Můj zlatý
dědeček
Jest velice zajímavým zjevem, že každý má dědečka. Lze to vysvětlit jedině
přírodními zákony. Zejména sluší zde vzíti v úvahu zákon o rozplozování u savců
(čehož příkladem drastickým jest otec mého dědečka).
Můj dědeček byl tedy nepopiratelně savcem, ze savce se zrodil, nikoliv tedy že
by byl povstal dělením jako velká skupina prvoků rodu Doliolum. Ostatně to stačí
úplně k vysvětlení i mého původu a stačí říci jen tolik, že stejným způsobem
jako dědeček i já jsem se narodil, a jakmile jsem se narodil, už jsem měl tedy
dědečka. Jest to velice zajímavé.
Ovšem každý nemůže mít dědečka . . . Odpusťte, píši to ve dvě hodiny v noci v
Montmartru a trochu se mně to všechno plete.
Má-li tedy člověk dědečka, musí míti i babičku, to jest velice průhledné, neboť
nemít babičku, neměl bych dědečka, to jest tuším (ve dvě hodiny v noci to jen
tuším) velice jasné.
Dědečka bych ovšem nemusil znát, takové případy se již staly u nešlechticů. Jsem
však původu šlechtického, neboť jeden můj pradědeček za husitských válek házel
smradlavé hrnce do hradu Karlštejna. (Viz Zappovu Kroniku válek husitských, díl
už nevím jaký, ani stránku, pod titulem Jan Hašek z Ostrohu, raubíř a šlechtic.)
Poněvadž tedy lidstvo se množí, a zná-li člověk praprapradědečka, musí znát i
dědečka, bez vlastního přičinění jsem ho poznal záhy po porodu.
Jest obyčejně zvykem u divokých savců, že sežírají mláďata, tedy například kanec
sežere své mládě, a když k té slavnostní hostině přijde i otec kance, tak se též
té velké slávy zúčastní.
Dědeček se však vyhnul tomu přírodnímu zákonu, neboť byl velice pořádný člověk.
Takřka se slzami v očích píši tuto větu. Neboť kdo znal mého dědečka, ten si ho
musil vážit. Celé jeho mládí neslo se důstojným naprosto směrem. Měl jen jednou
v životě nepříjemnou nemoc a tu si uhnal na manévrech, když vykonal malou
tělesnou potřebu proti větru. Ofoukl ho vítr. Tím ofouknutím větru trpěl vůbec
velice.
Nechci tu líčit mladý život toho skromného muže z obavy před konfiskací.
Dospěv však let, kdy všechny vášně pominou, stal se neobyčejně řádným člověkem.
Vše to, co dnes hýbe světem, bylo mu cizím. On vůbec nehýbal světem.
Oženiv se, žil klidný život člověka, který jest si vědom své povinnosti, o které
tak krásně mluvil slavný národohospodář nebožtík ministr Bráf: „Čím národ je
početnější, tím také hospodářsky může více vyspět. Podívejte se, pánové, na
Francii.“
Z poměru mezi synem mého dědečka a ženou jeho syna vykvetla nová větev starého
našeho rodu, totiž já. Nevinným kvítkem ozdobena byla stará haluz. (Viz opět
zákony přírodní o rozplozování u savců.) Konečně však dospěl můj dědeček těch
let, kdy tyto zákony staly se mu naprosto cizími. Jen Bible kralická se statí o
stvoření světa byla mu nejmilejší útěchou a vzpomínkou na starou slávu dragounů.
A potom i bibli hodil do kamen a stal se kostelníkem a vodil poutě o svatém Janu
na Královský hrad, kolem sochy světce, kterého dr. Dvořáka nelítostný král
Václav ráčil utopit ve Vltavě.
Stal se naprosto zbožným člověkem, pravou rukou našeho faráře v Kozovanech.
A pamatuje se také na ty staré časy, kdy o svatém Janu poutníci léhali kol sochy
svatého Jana, učinil též tak, ale vyspal se ve čtyřce na policejním řiditelství,
poněvadž ho nikdy nemohli vzbudit strážníci.
Ale probouzel se tam opět se slavnostním zpěvem, který z pryčny hrnul se z jeho
velkých úst. Ubohý dědeček . . .
O svatém Janu letos vracel jsem se od Glaubiců a Montágů a od Tomáše přes most
Karlův.
U sochy ozdobeného světce zakopl jsem o něco.
To něco byl můj dědeček.
Mám líčit snad to nahodilé setkání? Vnuk opilý když klopýtne o dědečka?
Komu ještě nezmizely ze srdce ty krásné city rodinné, ten jistě chápe to tklivé
setkání.
Když jsem svého dědečka postavil na nohy, promnul si oči (jaké to románové
líčení) a zvolal. Vlastně nezvolal nic, poněvadž nemohl mluvit, prozatím ovšem,
neboť shledá-li se někdo s vnukem a je-li dědečkem . . . není-li, pak vnuk
odpadá samo sebou a je po efektu.
Zkrátka vlekl jsem svého zbožného dědečka do Montmartru.
* * *
Jsou nad tímto tři hvězdičky. Můj dědeček nakonec spal v boxu, a když se vrátil
domů ku své ženě, mé zlaté, drahé babičce, tu opakuje se den co den, že plácá
mou babičku po zádech a „říká jí, přičemž jeho oči září nebeskou dobrotou:
„Holka, ty nejseš jako ty žáby v Montmartru!“