Nesnáze se zajatci

Petrohradský jízdní pluk úplně zklamal očekávání tovaryše Jerochymova. Nejen, že nepřešel na stranu nepřítele, ale přivedl s sebou též zajatce, dvě eskadrony Baškirů, kteří se vzbouřili proti svému rytmistrovi Bachivalejevu a přešli na stranu rudé armády. Vzbouřili se proto, poněvadž Bachivalejev nedovolil jim zapáliti nějakou vesnici na ústupu. Hledali si tedy štěstí na druhé straně.

Kromě Baškirů přivedli petrohradští též druhé zajatce, mladíky od 17-19 let, v opánkách, kteří, mobilisováni bílými, hledali nejbližší příležitost prásknout do bot.

Bylo jich asi 300, vyhublých, v domácím, roztrhaném úboru. Byli mezi nimi Tataři, Mordvíni, Čeremisi, kterým význam občanské války byl stejně znám jako luštění rovnic x-tého stupně.

Přešli v plném pořádku s vintovkami i náboji a přivedli s sebou nějakého svého plukovníka, kterého hnali před sebou. Starý carský plukovník byl celý rozježen a divoce koulel očima a ani v zajetí neopomenul opakovat svým bývalým podřízeným, kteří ho vedli jako medvěda na provaze, že jsou "svoloč" a že jim nabije "mordu".

Dal jsem rozkaz, aby zajatce umístili v prázdném lihovaru a začíslili na stravu polovičku u petrohradské jízdy a polovičku u tverského revolučního pluku.

Po tomto rozkaze přiběhl ke mně tovaryš Jerochymov i komandýr petrohradské jízdy a kategoricky mne žádali, abych si zajatce jako velitel fronty a města živil sám.

Tovaryš Jerochymov se při tom vyjádřil, že než by tu část zajatců, která má mu připadnouti na stravování, živil, že ji dá postřílet.

Komandýr petrohradské jízdy kopl tovaryše Jerochymova do nohy a požádal ho, aby nemluvil hlouposti. Své zajatce nedá nikomu postřílet, to mohl udělat hned na frontě a ne teprve nyní, když se jeho jízda po celou dobu dělila se zajatci o chleba a o tabák.

Jestli dá někoho postřílet, tak jedině toho plukovníka 54. sterlitamackého pluku Makarova.

Proti tomu jsem se opřel a řekl, že všichni důstojníci staré carské armády, ať třeba padnou do zajetí, jsou mobilisováni dekretem ze 16. června roku 1918.

Plukovníka Makarova pošleme do štábu východní fronty, kde už sedí též několik bývalých carských důstojníků a slouží přímo ve štábu.

Tovaryš Jerochymov učinil poznámku, že se takovým způsobem rozlézá kontrarevoluce po štábech rudé armády. Vyložil jsem mu, že je nad nimi dohled se strany politických orgánů a že oni jsou používáni čistě jako specialisté. Jerochymov však ve svém radikalismu div se nedal do pláče: "Holoubku, o nic jiného tě neprosím, vydej mně toho plukovníka."

Přešel pak do výhružného tonu: "Víš dobře, že v nejbližších dnech přijede sem inspekce. Co ti řekne? Upadl do našich rukou plukovník, a živ a zdráv odjede odtud. Vykašli se na dekrety, možná že je sestavovali také specialisté."

Komandýr petrohradské jízdy náhle vstal a zařval na Jerochymova: "Lenin je specialist? Mluv, něgodaj! Sovět lidových komisařů, kteří vydávají dekrety, jsou specialisty? Kakaja ty svoloč, sukin synu!"

Vzal Jerochymova za límec a vyhodil ze dveří a zuřil dál: "Kde byl jeho pluk, když jsme brali Čišmy a zajali dvě eskadrony Baškirů a batalion 54. sterlitamackého pluku i s plukovníkem? Kde se ukryl se svým tverským revolučním plukem? Kde byl se svými padouchy, když Kapelovci s Poláky byli 25 verst od Bugulmy? Vezmu svou kavalerii a vyženu celý jeho slavný revoluční pluk na posici. A kulomety dám rozestavit do zadu za pluk a tak ho poženu do ataky. Svoloč prašivá jedna!"

Vynadal ještě po matušce Jerochymovovi i jeho pluku a umlkl, když jsem ho upozornil, že takovým způsobem prováděti dislokaci vojsk přísluší jedině veliteli fronty na základě rozkazu vrchního štábu.

Vrátil se tedy k začátku naší rozmluvy, že vydržování zajatců v městě spadá jedině na komandanta města a velitele fronty. Nedá na to ani kopejky. Má v plukovní pokladně všeho všudy 12. 000 rublů a poslal už třikrát na polní kaznačejstvo za penězmi, ale nedostal ještě ani rubl.

Ujistil jsem ho, že ve své pokladně mám 2 ruble jako velitel města a fronty, že kdybych to všechno spočítal, co jsem dlužen za ten měsíc různým korporacím, které zásobovaly procházející části, že by to dělalo přes 1,000.000 rublů. Účty sice posílám do simbirského intendantstva i přes "gosudarstvený kontrol", ale doposud žádný z těch účtů není zaplacen, takže bilance mého jednoho měsíčního pobytu je "aktiva 2 ruble a passiva něco přes 1 milion rublů." A při tom tak velkolepém obratu že již třetí den piji jen čaj s mlékem a přikusuji k tomu bílý chléb, ráno, v poledne, večer, že nemám ani kouska cukru, masa že jsem neviděl přes týden, šči že jsem nejedl přes čtrnáct dní. Že se již ani nepamatuji, jak vypadá máslo nebo sádlo.

Komandýru petrohradské jízdy zvlhly oči nad vylíčením takové bídy.

"Jestli se věci takhle mají, tak budu stravovat všechny zajatce. Máme velké zásoby u našeho trainu. Malinko jsme naloupili v týlu nepřítele," řekl zřejmě pohnut. Pak si vyžádal přesný počet zajatců a odešel. Po jeho odchodu dal jsem se spojit přímo se štábem východní fronty a vyměnil jsem s ním několik depeší, dvě čistě hospodářského významu a jednu, týkající se počtu zajatců. Obdržel jsem odpověď:

 "Polnímu kaznačejstvu byl dán rozkaz vyplatit vám zálohu 12 mil. rublů. Zajatce vřaďte do vojska. Baškirské eskadrony zařaďte v petrohradský jízdní pluk jako samostatnou jednotku, kterou doplňujte zajatými Baškiry na první sovětský baškirský pluk. Zajatý batalion 54. sterlitamackého pluku zařaďte v tverský revoluční pluk. Rozbijte zajatce po rotách pluku. Plukovníka Makarova neprodleně pošlete k disposici štábu východní fronty. Bude-li se zdráhat, zastřelte ho."

Poslal jsem za tovaryšem Jerochymovem a za komandýrem petrohradské jízdy.

Přišel jedině velitel petrohradské kavalerie. Místo Jerochymova dostavil se adjutant pluku a sdělil, že tovaryš Jerochymov vzal s sebou dva ozbrojené vojáky a právě že vyvedl z lihovaru, kde jsou zajatci, plukovníka Makarova a odešel s ním k lesu.

Dohnal jsem Jerochymova na koni, když zahýbal s vojáky a plukovníkem na Malou Bugulmu v nízké smrčí.

"Kuda?" zařval jsem na něho. Jerochymov zatvářil se, jako když učitel chytí na své hrušce svého žáka, cpoucího si hrušky do kapes.

Chvíli bezradně díval se na plukovníka, na smrčinu, na své vojáky, na své boty a potom ozval se nesmělým hlasem: "Na procházku jdu, maličko do lesa s plukovníkem."

"Nu," řekl jsem, "tak jste se už dost naprocházeli, jděte napřed a já se vrátím s plukovníkem sám."

Na zježeném plukovníkovi nebylo znát ani špetku strachu. Vedl jsem koně za uzdu a plukovník šel vedle mne.

"Plukovníku Makarove," řekl jsem, "právě jsem vás vysvobodil z nepříjemné situace, zítra vás pošlu do Simbirska, do štábu. Jste mobilisován," dodal jsem vlídně.

Sotva jsem to dořekl, dal mně plukovník svou obrovskou medvědí tlapou takovou ránu do spánku, že jsem se položil bez hlesu do sněhu u cesty. Myslím, že bych tam byl rozhodně zmrzl, kdyby mne byli o něco později nenašli dva mužíci, jedoucí na saních z Bugulmy. Obrátili a odvezli mne domů.

Druhého dne škrtl jsem ze seznamu zajatců plukovníka Makarova a ze seznamu koní u velitelství města svého jezdeckého koně, na kterém plukovník Makarov zmizel, aby se dostal od rudých opět ke svým bílým. A právě v tu dobu pokoušel se tovaryš Jerochymov, který odjel do Klukveně, poslat revolučnímu vojenskému sovětu východní fronty v Simbirsku tento telegram prostřednictvím nádražního telegrafního úřadu:

"Tovaryš Gašek propustil na svobodu zajatého plukovníka Makarova od 54. sterlitamackého pluku a daroval mu svého koně, aby týž mohl se probrati na stranu nepřítele. Jerochymov."

A telegram také opravdu došel do Simbirska