Heslo:

Kanonýr Jabůrek

Kratochvílná píseň na světlo vydaná na příklad všem mládencům od civilu a militéru.

Text: neznámý autor

Hudba: neznámý autor

II-02

Tak mně připadá,“ řekl jednoroční dobrovolník po krátké pomlčce, „že duch vojenský v nás upadá, navrhuji, milý příteli, abychom v noční tmě, v tichu našeho vězení si zazpívali o kanonýrovi Jabůrkovi. To povznese vojenského ducha. Ale musíme řvát, aby to bylo slyšet po celých Mariánských kasárnách. Navrhuji proto, abychom se postavili ke dveřím.“
A z arestu ozval se za chvíli řev, až se na chodbě okna třásla:

...A u kanonu stál
a pořád ládo - ládo...
a u kanonu stál
a pořád ládoval.

Přiletěla koule prudce,
utrhla mu obě ruce,
a von klidně stál
a pořád ládo - ládo...
u kanonu stál
a pořád ládoval...

 

Stará kramářská parodie je reminiscencí na bitvu prusko - rakouské války u Hradce Králové v roce 1866. Bitva zde vypukla 3. července 1866 v 7 hodin ráno a skončila téhož dne v podvečer. Císař Pán dostal od Prusů "na prdel". Ztratil zde 44.313 vojáků. Takže ani kanonýr Jabůrek to moc nezachránil, protože Prusové přišli "jen" o 9.172 mužů.

Píseň zřejmě vznikla kolem roku 1884 a doprovázela obrazy Fr. Kolára na různých jarmarcích a jiných slavnostech. Zřejmě nemá reálný základ. Václav Pletka ve své knize "Písně Josefa Švejka" uvádí, že četl ve Svobodném slově  26.10.1958 jisté vyprávění o nějakém Jabůrkovi, ohněstrůjci (Feuerwerker), který se zúčastnil bojů na ostrově Visu v roce 1866. Nařídil prý nabít děla dvojitou dávkou, čímž prý zahnal na ústup celou italskou flotilu.

 

 
 

Tam u Královýho Hradce, lítaly tam koule prudce

z kanónů a flintiček do ubohých lidiček.

Ref:

U kanónu stál a pořád ládo, ládo, ládo,,

u kanónu stál a furt jen ládoval.

 

Kmáni, šarže, oficíři, kobyly i kanonýři,

Po zemi se válejí, rány je moc pálejí

 

Vzdor hroznému dešti kulek feuerwerker Franz Jabůrek

s luntem u kanónu stál a pánvičku pucoval.

 

Vytřel ho po každé ráně, a už zase házel na ně

dvoucentové kuličkyn na ubohé Prajzíčky.

 

Po každém vždy vypálení slyšet bylo nadávání,

Jabůrku ty raubíři, hele jak na nás míří.

 

Když to slyšel pan jenerál, vína připíti mu hned dal,

řka: můj milý Jabůrku, zde máš moji čutorku.

 

Jabůrek nelíz ni kapky, řka: nedělaj si oušlapky

ze mne, pane jenerál, a nechaj mne střílet dál.

 

A už střílel jako blázen, Prajzi měli horkou lázeň,

celej rozbil regiment, Jabůrek, ten sakrament.

 

V tom ho zahlíd Kronprinc Fridrich: her je, den Kerl ersichess ich,

a už hází, potvůrka, rachejtle na Jabůrka.

 

A hned prajští kanonýři na Jabůrka všichni míří,

každý ho chce trefiti, princovi se zavděčiti.

 

První kartáč, můj ty smutku, vjel mu hubou do žaludku

on však honem ho vyndal a už zase střílel dál.

 

Práskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce,

on rychle boty sundal, a nohama ládoval.

 

V tom jeden prajský frajvilik šrapnelem mu hlavu ufik,

ač už na to neviděl, na Prajzy přeci střílel.

 

Jabůrkovi letí hlava zrovna kolem jenerála,

a křičí: já melduju, salutovat nemohu.

 

Když pak pum a kulek více trefilo ho do munice,

tu se teprv toho lek, a s kanónem pryč utek.

 

A že zachránil ten kanon, do šlechtického stavu on

povýšen za ten skutek, Edler von die Jabůrek.

 

Dej mu pánbůh věčnou slávu, "von" má, ale žádnou hlavu,

nedělá si z toho nic, bezhlavých "von" je prý víc.

 
 

  

 
Na ukázku jsem vybral  jak to nazpíval Jiří Bruder a jak se s tím poprali hoši na Ukrajině. Jen se nezmiňují o Jabůrkovi, ale zpívají o nějakém neurčitém kanonýrovi.