HONBA ZA MACHAREM

Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona.


Vídeň dne ...

Redaktor České Vídně vedl nás na pivo. Tvářil se přitom velice vesele, neboť si hvízdal a stále si říkal: „Tam u Knoblocha, to uvidíte pivo! To jsem rád, že jste přišli z Prahy!“
A my jsme byli zas rádi, že jsme našli tak vřelé uvítání, kterého jsme ani neočekávali od muže, o němž jsme museli myslet, že jest povahy velice uzavřené. On však nevedl s námi žádné hovory o politice, nýbrž s tváří rozšířenou blaženým úsměvem stále říkal: „To jsem rád, že jste mne přišli navštívit. U Knoblochú mívají výborné bramborové knedlíky s vepřovou a se zelím. To si pochutnáte. Pro to já žiju. Mohli bychom jít také ke Komínkovi, ale tam mají schwechatské pivo. Tady ale budeme pít Třeboň a to jsou velké rozdíly, bratří.“
Tak nás zavedl do oné restaurace a tam teprve se vážně při pivě rozhovořil o úkolech strany národně sociální: „My těm židovským zaprodancům ve Vídni vypálíme rybník. Věříte, bratří, že už tiskneme o 50 exemplářů víc! A jaké máme fejetony! To já sám píšu! To je něco gusto. Je to takové výstižné všechno. Není to žádná taková omáčka. Švadlena zabije toho svůdce, mistra, a pardon nedává tomu židovskému zaprodanci, - totiž abych vám to, bratří, vysvětlil, on je sociální demokrat a ona je organizovaná národní socialistka. Zatím tedy, co ji zavrou, poněvadž zabila toho sociálního demokrata, toho svůdce, dostane se její dítě k jejímu strýci, který \k také sociální demokrat. A oni ho mučí, to dítě, oni ho mučí, až se o tom dozví Klofáč, odveze si dítě do Prahy. Dítě roste, a co bych vám to ostatně dál povídal ... Teď si dáme tu vepřovou. - Tak co, jaká je? Je vidět,
že vám chutná - ty knedlíky, ty se jen rozsýpají! Inu, pravá česká kuchyně! A to člověka musí těšit tady v té zatracené Vídni, která naše mozoly z Čech cucá. Naše strana národně sociální je teď tady na postupu a dočkáte se, bratří, že celá Vídeň bude národně sociální. Tady, bratří, nemastějí knedlíky lojem jako jinde. Tu mají sádlo z pravých českých prasat a hostinský sám je také organizovaný národní socialista. Ve víru sociálních zápasů, tady se docela dobře sedí, co myslíte, mám si dát ještě jednu porci? Víte co, bratří, já tu porci si dám, dejte si vy také ještě jednu, ať držíme společně, neboť strana národně sociální má na programu ono zlaté heslo: ‚Jeden za všechny a všichni za jednoho’.“
Později jsme ovšem pochopili, co to má znamenat, všichni za jednoho.
„Bratře,“ povídám, „my bychom rádi našli Machara.“
Redaktor České Vídně podepřel si ruku jako člověk, který přemýšlí o nějaké velké záhadě, a pak řekl, že to jméno mu připadá známé, ale že si nemůže vzpomenout, kde tu firmu viděl ... „Na Ringstrasse nebo ... Machar, Machar ... ne, ten se jmenuje Machner, Machner - to je na Ringstrasse ten kožešník - ale Machar - ne, to jméno neznám.“ „Ale víš, bratře, Machar, ten básník ...“ - „Neznám,“ řekl národně sociální redaktor, „nemohu si alespoň vzpomenout - jednou nám poslal do České Vídně někdo nějaké verše - ale to byl Józa Počaplický-Orlický, ten nám píše epigramy. Ostatně básníků je na světě, každou chvíli vyskytne se nějaký básník, já také píšu verše, jsou to velice dobré věci, tak kupříkladu tady mám pro májové číslo na příští rok pro Českou Vídeň:


Bij, prapore, jen bij,
toť osud tvůj, bij dále,
volejme neustále,
a až nás bude Vídeň plna,
nás soudruhů víc nezahubí vlna.



To jsem já tedy ... víte, bratří - ale Machara neznám. Říkáte, že je Machar tady ve Vídni? To nevím, to nevím. Kdyby se měl člověk starat o každého, co by bylo se stranou? Ostatně, když ten bratr Machar přijel do Vídně, proč nevstoupil hned do nějaké organizace národně sociální ve Vídni? Třebas do Mladé generace. A tak teď bychom mohli jít do kavárny, zahrát si kulečník. Zaplaťte, bratří, celkovou útratu, až já přijedu do Prahy, tak se vám revanžuji, já nemám ani krejcar, a abyste nemuseli snad v kavárně platit za mne, tam mne znají, tak mi půjčte pět korun, abych si moh v kavárně platit sám. Já už tam beztoho visím asi deseti korunami. Ale vrchní je náš člověk.“
Tak jsme mu vysvětlili, že naopak on nás pozval a že nemáme peníze a že jsme mysleli, že on nás hostí. -
Trochu se zarděl a pak prohlásil, že tedy někde sežene peníze a že se vrátí a za nás tu útratu zaplatí. Abychom jen bez starosti klidně čekali na něho. Samo sebou se rozumí, že po jeho rychlém odchodu, když. nás nechal tedy v zástavě, věděli jsme, že se ubožák již nenavrátí.
Kubín, utíraje si oči, zvolal: „To je hrozné, už ho vícekráte neuvidíme!“
„Víte co, přátelé,“ řekl jsem, „půjdu hledat Machara.“ Nechtěli mne pustit, Kubín křičel, že on je mladší a že radši půjde s Wagnerem, a já jen abych klidně čekal a odpočíval, beztoho že jsem si stěžoval, že mne bolejí nohy.
Wagner se na všechno díval tupě a konečně prohodil: „Mám zahynout na ulici hladem a žízní? To raději zahynu tady! Já odtud nejdu.“
„A mne také nenapadá, abych šel pryč!“ řekl Kubín. „Dáme si jedno pivo a půjdeš ty, když jsi se nabídl.“
Co jsem měl tedy dělat. Vypil jsem ještě to jedno pivo a pak sám a sám vydal jsem se do vídeňských ulic hledat Machara. Nemohl jsem si vzpomenout na nic chytřejšího, než že zastavil jsem nejbližšího policejního strážníka a řekl jsem: „Entschuldigen Sie, kennen sie nicht den böhmischen Dichter Machar?“
„Wo wohnt der Kerle?“ tázal se strážník. „Das weiss ich eben nicht.“ „Ich auch nicht,“ řekl strážník suše a obrátil se ke mně zády. Tak jsem šel na nejbližší policejní ředitelství a tam po dlouhém vyjednávání, poněvadž strážník ve vratech, vida mne tak vyděšeného, vyptával se, co mi ten pan Machar udělal a proč ho hledám, odkázali mne na bytový seznam.
„Tady si napište na arch,“ řekl úředník, „jméno a příjmení toho, koho hledáte, zaplaťte korunu poplatku a zítra si přijďte pro vyřízení.“ „Hned, hned,“ zvolal jsem a už jsem byl venku na ulici. Tam jsem si na čerstvém vzduchu vzpomněl, že Machar je úředníkem v jedné bance. Nejbližšího strážníka jsem se tedy optal, kde je tu nejbližší velká banka. Neboť správně jsem hádal, že velký básník musí být zaměstnán jen ve velké bance. - „Um die Ecke,“ řekl strážník. „Und Name?“ „ Credit-Bank.“ - A za rohem tyčila se budova rakouského úvěrního ústavu. „Je prosím pan Machar přítomen?“
„Je na Simeringu.“ - Semmering, ježíšmarjá, pomyslil jsem si. - „Proboha vás prosím, proč teď jede do Alp?“ „Ale v Simeringu, jaképak Alpy, ve dvaadvacátém okrese. To je přece jméno toho okresu. Číslo domu 212