PRONÁSLEDOVÁNÍ PRVNÍCH KŘESŤANŮ NA VINOHRADECH |
|
|
| Do našeho sídla chodil pan
Kopejtko. Byl to muž velice zbožný, jenž
dával najevo, že námi naprosto opovrhuje. My
jsme totiž nemluvili způsobem právě nábožným o
milém pánubohu a pan Kopejtko považoval za svou
svatou povinnost při desáté sklenici piva zastat
se boha. A tak jsme mu říkali „první křesťan na
Královských Vinohradech“. Zahalen ve svůj
havelok vcházel sem zádumčivý a tichý - právě
tak vcházeli první křesťané do starořímských
osterií, přeplněných římskými žoldnéři. A když
zvedal v tom ovzduší nevěreckém sklenici piva,
činil tak s posvátnou vznešeností, jako kdyby za
časů svatého Petra zvedal ciborium v
katakombách. Jeho nejvyšším znakem jizlivého
opovržení bylo, že odcházeje volal k našemu
stolu: „Tak spánembohem!“ Pokoušeli jsme se kolikrát vzít mu jeho boha, ale on vždy s tupou rezignací vrtěl hlavou a říkal: „To je všecko marný, říkejte si, co chcete. V té víře, ve které jsem se narodil, v té i umru.“ - Někdy také říkal: „V té víře, ve které jsem se odkojil ....“ - Zaměstnáním byl funebrák, a to snad právě tak působilo na jeho zbožnou mysl, ačkoliv jinak nevyjadřoval se o těchto posledních věcech člověka s patřičnou dávkou zbožnosti, vykládaje: „To vám mně to zas dalo práce, než jsem dneska tu starou babu vecpal do tý rakve.“ - Jeho zbožnost mu nevadila, aby náruživě nehrál v karty. Tak se stalo, že jednoho dne v sobotu, když jsme hráli jednadvacet, uprosil nás, abychom ho vzali také mezi sebe. Napřed měl štěstí, poněvadž při začátku hry se pokřižoval. Pak se mu ale karta obrátila a on prohrál do krejcaru celou svou týdenní mzdu. V nejasném tušení, že kdyby ještě dál hrál, že by to zas vyhrál nazpátek, poprosil nás, zdali bychom mu půjčili 5 korun, že by hrál dál. Tedy s našimi pěti korunami proti nám. „S největší radostí, milý příteli,“ řekli jsme mu, „ale dáte nám do zástavy hodinky a prohlásíte, že nevěříte v pánaboha.“ V banku bylo právě 5 korun. V duši Kopejtkově odehrál se jeden z těch velkých duševních zápasů. Podobné rysy v obličeji jistě měli oni křesťané z dob císaře Nerona, když předvedeni před vladaře měli prohlásit, že se vzdávají svého boha. „Nikdy!“ vykřikl Kopejtko. „Tak hrajeme bez vás!“ To znamenalo asi tolik, jako když v Římě vykřikl vladař: „Hoďte je šelmám!“ Obličej Kopejtkův zřejmě značil jeho utrpení, boj hrozný, strašlivý. Místo šelem v cirku římském vyvstal v jeho duši obraz jeho ženy. „Pánové,“ pravil náhle, odevzdávaje nám hodinky, „já tedy v pánaboha nevěřím!“ Dostal 5 korun a zvolal, když dostal kartu: „A přece věřím v pánaboha, hopám těch pět korun!“ Prohrál je. Pak křičel: „Nevěřím v pánaboha!“ a vypůjčil si na svůj snubní prsten od hostinského deset korun a prohrál je za výkřiku: „A přece je ještě pánbůh na světě!“ Pak tam nechal zimník a nakonec si pro něho přišla žena. Příští neděli odjel na Svatou Horu dělat pokání a přivezl hostinskému růženec.
|
| I když není nalezen původní rukopis, je zde jasná dějová souvislost s kapitolou "Persekuce nové strany kruhy vládními". |
 |