Obecní písař ve Svaté Torně

 

I

Když se stal Zsigmond Kufala ve Svaté Torně obecním písařem, byl to takový snivý hubený mladík. Nechával si růst vousy po obou stranách hubených tváří a chodíval vždy dvakrát týdně na badačonské vrchy lehnouti si pod starý dub do trávy.

Díval se vždy daleko do kraje, který ležel pod ním. V dálce leskly se vodní plochy Blatenského jezera, vysoká kukuřičná pole stála jako lesíky a mezi nimi ztrácely se lány zeleného tabáku a pak dále nedozírná stepní pastviska a mezi nimi rozházené velké obce, které se bělaly, jako když vápnem stříkneš na zelenou plochu.

A na jihu jako by se vždy mlhy válely. To byly lesy za Můrou a za Dravou a jako ostřeji rýsované mraky v dálce, šedivě zakalující obzor, bůhví jaké vrchy na chorvatské straně.

Zsigmond Kufala snil nad těmi rozlehlými obzory a kolikrát si pomyslil, jak by to bylo pěkné, kdyby to vše, co vidí, mohl složit ve velkou báseň. Pokusil se kolikrát všechno to, co se mu líbilo, napsat, ale býval zklamán. Nebylo to, co cítil. Byly to prosté popisy.

Dal to jednou číst učiteli Palovi, který otiskl již několik básní v krajinském věstníku, a ten mu řekl, že je to taková nějaká dekorace. Že když to člověk čte, že si představí tabák a kukuřici a více nic.

Přečetl mu sám jednu ze svých otištěných básní o letě (kterou psal v zimě, když vyli vlci za městečkem) a řekl:

„V tom je vidět duši letního parného odpůldne, lidé se musí potit, když to čtou, musí jim být dusno, milý Zsigmonde Kufalo. Ostatně je hezké, že píšete verše. Poesie člověka chrání před zesurověním. Kdyby byl předešlý obecní písař psával básně, nebyli by ho jistě zavřeli na pět let do Varadu. Když si starý Toth přišel o podporu na obecní úřad, smlouval s ním smlouval, až ho propíchl nožem. Vymlouval se sice, že starý Toth chtěl mu useknout hlavu starým tureckem jatapanem, který strhl se stěny, ale řekněte mně, pane Zsigmonde, byl by schopen člověk-básník párat vetchého stařečka …?“

Zsigmond Kufala smutně odešel od pana učitele Pála. Daleko jsou vrchy badačonské s nedozírnými obzory a tu od školy sto kroků na náměstí, rozdupaném sty kusy dobytka po každém trhu, hledí na něj próza životní, městský úřad Svaté Torny, tam úřadoval s královským starostou panem Dékányim, mužem bez všech básnických sklonů.

Míval pan Dékány vedle kanceláře v zasedací síni džbán vína, který naplňoval policejní inspektor, neboť městská policejní strážnice byla právě šťastnou shodou okolností v domě s hostincem „U vousatého kněze“, který měl špatnou pověst, neboť si tam mohli hosté všechno dovolit.

Když královský starosta Svaté Torny vypil při svém úřadování džbán vína, utiskoval kdekoho, kdo přišel na městský úřad, a nutil Zsigmonda Kufalu, aby byl strašný vůči stranám.

Bývali to sedláci z okolí, kteří se omeškali po ukončení trhu se svým dobytkem na náměstí, a nyní je udávali městští strážníci.

„Musíš je, synu, také dřít,“ poučoval obecního písaře pan Dékány, „zejména ty chorvatské lidi, na ty se musí řvát, a ne jen tak šeptem jako ty. Pohrozíš jim šatlavou, a oni již pěkně vytahují peníze za košilí, až maďarské duši milo a spokojeně. Bůh již to tak ráčil zařídit, že Maďar pohlcuje ty pronárody.“

Zsigmond Kufala si po jeho odchodu vzdychl velmi teskně. Ti, o kterých mluvil královský starosta, nepřeložili mu nikdy stéblo přes cestu. Když byl obecním písařem v maďarském Lubreku s chorvatskou většinou, stýkal se s těmi lidmi. Poslouchával vždy za večerů, když se chorvatská děvčata vracela s polí. Napřed šli hoši v černých čižmách s vyšívaným; rukávy u bílých košil a zpívali jednu sloku, pak děvčata za nimi sborem odpovídala druhou slokou.

Sena voněla na lukách u Mury, nad masivní hradbou dubiny na chorvatském břehu objevil se srpek měsíce, obláčky měly ještě růžové zabarvení od slunce zapadajícího na štýrské straně, a tu tichým večerem zněly tak pěkně měkké melodie chorvatských písní milých veselých chlapců i děvčat.
 

II

Dnes byla ve Svaté Torně velká slavnost. Z Kaniži přibyla sem honvédská kapela a hrála před obecní šatlavou na náměstí. Obecní šatlava nalézá se v Torně právě ve škole. V půl přízemí sedí provinilci za mřížemi a nahoře v prvním a druhém poschodí se vyučuje, že je jeden maďarský bůh a jedna uherská vlast.

Za mřížemi seděli právě dva cikáni, zavření pro rvačku. Vyplazovali bratrsky svorně jazyk na obecenstvo, které se skládalo většinou z kondášů a kanášů, pasáků vepřů v širokých gatích dole roztřepených, vyhlížejících jako sukně. Zašpiněné gatě čpěly dýmem, jak sedávali pasáci vepřů kol ohňů na pustách, přikládajíce na oheň suchý dobytčí trus, v jehož žhavém popeli si opékali slaninu a kukuřici.

Byly tu dívky z pusty s pestrými šátky kolem krku a s namaštěnými vlasy konopným olejem. Dupaly čižmami do taktu hudby, vířily prach a pokřikovaly na sebe. Bylo tu plno červených sukní se zelenými pentlemi a černých živůtků, na nichž byly dvě řady velkých stříbrných knoflíků.

Naproti po vydlážděné části náměstí chodilo obyvatelstvo městečka, mezi nimi zelenaly se uniformy dvou finančních dozorců, kteří byli stále obklopeni slečinkami, oděnými s podivnou jistotou nevkusu.

Chodila tam jako na promenádě honorace Svaté Torny, úřednictvo královských úřadů, kupci a řemeslníci. Kouřili laciné doutníky, zatím co na druhé straně nad procházejícími se konáši vznášela se mračna dýmu z hliněných dýmek. Vše čekalo až vyjde od městského úřadu průvod školních dítek. Byla dnes slavnost zasazení akátu na paměť nešťastné císařovny královny Alžběty.

Věc sama měla svůj háček. Původně totiž před lety bylo neseno že se královně Alžbětě postaví před kostelem pomník. Podnik však zkrachoval, neboť z peněz sebraných stavěl pan starosta Dékány vilku u Blatenského jezera, kam jezdil každého podzimu, když na badačonských vrškách bývá vinobraní.

Měl z toho nepříjemnosti, až když pak počal o volbách pracovat pro stranu práce, tu se to po vítězství této strany všechno ututlalo.

Aby však přece něco se dělo, tu místo stavět pomník, kleslo to až na zasazení akátu.

Týden předtím přišel starosta trochu opilý do úřadu a poručil Zsigmondu Kufalovi, aby napsal velkou báseň oslavnou a o slavnosti ji přednesl.

Nařídil mu tak z moci úřední a ten snivý, hubený mladík šel se inspirovat pod svůj dub na Badačonu. Nejednalo se tu o žádnou kukuřici, o pole tabáku, o lesy za Můrou a Dravou.

Dole v rovině zpívali pasáci vepřů své písně zoufale protáhlé a Zsigmond Kufala odešel raději domů. Ani tam mu to nešlo.

Druhého dne řekl mu pan starosta, aby báseň byla hodně vlastenecká. Zoufalý pan Zsigmond dělal tedy vlasteneckou směs.

Dnes stál již u zahradníka, který zasazoval akát za volání ,éljen‘ lidí, kteří se tlačili kolem, a čekal, oděn v černý kabát, jehož rukávy mu byly krátké již v době maturitní, až Přijde na něj řada.

Školní děti zapěly: „Istenáld meg a Magyar“ (Bůh ochraňuj Maďary) a starosta mu pokynul, aby vstoupil na malou tribunu se zeleno-bílo-červenou draperií.

Rozechvěn rozbalil svitky bílého papíru a spustil:

„Je mnoho kvítí v Arpádově zemi...“

Nebylo to od něho, byla to slova Kisfaludiho, ale on si nemohl pomoci. Nějak musel začít.

„jež utlačit se ruka cizí snažila ...“

To bylo z Petofiho, ale bylo to tak mnohoslibné, že se to hodilo k tomu prvnějšímu.

Nyní to šlo. Byl v jeho básni zastoupen snivý Sándory a z malých maďarských básníků zuřivý a divoký Kákonyi Laszló.

Jeho byla jen ta kukuřičná a tabáková pole, která tam přece jen propašoval.

Z akátu udělal smuteční strom, jakousi smuteční vrbu, připletl do toho naději, aby jako tento mohutný kmen (metrový akátek) i dále stál v bouři neochvějně maďarský národ.

Chtěl čisti ještě dál, co vybral z Petofiho, když zpozoroval, že všechno utíká za divokého křiku.

Zvolal ještě: „Talpra a Magyar!“ (Vzhůru, Maďaři), a již cosi velkého, silného udeřilo ho dozadu.

Splašený žlutý býk zaryl žertovně svými rohy pod kabát a vestu pana Zsigmonda a nyní ho odnášel městečkem, při čemž slavnostní řečník křičel celý popleten: „Talpra a Magyar „ (Vzhůru, Maďaři)! A jako kdyby tomu býk porozuměl, mrštil hlavou a snivý obecní písař Svaté Torny letěl vzhůru k nebi. Na štěstí nepříliš vysoko, jen na slaměnou střechu jednoho domečku v ulici Kápolafalvské, kde zůstal na hřebenu u komína sedět jako na koni.

Ještě viděl, jak ulicí pádí na koních tři pasáci dobytka s provazy do smyčky, aby chytili býka, pak se mu náhle udělalo mdlo a pan Zsigmond svezl se na druhou stranu po slaměných doškách dolů na nějaký vůz stojící na dvoře.

Když se probudil, zpozoroval, že leží ve svém pokoji, za’ balen do mokrého prostěradla. Vedle něho stál policejní inspektor, u kterého obecní písař bydlil. S výrazem radosti, ze kterého bylo vidět, že nad tou příhodou přebral, pravil policejní inspektor: „Byla to rychlost, s jakou vás nabral na rohy kdy se vám to stane podruhé? A co záda?“ Děkuji, trochu mne pálí.“

Vzal vás, mladý muži, jen zcela lehounce, jako by si jen hrál s vámi. Roztrhal vám zato dokonale kalhoty, vestu i kabát. Byla to velká švanda. Všude se vypravuje, že tak veselá slavnost ještě nebyla ve Svaté Torně. Ani prorok Eliáš tak krásně neletěl k nebi. Ten býk vás napolo svlékl. Už jsme do vás nalili půl litru vína.“

Vzal se stolu džbán s vínem a podával ho panu Zsigmondovi k ústům. Ten zavrtěl hlavou.

„Tedy se napiji já na vaše zdraví,“ prohlásil policejní inspektor, „je to dobrý ročník.“

„Jestlipak víte, že byla u vás statkářka z Kápolafalvu, paní Julča Semenyová, víte, ta hezká vdova. Ten býk patřil do jejích stád. Byla nad tím velmi rozčilena, přijela na slavnost, a teď takové neštěstí. Plakala nad vámi a slíbila, že vás pochová na vlastní útraty.“

Obecní písař zasténal a policejní inspektor se usmál.

„Inu, příteli, to říkala jen tak v prvním okamžiku, nikdo jí to nevěřil, poněvadž pohřeb stojí přece jen nějaký ten groš, a ona je, jak se povídá, velmi lakomá. Leda svíčku že by za vás koupila do kostela. Když má platit nějakou tu pokutu za své lidi, když nevyprázdní včas po skončení trhu své místo, hádá se o každý krejcar. A je tak krásná, člověk by řekl, že je přístupná ke všemu, ale vida ji, krasavici, pokuty nechce platit. Stalo se, že si stěžovala samotnému vrchnožupanskému úřadu v komitátu. Bylo to kvůli padesáti zlatým, ke kterým jsme ji odsoudili, poněvadž její lidé se poprali s nějakými sedláky „U vousatého kněze“. A její pěkná tvářička udělala větší dojem na vrchního župana, než řeč nejlepšího advokáta. Usmívá se vám tak líbezně a oči jí jen hrají.“

Napil se poznovu ze džbánu dobře a pokračoval s nadřením: „A můj bože, ta její postava, pane bože, ta její ňadra. Ani člověk neví, na co dřív se má podívat, či na její nebo na růžová ouška jako u selátka ...“

Pletl se mu jazyk: „Když tak nad vámi plakala, byla ještě krásnější. Slzy si utírala takovým jemným šátečkem a pořád vedla svou, že pohřeb vám vystrojí, honvédskou hudbu objedná, abyste byl čestně pochován, poněvadž jste padl za vlast. Ale nevzdychejte, co myslíte, že by ona dodržela slovo, a pak, vám nic není, náš lékař povídá: ,Nedivte se, že je pořád bez sebe, copak to bylo pro něj malé překvapení? Řeční, přednáší báseň, proslov, nic netuší, a už je v povětří. Jen ho, lidičky, zabalte do mokrého prostěradla, vrazte do něho víno a nechte ho vyspat.’ Tak jen spěte

Odcházel a ve dveřích ještě zabrebtal: „Což o to, krásná je ta paní Julča, ale pokuty platiti nechce, potvora. A kde vezmeš na víno?“

Brzy po odchodu policejního komisaře Zsigmond Kufala usnul a zdálo se mu o nějaké krásné ženě, která mu obstarává pohřeb. Byl to velmi spletený sen. Jel na svůj vlastní pohřeb. Pohřební vůz táhl pár býků a on se šel paní Julce poděkovat za tak pěkné vypravení celého pohřebního průvodu.

Pak se mu ještě zdálo, že místo paní Julci přijala ho slečna z Verró. Byla to jeho stará studentská láska z dob, kdy studoval na právnické akademii v Prešpurku. Býval již tenkrát takový snílek a zamiloval se do té černovlasé dívky, která v trafice své matky prodávala doutníky. Jezdíval s ní někdy za nedělního odpoledne na loďce po Dunaji, a jednou převrhl loďku před parníkem. Vytáhli je oba na loď, dopravili na břeh, kde je strážník převzal. Ráno bylo to v novinách. Jejich jména a mravoučná naučení, že se nemá na loďkách skotačit. Tím jejich lásce byla učiněna přítrž. Tento smutný konec milování, kdy slečna z Verró musela odjet do Nových Zámků, kde si vzala jednoho kapelníka, zanechal hluboké stopy v duši Kufaly. Ten poslední dopis od ní zničil ho nadobro. Obsahoval jen několik řádků. Vyčetla mu, že první lezl na provazový žebřík, který jim hodili s parníku, a že je zbabělec. Nyní po dlouhé době zjevila se mu opět ve snu.

Probudil ho hluk z ulice. Opilí kondášové a kanášové, pasáci vepřů, táhli z hospod do svých vesnic a na pusty.

Nebyl to zpěv, bylo to řvaní, jako když v dálce někde celá stáda dobytka jsou poplašena mrakem jedovatých golumbašských mušek.

Zaléhaly sem ty chraplavé hlasy jaksi zuřivě, ačkoliv text písně, kterou do nekonečna protahovali s obdivuhodnou trpělivostí a neúnavností, nebyl nepoetický. Byla to jedna z pěkných písní uherských pust:

„Még engemet, babám szerettél...“

Ano, dokud jsi mne milovala, má panenko, bývalo na pustě veselo. Projížděl jsem mezi stády a vesele si zpíval, že až zapadne slunce, pojedu ke studni v pustě a ty že mně vody nabereš pro mne i pro mého plavonohého koně.

„Ma engemet, babám nem szerettél.“

Teď mne však již, má panenko, ráda nemáš, a když za večera přijedu ke studni, nikdo mně již nepodá vody.

Hulákali to po šarvárské ulici a přesto, že ten zpěv nebyl hezký, opakoval si ranou osudu stižený na posteli:

„Még engemet, babám szerettél.“

Ano, dokud jsi mne milovala, má panenko ...

Bývalo to jistě hezčí, pane Zsigmonde Kufalo, než ležet nyní po takovém dobrodružství zatočen v prostěradle.

A obecní písař, než opět usnul, přemýšlel o tom, že bude třeba se zamilovat. To vlastně mu schází. Vždyť když dívával se v maďarském Lubreku na hezká děvčata chorvatská, vracející se z polí, míval vždy nějakou divnou radost.

„V tom něco je,“ řekl si těžce zkoušený obecní písař a usnul.

Když se ráno probudil, spatřil, že pod postelí vyčuhují ven nohy policejního inspektora, který statně chrápal. Tento svědomitý muž šel se v noci při návratu od „Vousatého kněze“ podívat, co dělá nemocný, a dál nedolezl než pod postel.

„Odpusťte,“ omlouval se, když se probudil, „spal jste jako anděl, nechtěl jsem vás budit.“
 

III

Když bylo deset hodin ráno, přišla obecního písaře navštívit poznovu paní Julča Semenyová. Obecní písař, ještě bledší než dříve, zdál se být velmi interesantní.

Mladá statkářka projevila velkou radost nad tím, že se mu vede lépe, a dala z bryčky nahoru přinést velký balík.

„Nebudete se zlobit,“ řekla z čistá jasna, „když jsem vám přivezla s sebou šaty, které vám dobře padnou, neboť máte právě takovou postavu jako můj nebožtík muž. Měl je jen jednou na sobě, když si vyjel na novém koni. Spadl, zabil se, ale šatům se nestalo nic. Byla to náhoda.“ Dívala se přitom tak upřímně na mladého muže, že se usmál a kývl hlavou.

Pak se rozhovořil měkkým hlasem o všem možném, o svém mládí, ideálech. Zůstala tam přes hodinu. Podala mu napít vody, a když se k němu sklonila, usmála se na něj a pohladila ho jemnou rukou po vlasech.

„Jen zas hezky ležte, pane Zsigmonde,“ řekla vesele, „lékař dnes říkal, že za několik dní budete běhat, že to nic není. Až se uzdravíte, musíte mne přijít navštívit do Kápolafalvy, abychom si zas popovídali. Jsem tak sama od smrti manžela. Dříve bylo u nás veselo. Přijížděli magnáti z okolí, hráli cikáni, a teď je pusto a pusto.“

Sáhla si na srdce a zvolala:

„Dějí se ale různé náhody v životě. Často bývá pusto a pak se rozjasní, že ano, pane Zsigmonde?“ Pohladila ho ještě jednou na vlasech a on se v divné radosti nezmohl na nic jiného než na toto: „Děkuji, děkuji, odpusťte, milostpaní, že vám nemohu podat ruku, jsem zase zatočen do mokrého prostěradla.“

Otočil rychle hlavu, aby jí políbil ruku. Zasmála se: „Snad mne nechcete kousnout,“ a přitiskla svou ruku k jeho ústům.

Když odešla, zašeptal: „Do této ženy se zamiluji, ano, budu milovati paní Julču Semenyovu z Kápolafalvy.“

Přemýšlel o tom do večera a mohl konstatovat, že je opravdu již úplně do ní zamilován.

Za týden mohl již vyjít ven a pod svým starým dubem na Badačonu snil o paní Julce, dívaje se směrem na Kápolafalvu. Kukuřičná a tabáková pole zmizela z jeho duše, jen vlnící se step připomněla mu, jak se jí jemně ňadra vlnila a chvěla, když nad ním skloněna hladila ho tenkrát po vlasech.

Den po tom pracoval již zase v městském úřadě Svaté Torny.
 

IV

„Bude třeba, milý příteli,“ pravil k němu královský starosta pan Dékány, když před polednem přišel k němu do kanceláře ze zasedací síně od džbánu vína, „konečně se důkladně pomstít na té paní Julce Semenyové. Co si ta ženská myslí. Teď neujde pokutám. Předně pište, že na základě svědectví jejích honců dobytka poslala o slavnosti pást stádo na obvod města, ačkoliv je to zakázáno o slavnostech pást před městem královským nařízením ze dne 18. června roku 1862. To už jsem vyhledal. Za druhé pište, že neohlásila průchod býka městem, což je přestupek zákona o dobytčím moru. Za třetí na toho býka si nevyzvedla dobytčí pas, aby mohl do města.“

Ubohý obecní písař potil se a byl přitom bledý jako stěna. Odvážil se namítnout: „Ale vždyť to byla náhoda, býk se přece splašil.“

„To nevadí, tím lip!“ pravil pan Dékány, spokojeně se usmívaje, „teď jí ani královská tabule nepomůže, pište, že se zároveň dopustila vzhledem k nebezpečí, povstalému splašením býka, ohrožení bezpečnosti obyvatelstva. Tak jsem hezky na ni ten pytel ušil. To všechno, co jsem vám diktoval, zanesete na úřední listinu s dodatkem, že z moci úřední odsuzuje ji naše policie k pokutě dvě stě zlatých k složení do osmi dnů na městském úřadě k mým rukám. Napište také, že z toho rozsudku není odvolání, a podepište to.“

„Ale je, prosím,“ koktal uděšený obecní písař, „přece druhá instance!“

„Ale čerta, to vím také, jen to ale napište, ať se lekne. Konečně nám holubička padla do pasti. Dřív nechtělo se jí platit málo, tak teď bude platit dvě stovky.“

Ještě ve dveřích volal: „A vy ji také můžete žalovat, pak to propijem, cikáni nám budou hrát a sníme celého vepře.“

Obecní písař seděl zničen před čistým blanketem úředním, a pak zvolna počal psát dle diktátu.

Slzy mu při tom kapaly na piják. Byl to boj mezi srdcem a úřední povinností, která vítězila skvěle, ale pomalu nad láskou.

A potom, když nadepsal úřední obálku a zalepil do ní úřední výměr, psal nešťastný mladý muž ještě neúřední psaní paní Julce, ve kterém se jí omlouval a vyznával, že ji miluje.
 

V

Za dva dny dostal toto psaní z Kápolafalvy. Bylo bez titulu a strašně jednoduché:

Žádám Vás, byste obratem mně zaslal onen kabát, vestu a kalhoty po mém nebožtíkovi.

Julie Semenyová

A na Badačonu, pod starým dubem, líbaje to psaní, vzdychal si za tichého večera nešťastný obecní písař ze Svaté Torny:

„Můj bože, kdy budu mít nějaký úspěch v životě? ...“