PROFESOR FRANTIŠEK SEKANINA, ČESKÝ KRITIK

 

Jest málo lidí v Čechách, kteří by tak spokojeně vypadali jako profesor František Sekanina. Zejména však jest málo kritiků, kteří by se tak příjemně usmívali na tento svět, jako to činí pan Sekanina.

Vezměme si za příklad kritika dr. Arne Nováka, ten vypadá v pravém slova smyslu jako mistr popravčí, a kritik Vodák z Času pohlíží před sebe zachmuřeně a má typ onoho muže, který vodí odsouzence k šibenici. A na všechny výkladní skříně knihkupectví pohlíží jak Arne Novák, tak i Vodák s velkým opovržením, neboť tam čtou za sklem jména proskribovaných. A často si odplivnou, když uzří onu povědomou sobě pásku „Novinka“. A už ho vedou na šibeničku, toho autora. Jaký však rozdíl je v chování profesora Sekaniny. Jest to nejlepší muž v Čechách, muž velkého zlatého srdce, do kterého se vejde celá česká literatura. Jsem přesvědčen, že kdyby měl Sekanina nějaké jmění, že by ho úplně rozdal, kdyby byl lékařem, že by léčil zadarmo a v čas moru že by mrtvé z piety pochovával. To zlaté srdce profesora Sekaniny! - Stejně usměvavě sedával kdysi mezi námi u Zlatého litru a se stejně blaženým úsměvem pročítá zaslané sobě práce k recenzi a nikdy dosud se nestalo, aby nějakého autora úplně odsoudil k smrti, dává milost všem lotrům jako francouzský král Ludvík Filip a jen tu a tam dotkne se, ovšem velice taktně, nejslabších stránek literární tvorby v díle a

končívá svou kritiku větou: „Jen čtenáře zarazí několik menších chyb, kte-rých jistě autor budoucně se vyvaruje. Tak píše autor důsledně omyl s měkkým -i- a -měl- píše -mněl. Přečetné germanismy vloudily se do knihy jistě omylem, takže kniha ta i přes některé formální nedostatky stane se drahou a mílou všem, kdož přečtou ji s chutí a s pílí, neboť shledají v knize té pravou perlu moderní české tvorby, a jestli si Anna vzala konečně proti vůli svých rodičů hrdinu románu Pěšáka, skončí celý děj ku spokojenosti starých rodičů, neboť právě včas autor v mistrném líčení odhaluje, že mladý Pěšák stává se spolumajitelem domu. A co v té knize radostně uvítáme, jest dále to, jak celá rodina na onom malém českém městě zdůrazňuje své české smýšlení. Zmínka o lesích v okolí dovede vás uchvátit, neboť jistěže každý cítí z těch několika řádků vůni jehličí a zdravé ovzduší venkova, ve kterém duše nalézá pravý klid.“

V nejšpatnější sbírce veršů nalezne Sekanina pravé perly, byť i nepatrné, a končívá svůj referát o nešťastníkovi slovy, že jest naděje, že během času zlepší mladý básník svou formu, neboť celá sbírka veršů jeví nepopiratelný talent, zejména báseň ,Za soumraku’, z níž každému jistě nejlépe se zamlouvá ono pěkné dvoj verši:

a za nějakou poté chvíli

nad lesy vyplul měsíc bílý.

„Ovšem, že i tato báseň jeví jistě formální chybičky, tak kupříkladu nerýmuje se na ‚březen’ ‚Jeseň’ a na ‚Jehličí’ ,keř kdoulový’. Básník měl jistě dobrou snahu podati své verše bez rýmu, a očekáváme zcela určitě, že za krátký čas opět setkáme se s pilným pracovníkem, který dívá se na svět velmi moudře.“

A právě v těch větách, které objevují se v Národní politice ve sloupci Písemnictví, pozorujeme onu velkou lásku ke všem lidem, onu všelidskou snahu žít s každým v klidu a míru, nikomu nešlapat na jeho ideály, dle onoho čistě lidského výroku slavného německého básníka: „Leben und leben lassen.“ A jestliže Arne Novák a Vodák si myslí: „Já ti dám psát,

holomku,“ - volá profesor František Sekanina: „I jen si piš, synu!“ A toto heslo vytrysknuvší z jeho velkého srdce jest dokumentováno každým řádkem, ve kterém uvádí Sekanina poctivé čtenáře Národní politiky do tajů nové literární české tvorby, ať je to jakéhokoliv oboru, básně či dramata, povídky, romány neb i odborné spisy z jiných oborů lidské činnosti, na které pohlíží Sekanina stejně shovívavě a stejně láskyplně. A tak vytryskla ze zlatého srdce Sekaninova ona úchvatná i krásná kritika knihy inženýra Paličky o zkouškách se zatěžováním železobetonových mostů. „Srdce se směje na tuto knížku.“ Tak začíná náš přítel Sekanina svou obsáhlou, nadšenou kritiku a pokračuje dále: „Knížka tato jest nejlepším, co dosud máme v moderní české literatuře.“

A stejně otcovsky, s tou velkou laskavostí velkodušného člověka choval se Sekanina vždy i v soukromém životě a u Zlatého litru pohlížel na nás všechny s povzbuzujícím úsměvem, nikdy nepouštěl se do žádných polemik a na všechno kýval svou krásnou hlavou. Nejraději jedl taliány a rozřezával je s takovou pietou, s jakou rozřezává knihy, zaslané mu k recenzi. A když je pojídal, díval se vždy s lítostivým pohledem na ty taliány, které teprv přijdou na řadu, a jistě že je v duchu odprošoval za to, že je musí naprosto zničit. A když bylo po pohřbu, napil se piva a již opět s velkodušností, která nemá sobě rovné, zastával se i nejmizernějších básníků.

A tak z toho všeho povstalo ono přísloví, rozšířené v kruzích literárních: „Koho chválí Sekanina, z toho Vodák sekaninu udělá.“