PERZEKUCE NOVÉ STRANY KRUHY VLÁDNÍMI

 

Když se pan Kopejtko vrátil ze Svaté Hory, šel a udal nás na policii, kde prohlásil, že hrajeme zakázané hry, že mluvíme špatně o pánubohu a vyšších tohoto i onoho světa. Od té doby sedával mezi námi pan Markup. Kdo byl ten pan Markup? Byl to dobrý člověk. Byl úředníkem policejního komisařství. Měl malý plat a šest dětí. V těchto dobách, kdy schylovalo se k velkým pražským bouřím za všeobecné právo hlasovací, vydělávali si lidé jeho druhu peníze tím, co donášeli svým představeným, kteří to opět sdělovali státní policii do Vídně. Kromě toho bylo to po návštěvě Jeho Veličenstva v Praze. Pan Markup rád si chtěl přivydělat. Již Chateaubriand pravil, že policie jest vždy romantickou. A když Kopejtko tenkrát v bezpečnostním oddělení prohlásil, že se již na to, jaké řeči se vedou v naší hospodě, nemůže dívat, poslali tam pana Markupa. Nic nedbali, že jest otcem šesti dětí. Když se zbožného Kopejtka tázal pan komisař: „A jací jsou ti lidé?“ odpověděl: „Milostpane, jsou to lotři.“ A otec šesti dětí šel mezi ty lotry. Šel jako legionář římský do Británie, aby se postavil na přední stráž do mlhy cizého ostrova. A myslel, že ho nikdo nezná. Ale znal ho synovec policejního ředitele, který mezi nás chodil, a ten prostě řek], když pan Markup odešel prvního večera: „To je Markup. Co nám o něm pravil, bylo dosti smutné. Muž ten dá se krásně zpolíčkovat, má šest dětí a za každou facku dostane 2 koruny tantiém. Jinak dostává diety, vlastně nokturna, per 5 K za každou návštěvu v pelechu lotrovském. Takto mu platí jen 52 zlaté měsíčně.
Příští večer přišel pan Markup dříve než my a seděl u našeho stolu s tváří velkého dobráka. Když jsme přišli, omlouval se a pravil, že si sedne k jinému stolu, byl ale vyzván, jen aby zůstal, že nám jeho společnost jest velice příjemná. Že sice mluvíme o politice, ale to snad mu nebude nijak překážet. „Tedy ujednáno,“ pravil přítel Mahen tiše ke mně, aby to pan Markup slyšel. „Ano,“ řekl jsem, „konám poslední přípravy.“ „Vědí o tom již na Moravě?“ nahnul se k nám inženýr Kún. „Morava ví již o všem,“pravil jsem hlasitě. Pan Markup sebou trhl. „Znám, s dovolením, Moravu,“ řekl „Morava jest země, která vždy stojí Čechám po boku.“ „A to se račte mýlit,“ řekl jsem. „Dovolíte, pánové,“ pravil pan Markup, „přece račte vědět, že Moravani padli u Hvězdy.“ - „To je nám novinkou,“ prohlásil Opočenský. „Víte, že se o tom nesmí mluvit? Že byste se mohl pěkně zaplést? Začal byste třebas mluvit o císaři Ferdinandovi - “
Markup se přívětivě usmál. „Což myslíte, pánové, že císař Ferdinand byl nějaký vynikající člověk?“
„Zajisté, že byl,“ řekl jsem vážně. „Muž, který dovedl šlápnouti roku 1620 na krk zmiji vzpoury, jest jistě mužem ctihodným. Zejména povážíme-li, že patří ke vznešené dynastii Habsburků.“
„No a vidíte,“ řekl pan Markup, „přece dal popravit tolik českých pánů na Staroměstském náměstí.“
„Snad toho litujete, pane,“ vykřikl jsem divoce. „To byl přece jen mírný trest na ty rebely, kteří vyházeli místodržící z oken královského hradu Pražského, svého vlastního krále sesadili a povolali si do Čech cizáka a svému vlastnímu králi pobili v bitvách přes 20 000 vojáků. A vy se těch lidí chcete zastávat? To jste Čech, pane? Nestydíte se? - Jsem přesvědčen, že za chvíli začal byste mluvit o maďarské revoluci z roku 1848 a chválil byste Košuta a říkal, jaký to byl pašák, a zatím ten lump padělal bankovky a vzbouřil všechny beťáry proti habsburské dynastii, a když měl být pověšen, utekl, darebák! A vy nyní přijdete klidně sem a začnete hájit Košuta a schvalovat revoluci maďarskou a křičet tady: „Ať žije revoluce!“ -
„Ale pánové, vždyť já jsem nic takového neříkal.“
Vstal jsem. „Zde ti pánové jsou svědky, že jste to řekl. Že to řekl, kamarádi ?“ -
„Ano,“ zvolali všichni, „a ještě horší věci.“
Mahen vstal: „Vy jste, pane, vplížil se do tohoto poctivého shromáždění, abyste zde propagoval velezrádná hesla, vy jste se zde rouhal pánubohu u tohoto stolu, kde sedí samí synové katolických rodičů, křičel jste, že nevěříte v pánaboha, mluvil jste ošklivě o neomylnosti papeže, nás,
řádné občany, chtěl jste svésti na scestí bludu a nevěry - na to je jediná odpověď - kriminál. Pane hostinský, zavolejte strážníka.“
„Ale pánové - “
„Žádné ale, strážník vás musí zjistit a my vás udáme pro rušení náboženství, pro urážku Veličenstva a takové věci, rozumíte? Naše heslo jest: pro boha, vlast a krále. A vy nám to chcete brát? Že se nestydíte, takový vzdělaný člověk!“
Již tu byl strážník.
„Prosím vás, pane strážníku, zjistěte nám laskavě jméno tohoto pána. Mluví neuctivě o bohu všemohoucím, o papeži, o celé dynastii a kazí nás morálně. Chce z nás udělat anarchisty, teroristy a rouhače.“
Pan Markup vstal a řekl klidně a vážně: „Jsem úředník z policie.“
Synovec policejního ředitele vyskočil. „Vy šílíte, člověče! Legitimujte se! Kdyby to můj ubohý strýc věděl!“
Pan Markup jal se prohledávat kapsy a zničeně prohlásil: „Já jsem si prosím legitimaci zapomněl doma.“ - A synovec policejního ředitele přistoupil k strážníkovi, a ukazuje mu svou legitimaci s tím obávaným jménem, řekl důstojně: „Policejní ředitel, váš šéf, jest mým strýcem!“ A ukazuje na nešťastného pana Markupa, zvolal: „Odvedou ho!“
A zatímco zaraženého pana Markupa odváděl strážník, zněl za ním náš velebný chorál: „Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, pane!“
Pan Markup se vícekrát již mezi námi neukázal, neboť přeložili ho na policejní ředitelství do registratury, aby oprašoval stará akta.