veličenstvu mít nějaký spor s naším ministrem vojenství, který našel ve své královně takového zalíbení, že ji unesl do hor.
(Albánský král omdlí, a když se probudí ze mdlob, zpozoruje v bezprostřední blízkosti velkou ohnivou záplavu.)
Dvorní ceremoniář: Neračte se vyrušovat, Vaše Veličenstvo, toť jenom slavnostní osvětlení na vaši počest za bílého dne. Právě vám zapálili palác nad hlavou.
Albánský král (divá se z okna na zahradu, při čemž se mu kolena třesou): A co je to za strom, ozdobený prapory s albánským orlem?
Dvorní ceremoniář: Ten strom je určen pro vás, Vaše Veličenstvo, a bude se jmenovat: „U prvního albánského krále“. (S poklonou nabízí mu rámě.) Račte nastoupit, Vaše Veličenstvo…
(Opona milosrdně padá.)

Svět společenský 2/15, 8. 5. 1913

---

▲▲▲

 

Před užšími volbami na Vyšehradě

 

"Nikoliv," pravil člen volebního výboru strany sociálně demokratické na Vyšehradě k zástupci volebního výboru mladočeského.,,A mějte proboha rozum, tisíc korun je příliš málo. Za tu cenu, kterou nabízíte, při nejlepší vůli nemůžem říct: ,Kdo je organizovaný sociální demokrat, volí Metelku.' Tak nízko neklesneme. Co je to tisíc korun? Máček, drobný máček. Dnes máme všeobecné právo hlasovací. A co je tisíc korun proti všeobecnému hlasovacímu právu. Tisíc korun! Kdo to jakživ viděl, aby někdo měnil přesvědčení za tisíc korun. Nikoliv! Vězte, pánové, že politické přesvědčení je soukromým majetkem občanů, že nedá se koupit za .. ."

"Tisíc pět set korun, a nehádejme se!" ozval se mladočeský delegát.

"Nikdy!"

"Tisíc šest set korun a pět hektolitrů piva! Dejte si říct, Metelka je znamenitý pracovník v oboru českých menšin."

"Nikoliv, ještě jednou nikoliv," řekl druhý člen volebního výboru strany sociálně demokratické, "buď jak buď! Nepopíráme, že Metelka - ale pře­svědčení politické! Prodat se, nikdy! Sami máme tři tisíce korun výloh s první volbou. Pak uvažte, že naše hlasy mohou rozhodnout, a vy říkáte tisíc šest set korun a pět hektolitrů piva. Počítáme-li s tisíci našimi voliči, nepřijde na jednoho voliče ani půllitr piva. A myslíte, že za půllitr piva někdo z našich sociálních demokratů změní své smýšlení a uvede v posměch celou československou sociální demokracii, aby každý mohl ukázat prstem na naše lidi a říct: ,Ti chlapi za půl litru piva změnili své smýšlení!' Nikdy! My sociální demokraté víme, že je nečestno poctivých lidí za půllitr piva měnit jako košili politické přesvědčeni. Jindy jste nám dávali víc a nezáleželo příliš na nás. Našinec často trpí nouzi a hlad, je ujařmován kapitálem, ale štít si poskvrnit za půllitr piva! Víte, co mluvíte?! Tisíc voličů sociálně demokratických, a chtít s pěti hektolitry naráz změnit jejich politické smýšleni. Občane! Vaše strana mladočeská neskládá se už z kavalírů jako dříve. A pak tisíc šest set korun. Že se, občane, nestydíte! A to byste snad chtěli mít ještě články v Právu lidu? Vy zapomínáte, že politické přesvědčení je něco svatého, velkého. Běda těm, kteří za mizerný groš se prodají i se svým politickým přesvědčením. Jeden tisíc šest set korun! Aby vás čerti vzali! Tak se na nás nechodí!"

"Řekněme tedy," pravil zástupce mladočeského volebního výboru, "že osm hektolitrů piva a tisíc osm set korun!"

"Pane," odvětil jiný člen sociálně demokratického volebního výboru, "vidím, že je vaše strana v úpadku. To by se dalo koupit tisíc sociálně demokratických voličů za osm hektolitrů? Na jednoho by přišlo něco přes půldruhé sklenice. Fuj! Volit se stranou měšťáckou, když dostanu za jedenáct krejcarů piva."

"A pak," řekl povýšeným hlasem propadlý kandidát Job, "pak považte, že nás volby stály dosud hnedle dvakrát tolik, než nám nabízíte. Měli jsme plakáty, voličové, agitátoři, pivo a dršťková polévka. Rum, cigarety a doutníky. U nás se nejde volit ve fiakru jako u vás měšťáků. Vy se napijete dle libosti třebas každý den. U nás ale jen o volbách. Nějaký ten páreček nebo kousek ovaru, pár piv, a pak se teprv jde. A pak se volí z přesvědčeni. A to přesvědčení nedá se vynutit osmnácti sty korunami a osmi hektolitry piva. To by byl laciný charakter. Odírají nás páni po celý rok a teď byste chtěli nás tak odřít? Nikoliv! Jako mohutná vlna poneseme s sebou čistý politický štít. Že dáte dvacet set korun a o pivo že se dohodneme? Nikdy! Štít politický je něco vznešeného a nesmí na něm stát dvacet set korun. Takový pakatýlek! Není přece možná, aby strana bohatých lidí, jako je vaše, tak dalece klesla, aby nám nabízela mizerných dvacet set korun. Na vašem místě bych mluvil jinak. My to zadarmo nechceme! Nerač­te se zlobit. Byla by to jen jakási provize."

,,Ale dovolte, pánové," ozval se zástupce mladočechů, "náš politický čistý štít neuznává žádné provize. Nám je politické přesvědčení stejně svatým jako vám. Neuznáváme politického kšeftaření. Kdo se dá koupit, je padouch. A proto my nenabízíme vám onu sumu, abyste snad zradili své politické pi'esvědčení. Strana Eduarda Grégra je toho daleka! Straně Barákově je politické přesvědčení drahé a svaté. Víc ale než dva tisíce pět set korun nemůžeme dát. Pokud se týče piva, dáme dvacet hektolitrů na dobrý účel. Pamatujte, že volíte muže, který je školním radou a získal si ohromných zásluh .. ."

"Právě proto byste mohli dát víc. Pětadvacet set korun! Sociální demokracie je strana pevného charakteru, strana solidní. Nesmlouvá zbytečně, poněvadž je jí svatým politické přesvědčení každého."

"Zajisté," řekl delegát mladočeského volebního výboru, "my ctíme přesvědčení jednotlivce, my děláme, co můžeme. Kolik vlastně chcete?"

"Vy nás chcete podplácet? Nikdy! Pět tisíc korun a co se sní a vypije. Nedáme se zotročit! Nemůžeme ničeho slevit! Naši voličové nedají si ústa zamazat medem."

"Dáme čtyři tisíce korun," zasténal mladočeský delegát, "vy nás ždímáte."

"Marné řeči, pět tisíc a co se sní a vypije. Politická čest nedá se koupit."

"Čtyři tisíce pět set, ale víc už nemohu dát, bůh je můj svědek. Považte, že Metelka je jeden z nejlepších českých lidí!"

"Čtyři tisíce pět set? Vy jste se zbláznil, občane!

Přidejte těch pět set a bude to odbyto. Napíšeme vám stvrzenku na pět tisíc pět set korun a pět set korun budete mít sám v kapse."

"Nu tedy platí. Dáme pět tisíc korun, ale jen proto, že dr. Metelka je výborný Čech. Kvůli pěti stům korun se přece nerozejdeme. Vždyť je to propříště .. ."

"Vyšehradská volba naplňuje mě hrdostí," pravil po volbách dr. Metelka, "je vidět, co zmůže nadšení .. ."

 

 

---

▲▲▲

Psychiatrická záhada

 

I

Bylo kolem druhé hodiny noční, když pan Hurych vracel se ze schůze abstinentů, odbývané v jedné restauraci na Malé Straně. Schůze tato protáhla se proto tak dlouho, že v ní byla probírána rezignace předsedy, který byl zapleten do ošklivé aféry. Byl totiž usvědčen, že v jedné restauraci vypil sklenici plzeňského. Jako čestný muž odstoupil.

Pan Hurych šel tedy domů po Karlově mostě.

Šel s blahým vědomím, že pracuje pro dobro lidstva. Ve svém žaludku cítil sice doposud chlad sodové vody, ale trochu výše, tam tlouklo teplé, vřelé filantropické srdce, které málem bylo by ztučnělo, kdyby mu byl lékař nezakázal pít pivo. Tak byl půl roku abstinentem, vrhl se odhodlaně do boje proti alkoholu, stal se jednatelem spolku abstinentů, předplatil se na Zájmy všelidské, učil se esperantu a jedl zeleninu.

Úvahy jeho přerušil výkřik na řece. Byl to patrně jeden z oněch křiků za noci, jež milují mladí básníci a které jim vynášejí šestnáct haléřů, neboť tolik se platí za řádek s výkřikem, tajemným, neznámým, plynoucím od řeky v nočním tichu.

Pan Hurych naklonil se dolů přes zábradlí mostu a zvolal ku hladině Vltavy, pln neblahého tušení:

"Přejete si něco?"

Nic chytřejšího mu přítom nenapadlo v okamžiku, kdy jeho lidumilné srdce naklánělo se z mostu.

V té době, kdy pan Hurych díval se pátravě dolů do vody, kráčel po mostě směrem k Malé Straně kadeřník Bílek.

Byl to pán, jenž sice nebyl abstinentem, zvláště toho dne, ale který měl ne méně šlechetné srdce, prodchnuté pravou láskou k bližnímu jako pan Hurych, srdce zlaté a obětavé.

Bystrým zrakem rozeznal, že pan Hurych naklání se podezřele z mostu. Pan Bílek byl muž činu. Tiše jako kočka přiblížil se rychlostí rysa zezadu k panu Hurychovi, chytil ho za ruce a pokoušel se strhnout ho k zemi. Pan Hurych však nelenil, chytil neznámého muže za krk a za volání "Patrol!" zápa­sili oba šlechetní mužové spolu, zatímco kadeřník křičel: "Uklidněte se, proč byste si zoufal?"

Policejní hlídka sem běžela klusem a pan Bílek, drže ze všech sil pana Hurycha v náruči, volal jí vstříc udýchaně: "Pánové, tento pán chtěl skákat do řeky a já ho zachránil!"

Pana Hurycha zmocnily se nyní čtyři zkušenější ruce, vzaly ho pod paží a jeden ze strážníků otcovským hlasem jal se panu Hurychovi rozmlouvat sebevražedné myšlenky.

Pan Hurych překvapen touto situací křičel jako v hysterických záchvatech: "To je mýlka, pánové!"

Nato se dal do podivného, nuceného smíchu a opakoval: "Mýlíte se, pánové, já opravdu neskočil do řeky."

Šlechetný kadeřník šel vzadu a přerušoval ho:

"Já už několikrát zachránil lidem život, když chtěli skákat do řeky, ale nikdo se ještě tak zuřivě nebránil jako vy. Je vidět, že jste strašlivě rozčilen. Vždyť jste mně roztrhl vestu."

Pak hučel do pana Hurycha druhý strážník:

"Můj bože, kdyby člověk pro každou malichernost měl si brát život! Všechno zas bude lépe! Ať byla příčina vašeho rozčilení jakákoliv, všechno se zas napraví. A uvidíte, až ráno vystřízlivíte, že ten svět je přece jen hezký."

"Svět je krásný," mluvil do pana Hurycha strážník po pravé straně, "kdyby každý, když mu vleze něco do hlavy, chtěl hned skákat do vody, musil by se každý druhý člověk utopit."

Pan Bílek tahal přitom za kabát pana Hurycha a důrazně dodával: "Abyste věděl, kdo vám zachránil život, vzpomeňte si, až vystřízlivíte, že se jmenuji Bílek a jsem kadeřník ze Smíchova."

Pan Hurych počal opět hystericky volat:

"Prosím vás, pánové, pusťte mne, vždyť já neměl nic v úmyslu, já se jen nahýbal přes zábradlí, poněvadž se mně zdálo, že dole na řece někdo volá."

"Prosím vás," vyvracel mu to kadeřník, "vy že jste nechtěl skákat? Já mám, pane, zkušenosti. Jak se na někoho kouknu, vím hned, chce-li skákat nebo ne. Pane, kdybyste byl nechtěl skákat, nebyl byste se tak zuřivě bránil. Až si na to ráno vzpomenete, poděkujete bohu, že mne strážný anděl vyslal vám do cesty."

Pana Hurycha přešla již trpělivost, otočil se dozadu a vmetl šlechetnému a obětavému muži do tváře několik hrubých urážek.

Pan Bílek zarmouceným hlasem počal vykládat strážníkům: "To má člověk za svou dobrotu! Až ten pán ráno vystřízliví, zastydí se za to, jak se odměňuje svému zachránci."

Pan Hurych učinil pokus vrhnout se na kadeřníka, ale ustal, když mu strážníci sdělili, že by poslali pro truhlu. Blízko policejního ředitelství pokusil se naposledy vyjasnit situaci a řekl: "Vy mně tedy nevěříte? Zapřísahám vás, že je to náhoda."

"Jen se uklidněte," konejšili ho strážníci, "až se vyspíte, až se vám to vykouří z hlavy, budete se zcela jinak dívat na život."

"Pro Ježíše Krista," zabědoval pan Hurych.

II

Je celá řada duševních chorob, které provázeny bývají sebevražednými pokusy, jako například paralysa progresiva, paranoia, melancholie, různé druhy mánií, hysterií a psychóz.

Policejní lékaři přivolaní k zachráněným sebevrahům užívají tázacího systému jako nejdůležitější psychiatrické pomůcky.

Odpovědi, které zachránění sebevrazi dávají, jsou lékaři vodítkem k rozpoznání druhu duševní choroby, které vždy bývají provázeny zmateností pojmů a představ. I v tomto případě povolán byl policejní lékař, aby prozkoumal duševní stav pana Hurycha.

Než se však dostavil, vyslechl úřadující strážmistr obětavého kadeřníka a sepsal s ním protokol.

Nezdržel se též, aby panu Hurychovi nerozjasnil pochmurnou náladu poukazem na rozkoše, které svět poskytuje.

"Bude všechno zase dobře, pane, všechno se urovná, i je-li v tom nějaká nešťastná láska. To se poddá. Vždyť se říká: Pro jedno kvítí slunce nesvítí! Až vystřízlivíte ráno, půjdete pěkně poděkovat panu Bílkovi, že vám zachránil život. A jsou-li v tom rodinné nesváry, odstěhujte se, neberte to tak vážně. A jsou-li v tom snad finanční nesnáze, já přece nemohu vidět do vašich poměrů, tu poctivý člověk se uživí. Práce člověka jen šlechtí."

A co na to odpovídal pan Hurych? Zakrývaje si rukama tvář, volal: "Pro Ježíše Krista, vždyť já to nechtěl udělat!"

Potom zase do něho hučel pan Bílek: "Já jsem kadeřník Bílek ze Smíchova, mně se můžete přiznat, co vás k tomu vedlo."

Pan Hurych dal se do pláče.

III

Přišel policejní lékař a řekl: "Přiveďte sem vyšetřovaného!"

Přivedli pana Hurycha. Tvář jeho byla vyděšena, pysky měl bledé, vlas rozcuchaný.

"Proč jste chtěl skákat do řeky?" "Přísahám, že jsem nechtěl."

"Nezapírejte, dokazuje to pan Bílek i páni strážníci. Když vám zachraňovali život, zuřivě jste se bránil."

"To je strašné," zabědoval pan Hurych. "Řekněte mně, proč slunce zapadá!" "Proboha vás prosím, pane doktore!" "Znáte nějaké svobodné státy v Asii?" "Prosím vás, pane doktore!"

"Kolik je šestkrát dvanáct?"

Ale tu pan Hurych se již nezdržel, a místo aby řekl: "Sedmdesát dva," vlepil policejnímu lékaři nehorázný pohlavek.

Ráno ho odvezli do blázince, kde je ošetřován již půldruhého roku, poněvadž doposud u něho lékaři nezjistili vědomí duševní choroby, což dle psychiatrie jest známkou zlepšení duševního stavu.

 

---

▲▲▲

 

REELNÍ PODNIK

 

S nebožtíkem Mestekem seděl jsem na lavičce v parku na Karlově náměstí.

Mestek, majitel blešího cirkusu, byl v náladě velmi stísněné, poněvadž dospěl k tomu názoru, že se blechy nedají více drezírovat. Nedávno stihla totiž jeho bleší cirkus katastrofa. Nějaký opilý pán, veden utkvělou představou, že je to podvod, vnikl do boudy, a aniž by se přesvědčil, rozsekal holí krabici s cirkem. Cvičené blechy ocitly se na svobodě, zbaveny tahání malých, mikroskopických papírových vozíčků. Zničeno bylo i kukátko se zvětšující čočkou. Na dně krabice zůstala rozplácnutá mrtvola blešího samce, prvotřídního umělce, který byl duší cirkusu. Mestek říkal mu něžně “Františku”. Mrtvola umělce byla ztotožněna pod zvětšovacím sklem a poznána dle toho, že mu scházela jedna noha, což ostatně patří k tajemstvím cirkusu. Takovým umělcům se trhají nohy, aby příliš neskákali a nerušili ladný průvod v bleším cirkusu.

U mrtvoly umělce zůstala jedině jedna blecha s přeraženýma nohama a převrhnutým vozíčkem, do kterého byla zapřažena.

“Myslel jsem,” povzdechl Mestek, “že ji vyléčím, ale nevedlo to k ničemu. Pepina chřadla. Tak jsem ji nakonec zamáčkl.”

Mestek mluvil chvíli o lásce Pepiny a Františka, jak provázel vždy blešáka, když tancoval, obdiv malé blechy.

“Nikdy v životě,” řekl Mestek, “neshledám se více s tak inteligentními tvory. Dnešní pokolení blech je degenerováno. Blechy zblbly. Staly se nechápavými. Může též být, že se u nás objevila nová rasa bleší. Koupil jsem nedávno od sluhy v staroměstské útulně plnou lahvičku blech, ale ani jedna se nehodila. Měl jsem blechy z policejního ředitelství, z několika sirotčinců, blechy z penzionátu Šťastný domov, z penzionátu Elišky Krásnohorské, blechy z polepšovny, z několika kasáren, blechy ze zastaváren, blechy z několika hotelů, z Karolina i Klementina, blechy z Vyšší dívčí školy a Výrobního spolku, z Emauzského kláštera, a všechny ty blechy byly neschopnými tvory. Našel jsem, pravda, dvě tři, které by bylo možno nazvat nadanými. Byly však lajdačky. Nelákala je kariéra. Utekly, nedbajíce, že je čeká jasná a velká sláva. Nové mladší pokolení blech nikdy se nevykáže ani Františkem, ani Pepinou. Hodnotu jejich nelze vysloviti krátkými slovy - zde platí jen ctíti a obdivovati … ”

Upadli jsme opět do melancholie a před naším zrakem vynořila se triumfální cesta s bleším cirkusem po Čechách, po Moravě, s krátkým zájezdem do Uher, odkud nás vyvedli maďarští četníci na hranice, spatřujíce v bleším cirkuse skrytou panslavistickou propagandu.

Na některých místech na Moravě házelo nám duchovenstvo klacky pod nohy.

Řekl mně to farář v Helštýně, když jsem ho šel zvát na představení našeho blešího cirkusu: “Nemohl bych svým věřícím doporučiti váš podnik, který vám nemůže přinésti božího požehnání, neboť drezírovat blechy příčí se lidské přirozenosti. V klášteřích středověku, jak píše opat Anselmus, blechy, štípajíce v noci mnichy a nedávajíce jim usnouti, upozorňovaly je, aby nespali a dnem i nocí Boha chválili.”

“Vy tedy považujete blechy za posvátná zvířata?” řekl jsem, “pak vás mohu ubezpečit, že v našem cirkusu máme potomky těch blech, které štípaly Jezulátko v betlémském chlévě.”

Tenkrát jsem se s ním popral, zboxoval jsem ho, ale nakonec musili jsme s bleším cirkusem odejít do hor, poněvadž farář poštval proti nám celý kraj až po Valašsko.

Chvíli tichých vzpomínek vyrušil Mestek:

“Je-li člověk trpělivý a podnikavý, musí zvítězit nad lidskou hloupostí. Je třeba jen umět všechno chytře vzít v ruce. Nezáleží na tom, jestli člověk namaluje kachnu, ale na tom záleží, přesvědčit lidi, kteří se jdou na to podívat, že to není kachna, ale jaguár. Nezdařil-li se jeden podnik, musí se zdařit druhý, třetí.”

“Lidi jsou volové,” pokračoval ve své filosofii, “čím větší pitomost nebo hloupost, tím více lidí sáhne do kapsy, aby se také mohli na to podívat. Jest třeba nových překvapení pro lidi. Jak o tom soudíte ?”

“Myslím,” řekl jsem, “že je velice málo samostatných lidí v úsudku. Kdo má svůj určitý vlastní náhled, nejde se obyčejně tam podívat. Naše podniky plnilo obecenstvo, které věřilo, že uvidí všechno, co jsme jim nabízeli uvidět. Pamatujete se na našeho netopýra, kterého jsme chytli na Bohdalci a kterého jsme vydávali za létající ještěrku z Austrálie? A každý nám dal ten šesták, aby to viděl. Nebo pamatujete se, že se lidé rvali před naši boudou o lístky, aby uviděli mládě hroznýše, které zardousilo anglického místokrále v Indii? A byla to docela mladá užovka. A pamatujete se, co bylo lidí, když nám Pepíček Vaněk z Košíř dělal orangutana z ostrova Bornea?”

“To byl syčák,” poznamenal Mestek, “jak bych se nepamatoval. Před tím posledním představením chtěl na nás dvacet korun, že nebude za patnáct korun ku stravě dělat orangutana. A vydělal si, chlap, přece pěkné peníze s ovocem, s cukrovím, které mu lidi házeli do klece. Schovával si to vždy do rohu a pak to, když jsme večer boudu zavřeli, šel prodávat té hokynářce naproti. Proto jsem mu nechtěl přidat. On se dopálil a uprostřed představeni počal jako orangutan zpívat ‘Na radlické silnici’. To byla panika! Tenkrát nás vypověděli z Tábora. Lepší se nám to povedlo s mumii anglického krále Richarda III., a byla to přece jen stočená skopová kůže. Na tu nám přišli až za půl roku. Vy jste nad tou skopovou kůži báječně řečnil: ‘Zde vidíte představitele z největších a nejhroznějších zrůd, jaké kdy královské trůny nosily. Tento král padouch, jehož zrůdnost tělesná učinila obludou a příšerou, brodící se v krvi přečetných zločinů, a který překvapoval samotného Shakespeara svou úskočnou krvelačností, tento královský netvor jest vysušen a dovolujeme si ctěnému obecenstvu ukázati ve způsobě mumie, konzervy … ‘”

“Pak nám Richarda III.,” řekl jsem, “jeden okresní hejtman zkonfiskoval. ”

“Je ale z toho vidět,” rozumoval dále Mestek, “že je na světě všechno možné. Já bych se chtěl vsadit, že více než polovina obyvatelstva na zeměkouli je živa podvody všemožného druhu. Záleží teď jenom na tom, vymyslit si něco nového, co bychom ukazovali obecenstvu. Uchystat mu malé překvapeni. Zbláznit ho do toho, aby každý jednotlivec nám dělal sám reklamu. Ukazovat mu něco.”

“Počkejte s tím ‘ukazovat mu něco’,” řekl jsem, kresle vpisku holi, “k čemu to ‘něco’? Jděme dál. Rozumíte mně. Nic obecenstvu neukazovat.”

“Alespoň nějaký kamínek,” prosebně ozval se Mestek, “vždycky jsem něco ukazoval.”

“Ani kamínek,” řekl jsem rozhodným hlasem, “to je pitomost. Stará škola. Povídám vám, že obecenstvu nebudeme vůbec nic ukazovat. A to je právě to překvapeni. Říkáte: ‘Alespoň kamínek,’ jako se to dělávalo. Řeklo se: ‘Tento kámen pochází z Marsu.’ Obecenstvo odcházelo s dojmem, že něco vidělo, a nebylo překvapeno. Když však neuvidí vůbec nic, tu bude překvapeno úplně. Podívejte se.”

Kreslil jsem holi v písku: “Naše bouda bude kulatá, prostorná. Bez oken, bez otvoru ve střeše. Musí tam být úplná tma. Jsou dva vchody, které jsou zakryty portiérou. Jeden vpředu, kudy obecenstvo vchází, a druhý slouží za východ. Ten je vzádu. Ohromné nadpisy: ‘Největši překvapeni na světě! V životě nezapomenutelné překvapeni! Vstup jedině pro dospělé muže! Dámy a děti nemají přístupu! Vojsko platí polovic!’ Obecenstvo se pouští po jednom v krátkých přestávkách. Já jsem venku a vyvolávám, dělám pokladníka. Vy jste uvnitř boudy ve tmě, a jakmile někdo se objeví, chytíte ho za kalhoty a za límec a vyhodíte zadním vchodem beze slova. Malé, přístupné vstupné, a uvidíte, že žádný toho nebude litovat. Ručím vám za to, že lidi přejí jeden druhému všechno špatné, a ještě budou dělat reklamu a pobízet ty druhé, aby se šli také podívat na to ‘obrovské překvapeni’, že je to báječná věc. Náš podnik bude zbudován na psychologickém podkladě.”

Mestek se chvíli kolísal, nikoliv snad nad principem nového zábavného podniku, ale nad tím, že chtěl jej zdokonalit.

“Nebylo by dobré,” řekl po chvilce úvahy, “natříti přitom každého rákoskou přes záda? To by bylo ještě větší překvapení.”

Proti tomu jsem byl rozhodně. Tím bychom se jenom zdržovali. Celá procedura musí jít náramně rychle. Člověk vejde do tmy a už je venku, nemaje času se vzpamatovat. V tom je právě to překvapeni, kteréž jest opravdové. Podnik jest úplně reelní! Neslibujeme nikomu ničeho, co bychom mu nemohli poskytnout. Slibujeme překvapeni a také své slovo dodržíme. Nikdo nám nesmí říct, že jsme podvodnici.

Náš reelní podnik těšil se obrovské pozornosti. Rozbili jsme svůj stan nejdříve v Benešově, kde byly všechny podmínky. Vojsko, zvědavé obecenstvo. Dal jsem natisknouti plakáty, odpovídající nápisům na naší boudě:
 

PIKANTNÍ!
!JEN PRO DOSPÉLÉ MUŽE!
!OBROVSKÉ PŘEKVAPENÍ!
!PO CELY ŽIVOT NEZAPOMENETE
NA NÁŠ PODNIK!
!ŽÁDNY HUMBUK!
!ZA REELNOST SE RUČÍ!

 

 

Lidové vstupné dvacet haléřů, plakáty, záhada tajemného, pikantního překvapení pro dospělé muže přilákala obrovskou masu dospělých mužů, civilistů i vojáků, před naši boudu. V davu bylo vidět šestnáctileté výrostky, odhodlané odpovědět na mou otázku, kolik je jim let, že čtyřicet nebo padesát, jen aby se také tam dostali.

Začli jsme v šest hodin. První byl tlustý pán, který tu čekal již od pěti hodin, aby prošel bleskurychle naší boudou a ocitl se opět na čerstvém vzduchu na druhé straně.

Slyšel jsem, jak povídá k obecenstvu: “To je báječné, jděte se také podívat.”

Nezklamal jsem se v psychologii davu. Vyhození dělali obrovskou reklamu. Svalnatýma rukama Mestka prošlo během půldruhé hodiny několik set dospělých mužů. Někteří se dávali dokonce dvakrát i třikrát vyhodit a poznovu se vraceli do boudy a upadali do svalnatých rukou Mestka. Na všech tvářích bylo vidět radost, spokojenost. Pozoroval jsem, že mnozí přiváděli známé, přejíce jim z upřímného srdce ‘obrovského překvapeni’.

Kam čert nemůže, strčí okresního hejtmana. Přišel po půl osmé. “Máte povolení?” otázal se mne u vchodu. “Račte dovnitř,” řekl jsem. Ve tmě boudy nastal mezi okresním hejtmanem a Mestkem krátký zápas. Okresní hejtman, vědom své úřední důležitosti, bránil se zoufale před ‘obrovským překvapením’, ale nakonec vyletěl také zadním vchodem do jásajícího davu.

Potom přišlo četnictvo, zapečetilo nám boudu a odvedli nás k soudu pro urážku úřední osoby a zločin veřejného násilí.

“Jaktěživ nebudu zakládat reelni podnik,” řekl ke mně Mestek, když jsme se uvelebili pohodlně na pryčně, “budu se živit ode dneška podvody.”

 

 

---

▲▲▲

 

ŘETĚZOVÝ OBCHOD CUKERINEM

 

Osoby, které tu vystupují, jsou historické, a případ jistě pohne každého čtenáře tichým, zármutkem a soustrastí. Autor jeví opravdu snahu vytvořit jasný a plastický obraz.

****

Zákon roku 1899, kterým byl zakázán prodej cukerinu, vydupal ze země nové zaměstnání, pašování cukerinu a jeho tajný prodej, což se stíhalo strašněji než otcovražda nebo velezrada, žhářství a vraždy nemluvňat.

Ale ti, kteří se tím zabývali, přetrpěli tento vyhlazovací proces a počet jich stoupal rok od roku a do období světové války vstoupili nezlomení, odhodlaní, že se bude v Čechách sladit cukerinem, což se provádělo do důsledků.

Cukroví bylo vyráběno z kukuřičné mouky, pražených žaludů a cukerinu, jako na př. kávový dort »mokka«. Výrobci sodové vody a limonády sladili své občerstvující nápoje výhradně cukerinem, taktéž i mnozí výrobci likérů. Cukerin razil si vítězně cestu i do kaváren. Mizely přidávané kousky cukru ke kávě a někteří kavárníci s opravdovou lehkomyslností tvrdili, že se káva sladí přímo v kuchyni, ještě když se káva vaří.

Bylo to výnosné zaměstnání. Jeden kilogram cukerinu stál ve Švýcarech 8 franků a 50 centimů, a zde jste ho prodávali v době války za 3000 K podnikavci rostli jako houby po dešti. Nejvážnější lidé zabývali se jeho prodejem. Politikové, učenci, umělci i hodnostáři. Síť spiknutí proti cukru byla rozvětvena ve všech vrstvách. Ubohému cukru nahrnul osud v cestu tolik nepřátel a spiklenců.

Spiklenci se potkávali na ulicích a dávali si tajemná znamení, stiskem ruky, mrknutím.

I o nejctihodnějších lidech jste v té době nemohli být přesvědčeni, prodávají-li či neprodávají-li cukerin.

****

V té době potkal pan Auer pana Wenziga na ulici. »Franto,« řekl, »já bych měl pro tebe obchod. Mám výborný cukerin, šestsetkrát sladší než cukr. Mám ho v originelních balíčkách, po osmince kilogramu, za 400 korun balíček. Ty vignety, to ti je nádhera, a ten celý obal, to je ti taková elegantní krása.«

Pan Auer prohlásil, že takovou firmu s cukerinem ve Švýcarech nezná, a vyjádřil také podiv nad tím, že už je v obchodě cukerin šestsetkrát sladší cukru.

».Franto,« mluvil nadšeně dál pan Wenzig »opravdu ti nelžu. To ti je cukerin. Něco takového jsi neviděl. My to máme chemicky vyzkoušené. Zkrátka, pojď s sebou a já ti dám dva balíčky po osmince kilogramu v originálním balení jako vzorek.«

Pan Auer chtěl se přesvědčit o jakosti.

»Nedělej, Franto, hlouposti,« napomínal ho pan Wenzig, »ten pán, od kterého jsem ten cukerin dostal, mne varoval před tím, abych kazil obal, poněvadž takový cukerin, šestsetkrát sladší než cukr, zvlhne a kazí se. My to máme chemicky prozkoumané.«

Pan Auer šel na Smíchov a prodal jeden balíček známému cukráři, který z arabské gumy, tragantu a cukerinu, barviva z červené řepy dělal malinové bonbony.

Na zpáteční cestě potkal výrobce sodové vody z venkova, který mu nedávno před tím psal, že už nemá žádné sladid1o. Měl z cukerinu opravdovou

radost, vzal balíčky s cukerinem a prohlásil, že odebere všechno.

Když se pan Auer vrátil k panu Wenzigovi, sdělil mu ten, že má toho znamenitého cukerinu 10 kg. Právě dostal do prodeje novou zásilku.

Během tří dnů prodal pan Auer balíček cukerínu jednomu kavárníkovi. Též si od něho objednal cukerin o osmince kilogramu krabici prostřednictvím toho kavárníka výrobce pravých medových marcipánů. Ten opět doporučil pana Auera s cukerinem na továrníka povidel a zavařenin, který se právě zanášel myšlenkou vyrábět povidla a zavařeniny z bramborových slupek a cukerinu. Během čtyř dnů bylo uzavřeno více takových obchodů, při čemž pan Auer opakoval každému slova pana Wenziga ohledně ohromné sladivosti jejich cukerinu: »My to máme chemicky prozkoumané a zkoušené. Je to nejsladší cukerin v celém světě.«

Pátého dne obchodu s nejsladším cukerinem vyburcovalo časně ráno pana Auera strašlivé mlácení a kopání do dveří.

Když otevřel, vřítil se do pokoje výrobce sodové vody z venkova: »Vy jste mne, pane, zničil s vaším cukerinem!« křičel, »to není žádný cukerin, to je soda, hořká sůl, a rozemletý cukr. Já vám věřil, že to má šestsetkrát takovou sladivost jako cukr .

Já jsem ztracen, já se utopím. Já to hodil do celé várky malinovky a citronovky, a lidi mně to vozili nazpátek a nadávali. Vy jste mně zničil obchod.«

Pan Auer odpověděl, že je strašně překvapen, že to mají přece chemicky vyzkoumané a zkoušené. Výrobce sodové vody naproti tomu tvrdil, že to nesladí, ale dělá naopak vodu hořkou. Aby to dokázal, přivezl s sebou po láhvi citronovky a malinovky. Šumící nápoje měly opravdu chuť, podoba­jící se chuti mořské vody.

»To je strašné nedorozumění,« vzdychl pan Auer, »pojďte ihned se mnou k tomu pánovi, od kterého já mám ten cukerin na zkoušku.«

Šli k panu Wenzigovi, při čemž po celé cestě mluvil výrobce sodové vody, že je na mizině.

»Poslyš,« řekl pan Auer k panu -Wenzigovi beze všeho úvodu, »dej uvařit černou kávu, abychom ten cukerin chemicky prozkoumali. Je to podle všeho hořká Glauberova sůl, sádra, kuchyňská soda, a čert ví, co ještě.«

»To není možné, Franto, na obal se nesmí sáhnout, ale když myslíš, že je to nějaká »bouda«, tak jednu osminku na to obětujeme.«

U vařili černou kávu a zkouška s nejlepším cukerinem dala ten výsledek, že neslazená jím káva byla rozhodně aspoň o 50 procent méně hořkou, než káva slazená cukerinem, majícím šestsetkrát takovou sladivost jako cukr.

»Přiznej se,« vybídl pan Auer svého dodavatele.

Pan Wenzig prohlásil, že on o ničem neví, že nešťastný cukerin má od jednoho velmi solidního obchodníka od Petra v Praze, že ho má opět nových 15 kg.

Během té rozmluvy výrobce šumivých nápojů zdrceně seděl na pohovce a opakoval: »Já jsem u nás nemožný, já přijdu o koncesi.«

Vzali ho s sebou a šli k solidnímu obchodníkovi od Petra. Pan Wenzig vzal do ručního kufříku celou svou zásobu cukerinu. Na schodech potkali cukráře, kavárníka a výrobce pravých medových marcipánů, kterým pan Auer prodal během posledních dnů nedostižitelný v sladivosti cukerin a kteří ho již hledali.

Všichni byli neobyčejně rozčileni. Malinové bonbony cukráře hodily se na lepidlo knihařům, medový perník a marcipány druhého pána bylo pečené těsto, úplně hořké, hodící ,se za pročišťující prostředek. Mizerná byla též situace kavárníka. Chtěli ho odvést do blázince, poněvadž tvrdil, že tu hořkou kávu, kterou podával hostům, už sladili v kuchyni.

Všichni chtěli náhradu a připojili se k průvodu.

Když přišli k solidnímu obchodníkovi u Petra, spustil na něho pan Wenzig: »Hochu, už ti to nesem nazpátek, tys nás podved. Vař černou kávu .. «

Novým pokusem bylo zjištěno, že cukerin, který nabízel a prodával solidní obchodník u Petra, je nemožná směs.

»Pánové,« řekl,vyplivuje protivnou hořkost, »já za nic nemohu, já myslel, že je to zkoušené od chemiků. Mám toho ještě 5 kg a je to od Oskara z Vršovic.«

Když přijeli k Oskarovi, přivítal je velice pěkně slovy: »Tak si jdete pro nějaké ki1o? Mám tady jen 8 kilogramů.«

Když uslyšel, že je podvodník, dal se do smíchu: »Když je to, pánové, švindl, tak se nedá nic dělat. Já to mám od jednoho malíře od Waldesa právě za rohem. Pojďme k němu. Je to velmi nervosní člověk, to budeme mít s ním švandu.«

A také nelhal. Když mu všichni hodili cukerin na stůl, počal křičet: »Ježíšmarjá, pánové, já toho mám ještě za 6000 korun. Já se zblázním, já to mám od majitele jedné tiskárny. Já mu ukážu, tomu mystifikátorovi a podvodníkovi.«

Majitel tiskárny přijal je velice skromně. Napřed vyslechl od malíře, že je zloděj a lump, a že ho nechá zavřít.

»Pane!« křičel malíř, »vy si sám tisknete vignety, já už na to teď přišel. Vy se nám podepíšete, že hradíte všechny ztráty, které máme s tím vaším zatraceným cukerinem.«

»Já sám velice rád podepíši všechno,« odpověděl majitel tiskárny, »ale upozorňuji vás, že sám jsem ten cukerin koupil od nějakého Jelínka, agenta. Nevím, kde bydlí,  vím jedině tolik, že každý den odpůldne sedává v kavárně »Arco«.«

Pan Jelínek, kterého si dali vyvolat, přerušil nadávky malířovi, který ze všech dělal největší rámus a chytal se za hlavu: »Já už, pánové, o tom vím, že je to podvod. Právě včera mne zmlátil jeden výrobce oplatků a kremrolí, kterému jsem to prodal. Jestli, pánové, chcete také něco takového podniknout, pojďme do průjezdu, aby nebyl veřejný skandál, ale ubezpečuji vás, že jsem nevinen. Já to mám od Hörla ze Žižkova.«

»Dobrá,« řekl malíř, »půjdeme k tomu panu Hörlovi, ale běda mu!«

Otevřel jim elegantně oděný pán, žádaje, aby posečkali v předsíni, že má v pokoji nepořádek, poznav však mezi přítomnými pana Wenziga, poprosil je, aby šli dál.

»Čím, pánové, mohu sloužit?« otázal se vlídně, »račte se posadit.«

»Pane,« řekl malíř, »vy jste padouch, vy jste podvodník, vy jste lump a ničema. Vy jste nás všechny okradl.«

»Pánové,« prohlásil" klidně pan Hörl, »chovejte se slušně a klidně, jste v mém bytě. Ano, podvedl jsem vás. Tento výrobek je ode mně. Já to vy­rábím.«

    »Vy lumpe jeden ........... Darebáku ... To je padoušství ... Padouchu ....... «

»Pánové,« řekl se stejným klidem jako dřív pan Hörl, »já už jsem vám jednou řekl, že jste v mém bytě, a že se musíte chovat klidně a slušně. Já úplně přiznávám, že to vyrábím sám. Mohu vám ukázat, že opravdu páchám podvody. Někdo je dělá tak, druhý jinak, a já přišel na tento způsob, jak si pomoct k penězům. Jestli mně zde vyhrožujete udáním, prosím. Skoupáte se stejně se mnou. Já budu prodávat místo cukerinu, co já budu chtít. Jestli tady někdo z vás hulákal, že je v tom sádra, je to pravda. Dávám ji do toho. Také mouku, sůl kuchyňskou i hořkou, vápno. Vůbec, co mám po ruce. Teď do toho budu dávat křídu, abyste věděli. A víc s vámi nemám co mluvit. Zůstane zde jen Wenzig, toho znám, to je slušný pán, a ostatní pány bych prosil, aby odešli, poněvadž musím dnes vypravit větší zásilku mého cukerinu. Vy jste sedli na lep, a proto mně dovolte, aby také druzí se napálili.«

Tento neočekávaný způsob a obrat v celé rozmluvě účinkoval na všechny zdrcujícím dojmem.

Malíř ještě něco řekl, ale ocitl se ihned za dveřmi. Ostatní šli dobrovolně.

U pana Hörla zůstal jedině pan Wenzig, kterému pan Hörl nabídl cigaretu.

Chvíli seděli mlčky, až konečně řekl pan Hörl k panu Wenzigovi: »Vy jste velice slušný člověk, my bychom to mohli dělat spolu. Já dokonce ne­chci, abyste všechno ztratil. Dám vám za vašich 10 kilogramů toho mého cukerinu půl ki1ogramu pravého cukerinu, takže vaše ztráty budou dělat jen 3000 korun. Nechcete ještě cigaretu?«

Pan Wenzig odevzdal 10 kilogramů starého a odnesl si domů půl kilogramu pravého v originelním balení.

Pln neblahého tušení, udělal malou zkoušku.

Byla to, křída.

 

Když při nejbližším setkání vytkl pan Wenzig panu Hörlovi tento nový podvod, odvětil týž neobyčejně klidně a rozvážně: »Změňte, milý pane, záklon z roku 1899 o tajném prodeji cukerinu, a vám slibuji, že si najdu něco jiného ... «             .

 

 

 

---

▲▲▲

Skrčenci a krčenečkové

 

Mezi staroslavnou Budčí a Roztoky u Prahy vzbudily před časem zájem archeologické nálezy po obou březích Vltavy. Nalezena tam byla stará žároviště s pravěkými hroby, ve kterých objeveny hroby praobyvatelů. Kostry ty byly ve skrčené poloze na bobku sedící. Lid je nazval skrčenci nebo krčenečky.

Vznikla z toho celá malá literatura v denních časopisech a těšili jsme se, když jsme přečetli, že skrčenci jsou čistě českou památkou pravěkou a že do té doby neznali je ani slavní archeologové, jako byl Vaillant, Cartain, Colebrooke, Naděždin a Lamanskij.

Archeolog Želízko mínil, že objevení se skrčenců v Čechách datuje se od nějaké doposud neznámé epochy stěhování národů. Po zkušenostech nově nabytých doplňuji vývody Želízkovy, že skrčenci objevují se i dnes v době tohoto velkého moderního stěhování národů a že nepopíratelně pocházejí z Čech i jsou rozšířeni po celém Rusku až do Asie a za Ural do Sibiře. Nalézají se ve všech možných táborech zajatců a čekají jen na toho, kdo by jejich kostry spojil drátky a posadil do vitrin museí.

O existenci těchto skrčenců podaly mně důkazy některé dopisy, došlé redakci tohoto listu:

"Ve třetím čísle Vašeho listu", ozývá se jeden krčeneček, "uveřejněn je článek pod názvem ¨Tragédie c. k. šikovatele Henry Hallera¨, atd. Nemohu pochopiti, že v nynější vážné době, obzvláště pro národ český, mohou se v časopise Vašem objeviti takové bezcenné žvásty. Výstřižek přikládám.

Ladislav Bažant, Tockoe, Samara"

 

Přiložen skutečně výstřižek z "Čechoslovana" a podtrhnuty tam věty, které pro skrčenečka Bažanta zdají se být bezcenným žvástem: "Ano, když je jednou revoluce, tu nestačí jen po pověrce v táboře zpívat: Kde domov můj. To vezmu do ruky pušku s bodákem a půjdu na Vídeň."

Pan Ladislav Bažant, jednoroční dobrovolník, četař, který si stále obnovuje své tři hvězdičky z aluminia, vybavuje se mně tím dopisem v mysli.

Veliká doba našla ho na pryčnách baráku v táboře. S oblibou druží se i k Němcům. Naše snahy, odboj, který jsme vznítili v táboře proti Rakousku a který byl dokumentován odjezdem několika skupin dobrovolců, odbývá s posměchem.

Krčí se na pryčně a kdyby přišlo zemětřesení a zasypalo barák, našli by ho po létech v téže poloze skrčenců a krčenečků, kterými se proslavily pravěké hroby mezi Budčí a Roztoky.

Se svým přítelem Henry Krallem (Henry Hallerem) směje se našim statečným hochům, kteří pochopili svou povinnost k českému národu a skutky dokázali, že jsou Češi a nejen praobyčejní povalovači po barákových pryčnách, kteří ještě si sice říkají, že jsou též Češi a mluví o vážné době pro český národ, ale dále chtějí hníti v táborech v nečinnosti, poněvadž jsou zbabělci. V našem osvobozovacím hnutí není pardonu zbabělým.

Jejich tichošlápství je zločinem a poněvadž dnes český národ stojí ve zbrani proti Rakousku, je to zbabělost před nepřítelem. Co to znamená, snad ví každý z těch skrčenců a krčenečků.

Cituji jiný dopis: "Vážená redakce! Vůbec si zakazuji, aby do táborů se posílal časopis, který otevřeně vyzývá ke vzpouře proti Rakousku. Sloužil jsem dost dlouho jako aktivní feldvébl a nikdy jsem se tak dobře neměl, jako na vojně. Nemyslete si, že se dám přiměti k tomu, abych šel proti své vojenské vrchnosti. Kdo píše ty hlouposti, ať se těší. Zámosta Franz."

Jiný dopis: "Dovoluji Vás tímto požádati, zdali bych nemohl dostati někde zde zálohu na svou stříbrnou medailli. Byl jsem zajat v červnu roku 1915. Mám dostat od Rakouska 135 K 50 h za 18 měsíců za tu medailli."

Jaká krásná naivnost!

Z jednoho tábora v Sibiři došel tento dopis: "Plně cítím s vámi, že dnešní doba je nejpříhodnější k dosažení české samostatnosti. Okolnosti mne však nutí, abych vyslovil se přímo, že s tou revolucí nesouhlasím, a to z těchto důvodů: Vzal jsem si před válkou za manželku dceru vrátného u místodržitelství v Praze, který mně slíbil, že se přimluví u pana c. k. místodržitelského rady Königa, abych byl jmenován v listovně výpomocným písařem. Kdybych se nyní vzbouřil, odvrátil by se ode mne pan c. k. rada König a proto vás prosím, nedělejte mně žádné nepříjemnosti a nenuťte mne, abych šel do vojska. V dokonalé úctě Marek Kapitán."

Prosíme tímto pana c. k. radu Königa, aby se na pana Marka Kapitána nehněval a až se postěhuje z místodržitelství, aby si nemyslil, že má v tom pan Kapitán prsty.

Došel též tento přípis: "Často přemýšlím o tom, zdali by se nemohly najít jiné cesty, než ty, které ve svém časopise propagujete. Jakmile něco vymyslím, neopomenu vás o tom zpraviti. Váš postup zdá se mi býti příliš ostrý a pro mne samého nebezpečný."

Jak krásně dovedu si představiti opatrného pisatele. Sedí na pryčně na bobku, tak jak ti skrčenci a krčenečkové z pravěkých hrobů, ruce skřížené přes kolena a snaží se usilovně vymyslit něco, co by nebylo tak příliš ostré, jako je vintovka se štykem. To není žádná hračka s ručnicí. Což kdyby to, nedej pán bůh, vybouchlo.

Jiný přichází již se skutečným návrhem. Žádá, aby se prozatím přestalo s bojem o samostatnost, a počkalo se až po válce a udělalo se to cestou parlamentární, zvolila se silná oposice, která by dělala trumpetkami takovou obstrukci, aby se nás vláda rakouská raději zřekla. Dobrý ten občan, který věří ještě dnes v rakouský parlamentarism, je takový politický tichošlápek starých časů. Opakem jeho je jiný radikální občan, který píše: "Čtu s radostí vaše vyzvání v časopise, abychom se opřeli se zbraní v ruce proti Habsburkům. Úplně s vámi souhlasím. Sám nejsem však schopen býti dobrovolníkem, poněvadž jsem zaměstnán v továrně na čokoládu."

Hodný člověk, kterému je čokoláda milejší než celý český národ, ačkoliv s ním dobrák tak vřele smýšlí.

Karel Šturm z Tomska píše: "Přijal jsem práci na jednom parníku. Skládám pytle a seznámil jsem se zde s jednou vdovou. Poněvadž sem přicházejí noviny nepravidelně a někdy celý měsíc jsem na cestách, mohlo by se státi, že bych se nedozvěděl o tom, kdy se budeme vracet do těch vašich osvobozených Čech. Prosím, abyste, jakmile se to stane, dali mně vědět na adresu Karel Šturm, Tomsko, Vizinská 65."

To je upřímný člověk. Bude tak dlouho jezdit parníkem z Tomska a zas do Tomska, pokud Čechy nedostanou samostatnost.

Jaký velký a skvělý národní charakter.

Naši hoši jdou na posice. Tábory zajatců ozývají se písní odboje a jarní větry za nedlouho přinesou jim velké zvěsti o svobodě.

Ale skrčenci a krčenečkové dál budou se krčit na pryčnách baráků.

A po letech snad přijde archeolog a nalezne to pokolení skrčených koster.

A budou velké spory, jakého jsou ti skrčenci původu. A doufám pevně, že se k nim osvobozený český národ hlásit nebude, neboť takoví Bažanti, Šturmové, Henry Krallové a Kapitáni a jiní skrčenci a krčenečkové jsou jen světovou ostudou.
 

 

---

 

▲▲▲

Sportovní fejeton

Jak vám radostně srdce buší, když čtete: „Malý národ náš zažil v právě minulých dnech okamžiky radostného očekávání, rozechvění a pocity zvláštní pýchy.“
A dál sledujete řádky se srdcem rozechvělým, že génius Slovanstva nedal dotrpěti národu, čtete o době Husově a Komenského, o kulturním rozpětí národa.
A jedná se o slavnostní vystoupení skotských žonglérů.
„Z dějin čerpali jsme posilu, vůli a hrdost, která po dvou stoletích probudila náš dobrý lid k novému, krásnějšímu životu.“
A právě proto na radnici několika potulným profesionálům chystají ovace.
„Pravda, pro kterou dovedli nejlepší synové naši obětovati krev a statky, vydala květy nejkrásnější.“ Po Dobrovském, Šafaříkovi, Jungmannovi a celé řadě našich buditelů přichází Slávie a dává tři góly placeným umělcům Aberdeen, kteří potomkům národa, jenž po staletí pociťoval surovou pěst uzurpátorů, dají jen dva góly.
V ryze českých krajinách roztahuje se germanizování drah, a octnete-li se za Turnovem, nevydá vám pokladník stanice za živého boha lístek, když oň česky požádáte; v uzavřeném území dějí se největší skandály s českým školstvím — ale tu přijede Aberdeen a Slávie ho poráží 3:2. Jaká náplast na naše kulturní rány! Městská rada placeným zápasníkům propůjčí povozy, vozí je v kočárech, hostí je, uspořádá se banket a styky anglicko-české jsou hotovy.
Až k nám přijede polykač mečů z ostrova Kuby, bude se mluvit o stycích česko-kubánských.
Polykače mečů opět povezou na radnici, tam dostane album s pohledy na Prahu, uspořádá se na jeho počest banket, v kočáru pojede s náměstkem starosty na Hradčany a všude bude se cítit jako doma. Nikdo se ho neoptá, co je vlastně zač, nám úplně stačí, že je z Kuby a že umí dobře polykat meče.
Při té příležitosti ovšem naše listy budou psát o bojích Kubánců za neodvislost, a že je málo oborů, v nichž bychom i my nevynikli.
Aberdeenským žonglérům ukazujeme tedy památky na radnici.
Druhý den nato píší podezřele naše listy, že i mezi Aberdeenskými jsou lidé inteligentní, poněvadž jsou mezi nimi tři bývalí universitní studenti.
Na radnici uvítali jsme oficielně 11 aberdeenských zápasníků, kterým je naprosto lhostejno, zda driblují míč v Praze nebo v Pešti, či ve Vídni, či v Bruselu, a kteří stejně jako ostatní béřou své diety, svou mzdu, vyplácenou ředitelstvím akciové společnosti Aberdeen za direktorství Williama Jaffreye, Jamesa Philippa a zubního lékaře Josefa Ellise Milnea.
Tito pánové béřou ročně statisíce korun příjmů a dobře platí svým zřízencům. Jako když nějaký hrabě má své žokeje, kteří mu vyhrávají ceny.
My tedy na radnici vítáme oficielně v černých fracích zřízence akciové společnosti Aberdeen.
Plýtváme přitom lichotnými výrazy. Náměstek starosty mluví o hrdých synech skotských hor, kteří nechápou, proč asi, když neumějí nic jiného než podávat si míč hlavou, kopat do míče razantními údery, podávat si pružnou kouli, vrážet do hráčů, — proč jim, když umí jen tohle, ukazují nějaký obraz v radnici, mluví o kostnickém koncilu, o popravení českých pánů, o probuzení českého národa.
Pak slyší slovo „Havlíček“ a musí se optati, jmenují-li jim stále Havlíčka: „What goals?“ „Kolik dal gólů za svého života?“
A jedna otázka za druhou se řine: „Kdy hrál Havlíček posledně za Slávii?“ „Znal stopnout míč?“
A zase dál slyší mluviti o Husovi, který následoval jejich Viklefa, nato je tíž lidé, kteří mluví tak nadšeně o Husovi, vozí při svatojanském ohňostroji na loďkách.
„Toto jest na památku Jana z Nepomuku!“
„What goals?“ „Kolik gólů?“
A zase je vezou na večírek a zpívají jim Hradecké panenky, českou hymnu.
Oni jim zase zazpívají skotskou píseň o krásné markytánce, která svým obsahem nejde o nic pozadu za písní Když jsme táhli k Jaroměři.
Obsahu se nerozumí a velké nadšení.
Odjíždí domů 11 řemeslných žonglérů z Aberdeen. Jednou prohráli, jednou vyhráli. Hráli hlavou, driblovali, skórovali, podávali si. Kromě mzdy a diet vezou si v kufru ještě nějaké medaile, které jim na radnici rozdali.
Mají popletenou hlavu ze všeho, co viděli, a nejvíce je mrzí, že se nedozvěděli, kolik dal Mr Charles Havlíček gólů a v kterém družstvu hrál.
My pak v denních listech provázíme 11 řemeslných žonglérů těmito řádky:
„Pryč jsou léta tiché odevzdanosti, toužíme, abychom silni stanuli vedle silných a znemožnili do budoucna porobení nejpotupnější. Vezměme si příklad z hrdých synů skotských hor, kteří nejlepší své síly věnují službám své drahé vlasti!“
Ano, za dvě libry šterlinků denně, což se rovná 48 korunám…
Maria Stuart, what goals?

Karikatury 3/23, 5. 6. 1911

---

▲▲▲

 

STÁVKA ZLOČINCŮ

 

Rozumí se, že tím zase byli vinni sociální demokraté. Jejich listy stále přinášely zprávy o třídní justici, jejich řečníci žádali, aby rovnost občanů v zákonech teoreticky stanovená se dokonce prováděla v praxi! Tyto požadavky šly dokonce tak daleko, že když jedna baronka v klenotnickém krámě omylem potají zastrčila do kapsy pár drahocenných démantů, žádaly tyto listy, aby byla odsouzena jako sprostá zlodějka, jako by u baronek nebyla v takových případech kleptomanie. Podobně také tyto orgány se naprosto nezastaly jistého osvíceného hraběte, když udělal konkurs, při kterém různí jeho věřitelé a úředníci přišli o mizerných pár milionů, naopak ještě se odvážily žádat, aby Jeho Osvícenost usedla na lavici obžalovaných, a když se to nestalo, začaly tyto listy popuzovat lid proti spravedlnosti a soudům.

Tak došlo k tomu, k čemu dojiti musilo! Zločincům se zdálo, že soudy nejsou k nim spravedlivý, že se jedná s nimi jinak, nežli by se jednat mělo, a tak došlo k úkazu, který byl ve světových dějinách unikem a který měl, jak čtenáři uvidí, důsledky pro stát velepovážlivé. Jednoho dne, či lépe řečeno jedné noci, bez vědomí a povolení policie objevily se na rozích ulic plakáty, kterými všichni zločinci ohlašovali všeobecnou stávku! To byl poslední nezákonný čin, který se stal. Od té doby nic. Stávka měla trvat tak dlouho, dokud zákony, stanovící rovnost občanskou, nebudou do poslední písmeny prováděny.

Loajálního občana musilo se bolestně dotknout, že viděl na vlastní oči, jak úřady toto hnutí z počátku podceňovaly.

Policejní i soudní úředníci šli na dovolenou, mnuli si radostí ruce a prohlašovali, že se budou mít na pozoru, aby vyhověli žádosti stávkujících. Tak krásné časy že nebudou mít do smrti. Úředníci státního zastupitelství seděli celý den po kavárnách a z dlouhé chvíle četli noviny. Ale tu se počaly jevit první důsledky stávky. Redaktoři, tito rození zločinci, byli solidární s ostatními, neprohřešovali se ani proti nejmenšímu paragrafu a sám pan vrchní státní zástupce, když pročetl i Právo lidu, Zář a Kopřivy, ve kterých doufal přece něco pro sebe nalézt, ale nenašel, uhodil jimi hněvivě a řekl:

,,To už je skoro tak fádní jako Pražské úřední listy!“

Od té doby byl trápen hroznou nervosou. A když přišel kvartál a sdělával svůj výkaz a do rubriky „počet obviněných“ napsal nulu, do rubriky „počet podaných žalob“ zase nulu a do rubriky „počet odsouzení“ zase nulu, spráskl rukama a oběsil se.

Ale nervosa činila hrozné pokroky. Nervosa následkem nudy a nezaměstnanosti. Budova zemského trestního soudu zpustla a její vchod byl pokryt pavučinami. Tu došlo najednou k hrozným věcem. Všichni referenti Ze soudní síně v denních listech dostali výpověď. Usnesli se tedy, že sáhnou k svépomoci. Založili Spolek pro podporování rodin trestanců a počali veřejně sbírati k tomuto účelu. Podle stanov měla rodina uvězněného po dobu jeho trestu dostávat dvojnásobný výdělek uvězněného. Čtenáři rubriky Ze soudní síně zahrnuli nový spolek příspěvky, rovněž tak vydavatelstva novin, takže spolek mohl ohlásit, že bude vyplácet rodinám ne dvojnásobný, nýbrž desateronásobný plat, ba ani to nepomohlo proti tuhé organisaci zločinců. Ale nejhorší nehoda stihla Národní politiku. Tento list, který jak známo nepřinášel nikdy nic jiného, nežli zprávy o zločinech, vycházel úplně bez textu, jenom s inzeráty. Když se ukázalo, že náklad tím

klesá, odhodlal se k velikému humánnímu činu a prohlásil, že kdyby snad se stal zločin a jeho původce byl odsouzen, že vyplatí nevinné ubohé rodině obnos 100 000 korun, ale ani to nepomáhalo.

Konečně připadl jistý substitut státního zastupitelství na myšlenku, která dle jeho mínění musila v této bídě pomoci. Vyžádal si od arcibiskupství seznam všech monsignorů a počal u všech provádět podle abecedy přísné domovní prohlídky, kruté revise všech knih a pokladen podniků a ústavů a pak čekal na výsledek. Ale ten byl přímo zdrcující: již ani monsignoři nekradli!

Obhájci ve věcech trestních neměli co dělat. Nebylo klientů. Ale starali se aspoň o budoucnost. Uvědomili si, že na každý případ by se vrhly noviny jako dravci. A že by to byla znamenitá reklama. Následkem toho prohlásili nejznamenitější a nejdražší obhájci, že už nadále budou hájit každého klienta zdarma. Mladší obhájci, kteří teprve se chtěli proslavit, v novinách dokonce slibovali těm, kdo je přijme za obhájce, peněžitou odměnu. Ale tito mladí obhájci nebyli bohatí, prémie jimi nabízené byly následkem toho nepatrné a organisace zločinců byla tuhá, pokus selhal úplně.

Na policejním řiditelství byli celí zoufalí. Celá „direkce“ chytala v kancelářích mouchy, strážníkům bylo výnosem c. k. dvorního rady a policejního řiditele nařízeno chytat lelky, aby nevyšli z praxe chytací. Ale pan dvorní rada i jinak se staral o nápravu poměrů. Noviny přinesly zprávu, že měl velikou konferenci s předáky německého kasina. Druhý den měly počít bumly.

Pár národních sociálů se dá přece zavřít, kalkulovalo se, a věc je zachráněna.

Ale bumly se konaly, nikdo si jich nevšiml. Vše selhávalo. „Direkce“ zoufala. Má-li se povědět pravda, mělo toto zoufalství ještě jinou příčinu. Na policejním řiditelství byli odhodláni vydat soudům i strážníky, kteří by se prohřešili proti zákonům, zbytečnou surovostí týrali obecenstvo nebo bez důvodu strkali do lidí. A policejní řiditelství města, o kterém tuto píšeme, mělo zkušenost, že by v tom čert musil vězet, aby ve dnech jen trochu po-

hnutých se takových případů nestalo aspoň sto! Ale všecko to očekávání zklamalo a v panu dvorním radovi počalo klíčit podezření, že jeho mužstvo patří k organisaci zločinců.

Pak mu přišla spásná myšlenka. Obžaloval strážníky, že se spojovali se zločinci! Ale pro to zase neměl důkazů. Jediná stížnost, kterou měl, bylo, že dříve zločiny páchali, ale teď již ne. A to přece nemohl soudně stíhat.

Vážnost radů a vůbec úředníků trestního soudu počala rapidně klesat. Vědělo se, že béřou plat, ale nic nedělají. Když přišel někdo do hospody a řekl o sobě, že je radou trestního soudu, počali lidé od něho odsedávat a ubožák četl na tváři všech hostů myšlenku:

„Také jeden z těch darmochlebů, kteří nás poplatníky vyžírají a nic nedělají. Úředníci státního zastupitelství si již vůbec netroufali na ulici.“

V parlamentě byl zatím podán pilný návrh, aby všecka dotyčná místa a úřady byly zrušeny, poněvadž nevykazují žádné činnosti.

Nyní bylo zle. To byla poslední kapka, pohár překypěl. Věci se chopila vláda. Všichni trestanci, odsouzení k dlouholetému žaláři, dostali milost a byli propuštěni na svobodu. Ti o existenci stávky ničeho se nedověděli a byla tudíž naděje, že se beze všeho propůjčí za stávkokaze. Ale stávkující měli u všech věznic stávkové hlídky, které propuštěným ihned vysvětlily, oč se jedná, a varovaly je před stávkokazectvím. Vláda se svou akcí pohořela úplně, ba situace se ještě zhoršila, poněvadž také všecky úřady a úředníci i zřízenci věznic se stali zbytečnými.

Chvíli se pomýšlelo zcela vážně na to, aby byla pro zločince vypsána státní stipendia, agrárníci navrhovali, aby na páchání zločinů byly dávány subvence, ale po zralé úvaze byl tento návrh zamítnut.

Zatím se blížil den, kdy na jednacím pořadu parlamentu byl návrh na zrušení trestních soudů, státního návladnictví, policie, věznic a vězeňských správ. Ale den předtím náhle z rána stanul, jako by ho země vychrlila, před budovou místodržitelství tisícihlavý dav, v jehož čele stály čtyři osoby: Pan president trestního soudu nesl dlouhou tyč, na jejímž konci byla připevněna ohromná tabule s nápisem: Dejte nám práci!“ Vedle něho jako mračný bůh šel pan vrchní státní zástupce, který nesl obrovský nápis: „Pryč s

nezaměstnaností!“ Interesantní hlava pana policejního řiditele zastíněna písmeny nápisu: „Jen práce šlechtí!“ Konečně pan president advokátní komory stíral upocené čelo, plahoče se s těžkým břemenem nápisu: „Vraťte nám naše zločince!“ Za těmito čtyřmi pány valila se vlna soudních radů, sekretářů, vyšetřujících soudců, auskultantů, praktikantů, státních zástupců, substitutů, policejních úředníků, obhájců, zkrátka příslušníků všech stavů, stávkou zločinců poškozených.

Řečení čtyři páni odložili své nápisy a ubírali se do místodržitelského paláce. Policejní strážníci, kteří se průvodu nezúčastnili, poněvadž se jim nynější stav zcela dobře líbil, prohlíželi si s netajeným zájmem tyto zvláštní demonstranty.

Vtom se objevila na schodech paláce vyslaná čtyřčlenná deputace. President vrchního soudu chopil se své tyče a zamával jí na znamení, že chce sdělit shromáždění výsledek poslání. Nastalo hrobové ticho. Pak pan president se zuřivými posuňky a hlasem vztekem přerývaným prohlásil:

„On nás nepřijal!“

„Nepřijal? Ten ...!“ zaznělo ze zástupu a tisíce zaťatých pěstí se pozvedlo k oknům místodržitelovým. Nastal rámus, křik, nadávky. Několik kamenů letělo přímo k obydlí Jeho Excelence.

Strážníci poznali, že teď nezakročit by bylo zločinem. A poněvadž zločinů již nepáchali, počali zakročovat. Takovou rvačku ještě neviděla ani Praha! Vrchní státní zástupce roztřískal svou tyč i nápis o hlavy strážníků, pan policejní řiditel vytrhoval chocholy z policejních klobouků, jako by to byl nějaký národní sociál. Ostuda skončila zatčením pěti set osob, vesměs vysokých státních úředníků a známých advokátů.

Sloupce Národní politiky byly druhého dne plny, soudy měly zase plné ruce práce. Výtržníci byli velikou většinou osvobozeni, poněvadž jednali v okamžitém pomatení mysli. Pouze několik méně významných osob bylo odsouzeno k peněžitým pokutám od pěti do desíti korun. Ale toho dne také skončila stávka zločinců. Poznali, že mohou být snadno nahrazeni. A rozsudky proti těm, kdo je nahradili, přesvědčily je o tom, že rovnosti všech občanů se nedomohou. Stávka byla prohrána.

Tak se stalo, že v zemi, kde se toto vše odehrálo, zůstala rovnost všech občanů před zákonem i nadále pouze na papíře.

 

Kopřivy - 29. 9. 1910

 

---

▲▲▲

 

Svěcení praporu katolického spolku

 

Před nějakým časem napadlo jistému Englerovi ze Staré Boleslavi, že je katolík. Poslal tedy o tom zprávu do redakce Čecha, kde zprávu tu s povděkem přijali, konstatovali a vyzvali, aby pokusil se srazit šiky katolíků dohromady.

Engler, poradiv se na farním úřadě, chopil se úkolu apoštola, a tak konečně řady věrných katolíků rostly, do spolkové místnosti Svatováclavské jednoty musel jim hostinský dodat kulečník a členové katolického spolku hráli rozházenou a pomlouvali jeden druhého pod heslem "Pravdou k vitězství, jednotou k cíli".

Čím více se pomlouvali, tím více lidí k nim přistupovalo. Nosili bílé karafiáty, navštěvovali pilně služby boží, chodili rozbíjet do okolí schůze, které nebyly klerikální, a mluvili o tom, že je jejich apoštol Engler okrádá.

Jak vidět, spolek vyvíjel na všechny strany svou činnost. Počíhali si také na jistého Jiránka, který prý nesmeklo Božím těle, a zbili ho důkladně.

Psali do Obnovy články, které chválily činnost boleslavského děkanství a nadávaly pokrokovým občanům.

Přitom kuli mezi sebou pikle proti Englerovi, který od nějaké doby, třebas by byl předsedou, nejevil snahu povznést spolek jakýmkoli způsobem.

Již jednalo se o to, že zakročí se proti vlažnému Englerovi ostře a přímo, když tu Engler rázem nabyl opět důvěry návrhem, že nyní jest jeho povinností postarat se o důstojné znamení, kterým by Svatovác1avská jednota dala najevo světu, že existuje, a tím znamením je prapor, druhá zástava viry, hrdá, nezlomná, prapor, pod jehož stínem by katolíci boleslavští hrdě šli kupředu přes všechny překážky, navzdor všem odpadlíkům, pochybovačům, židům a vlažným ctitelům božím.

Toť prapor katolického spolku. Přijde na dvacet zlatých. Ve stínu čtyřiceti korun táhnou nadšeně spolky katolické. Z malých prostředků vzrůstá nadšení.

O milost vyšívat zástavu nastal zápas mezi pannami spolku. Jen nevinná dívka smí vyšívat prapor katolického spolku. Poněvadž v těch letech, kdy jsou dívky nevinné, neumějí ještě vyšívat, byl z toho velký spor.

Konečně bylo přisouzeno, aby prapor vyšívaly sestry Frýbertovy, a čestně také prapor vyšily, ačkoliv zlolajné řeči tvrdily, že ta mladší si musela velmi pospíšit, aby prapor včas dohotovila.

Prapor byl tedy vyšit, připevněn na žerď, zabalen do organtýnu, aby na něho mouchy nemohly, a postaven do kouta ve spolkové místnosti.

Paní Englerová stala se kmotrou praporu a dostala konečně nové černé hedvábné šaty. Za družičky byly tři slečinky.

Konečně bylo usneseno, že slavnost svěcení praporu bude se konat příští neděli, a současně ohlášeno to v Obnově a v Meči.

Bylo právě den před slavností, když poctěn byl předseda Engler vzácnou návštěvou. Přišel k němu pán, který se představil jako Jindřich Zobl, biskupský notář z Králové Hradce, vyslaný tamějším biskupem jako zástupce k této povznášející slavnosti.

Pán ten říkal stále: "In nomine Domini," a získal si velké úcty pana Englera.

Byl téhož večera představen ve slavnostní schůzi katolického spolku, okouzlil každého svým rozumem, zbožností, skromností a latinskými větami "In saecula saeculorum, in no mine Domini", které proplétal bleskurychle mezi řečí, mrkaje hbitě očima.

Biskupský notář poctil pana Englera tím, že u něho přespal v útulném pokojíku pro hosty, když slíbil, že bude kmotrem praporu.

Ráno slyšeli ho Englerovic zpívat latinsky.

Pak po snídani odvedli ho vítězoslavně do spolkové místnosti, odkud se měl odebrati průvod do chrámu.

Mám líčit onen půvab svěcení praporu, kdy hudba hraje a kdy z jedné strany kmotra praporu drží stuhu z žerdě splývající a z druhé strany svírá ji v ruce čestný kmotr praporu pan Jindřich Zobl, biskupský notář z Králové Hradce s družičkami.

Biskupský notář přitom mrkal očima a slzel.

Kmotře praporu kanuly slzy po tváři jako hrách. Konečně průvod po vysvěcení praporu vyhrnul se z kostela s ryčnou muzikou a statně se ubíral nahoru k místnosti spolkové, aby ho uložili, až hudba zahraje rakouskou hymnu.

Praporečník Jeník svíral uctivě drahocennou zástavu a hned za praporem jako čestný kmotr kráčel biskupský notář.

Hudba Vladíkova hrála pochod a biskupský notář jal se poskakovat. Bylo to překvapující divadlo.

Náhle chytil biskupský notář činelky před praporečníkem kráčejícího hudebníka a jal se volat, bouchaje plechy: "Lide izraelský, Mesiáš přichází!"

Nastala panika, do zástupu vešli dva strážníci provázeni dvěma muži, z nichž jeden, klepaje biskupskému notáři na rameno, pravil: "Jste právě jmenován papežem, máme vás ihned představit ve Vatikáně."

Odváděli ho beze všech nesnází k nejbližší drožce, do které ho vsadili a odváželi po silnici do Kosmonos, odkud před půldruhým dnem utekl.

Byl to izraelita Moritz Friedmann, a tak mohou  se v místě chlubit, že čestným kmotrem při svěcení praporu katolického spolku byl bláznivý žid.

 

---

▲▲▲

Šťastný domov
 

Šest let snaží se v Čechách Šimáčkův Šťastný domov učinit každou domácnost spokojenou, každé manželství klidným a šťastným. O tom j sem se přesvědčil sám.
Nepostradatelné pokyny pro každou domácnost vyřítí se každých čtrnáct dní z administrace v Jeruzalémské ulici, šíříce všude štěstí. Pokud se mne týče, plakal bych.
Manželka svěřila mně týden po svatbě sladké tajemství, že odbírá Šťastný domov.
"Právě přišlo dnes číslo, jsou tam velice důležité pokyny. Uvidíš, že mnoho získáme, budeme-li se řídit dle něho." Když jsem se vrátil domů, panoval zvláštní ruch v kuchyni.
Žena s očima zářícíma štěstím vyšla mně vstříc a volala: "Podařilo se to!" Vzala mne za ruku a vedla do kuchyně. "Udělala jsem to přesně, jak je to napsáno ve Šťastném domovu. Polila jsem brazilské ořechy vařící vodou a ponechala v ní patnáct minut, pak se dají jádra lehce vyloupnout." Měla nehoráznou radost.
"Ale drahoušku, co ti napadlo kupovat brazilské ořechy, kdopak je jí, copak je potřebujeme?"
"Ty hlupáčku," pravila žena, "tady stojí černé na bílém: ,Polejou-li se brazilské ořechy vařící vodou. Můžeme je také máčet po 5 až 6 dnů ve vodě.' Pojď dál a uvidíš, že tvoje žena nezahálela."
V ložnici bylo cítit kafr. "Vyleštila jsem podle pokynů ve Šťastném domově postele kafrovým olejem."
Zpozoroval j sem, že bílé postele z javorového dřeva touto procedurou zčernaly.
,,Ale vždyť jsou černé," namítl jsem.

"To nevadí," pravila sladce, "ve Šťastném domově jest rubrika Hovorna pro odběratelky časopisu, kde obdrží tazatelka odpověď z kteréhokoliv oboru práce a vědění. Optám se, jak lze zčernalý nábytek opravit. Dnes už mně odpověděli v té rubrice na můj dotaz o původu prstenu. To ti přečtu: ,Prsten (J. H. v K.) sloužil mnohem dříve k přikrývání lidského těla nežli oděv .. .' .
Udělalo se mně špatně a lehl jsem si na otoman. Zatím drahá žena nelenila. Dle pokynů obsažených v posledním došlém čísle Šťastného domova voskem a solí snažila se vyčistit rez na cihličce, kterého tam nebylo. Namočila mně suché boty do petroleje, aby změkly, polila si ruce inkoustem, aby mohla šťávou ze zralých hroznů tyto inkoustové skvrny odstranit, a sháněla se po červeném vině, poněvadž chtěla zkusit, zdali opravdu zmizí skvrny po červeném víně z prádla, když se toto namočí na den do kyselého mléka a pak vypere vodou. Konečně přinesla služka červené víno a drahá neúnavná ženuška polila mou košili červeným vínem a máčela ji v kyselém mléce.
Pak vyvařila kartáčky na zuby, poněvadž mezi různými pokyny stálo: "Vyvaříš-li nový kartáček na zuby, udržíš jej delší dobu." Bohužel vrátila se s holým držátkem. To nejdůležitější, štětinky, vypadaly ve vařící vodě. Samo sebou se rozumí, že mně vytkla, proč kupuji padělané zubní kartáčky.
Pak počala manipulovat s budíkem přesně dle pokynů ve Šťastném domově, kde bylo vysvětleno, že vaří-li vejce, má se natáhnout budík na určitou minutu; když spustí, jsou vejce uvařeny. Bavila se tak hodinu.
Pak mně začala vytýkat, že jsem do domácnosti nepřinesl žádných držátek na zboží, že mohla z nich zhotovit kozlíčky na příbory, slánky a podobné pěkné věci, jako to už udělalo mnoho odběratelek Šťastného domova, čímž zajisté se docílí, že v takové domácnosti, kde využitkují tak krásným způsobem držátek na zboží, panuje naprostá spokojenost a blaženost.

"A tohle také zavedu," pravila a podala mně zatrhnutý článeček v novém čísle: "Jak učím kuřáka spořítí. Můj muž kupuje doutníky v krabici po 100 kusech. Kdykoli takovou krabici koupí, vezmu jemu nepozorovaně z každé vrstvy 3-4 doutníky, které uschovám. Když pak mu doutníků v krabici ubývá, tu mu z uschovaných 1-2 nazpět do krabice přidám. Tím způsobem vydrží bednička doutníků mno ¬hem déle."
Samo sebou se rozumí, že celý večer věnovala Šťastnému domovu.
Vyrobila prkénko na krájení salámu, dřevěný rámek na sušení vlněných punčoch a konečně věšák na princesový úbor. Poněvadž však princesový úbor neměla, chtěla, abych jí jej koupil.
Nato natřela koš na prádlo bílou fermežovou barvou a nesla ho kolem mých černých šatů, které právě služka kartáčovala, a plna radosti se vrátila se zprávou, že ihned napíše dotaz redakci Šťastného domova, jakým způsobem zmizí bílá fermežová barva z černých šatů.
"My odběratelky," pravila, "pracujeme jedna pro druhou. Každý zodpovězený dotaz jest pro všechny čte nářky nenahraditelným prostředkem, jak učiniti domácnost šťastnou. A my musíme býti hodně šťastní. Zítra mně pomůžeš vyzdobit záchod, jak je v tomto čísle navrženo. Polepíme stěny černými a bílými čtverci z tvrdého papíru."
Na noc pak musil jsem obléci vestu, poněvadž v článku Pravá míra otužení stálo, že veliký anglický hygienik Herbert Spencer spával ve vestě.
Ve tři hodiny ráno probudil mne budík. "Musíme vstávat," pravila žena. "Četla jsem, že nejlépe se duševně pracuje od tří hodin ráno do sedmí. Šťastný domov vypsal cenu tří set korun pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept, jak využitkovati zbytků z kapounů a slepic. Pomoz mně přemýšlet."
V šest hodin mně řekla, že jsem blbec, poněvadž koukám už tři hodiny do prázdna a nic mě nenapadá.
Od šesti do půl sedmé vykládala mně, že celé folianty trestní vypravují o morální bídě a nejhorších zločinech mužů. Žena inteligentní, s mravní silou, nikdy není tak darebná a bídná jako muži, a přece si muž stále osobuje právo býti neobmezeným vládcem, jehož vůli, třeba nespravedlivé, musí se žena podrobit, a žena taková ubohá.
Mluvila půl hodiny, že cítí jasně, jak se na ženě prohřešuje celá lidská společnost, ukládá-li jí mlčeti a trpěti. Sama jsouc, volila by raději smrt než takový život, ale pomyšlení na děti brání jí zbavit se rázem svého trápení.
"Ale vždyť nemáš děti ... "
"To je jedno a do toho ti nic není," odpověděla rozhodně, "vy muži nic neumíte než nás ženy sužovat. Ženy nemají nikde zastání, žádný zákon je nechrání a jsou vydány zcela v plen svým trýznitelům. Ach, jak budu ráda, až budeš pryč. Překážíš mně, musím vybrat ze Šťastného domova, co mám dnes zvláštního uvařit."
"Ale drahoušku," řekl jsem nesměle, "nemusilo by to být snad zvláštní, třeba jen něco obyčejného." Ani neodpověděla.
Celé dopoledne vyvstávaly před mým zrakem hrůzné obrazy prapodivných kombinovaných jídel. Zaraženě vstoupil jsem v poledne do dveří našeho bytu.
Ženuška políbila mne upřímně a s tváří, z níž vyzařovalo štěstí, pravila vítězoslavně: "Dnes máme řízky skopové z hovězího napodobené, nadívané napodobenou vlašskou pikantní zavařeninou zeleninovou. To je z nových předpisů z minulého čísla."
Bylo to dobře napsáno, ale nebylo to k jídlu.
Svou porci dal j sem do misky pro našeho psa. Čichl k tomu, svěsil ohon, zalezl pod skříň a vrčel.
Drahé ženušce bylo též špatně a poslala mne pryč, že si lehne. Když jsem se večer vrátil, nalezl jsem v jídelně tři, v předním pokoji dvě a v kuchyni stála u jedné bedny má drahá žena a řezala pilkou prkna z jiné bedny.
"Čekám na tebe," pravila vlídně. "Ve Šťastném domovu objevila jsem, jak každá šetrná hospodyně může ze starých beden sama zhotovit si postel pro služku. Když jsi odešel, prodala jsem služčinu postel truhláři a nakoupila za to bedny a truhlářské nástroje."
Ach bože, bože! Toto píši z turecké Soluně, kam jsem utekl před Šťastným domovem, jenž má za účel učinit každou domácnost šťastnou a spokojenou.

---

▲▲▲

 

Štědrý večer v sirotčinci

 

Sirotka Pazourka zavřeli na Hod boží vánoční do komory, kde byly pytle s moukou a také, jak radostně Pazourek objevil, pytle se sušenými švestkami.

Tento objev způsobil, že zoufalá situace Pazourkova počala se vyjasňovat a málem byl by Pazourek vděčně šeptal díky bohu za sušené švestky, kdyby nebyl právě v takové náladě, kdy člověk na milého pánaboha nejvíce nadává.

Bylo mu úplně jasno, že právě kvůli tomu milému pánubohu zde vězí za trest. Sedl si na pytel mouky a vzpomínal na průběh celého večera, jak včera přišel na Štědrý den k nim Ježíšek do sirotčince v podobě pana katechety, ředitele sirotčince, dvou nějakých tlustých pánů a jednoho vytáhlého člověka, který stále posmrkával a kterému říkali excelence. Pak přinesli dva nejhodnější sirotkové zdola z ředitelny balíky se šátky na krk, položili je pod vánoční stromek a políbili panu katechetovi ruce.

Potom přišli ještě nějací páni s černě oděnou dámou, která každého sirotka pohladila po tváři a ptala se ho na nebožtíky rodiče.

Tonda Nehovů řekl, že žádných neměl, ostatní se dali do smíchu a Kalous vykřikl: "Parchante!"

To bylo první, nad čím pan katecheta skřípal zuby a říkal, že Ježíšek si toho nezasluhuje, aby on, katecheta, zpohlavkoval o takový slavný den tohoto uličníka. Že ho zpohlavkuje až na Boží hod.

Váša Metzer povídal, že tomu vytáhlému pánovi, kterému říkají excelence, je cítit z úst.

Pivora se sázel o půl cigarety, že to není pravda.

To byli ještě stále v jídelně. Nejedli dosud nic, měli hlad a čekali na Ježíška, aby je spasil, poněvadž se museli celý den postit až na dva, kteří pomáhajíce v kuchyni ukradli kus vánočky a chlubili se tím. Poněvadž Pivorovi nedali, řekl to na ně. Myslil, že jim zkazí radost, zatím však oni měli už vánočku v sobě, a tak je pan katecheta tělesně potrestal přede všemi.

"Ježíšek jim nadělil jelita," smál se Pivora a šťouchal do Pazourka. Stáli doposud v řadě a smáli se těm tlustým pánům, kteří říkali: "Ubohé dětičky, ubozí sirotečkové."

Potom pan ředitel počal rozkládat rukama a říkal, že je bůh milosrdný a nedá těm červíčkům zahynouti. Koulel přitom zuřivě očima po Wintrovi, ježto vyplazoval jazyk na pána, který posmrkávaL Pan ředitel pošeptal něco panu katechetovi, ten zavolal Wintra a odešel s ním do vedlejší síně. Za chvili se Winter vrátil, byl uplakaný a tichý jako pěna.

Nato jim pan katecheta poručil, aby šli vedle do síně, kde byl připraven vysoký vánoční stromek, na němž hořely svičky a nahoře vznášel se anděl, kterému někdo namaloval uhlem vousy, aby vypadal jako pan ředitel. Tam stáli hodnou chvíli, až konečně otevřely se dvéře a vešli ti páni s těma paníma a celý učitelský sbor sirotčince.

Pan katecheta požehnal se křížem a spustil otčenáš. Modlili se hlasitě a hodně rychle, aby už to bylo odbyto. Nato ještě modlili se Věřím v Boha a Zdrávas Maria.

Licer povidal, že by se to raději mohli modlit při večeři, takže neví pořád, na čem je - samé modlení a samý hlad.

Po třech zdrávasech vystoupil pan ředitel ze středu učitelského sboru, pokřižoval se a řekl: "Na věky amen!"

Nato měl k nim pan ředitel řeč a mluvil o Ježíškovi přes půl hodiny. Kručelo jim čím dál tím víc v břiše. Pan ředitel říkal, že Ježíšek byl takový maličký, nedovedl to ani říct, jen dělal rukama: "Takovýhle, takovýhle ... "

Černá paní plakala ještě víc a ředitel pokračoval a mluvil o dobytčatech ve chlévě a díval se přiom významně na sirotky. Mluvil o šátcích na krk, načež si sedl a povstal pan katecheta.

Vykládal, že dostane každý ze sirotků na památku narození Ježíška šátek na krk a vyzval je, aby se všichni pomodlili třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno.

Pazourek byl do té doby úplně zticha, ač Pivora se stále snažil nějak jej vyprovokovat, ale nyní, když slyšel zase o otčenáších a zdrávasech, nezdržel se a poznamenal k Pivorovi:

"To je ňákýho modlení za každou onuci."

Ten pán, jenž stále posmrkával, řekl tiše něco řediteli, který pokýval nábožně hlavou, načež se rozběhl dozadu, chytil Pivoru za ucho a vrazil mu klouby druhé ruky mezi žebra.

Pivora vytušil, že záležitost by mohla poškodit jeho vánoční náladu, a pravil nahlas:

"To já ne, to tuhle Pazourek!" Pazourek se ovšem také hájil a vznikl rozruch, že katecheta přerušil první Otčenáš hned za slovy "a odpusť nám naše viny". Vše hledělo dozadu.

Ta paní, co stále plakala, začala najednou posmrkávat, začala funět a vzdychat. Ostatní černě odění páni zvedali oči ke stropu a hleděli významně na katechetu, který byl ve zřejmých rozpacích, z nichž si pomohl tím, že vytáhl z kapsy modrý šátek, nasadil jej k tváři a zatroubil tak dopáleně, že Vošťálek, Bluml, Kačer a Gregor myslili, že už to troubí venku starý sluha Vokřál, což mělo být znamením k společnému zapění vánoční koledy, a zavřískli jako jeden muž:

"Narodil se Kristus Pán ... "

Katecheta sice zvedl ruce, aby bylo ticho, leč ostatní myslili, že chce dávat takt, a spustili unisono.

V tom vznešeném vánočním řevu drapl ředitel Pazourka jako tygr jehně a odvlekl ho do komory. "-

Ať si laskavý čtenář představí komoru, v ní Pazourka, pytle mouky, pytle sušených švestek a na zemi hrnec mléka.

 

Toť se ví, že Pazourek mouku nejedl ani nepil.

Co jedl a pil, lze se tedy snadno domyslit. A následky při jeho celodenním postu také.

A tak se snad lze i domyslit to, že dva pytle mouky v té komoře nebyly vůbec k potřebě a že z komory po půlnoční, když Pazourka z ní ředitel pouštěl, docela to nevonělo jako z komory.

 

---

▲▲▲

Tragédie c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. pěšího pluku

 

Hlavní předností dobrého loveckého psa jest jeho báječný čich. Všem loveckým psům napomáhá při slídění dosud nevysvětlitelný, vrozený, tudíž instinktivní smysl orientační. To mohlo každého hned napadnouti, když se podíval na Henryho Hallera, šikovatele v tockém táboře zajatců.

Přiblížil se vždy nenápadně, kde čeští zajatci hovořili o vlasti, a pak doma "na poště", v malé zemljance, vytáhl knihu zápisek a zapisoval si, co kdo řekl. Jeho kniha zápisek měla nápis: "Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. pěš. pluku". Henry Haller, obchodník odněkud z Prahy, vedl si tu po obchodnicku. Vedl dvojí účetnictví. V jedné zápisní knížce měl seznam všech těch, kteří se hlásili do českého vojska, pečlivě očíslovaný, například 1. Viktor Matyáš, pluk, atd... a nyní ve své knize: "Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera", byla věta, opatřená číslicí, která se vztahovala ke jménu. Tedy například poznámka "4. Nemáme nic společného s Rakouskem." Číslice "4." znamenala, že to řekl řekněme: 4. Viktor Rupert, pluk... atd., čtvrtý na řadě v jeho seznamu.

A v té chvíli, když byl dobrý lov a hodně toho pochytil, po skončené práci vylézal ze své zemljanky a v tom tichu spícího tábora zadíval se na barák číslo 11, kde bydleli ti revolucionáři a potichu se zasmál. Má již toho materiálu. A pak se podíval na západ. Tam za samarskou, kurskou a celou řadou gubernií leží Rakousko. A tam až se dovědí, co se zde děje. A že to objevil a účetnicky uspořádal on, Henry Haller, c. k. šikovatel od 13. p. pl.

Henry Haller byl výtečný člověk. Jeho žena udávala v Praze na komisařství různé výroky, které pronesli u ní její zákazníci, když si šli koupiti kravatu a punčochy.

Haller sloužil v Přemyšlu, a to u zásobovacího oddělení. Když se pevnost vzdala, ukradl Haller 12.000 K z plukovní pokladny a šel do zajetí. V tockém táboře dostal se na poštu, otvíral zásilky, které pro zajatce docházely, a když maďarští saniťáci stáhli s mrtvých zajatců boty, kupoval je ve velkém a pašoval je ven do městečka. A pak byl také politicky činným, jak vidíme z jeho poznámek. Zkrátka, znamenitý muž. Někdy v noci se mu sice zdávalo o provaze a jednou dokonce, že ho před jeho krámem v Jindřišské ulici tahali na lucernu, ale když se probudil, konstatoval, že ještě nevisí.

Byla tichá hvězdnatá noc nad táborem. Řeka Samarka dole proudila mezi titěrnými rozbořenými domečky, kde kdysi před lety žili zajatí japonští důstojníci a Henry Haller šel po čichu. Již jsem na počátku poznamenal, že hlavní předností dobrého loveckého psa je báječný čich.

Na břehu řeky pod mazlivými větvemi smutečních vrb spatřil Haller známou skupinu z baráku č. 11.

Viděl tam svá čísla: 1., 2., 4., 7., 5., 8., 12., 16., 18.

Byla to jedna z těch nádherných nocí v blízkosti Asie. Nebe plno hvězd a člověk se cítí tak svobodným v tom nekonečném prostoru.

Co je proti tomu Rakousko, Mackensen a c. k. divisijní soudy?

Henry Haller naslouchal. Poslouchal dlouho a dlouho a pak odešel domů, aby přenesl do svých poznámek vše, co ještě měl v čerstvé paměti.

2. Pohnutá doba nynější, kdy jde o bytí či nebytí národa našeho, kdy naše vlast má ocitnouti se na prahu nové slibné budoucnosti aneb úplně zmizeti ze seznamu národů, nutí nás vzíti do ruky pušku a sestřeliti toho černožlutého orla.

1. Jsou mnozí Čechové, kteří by svou samostatnost rádi si nechali vybojovat jinými.

4. S těmi se udělá potom krátký proces.

7. Rakousko musí zmizeti a z celého Rakouska zbude jen stránka v dějepise.

5. Přihlásil jsem se před měsícem do českého vojska. To je má odpověď na...

1. Rakouskou bestialitu.

12. Ano, když je jednou revoluce, tu nestačí jen po pověrce v táboře zpívat: "Kde domov můj".

13. To vezmu do ruky pušku s bodákem a půjdu na Vídeň.

16. A vezmu si na mušku...

"Koho si chtěl vzíti na mušku?" uvažoval Henry Haller a doplňuje si poznámku: "Císaře pána." Zdá se mu to býti ale přece jen trochu neuctivé a proto píše před to ještě: "Jeho Veličenstvo".
 

 

*
 

Do Tocka přijela hraběnka hraběnka Revertera z Rakouska pod firmou "Červeného kříže", aby vzbudila u zajatců uhasínající zájem o rakousko-uherskou monarchii modrými kalhotami, bluzou a půldruhým rublem. S ní přijel vytáhlý pán, o kterém mezi romantickými Maďary se rozšířila pověst, že je to hrabě. Ten pán měl dlouhé hovory s maďarským zajatým vojenským lékařem Kákonyim o dvou českých důstojnících, kteří zůstali v táboře a z nichž jeden přednášel českým zajatcům o Havlíčkovi.

Henry Haller byl ve svém živlu. Jeho instinktivní smysl orientační přivedl ho do cesty hraběnce Reverteře, která chodila po barácích a všude říkala: "Rakousko na vás nezapomnělo, císař pán vás dává pozdravovat."

Henry Haller vychrlil na ni řadu připravených vět. Je to opravdu strašné, co se dnes děje. A roste to jako lavina. Na štěstí je zde on. Má materiál. Tam budou míti z toho radost.

Oddychoval těžce, jako lovecký pes, když dožene zajíce. Zítra, až bude po rozdávání dárků z Rakouska odjížděti dále, dá jí dva zápisníky. Čísla v jednom doplňují druhé v seznamu.

"Dobře," řekla hraběnka Revertera významně, pozorujíc, že se blíží zajatci, "vyřídím v Rakousku od vás pozdravy."

Henry Haller se spokojeně usmál. Pak druhý den bylo rozdávání dárků. Maďaři řvali "Éljen" a za baráky nové kalhoty a bluzu nabízeli Tatarům-konvojům: "Karaša pan, tri rubla, davaj pan".

A Henry Haller na cestě ke kanceláři přidružil se k hraběnce Reverteře a podal jí dva zápisníky.

Hraběnka s vytáhlým pánem sedla do bryčky a jelo se k nádraží. Henry Haller dlouho se díval za nimi, jak mizí za hřbitovem zajatců a jak se bryčka brodí červeným pískem k městečku. Měl vyleštěné knoflíky, čerstvě přišitá vyložení šikovatelská a tak se mu zdálo, že on tu u Asie chrání zájmy Rakouska.

Když večer přišel do své zemljanky, zapálil si memfisku, kterou našel v jedné zásilce na jednoho zajatce, a jeho zrak mimoděk upřel na stůl. Tam ležel zápisník. Mimovolně po něm sáhl, otevřel a čte: "Namenverzeichniss".

Počal se třást po celém těle a prohledával kapsy u bluzy. Sám nevěděl, proč tak činí. Sedl si na improvisovanou dřevěnou postel a počínalo mu být jasno. Měl tři zápisníky. V tom chvatu vzal čistý, dosud neposkvrněný jmény rebelantů, a druhý s nápisem "Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. p. pl." A ten odváží hraběnka Revertera do Rakouska a seznam rebelantů zůstává na stole.

Vyskočil a běžel. Vyběhl na kopec nad porážkou a viděl, jak daleko odtud noční tmou vine se pás jisker odjíždějícího vlaku širými rovinami k Samaře.

A slyšel, jak ten vlak, odvážející jeho poznámky, posměšně hvízdá.
 

 

*
 

Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. p. pl. podařilo se hraběnce Reverteře propašovati přes hranice. Nápadné jen jí bylo, proč jí dal ještě malý čistý zápisník. Na patřičných místech v Rakousku byly zase nápadné ony číslice při jednotlivých projevech c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. p. pl. Dlouho o tom však neuvažovali a předešle jsem četl v novinách, zaslaných oklikami z vlasti, že c. k. šikovateli Henry Hallerovi od 13. p. pl. bylo skonfiskováno jeho jmění pro zločin velezrady a zločin proti válečné moci.

 

 

---

▲▲▲

Tragedie šikovatele Adalberta Raubeho

 

Předmluva. Aby nedošlo snad k nějakému nedorozumění, podotýkám, že pan Adalbert Raube byl zřízencem u potravní daně, čímž se přirozeně považoval za úřední osobu. Do zajetí se dostal roku 1914 u Lublína. Malou stříbrnou medaili, o které je dále zmínka, dostal za to, že zachránil při ústupu rakouského vojska od Lvova plukovníkovi 57. pěšího pluku ruční kufřík s pěti lahvemi koňaku.
 

 

I.
 

Seděli v kavárně při kávě a tam přicházejí poslední novinky. Jsou kovaní v událostech a reformují jako staří politikové z pivnice, o nichž tak upřímně již starý norský mistr Holberg před třemi sty lety se vyjádřil, že je to společnost ťulpasů.

Kdyby byl Raube na chvíli jen při těch vyjednáváních o příměří, pošeptal by něco do ucha německému parlamentáři. Jestli kdo kdy viděl, aby české vojsko chtělo ještě dál válčit, když táhne Hindenburg podél nepřátelských posic v Italii. Raube myslí, že Italové jsou ztraceni, a nedal by zlámanou grešli za vojska italská. Jestli se i zastavili na Tagliamento, nazývá to Raube velkým přehmatem. Ostatně jim všem u stolu může sdělit velkou novinku. Za sto rublů odvezou ho do Rakouska. Věc je velice jednoduchá. Prodá své civilní šaty a koupí na Podole starou rakouskou uniformu. A za několik dní bude doma. O to se již postará speditérská firma Pomorďákova na Podole (on že Löwenstein). Jako rychlozboží? Ne, pojede zcela obyčejně v dobytčím voze do Rakouska, přejde hranice a bude povýšen. Poněvadž je šikovatel, ani sám tomu štěstí nechce věřit. Co je výš než šikovatel? "Offiziersstellvertreter nebo Stabsfeldwebel." Vytře všem Čechům zrak. "Herr Hauptmann, ich melde gehorsam, dass ich aus Gefangenschaft komme." A hudba hraje, kumpanie před ním defilují, nějaký jenerál ho představuje sestřičkám: "Der brave Raube ist aus der Gefangenschaft weggelaufen." Vozí ho po Vídni v automobilu a válečný zpravodaj Rudolf Perz zařadí do nového vydání Vojenské knížky rakousko-uherské armády fotografii: "K. k. Adalbert Raube, k. k. řekněme Offiziersstellvertreter aus der russischen Gefangenschaft weggelaufen." Pak dostane na rok dovolenou, vyplatí se mu "lehnung" za celé tři roky zajetí, totiž šestnáctsetdvacet korun a dostane místo poštovního oficiála. Odkud to všechno ví?

Adalbert Raube řekl slavnostně: "To je takovej zákon." Pak se ještě teple a vřele rozhovořil o Rakousku. Zajatci nemají ležet a čumět, zajatci mají jít přes hranice. Rakousko bude, o to se už on postará. Malou stříbrnou má, a teď dostane ještě velkou stříbrnou. A za malou dostane za ty tři roky 270 K a ten lehnung 1620 K je 1890 K a 3 K 60 h zulag měsíčně je za tři roky 129 K 60 h, takže bude brát 2029 K 60 h a kdo tomu nevěří, ten je, řekněme, darebák."
 

 

II.
 

Dopadlo to krásně. Příměří nebylo ještě ani definitivně podepsáno a šikovatel Adalbert Raube dostal se přes ruské zákopy do Rakouska, díky podnikavé firmě Pomorďákově (on že Löwenstein). Než ho propustili přes ruské zákopy, musel se nějakému zemljáčkovi, který samojediný hlídal půl versty fronty, podepsat, že nikdy nebude válčiti, že nevezme zbraně do ruky, že sesadí rakouského císaře. Adalbert Raube podepsal to ochotně. Takovému zemljáčkovi je možno podepsat vše.

"Národ dobrý," pomyslil si Raube, "ale nemá všech pět pohromadě."

"Halt, wer da?" ozvalo se ze země před ním. Modrá čepice, hladová tvář a šikovatel Raube byl v Rakousku.
 

 

III.
 

Večer stál na stráži. Předně neměl žádných dokumentů, že je šikovatel. To se teprve musí vyšetřit. Pak měl z Ruska přinést chleba a sádlo. Proto dostal hned službu. A jestli mu to není vhod, tak bude uvázán. Az anyát, teremtését! Je mezi Maďary.

K ránu si ho dal předvolat hejtman Bárbayi.

Dovolenou chceš? Nakašlat. Přes hubu nechce? Tři roky se válel v zajetí a teď by nechtěl stát posta. Jíst chce? Měl si s sebou přinést slaninu a neztěžovat ještě aprovisaci vojska. Kdo ví, jak se dostal tam. Možná, že utekl do Ruska z dobré vůle a že se mu zastesklo po ženě. Ukážu mu, co je to vojenská disciplína. Zweitausendneunundzwanzig Kronen 60 Heller? Sanität! Dem Manne Umschläge. Wachtmeister! Nachdem den Mann zwei Stunden anbinden. Kutya, az eb adta! Marha, butya! Marsch!"
 

 

IV.
 

Za týden podařilo se Adalbertovi Raubemu dokázat, že je opravdu šikovatelem od 57. pěšího pluku. Nešťastnou náhodou 57. pěší pluk byl právě pod ostřelem italského dělostřelectva pod Assiagem a Raubeho poslali na doplnění.

Stihl právě včas jeden granát z těžkého italského děla pod Piavezzou, který ho krásně přerazil na dvě části, které se nikdy nedaly slepit.

Poslední jeho myšlenkou bylo, že je hlupák, že vyvedl hloupost, a že takhle nikdy nedostane od rakouského eráru 2029 K 60 h.

 

 

---

▲▲▲ 

Tři muži se žralokem

Strávili jsme bouřlivě celou noc, o čemž nemůže být pochybnosti, když celá společnost sestávala z redaktora časopisu Svět zvířat, krotitele hadů a majitele blešího cirkusu Mesteka a majitele kolotoče, amerikánské houpačky a střelnice Švestky. Všichni jsme byli lidé dosti pochybné existence, a kdybychom byli měli navštívenky, každý z nás byl by si musil dáti natisknout, neměl-li být považován za podvodníka, ku svému titulu slůvko "bývalý". Tedy: bývalý redaktor Světa zvířat, bývalý krotitel hadů, bývalý majitel kolotoče atd. Potloukají-li se po světě exkrálové a excísařové, proč by nemohl někde existovat exmajitel blešího cirku.
K ránu, když jsme surově vyhnali z jedné kavárny skupinu nevinných studentíků, dostavilo se uklidnění, či spíše reakce. Přestala se nám líbit i harmonika, i citera, i vřeštění opilé dámské kapely, i rvačky v lokálech, i zakročení policejních strážníků.
Řekli jsme si, že půjdem na procházku po Praze. Když jsme došli do Dlouhé třídy, počalo nás zajímat, že u jednoho obchodu, kde tenkrát prodávali mořské ryby, snaží se personál pověsit do výkladní skříně nějaký předmět, vyplňující seshora dolů celou výkladní skříň, nějaké zvíře, podobající se rybě. Krotitel hadů Mestek domníval se, že je to tuleň, majitel kolotoče a amerikánské houpačky Švestka říkal, že je to mořská panna, a já, bývalý redaktor Světa zvířat, šel jsem se optat opatrně do krámu, co je to za rybu.
"Je to mladý žralok," byla odpověď, "to není ryba, ono to rodí živá mláďata."
"Ale ono to je chcíplé, prosím," poznamenal jsem, abych něco řekl.

"Co vás napadá," urazil se prodavač mořských ryb, "toto mládě žraloka bylo usmrceno harpunou. Nechcíplo, rozumíte. Je uměle zmrzlé."
"Co stojí jeden kilogram?"
"My žraloky na kila neprodáváme. To je reklamní exemplář. Na noc přijde vždy do ledu. Jestli chcete mořskou rybu k smažení, můžeme vám odporučit mořský jazyk, kambalu, čerstvou tresku i s návodem, jak upravovat mořské ryby."
Koupil jsem půl kilogramu kambaly a vrátil se k svým nevyspalým společníkům.
"Šestnáctiměsíční žralok," řekl jsem, "chycen na ostrově Helgolandu. Usmrcen výstřelem z dělové lodice, když potopil ponorku, která ho chtěla vyhodit torpédem do povětří. Reklamní exemplář. Na noc přijde vždy do ledu."
Bývalý krotitel hadů a majitel blešího cirkusu Mestek se zamyslil.
"Pojďte ku Zlaté lodi," vyzval nás, "myslím, že s tím žralokem se dá něco dělat."
U Zlaté lodi nás s mým balíčkem mořské ryby kambaly nechtěli pustit do výčepu. Rozdělili jsme tedy kambalu poctivě mezi dva řeznické psy, kteří, očenichavše kambalu, ani se jí nedotekli a počali na nás vztekle dorážet a vrčet.
Mohli jsme však jít do výčepu U zlaté lodi, kde jsme si poručili koňak a čekali, co řekne Mestek.
"Před léty," řekl Mestek po dlouhé chvíli, "měl jsem skleněnou bednu. V té bedně jsem měl užovku, kterou jsem představoval jako mládě krajty tygro¬vité spářené s hroznýšem. Dal jsem udělat plakáty a vozil jsem ji po celé Moravě a vydělal na ní pět set zlatých. Jestli koupíme skutečného žraloka, tak jsme za čtrnáct dní milionáři."
Sestrčili jsme hlavy dohromady a hostinský se velmi nedůvěřivě na nás díval, když zaslechl úryvkovité, tiché:
"Bedna - víš, reklama - žralok - pěkné přednášky - to bude zlodějna."
Uznali jsme jednohlasně, že Mestek to s majitelem žraloka dovede nejlépe vyřídit.

Mestek ihned odešel a vrátil se asi za hodinu se slovy: "Žralok už je náš i s bednou. Za chvíli zde bude. Stojí s bednou sedmdesát zlatých."
Od toho okamžiku začalo naše putování se žralokem, na které mám ještě po létech nejkrásnější a nejpříjemnější vzpomínky.
Usnesli jsme se jezdit se žralokem jedině po malých městech, kde lidé nejsou otrlí návštěvami biografů, kde neviděli nic senzačního a kde přijmou našeho žraloka s čistým, nezkaženým srdcem. Kde náš žralok bude k nim mluvit hudbou neznáma, hrůzy a děsu, kde vzbudí upřímný zájem.
Prvním tím místem byly Strakonice. Přivezli jsme žraloka přímo do Besedy. Zatímco jsem šel objednat do tiskárny plakáty, Mestek promluvil s majitelem restaurace Besedy. Slíbil mu ohromnou návštěvu a vyzval ho, aby se šel podívat na žraloka, který ležel ve své dlouhé rakvi na dvoře.
Když majitel restaurace Besedy uviděl tu nestvůru, odložil na příští den projektovanou taneční zábavu a propůjčil nám sál úplně bezplatně.
V tu dobu sestavil jsem v tiskárně tento plakát:
 

POSTRACH SEVERNÍCH MOŘÍ!   TRAGÉDIE MOŘSKÝCH HLUBIN!   Ctěnému obyvatelstvu města Strakonic uchystali jsme vzácnou podívanou na žraloka, chyceného na ostrově Helgolandu. Žralok ten po ukrutném zápase byl usmrcen výstřelem z dělové lodice, když potopil ponorku, která ho chtěla vyhodit torpédem do povětří. Řádil po celé dva měsíce v severních mořích, jsa postrachem rybářských lodic i vystěhovaleckých parníků. V jeho žaludku nalezena mrtvola kapitána Triistona, lodivoda Jeho královského Veličenstva dánského! Uveřejňujeme seznam posledních obětí, pohlcených mořskou příšerou: Jan a Marie, děti chudého rybáře ze Strahlsundu Wiliam Borus, student teologie ze Šlesviku Vladimír Novotný, český vystěhovalec z Berouna Jim Demlop, vrchní námořní kontrolor Velké Británie, rytíř řádu sv. Julie, poslanec za Londýn Kapistrán Matheus, kanovník a biskup navarrský a palermský, papežský vikář. Jediný den zítra 15. května k vidění v Besedě od 2. hod. do 7. hod. večerní. Vstupné 30 kr. Školní dítky v průvodu rodičů platí polovic!

 

Celkem vzato, my tři doplňovali jsme se navzájem. Každý z nás byl v tomto vážném okamžiku na svém místě. Bývalý majitel kolotoče, amerikánské houpačky a střelnice uměl takový plakát nalepit i na vrata kostela tak milým a přívětivým způsobem, že nemohl urazit nikoho z věřících, a že mu dokonce kostelník pomáhal. Mestek obrátil se mezitím na místní školní radu a prohlásil, že chudým pilným školákům, naznačeným pány učiteli, vstup na žraloka je zadarmo.
V té době jsem byl již na radnici osobně pozvat starostu města.
Byl to pravý jihočeský typ demokrata. Tiskl mně silně ruku a říkal: "Žralok? Výborně! Mám velice rád žraloky. Nekouše? Mrtev? Podívejme se na tu potvoru. Přijdu s celým obecním zastupitelstvem."
Horší to bylo s nahluchlým farářem. Dlouho to trvalo, než jsem mu vysvětlil, že nejsme žádná kočující společnost, proti kterým byl zaujat. Když konečně jsem ho přesvědčil, že se jedná o žraloka, počal mluvit něco o velrybě, která spolkla proroka Jonáše. Měl patrně úbytě mozku a držel se houževnatě vybavené představy, poněvadž zavolal na kaplana a řekl k němu: "Milý Františku, jděte za tímhle pánem, on vám ukáže nějakou velrybu." Přitom se mu právě tak rozklepala bradička jako u těch Raisových dobráků farářů.
Kaplan se mě držel jako klíště a trvalo to až na náměstí, než jsem mu vysvětlil, že jde tu o žraloka Kaplan mluvil něco o záhadách přírody při styku s lidmi, z čehož vzniká nedůvěra v Prozřetelnost boží, a také se šťastně se mnou rozloučil.

Navštívil jsem též četnickou stanici. Velitel byl pokrokový člověk, plácal mě přes rameno a říkal:
"Takhle kde co ukrást, vy vožungři, komedianti, cikáni." Když jsem mu řekl, že jde o žraloka, s pravou četnickou chvástavostí poznamenal, že takových žraloků viděl už několik tisíc, a jestli to nebude žralok, že nás dá všechny zavřít.
Nějaký profesor na penzi, trávící zbytky života ve Strakonicích, pozval mne na oběd a po celý oběd rozvinoval teorii, že věda dogmata nepřipouští, poněvadž jest si vědoma relativnosti svého poznání. Celkem však nelitoval jsem toho, že jsem se s tím starým pánem seznámil. Měl naučný slovník, z kterého jsem si udělal výpisky, týkající se žraloka, k mé přednášce před obecenstvem.
Ve dvě hodiny bylo tolik lidí v sále Besedy, že by jablko nepropadlo. Na pódiu byla bedna se žralokem. Lidi chodili k pódiu tak, jako když se líbají ostatky svatých. Napřed měl jsem poutavou přednášku o mořských obludách. Vybírali jsme dobrovolné příspěvky na vycpání nešťastného žraloka.
Ve tři hodiny přišly školní dítky s celým učitelským sborem. Pamatuji se na malou holčičku, která se bála, brečela a kterou násilím učitelka přivlékla ke žralokovi.
Obecní zastupitelstvo přišlo ve čtyry hodiny.
Starosta města dal pětikorunu a nechtěl vzít nazpátek.
Byly to šťastné doby. Peněz jsme měli habaděj. Mestek udělal si u mrtvoly žraloka známost s nějakou vdovou a zůstal u ní přes noc.
Já spal u starosty města a Švestka na četnické stanici, poněvadž se v jedné hospodě popral s nějakým poklasným ze Skočic, který hrubě urazil našeho žraloka tvrzením, že to vůbec žádný žralok není, že prý je to delfín, a on že to musí vědět, poněvadž sloužil u maríny.
Když jsme se ráno opět všichni sešli v Besedě, přivítal nás ještě včera večer tak k nám přívětivý majitel restaurace velice hrubě.
Náš žralok prý smrdí. Žena nemohla prý celou noc spát, ráno prý musili poslat pro lékaře. Všem je špatně, i podomkovi, který od božího rána pije rum. Máme si hned tu potvoru vzít ze sálu a víckrát se s ní v Besedě neukázat, nebo že nám, komediantům, přerazí všechny nohy.
Byl úplně v právu. Se žralokem se přes noc stala osudná změna a rozklad jeho tělesných pozůstatků pokračoval velice rychle.
Navrhl jsem, abychom žraloka balzamovali, kterýž návrh byl přijat. Tak jsme koupili pět lahví kolínské vody a ještě nějakou voňavku, tuším pačuli, a vykoupali jsme v tom našeho žraloka, i také jsme mu toho mnoho nalili dovnitř.
Potom jsme žraloka naložili na vůz a jeli do Vodňan.
Ze sokolovny nás s ním vyhodili, ačkoliv sál sokolovny se nám velice zamlouval svou prostorností.
Přijali nás v Národním domě, když na žraloka praskly čtyry nové láhve kolínské vody.
A potom to šlo velice rychle. Plakáty, agitace, mnoho obecenstva. Žralok vydával tak ukrutný zápach, že v sále všechno omdlévalo. My tři jsme také sotva stáli na nohou, poněvadž jsme od rána pili koňak, abychom to přečkali a vydrželi.
Nepamatuji se, kdo nás vlastně zatkl, ale v noci jsem se probudil ve vodňanské šatlavě. Napravo spal Mestek, nalevo Švestka.
Ráno potom nás pokutovali pro nějaký delikt proti ochraně zdraví nebo pro něco podobného.
Nebyli jsme ani na pohřbu našemu žralokovi.
Byl pochován na útraty obce Vodňan. Zahrabali náš postrach severních moří jako chcíplou kočku. Neznám ani místo, kde leží. Na jeho hrobě není ani prostý kříž, ačkoliv podle našeho plakátu prošel jeho žaludkem papežský vikář, kanovník a biskup navarrský i palermský, Kapistrán Matheus.
Spi sladce, můj žraloku!
 

 

---

 

▲▲▲

V rakouském parlamentu

 

V rakouském parlamentě si všechno pěkně zrekapitulovali, aby celému světu byly jasny nesmyslnosti a zvrhlosti válečného absolutismu rakouského, a celý svět je dnes přesvědčen, že se rakouský stát zbláznil.

Rakousko však ve svém šílenství spáchalo sebevraždu, jak napsaly nedávno brněnské "Lidové noviny", které se nebojí ani státního návladního, ani dra Šmerala. S tou sebevraždou Rakouska každý upřímný Čech, bývalý poddaný, nejen souhlasí, ale jeho loyalita k roztrhané chalupě jde tak daleko, že je tomu k smrti rád, jen to je při tom mrzuté, že při sebevraždě Cis a Translajtanie teče krev občanů. S tou sebevraždou Rakouska stal se doopravdy malý omyl. Rakousko se spletlo a místo sebe pověsilo doposud asi 6000 občanů. Doufejme však, že přece jednou strčí hlavu do kličky a my jako pořádní bývalí poddaní podkopneme pod ním stoličku.

Pravil jsem, že je to velké slovo, říci, že se stát zbláznil, ale všechny doklady o šílenství rakouského státu byly předloženy slavnou sněmovnou. I Němcům se to přestalo líbit a němečtí synové vydatně řežou do matičky Austrie.

To, co provozoval rakouský válečný dozorčí úřad, bylo velikolepé křižácké tažení proti zdravému lidskému rozumu. Censurní soustava rakouská tvoří opravdu ojedinělou kapitolu v dějinách tisku na celém světě a snad ani censura bolševiků petrohradských ji nemůže předčit. Vyšlo na jevo, že byly konfiskovány zprávy c. k. meteorologické stanice o východních větrech. Ježíš Kristus byl mezi zabavenými autory, censura zabavila i projev samotného rakouského císaře Karla polskému klubu. Na Moravě zavřeli redaktora, který se opovážil tvrdit, že Čechové jsou Slované. Zabaveno bylo každé slovo, které se tomu či onomu policajtovi nelíbilo, pražské policejní ředitelství spálilo na 1200 exemplářů zabavené knihy "Dějiny české hudby", a když bylo podniknuto tažení proti československé obchodní akademii v Praze pro její velezrádný titul, málem, že se nedostal před válečný soud prof. Zykán, v jehož bytě našli a zabavili rukopis přednášek nauky o zboží díl II.: "Něco o skořici, vanilce, pepři a jiném koření".

Noviny byly plny úředních zpráv, takže se nedalo již nic mimoúředního zabavit, a tu přišli na dobrý nápad, jak odpomoci tomu nedostatku. Jeden úřad konfiskoval, co dával do novin úřad druhý, a "Lidové Noviny" donutila policie tisknout každého dne na úvodním místě slohová cvičení policejního zřízence, takže čtenáři nevěděli, mají-li se smát, či plakat.

Ministr odpověděl na to kulatě. Jeho odpověď připomíná staroindické přísloví: "Kdo mluví s hlupákem, jako by mluvil se spáčem. Když je po rozmluvě, tu se optá: ¨Co pak se vlastně stalo?¨"

V rakouském parlamentě se dnes často s vládních křesel ozývá zmínka o Bismarckovi. Pánové zapomínají, že týž Bismarck řekl: "Hloupost je též dar boží, ale nemá se jí příliš zneužívat."

Kdybychom se drželi přísloví knihy Sirach: "Plačte nad zemřelými sedm dní a nad hlupáky celý život," tu bychom si jistě nad Rakouskem musili oči vyplakat, proto se raději zasmějeme tomuto:

V Rakousku je nedostatek bramborů a proto se objevily ve vídeňských novinách zprávy, které pomalu snažily se připravit ubohé brambory o popularitu a vyličovaly je jako nejjedovatější rostlinu na zeměkouli. Nápad není špatný. Když stojí dnes metrák ve Vídni 120 K, je to prozatím pokus znechutit rakouskému občanu jídlo, aby týž děkoval bohu, že nejsou brambory a že tak byl zachráněn z náručí smrti. Vídeňský prof. Feicherle totiž dokázal, že stříkne-li se morčeti do krve dva litry odvaru bramborů, že to nevydrží.

V nejbližší době přijde na řadu mouka a profesor Feicherle dokáže, že mouka je nejnebezpečnější jed na světě a zejména ve formě chleba, že působí zhoubněji, než kyanovodík. Za pokus to stojí a nebude osamocen v reformě výživy. Alespoň nedávno přinesl berlínský "Lokal Anzeiger" zprávu, že požívání tuků je velmi nebezpečné a může mít v zápětí onemocnění neštovicemi, a kdo se nají vepřového masa, že je ztracen, poněvadž dostane zkornatění tepen, zánět středního ucha a padoucnici.

Kde jsou proti nim ti staří lháři z dob Mikuláše Dačického, zapisující do kroniky zprávy, že v zemi švejcarské se narodilo židovce medvídě, které, zaškrábavši se za uchem, umřelo.

Německý žurnalista dnešní doby jde ještě dál, což ukázalo se v nedávném sporu o platnosti slov "czechisch" a "böhmisch".

V "Hamburger Nachrichten" dokázal zcela nevyvratitelně redaktor Walstein, že vůbec žádní Čechové nejsou, nýbrž jen česky hovořící Rakušané (böhmisch sprechende Oesterreicher).

Hradčany že jsou původu německého, totiž, že se správně jmenovaly "Hartlein", z čehož vzniklo "Hratšan" a konečně "Hradčany". Pokud se týká nebožky kněžny Libuše, připravil nás redaktor Walstein o tu sympatickou mythologickou postavu. Libuše byla Němkyně, německá princezna, která se musela před násilnostmi bémátského obyvatelstva ukrývat ve křovinách pohraničních hvozdů, takže o ní Němci říkali: "Die liebte Busch" a od toho později "Böhmisches Wort": "Libuše".

Nijak se nedivím, že Heine napsal: "Každý má právo být hloupým". To musel napsat jen německý básník, aby to bylo německy a pro Němce.

 

---

▲▲▲

Vánoční feuilleton

 

Bolševická vláda národních komisařů v Petrohradě zrušila vánoční svátky. Na štěstí se to Ukrajiny netýká a tak může vyjít vánoční feuilleton.

Napsat jej v Petrohradě, strávil bych jistě vánoční svátky v Petropavlovské pevnosti.

Ukrajina zachránila nám tedy Vánoce na své vlastní republikánské půdě, ba páni Ukrajinci jdou tak daleko ve své lásce k Vánocům, že ztrojnásobili na vánoční svátky dávku cukru, takže každý si bude moci koupit, bude-li mít totiž na to peníze, šest funtů cukru, a kromě toho ještě bude si každý občan moci koupit jeden a čtvrt funtu krupičkové mouky. K čemu tu krupičku, nevím, ale když si to všichni kupují, koupil jsem si to také.

Pokud se týká cukru, sháním těch šest funtů již ode dne vydání příkazu, ale všude v krámech vidím jen nápisy: "Sachary nět!" Neseženu-li do Vánoc těch šest funtů, nevím, co se se mnou stane, neboť na Ukrajině se zavádí pořádek.

Bolševici zrušili tedy Vánoce. Věc úplně správná, neboť na Vánoce se zpívá: "Radujme se, veselme se", a dnes málokdo z nás se může z bolševiků radovat a veselit.

Do Vánoc zrušili toho bolševikové vůbec mnoho:

2. Svobodu tisku.

3. Svobodu osobní bezpečnosti.

4. Svobodu přesvědčení.

5. Svobodu nosit čistou náprsenku a neupadnout v podezření, že jsi "buržuika paršivij".

6. Svobodu mít v kapse Kerenského čtyřicetirubl a neupadnout v podezření, že jsi pil dost dlouho "krovutku našego brata".

7. Svobodu myšlenek, totiž mám na mysli ten případ, kdy člověk vůbec na nic nemyslí a námořníci z křižníku "Aurora" mu řeknou: Vida ho, kontrarevolucionérka, na kontrarevoluci myslí, "čej ego, intelligenta!"

8. , 9., 10. ... Našlo by se toho ještě celá hromada, co všechno bolševikové zrušili; ale jen jediná věc by se našla, kterou nezrušili, totiž slib, který dal Lenin císaři Vilémovi, že to pěkně v Rusku rozvrtá.

Na Ukrajinu moc bolševiků nesahá a my tedy budeme slavit Vánoce a zívat nad vánočním feuilletonem, neboť tak si představuji moc tisku.

Čteš, čteš, pořáde se ti zdá, že jsi to už někde četl, a najednou usneš jako pařez.

Vánoční feuilleton má totiž být jako vánoční povídka na jedno kopyto, aby neztratil tu pravou vánoční vůni a půvab.

Tak jako při štědrovečerní večeři nesměl kdysi za rajských dob míru doma chyběti kapr na černo a rybí polévka, nesměly chybět ve vánočních povídkách jedna nebo dvě mrtvoly, zmrzlé pod okny při prohlížení rozsvícených svíček na vánočním stromečku. Přílišná zvědavost škodí, a byli to po většině lidé dospělí, které autoři vánočních besídek a povídek odsuzovali k takové ukrutné smrti. Surovci! Dali zmrznout ubohým dráteníčkům, vyhnaným ženám zhýralými muži, vyhnaným mužům zhýralými ženami, házeli pod hromady sněhu i ubohé sirotky a neštítili se poskvrnit své svědomí i zmrzlým nemluvňátkem v peřince, plodem nešťastné lásky, a pak sčítali řádky a šli do redakce pro peníze.

Pamatuji se na jednoho autora, který ve své povídce asi dvacetkrát tvrdil na samostatné řádce:

"Narodil se Kristus Pán",

zač chtěl 20x10 haléřů, čili 2 koruny, a jak se strašlivě rozzlobil, když jsem mu řekl, že ty dvě koruny už dostal autor, totiž ten pastýř, který to zvěstoval svatým třem králům.

Nemyslete si však, že se vánoční povídky u nás psaly těsně před Vánocemi, kvůli sněhu, kterého v nich byla spousta.

Redaktor zábavné přílohy "Národní Politiky", pan Žák, žádal mne jednou už v měsíci dubnu, abych mu napsal vánoční povídku, aby prý měl zásoby.

On byl jako svatá církev, která, když počala povšechně slavit památku narození Kristova v II. století, slavila Vánoce v dubnu nebo v květnu.

Těmi zmrzlými ve vánočních povídkách je vinen teprve papež Julius I. ve století IV., který položil den narození Kristova na den 25. prosince.

Den narození Kristova nebyl nikdy na určito zjištěn a církev křesťanská, jako to vždy činila, tak i zde položila důmyslně velký svůj svátek křesťanský v dobu velkých svátků pohanských, aby jej přizpůsobila hlubokým svým významem názorům světa pohanského o zanikání tmy a vyrůstání světla.

25. prosince končívaly se i pohanské římské Saturnalie, při kterých se jedlo, pilo, hodovalo, tak jako kdysi u nás na štědrý den.

Kde jsou ty krásné doby, kdy se u nás doma lidé dusili rybou na černo, takže jenom na Vinohradech o poslední štědrý den, který ještě Evropa trávila v míru, záchranná stanice musela poskytnout pomoc v 126 případech.

Kde jsou ty blažené doby, kdy lékaři o štědrý den měli plné ruce práce s vytahováním lidem kostiček ze smažených kaprů z krku a kdy se nádeník Kožíšek ve Velharticích udusil vánočkou. Připadá to dnes jako krásná pohádka z dob dávno zašlých.

Dnes si tu rozkoš s vánočkou může v Čechách dovolit jen uhlobaron, a třeboňské kapry snědli rakouští vojáci v konservách již roku 1915, a nejvíc mne mrzí, že třebas takový volatý tyrolský zemský střelec ani nevěděl, co dobrého jí.

Řekněme si teď upřímně, co byste byli udělali tenkrát takovému člověku, který by vám ještě před čtyřmi lety tvrdil, že přijde jednou doba a půl Evropy že nebude mít svíček na vánoční stromek.

Upozornili byste ještě nejbližšího strážníka, že s tím pánem to není všechno v pořádku. Nebo kdyby vám tvrdil, že nebude ryba na černo s knedlíkem a že se nebude hrát po večeři ani obvyklý mariáš o oříšky, poněvadž všechny ořechy spolkl rakouský aprovisační ústav na tlačení oleje, že nebude žádného cukroví na stromeček a že zkrátka v české domácnosti nebude se moci nic na vánoční stromeček pověsit než řetězy...

Možná, že už ani ty ne, poněvadž v těch řetězech by viděla policie symbol Rakouska.

A tak nic jiného nám nezbývá zde v cizině, než přimhouřit oči, vzpomenout si na poesii starých dob, na pohádku vánoční, kdy se zpívávalo:

Z života čistého,

z rodu královského...

Pardon! Pomalu s tím "z rodu královského"! My chceme republiku!

---

▲▲▲

Vlastivěda

 

"Jsou okamžiky v lidském životě, že i vůl pláče," pravil kdysi jeden neznámý filozof po dvanácté hodině noční u Fleků.

"Veselost hraničí se sentimentalitou," řekl, řekněme, škarohlíd Schopenhauer.

Uváživ význam těchto dvou vět, jel jsem svůj bol, smutek, zármutek vyplakat do Vejvodova Městce. Tak jezdili kajícníci na poušť. Ostatně Vejvodův Městec jest něco tak opuštěného, že by zdejší okolí napravilo i Máří Magdalénu.

Sem jel jsem tedy plakat nad sebou. Přišel totiž světlý okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem lotr, a litoval jsem ubohou zemi, že mne nosí. Co lidí už se mnou zkusilo trápení. Ale nechme toho, ať se nerozpláči poznovu. Vejvodův Městec jest záludná obec. Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Jmenuje se to Městec a je to nepatrná obec o osmnácti číslech, z nichž jest sedm na spadnutí. Patřilo to patrně dřív nějakému vévodovi, který dle všeho o sobě asi tvrdil, že je chudý jako kostelní myš. Tato zpustlá obec, do jejíhož okolí jsem se výborně hodil, je úplně mezi lesy, jaktěživ jsem o ní ničeho neslyšel. Tři hodiny za obcí je v lesích hájovna. Hajný má poetické jméno Pampeliška, pije kořalku a nadržuje pytlákům.

Když jsem se o něm dověděl, přistěhoval jsem se k němu. Svůj k svému. A oddal jsem se lítosti, bloudil jsem po lesích, utíral si oči velkým červeným kapesníkem, chodil jsem bos, živil se kořínky, kobylkami a uzeným masem s knedlíky se zelím a neholil se. Za týden vyhlížel jsem jako zpustlý kovboj z Divokého západu. Abych pak ještě víc trýznil své tělo, objednal jsem si z Prahy poslední ročník Moderní revue, kterou jsem pročítal, leže v té lesní pustině na břiše, maje před sebou psí lebku, kterou jsem vyšťáral na hnojišti hájovny, a v kapse láhev obyčejné kořalky.

A když ani potom neobjevila se u mne účinná lítost, vydal jsem se na pouť do Vejvodova Městce, kdež jsem vypil pět sklenic nějakého strašného venkovského piva, a v každé sklenici s tuctem pivních mázder. Pak byla má lítost úplná.

Jednoho dne seděl jsem v hlubokých lesích na omšelém balvanu a přemýšlel, co dělají asi v Dejvicích, když vtom z mého klidu mne vyrušil hlasitý hovor na jedné z těch ztracených cest v této pustině a přede mnou objevil se pán, provázený dvěma staršími dámami. Jedna z nich měla v ruce velký zápisník a na nose brejle. Druhá měla v ruce mapu a rozhlížela se, jako by chtěla spolknout celou krajinu.

Pán vypadal strašně utahaně, byl tlustý a na první pohled bylo vidět, že mu cestováni nesvědčí. Potil se a na konci hole sušil si dva kapesníky, které promočil stálým utíráním potu. Na holi měl ještě dva plédy a jeden havelok.

Když uviděl před sebou bosého, zpustlého mladého zarostlého muže, totiž mne, otázal se: "Poslouchají, člověče, je daleko ještě do Vejvodova Městce?" "I je, milostpane," řekl jsem. ,,A jak asi?" "Přijde na to, milostpane." "Dvě nebo tři hodiny?" "Tak nějak, .milostpane." Pán se zamlčel a ta s brejlemi řekla k němu německy: "Zeptej se toho sprosťáka, zdali není tu v okolí něco památného nebo zdali se nevypravuje zde nějaká pověst."

Pán mně to přetlumočil a já zdlouhavě odpověděl: "I chvála pánubohu, památek tady máme dost a pověstí taky."

Dáma s brejlemi připravila si tužku, zápisník a já pokračoval: "Tak například, milostpane, tadyhle na tom balvanu, co sedím, seděl před dávnými lety svatý Cyril a Metoděj, vlastně ne, babička říkala že ... jo, takhle to bylo, svatý Metoděj tady seděl, kdežto svatý Cyril stál tamhle na tom kameni vedle, nebo, k sakru, počkejte, jak to bylo, tamhle na tom kameni seděl svatý Cyril, kdežto svatý Metoděj na tomhle, co sedím, stál, ale ne, když já mám slabou paměť a ono to už je dávno. Nebožtík otec zas říkal, že oba stáli na jednom kamení, ale že neví na kterém, na tomhle prý seděl Napoleon a tam stál pruskej Bedřich. Čert ví, co je na tom pravdy, ale náš starosta říká, že zde ležel Kryštof Kolumbus z Uhlířských Janovíc."

 

Sotva jsem to dořekl, první na útěk se dala dáma s brejlemí, upustívší zápisník, za ní běžela druhá s mapou a za všemi klusal uděšený pán s plédy a havelokem a já volal za nimí:

"Nebojte se, já vám povím, jak jsme tady zamordovali knížete Sáma."

Byli však již pryč.

Zvedl jsem zápisník a tam jsem četl na deskách: "Vlastivědné poznámky z potulek po českých vlastech."

Toho dne se mně ulevilo.

 
 

 

---

▲▲▲

Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán

 
Majitel speditérské firmy Kobkán zavolal do své kanceláře růžolícího praktikanta pisárny Pecháčka a měl s nim dlouhou rozmluvu.
Když se Pecháček vrátil ku svému stolu, byl bledý, třásl se po celém těle a měl zježené vlasy.
"Výpověď?" otázal se účetní.
Místo odpovědi vzal praktikant Pecháček zimník a klobouk, a nepromluviv slova, vyšel z kanceláře. Účetní šel ihned do šéfovy kanceláře, a když se vrátil, vrtěl hlavou a řekl: "To opravdu nepochopuji. Pan šéf ho dovolil na celé odpůldne do vinárny." Pět praktikantů podívalo se závistivě na prázdnou židli Pecháčkovu a již opět se zahloubali do své faktury.
Nad kancelářemi speditérské firmy Kobkán visela atmosféra tajemství, záhady a neznámého.
A bylo tak jednoduché, ačkoliv trochu podivné. Pan šéf měl s Pecháčkem velice vlídnou rozmluvu. Vypravoval si s ním toto: "Pane Pecháčku, vy jste mladý, nadaný člověk. Pan prokurista i pan účetní vás velice chválí. Jste pilný, obratný, rozumný, skromný, bodrý, pracovitý. Nepijete, nekouříte, v karty nehrajete, nesvádíte děvčata, nejste nikomu nic dlužen, nevybíráte si zálohy na služné, jste dobrý počtář i kalkulant, máte vypsané, elegantní písmo, šetříte papírem, přicházíte přesně do kanceláře a odcházíte poslední. Máte obchodní rozhled, stenografujete velice bystře a obratně, bez chyb pišete na psacím stroji jakéhokoliv systému. Znáte několik řečí a šatíte se skromně, ale slušně. Vaše boty jsou vždy pečlivě vyčištěny a váš Hrneček je vždy čistý ... "
Vzornému praktikantovi zvlhly oči blahem a díval se upřeně na svého šéfa, jenž vrhnuv milý, dobrácký zrak na svého praktikanta, pokračoval měkkým, rozechvělým hlasem: "Za čtrnáct dní budu mít jmeniny. Rád bych viděl v novinách blahopřání k mým jmeninám od známých přátel a personálu. Rozumí se samo sebou, že útraty s tím spojené hradím sám. Nechci však, aby blahopřání k svátku bylo ošuměle všední. Přál bych si něco originelního, řekněme ve speditérském slohu. Něco, co zde ještě nebylo. Něco tak pěkného, aby čtenáři ještě po letech na to blahopřání k mým jmeninám vzpomínali. Něco takového, že by všichni lidé plakali. A tu jsem si vzpomněl na vás. Rozumí se samo sebou, že vy se o tom nikomu nezmíníte. Podejte mně ruku."
Praktikant podal svou třesoucí se ruku panu šéfovi, který ji tiskl a hovořil dál: "Vy to dokážete. Dnes je pěkný slunný den, kdy se vám rozsypou myšlenky. Dávám vám na celé odpůldne volno. Aby pak jste mohl lépe básnit, jděte do vinárny, vypijte dvě čtvrtky muškátu nebo vermutu. Vím, že se mně neopijete. A potom jeďte do Stromovky, sedněte někde na lavičku a sestavte to blahopřání k mým jmeninám. Zde máte padesát korun."
A tak se stalo, že Pecháček vrátil se ke svému stolu bledý jako křída. První i druhou část poručení splnil přesně.
Šel do vinárny a vypil čtvrtku muškátu a čtvrtku vermutu, neopil se a jel do Stromovky jako stroj. Sedl si někde na lavičku a sestavoval.
Ke svému zděšení však ihned zpozoroval, že se mu myšlenky nesypou a že všechny předpoklady páně šéfovy o nadaném praktikantovi jsou silně přehnány, že ani pěkný slunný den, ani muškát, ani vermut mu nepomohly.
"Ježíši na nebi," vzdychl si, "vždyť já blbnu. Co jsem to napsal za hovadinu, vždyť v tom není zcela nic originelního. Nu, není to pitomost napsat:
Slyšte naše vroucná přání, jež vám přejeme vřele: kéž jest krásným vaše žití jako nebe plné hvězd. Práci vaší daří se denně, pomoc svou vám nebe dej. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, firma vaše ať vám vzkvétá. Stravte léta v radosti a štěstí, přání všechna ať se splní, což vám srdečně přejí známí, přátelé a personál."

Pecháček vytrhl ze zápisníku blahopřání, roztrhal a hodil do koše na papír, přemýšlel a psal dál.
V zápisníku objevilo se několik blahopřání ku jmeninám:
"Naše přání budiž i v letošním roce šťastné, ze srdce to nejkrásnější přejeme vám po celý rok zase. Denně samé radosti a vše jen nejlepší, zdraví pevné a vše v hojnosti. Speditérské vozy o padesát procent levnější i s váženou chotí a rodinou nejpříjemněji přejí známí, přátelé a personál."
"Opět dopřáno blahopřáti vám, vyžádati vám hojně zdraví, všeho blaha v hojnosti, štěstí a zdar v počínání, požehnání z výsosti. Kéž vás minou nemoci, jen samé radosti, v každém týdnu hojně obchodů, převážení nábytku, ochranu zavazadel, stěhování po celé republice, doprava zboží po dráze, výtěžek do miliónů. Vřele přejí známí, přátelé a personál."
"Jen radosti samé a dlouhé žití aby vám Štěstěna popřála. Přičinění, zdar a štěstí, hojně obchodů s váženou chotí a všeho dobra v radostech užívejte. Upřímně přejí známí, přátelé a personál."
"Nechť obchod vzkvétá v radosti a nepoznáte žalosti. Nechť blaženě vám život plyne jako potok tichý. Pán vám dej dlouhé žití. V každém podnikání mějtež zdar. Nemoci ať přijdou v zmar. Zvýšení speditérských poplatků ať je na obzoru, to vám přejí v celém sboru známí, přátelé a personál."
Dále objevily se v zápisníku náměty na rýmy:
Plyne - mine, v lese - nese, v hojnosti - z výsosti, větší - štěstí, snese - v lese, měj - pěj, dává - sláva, stěhování - požehnání.
Nešťastný praktikant to všechno přeškrtl, roztrhal, zahodil a šel přímo do Tróje, chytaje se za hlavu.
"Blbec jsem, idiot, nic jiného než kretén. Měkne mně mozek. Něco originelního ve speditérském slohu. Má pitomá palice! Blbec jsem, zblbnul jsem! Inteligent? Hovado jsem! Seno mám v hlavě!"
V Tróji se pokusil v jedné vinárně dostat inspiraci pomocí láhve vína. Místo očekávaného božského nadšení dostavil se takový záchvat stupidnosti, že napsal:
"V milý den tak vzácný vroucně přejeme vám, by byl nadále váš život blažený a veselý stále v každé době. Ať jen blaho stále vzkvétá, zdar ve všem počínání, buďtež dlouhá léta zdráv a mnoho květin mějte stále za oknem. Vřele přejí známí, přátelé i personál."
,;Hotovo," řekl směje se tupě nad svými řádky, "jsem dědičně zatížen, banální blbec a paralytik."
K ránu našli jeho klobouk na hrázi zdymadla u Klecan. V klobouku ležel kousek papíru s jeho adresou a slovo: "Nemohu ... " Více ničeho.
V pisárně hovořilo pět praktikantů o záhadné sebevraždě kolegy Pecháčka. Hovořili tiše, s patřičnou dávkou zármutku, neboť scházel jim tu ten dobrý, veselý Pecháček.
Objevil se sluha a řekl: "Praktikant Klofanda do kanceláře pana šéfa!"
"Jdu!"
A pan šéf si s ním vyprávěl: "Pane Klofando, jste mladý, nadaný člověk. Pan prokurista i pan účetní si vás velice chválí. Jste pilný a obratný, rozumný, skromný, hodný a pracovitý."
Atd. až po "Zde máte padesát korun".
Když se Klofanda vrátil ke svému stolu, byl bledý, třásl se po celém těle a měl zježené vlasy, a nepromluviv ani slova, vzal klobouk a svrchník a vyšel z kanceláře.
Atmosféra záhady, tajemství a neznámého zhoustla.
Zbývající čtyři praktikanti vrtěli hlavou. Klofanda neměl tolik spisovatelského nadání jako nebožtík Pecháček, ale byla to čistá, jemná a svědomitá duše. Ať přemýšlel jak chtěl, nemohl si na nic vzpomenout. Nežli se v noci oběsil v hodkovičském lese, víc se mu nepodařilo složit než: "Naše vroucí přání je, přát vám nejupřímnější blahopřání, přejíce vám přání, které vám přejí známí, přátelé a personál."

"Svou smrtí jsem sám vinen," napsal na kus papíru, který si příšpendlil na zimník.
Čtyři praktikanti v pisárně si ještě ani důkladně nepopovídali o záhadné smrti druhého kolegy, když objevil se sluha a řekl: "Praktikant Vencl k panu šéfovi!"
"Jdu!"
A pan šéf si s ním vyprávěl: "Pane Vencl, jste pilný, obratný, rozumný, skromný, bodrý a pracovitý".
Atd. až po "Zde máte padesát korun". Atmosféra tajemství, záhady a neznámého zhoustla ještě víc. Dech smrti vanul kanceláří.
Praktikant Vencl si vůbec nic nevymyslil. Zemřel v skalních lomech v Kejích u Prahy, kde si přeřezal tepny na rukou. Zemřel, nezanechav po sobě ani řádky.
"Praktikant Košťák k panu šéfovi!" ... "Jdu!"
Košťák se dlouho bránil smrti. Celé dva dny se skrýval na Petříně a teprve třetího dne skočil z rozhledny. To byl již úplně pomaten a měl představu, že jeho šéf není speditérem, ale že má obchod s ptactvem a on že mu musí psát gratulaci ke stříbrné svatbě.
Tím se také vysvětluje, že v zápisníku našli na jedné stránce:
"Šťastné doby ať opět vzkvétají, stříbrná svatba ať opakuje se ročně, zdar v obchodě ať září, abyste vesele užíval, a tisíce párů holubů, králíků, králiček i zlatých rybiček bylo v prodeji. Přeje vám Jan Košťák."
V kanceláři pana Kobkána zbyli už jen dva praktikanti.
"Praktikant Havlík k panu šéfovi!" ... "Jdu!"
Když napsal svou originelní gratulaci ve formě obchodního telegramu "Kobkán spedítér, jmeniny, srdečná gratulace, známí, přátelé, personál", probodl se kapesním nožem na záchodku Reprezentačního domu.
"Praktikant Pilař k panu šéfovi!"
Poslední z praktikantů, který zbyl v kancelářích speditérské firmy Kobkán, zbledl. Vytušoval nejasně, že za dveřmi šéfovy kanceláře leží původ té ohromné tragédie praktikantů speditérské firmy, tragédie, kterou svět ještě neviděl, a že to tajemné, záhadné a neznámé blíží se i k němu.
"Praktikant Pilař k panu šéfovi!" opakoval sluha.
Poslední praktikant vstal a vykřikl zoufale:
"Nejdu!"
V kanceláři byly čtyry bledé tváře: praktikantova, prokuristy, účetního a sluhova.
"Pane Pilaři," ozval se účetní, "pamatujte, co to mluvíte. To se ještě v Čechách nestalo, aby praktikant nešel, když pan šéf si pro něho posílá."
"Nejdu," opakoval zoufale poslední praktikant, "nikam nepůjdu."
Ve dveřích objevil se sám pan šéf. "Pane Pilaři, pojďte do kanceláře. Už pro vás dvakrát posílám."
"Nejdu!" zvolal poslední praktikant, "když říkám, že nejdu, tak nejdu."
Počal divoce rozhazovat rukama a křičel:
"Všichni šli, nebožtík Pecháček, nebožtík Klofanda, nebožtík Vencl, nebožtík Košťák, nebožtík Havlík. Jenom já nejdu, nikam nepůjdu."
Vzal těžkou pokladní knihu a uhodil s ní do stolu. "Zůstanu sedět, nikam nepůjdu, všechno rozbiju, všechny vás pobiju. Já jsem kapitán Mohras, senzace celého světa, se svým nedostižným výjevem ve vzduchu. Nebojím se vás!"
Ošetřovatelé si na posledního praktikanta firmy Kobkán nemohou stěžovat. Má na svém chalátě pět knoflíků a každému ukazuje na knoflíky, počítá je a říká: "První je Klofanda, druhý Vencl, třetí Košťák, čtvrtý Havlík, pátý Pecháček, ne, tak to není.

První je Pecháček, druhý je Klofanda, třetí je Vencl, čtvrtý Košťák, pátý Havlík. Všichni šli, ale já nepůjdu, nikam nejdu!"
Lékaři pozbývají naděje, že se uzdraví. Jmeniny pana Kobkána přešly bez originelního blahopřání v novinách. V kancelářích sedí šest nových, svěžích praktikantů. Až do nových jmenin je doba hájení a šetření.
 

 

---

 

▲▲▲ 

Z bible Kralické

 

V tockém táboře zajatců obdrželi jsme od pí. hraběnky Kallisch-Altenhof, členkyně missie rakousko-uherského Červeného kříže, bibli s poznámkou, že nám ji Rakousko posílá, abychom s důvěrou hleděli na konec války a čerpali z ní sílu.

Držíme se velice této dobré rady a našli jsme v bibli místa, hodící se znamenitě pro nás, která nás opravdu sílí. Dovolili jsme si místy některé názvy změnit, tak pod slovy Egypt nebo Assyrie rozumíme Austrii, nebo Habsburgy, takže výňatky z bible jsou tyto:

"Hlas množství na horách i v rovinách; jakožto lidu mnohého, hlas shromážděného národa, když vojsko naše sbírá se k válce.

Na hoře vysoké vyzdvihněte korouhev, povyšte hlasu k vojsku, dejte návěstí do rukou, ať vejdem na pochod do bran císařství. (1. Mojžíš 14, 18, 19.)

A mlácen bude tyran na místě svém, jako vymlacována bývá pleva do hnoje.

A roztáhne ruce své uprostřed něho, jako roztahuje ten, kterýž plyne k plování.

V ten den navštívíme je mečem svým přísným, velikým a mocným a zabijeme pyšné.

A přijdem jako příval s krupobitím, jako vichřice vše vyvracející, jako povodeň vod prudkých a rozvodněných a prudce je srazí až k zemi.

Nohami pošlapána bude koruna pýchy od lidu hrozného z dávna i posavad, od národa všelijak potlačeného.

A dokoná se hněv a prchlivost naše k jich vyhlazení. A kdožkoliv nalezen bude z jich služebníků, bude proboden, a kteříž by se koli shlukli od našeho meče padnou.

A obrátíme to císařství v poušť a hříšníky vyhladíme. A jímati budeme ty, kteří nás zjímali a násilníky své potřem. (Žalm 5, 10, 55, 22. Řím. 3. 13.)

Svržena bude jich pýcha a červi přikryjí vysokomyslnost tyranů, nebo vzbudí na ně Hospodin zástupů bič, jako porážku Madiánských na skále Goreb.

I stane se v ten den, že projdeme průchody a přijdeme je hubit jako sekera, když utíná kořeny nemocného stromu a bodláčí.

A vystoupíme jako řeka, která vyjde ze všech toků svých a přijde nad všechny břehy své. (Přísl. 21. 31.)

A se střelami svými tudy půjdeme a hložím a trním zaroste vše za námi a ruku svou vztáhneme na ně a porazíme je, až se hory zatřesou a těla mrtvá jejich, jako hnůj uprostřed ulic.

V tom však se neodvrátí prchlivost naše, ani naše ruka vztažená a jakož plamen ohně zžírá strniště a plevy, plamen v nic obrací, tak kořen jejich bude jako shnilý a květ jejich jako prach vzejde." (Efez. 5. 25.)

To, paní hraběnko Kallisch-Altenhof, vyčetli jsme z bible a bude-li vás to zajímat, vybrali jsme ještě toto:

"A bude vyzdvihnuta korouhev národa a nastane den soudu. A zástupové naši rychle a prudce přijdou. Žádného ustálého ani klesajícího nebude mezi nimi; nebude dřímati ani spáti, aniž se rozepne pás beder jeho, aniž se strhá řemen obuvi jeho.

Střely naše ostré a všechny zbraně budou připraveny. Kopyta koňů jako škremen budou a kola vozů jako vichřice.

A hlas náš jak hlas lva, a křičet budem jako lvíčata a hrozný náš křik zvučeti bude nad císařstvím v ty dny, jako zvučí moře. A zpustnou města nepřítele, tak aby nebylo žádného v nich obyvatele, a zpustnou domové vrahů, aby nebylo v nich žádného člověka, neboť my nesem pohubení a zkázu.

A rozboříme hradbu císařství a hradba ta přijde na pošlapání." (Řím. 12, 17, 19.)

Vidíte, paní hraběnko Kallisch-Altenhofová, čemu všemu je se možno z bible naučit. Poslyšte dále, co jsme si podškrtli: "Zatvrzena budou srdce potlačeného národa, uši jeho zacpány a oči zavřeny, aby neviděl očima svýma prosící o milost nepřátely a ušima svýma neslyšel jich lkání a srdcem svým nerozuměl jich prosbám, neboť bezprávím vším roznícena je vášeň a pálí je jako bodláčí a trní a potom zapálí i houště lesů a nepřítel náš bude jako pokrm ohně" ("Kniha Ecclesiastis", Izaiáš 2-10.)

Paní hraběnko Kallisch-Altenhof, dnes snad již chápete, že tím nepřítelem myslíme Rakousko a proto díky Vám za darovanou bibli, třebas by Vám po těch výňatcích jako členu rakouské aristokracie šel mráz po zádech.

 

---

 

▲▲▲ 

Za Olgou Fastrovou

 

 

Zpráva o úmrtí paní Olgy Fastrové mě velice překvapila. Nežiji v Praze, a proto dozvěděl jsem se o tom trochu později, a v té zprávě o tragickém konci slavné české žurnalistky jest něco tak dojemného.

Zprvu jsem tomu nechtěl ani věřit, ale teprve když přečetl jsem si článek v Národní politice ze dne 7. května, kde je její fejeton o cylindru Čičerinově, chápal jsem plně, že ta práce vznikla již v předtuše smrti, neboť se v něm loučí velice srdečně s Helenou Malířovou, vypravujíc, že ji má velice ráda, přestože nosila ustřižené vlasy po mužsku učesané.

Když v témže fejetonu psala, že mužové v Berlíně, v Rusku, v Mnichově a Pešti na ulici přepadali a násilím svlékali elegantní ženy a nahé potom zabíjeli, měla již Olga Fastrová čtyřicet stupňů horečky.

Nežli fejeton dopsala, počaly jí nehty modrat jako při záchvatu cholery. Nikdo však z jejích blízkých nečekal, že se blíží její konec, který se také neúprosně dostavil v ten nešťastný den, kdy nedělní fejeton Olgy Fastrové o cylindru páně Čičerinově v Národní politice překvapil veřejnost.

V neděli ráno zdálo se zprvu, že se Olga Fastrová již trochu vzpamatovala. Počala mluvit souvisle a požádala, aby jí byla přinesena Národní politika. To bylo o půl desáté hodině ranní. Zprvu prohlédla rubriky Malého oznamovatele „Nabídnutí k sňatku", „Dopisy", „Všeobecný oznamovatel" a vypila šálek slabého čaje. Potom k velkému překvapení přítomných počala hlasitě číst svůj fejeton o cylindru páně Čičerinově. Čtení bylo provázeno křečovitými záchvaty. Silný pot vyrazil jí na čele, po celém těle objevila se silná třesavka a nesouvisle pronášená slova jevila příznaky jektavosti. O půl jedenácté přišla paní Olga Fastrová opět k vědomí a přála si přivolati duchovního správce z Vinohrad.

Za všeobecného ticha řekla mroucím hlasem k velebnému pánovi: „Překrásně vypadá na bílých etamínových šatech složení a uspořádání okrasy azurové, pracované ručně na vytahaných nitkách se širokou síťovanou vložkou, jejíž nádherný vzor se nejlépe uplatní. Obrázek, provedení a označení k rozdělení azur obsaženo v objednaném střihu. Okrasa nalézá se na předních dílech blůzy a sukně, též na dílech kimonových. Zde tvoří ukončení rukávů užší vložka."

Potom upadla do agónie, ze které se probudila před polednem, slabě se vztýčila v polštářích a řekla přítomným: „Dívky mají v noci chodit jedině v průvodu dospělého pána. Gardedámy v tanečních hodinách nemají mluvit se svými svěřenkami dvojsmyslně. Dekoltované starší dámy z lepší společnosti mají si pudrovat břicha!"

To byla její poslední slova. Krátce nato upadla do bezvědomí, ze kterého se již neprobrala. Skonala tiše a klidně, tak jako byl celý její život v mírném souladu s akcionáři Národní politiky...

Nikdy nezapomenu na své první setkání s nebožkou Olgou Fastrovou po svém příjezdu z Ruska 19. prosince 1920.

Přijel jsem z Ruska přímo do kavárny U zlaté husy na Václavském náměstí, abych si přečetl noviny. U jednoho stolu seděla předčasně zesnulá, kterou jsem míval velice rád, tak asi jako ona měla ráda Helenu Malířovou. Naše setkání bylo opravdu srdečné a první její slova byla: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku živí se masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?"

Optal jsem se ji, jak si vlastně představuje tu celou manipulaci, a ona odpověděla, že bolševici dělají veliké výpravy do Číny, asi tak jako Indové chytají slony. Zvláštní specielní oddíly bolševických vojsk v pohraničních čínských územích kladou oka na Číňany a kopají na ně vlčí  jámy. Do toho chycení Číňané svazují se po tuctech a dopravují se do Moskvy a Petrohradu do zvláštních kasáren, kde se cvičí ve zbrani a provozují hrůzovládu nad ruskou inteligencí. Jimi byl též umučen Miljukov, Gorkij a Čirikov. Koncem druhého roku vojenské služby vyřazuje se z nich vždy desátá část a vykrmuje se a rozdává se potom jejich maso sovětským komisařům: „O tom jsem již také napsala fejeton. Jedl jste též, Jaroušku, Číňany?"

„Nežli jsem si zvykl," odpověděl jsem, „cítil jsem pořád pižmovou příchuť. Zejména je velice třeba silně kořenit zpocená chodidla tlustějších Číňanů, milostivá paní. Myslím však, že by se krásně taková nepříjemná příchuť dala odstranit, kdyby se zabalily do Národní politiky, tam, kde je rubrika Události na Rusi, a daly se vyudit v komíně."

„Nedávno jsem psala do Ženské hlídky o nacionalizaci žen. Řekněte mně, co je na tom pravda?"

„To vás přejde, milostpaní," řekl jsem soustrastně, „ovšem nesmíte si s tím zahrávat. Radil bych vám, abyste co nejdříve jela někam k moři. Měl jsem jednoho známého, který trpěl též návaly krve do hlavy a hádal se v takových okamžicích, že je měsíc obydlen pobělohorskými exulanty."

To bylo tedy mé první setkání s paní Olgou Fastrovou po mém příjezdu z Ruska.

Ve víru žurnalistického života, ve starostech o dámské módy, zdá se, že Olga Fastrová zapomněla na mou dobře míněnou radu. Její přepracované nervy nevydržely. Přežila svůj článek o Čičerinově cylindru jen o několik hodin.

Krátce před svou smrtí vyjádřila prosbu, aby byla zpopelněna a její prach vysypán ze Žofínského mostu do Vltavy. I v těchto posledních slovech jeví se ona nezdolná energie, kterou vynikala ve své neúnavné práci na kulturním obrození české ženy. Čest její památce!

 

---

 

▲▲▲ 

 

 

Záhadné zmizení proroka Eliáše

Před senátem trestního soudu v Izraeli

Pře civilní

V Chalatu, městě Sýrie, byl nalezen přednedávnem svazek papyrusu, jehož rozluštění bylo spojeno s velkými obtížemi. Podařilo se však nicméně a vzdělaný svět je bohatší o jednu perlu starověké­ho písemnictví.

Jest to patrně referát soudní z novin vycházejících v Izraeli za časů krále Achaba a úplné jeho znění jest:

Čtenáři našeho listu zajisté se budou pamatovati na záhadné zmizení proroka Eliáše, který posledně byl viděn ve škole proroků v Galgali, kde rá­no v deset hodin snědl kousek oslího salámu. Ke třetí hodině došel do Bethely, kdež se setkal s Eliseem. Jak Eliseus tvrdí, byl prorok Eliáš veselé mysli a zcela dobře se bavil s vesničany pracujícími na poli. Tak došli oba až do Jericha a sestupovali společně k Jordánu, aby došli do Izraele navečer. Asi dvě hodiny před městem přišli k velkému lesu, který jest oblíbeným cílem výletů zdejšího obyvatelstva. Na malé mýtině skotačilo několik chlapců z nedaleké vsi Banbothy, kteří když uviděli pana proroka Eliáše, který jak z obrázku uveřejněného v čísle předminulém vidno, byl holohlavý, spustili pokřik: "Lysý, lysý!" Prorok Eliáš zahvízdl dle svědectví školáků Jehu a Naborha a okamžitě vyrazili z houští dva medvědi, kteří roztrhali a potrhali celkem osm skotačících dětí a utekli. Pan prorok Eliáš vida následky svého nerozvážného činu zmizel a nemohl být doposud vypátrán. Jeho zatčený společník Eliseus tvrdí, že se vznesl na ohnivém voze do nebe, což jest, jak se zdá, velice lichá výmluva, mající jen ten účel, aby pátrající úřady byly přivedeny na lichou stopu.

Otcové potrhaných a roztrhaných školáků podali ihned žalobu na proroka Eliáše pro náhradu škody a při včerejším líčení seznali jsme, že hleděli z celé události vytlouci kapitál. Všichni žalující byli Židé, a tu se nesmíme divit, že považovali líčení za pravý zlatý důl pro sebe. Proroku Eliášovi patří dům čp. 247 v Izraeli a dům čp. 8 v Bethele. Soud přistoupil na návrh právních zástupců poškozených, a poněvadž obžalovaný nebyl vypátrán, zabavil in contumatiam jeho majetek ku krytí škody, o jejíž výši bylo rozhodováno právě při včerejším líčení.

Nestavime se ani na tu, ani na onu stranu, ale zdá se nám, že vina hlavně spadá na nešťastné oběti této neblahé události. Děti neváží si dnes zasloužilých lidí, neboť jejich výchova jest velice povrchní. Čtou jen samé krváky, navštěvují představení divadelní, která rozhodně nejsou s to nijak jejich duše zušlechtiti. I kinematografy mají v tom svůj díl. Poctivi národní pracovníci, jako byl zmizelý prorok Eliáš, nejsou naší mládeži známi, a bylo by načase, aby místo pornografických obrázků prohlížela si naše mládež fotografie vynikajících mužů, a pak by jistě nemohlo dojíti k této velké tragédii, která se odehrála u Banbothy. Předběžným vyšetřováním se zjistilo, že oni medvědi byli zcela ochočení a že byli též majetkem proroka Eliáše, který kdysi s nimi chodil po celé Palestině, a když nastoupil dráhu prorockou, medvědy z vděčnosti propustil na svobodu do lesa u Banbothy, vyžádav si ovšem povolení slavného zemského palestinského výboru. Záhada tedy není dosud řádně rozluštěna, poněvadž hlavní svědek a obžalovaný prorok Eliáš schází. Byla rozšířena pověst, že spáchal sebevraždu a že se utopil v Mrtvém moři. Opakujeme, co jsme již tenkráte napsali, že tato pověst jest příliš směšná, neboť hustota Mrtvého moře jest čtyřikrát větší mořské vody, takže by se utopit vůbec nemohl, vždyť přece lze se na hladině Mrtvého moře pohodlně vyspat. Pravděpodobnější je, že pan prorok Eliáš utekl se do Fénicie, odkud nás jistě brzy překvapí svým pěkným a poutavým politickým úvodníkem, který vždy těší se oblibě našich čtenářů.

Líčení bylo zahájeno kolem osmé hodiny ranní a jako první předstoupil se svými nároky pan Metzeles, jehož hoch byl roztrhán.

"Na kolik ceníte si škodu?"

"Gott der Gerechte, was hajst cením? Já mám takovou škodu, že se z ní nevzpamatuju. Vždyť ten můj syn Árón byl takový hodný kluk a měl na sobě dvoje kalhoty, co to mluvím, čtvery kalhoty, čtyry vesty, pět kabátů, v každé kapse měl hodinky, a to je všechno pryč, Gott der Gerechte, kluk pryč, kalhoty pryč, vesty pryč, kabáty pryč, hodinky pryč."

"Poslyšte, pane Metzeles, tolik toho přece nemohl mít v osudný den na sobě?"

"Gott der Gerechte, jak by neměl, měl toho ještě víc, osm kalhot na sobě, osm vest, osm kabátů, v každé kapse hodinky, řetízek a zlatý peníz, totiž, slavný soude, tři zlaté peníze!"

"Poslyšte, pane Metzeles, zdá se, že přeháníte, povězte, jak to bylo, upřímně."

"Já že přeháním, Jehova je můj svědek, že mluvím pravdu takovou, jako je čisté vaše srdce, Gott der Gerechte, podívejte se, že pláču, já pláču. To bylo takhle: Árón povídá: ,Tataleben, já se jdu trochu projít.' Já ho měl tolik rád, a poněvadž bylo chladno, povídám: ,Arón, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu, jeden kabát, a tu máš dvoje hodinky, abys věděl, kdy se máš vrátit domů.'''

"A proč dvoje?"

"Gott der Gerechte, jedny si dal dovnitř do vesty, a když si vzal druhou vestu, tak si zas strčil ty druhé do ní, aby se nemusel rozepínat. A vtom přijde mamaleben a povídá: ,Árón, je tam chladno, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu a kabát, a hodinky ještě jedny, ať se nemusíš rozepínat'. A pak přišla babička a povídala: ,Arón, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu a jeden kabát a vem si tyhle moje hodinky, ať víš, kolik je hodin.' Pak přišel bratr, jeden bratr, druhý bratr, třetí bratr, čtvrtý bratr."

Předseda ironicky: ,,A což sestra?"

"Jaj, budiž chvála Jehovu, on měl taky sestry, jednu sestru, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, a pak měl jeden strýc, druhý strýc, třetí strýc a všechny tři tety a každý mu řekl: ,Vezmi si ještě jedny kalhoty,' ale co to mluvím: Řekli: ,Vezmi si dvoje kalhoty, dvojí vestu, dvojí kabát a hodinky.' Arón šel tak, jak je poslechl, tataleben, mamaleben, dědečka, babičku, čtyry bratry, pět sester, tři strýce a tři tety, to máte, slavný soude, devatenáct kalhot, devatenáct vest, devatenáct kabátů, devatenáct hodinek a devatenáct zlatých penízů, Jehova, oni ho s tím vším sežrali a dnes jsem žebrák, učiněný žebrák, žádám proto náhrady jedné tuny stříbra za tyhle věci, za to leknutí druhou tunu, za to neštěstí třetí, za tu lítost čtvrtou, za ten pláč pátou a za to, že jsem ztratil živitele, šestou." 

,,Ale dovolte, copak takový kluk byl vaším živitelem?"

"Gott der Gerechte, to je přece živitel, když živí otce. Kdyby jeho nebylo, tak jsem nemohl chtít šest tun stříbra a tak, Gott der Gerechte, ztratil jsem živitele, nebo ne?"

Soud poté líčení odročil na neurčito.

---

▲▲▲
Zachráněn

Rozhodně na tom nezáleží, proč měl být Páťal pověšen. Ať již byl jeho zločin jakýkoliv, nemohl přece ubrániti se úsměvu, když žalářník tu noc před oním ránem, kdy měl být řádně oběšen, donesl do jeho cely láhev vína a pořádný kus telecí pečeně.
„To patří mně?“
„Ano,“ řekl žalářník lítostivě, „dejte si naposled dobře chutnat. Přinesu vám ještě okurkový salát, nemohl jsem to všechno najednou pobrat. Jsem zde hned. Také donesu žemle a vrátím se okamžitě.“
Páťal pohodlně zasedl za stůl a usmívaje se, zakousl se s rozkoší do telecí pečeně. Jak vidět, byl to cynik, ale jinak zcela rozumný člověk, který hleděl ještě užít na světě, co se užít dá za těch pár hodin života, které mu určil ještě soudní dvůr.
Jedině ta myšlenka mu trochu ztrpčovala sousto, že všichni ti lidé, kteří mu dnes ráno četli, že žádost za milost byla zamítnuta a že s vykonáním rozsudku bude sečkáno do 24 hodin, aby se odsouzenec náležitě mohl připraviti ku zdárnému provedení trestu a uspořádati své právní záležitosti, ti všichni lidé, kteří budou ho věšet a popravovat, kteří budou se dívat na jeho smrt, že všichni ti lidé zítra, pozítří a tak dále budou živi dál a klidně chodit ku svým rodinám, zatím co on nebude již existovat.
Filosofoval tedy při telecí pečeni, a když mu donesli salát a žemle, povzdechl a vyjádřil přání, že chce dýmku a tabák.
Byla mu tedy koupena sádrovka a směs z tříkrálového obyčejného a knastru, aby si pokouřil pohodlně. Dozorce mu dokonce sám zapálil a přitom upozornil ho na důvěru v neskonalou milost boží. Je-li už zde na zemi vše ztraceno, není ztraceno ještě na nebi.
Odsouzenec Páťal poprosil o porci šunky a o nový litr vína.
„Dostanete, co chcete,“ pravil dozorce, „lidem vašeho druhu musí se vyhovět.“
„Přineste mně také asi dvě jitrnice a porci sulce. Také bych chtěl litr černého piva.“
„Všechno dostanete, hned se pro to pošle,“ zdvořile řekl dozorce, „nač vás nepotěšit, život je příliš krátký, aby člověk neužil, co se užít dá.“
Když přinesl žádané věci, pokračoval ve filosofování s Páťalem, který prohlásil, že jest úplně spokojen.
„Saprlot,“ řekl, když to všechno spolykal, „teď mám chuť na debrecínskou pečínku, sýr gorgonzolu, olejové sardinky a jiné dobré věci.“
„Dostanete je, když si jich přejete, na mou duši jsem sám rád, že vám chutná. Doufám, že se mně do rána neoběsíte. Vidím však, že jste poctivý chlap. Co byste z toho měl, pane Páťale, kdybyste se věšel, dřív než to přijde samo o sobě úřední cestou. Říkám vám jako čestný muž, že vy byste to tak nedovedl, na mou duši, ne, ani přirovnání! Nechcete ještě sklenici piva, nebo dvě sklenice? Je dnes znamenité. Výborně se pije na gorgonzolu. Přinesu tedy dvě sklenice a na rybičky v oleji i na debrecínskou pečínku budete pít víno, milý příteli. To se lépe hodí k sobě.“
Vůně všech těch věci naplnila zanedlouho celu a uprostřed té směsi seděl Páťal, pojídaje horlivě tu sýr, tu sardinku, zapíjeje buď pivem nebo vínem, co právě chytil do ruky.
Byl pohřížen právě ve veselé myšlenky na jeden večer ztrávený v podobném blahobytu na svobodě na verandě lesní restaurace, kde větve a listí před okny se leskly v záři slunce, a zrovna naproti němu seděl takový tlustý člověk, jako je dozorce, hostinský v tom ráji, stále hovořící, nutící do jídla a pití jako tenhle dozorce.
„Povídejte mně anekdoty,“ prosil Páťal dozorce a ten vypravoval mu horlivě nějakou nejnovější anekdotu prasáckého obsahu, jak sám řekl.
Pak projevil Páťal přání na nějaké ovoce a cukroví, nebo jemné pečivo a šálek černé kávy.
Jeho přání bylo vyhověno.
Když i to snědl, přišel vězeňský duchovní, aby Páťala potěšil.
Byl to veselý chlapík, nijak odměřený, příjemný, jako všichni ti lidé kolem, co se o něho tolik starali, na smrt odsoudili a zítra pověsí, jsou veselého obličeje a společensky velmi příjemní.
„Bůh vás potěš, hochu,“ řekl vězeňský duchovní, klepaje mu na rameno, „zítra to bude časně ráno odbyto, a nezoufejte. Vyzpovídejte se a hleďte vesele do světa, s důvěrou v boha, neboť bůh má radost nad hříšníkem, který dělá pokání. Jsou lidé, kteří nevyzpovídají-li se, celou noc prochodí a kvílí, vím, že to není nic příjemného, že se hlava může rozskočit, ale kdo se vyzpovídá, ten spí i tu poslední noc spánkem spravedlivých. Tomu je hej! Ještě jednou vám povídám, hochu, že s vámi bude hej, když očistíte svou duši od hříchu.“
V tom okamžiku Páťal zbledl. V žaludku se mu cosi kroutilo, bylo mu hrozně špatně a počal zvracet. Nešlo to však, neboť dostal žaludeční křeče, na čele mu vyvstal studený pot.
Vězeňský duchovní se lekl. Nastaly vtom nové křečovité záchvěvy. Páťal se krčil bolestí v koutku.
Přišli dozorci a odnesli ho do vězeňské nemocnice. Soudní lékaři kroutili hlavou. Do večera dostal záchvat horečky a o dvanácté hodině s půlnoci prohlásili lékaři jeho stav za povážlivý a uznali jednomyslně, že zde běží o otravu.
Těžce nemocné odsouzence nevěší, proto tu noc nevystavěli šibenici.
Místo toho vypláchli Páťalovi žaludek a rozborem zbytku z jídla, obsaženého v Páťalově žaludku, byl zjištěn mrtvolný čili uhlákový jed v částech jitrnice, které se zde nacházely na míse mezi ostatní nestrávenou částí vypumpovanou ze žaludku Páťalova.
Úsudek zněl v ten smysl, že jitrnice vlivem tepla se chemicky rozkládají a vzniklý jed uhlákový že způsobil prudkou otravu u Páťala.
Neprodleně byla vykonána prohlídka u řezníka, od kterého byly ony jitrnice, a tu shledáno, že onen řezník nedbal zdravotních předpisů, poněvadž nedával jitrnice k ledu. Tato záležitost předána státnímu návladnictví, které učinilo patřičné vyhledávání proti řezníkovi pro přečin proti bezpečnosti těla.
Mezi soudními lékaři, kteří ošetřovali Páťala, nacházel se mladý, hodný doktor, který se zájmem prostudoval celý případ onemocnění Páťala a horlivě se snažil zachovati ho při životě, neboť případ byl neobyčejně těžký a zajímavý.
Dnem i nocí ošetřoval pečlivě Páťala, a tak za čtrnáct dnů mohl mu plácnouti na záda a říci: „Jste zachráněn!“
Druhý den Páťala řádně pověsili, neboť jeho tělesná konstrukce snesla již oprátku.
Ale řezník, který svými jitrnicemi prodloužil život Páťalův o čtrnáct dní, byl odsouzen na tři neděle do těžkého žaláře pro přečin proti bezpečnosti těla.
Lékař, který zachránil Páťalovi život, obdržel od soudního dvoru pochvalu.

Karikatury 2/13, 5. 1. 1910

---

▲▲▲

Zapomenuté jubileum

 

V záplavě oslava jubileí, za kterých lidstvo vzpomíná s pocity víceméně různými na význačné události, jež měly vliv na pokrok a vývoj lidského ducha, zapomenuto bylo letos na jedno důležité výročí. Dle židovského letopočtu počítá se od stvoření světa rok 5671, a dle bible roku 671 po stvoření stižena byla zeměkoule potopou. Letošního roku bylo tomu tedy právě 5 000 let, co byla potopa světa.

Divím se velice, že ani církev, ani žádná politická strana nepovšimnula si tohoto výročí, ač je dokázáno, že právě potopa světa měla největší vliv na utváření stávajících poměrů společenských i sociálních.

Případ je dostatečně znám z biblické dějepravy.

Lidé se počali množit na zemi a "brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali". I řekl bůh, že lituje stvoření člověka na zemi a že vyhladí vše od člověka až do hovada. Z těchto živočichů vyjmul jakéhosi pana Noe, jenž byl spravedlivý a "chodil ustavičně s bohem". Poručil mu, aby si vystavěl koráb, do toho vstoupil s rodinou a přibral ze všech živočichů po dvém.

Pak se otevřeli průchodové nebeští a zemští a na zem přišla potopa, jež trvala čtyřicet dní. Noe se zachytil na hoře Ararat, a když konečně voda opadla, vyšel s rodinou a se všemi zvířaty na suchou zem.

S jakými pocity hledíme dnes, ve 5000. výročí této události, zpět na onu dobu! A uvážíme-li, jaký význam má pro nás potopa světa, vidíme, že bez ní by dnes život náš vypadal zcela jinak. Čin Noemův musí zůstat věčně nezapomenutelným v srdcích vděčného lidstva.

Považme, kde bychom nabrali spoustu politických stran, kdyby byl Noe zapomněl vzít s sebou některé druhy hovad. Marně bychom se ohlíželi v dnešní jubilejní rok vůkol a hledali národní socialisty, kdyby byl Noe nezachoval v arše některé animály, bez nichž by musila tato strana zahynout. Že žijí mezi námi různí klerikální vychovatelé dítek, o kterých čteme každou chvíli v Záři a Právu lidu pod titulem "Zase jeden" - to vděčíme rovněž Noe­movi, jenž v arše zachránil prasata před vymřením. Kam by se poděla šlechta, kdyby Noe nebyl vzal do korábu všeliké ptáky, o kterých bible praví, že ani nepracujou, ani nesejou, ani neořou, a přece ani Šalamoun ve vší své slávě nebyl jako oni. Bez Noema nebyli by u nás ani živočichové, kteří milují kalné vody, ale přitom dovedou vždy plavat s proudem.

Přitom vzpomínám, že agrárníci, nemít volů, by taky byli na hromadě, poněvadž by nemohli před nimi zavírati celní šraňky srbské.

To všecko bylo nám zachováno zásluhou Noemovou! Proto dnes s hrdostí a láskou hledíme k tomuto dobrému muži, nedbajíce nikterak toho, že později stal se z něho alkoholik. Divíme se jen, že jubileum jeho nebylo nijakým způsobem oslaveno právě v těch kruzích, jichž se to nejvíce dotýká. Pouze v Rakousku vzpomněla si na něho vojenská správa, která na 5000. památku jubilea archy Noemovy postavila tohoto roku první dreadnought. Jinak je všade ticho a žádné jiné zvíře se ani nehnulo. Snad je to proto, že je všade válečné napětí.

Na Balkáně se to začíná mlít, v Maroku se to taky hýbá - bude asi válka a mnoho lidí bude postříleno ve službách různých vlastí.

A tu myslím, že i pánbůh si vzpomene na zapomenuté 5000leté jubileum a jako tenkráte, i nyní bude litovati, že stvořil člověka".

 

---

▲▲▲

Zvony pana Hejhuly

Snad vás někdy navštívil pan Hejhula a vy jste mu řekli, že bohužel nemůžete ho poctít žádnou objednávkou následkem nedostatku místa, neboť Hejhula prodával kostelní zvony. Také je možné, že ho někde odbyli hůř, kde se totiž domnívali, že je má pan Hejhula za blázny. Jinde opět, bylo to v jedné ateistické redakci, počali mu vyvracet jeho kostelní zvony, posadili si ho na židli a dlouho s ním debatovali. Nakonec mu nabídli spoustu různých brožur a místo kolportéra.
"Děkuji vám, pánové," řekl tehdy pan Hejhula, "byl jsem již v opačném táboře a nestálo to za mnoho."
Mluvil pouhou pravdu, neboť než se vrhl na kostelní zvony, byl sluhou v jedné Biblické společnosti anglikánské a rozprodával jim pod rukou sklad.
Trpce si tenkrát stěžoval, že nikdo v Praze nechce si koupit Nový zákon v mongolském jazyku. Když pak hostinský, kam chodil do výčepu, nechtěl mu dát za katechism anglikánské církve v japonštině psaný ani půl litru piva, seznal, že by se nedostal daleko ve službách Biblické společnosti. Marně mu přidával k tomu ještě knížku, tištěnou podivnými značkami, o které tvrdil, že je to Mravouka pro Samojedy. Hostinský se nedal zviklat a pan Hejhula už se nevrátil do Biblické společnosti.
Poslali k němu svého kazatele, smutného pána v ošumělém haveloku, který hodinu řečnil u jeho postele o spasení, povinnosti, mravnosti..
Pan Hejhula na posteli vzlykal, že už je to všechno marné, že zahyne ve hříchu a že potřebuje deset korun.
Smluvil to konečně s kazatelem společnosti na 7 K 50 h.

"Tahal jsem se s ním o to přes půl hodiny," vypravoval o tom pan Hejhula, "nabídl mně napřed za polepšení dvě koruny. Pak se dal do pláče nade mnou a přidával mně čtyři koruny. Pak mě chtěl proklít a já hned vylezl z deseti na patnáct korun. Konečně jsme to polepšení udělali za 7 K 50 h, ale to jsme byli už tenkrát oba tak zmoření, že se z nás pot jen lil. Vícekráte jsem ho neviděl." Když tedy pan Hejhula zúčtoval s Biblickou společností, objevil se zčistajasna s kostelními zvony. Zemřel mu totiž tchán, zvonař, a pan Hejhula zdědil dva kostelní zvony. Dal je do kůlny k příteli uhlíři a chodil je nabízet. A proto byl dopraven na pozorovací kliniku. Jednou zlehka zaklepal na dveře známého psychiatra. "Dovolím si, vašnosti, nabídnout vám ke koupi kostelní zvon. Jest to krásná práce. Nacházím se právě v peněžní tísni, takže cena nebude příliš vysoká. Kdyby vašnosta ráčil mě navštívit, byl bych jistě velmi povděčen, neboť prohlédl by si jistě zvon a shledal, že jest to pěkný kus.
Mohu vašnostovi posloužit dvěma zvony. Jeden jest metr vysoký a má tři čtvrtě metru v průměru, druhý jest menší, asi 60 cm vysoký a průměr 30 cm. Jest to takzvaný umíráček."
Psychiatr podíval se na pana Hejhulu a vlídně ho vybídl, aby si sedl. Byl to úplně nový případ. Něco podobného se mu dosud v jeho praxi nevyskytlo.
Nabídl mu doutník a otázal se: "A kde máte ty vaše zvony?"
"U jednoho uhlíře v Karlíně."
Kostelní zvony u uhlíře, pomyslil si pan profesor, to je opravdu těžký případ stihomamu.
"Nu a neslyšíte je někdy zvonit?" rozšafně pátral dál.
"To prosím ne, vašnosti, ono je to totiž tak, že leží na zemi v kůlně na mouru. Kdyby případně vašnosta sám vědělo někom, kdo by si chtěl koupit některý z nich, byl bych mu opravdu povděčen."
Mluvil s tak přesvědčivým přízvukem, že psychiatr si pomyslil: Typický případ paranoika.
"Víte co," řekl, "počkejte chvilku, já zatelefonuji pro jednoho známého, ten už dlouho stůně na kostelní zvon."
Za půl hodiny objevili se před Hejhulou dva muži v uniformě zemských zřízenců.
"Pojďte, pane," řekli k panu Hejhulovi, vlídně se ho chopivše pod paždí, "hezky pojedete s námi do jednoho zámku a tam ty vaše zvony odkoupíme."
"Něco mně na tom bylo nápadné," vypravoval později pan Hejhula, "že to totiž vypadalo, jako kdyby mne do toho vozu házeli. Jinak však to všechno bylo tak rychlé, že jsem se nad tím nepozastavil. Ten jeden muž si sedl ke mně a mluvil mnoho o kostelních zvonech a najednou se otáže: ,Prosím vás, proč vy neříkáte: Bim, bam, bim, bam?'
Podíval jsem se na něho a on řekl: ,Mne se nemusíte bát, prosím vás, jen si odlevte, to vás upokojí, a říkejte si: Bim, bam, bim, bam.' Neustal mne prosit, až jsem si pomyslil: Prokristapána, ten člověk se zbláznil. ,Neblázněte,' vykřikl jsem.
,Žádný rámus,' zařval na mne, ,nebo půjdete do izolace.' Už je tomu tak, myslil jsem si, ten člověk se doopravdy zbláznil. To mě pan doktor doporučil k divnému panstvu."
S tou izolací to byla pravda. Neboť když pan Hejhula seznal, že ho odvezli do blázince a že ho strkají na koridor, počal spílat a urážlivě se chovat. Křičel, že jim dokáže, že má dva kostelní zvony, jeden větší a jeden umí ráček. Lékař, který měl službu, poklepal mu přívětivě na záda a řekl: "My vám věříme, že máte kostelní zvony, ale takhle je od vás nemůžeme koupit, musíte se převléknout a vykoupat. Svlečete se dobrovolně, nebo vám mají tito lidé pomoci?"
Přitom ukázal na několik svalnatých opatrovníků, stojících melancholicky u vchodu.
Poněvadž to dobrovolně nešlo, vrhli se na něho s takovou obratností, že za chvíli seděl ve vaně s teplou vodou a dal se dobrácky mýti. Pak ho osušili a oblékli do plátěnek a kazajky. Na hlavu mu dali čepici, jak nosí trestanci, a současně se ho velmi vlídně otázal lékař: "Je vám už lépe, neslyšíte zvonit zvony?" Přiblížil se k němu s kapesní elektrickou svítilnou a pustil mu zář reflektoru do očí. Pan Hejhula byl zvyklý na leccos, ale tohle ho počalo znovu dopalovat. Vyrazil lékaři svítilnu z ruky a počal křičet, jestli se mu nechce podívat také do zadnice.
Tak se dostal do izolace. Dali ho do nějaké postele se sítí nahoře i po stranách a všoupli s ní do prázdné menší místnosti a zamkli za ním dveře.
Pan Hejhula osaměl. Zprvu křičel:
"Vrahové, já vám ukážu!" Pak hulákal: "Nedělejte hlouposti a pusťte mne ven!" a usnul z toho všeho.
Ráno si rozmyslil, že každá přenáhlenost škodí, a když pro něho přišli, aby ho odvedli k lékařům za účelem sepsání chorobopisu, byl klidný a s úsměvem dával opatrovníkům dobré jitro.
"Je to pouhý omyl," říkal jim vesele, "až to budu vyprávět u Červené sedmy, tak všichni prasknou smíchy."
V chorobopise pana Hejhuly také stojí, že byl toho rána nápadně veselý.
Předstoupil tedy před celou komisi. Když vyznal se ze svého nacionále, počal na vybídnutí staršího lékaře vykládat o svých kostelních zvonech. V jeho chorobopise stojí:
"Se známkou duševní deprese vykládá ošetřovanec s jistým nepřirozeným chvatem, že by rád prodal dva kostelní zvony, které má u jednoho uhlíře v Karlíně. Jeho zmatení představ dostupuje vrcholu, když vykládá, že kostelní zvony leží v mouru a že je na nich plachta. Stále se usmívá a mluví o svém nedostatku a o jejich láci. Tep zrychlený, na pravé ruce zhmožděnina, když zápasil s dozorci. Zřítelnice zvětšené. Otec a matka nebyli chováni v ústavě. Jediná sestra zemřela na neštovíce."
Pan Hejhula pobyl v ústavě týden. Byl v dobré náladě a prosil pana doktora, aby mu dali potvrzení, že si správa ústavu koupí oba zvony.
"To víte, že si koupí," říkal mu lékař.
"Tak mně napište objednávku," s úsměvem pronásledoval ho pan Hejhula.
"Napíšeme, jen buďte kliden."
Jednou šel na inspekci ředitel blázince a uviděl pana Hejhulu sedícího u okna.
"To je ten s kostelními zvony," po šeptal lékař panu řediteli.
Pan Hejhula popošel k němu a vyjádřil svou prosbu, kdyby správa blázince od něho ty kostelní zvony odkoupila a dodala mu objednací list.
Pan ředitel byl tenkrát v dobré náladě.
"Tak vám jej vyhotovíme, pan doktor vám ho přinese, jen buďte klidný."
Druhého dne lékař přinesl panu Hejhulovi objednací list, kterým zakupuje správa blázince od něho oba zvony, větší i umíráček, za tři tisíce korun. Dole bylo razítko ústavu.
Pan Hejhula schoval list do kapsy a více se o kostelních zvonech nezmiňoval.
Po měsíci byl propuštěn. V chorobopise jeho stojí: ,,13. září polepšený propuštěn."
Jaké bylo však překvapení správy blázince, když jednoho dne složil jim speditér na dvoře dva zvony. Jeden větší a jeden umíráček.
Zvony byly skutečně na světě a bylo po paranoi pana Hejhuly. Ke všemu to byla řádná objednávka správy blázince.
Když peníze za zvony dlouho nepřicházely, pan Hejhula celý obnos zažaloval, maje objednací list dokladem. Mezitím však přišla správní komise, a tak se dostal pan Hejhula do blázince podruhé, neboť trpí fixní ideou, že musí od ní dostat peníze za své zvony.
 

---

▲▲▲
Život podle katechismu

U jednoho popa jsme našli kulomet a několik granátů. Když jsme ho vedli na popravu, pop se dá do pláče.
Chtěl jsem ho uklidnit a dal jsem se s ním do řeči o zmrtvýchvstání, které ho podle jeho víry nemine.
Neúčinkovalo to. Brečel na celou vesnici. Dále jsem s ním pohovořil o tom, proč se duším spravedlivým přisuzuje po smrti věčná blaženost a proč se jim přisuzuje začátek blaženosti už před posledním soudem.
Pop se rozbrečel ještě víc.
Neuklidnilo ho ani líčení budoucího života a blaženství duše.
A když jsem si s ním nakonec promluvil o užitku, který pro něho může mít rozjímání o smrti, vzkříšení a posledním soudu, o věčné blaženosti, pop to nevydržel, padl na kolena a zařval: „Odpusťte, už po vás nebudu střílet.“

Naš puť 1/10, 22. 1. 1919
Přeložil Břetislav Štorek
 

 

---

▲▲▲

Velitelem města Bugulmy

 

Když mně počátkem měsíce října 1918. roku bylo oznámeno revolučním vojenským sovětem "levoberežné gruppy v Simbirsku", že jsem jmenován velitelem města Bugulmy, otázal jsem se předsedy Kajurova: " A víte to určitě, že Bugulmy jest již dobyto?"

"Zpráv bližších nemáme," zněla odpověď, "velice pochybuji, že již nyní bude v našich rukách, ale než tam přijedete, doufám, že už zatím padne."

"A budu mít nějaký průvod?" optal jsem se tichým hlasem, "a ještě jedno: Jak se do té Bugulmy dostanu, kde vlastně ona leží?"

"Průvod máte, dostanete 12 vojáků, a co se toho druhého týče, podívejte se na mapu, myslíte, že já mám starosti jen o to, kde leží nějaká pitomá Bugulma."

"Ještě mám jednu otázku, tovaryš Kajurov, kdy dostanu peníze na cestu a výlohy."

Spráskl ruce nad takovou otázkou. "Vy jste se zbláznil. Po cestě musíte přece jít přes nějaké vesnice, kde vás nakrmí i napojí a na Bugulmu navalíte kontribuci..."

Dole na mne čekal na strážnici můj průvod. Dvanáct statných chlapíků Čuvašů, kteří znali velice málo rusky, takže mně nijak nemohli vysvětlit, zda jsou mobilisovaní či dobrovolci. Z jich bodrého a strašného vzezření dalo se soudit, že spíše jsou to dobrovolci, odhodlaní na všechno.

Když jsem ještě dostal své papíry a hromadu plných mocí, ve kterých se důrazně upozorňovalo, že od Simbirska až do Bugulmy každý občan musí mně prokázat všemožnou podporu, odešel jsem se svou výpravou na parník a jeli jsme po Volze a po řece Kamě až do Čistopole.

Po cestě nezažil jsem žádných zvláštních příhod, jenom jeden Čuvaš z mého průvodu spadl v opilém stavu přes palubu a utonul. Zbylo mně jich jedenáct. V Čistopoli, když jsme vylezli z parníku, přihlásil se jeden Čuvaš, že půjde sehnat povozy a více se nevrátil. Zbylo jich 10 a domluvili jsme se, že ten zmizelý Čuvaš má odtud do svého domova, do Montazma, asi 40 verst a že se šel podívat, co dělají jeho rodiče.

Když konečně jsem po dlouhém vyptávání u místního obyvatelstva všechno sepsal, kde ta Bugulma leží a jak se tam dostaneme, ostatní Čuvaši našli povozy a my po rozblácených, strašlivých cestách toho kraje jeli na Kralčalgu, Jelanovo, Moskovo, Gulukovo, Ajbaševo. Všechno to jsou vesnice, obývané čistě Tatary, až na Gulukovo, kde žijí Čeremisi s Tatary pohromadě.

Poněvadž mezi Čuvaši, kteří přijali již křesťanství asi před 50 lety, a Čeremisy, kteří jsou až do dnes pohani, panuje strašné nepřátelství, stala se v Gulukovo malinká nehoda. Moji Čuvaši, ozbrojení až po uši, prohlížejíce si vesnici, přivlékli ke mně starostu Davledbaje Šakira, který držel v ruce klec s třemi bílými veverkami, a jeden z nich, který uměl nejlépe rusky, obrátil se ke mně s tímto objasněním: Čuvaši pravoslavní jeden, deset, třicet, padesát let Čeremisi pohani, svině." Vyrvav z ruky Davledbaje Šakira klec s bílými veverkami, pokračoval: "Bílá veverka je jejich bůh jeden, dva, tři bohové. Tento muž kněz, skáče s veverkami, skáče, modlí se k nim. Ty ho pokřtíš..."

Čuvaši tvářili se tak hrozivě, že poručil jsem přinést vody, pokropil jsem Davledbaje Šakira, mumlaje nesrozumitelná slova, načež jsem ho propustil.

Čeremiské bohy potom moji molodci stáhli a mohu ubezpečit každého, že z pána boha Čeremisů jest velmi dobrá polévka.

Pak mně ještě přišel navštívit místní mahomedánský mulla Abdulhalej a vyjádřil radost nad tím, že jsme ty veverky snědli: "Každý musí v něco věřit," řekl, "ale ve veverky, to je svinstvo, skáče to se stromu na strom, a když je to v kleci, dělá to nečistotu, pěkný pán bůh." Přinesl nám velmi mnoho pečeného skopového masa a tři husy a ujistil nás, že kdyby se Čeremisi v noci bouřili, že všichni Tataři jdou s námi.

Nestalo se nic, poněvadž, jak říkal Davledbaj Šakir, který se dostavil k našemu odjezdu ráno, veverek je v lese plno. Konečně jsme projeli Ajbaševo a večer beze všech příhod byli jsme v Malé Písecnici, ruské vesnici 20 verst od Bugulmy. Místní obyvatelstvo bylo velice dobře informováno, co se v Bugulmě děje. Město opustili bílí bez boje před třemi dny, sovětská vojska stojí na druhé straně města a bojí se vejít v obavě, aby nepadla do zálohy.

V městě jest bezvládí a starosta města čeká s celým zastupitelstvem už po dva dny s chlebem a solí, aby uvítal toho, kdo vstoupí do města.

Poslal jsem napřed toho Čuvaše, který uměl nejlépe rusky, a ráno hnuli jsme se na Bugulmu.

Na hranicích města šel nám naproti nepřehledný zástup. Starosta města držel na tácu bochník chleba a v misce sůl.

    Doufal ve své řeči, že se slituji nad městem. Připadal jsem si jako Žižka před Prahou, zejména když jsem viděl v průvodu školní dítky.

Poděkoval jsem dlouhou řečí, ukrojiv krajíc chleba a posypav solí. Kladl jsem důraz na to, že nepřišel jsem hlásat žádná hesla, nýbrž že mojí snahou jest: Klid, pokoj, pořádek. Na konec jsem políbil starostu, podal ruku zástupci pravoslavného kněžstva a odebral se na radnici, kde mně byly vykázány místnosti pro městské velitelství.

Na to jsem dal vylepit příkaz číslo 1. tohoto obsahu:

Občané!

    Děkuji Vám všem za vřelé a upřímné přivítání a pohoštění chlebem a solí. Zachovávejte vždy staré slovanské zvyky, proti kterým ničeho nenamítám, ale prosím, abyste při tom nezapomněli, že jsem byl jmenován velitelem města, který má také své povinnosti.

    Proto žádám Vás, milí přátelé, abyste odevzdali všechny zbraně na radnici do místnosti velitelství města zítra kolem 12. hod. dopolední. Nevyhrožuji nikomu, ale víte, že město je ve stavu obležení.

    Podotýkám ještě, že jsem měl uvalit na město kontribuci, a prohlašuji, že město žádné kontribuce platit nebude.

    Podpis.

Druhý den k 12. hodině náměstí naplnilo se ozbrojeným lidem. Přišlo dobře přes tisíc lidí s vintovkami, někdo táhl i strojní pušku.

Nás jedenáct zmizelo by v té záplavě ozbrojeného lidu, ale oni šli odevzdávat zbraně. Dlouho do večera je odevzdávali, při čemž jsem každému podal ruku a řekl několik vlídných slov.

Ráno dal jsem natisknout a vylepit příkaz číslo 2.:

Občané!

Děkuji všemu obyvatelstvu Bugulmy za přesné vyplnění příkazu č. 1.

Podpis.

Šel jsem ten den klidně spat, netuše, že nade mnou se vznáší Damoklův meč v podobě tverského revolučního pluku.

Jak jsem řekl, sovětská vojska stála na druhé straně Bugulmy jižním směrem, ve vzdálenosti asi 15 verst, a neodvažovala se do Bugulmy, obávajíc se léčky, až konečně dostali rozkaz ze Simbirska od revolučního vojenského sovětu stůj co stůj obsadit Bugulmu a pojistit tak bázi sovětským vojskům, operujícím východně od Bugulmy.

A tak tovaryš Jerochymov, komandýr tverského revolučního pluku, šel tu noc obsazovat a dobývat Bugulmu, kde jsem již třetí den v bázni boží byl velitelem města a úřadoval ku všeobecné spokojenosti všech vrstev obyvatelstva.

Tverský pluk "vniknuv" do města, střílel salvami do vzduchu, procházeje ulicemi, a narazil na odpor jen mé hlídky dvou Čuvašů, kteří probuzeni na stráži u vrat velitelství města, nechtěli pustit dovnitř radnice tovaryše Jerochymova, který s revolverem v ruce v čele pluku šel se zmocnit radnice.

Čuvaše zajali a Jerochymov vešel do mé úřadovny i ložnice.

"Ruce vzhůru," řekl, opojen vítězstvím, míře na mne revolverem. Dal jsem klidně ruce vzhůru.

"Co jste zač," otázal se komandýr tverského pluku.

"Velitel města." "Od bílých, nebo od sovětských vojsk?"

"Od sovětských, mohu dát ruce dolů?" "Můžete, ale prosím vás, abyste mně ihned podle válečného práva předal velitelství města, neboť jsem dobyl Bugulmu."

"Já jsem byl ale jmenován," namítl jsem.

"Čerta s takovým jmenováním. Napřed to musíte dobýt."

"Víte co," řekl po chvíli velikomyslně, "já vás jmenuji svým adjutantem. V případě, že nebudete s tím souhlasit, dám vás v pěti minutách zastřelit."

"Já proti tomu nic nemám, jestli budu vaším adjutantem," odpověděl jsem a zavolal jsem na svého ordonance: "Vasilij, postav samovar, popijeme čaj s novým velitelem města, který právě dobyl Bugulmu..."

Všechna sláva polní tráva.

---

▲▲▲

Adjutantem velitele města Bugulmy 

  

První mojí prací bylo, že jsem osvobodil své dva zajaté Čuvaše a šel dospávat to, v čem bylo překaženo převratem ve městě. K polednímu jsem se probudil a zjistil, že za prvé všichni moji Čuvaši tajemně zmizeli, zanechavše mně v jedné mé botě zastrčený lístek dosti nesrozumitelného obsahu: Tovaryš Gašek. Mnoho pomoci hledat kolem sem tam. Tovaryš Jerochymov baška-khawa (hlava dolů), za druhé, že tovaryš Jerochymov od rána se potí nad sestavením svého prvého příkazu k obyvatelstvu Bugulmy.

"Tovaryš adjutant," řekl ke mně, "myslíte, že to bude tak dobře?" Vzal z hromady popsaných projektů příkazů list s přeškrtanými řádky, nastavenými slovy a četl:

"Všemu obyvatelstvu Bugulmy! Dnešním dnem převzal jsem padením Bugulmy velitelství nad městem. Bývalého velitele odstraňuji pro neschopnost a zbabělost z místa velitele a jmenuji ho svým adjutantem. Velitel města Jerochymov."

"To vystihuje všechno," pochválil jsem, "a co hodláte dělat dále?"

"Předně," odpověděl vážně a slavnostně, "nařídím mobilisaci koní, potom dám zastřelit starostu města a z buržoasie vezmu deset rukojmí a odpravím do vězení do konce občanské války. Na to udělám všeobecný "obisk" v městě a zakážu svobodný obchod. Pro první den bude toho dost a zítra si vymyslím něco jiného."

"Dovolte mně říci," řekl jsem, "že rozhodně ničeho nenamítám proti mobilisaci koní, ale rozhodně protestuji proti zastřelení starosty města, který mne přivítal chlebem a solí."

Jerochymov vyskočil: "Vás vítal, ale ke mně ještě nepřišel..."

"To se dá napravit," řekl jsem, "pošleme za ním."

Sedl jsem ke stolu a napsal:

 

Velitelství města Bugulmy.
Číslo 2891. Dějstvujuščaja armija.

 
Starostovi města Bugulmy!

Přikazuji Vám okamžitě přijíti s chlebem a solí po staroslovanském zvyku k novému veliteli města.
Velitel města: Jerochymov
Adjutant: Gašek.

 

Když to Jerochymov podpisoval, přidal tam: "Jinak budete zastřelen a dům Váš spálen."

"Na úřední listiny," řekl jsem Jerochymovovi, "nesmí se nic podobného připisovat, jinak jsou neplatné."

Přepsal jsem to v původním znění a redakci dal podepsat a odeslal po ordonanci.

"Dále," pravil jsem k Jerochymovovi, "rozhodně se vzpírám proti tomu, aby z buržoasie bylo zavřeno deset osob do vězení do konce občanské války, poněvadž o tom může rozhodovat jedině revoluční tribunál."

"Revoluční tribunál," řekl vážně Jerochymov, "to jsme my. Město je v našich rukách."

"To se mýlíte, tovaryš Jerochymov, co jsme my? Prachmizerná dvojice. Velitel města a jeho adjutant. Revoluční tribunál naznačuje revoluční vojenský sovět východní fronty. Přál byste si, aby vás postavil ke zdi?"

"Nu dobře," ozval se s povzdechem Jerochymov, "ale všeobecnou prohlídku v městě nám přece nikdo nemůže zakázat."

"Na základě dekretu z 18. června t. r.," odpověděl jsem na to, "všeobecná prohlídka (¨obisk¨) může býti provedena jedině za souhlasu místního revolučního komitétu nebo sovětu. Poněvadž takový ještě neexistuje, necháme to až na pozdější dobu."

"Vy jste anděl," řekl Jerochymov něžně, "bez vás bych propadl, ale s tím svobodným obchodem musíme přece jen ukončit."

"Většina z těch," vysvětloval jsem, "kteří provozují obchod a jezdí na bazary, jest z venkova, jsou to mužíci, kteří neumějí číst a psát. Napřed se naučit gramotě, pak mohou číst naše příkazy a pochopit, oč jde. Napřed musíme všechno negramotné obyvatelstvo naučit číst a psát, přičinit se, aby rozuměli tomu, co od nich chceme, a pak můžeme vydávat příkazy, třebas i mobilisaci koní. Řekněte mně, tovaryš Jerochymov, proč tak neústupně chcete provést mobilisaci koní. Snad nechcete přeměnit pěší revoluční tverský pluk na division jízdy? Víte, že od toho jest ¨inspektor po formirovaniju vojsk levoberežnoj gruppy¨?"

"To máte také pravdu, tovaryš Gašek," řekl Jerochymov s povzdechem, "co mám dělat?"

"Učte lid bugulminského újezda číst a psát," odpověděl jsem," a co se mne týče, půjdu se podívat, zdali vaši molodci nevyvádějí nějaké hlouposti a jak jsou ubytováni."

Odešel jsem a chodil po městě. Tverský revoluční pluk choval se důstojně. Nikoho neutiskoval, spřátelil se s obyvatelstvem, popíjel čaj, dal si vařit pelmeně, šči, boršč, dělil se o svou machorku a cukr s hostiteli, zkrátka, vše bylo v pořádku. Šel jsem se podívat i do Malé Bugulmy, kde se usadil první batalion pluku. I tam našel jsem tutéž idyllu. Pili čaj, jedli boršč a chovali se slušně. Vrátil jsem se pozdě večer a na rohu náměstí viděl jsem čerstvě nalepený plakát, na kterém stálo:

Všemu obyvatelstvu Bugulmy i újezda!

Rozkazuji, aby všichni ti z celého města i újezda, kteří neumí číst a psát, naučili se tak během tří dnů. Kdo po té lhůtě bude uznán jako negramotný, bude zastřelen.

Velitel města: Jerochymov.

Když jsem přišel k Jerochymovovi, seděl se starostou města, který přinesl kromě chleba a soli, což vše bylo pečlivě složeno na stole, i několik lahviček staré litevské vodky. Jerochymov byl v dobré náladě, objímal se se starostou a křičel mně vstříc: "Četl jste, jak jsem uposlechl vaší rady? Sám jsem šel s tím do tiskárny a na ředitele vytáhl revolver: "Ihned tiskni, holoubku, a to tě, sukin synu, na místě zastřelím." Třese se svoloč, třese, čte, třese se ještě víc a já bác do stropu... A vytiskl, slavně vytiskl. Umět číst a psát hlavní věc! Pak vydáš příkaz, všichni čtou, rozumí se a jsou šťastni. Pravda, starosto. Napijte se, tovaryš Gašek!"

Odmítl jsem. "Budeš pít, nebo ne?" vykřikl. Vytáhl jsem revolver a střelil do láhví s litevskou vodkou a míře na svého představeného řekl jsem důrazně: "Hned si jdeš lehnout, nebo..."

"Už jdu, holoubku, dušinko, jdu, já jen tak. Poveselit se, poguljat malinko." Odvedl jsem Jerochymova spat, uložil a vrátiv se ke starostovi, řekl jsem k němu: "Ponejprv vám promíjím, běžte domů a buďte rád, že jste tak lehce z toho vyvázl."

Jerochymov spal do druhého dne až do dvou hodin odpoledne. Když se probudil, poslal pro mne a dívaje se nejistě na mne, řekl: "Mně se zdá, že jste mne chtěl včera zastřelit."

"Ano," odpověděl jsem, "chtěl jsem tak předejít tomu, co by s vámi udělal revoluční tribunál, až by se dozvěděl, že jste se jako velitel města opil."

"Holoubku, vy to přece nikomu neřeknete, já více nebudu. Učit lidi budu gramotě..."

Večer přišla první deputace mužíků z karlaginské oblasti. Šest bab ve věku od 60-80 a 5 dědečků v témže věku.

Vrhli se mně pod nohy. "Nehub duši naši, tatíčku, baťuško, za tři dny se číst a psát nenaučíme, hlava nepracuje, spasiteli náš, smiluj se nad volostí."

"Příkaz je neplatný," řekl jsem, "to všechno udělal ten durák, velitel města Jerochymov."

V noci přišlo ještě několik deputací, ale ráno byly již vylepeny všude plakáty a poslány do újezda. Obsah plakátů byl tento:

Všemu obyvatelstvu Bugulmy i újezda!

Prohlašuji, že jsem sesadil velitele města, tovaryše Jerochymova, a nastoupil opět svůj úřad. Tím jsou neplatny jeho příkaz 1. i příkaz čís. 2., týkající se likvidace bezgramotnosti během tří dnů.

Velitel města: Gašek.

Mohl jsem si to dovolit, neboť do města v noci přibyl jízdní petrohradský pluk, který přivedli na Jerochymova moji Čuvaši.

---

▲▲▲

"KRESTNÝ CHOD"  

    

Sesazený mnou velitel města Jerochymov vydal rozkaz všemu revolučnímu tverskému pluku vystoupit z města v bojovém pořádku a utábořit se za městem, a sám se šel rozloučit se mnou. Ujistil jsem ho, že jestli se bude pokoušet se svým plukem provésti opět nějakou nepříjemnost, že dám tverský pluk odzbrojit a jeho pošlu před revoluční vojenský tribunál fronty. Ostatně hrajeme s odkrytými kartami.

Tovaryš Jerochymov ze své strany ujistil s velkou upřímností, že mne dá, jakmile petrohradský jízdný pluk opustí město, pověsit na vršku nad Malou Bugulmou, aby na mne bylo se všech stran vidět.

Podali jsme si ruce a rozešli jsme se jako nejlepší přátelé.

Po odchodu Jerochymova a jeho pluku bylo nutno pohodlně umístit petrohradskou kavalerii, sestávající vesměs z dobrovolců, a vyčistit pro ně kasárny. Vůbec umínil jsem si, aby se petrohradským molodcům v Bugulmě líbilo a oni se mně jednoho krásného dne nevzbouřili.

Koho ale poslat čistit kasárny, mýt tam podlahy a uvést vše do pořádku. Rozhodně toho, kdo nic nedělá.

Z místního obyvatelstva každý něco dělá a pracuje. Přemýšlím dlouho, až jsem si vzpomněl, že jest u Bugulmy veliký ženský klášter, monastýr presvjatoj Bogorodici, kde jeptišky nic nedělají, než se modlí a pomlouvají jedna druhou.

Napsal jsem tedy igumeně (abatyši) kláštera tento úřední přípis:

Vojenské velitelství města Bugulmy.

    No. 3896. Dějstvujuščaja armija.

Občance igumeně kláštera presvjatoj Bogorodici.

Pošlete okamžitě 50 klášterních panen k disposici petrohradskému jízdnímu pluku. Klášterní panny prosím pošlete přímo do kasáren.

Vrchní velitel města Gašek.
   

Přípis byl odeslán a asi za půl hodiny bylo slyšet od kláštera strašně krásné a mohutné zvonění. Hučely i kvílely všechny zvony monastýra Presvjatoj bogorodici a jim odpovídaly zvony chrámu v městě.

Ordonance mně hlásí, že vrchní pop hlavního chrámu s místním duchovenstvem prosí, abych ho přijal. Pokynul jsem vlídně a do kanceláře nahnalo se několik bradatých popů a hlavní jich mluvčí řekl: "Pane tovaryši veliteli, přicházím k vám nejen jménem místního duchovenstva, nýbrž jménem celé církve pravoslavné. Nehubte nevinné klášterní panny. Právě jsme dostali z kláštera zprávu, že chcete 50 jeptišek pro petrohradský jízdní pluk. Vzpomeňte, že jest nad námi bůh."

"Nad námi jest prozatím jen strop," odpověděl jsem cynicky, "a pokud se týká jeptišek, musí se stát po mém. Do kasáren jich potřebuji 50. Ukáže-li se, že jich stačí na tu práci 30, pošlu ostatních 20 opět domů. Nestačí-li však 50, vezmu jich z kláštera 100, 200, 300. Mně je všechno jedno. A vás, pánové, upozorňuji, že se pletete do úředních záležitostí, takže jsem nucen vás pokutovat. Každý z vás mně přinese tři libry voskových svíček, tucet vajec a libru másla. Vás pak, občane vrchní hlavní pope, zmocňuji vyjednat s abatyší, kdy pošle mně těch svých padesát jeptišek. Řekněte jí, že jich opravdu nutně potřebuji a že je opět vrátím. Ani jedna se neztratí."

Zasmušile vyšlo pravoslavné duchovenstvo z mé kanceláře.

Ve dveřích obrátil se ke mně ten nejstarší s nejdelšími vousy a vlasy: "Pamatujte, že Hospodin jest nad námi."

"Pardon," řekl jsem, "vy nepřinesete tři, ale pět liber svíček."

Bylo nádherné říjnové odpoledne. Uhodil silný mrazík a utuhlo proklaté bláto bugulminské. Ulice počaly se plnit lidem, který spěchal k chrámu. Vážně a slavnostně zvoní zvony v městě i klášteře. Nezvoní, jako dříve, na poplach, svolávají nyní pravoslavnou Bugulmu na "krestný chod" (křížovou cestu).

Jedině v nejhorších dobách býval v Bugulmě "krestný chod". Když Tataři obléhali město, když zuřil mor a neštovice, když vypukla válka, když cara zastřelili a teď. Zvoní zvony měkce, jako kdyby se rozplakati chtěly.

Vrata klášterní se otvírají a jeptišky vycházejí s ikonami a korouhvemi. Čtyři nejstarší jeptišky s abatyší v čele nesou velikou ikonu, těžkou.

Z ikony dívá se vyjeveně obraz presvjaty bogorodici. A za obrazem řada jeptišek, starých i mladých, všechny černě oděny. Zpívají žalmy jako: "I vedli jej, aby ho ukřižovali. Ukřižovali ho a s ním jiné dva z obou stran, a v prostřed Ježíše."

A v tom již z chrámu vychází pravoslavné duchovenstvo v ornátech vyšívaných zlatem, za ním pravoslavný lid tahá se s ikonami.

Oba průvody se setkávají a křičí: "Kristus žije, Kristus kraluje! Kristus vítězí!"

A již celé to množství zpívá: "Já vím, že vykupitel můj jest živ, že v den poslední nad prachem se postaví."

Průvod jde kolem chrámu a zaměřuje k velitelství města, kde jsem učinil již důstojné přípravy. Před domem stojí stůl, prostřený bílým ubrusem, na něm bochník chleba a sůl v slánce. V pravém úhlu stojí ikona a kolem ní hoří svíčky.

Když průvod přijde před velitelství, vycházím důstojně a prosím abatyši, aby přijala chléb a sůl na důkaz, že nechovám nijakých nepřátelských úmyslů. Taktéž prosím pravoslavné duchovenstvo, aby si ukrojili. Přicházejí jeden po druhém a líbají ikonu.

"Pravoslavní," pravím slavnostně, "děkuji vám za krásný a neobyčejně poutavý "krestný chod". Viděl jsem ho ponejprv ve svém životě a on zanechá ve mně navždy nezapomenutelný dojem. Vidím zde pějící zástup jeptišek, což mně připomíná průvody prvních křesťanů za dnů Neronových. Může být, že mnohý z vás četl ¨Quo vadis?¨ Nechci dlouho napínati, pravoslavní, vaši trpělivost. Prosil jsem o 50 jeptišek, ale když už je zde celý klášter, budem dřív hotovi, prosím slečny jeptišky, aby se odebraly se mnou do kasáren."

Zástupy stojí přede mnou s obnaženými hlavami a zpívají mně v odpověď: "Nebesa vypravují chválu boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší a noc po noci ukazuje umění."

Abatyše přistupuje přede mne. Stařičká bradička se jí klepe a ptá se mne: "Jménem hospodina boha, co tam budeme dělat? Nehub duši svou."

"Pravoslavní," křičím do zástupu, "bude se mýt podlaha a čistit kasárny, aby se tam mohl umístit petrohradský jízdní pluk. Pojďme."

Zástup jde za mnou a k večeru, při takovém množství pracovitých ruk, kasárny jsou přivedeny v nejúplnější pořádek.

Večer přináší mně mladá jeptiška malou ikonu a dopis stařičké igumeny s prostinkou větou: "Modlím se za vás."

Spím spokojeně, neboť vím, že ještě i dnes jest pod starými dubovými lesy Bugulmy monastýr presvjatoj bogorodici, kde žije stařičká igumena, která se za mne, ničemu, modlí.

---

▲▲▲

V strategických nesnázích  

    

Koncem měsíce října 1918 došel mně na velitelství města Bugulmy tento rozkaz od revoluční rady východní fronty: "16. division lehkého dělostřelectva na pochodu. Připravte saně k dopravení divisionu na posici."

Telegram mne uvedl do nesmírných rozpaků. Co je to takový division, kolik tisíc mužů má, kde vezmu tolik saní. Ve vojenských věcech byl jsem totiž úplný laik. Rakousko mně neposkytlo průpravného vojenského vzdělání a vzpíralo se zuby nehty, abych vnikl do tajů vojenského umění.

Vyhodili mne na začátku války z důstojnické školy 91. pěšího pluku, pak mně odpárali i ty jednoročácké nášivky, a zatímco druzí moji bývalí kolegové dostávali tituly kadetů i faehnrichů a padali jako mouchy na všech frontách, seděl jsem zavřen v kasárenské base v Budějovicích i v Mostu nad Litavou, a když mne pustili na konec a chtěli odpravit s "marškumpačkami" do pole, skrýval jsem se ve stohu a přežil tak tři "marškumpačky". Pak jsem simuloval, že mám padoucnici a byli by mne málem zastřelili, kdybych se nebyl dobrovolně přihlásil do pole. Od té chvíle se na mne štěstí usmálo, a když jsem na pochodu od Sambora obstaral pro pana nadporučíka Lukáše byt s takovou jednou roztomilou Polkou a znamenitou kuchyní, byl jsem povýšen na ordonance.

Když později pod Sokalem se objevily u našeho "batalionskomandanta" vši, vychytal jsem je, namazal svého představeného v zákopech rtuťovou mastí a dostal jsem velkou stříbrnou medaili za chrabrost.

Při tom však mne nikdo nezasvěcoval do tajů vojenského umění. Ještě dnes nevím, kolik pluků má batalion a na kolik rot se dělí brigáda, a v Bugulmě jsem měl vědět, kolik je saní třeba na dopravu divise lehkého dělostřelectva. Z mých Čuvašů to také nikdo neznal, zač jsem je odsoudil podmínečně na tři dny do vězení. Když se to do roka dozví, trest se jim promine.

Pozval jsem starostu města a řekl jsem mu přísně: "Dověděl jsem se, že skrýváte přede mnou, kolik má division lehkého dělostřelectva mužů."

Zprvu nemohl promluviti ani slova, pak se vrhl na zem, počal mně objímat nohy a zakvílel: "Odpusť, nehub mne, nikdy jsem nic podobného neroztrušoval."

Zvedl jsem ho, pohostil čajem, machorkou a propustil s ujištěním, že jsem přesvědčen o jeho nevině v tomto případě.

Odešel dojat a poslal mně pečené selátko s mísou naložených hub. Snědl jsem všechno a stále ještě jsem nevěděl, kolik má division mužů a kolik saní je třeba. Poslal jsem pro komandýra petrohradského jízdního pluku a nenápadně v rozhovoru jsem učinil na to narážku:

"Jest to zvláštní," řekl jsem, "že centr stále mění stav mužstva v divisionech lehkého dělostřelectva. Zejména nyní, když se organisuje rudá armáda, je to trapné. Nevíte náhodou, tovaryš komandýr, kolik mužů bylo dříve v divisionu?"

Odplivl a odpověděl: "My, kavaleristi, se přece nestaráme o dělostřelectvo. Já sám nevím, kolik mám mít mužů v pluku, poněvadž mně neposlali žádných direktiv. Dostal jsem rozkaz sestavit pluk, tak jsem ho sebral. Ten má kamaráda, ten také, a tak to rostlo. Až jich bude moc, nazvu to třebas brigádou. Kam proti nám kozáci."

Když odešel, věděl jsem tedy stejně jako dříve a ke všemu neštěstí dostal jsem tento telegram ze Simbirska:

"Vzhledem k povážlivé situaci na frontě jste jmenován velitelem fronty. V případě protržení našich posic na řece Iku stáhněte pluky na posici Klučevo-Bugulma. Organisujte mimořádnou komisi na obranu města a vytrvejte do posledního muže. Evakuaci města začněte, bude-li nepřítel vzdálen padesát verst od města. Mobilisujte obyvatelstvo do 52 let a rozdejte zbraně. Vyhoďte do povětří železniční most na Iku i u Klučeva ve vhodné době. Pošlete pancéřový vlak na rozvědku a vyhoďte trať do povětří..."

Telegram mně vypadl z ruky, a když jsem se vzpamatoval z prvního leknutí, dočetl jsem až do konce:

"Zapalte elevator. Co se nedá vyvézt, zničte. Čekejte posily a postarejte se o ubytování vojsk a jich pravidelné zásobování. Organisujte train a pravidelnou dopravu nábojů na posice. Přikročte k vydávání časopisu k uspokojení obyvatelstva v tatarském i ruském jazyce. Naznačte revoluční komitét. Nevyplnění nebo chyby trestají se podle zákonů válečné doby. Revoluční vojenský sovět východní fronty."

Bylo to k večeru a já si nerozsvítil. Seděl jsem v křesle, a když měsíc později zahlédl oknem do mé kanceláře, uviděl člověka, sedícího v témže křesle, držícího v ruce telegram a blbě zírajícího do šera kanceláře.

Tak mne našlo i ranní slunce. K ránu už to nevydržela ikona, visící v rohu, spadla se stěny a rozbila se.

Čuvaš, stojící na stráži přede dveřmi, nahlédl dovnitř a káravě pohrozil prstem na ikonu:

"Svoloč jedna, padá a probudí člověka."

K ránu vyňal jsem z kapsy podobiznu mé nebožky matky, slzy mně vstoupily do očí a zašeptal jsem: "Drahá matičko! Když jsem ještě před léty s tebou bydlil v Milešovské ulici č.4. na Král. Vinohradech, nikdy jsi si nepomyslila, že tvůj ubohý synáček po patnácti letech má stahovat pluky na posici Klučevo-Bugulma, má vyhazovat železniční most na Iku i Klučevu, tratě do povětří, zapálit elevátor a vytrvat do posledního muže při obraně města kromě jiných věcí. Proč jsem se raději nestal benediktinem, jak jsi chtěla, když jsem poprvé propadl v kvartě. Měl bych pokoj. Odsloužil bych mši svatou a pil klášterní víno."

A jako odpověď cosi podezřele zahučelo na jihovýchodě města a zatím to zahučelo podruhé, potřetí.

"Krásně to řežou z artillerie," řekl ke mně ordonanc, právě přijedší z fronty. "Kapelovci přešli Ik a s polskou divisí jdou nám na pravé křídlo. Tverský pluk ustupuje."

Poslal jsem tento rozkaz na frontu:

"Jestli skupina generála Kapela přešla Ik a s polskou divisí jdou na pravé křídlo, přejděte Ik na druhé straně a jděte jim na levé křídlo. Posílám petrohradskou kavalerii v týl protivníka."

Zavolal jsem komandýra petrohradské jízdy.

"Naše posice jsou prorvány," řekl jsem k němu, "tím lehčeji se dostanete do týlu protivníka a zajmete celou polskou divisi."

"Dobře," odpověděl komandýr petrohradské jízdy, zasalutoval a odešel.

Šel jsem k aparátu a zatelegrafoval jsem do Simbirska:

"Velké vítězství. Posice na řece Iku prorvány. Útočíme se všech stran. Kavalerie v týlu protivníka. Mnoho zajatých."

---

▲▲▲

Slavné dny Bugulmy

  

Napoleon byl pitomec. Co se chudák nastaral, aby pronikl do tajů strategie, co všechno nastudoval, než si vymyslil svou nepřetržitou frontu. Byl v Briennu i v Paříži na vojenských školách a měl dokonce propracovanou svou vojenskou taktiku a na konec to prohrál u Waterloo.

Napodobovali ho mnozí a vždy dostali výprask. Dnes po slavných dnech Bugulmy zdají se mně vítězství Napoleona, začínající obsazováním mysu L´Aiquiletty, přes Mantovu i Castiglione, Ašpry atd. strašnou hloupostí. Jsem přesvědčen, že kdyby Napoleon byl u Waterloo postupoval tak jako já, byl by rozhodně rozbil Wellingtona.

Tam Blücher vpadl v pravý bok Napoleonovi, který měl to udělat jako já u Bugulmy, když sbory dobrovolníků generála Kapela i polská divise byly nám na pravém křídle.

Proč nedal rozkaz své gardě vpadnout v levý bok Blücherovi, jako jsem to udělal já ve svém rozkaze petrohradské jízdě?

Petrohradská jízda vykonala pravé divy, poněvadž je ruská země neobšírná a na nějakém kilometru nezáleží. Šli až na Menzelinsk a přišli pod Čišmou, a bůh ví ještě kde, v týl protivníka a hnali ho před sebou, takže jeho vítězství skončilo porážkou.

Bohužel při té příležitosti většina našich nepřátel stáhla se k Belebeji a k Buguruslanu a menšina, hnána zezadu jízdou petrohradských, došla až na 15 verst k Bugulmě.

V těch slavných dnech Bugulmy ustupoval před poraženým nepřítelem neustále tverský revoluční pluk v čele s tovaryšem Jerochymovem.

Večer rozložil se vždy po tatarských vesnicích, a když snědl všechny husy a slepice, ustoupil opět blíže k Bugulmě a rozložil se po nových vesnicích, až konečně v plném pořádku vstoupil do města.

Z tiskárny přiběhli pro mne, že velitel tverského pluku Jerochymov hrozí řediteli tiskárny revolverem a chce, aby dal natisknout nějaký rozkaz a vyhlášku. Vzal jsem s sebou své čtyři Čuvaše, dva browningy, revolver systému Kolt a odebral se do tiskárny, kde viděl jsem v kanceláři sedět ředitele tiskárny na jedné židli a vedle něho těsně na druhé tovaryše Jerochymova. Ředitel tiskárny byl v trochu nepříjemné situaci, neboť jeho soused držel mu revolver na spánku a říkal: "Vytiskneš to, nebo nevytiskneš."

"Vytiskneš to, nebo nevytiskneš."

Slyšel jsem však mužnou odpověď ředitele tiskárny:

"Nevytisknu, nemohu, holoubku," načež jeho soused s revolverem žadonil: "Vytiskni, dušinko, miláčku, holubičko, vytiskni, prosím tě."

Když mne uviděli, Jerochymov, patrně v rozpacích, přistoupil ke mně, objal mne, srdečně mně potřásl ruce a obraceje se k řediteli, zamrkal na něho a řekl: "My se spolu bavíme už půl hodiny, já už ho dlouho neviděl."

Zpozoroval jsem, že si ředitel tiskárny odplivl a otevřeně zabručel: "Pěkná zábava."

"Slyšel jsem," pravím Jerochymovovi, "že jste chtěl opět něco dát tisknout, vyhlášku nějakou, rozkaz nebo něco podobného. Nebyl byste tak laskav a nedal mně přečíst text?"

"Já jen zažertoval, tovaryš Gašek, malinko zažertoval," odpověděl Jerochymov takovým smutným hlasem. "Já z toho nechtěl vyvozovati nějaké důsledky."

Vzal jsem ze stolu originál toho, co mělo být vytisknuto a co nečetli nikdy obyvatelé Bugulmy, kteří by byli jistě překvapeni tím, co pro ně chystal Jerochymov, neboť v originále stálo:

 

Vyhláška č. 1.

    Vraceje se v čele vítězného tverského revolučního pluku, prohlašuji tímto, že přejímám vládu nad městem a okolím. Organisuji mimořádný tribunál revoluční, jehož předsedou jsem já. První zasedání bude zítra a případ, který bude projednáván, jest veliké vážnosti. Před mimořádným revolučním tribunálem bude státi velitel města tovaryš Gašek, poněvadž je kontrarevolucionář a spiklenec. Bude-li odsouzen k smrti zastřelením, rozsudek bude proveden během 12 hodin. Upozorňuji obyvatelstvo, že každá vzpoura se trestá na místě.

Jerochymov, velitel města a okolí.

K tomu chtěl můj přítel Jerochymov připojiti ještě tento rozkaz:

Rozkaz čís. 3.

    Mimořádný revoluční tribunál vojenského bugulminského okruhu oznamuje, že bývalý velitel města Gašek byl za kontrarevoluci a spiknutí proti sovětské vládě zastřelen na základě rozhodnutí mimořádného revolučního tribunálu.

Jerochymov, předseda mimoř. revol. komitétu.

 

 

"Je to opravdu jen žertík, holoubku můj," řekl měkce Jerochymov, "chceš revolver, vezmi si ho, koho bych střílel."

Byla mně nápadnou jeho měkkost hlasu, otočil jsem se a viděl, že mí čtyři Čuvaši míří na něho svými ručnicemi a tváří se při tom strašně tvrdě a hrozně.

Poručil jsem jim, aby dali ručnice k nohám, přijal jsem revolver od Jerochymova, který upíraje na mne své dětské modré oči řekl tiše: "Jsem arestován nebo na svobodě?"

Usmál jsem se: "Vy jste hlupák, tovaryš Jerochymov. Pro takové žertíky se přece nikdo nezavírá. Sám jste řekl, že to byl opravdu jen žertík. Měl bych vás zavřít pro něco jiného. Pro váš hanebný návrat. Poláci jsou rozbiti naší petrohradskou jízdou a vy jste před nimi ustoupil až do města. Víte, že mám telegram ze Simbirska, ve kterém se přikazuje, aby tverský revoluční pluk poznovu dobyl nových vavřínů pro svůj starý revoluční prapor. Tenhle revolver, který jste mně odevzdal, vám vrátím pod jednou podmínkou, že vystoupíte okamžitě z města a obejdete Poláky a přivedete zajatce. Žádnému zajatci se nesmí zkřivit ani vlásek. To vám povídám, jinak bude s tebou zle. Uznáš zajisté, že se nesmíme před Simbirskem blamovat. Já už telegrafoval, že tverský pluk přivedl mnoho zajatých."

Uhodil jsem pěstí do stolu: "A kde máš ty zajatce? Kde je máš?"

A dodal jsem hrozným, zlým hlasem, šermuje mu pěstí pod nosem: "Počkej, ty si to vypiješ! Chceš mně ještě něco říci, než půjdeš se svým plukem pro ty zajatce? Víš o tom, že jsem komandýr fronty, největší náčelník?"

Jerochymov stál jako svíčka, jenom mrkal rozčilením, až konečně zasalutoval a prohlásil: "Ještě dnes večer rozbiji Poláky a přivedu zajatce. Děkuji vám."

Odevzdal jsem mu revolver, potřásl jsem mu rukou a rozloučil jsem se s ním srdečně.

Jerochymov splnil velikolepě dané slovo. K ránu počal tverský pluk přivádět zajatce. Bylo jich plná kasárna, ani jsme jich neměli kam dát.

Šel jsem se na ně podívat a div jsem leknutím neomdlel. Místo Poláků nasbíral Jerochymov po vesnicích usedlé Tatary, sedláky, poněvadž Poláci nenadálého útoku tverského pluku nevyčkali a zbaběle utekli.

---

▲▲▲

Nová nebezpečí

    

Tovaryš Jerochymov rozhodně nemohl pochopit, že mírní Tataři, domácí obyvatelstvo, nejsou Poláci, a když jsem dal rozkaz, aby všichni domnělí "zajatci", které Jerochymov posbíral po vesnicích, byli propuštěni na svobodu, Jerochymov cítil se uražen, šel na vojenský telegrafní úřad petrohradského jízdního pluku a snažil se poslat do Simbirska revoluční vojenské radě východní fronty telegram:

"Oznamuji, že po třídenních bojích rozbil jsem nepřítele se svým tverským revolučním plukem. Ohromné ztráty u nepřítele. Zajal jsem 1200 bílých, které velitel města propustil na svobodu. Prosím o vyslání zvláštní komise k vyšetření celé věci. Velitel města, tovaryš Gašek, jest úplně nespolehlivý, kontrarevolucionář, a má styky s nepřítelem. Prosím o svolení organisovat črezvyčajku. Jerochymov, velitel tverského revolučního pluku."

 

Náčelník telegrafního úřadu přijal od tovaryše Jerochymova telegram, ujistiv ho, že bude poslán, jakmile se linka osvobodí, sedl do saní a přijel ke mně.

"Vot vám, báťuška, i Jurjev den," řekl ke mně s výrazem naprosté beznadějnosti, "přečtěte si to."

Podal mně telegram tovaryše Jerochymova.

Přečetl jsem a klidně zastrčil do kapsy. Náčelník telegrafního úřadu počal se škrabati na hlavě, při čemž nervosně mrkal a mluvil: "Uznáte, že mé postavení jest těžké, zatraceně těžké. Podle nařízení lidového komisariátu musím od velitelů pluků přijímat telegramy. A vy si patrně přejete, abych telegram neposílal. Nepřišel jsem odevzdat telegram do vašich rukou. Chtěl jsem, abyste se seznámil s jeho obsahem a poslal současně proti tovaryši Jerochymovovi nový telegram."

Řekl jsem náčelníkovi telegrafního úřadu, že si velice vážím lidového komisariátu vojenství, ale že zde nejsme v týlu jako oni. "Zde je fronta. Já jsem velitelem fronty a mohu si dělat, co chci. Přikazuji, abyste přijímal od tovaryše Jerochymova tolik telegramů, kolik se mu uráčí sestavit. Zakazuji však, abyste je odesílal, a přikazuji, abyste je přinesl okamžitě ke mně."

"Prozatím," končil jsem, "ponechávám vás na svobodě, ale upozorňuji vás, že sebemenší odchylka od našeho programu bude míti za následek, že si to nedovedete ani představiti.

Popil jsem s ním čaj, při kterém jsme hovořili o zcela všedních věcech a rozloučil jsem se s ním s upozorněním, aby Jerochymovovi řekl, že telegram jest odeslán.

Po večeři hlásí mně Čuvaš, stojící na stráži, že celý dům velitelství jest obklopen dvěma rotami revolučního tverského pluku a tovaryš Jerochymov že k nim řeční a oznamuje, že je konec tyranie.

Skutečně se také za chvíli objevil v kanceláři tovaryš Jerochymov v průvodu deseti vojáků, kteří s nasazenými bodáky postavili se ke dveřím.

Tovaryš Jerochymov, aniž ke mně slova promluvil, počal je rozestavovati po kanceláři.

"Ty jdeš sem, ty sem, ty se postav tady, ty jdi tamhle do toho kouta, ty se postav ke stolu, ty stojíš u toho okna, ty u toho a ty budeš pořád u mně."

Kroutil jsem si cigaretu, a když jsem si zapálil, byl jsem obklopen bajonety a mohl jsem se zájmem pozorovat, co asi bude tovaryš Jerochymov dále dělat.

Bylo vidět na jeho nejistém pohledu, že neví, jak do toho. Přistoupil ke stolu s úředními listinami, roztrhl asi dvě a pak chvíli chodil po kanceláři, provázen v patách vojákem s bajonetem.

Druzí, kteří stáli kolem mne ve všech koutech, tvářili se vážně, až jeden z nich, mladičký, se otázal: "Tovaryš Jerochymov, možno kouřit?"

"Kuřte," odpověděl Jerochymov a posadil se naproti mně. Nabídl jsem mu tabák a papírky. Zakouřil a nerozhodným hlasem řekl: "To je simbirský tabák?"

"Z donské oblasti," odvětil jsem krátce a jako by jeho nebylo u stolu, počal jsem listovat v papírech na stole.

Bylo trapné ticho. Na konec Jerochymov řekl tichým hlasem: "Co byste tomu řekl, tovaryš Gašek, kdybych já byl předsedou črezvyčajky?"

"To bych vám jedině mohl gratulovat," odvětil jsem, "nechcete si ještě zakouřit?"

Zapálil si a pokračoval nějak smutně:

"A myslete si, že jím opravdu jsem, tovaryš Gašek, že jsem byl jmenován předsedou črezvyčajky revoluční vojenskou radou východní fronty."

Vstal a důrazně dodal: "A že vy jste v mých rukách."

"Napřed," odvětil jsem klidně, "ukažte mně mandát..."

"Naplevať na mandáty," řekl Jerochymov, "i bez mandátu vás mohu zatknout."

Usmál jsem se: "Sedněte si klidně, tovaryš Jerochymov, kde jste seděl, hned přinesou samovar a popovídáme si o tom, jak se dělají předsedové črezvyčajky."

"A vy tady nemáte co dělat," obrátil jsem se kolem sebe k průvodcům Jerochymova, "hleďte, ať už jste venku! Ostatně řekněte jim, tovaryš Jerochymov, aby ihned zmizeli odtud."

Jerochymov rozpačitě se usmál: "Jděte, holoubci, a řekněte těm venku, ať jdou také domů."

Když všichni odešli a přinesli samovar, řekl jsem k Jerochymovovi: "Vidíte, kdybyste měl mandát, pak byste mne mohl zatknouti i zastřelit, vůbec udělat se mnou to všechno, co jste si představoval, že byste asi udělal jako předseda črezvyčajky."

"Já ten mandát dostanu," tiše se ozval Jerochymov, "rozhodně dostanu, milý ty můj."

Vytáhl jsem z kapsy nešťastný telegram Jerochymova a ukázal jsem mu ho.

"Jak se k vám dostal?" zdrceně pronesl Jerochymov, "ten už měli dávno poslat."

"Věc je ta, milý příteli," odpověděl jsem vlídně, "že všechny vojenské telegramy musí být podepsány velitelem fronty, a proto mně přinesli telegram k podpisu. Jestli si to přejete a trváte na svém, beze všeho to podepíši a můžete to sám odnést na telegrafní úřad, abyste viděl, že se vás nebojím."

Jerochymov vzal svůj telegram, roztrhal ho, zaplakal, zavzlykal: "Dušičko, holoubku, já jen tak, prostí, drug ty můj jediný."

Pili jsme čaj až do dvou hodin v noci. Zůstal u mne přes noc, spali jsme na jedné posteli, ráno jsme opět pili čaj a na cestu jsem mu dal, když šel domů, čtvrt libry dobrého tabáku.

---

▲▲▲

Potěmkinovy vesnice 

  

Od slavných dnů Bugulmy uplynulo již osm dní a po petrohradském jízdním pluku nebylo ani památky. Tovaryš Jerochymov, který mne od poslední aféry pilně navštěvoval, každodenně vyslovoval určité podezření, že petrohradská jízda přešla na stranu nepřítele a navrhoval: 1. Prohlásit je za zrádce republiky. 2. Poslat do Moskvy Trockému telegram, ve kterém bych vylíčil podrobnosti jich hanebného přechodu. 3. Organisovat revoluční tribunál fronty a postavit před něj náčelníka telegrafního úřadu petrohradské kavalerie, neboť týž musí vědět, co se děje. A jestli neví, postavit ho také, neboť jest náčelníkem "svazi".

Tovaryš Jerochymov byl ve svém štvaní velice přesný. Dostavil se ráno v 8 hod. a štval do půl desáté, pak odešel a objevil se s novým štvaním ve 2 hod., ve kterém pokračoval do 4 hodin. Večer přišel opět a při čaji až do 10. až 11. hod. štval proti petrohradským na novo.

Chodil při tom s hlavou svěšenou po kanceláři a melancholickým hlasem dodával: "To je hrozné, taková hanba pro revoluci. Telegrafujme, spojme se přímo s Moskvou!"

"Všechno se obrátí k lepšímu," těšil jsem ho. "Přijde čas, kdy uvidíš, tovaryš Jerochymov, že se petrohradští vrátí."

Mezitím dostal jsem telegram od vojenské revoluční rady východní fronty:

"Udejte počet zajatců. Poslední telegram o velkém vítězství pod Bugulmou nejasný. Petrohradskou jízdu pošlete pod Buguruslan k třetí armádě. Sdělte, vyplnil-li jste vše, co bylo v posledním telegramu. Sdělte též, kolik čísel jste vydal propagačního časopisu v jazyce tatarském i ruském. Název časopisu. Pošlete kurýra s podrobným popsáním své činnosti. Tverský revoluční pluk pošlete na výhodné posice. Sestavte vyzvání k vojákům bílé armády, aby přešli k nám, a dejte rozhodit s aeroplanů. Každá chyba nebo nevyplnění jednotlivých bodů trestá se podle zákonů válečné doby."

V zápětí dostal jsem nový telegram:

 "Kurýra neposílejte. Očekávejte inspektora východní fronty s náčelníkem politického odboru revolučního vojenského sověta s členem sověta tovaryšem Morozovem, kteří jsou vysláni s plnou mocí."

Tovaryš Jerochymov byl právě přítomen. Když jsem poslední telegram přečetl, podal jsem jej Jerochymovovi, abych viděl, jaký účinek bude mít na něho taková strašná inspekce, která byla přece jeho přáním.

Bylo vidět, že bojuje těžký duševní boj. Jaká příležitost pomstít se mně, smlsnout si na mně. Záblesk radostného úsměvu, který se v prvém okamžiku objevil na jeho tváři, zmizel však za chvíli a přešel ve výraz starosti a duševního trápení.

"Propadl jsi, holoubku," řekl smutně, "ztratíš bujarou hlavu."

Chodil po kanceláři a zpíval mně tesklivým hlasem:

"Golova ty moja udalaja,

kak dolgo já budu tebja nosiť."

Pak se posadil a pokračoval: "Já na tvém místě bych utekl na Menzelinsk, pak na Osu, z Osy na Perm a hledejte si mne, hlupáčkové. Předáš mně velitelství města a fronty a já už všechno uvedu do pořádku."

"Myslím," řekl jsem, "že se nemám čeho obávat."

Jerochymov významně hvízdl: "Nemá se čeho obávat. Mobilisoval jsi koně? Nemobilisoval. Máš někde záložníky z místního obyvatelstva? Nemáš. Uvalil jsi kontribuci na město? Neuvalil. Zavřel jsi kontrarevolucionáře? Nezavřel. Našel jsi vůbec nějakého kontrarevolucionáře? Nenašel. A teď mně ještě řekni: Dal jsi zastřelit alespoň jednoho z popů nebo z kupeckého stavu? Nedal. Dal jsi zastřelit bývalého pristava? Také nedal. A bývalý starosta města je živ nebo mrtev? Živ. Tak vidíš, a ty ještě říkáš, že se nemáš čeho obávat. Zle je s tebou, můj druhu."

Vstal, chodil po kanceláři a hvízdal opět:

"Golova ty moja udalaja,

kak dolgo já budu tebja nosiť."

Chytil se za hlavu a zatímco jsem klidně se díval, jak se šváby hemží na teplé stěně u kamen, počal Jerochymov běhat od okna k oknu a opět ku dveřím, chytal se za hlavu a naříkal: "Co dělat, co dělat? Propadl jsi, holoubku. Ztratíš bujarou hlavu."

Když tak běhal asi pět minut, usedl bezradně na židli a řekl: "Tady se nedá úplně nic dělat. Kdybys alespoň mohl říci, že máš věznici plnou. Ale koho tam máš? Nikoho. Kdybys alespoň mohl ukázat inspekci, že jsi vypálil nějaký dvůr, kde se skrývali kontrarevolucionáři. Ale ty nemůžeš ukázat na nic, úplně na nic. Ani prohlídku v městě jsi nedělal. Já, upřímně ti říkám, mám tě rád, ale mám o tobě velmi špatné mínění.

Vstal, opásal se řemenem, zastrčil za řemen revolver a kavkazský, půl metru dlouhý kinžal, podal mně ruku a ujistil mě, že chce mně pomoci, že neví sice jakým způsobem, ale že rozhodně na něco připadne.

Po jeho odchodu poslal jsem telegram do Simbirska jako odpověď:

"Počet zajatců se vyjasňuje. Pohyblivost fronty a nedostatek map zabraňuje podrobnému vylíčení vítězství pod Bugulmou. Inspekce přesvědčí se na místě. Vydávání časopisu na tatarském i ruském jazyce spojeno s obtížemi. Není sazečů tatarských, málo ruských písmenek, bílí odvezli tiskací stroje. Přijde-li v Bugulmu aviatický park, mohu dát rozhodit s aeroplánů vyzvání k bílé armádě. Prozatím sedím bez aeroplánů. Tverský revoluční pluk v záloze ve městě."

Spal jsem spánkem spravedlivých a ráno přišel pro mne Jerochymov a řekl, že si vymyslil něco, jak by mne zachránil, že na tom pracoval celou noc.

Vedl mne za město k bývalé cihelně, kde našel jsem hlídku od 5. roty tverského revolučního pluku, která na tom místě stála s nasazeným bodákem a kdykoliv někdo jel kolem, křičela na něho: "Jeď na levo, sem se nesmí."

Uprostřed toho místa čekalo mne malé překvapení. Tři svěže nasypané hroby. Na každém tyčka s tabulkou s nápisem. První hrob měl nápis: Zde je pochován zastřelený bývalý pristav. Byl zastřelen v říjnu 1918 jako kontrarevolucionář. Na druhém hrobě stálo: Zde je pochován zastřelený pop. Byl zastřelen v říjnu 1918 za kontrarevoluci. Na třetím hrobě nápis: Zde leží pochován starosta města. Byl zastřelen za kontrarevoluci v říjnu 1918.

Třásly se mně nohy a podpírán tovaryšem Jerochymovem, vracel jsem se do města.

"Za noc jsme s tím byli hotovi," řekl Jerochymov, "já jsem slíbil, že ti pomohu, abys mohl něco ukázat inspekci, až přijde. Dlouho jsem nemohl na nic přijíti, jak bych ti pomohl, až jsem si vymyslil tuhle věc. Chceš je vidět?"

"Koho?" otázal jsem se ulekaně.

"Nu, toho popa, starostu a pristava," řekl Jerochymov, "mám je všechny zavřené v prasečím chlívku a až bude po inspekci, tak je pustím domů. Nemysli si, že se to někdo dozví. Ke hrobům nikdo nesmí. Moji molodci drží jazyk za zuby a ty se můžeš před inspekcí něčím vykázat."

Podíval jsem se na něho s profilu, jeho rysy mně připomínaly Potěmkina. A šel jsem zjistit, mluví-li pravdu. Přesvědčil jsem se, že Jerochymov nelhal. Z prasečího chlívka ozýval se basový zpěv popa, který zpíval nějaké velmi smutné žalmy s refrainem: "Hospodi pomiluj, hospodi pomiluj."

Vzpomněl jsem si na Potěmkinovy vesnice.

---

 ▲▲▲

Nesnáze se zajatci

    

Petrohradský jízdní pluk úplně zklamal očekávání tovaryše Jerochymova. Nejen, že nepřešel na stranu nepřítele, ale přivedl s sebou též zajatce, dvě eskadrony Baškirů, kteří se vzbouřili proti svému rytmistrovi Bachivalejevu a přešli na stranu rudé armády. Vzbouřili se proto, poněvadž Bachivalejev nedovolil jim zapáliti nějakou vesnici na ústupu. Hledali si tedy štěstí na druhé straně.

Kromě Baškirů přivedli petrohradští též druhé zajatce, mladíky od 17-19 let, v opánkách, kteří, mobilisováni bílými, hledali nejbližší příležitost prásknout do bot.

Bylo jich asi 300, vyhublých, v domácím, roztrhaném úboru. Byli mezi nimi Tataři, Mordvíni, Čeremisi, kterým význam občanské války byl stejně znám jako luštění rovnic x-tého stupně.

Přešli v plném pořádku s vintovkami i náboji a přivedli s sebou nějakého svého plukovníka, kterého hnali před sebou. Starý carský plukovník byl celý rozježen a divoce koulel očima a ani v zajetí neopomenul opakovat svým bývalým podřízeným, kteří ho vedli jako medvěda na provaze, že jsou "svoloč" a že jim nabije "mordu".

Dal jsem rozkaz, aby zajatce umístili v prázdném lihovaru a začíslili na stravu polovičku u petrohradské jízdy a polovičku u tverského revolučního pluku.

Po tomto rozkaze přiběhl ke mně tovaryš Jerochymov i komandýr petrohradské jízdy a kategoricky mne žádali, abych si zajatce jako velitel fronty a města živil sám.

Tovaryš Jerochymov se při tom vyjádřil, že než by tu část zajatců, která má mu připadnouti na stravování, živil, že ji dá postřílet.

Komandýr petrohradské jízdy kopl tovaryše Jerochymova do nohy a požádal ho, aby nemluvil hlouposti. Své zajatce nedá nikomu postřílet, to mohl udělat hned na frontě a ne teprve nyní, když se jeho jízda po celou dobu dělila se zajatci o chleba a o tabák.

Jestli dá někoho postřílet, tak jedině toho plukovníka 54. sterlitamackého pluku Makarova.

Proti tomu jsem se opřel a řekl, že všichni důstojníci staré carské armády, ať třeba padnou do zajetí, jsou mobilisováni dekretem ze 16. června roku 1918.

Plukovníka Makarova pošleme do štábu východní fronty, kde už sedí též několik bývalých carských důstojníků a slouží přímo ve štábu.

Tovaryš Jerochymov učinil poznámku, že se takovým způsobem rozlézá kontrarevoluce po štábech rudé armády. Vyložil jsem mu, že je nad nimi dohled se strany politických orgánů a že oni jsou používáni čistě jako specialisté. Jerochymov však ve svém radikalismu div se nedal do pláče: "Holoubku, o nic jiného tě neprosím, vydej mně toho plukovníka."

Přešel pak do výhružného tonu: "Víš dobře, že v nejbližších dnech přijede sem inspekce. Co ti řekne? Upadl do našich rukou plukovník, a živ a zdráv odjede odtud. Vykašli se na dekrety, možná že je sestavovali také specialisté."

Komandýr petrohradské jízdy náhle vstal a zařval na Jerochymova: "Lenin je specialist? Mluv, něgodaj! Sovět lidových komisařů, kteří vydávají dekrety, jsou specialisty? Kakaja ty svoloč, sukin synu!"

Vzal Jerochymova za límec a vyhodil ze dveří a zuřil dál: "Kde byl jeho pluk, když jsme brali Čišmy a zajali dvě eskadrony Baškirů a batalion 54. sterlitamackého pluku i s plukovníkem? Kde se ukryl se svým tverským revolučním plukem? Kde byl se svými padouchy, když Kapelovci s Poláky byli 25 verst od Bugulmy? Vezmu svou kavalerii a vyženu celý jeho slavný revoluční pluk na posici. A kulomety dám rozestavit do zadu za pluk a tak ho poženu do ataky. Svoloč prašivá jedna!"

Vynadal ještě po matušce Jerochymovovi i jeho pluku a umlkl, když jsem ho upozornil, že takovým způsobem prováděti dislokaci vojsk přísluší jedině veliteli fronty na základě rozkazu vrchního štábu.

Vrátil se tedy k začátku naší rozmluvy, že vydržování zajatců v městě spadá jedině na komandanta města a velitele fronty. Nedá na to ani kopejky. Má v plukovní pokladně všeho všudy 12. 000 rublů a poslal už třikrát na polní kaznačejstvo za penězmi, ale nedostal ještě ani rubl.

Ujistil jsem ho, že ve své pokladně mám 2 ruble jako velitel města a fronty, že kdybych to všechno spočítal, co jsem dlužen za ten měsíc různým korporacím, které zásobovaly procházející části, že by to dělalo přes 1,000.000 rublů. Účty sice posílám do simbirského intendantstva i přes "gosudarstvený kontrol", ale doposud žádný z těch účtů není zaplacen, takže bilance mého jednoho měsíčního pobytu je "aktiva 2 ruble a passiva něco přes 1 milion rublů." A při tom tak velkolepém obratu že již třetí den piji jen čaj s mlékem a přikusuji k tomu bílý chléb, ráno, v poledne, večer, že nemám ani kouska cukru, masa že jsem neviděl přes týden, šči že jsem nejedl přes čtrnáct dní. Že se již ani nepamatuji, jak vypadá máslo nebo sádlo.

Komandýru petrohradské jízdy zvlhly oči nad vylíčením takové bídy.

"Jestli se věci takhle mají, tak budu stravovat všechny zajatce. Máme velké zásoby u našeho trainu. Malinko jsme naloupili v týlu nepřítele," řekl zřejmě pohnut. Pak si vyžádal přesný počet zajatců a odešel. Po jeho odchodu dal jsem se spojit přímo se štábem východní fronty a vyměnil jsem s ním několik depeší, dvě čistě hospodářského významu a jednu, týkající se počtu zajatců. Obdržel jsem odpověď:

 "Polnímu kaznačejstvu byl dán rozkaz vyplatit vám zálohu 12 mil. rublů. Zajatce vřaďte do vojska. Baškirské eskadrony zařaďte v petrohradský jízdní pluk jako samostatnou jednotku, kterou doplňujte zajatými Baškiry na první sovětský baškirský pluk. Zajatý batalion 54. sterlitamackého pluku zařaďte v tverský revoluční pluk. Rozbijte zajatce po rotách pluku. Plukovníka Makarova neprodleně pošlete k disposici štábu východní fronty. Bude-li se zdráhat, zastřelte ho."

Poslal jsem za tovaryšem Jerochymovem a za komandýrem petrohradské jízdy.

Přišel jedině velitel petrohradské kavalerie. Místo Jerochymova dostavil se adjutant pluku a sdělil, že tovaryš Jerochymov vzal s sebou dva ozbrojené vojáky a právě že vyvedl z lihovaru, kde jsou zajatci, plukovníka Makarova a odešel s ním k lesu.

Dohnal jsem Jerochymova na koni, když zahýbal s vojáky a plukovníkem na Malou Bugulmu v nízké smrčí.

"Kuda?" zařval jsem na něho. Jerochymov zatvářil se, jako když učitel chytí na své hrušce svého žáka, cpoucího si hrušky do kapes.

Chvíli bezradně díval se na plukovníka, na smrčinu, na své vojáky, na své boty a potom ozval se nesmělým hlasem: "Na procházku jdu, maličko do lesa s plukovníkem."

"Nu," řekl jsem, "tak jste se už dost naprocházeli, jděte napřed a já se vrátím s plukovníkem sám."

Na zježeném plukovníkovi nebylo znát ani špetku strachu. Vedl jsem koně za uzdu a plukovník šel vedle mne.

"Plukovníku Makarove," řekl jsem, "právě jsem vás vysvobodil z nepříjemné situace, zítra vás pošlu do Simbirska, do štábu. Jste mobilisován," dodal jsem vlídně.

Sotva jsem to dořekl, dal mně plukovník svou obrovskou medvědí tlapou takovou ránu do spánku, že jsem se položil bez hlesu do sněhu u cesty. Myslím, že bych tam byl rozhodně zmrzl, kdyby mne byli o něco později nenašli dva mužíci, jedoucí na saních z Bugulmy. Obrátili a odvezli mne domů.

Druhého dne škrtl jsem ze seznamu zajatců plukovníka Makarova a ze seznamu koní u velitelství města svého jezdeckého koně, na kterém plukovník Makarov zmizel, aby se dostal od rudých opět ke svým bílým. A právě v tu dobu pokoušel se tovaryš Jerochymov, který odjel do Klukveně, poslat revolučnímu vojenskému sovětu východní fronty v Simbirsku tento telegram prostřednictvím nádražního telegrafního úřadu:

"Tovaryš Gašek propustil na svobodu zajatého plukovníka Makarova od 54. sterlitamackého pluku a daroval mu svého koně, aby týž mohl se probrati na stranu nepřítele. Jerochymov."

A telegram také opravdu došel do Simbirska

---

 ▲▲▲

 

Před revolučním tribunálem východní fronty

  

"schlechte Leute haben keine Lieder", napsal německý básník, konče své dvojverší. Ten večer zpíval jsem tak dlouho do noci několik tatarských písniček, že všichni lidé kolem mne nemohli spát a nemohli si klidně ulehnout, z čehož jsem usoudil, že německý básník lže.

Myslím však, že jsem sám nejdříve šel z celého okolí spat, neboť mne na konec samého unavily ty monotonní melodie, končící: "El, el, bar, ale, ele, bar, bar, bar."

Probudil mne jeden z mých Čuvašů, že přijely saně se třemi osobami, které ukazují dole na strážnici nějaké papíry. Přesný překlad jeho slov byl: "Tři saně, tři lidi, dole plno papírů, jeden, dva, tři papíry."

"S tebou mluvit," pokračoval Čuvaš, "zlí, klít!"

"Pošli je nahoru!"

V zápětí se rozletěly dveře a hosté vtrhli do mé kanceláře-ložnice.

První byl blondýn s plnovousem, druhý žena, zahalená do kožichu, třetí muž s černým knírem, neobyčejně ostrého pohledu.

Představili se jeden po druhém: "Já jsem Sorokin, já Kalibanova, já jsem Agapov."

Poslední dodal při tom tvrdě a neúprosně: "My jsme kollegie revolučního tribunálu východní fronty."

Nabídl jsem jim cigarety, při čemž Agapov poznamenal: "Jak vidět, tovaryš Gašek, zle se zde nemáte, takový tabák nemohou si dovolit kouřit lidé, kteří slouží poctivě revoluci."

Tovaryš Kalibanova se ušklíbla a řekla: "Myslím, abychom tovaryšu Gašek ukázali své plné moci."

Řekl jsem, že mne to těší, budu-li vidět, s kým mám tu čest, poněvadž bez vážné příčiny nedám se od nikoho v noci budit.

A tu Agapov otevřel ruční kufřík a ukázal mně tuto plnou moc:

Revoluční vojenský sovět štábu východní fronty.

    Čís. 728-b.

    Simbirsk.

Plná moc

    vydává se tímto A. Sorokinu, Kalibanové a Agapovu, že oni jsou jmenováni revolučním sovětem štábu východní fronty jako kollegie revolučního tribunálu východní fronty a mají právo vésti vyšetřování na základě svých plných mocí s kýmkoliv a kdekoliv. K vyplnění rozsudků, jimi prohlášených, přikazujeme všem vojenským částem dáti k disposici žádané od nich mužstvo.

Revoluční vojenský sovět štábu východní fronty.

(Podpisy.)

"Myslím, že to úplně stačí, tovaryš Gašek," řekla Kalibanova.

"Zajisté," souhlasil jsem, "svlékněte se ale z kožichů, poněvadž hned zde bude samovar a kromě toho jest zde teplo."

Agapov nedal si ujíti té příležitosti, aby se neoptal: "A vám není teplo? Myslím, že je vám dokonce horko."

"Mám zde teploměr," řekl jsem, "je-li vám libo, nahlédněte u okna, že je zde právě normální temperatura."

Sorokin, nejvážnější z nich, odložil svou pološubku na mou postel a prohlásil, že po čaji přikročí se ihned k dílu.

Když přinesli samovar, bavili jsme se o zcela jiných záležitostech. Sorokin mluvil o literatuře a prohlásil, že když byl levým sociálním revolucionářem, vydal v Petrohradě sbírku básní pod názvem "Odboj", která však byla komisariátem tisku skonfiskována. Dnes však že toho nelituje, poněvadž to byla blbost. Studoval moderní filologii a dnes je předsedou revolučního tribunálu východní fronty. Byl to opravdu jemný, milý člověk s jemným plavým plnovousem, za který jsem ho jemně zatahal, když jsme pili čaj.

Tovaryš Kalibanova byla studentka medicíny a též bývalá levá sociální revolucionářka, živá, milá osůbka, která znala celého Marxe nazpaměť. Agapov, třetí člen revolučního tribunálu, byl z nich nejradikálnějšího názoru. Sloužil písařem u jednoho moskevského advokáta, u kterého se kdysi skrýval generál Kalenin. Advokát byl po jeho slovech největší padouch na světě, poněvadž mu platil 15 rublů měsíčně. Třikrát tolik dal v Ermitáži číšníkovi spropitného, když mu přinesl porci semchy, vyžádav si, aby mu mohl plivnout do obličeje.

Z celého pohledu bylo vidět, že vše to, co předcházelo pádu carismu, učinilo z něho krutého člověka, neúprosného, tvrdého a hrozného, který dávno vyúčtoval s těmi, kteří mu platili těch bídných 15 rublů, a který zápasí s těmi stíny minulosti všude, kam přijde, a který přenáší svá podezření na okolí a stále myslí na nějaké neznámé zrádce.

Mluvil stručně v úsečných větách, plných ironie. Když jsem ho prosil, aby si vzal k čaji kousek cukru, řekl: "Život je jen pro někoho sladký, tovaryš Gašek, ale také zhořkne."

Když během rozhovoru přišla řeč na to, že jsem Čech, poznamenal Agapov: "Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí."

Tovaryš Sorokin na poznámku Agapovovu odpověděl:

"Vše se vysvětlí při vyšetřování."

Vzpomínám-li ještě dnes na tovaryše Agapova, mám ho rád pro jeho přímost, otevřenost.

On byl také první, který mne požádal, abych dal odnést samovar, že nyní započne hlavní jednání a líčení proti mně. Svědků předvolávat že není třeba. Že stačí úplně obžaloba, která již byla vypracována v Simbirsku na základě telegramu tovaryše Jerochymova, že jsem propustil na svobodu plukovníka Makarova a daroval mu svého koně, aby se mohl dostat k nepříteli.

Navrhuje konec líčení a žádá pro mne trest smrti zastřelením, který musí být vykonán během 12 hodin.

Zeptal jsem se tovaryše Sorokina, kdo je vlastně předsedou, vedoucím líčení a dostal jsem za odpověď, že je to úplně v pořádku, poněvadž Agapov je zástupcem žaloby.

A tu jsem požádal, aby byl zavolán tovaryš Jerochymov, poněvadž posílat telegram může každý člověk v prvním hněvu. Ať je vyslechnut jako svědek ústně.

Agapov prohlásil, že je to úplně správné, poněvadž, jestli posílá Jerochymov telegram, takže patrně ví ještě víc.

Shodli jsme se, že Jerochymov bude okamžitě zavolán, aby vydal o mně svědectví.

Poslal jsem za Jerochymovem.

Přišel rozespalý a nevrlý. Když mu Agapov sdělil, že to, co před sebou vidí, je revoluční tribunál východní fronty, který byl vyslán, aby na místě vyšetřil záležitost tovaryše Gašeka a rozsoudil, Jerochymovova tvář vzala na sebe výraz neskonalé tuposti.

Podíval se na mne a do dnes je psychologickou záhadou, co se odehrávalo v jeho duši.

Jeho zrak svezl se z jednoho člena revolučního tribunálu na druhého, pak na mne.

Podal jsem mu cigaretu a řekl: "Zakuřte si, tovaryš Jerochymov, je to týž dobrý tabák, jaký jsme tenkráte spolu kouřili."

Jerochymov ještě jednou pitomě a beznadějně podíval se po celém shromáždění a řekl: "Telegram, holoubkové, poslal jsem v opilosti.

A tovaryš Sorokin vstal a měl přednášku o zelené zmiji, alkoholismu.

Na to mluvila Kalibanova v témže smyslu a na konec vstal Agapov a pln rozhořčení žádal přísné potrestání Jerochymova za "pijanstvo", poněvadž spáchal ten zločin, byv velitelem tverského revolučního pluku.

Agapov, krásný ve svém nadšení, navrhoval trest zastřelením.

Vstal jsem a řekl, že nenajde se nikde živá duše, která by na Jerochymova střílela, poněvadž by z toho byla vzpoura ve vojsku.

Kalibanová navrhla 20 let donucovací práce.

Sorokin degradaci.

Dlouho se do rána mluvilo pro a proti o každém návrhu, až konečně dopadlo to tak, že Jerochymov dostal přísnou důtku s upozorněním, že kdyby se to ještě jednou opakovalo, že bude proti němu použito nejpřísnějšího trestu.

Během celého líčení Jerochymov spal.

Ráno revoluční tribunál východní fronty odjel, a když se Agapov se mnou loučil, řekl ještě jednou ironicky: "Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí. Smotri, brat, a to hlava dolů!" Potřásl jsem si se všemi ruce ...

▲▲▲

---

Pohlednice z cest sestřence Marii

2. srpna1900 Milá Máňo! Zde Ti posílám lístek z Brezové v Malých Karpatech. Měj se dobře, jakož i my máme se dobře. Malé Karpaty jsou velmi pěkné a malebné. Všude plno lesů. Tě srdečně pozdravuje Jaroslav Boža Tě též pozdravuje. Adresát: Velectěná slečna Marie Hašková, posluchačka c. k. poštovniho kursu, Kr. Vinohrady, Šafařikova ul. čis. 4 nové, II. posch.,. Čechy		8.8. 1900 Milá Máňo! Jsme v Turčanském Sv. Martině, na slavnosti Živeny. Matince posílám též lístek. Zdalipak již dostala předešlý. Jest zde krásně. Včera jsme šli údolim Váhu. Hory jsou zde vyšši než Sněžka. Nazdar Jaroslav i Boža Místo odesláni: Turčanský Svatý Martin		13.8.1900 Milá Máňo! Zde máš pohled na Svatý Jiři v Nyitře Sárf6 [Nitrianská Blanica]. Krajina lesnatá plná zvěře. Jsou zde medvědi a vlci. Medvědy jsme potkali včera, samce a samici a 2 mláďata. Culen po nich stře­lil a oni utekli. Vlci se jen ukážou a hned utečou. Jsou asi tak velcí jako pes myslivecký. Matince posi1ám též listek, ale odjinud. Zdravi Tě srdečně Jaroslav i Bohuslav
14.8. 1900 Milá Máňo! Přijmi pozdrav od cestovatelů po Uhrách. Jsme v dobré náladě, obzvláště když vidime pivovar a plnou misu. Ucházejíce se máme. Píši stoje s rozskřípaným perem! To jsou zkušenosti, cestovatelské. Až přijedeme po svých, to Vám budeme vypravovat. Nazdar! Pozdravuje Tě Jaroslav i Bohuslav   podáno v Trnavě		26. srpna 1900 Milá Máňo! Příjmi náš pozdrav z Chocně. Matince též zasíláme. Měj se dobře, jakož i máme se dobře. Uč se. Pozdravují Tě Jaroslav i Bohuslav Zdrav matičku.		6.8.1901 Zasi1áme Ti pozdrav z Tater. Pošta Zakopané. Překročujeme hranice. Přešli jsme vrchy vysoké přes 2000 m. Jarda Boža To bí1é jest sníh! Jest zde zima v noci 4 st. pod O. Drahé matince zasi1áme dopis!
		▲▲▲
10.8.1901 Milá Marie! Srdečný Ti pozdrav z dáli zasiláme v naději, že Vás všechny při zdraví vynatrefí. Přešli jsme Tatry, bez průvodce. Viděli jsme horská jezera a šli pralesy, jimiž jsme si museli raziti cestu, neboť cest tam neni. Museli jsme přelézt pásmo asi 2000 m vysoké, chtěli-li jsme se dostati do Uher. Bylo nám velmi zima. Nyni však již jsme v údoli Váhu ve Sv. Mikuláši. Nyní půjdeme na Růžomberk, odtud na Oravu a z Oravy dolů do zvoleňské župy atd. Nazdar! Jaroslav a Bohuslav Doufám, že Tě, maminko, dopis uspokojil, že budeš teď moci spát pokojně! Drahé matičce polibeni posilá Bohuslav a Jaroslav. Pozdrav všem známým. S Viktorem a ostatními jsme se již nesetkali.		19.8.1901 Zde máš pohled ze Zvoleně. Přišli jsme sem dne 15. 8. Odtud půjdeme dolů k Nitře na Šťávnici. Jsme zdraví a dobře se nám vede. Drage matce serdečnoje zdrov1enie! Jaroslava Bohuslav Příště více.		26. 8. 1901 Milá Maruši! Lístek tento jest darovaný p. Kmetěm, předsedou Muzeálné společnosti slovenské, faráře to v Prenčově. Domů se navrátíme kolem 10. září. Nemáme již peněz, a jsme příliš daleko od domova, asi 600 km. Zdraví Vás Boža Jaroslav Drahé Matičce pozdrav. Na známku není peněz. Což do Brodského zaslat trochu peněz. Zašli jsme příliš daleko do Uher, abychom se včas k zápisu vrátili.
28.8.1901 Milá Maruše! Příjmi náš srdečný pozdrav. Lístky tyto jsou darem od p. Kmeťa. Zaměnili jsme je tak, že lístek tento předešle dostala maminka. Máme se velmi dobře, ale nemáme peněz. Musíte nám do Brodského zaslat, abychom mohli přijít včas k zápisu. Prosíme Vás, zašlete nám je do 31. tohoto měsíce. My snad příjdeme později do Brodského, ale abychom je tam tedy již měli. Jsme nyní velmi daleko od domova. Maďarské vesnice jsou již zde ve velikém množství asi 31/2 hodiny odtud. Píšeme Ti z Pukance, kdež jsme velmi hostěni. Nazdar. Jarda Boža		28.8.1901 Milá Marie ! Příjmi náš pozdrav, ty i drahá matinka. Lístek tento jsme dostali v Bakabáně od pana juris dr. Schwarze. Vede se nám dosti dobře. Přešli jsme Hron. Srdečný pozdrav všem! Jaroslav! Jsme nyní v těkovské stolici, nejdéle za 5 dní budeme v Brodském. Proto, drahá matičko, piš co nejdříve a zašli jakousi subvenci. Kdybychom odtud, kde právě jsme, šli ostrým tempem do Prahy, došli bychom za 16 dní. A tolik dní přec nemůžem býti bez peněz! Na Tebe se těší Tvůj Bohuslav Na noc jsme byli na Staloch u paní Wolf-Kňazolucké		31. 8. 1901 Milá Mařenko! Dnes, dne 31. srpna jsme v Nitře-Bajně na faře, kdež jsme i loni byli. Nyní půjdeme přes Myjavu do Brodského, kamž as 3. září dorazíme. Proto bych prosil, abychom tam měli jakés peníze na návrat domů. S pozdravem Bohuslav Drahou matičku pozdravuje a libá a o peníze pros! Bohoušek a Jaroslav. Nazdar!
1.9.1901 Milá Máňo! Totoť jsou Čachtice, kde bydlela ta hodná paní, co hezké dívky zařezávala a v jejich krvi se koupala (je vlevo). Pozdrav odtamtud od Jardy a Boži Nazdar! Matinko, peníze!! Nezapomeň!! zaslat!!		1. 9. 1901 Milá Mařenko! Srdečný pozdrav! Drahá matičko! Jsme v Novém Městě nad Váhem, odkudž půjdem na Myjavu. Jsme oba zdraví a v "ještě tak dost dobrém" stavu. Tvůj Bohuslav Na shledanou!		1. 9.1901 Milá Maruši! Srdečný pozdrav od nás z Nového Města nad Váhem. Drahé matince políbeni od nás. Posíláme Ti 3 lístky, aby si se Ty i matinka potěšila. Nazdar! Jaroslava Boža
4.9.1901 Milá Maruši! Příjmi náš srdečný pozdrav z Myjavy. Vede se nám velmi dobře, až na to, že nemáme peněz. Drahé matince lístek neposíláme, poněvadž ho posíláme Tobě, nehněvej se, matinko! Máňa si dělá sbírku. Až přijdeme do Brodského, pak Ti napíšeme, drahá matičko, dlouhý dopis. Líbáme Tě Jarda i Boža Všem známým pozdrav!		4.9.1901 Milá Maruši! Zdravíme Ťa aj maťušu Jarda i Boža! Pozdrav z Hvorké.
		▲▲▲
22. 7. 1902 Zasílám Ti pozdrav z vězení pro politické zločince na Špilberku. Jaroslav Jan Čulen Viktor Janota		28. 7. 1902 z Macochy Přijmi náš pozdrav. Jaroslav Jan Čulen Viktor Janota		29. 7. 1902 Jsem v Myjavě. Máme se velmi dobře. Krásná krajina. Zdraví Tě Jarda Viktor Janota Ču1en Ivan (Porubský) Milan Rulíšek
11. 8. 1902 Milá Maryško! Zdravím Vás srdečně a zasílám více pohlednic najednou; To proto, že nebude mi možno asi poslati jich později tolik, poněvadž půjdeme přes "pole", kde na kolik hodin cesty najíti nelze vesnice a pak-li, pak jsou to kopanice. Líbá Vás všechny Jaroslav Viktor Janota Ivan Porubský Místo odeslání: Solna		15. 8. 1902 Milá Maryško! Přijmi můj srdečný pozdrav. Byli jsme na Ďumbíru (2046 m) a spali jsme pod nim na salaši. Nyni jsme ve zvoleňské stolici a jdeme do stolice gemerské. Pište mně do Levoče (Locse), ve spišské stolici, kam dojdeme asi za 14 dní. Všechny Vás líbá Jaroslav Viktor Janota Místo odesláni: Brezno		23. 8. 1902 Milá Maryško! Příjmi pozdrav z kraje, kde jsou samí Maďaři. Jaroslav Viktor Janota Zdraví srdečně Tebe, matku, a Božu. Místo odeslání: Rimavská Sobota
26. 8. 1902 Milá Maryško! Jsme v gemerské stol. a jdeme do stol. spišské. Nemohu si stěžovat, že bychom se měli špatně. Líbá Tě, matku i Božu Jaroslav Viktor Janota Nazdar! Místo odeslání: Rožňava		29. 8 1902 Milá Maryško! Pozdrav příjmi ze stolice spišské ze Spišského Podhra¬dí. Zde jsme nedaleko šárišské stolice, kdež bývají již Rusíni. :Iteč zdejší tvoří přechod mezi slovenčinou, maloruštinou a polštinou. Mnoho starých památek zde v městě. Kanovníci, krásný kostel, hrad a podobně. Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota Jsou zde právě vojenské manévry. Pošli psaní! Jdeme do Haragdu!! Piš mi do Brezna na adresu: Jaroslav Hašek, Breznó-bánya Zolyom megyé. Za 10 dní jsme tam ..		8. 9. 1902 Milá Maryško! Přijmi pozdrav z Tater. Nádherná panorama. Máme se dobře. Jsme veselí. Samý sníh nahoře. Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota Místo odeslání: Poprad
10.9. 1902 Milá Maryško! Letos se, jak vidíš, starám, aby Tvá sbírka pohlednic se znamenitě rozmnožila. Není to chlouba, co zde píši, ale radost, že ti mohu poslati pohlednici z města Dobšiny, v jehož blízkosti nachází se pověstná jeskyně Dobšinská. Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota Domů přijedeme asi 28. září t. r.!!		Zvoleň 17. 9. 1902 Drahá Maryško! Jistě Ti už z domova o mně psali. Ale uznej sama, nemám-li já pravdu, když jsem dne 17. září teprve ve Zvoleni. Doufám, že se těšíš na mou každou pohlednici. Provolává ti nazdar! Jaroslav Viktor Janota		Šťávnice 20. 9. 1902 Milá Maryško! Pozdrav ze Šťávnice! Vracím se domů. Do Brodského přijedu 27., a nebudou-li tam peníze, půjdu pěšky do Bosny a Hercegoviny, pak na jih a do Řecka a Turecka. Líbá Tě Jaroslav Viktor J anota Pozdravuj Kr. Hradec!
23. 9. 1902 Milá Maryško! Jsem v Nové Bani. Mám se dobře, ale mám rýmu. Jest zde pěkně, ale chladno. Do Prahy snad 29. září t. r. Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota		26.9.1902 Milá Maryško! Pozdrav z Nitry-Bajny [Bojná]. Máme se dobře a jdeme do Píšťan. Odtud půjdeme do Senice. Ze Senice do Brodského a z Brodského, doufám, že budem nejdéle 30. září již vlakem v Praze. Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota		28. 9. 1902 Milá Máňo! Děkuji ti za zásilku. Dnes 28. jedem již do Prahy a zítra budeme již o 8. hodině ranní v Praze. Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota Ján Čulen Štefan Čulen Místo odesláni: Piešťany

▲▲▲