Heslo:

♣Václav Jaroslav Klofáč

Výklad:

*21. 9. 1868 - †10. 7. 1942, byl český politik a novinář; vůdce českých národních socialistů.Pracoval jako poslanec rakouské Říšské rady a zároveň českého zemského sněmu. Byl čelným představitelem opozičního protirakouského radikalismu, propagátorem antimilitaristického hnutí a slovanské vzájemnosti. V roce 1915 byl za to zatčen a v červenci 1916 odsouzen k trestu smrti.Trest mu byl později změněn na 20 let a v červenci roku 1917 byl amnestován, stejně jako Karel Kramář, nastoupivším císařem Karlem I. Jaroslav Hašek o něm napsal celou řadu povídek a fejetonů a jeho jméno se objevuje i v románu.

II-05

Rozhovořil se o poměru důstojníků k mužstvu, mužstva k šaržím, o přebíhání na frontách k nepříteli a o politických událostech a o tom, že 50 procent českých vojáků je „politisch verdächtig“.
„Jawohl, meine Herren, der Kramarsch, Scheiner und Klófatsch.“ Většina důstojníků si přitom myslela, kdy už přestane dědek cancat, ale plukovník Schröder žvanil dál o nových úkolech nových maršbatalionů, o padlých důstojnících pluku, o zeppelinech, španělských jezdcích, o přísaze.

Pamatuji se, že za velkých odbojů Uhrů proti Rakousku překročil jsem v letech 1902-1903 uherské hranice. V té době byl národně sociální poslanec Klofáč ve flóru, ačkoliv jeho strana nebyla ještě tak silná, jak je dnes.

A co vlastně získalo jeho slávu u jeho straníků? Páter Svojsík má u Nováka ve Vodičkově ulici mapu Jižní Ameriky, kterou prošel krážem křížem, drže se opatrně zalidněných míst, kudy jezdí vlaky a elektrika a vyhýbaje se místům, kde nebyla doposud mapa zabarvena zeleně, kam totiž lidská noha nevkročila.

Tenkrát v těch dobách, kdy Klofáč začal cestovat, visely také mapy ve Školské ulici. Například mapa Ruska. Ta byla celá bílá, jen na místech, kde cestovatel Klofáč pobýval, byly červené tečky. Tak se dozvěděli národní dělníci v těch dobách nejslavnější ruské revoluce, že Klofáč byl ve Varšavě. Jakmile byl ve Varšavě, psal o tom do Národní politiky, neboť Národní politika a strana národně sociální je vlastně jedno a totéž.

Národní socialisté dozvěděli se z dopisů br. Klofáče, že ve Varšavě je Praga, Praha, jedno předměstí a mysleli, že tak bylo pojmenováno ruskou vládou na počest KIofáče. Pak přišly zprávy, že Klofáč jede do Mandžurska. Na Vinohradech jeden národně sociální hostinský přezděl U Mandžurie svou hospodu. Na vše to jsem vzpomínal, když překročoval jsem uherské hranice.

Ohlas tohoto japonského vítězství způsobil tenkrát v Praze velký rozruch; ačkoliv byla zpráva pravdivá, psal tenkrát válečný zpravodaj Národních listů a Národní politiky přítel poslanec Václav Jaroslav Klofáč stále o velkých vítězstvích Rusů nad Japonci....

...České slovo přestává být Českou demokracií a Česká demokracie Českým slovem a poslanec Klofáč pochvaluje si v dopisech z Mandžurie statečnost ruského vojska, hrdinství Japonců a posílá do Čech tatarské výšivky, které Rusové odebrali popraveným Chunguzům.

Zatím tedy, co ji zavrou, poněvadž zabila toho sociálního demokrata, toho svůdce, dostane se její dítě k jejímu strýci, který \k také sociální demokrat. A oni ho mučí, to dítě, oni ho mučí, až se o tom dozví Klofáč, odveze si dítě do Prahy. Dítě roste, a co bych vám to ostatně dál povídal ...

Účastníci přitom neztráceli regimenty, ale rovnováhu na židlích, kývali se z jedné strany na druhou, a když i padali ze židlí, do posledního dechu křičeli: „Éljen a Csehek, éljen a Kossut!“ - Klofáč tenkrát svou návštěvou v Pešti výborně nám prorazil tu cestu.

Abych vám to tedy vysvětlil, musíte se vžít do poměrů panujících v Palackého třídě na Vinohradech v blízkosti restaurace U krvavého Tondy. Tam se totiž ztrácejí lidi. Dle všeho je někdo krade. Asi před týdnem zmizel nám v té ulici tajemně pan poslanec Klofáč. Šel s námi, a než jsme přišli na roh, byl pryč. Od té doby neví o něm ani voliči, ani parlament.

Však proti nám nic nepořídí
Dyk, Kramář, Klofáč, Yvonna,
jen my jsme pokrokoví lidi,
ovšem jen v mezích zákona!

Soudruhům našim je dobře známo, že poslanec Klofáč je zadlužen jako štábní oficír kterési říše. Proto podniká cesty po světě, stavuje se u různých potentátů a žebrá pro sebe a pro svou stranu podpory, poněvadž čeští měšťáci zavřeli nemilosrdně své měšce.
Pamatujeme, jak meškal poslanec Klofáč u sultána. Tento dobrý panovník, který domníval se bláhově, že najde ve Klofáčovi spojence proti Rakousku, nabídl mu, aby buď vybral si z jeho harému dvě krásky, nebo aby si dal vyplatiti půl miliónu piastrů (což v naší měně činí asi 110 000 korun). Poslanec Klofáč vybral si poslední. Když přijel poslanec Klofáč zpět, dluhy své nezaplatil, ale peníze rozházel.

Od počátku války až po naše dny vyvíjeli tito moderní inkvisitoři rozsáhlou činnost. Některý den provedli až třicet domácích prohlídek v Praze, urazili automobilem po Čechách spoustu kilometrů, přivezli Klofáče z Vysokého Mýta do Prahy, odvezli Kramáře z Prahy do Vídně a dali se fotografovati s mrtvolou popraveného Kratochvíla z Přerova.

Pranýřujeme toto jednání před celou českou veřejností, stejně jako jednání „Českého slova“, které tažení Itálie proti Turkům nazvalo loupeží. To všechno za zlaté hodinky, které před čtyřmi lety dostal Klofáč od sultána.

V prosinci 1918 byla vyhlášena mobilizace a čeští vojáci překročili hranice a vstoupili do Saska, aby obsadili Lužinec a Budyšín. Zrodil se český imperialismus. Místo dlouho toužebně očekávaného míru nová expanzivní výprava. Prvopočátky jsou v Bavorsku, neboť nový ministr vojenství, někdejší antimilitarista Klofáč, kdesi na stránkách historie objevil, že za dob knížete Břetislava patřilo bavorské městečko Chum českému knížectví. Nacionalistická Viktoria troubí vítězné fanfáry.

Václav Klofáč jako poslanec v roce 1907 a v roce 1911 ( Světozor 31.05.1907 a 21.07.1911)

Policejní přihláška Václava Jaroslava Klofáče, redaktora Národních listů a říšského poslance a jeho ženy Amálie roz. Noll a dětí Jaroslava, Mileny a Zdeňka