I
Neznám doopravdy roztomilejší bytosti nad
psohlavého paviána. Velice se divím levhartům,
že se ho bojí a že ho nebožtík Brehm tak ošklivě
pomluvil, nazvav ho obludou.
Zprvu, pravda, když se s ním setkáte, připadá
vám jako nějaké zvíře z apokalypsy nebo z kreseb
spiritistů, ale když si na něho zvyknete,
vidíte, že pod kůží toho ďábla vězí dobrý
charakter a že z takového psohlavého paviána
udělali netvora jen lidé, kteří mu neporozuměli.
Budiž mně též, jako člověku zabývajícímu se
zoologií, dovolena poznámka, že psohlavý pavián
jest jediná opice, jejíž srst nezapáchá. Během
své praxe získané obchodem se zvířaty byl jsem
nucen snésti mnoho výčitek svých kupcův o
ohavném zápachu různých druhův opic.
Právě proto mohu říci slovy svého sluhy
Čížka: „Dovoluji si vašnostem doporučiti psohlavého paviána.“
II
Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. Byla
to neobyčejná krasavice. Měla protáhlý nos,
stříbrně hnědou krátkou srst s vůní pižma, hnědé
oči a malý, inteligentní ohon, tak krátký, že to
opravňovalo k nadějím, že potomstvo jejího rodu
během dalších generací ohon ten úplně ztratí.
Dostala se k nám podivnou shodou okolností.
Nějaký drezér opic koupil ji ve Stellingách u
Hamburku od Hagenbecka. Měl celý penzionát.
Julči dostalo se pečlivého vychování. Během dvou
let naučila se ta opice oblékat si sama jakousi
zamazanou plesovou toaletu s dlouhou vlečkou,
nebo kroj Tyroláčka s pérem za kloboukem.
Pak ji učili jezdit na malém velocipédu do
kruhu, jíst vidličkou a nožem, pít z láhve. V
tom penzionátě ji též naučili vyplivovat velmi
uměle pecky třešní do terče. Slečna Julča
prospívala na duchu i na těle a byla naděje, že
odnaučí se chytati si blechy ve společnosti,
škrábati se vzadu a hledati domnělé vši na hlavě
svého učitele a lidí ze svého okolí.
Obětavý učitel konečně si umínil, že svou žačku
předvede v pražském Varieté. Napřed ji chtěl
kvůli reklamním článkům představiti v redakcích
denních listů. Upustil však od toho, když v
první redakci Julča sežrala důležitý článek,
který měl přijíti do večerníka a když polila
šéfredaktora inkoustem. V té redakci byli pak
bohatší o zkušenost, že drezéři opic dají se
snáze vyhodit, než psohlaví paviáni.
Učitel Julčin byl již dávno na chodbě, ale Julča
byla stále ještě v redakci. Seděla nahoře na
knihovně a prohlížela zeměpisný atlas, který
sebrala na stole a s patrným zájmem vytrhávala
jednu mapu za druhou. Šéfredaktor s dvěma
redaktory uzavřeli se v telefonní budce a radili
se, co mají dělat s tím daleko přes metr měřícím
ďáblem s hrozným chrupem, který zatím strhl
domácí telefon a házel oknem na ulici různé
rukopisy se stolu šéfredaktorova. Julča otevřela
si však důstojně dveře na chodbu a objavši
učitele kolem krku sestoupila s ním do
automobilu, kterým přijeli.
Od té doby s ní pan Hardey nechodil po pražských
redakcích a s hrůzou očekával, jak dopadne její
vystoupení ve Varieté.
Skvěle nedopadlo. Když ji přivedl za ruku na
jeviště v kroji Tyroláka a uklonil se, což Julča
velmi způsobně opakovala, měl krátkou řeč k
obecenstvu, v níž nazval Julču osmým divem
světa.
Julča zprvu netečně pozorovala své okolí, pak
podívala se dolů do orchestru a zmizela mezi
hudebníky. Z orchestru vyskočila však velmi
rychle mezi přední stoly v publiku s houslemi v
ruce a sedla si na stůl před jakéhosi staršího
pána, který se na ni z leknutí počal dívat
kukátkem. Obecenstvo jalo se tleskat, poněvadž
myslilo, že to patří k programu.
Julča, spokojená tím úspěchem, praštila houslemi
milého pána přes hlavu a zmocnila se jeho
kukátka. Pak počala skákat ze stolu na stůl,
roztrhala na jedné dámě blůzu, hodila kukátkem
po vrchním číšníkovi, vyšplhala se na galérii,
odkud házela dolů do přízemí klobouky.
Obecenstva zmocnila se panika.
Marně křičel pan Hardey z jeviště, aby se
nebáli, že je to velmi hodná krotká opice a že
to za chvíli obecenstvu vynahradí předvedením
vycvičeného krotkého tygra.
Sál se vyprazdňoval s neuvěřitelnou rychlostí.
Konečně vnikli tam nahoru na galérii sluhové a
po velkém zápase Julču svázali. Pokousala při
tom svým pěkným chrupem jednoho z nich tak, že
ho musila ochranná stanice odvézt do nemocnice.
Když tedy bylo vše uvedeno do pořádku a policie
vytlačila od pokladen davy, žádající bouřlivě o
vrácení vstupného, uznal pan Hardey za vhodné
mně telefonovati.
Učinil tak bez rozpaků: „Haló, dověděl jsem se,
že kupujete rád senzační zvířata, to velice
chválím. Považujte mne za svého dobrého přítele,
který vás nechce nijak zklamati. Viděl jste
někdy opici, která si utírá nos do kapesníku?“
Odpověděl jsem mu, že ano, neboť mně samému
podařilo se jednou vycvičiti tak opičáka druhu
rhesus. Ten nosil dokonce malý kapesník neustále
při sobě v lícních torbách své tlamy. Když chtěl
si utřít nos, vytáhl jednoduše z úst kapesník,
nos si do něho utřel a zas kapesník klidně
strčil do úst. Prodal jsem ho jedné baronce,
která z toho obdivuhodného opičáka dostala
žaludeční katar.
„Haló,“ pokračoval pan Hardey, „začínám právě
tím, čím vy jste v drezúře skončil. Viděl jste
opici, která jí vidličkou a nožem?“
„Ano, pane impresário, měli jsme dokonce magota
bezocasého, který byl tak vyspělý, že ty nože
polykal. Dali jsme ho pitvat a tak jsme dostali
celý příbor pro šest osob zase domů.“
„Haló,“ bylo slyšet jiný hlas u telefonu. (Byl
to tajemník podniku.) „Haló, zkraťme to po
obchodnicku. Jedná se o velmi krotkou opici,
psohlavého paviána. Víte, je to ta zázračná
Julča, co byla na plakátech. Jezdí na kole, pije
z láhve, převléká se do plesového úboru s
vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných
legrací a žertovných kousků. Přenecháme ji vám s
celým zařízením za dvě stě korun. Neradi ji
dáváme pryč, ale není zvyklá obecenstvu. Ostatně
jsme tam u vás za chvíli.“
Odzvonili mně do uší a za čtvrt hodiny přivezli
automobilem Julču, svázanou provazy jako
zlosyna.
Dali jsme ji dolů do kuchyně, kde se vařilo pro
tucet psů a kde bylo několik štěňat. Ta zalezla
strachy do kouta, kde vyčkávala za lítostného
kňučení, co se bude dít dále.
Smluvil jsem cenu za Julču s těmi pány na sto
šedesát korun, její toaletu přidali mně zadarmo
a nějak se nápadně rychle se mnou rozloučili.
Po jejich odjezdu zavolal jsem sluhu Čížka a
poručil jsem mu, aby psohlavého paviána
rozvázal. Klekl přede mnou na kolena a
zapřísahal se, že musí pečovat o svou matku, což
nebyla pravda, poněvadž před delším časem utekl
z domova. Když viděl, že i to není nic platno,
žádal o zálohu pět korun na mzdu s podotknutím,
že se musí na tak vážný a nebezpečný podnik
posilnit. Spokojil se však dvěma korunami a
odešel dodat si kuráže.
Přišel za tři hodiny. Viděl jsem ho otvírat
vrata u plotu a Čížek zmizel v domě. Chvíli bylo
slyšet nějaký hluk dole a pak bylo ticho.
Podíval jsem se ještě, zdali jsme za Čížka
zaplatili Úrazové pojišťovně a přesvědčiv se, že
ano, méně znepokojen sešel jsem dolů.
Opatrně otevřel jsem dveře kuchyně. Bylo vidět,
že Čížek provedl svůj úkol. Při slabém světle
petrolejové lampy na zdi bylo viděti tklivý
obrázek. Čížek přemožen tím, jak si za dvě
koruny dodával kuráže, ležel na posteli, když
byl předtím rozvázal Julču, která patrně
myslila, jak ji svazovali, že ji zas něčemu
novému učili. Upotřebila tedy provazů, jichž
byla zbavena a svázala Čížka do kozelce. Ubohý
Čížek při tom spal a ležel na posteli jako
balík. Julča snesla kolem něho všechna štěňata,
která našla a hledala nyní něco Čížkovi ve
vlasech. Štěňata tiše a moudře očekávala, až na
ně přijde řada.
A tak se Julča seznámila se mnou.
Rozvázal jsem Čížka, přičemž mně ona pomáhala, a
pak vzala mne za ruku a nepustila se mne, takže
chtěj nechtěj musil jsem ji vést nahoru. Tam
jsem jí dal jablko a chleba. Od té doby byla by
mne snad ani na krok neopouštěla, kdybych byl
dovedl to co ona.
Neuměl jsem však skákat ze stromu na strom,
odtud na římsu a po římsách na střechu.
Pozoroval jsem také, že ji mrzí neobyčejně, že
se neumím houpat na visacím lustru.
Týž večer, kdy k nám přišla, vyskočila na visací
lustr a marně mne lákala, abych tam vylezl za
ní. Nebyl by nás však jistě udržel, neboť
přetrhl se pod tíhou toho samotného paviána
psohlavého. Velký petrolejový lustr spadl dolů,
lampa explodovala, chytily jednotlivé kusy
nábytku, pak záclony, podlaha. Zatímco jsem
telefonoval pro hasiče, utekla Julča oknem a
naproti na stromě dívala se na neobyčejné
plameny, které šlehaly ven.
Když přijeli hasiči, musili Čížka vynést ven,
poněvadž spal velmi klidně. Julča trochu
ztěžovala záchranné práce, poněvadž se
přiblížila ke stříkačce a počala se střídavě
houpat na obou ramenech. Ti, kteří byli
přítomni, tvrdili, že Julča pomáhala hasit.
Velmi o tom pochybuji. Mohli též tvrdit, když
později si jednou v noci udělala výlet na
Malvazinky do hřbitovní kaple a houpala se tam
na zvonu, že šla zvonit umíráčkem za onoho
zřízence elektrických drah, kterého před chvílí
potkala a vzala mu čepici, z čehož dobrého muže
ranila mrtvice.
Bylo to však velmi milé stvoření. Přinesla mně
tenkrát, abych se nezlobil, ze hřbitova
plechovou tabulku: „Zde odpočívá můj milovaný
manžel. Těš se na shledanou!“
Když byl požár uhašen, odebral jsem se s Čížkem
a s Julčou do jediného zachráněného pokoje v
přízemí. Julča rozumně usedla na pohovku a
pomalu trhala nějakou vestu, které se zmocnila
při té panice někde v sousedství. Nepatřila
nikomu z nás a tak jsme jí nebránili v jejím
počínání.
Čížek seděl též klidně a mlčky u stolu a
pozoroval Julču. Náhle řekl ujišťujícím hlasem:
„Sto šedesát korun není docela nic moc za ni.
Řekl bych, že je moc laciná.“
Dal jsem mu pohlavek. A tak jsme všichni seděli
tiše, já, Čížek a Julča s cizí vestou, každý
přemítaje o svých záležitostech až do jedenácti
hodin v noci.
Po jedenácté hodině vzali jsme Julču za ruce a
odvedli ji do zahrady, do velké klece po
pštrosovi nandu, kterého nám sežraly jednou v
noci krysy. Když jsme ji chtěli zavřít, sáhla si
do úst a vytáhla odtamtud ocelové kapesní
hodinky a podávala mně je.
Zavřeli jsme ji přes tento úplatek a já,
podávaje hodinky Čížkovi, řekl: „Co tomu
říkáte?“
„To je zvláštní,“ odpověděl, „já bych tak dlouho
nevydržel mít hodinky v hubě.“
O hodinky se nikdo nepřihlásil. Nosil jsem je až
do předloni. Šly velmi přesně a byly bicí.
Soudil jsem z toho, že náležely nějakému
zámožnějšímu diváku, který se šel podívat, jak
to pěkně u nás hoří.
Julča si pomalu zvykla na nový domov, jenom
hospodyni Fany neměla ráda. Patrně proto, že ta
měla víc toalet než ona. Ubohá Julča měla jen
jednu sukni, s vlečkou sice, ale byla to přece
jen hrozná chudoba. Tak se stalo, že jednoho
dne, když přišla nahoru, otevřela si dveře do
pokojíku slečny Fany a prohlédla si její
toaletu. Byly to pěkné nové šaty, které ležely
tam přes židli. Julče se víc zprvu zamlouvala
blůza než sukně. Vlezla do blůzy, ale poněvadž
to na ní viselo, zkusila to obléci opačně.
Vlezla hlavou do rukávu, který musel povolit,
aby to na ní řádně padlo. Půl blůzy však vláčela
za sebou přes ramena. Zkusila to tedy sundat a
natáhla si druhou přetrženou část rukávu přes
nohy a zbytek si uměle otočila kolem hlavy jako
turban. Ani to se jí nelíbilo, jak tvrdil Čížek,
který se na to oknem se zájmem díval a přitom
prý byl zvědav, zdali Julča roztrhá při té
toaletě také tu novou sukni slečny Fany.
Přišel také do kuchyně a oznámil to hospodyni
velmi jasně a stručně: „Slečno Fany, už je to
hotovo.“
„Co?“
„Už je v tom.“
„Kdopak?“
„Julča ve vašich nových šatech. Půl hodiny jí
trvalo, než se do toho dostala. Tamhle jde ke
psinci.“
Přišel jsem také k tomu, když Julča pyšně v nové
toaletě šla se představit do našeho psince tuctu
zvědavých psů. Chodila s nějakým klackem v ruce
kolem klecí. Psi dávali najevo svou radost velmi
živým štěkotem. Měli také krásnou a zajímavou
podívanou. Ze sukně slečny Fany udělala si Julča
jakousi tógu, velkolepě přehozenou přes jedno
rameno. S druhého visel jí předek blůzy s
lesklými knoflíky jako část přehozeného
husarského dolmanu. Půl blůzy tvořila ladný
turban a celek dělal dojem zkrachovaného
patriarchy.
Slečna Fany s hrozným proklínáním vyřítila se na
krasavici-patriarchu.
Správce chorobince ve výslužbě se zapřísahal, že
nikdy neviděl tak rychle se ženské stáhnout
sukni jako v tomto případě. Ubohá slečna Fany!
Šla zachránit zbytky svých nových šatů a přišla
ještě o jednu zástěru a sukni, měla však
naštěstí na sobě ještě reformní kalhoty, které
si udělala z cyklistických kalhot z mladých let.
Julča klidně se zástěrou a sukní přeskočila plot
a šla se podívat přes ulici do Klamovky. Vrátila
se zas pozdě v noci domů, neměla však na sobě
nic.
Jen na Bělohorské silnici nahoře směrem k
Vypichu na telegrafních drátech dlouho visela
černá sukně slečny Fany jako rozbitý prapor.
Slečna Fany ještě téhož dne odešla od nás.
Zanechala stručný dopis, ve kterém, neumějíc se
vyjádřit, napsala, že její počestnost je veřejně
zviklána.
III
Někdy se stávalo, že kromě radostí
způsobovala mně má přítelkyně Julča trpké
chvíle, poněvadž neporozuměla, co si vlastně
přeji. Když jsem sedával na zahradě, často
nechápala, jak vypadá ten předmět, který chci,
aby mně z domu přinesla na zahradu. Dnes,
rozpomínaje se na ty drobné události, nabývám
přesvědčení, že jsem si nepočínal systematicky.
Třebas byla sebechytřejší, leckterým pojmům
nerozuměla hned. Přiznávám, že to byla chyba
výchovy. Byly to někdy věci, které se napraviti
nedají. Doufám však, přijde-li mně někdy do ruky
jiný exemplář roztomilého psohlavého paviána, že
se přičiním, abychom si oba počínali rozumněji.
Stalo se totiž, že jednoho nedělního odpůldne
přišlo k nám několik cirkusových artistů,
pátrajících po nějakém zvláštním zvířeti.
Mluvili napřed na dvoře s Čížkem, který zcela
volně dal průchod své obrazotvornosti a nabízel
jim zprvu nějakého velmi hodného velkého hada,
kterého máme na vychování u jednoho rolníka
nedaleko Prahy, aby nedostal psinku. Podotýkám,
že to bylo v neděli odpůldne, kdy Čížek
melancholicky před domem pod stromy nádvoří měl
popíjet svých šest lahví piva.
Občas zařval směrem k psinci, kde psi všeho
druhu štěkali na výletníky, vlekoucí se prachem
Bělohorské silnice: „Lehneš!“
Psi ovšem spustili ještě větší štěkot a nadávali
tak dlouho, až Čížek přestal je napomínat.
Toho dne bylo toho však víc než šest lahví a
Čížek proto stával se romantickým u přítomnosti
artistů. Slyšel jsem ho, jak z nešťastného
hodného hada s psinkou přešel na jednohrbého
velblouda, kterého máme v jedné rodině u Plzně.
Starší z artistů kýval přesvědčivě hlavou,
kdežto mladší neustále říkal: „Není možné,
tvrdím, že to není možné.“
Čížek však pokračoval dále v líčení našeho
bohatství, takže jsem si připadal jako nějaký
neznámý druh pevniny, oplývající zvířaty všeho
druhu.
„Máme, vašnosti,“ slyšel jsem Čížka, „jednoho
klokana menšího, krátkosrstého, druhého huňatého
většího. Oba jsou dobrý do vody, ten mladší také
výborně staví uši. Máme je uschované v jedné
oboře a kdyby vašnosta si přál, dopíšeme mu
korespondenčním lístkem, co by stál ten párek.“
„Není možné, tvrdím, že to není možné,“ již jako
ze zvyku opakoval ten mladší pán. „Nu, a co
vlastně máte zde na skladě?“ tázal se konečně
ten starší, „psy jsme již viděli, ale to nestálo
za mnoho, poněvadž...“
Udělal nyní zdrcující kritiku našeho psince.
Nelíbila se mu předně čerstvě natřená
harlekýnská doga. Říkal jsem sice Čížkovi, ale
on zapomněl, když jí udělal krásné skvrny,
postříkat ji sikativem. Dopoledne se doga
postavila někde pod okap a barva pustila.
Mladšímu se zas nelíbil velký řeznický pes, o
kterém Čížek tvrdil, že je to jediný exemplář
mastifa v Evropě, který byl kvůli dojmu uvázán
třemi obrovskými řetězy ke kůlu, neboť mastifové
jsou nejhroznější psi a do Čech nebyli dosud
přivezeni, takže je to jedno, co se vlastně
ukáže interesentům. Mladší byl rozhořčen, že
představený mu mastif počal zdálky podávat tlapu
a radostně vrtěl ohonem.
Kritika byla zlá, do které starší vpadal vždy
bručivě: „Nu, a co nám ještě ukážete?“
Bylo vidět, že Čížek si počíná velice
rafinovaně, napínaje jejich zvědavost do
nejkrajnějších mezí.
„Pak tady máme holuby,“ klidně pokračoval Čížek.
„Cože?“ křičeli oba hrozivě, když vtom Čížek
slavnostně řekl: „Dovoluji si vašnostem
doporučiti co nejlépe paviána psohlavého. Jsou
oba na zahradě, pavián i pan šéf.“
Tak jsem se seznámil kvůli Julče s bratry
Schneidrovými, artisty v různých cirkusech.
Mladší měl cvičené prase a to ho živilo po tři
roky. Pak ztratil angažmá, prase snědl a dělal
nezranitelného fakíra. Jednou se však přece
doopravdy zranil, dostal otravu krve, zanechal
fakírství a dělal augusta se svým starším
bratrem.
Rozhovořil se o tom, že by potřebovali nějaké
zvíře, které by je doplňovalo.
Mezitím Čížek vrátil se ze dvora od kůlny. Toho
dne totiž byla Julča zavřena v kůlně za trest,
poněvadž se nějak dostala do piana, které se jí
podařilo rozebrat sice jen částečně, ale s
mnohem větší rychlostí, nežli by se to podařilo
zkoušenému ladiči pian.
Přinesla s sebou ta dobrá duše klávesy černé i
bílé, takže piano mělo velmi příjemné mezery.
Byl jsem tomu povděčen, poněvadž chodívala k nám
vždy dvakrát týdně hrát dceruška našeho
účetního. Pan účetní měl však v pianu schovanou
láhev kontušovky, kterou Julča při té
příležitosti vypila. Bylo tedy nutno slečnu
Julču zavřít, aby v ráži nevyvedla nějaké
nepříjemnosti.
Návrat Čížkův nebyl nijak radostný. Vyhlížel
utrápeně a vzal mne stranou. „Pane šéf,“
zanaříkal, „ono to asi nepůjde, vona ta vopice
má vopici.“
Řekl jsem mu, aby zanechal slovních nechutných
hříček a spěl rychle k jádru věci.
„Je to moc těžká řeč s ní,“ pokračoval zoufale,
„ona se nechce oblíkat. Napřed jsem ji oblékl do
těch šatů s vlečkou a ona si chtěla vzít přes to
kroj Tyroláčka. Pak jsem jí řekl, že to může
udělat, když chce se před pány objevit jako
Tyrolák, aby ale počkala, až jí ty dámské šaty
svléknu. Ona tedy si dala říct, ale jak měla
tyroláčka na sobě, chtěla si přes to zas
natáhnout dámský úbor. Tak jsem to s ní stáhl
všecko, zde to nesu, aspoň ukážeme těm pánům,
jak si pěkně chodí.
Ale to není všechno,“ řekl ještě smutnějším
hlasem Čížek, „tak jsem chtěl aspoň, aby pánům
ukázala, jak umí jezdit na kole a přinesl jsem
jí kolo. Sedla si na kolo a najednou vyjela ze
vrat, nabrala to druhou stranou po silnici a je
pryč.“
„Je úplně pryč,“ dodal sklesle, „a oni nám to
nebudou věřit, že vůbec něco takového máme
doma.“
Také nám to ovšem nevěřili. Marně Čížek ukazoval
plesový úbor Julčin, kroj Tyroláčka a láhev, ze
které pije.
Mladší byl strašně drzý. „Na tohle vám nedáme
žádnou zálohu,“ křičel, „velblouda máte u jedné
rodiny v Plzni, klokany v jedné oboře a teď vám
najednou ujede psohlavý pavián na velocipédu,
když nám ho máte ukázat. To je zatracená náhoda,
pane.“
Starší mluvil něco o podvodech a ironicky
zvolal: „Panstvo nám dokonce ukazuje láhev, ze
které pije, vždyť je to obyčejná láhev od piva.“
Vyšli s příkrými výrazy o naší nesolidnosti z
našeho podniku. Ve vratech se ten mladší obrátil
a zastavuje nějakého úplně cizího pána, řekl
ukazuje na mne: „Tomuhle pánovi ujel psohlavý
pavián na velocipédu.“
Julču jsem marně dlouho do noci očekával. Ráno
slyšel jsem z kůlny hlas Čížkův: „Tak ty jsi se
tedy vrátila. Kde máš kolo? Pověz, kde máš
kolo?“ Julča se nepřiznala.
IV
Sedě na lavici před domem, konferoval jsem s
Čížkem. Podával mně jakýsi týdenní přehled
našeho závodu, bilanci různých nehod, které se
místo vavřínového věnce otáčely kolem naší
firmy.
„Když nám tedy v pondělí utekl ten zlý buldok,“
vzpomínal Čížek, „pomyslil jsem si, že ten týden
pěkně začíná.“
„Měli jsme, Čížku, kvůli němu mnoho
nepříjemností.“
„Zajisté, pane šéf, já to věděl hned, jak jsem
se vypravil ho chytat, že se něco stane. Já to
nevěděl, že přivedu nějakého cizího psa. Vždyť
ten buldok měl taky takovou hlavu jako náš a byl
taky zlý, když jsem ho tahal od toho krámu, kde
čekal na svou paní. Však to pak bylo také v
novinách odvoláno, že krademe psy, on mně sice
říkal pan komisař na strážnici: Zmejlená
neplatí, ale rád bych věděl, jestli by on poznal
buldoka od buldoka, když nerozeznal vinnýho od
nevinnýho.“
Čížek utřel si prakticky rukávem slzu i nos
zároveň: „To vždycky říkám, pane šéf, když mně v
pondělí uteče nějaký pes, pak se začnou přes
týden ztrácet jeden po druhém. Jako hned nato v
úterý ten stájový pinč toho inženýra, který nám
ho sem dal, abychom ho za deset korun odnaučili
kousat. Já mu hned říkal, že se ani za dvacet
korun neodnaučí chňapat po lidech, aby si ho
raději nechal doma, ale když vy jste, pane šéf,
moc velký dobrák a všechno byste udělal kvůli
reklamě pro závod. Tak nám hned v úterý zmizel.
Myslel jsem, že pes jde domů a telefonoval jsem
panu inženýrovi, že je jeho Bojek už na cestě.
Dnes je sobota a ještě není doma. Z toho budeme
mít velké opletání, pane šéf, já s tím nechci
nic mít, dopoledne telefonoval pan inženýr, že
myslí, že jsme ho prodali, jako ti synové
Jakubovi Josefa. Ve středu jsme museli dát
zakopat půl té angorské kočky, kterou nám
sežraly vretky. Já jim to říkal, pane šéf,
abychom dali vretky do železných klícek, že se
nám prokoušou z bedny na angorskou kočku, že
chtějí maso a nejen samé salátové lupeny. Bylo
jim vidět krvežíznivost na očích. Když jsem jim
dával do bedny salát, udělaly si z něho pelech a
z toho se koukaly na mne tak, až jsem dostával
strach a přece by jich sněd člověk pět na
posezení, jaká jsou to malá zvířátka.“
„Vy jste je snědl?“
„Jen tři, pane šéf, ty, které jsem utloukl na
kočce. Ostatní čtyři mně utekly. Udělali jsme si
je s kočím na cibulce. Masíčko mají běloučké,
ale trochu bylo cítit divočinou, jak se divoce
vrhly na angoru. Ve čtvrtek jsme šťastně prodali
párek ozdobných bažantů. Sameček měl trochu
vytrhaná brka v ocase od toho jezevčíka. Byl
bych vytrhl pávovi nějaká z chvostu a přišil je
bažantovi, ale vzpomněl jsem si na vás, pane
šéf, co byste tomu řekl, až se vrátíte v sobotu
a uviděl páva tak zrasovaného. A pak myslím, že
by to nebýval žádný reelní obchod. V pátek jsme
prodali jednoho ruského chrta a jeden nám utekl.
Pan účetní řekl, že se to tedy anuluje.“
Taková byla tedy bilance za týden mé
nepřítomnosti. Byl jsem v Drážďanech, hodlaje
koupit něco příhodného z tamní zoologické
zahrady, která byla v likvidaci. Nabízeli mně
tam za osm set marek starého chromého
opelichaného lva. Kdybych ho i dal potáhnout
novou kůží, chromým by zůstal stejně. Měl sice
slavnou minulost, když před deseti lety roztrhal
v jednom cirkuse svou krotitelku, ale co teď s
ním? Kdo si ho dnes koupí? Koupil jsem tam však
přece něco. Promyku egyptskou. Je to zvíře o
hodně menší lva. Vešla se mně pod kabát, abych
nemusel z ní na hranicích platit clo, ale mělo
to tu výhodu, že mě s ní dali do samostatného
oddělení ve vlaku. Promyka egyptská jest totiž
velmi nešťastné zvíře. Brehm poslal ji mezi
šelmy tchořovité a ty nevoní. Co má tedy,
chudáček, dělat.
„Poslyšte, Čížku,“ řekl jsem věrnému sluhovi,
„vysvětlete mně laskavě, jak se to stalo, že
Julča, když jsem jí ukazoval tu promyku
egyptskou, něco zabručela a za chvíli si
přinesla na nose zlatý skřipec? Vy jste sice
říkal, že nic nevyvedla, co jsem byl pryč, i
obávám se, že ten zlatý skřipec znamená něco
smutného.“
„Neračte se lekat,“ pravil Čížek, „ten skřipec
nepatří nikomu z personálu. To zde byla baronka
Dobřenská, aby si objednala od nás šest
loveckých psů. Byla k nám doporučena kněžnou
Colloredo-Mansfeld, ale jakmile přišla, přiběhla
Julča, skočila jí na záda a vzala jí skřipec s
nosu. Když jsme ji vzkřísili, odjela a odvolala
objednávku. Je to divná ženská, štítila si dát
skřipec po opici na nos. Myslím, že to není nic
zlého.“
A tak Čížek dostal nový pohlavek.
V
Bývaly dny, kdy Čížek býval zamyšlen. Takové
zahloubání se v sama sebe bývalo vždy předzvěstí
velkých událostí. Spojoval-li pak přitom ještě
vědychtivost, znamenalo to jistě předzvěst
nějakého neštěstí.
Jednou se mne například, jsa hluboce zamyšlen,
otázal při mém příchodu u vrat do dvora, jaký
vlastně přístroj mají ve vodárnách, aby voda
byla vytlačena až do tak vysokých poloh, jako je
náš dům. Vysvětlil jsem mu fyzikální zákon o
spojitých nádobách.
„Dobře,“ řekl Čížek, „tomu já rozumím, on je to
velký tlak, ale nešlo by udělat nějaký patent,
aby šlo vodu zastavit?“
„Jak to?“ otázal jsem se.
„Totiž tak, pane šéf. Myslím, jestli by nebylo
záhodno něco vynajít, co by samočinně uzavřelo
proud vody u vodovodu, kdyby se stala nehoda, že
by někdo ukroutil kohoutek a vodu nešlo
zastavit. Ono je to velmi nepříjemné, když voda
vyplaví dům.“
Vyzval jsem ho, aby řekl, proč se táže na tak
podivné věci.
„Nemyslete si, pane šéf,“ pokračoval zádumčivě,
„že mě to jen tak napadlo. Přišel jsem na tu
myšlenku, že by to byl praktický vynález, když
jsem viděl, že Julča kroutí kohoutkem u vodovodu
na chodbě v prvním patře. Věděl jsem, že má
sílu, ale že by ho tak rychle ukroutila, toho
jsem se nenadál. Myslel jsem, že jí to dá víc
práce a zatím nežli jsem přivolal kočího, aby se
na to šel podívat, ukroutila kohoutek a šla si
sednout na střechu na můstek ke komínu. To byste
neřek, pane šéf, že to nejde zastavit. Jak to
teče dolů po schodech, tak to vypadá jako
vodopád, dole v kuchyni plave už stolička pod
nohy. Lavice je těžší a stůl také, ty se ještě
drží v pořádku, ačkoliv už to trvá přes hodinu.
Kočí říkal, že asi spadnou stropy, tak jsme se
vystěhovali do bezpečí.“
Ukázal smutně na svůj kufr u mřížoví.
Zjistil jsem, že to Čížek maloval příliš černě.
Stropy sice byly promočeny, ale přímé nebezpečí
nehrozilo. Strop v kuchyni spadl až po odchodu
stavební komise, která nás ujistila, že je
všechno v pořádku. V mém pokoji strop vůbec
nespadl a bylo ho třeba jen podepřít několika
dřevěnými kládami. Zejména za večerního přítmí
vypadalo to velmi přívětivě, jako sloupy malého
řeckého chrámu.
Jedině nábytek se rozpadl místy, kde byly jeho
součástky spojeny klihem a tak mně to poskytlo
za dlouhých večerů zimních krásné ukrácení
chvíle. Sestavoval jsem totiž z rozklížených
kousků psacího stolu, prádelníku a skříně na
šaty nový druh nábytku.
Přiznávám se však, že přece jen s jistými
obavami sledoval jsem, zdali Čížek nemá v
obličeji výraz melancholie.
Asi měsíc nato, kdy Čížek přestal hovořit o
samočinném uzavření vodní roury po ukroucení
kohoutku u vodovodu, šel jsem se podívat, zdali
Čížek uvedl do pořádku jednoho královského
pudla, kterého bylo nutno celého ostříhat,
poněvadž měl strašné množství blech. Čížek to
stále odkládal, neboť soudil, že ty blechy
všechny naskáčou do něho při té operaci. Marně
jsem mu vykládal, že když napřed důkladně pudla
vykoupe, že blechy zahynou. Hádal se s každým,
že blechy obživnou. Vymýšlel si o nich
fantastické podrobnosti. Slyšel jsem ho, jak
kuchařce vykládá a přitom se zapřísahá, že znal
jednu štiku, která když ji vytáhli z vody, měla
na sobě spoustu blech.
Konečně se odhodlal přece pudla ostříhat venku
za hrozné vichřice. Vysvětlil to tím, že jsou
blechy velmi lehký hmyz a že je vítr odfoukne.
Když jsem přišel k místu, odkud ozýval se hlas
Čížkův: „Nepros, není ti to nic platné,“
zpozoroval jsem opět ten podezřelý zádumčivý
výraz na Čížkově tváři. Díval se ještě smutněji
nežli zohavený pudl, který vyhlížel, jako by byl
vyskočil právě před chvílí ze své kůže.
„Myslil jsem,“ řekl Čížek, „že budu s tím hotov,
než se vrátíte. Staly se to zas věci, pane
šéfe.“
Vzdychl zhluboka. „Právě mě napadlo, jestli by
nebylo lepší, kdyby opice měla jen dvě ruce.
Čtyři ruce je na opici příliš mnoho.“
Řekl to velmi těžkomyslně. „Nezačal bych o tom
mluvit, ale jestli ty zadní ruce Julči začnou se
s předními tahat o ten revolver, tak by se
snadno mohlo stát nějaké neštěstí. Je to sice
váš revolver, pane šéf, ale ona je s ním už
někde za horama. Byl to moc hezký revolver.“
Upokojil jsem ho, že revolver byl nabit jen
slepými patronami.
„To je všechno hezké, pane šéf, ale ona vám
kromě revolveru vytáhla z nočního stolku také
hrst ostrých patron, ty si dala do kapsy.“
„Nemluvte, Čížku.“
„Už je tomu tak, pane šéf, ona se na to oblíkla.
Byla celé odpůldne taková hodná a vzala si na
sebe kroj Tyroláčka. Asi před hodinou počala
šmejdit a rejdit po domě. Zahlédl jsem oknem
její zelený klobouk s pérem ve vašem pokoji, jdu
tam a vidím ji, jak si otvírá váš noční stolek.
Nežli jsem se vzpamatoval, už si cpala do kapsy
kalhot patrony a šla ke mně s revolverem. Co
jsem měl dělat? Podávala mně ruku, tak jsem jí
ruku potřás a poplácal po zádech, aby mně nic
neudělala. Vlezla do zahrady a přes mříž slezla
na silnici a skočila na zeď Klamovky. Bude se
asi tam někde procházet a střílet. Doposud
nevystřelila. Ale myslím, že až vystřílí slepé
patrony, že revolver nabije ostrými. A pak se
něco stane,“ dodal prorocky.
Mezitím se zešeřilo. Byla to smutná situace a
nic jiného mě nenapadlo než to, že ten pavián
nemá zbrojní pas a uspořádá-li honbu na hlídače
v Klamovce, že bude mít s tím teprve opletání,
poněvadž nemá také honební lístek, kteréžto
dokumenty oba ležely u revolveru.
„To nemějte starost, pane šéf,“ řekl Čížek, když
jsem mu vyjádřil tyto své obavy, „zbrojní pas i
honební lístek strčila si do huby.“
Celý večer seděl Čížek u mne v pokoji. Oba jsme
mlčeli. Pozdě v noci zdálo se mně, že Čížek o
něčem usilovně přemýšlí. Nežli jsem se ho mohl
zeptat, o čem myslí, ozval se přesvědčivým
hlasem: „Já být na vašem místě, pane šéf, odjel
bych radši z Prahy.“
Poslal jsem ho spát a šel jsem též ležet. Zdálo
se mně, že slyším nějakou střelbu. Byl to však
Čížek, který mne budil klepáním na dveře.
„Co je, Čížku?“
„Julča už je doma. Vlezla si do stáje a sedí tam
celá vyděšená. Revolver jsem jí našel v kapse
kalhot, když jsem ji svlékl. Tak jí ještě hrůzou
stojí chlupy na hlavě a po celém těle. Vypadá
jako ježek. V revolveru schází jedna patrona.“
Šel jsem se na ni podívat. Vyhlížela skutečně,
jak vykládal Čížek. Krčila se v koutě na slámě a
když jsem přišel k ní, podávala mně ruku,
přičemž pronesla nějaký zvuk jako „hu“.
„To chce asi říci bum,“ rozebral to filologicky
Čížek.
Druhého dne stálo v novinách: Záhadný vražedný
loupežný útok v Košířích.
Dlouhý referát, na kterém si dali lokální
zpravodajové velice záležet, stylizujíce název i
jinak, jako kupříkladu Pokus loupežné vraždy,
byl zajímavý v podrobnostech. Jednalo se o
stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí domu
249 v Košířích pod Cibulkou. Týž nesl si domů
denní tržbu za tabákové tovary a když si byl ve
své skromné světničce zatopil a rozsvítil,
otevřel okno, aby světnici vyvětral, když tu
nějaký muž vyhoupl se na okno a střelil po něm,
právě když chtěl přiložit do kamen.
Zde se zprávy rozcházely, neboť dobrých
ostatních padesát procent denních listů psalo,
že vražedný útok na vetchého stařečka byl
spáchán v okamžiku, když chtěl povytáhnout knot
lampy.
Ať tomu bylo tak neb onak, na tom se všichni
novináři shodovali, že útok byl promyšlen a že
útočník vyčíhal dobu, kdy domácí lidé odešli do
biografu. „Pachatel se však po výstřelu ulekl
křiku přepadeného a boje se snad, že by,
poněvadž okno bylo otevřeno, hluk způsobený
loupežnou vraždou mohli slyšet kolemjdoucí,
upustil od svého úmyslu a spěšně se vzdálil.
Přepadený trafikant odebral se okamžitě v
průvodu domovníka na policejní strážnici, kde
náležitě popsal útočníka. Jde o muže neholeného,
silného vzrůstu, menší postavy, oblečeného v
kroj Tyroláka. Pachatel měl na hlavě zelený
klobouk s pérem. Tímto popisem,“ psaly noviny,
„bude snad možno dopadnouti zvrhlé individuum,
pakli totiž útočník nezaopatří si, vida, že jest
svým krojem nápadný, jiný oblek. Jest věru na
čase, aby na perifériích bylo zavedeno účinnější
bezpečnostní opatření.“
Jeden časopis, podotýkám mimochodem, pozastavil
se při té příležitosti též nad tím, proč doposud
není vydlážděna silnice od košířské remízy k
domkům pod Cibulkou a proč jsou seřezány stromy
ve škarpě jinonické cesty.
Odpolední vydání denních listů příštího dne
přineslo pak zprávu:
Pachatel loupežného útoku v Košířích dopaden.
„Policii podařilo se zadržet na státním nádraží
pachatele loupežného útoku v Košířích. Zatčený
jmenuje se Romuald Jägerle, pochází z Bolzana v
Tyrolsku. Ačkoliv houževnatě zapírá, hodí se
úplně na něho popis, který udal přepadený
trafikant. Byl nalezen u něho menší obnos peněz
a citera. Udává, že přijel do Prahy dnes ráno,
aby odjel do Litoměřic, kde jest angažován jako
citerista v jedné noční kavárně. Zajímavé jest,
že nedovede si vzpomenout, v které noční kavárně
v Litoměřicích jest angažován. Poněvadž nebyl u
něho nalezen revolver, domnívá se policie, že
revolver někde na útěku odhodil. Byl dopraven do
vyšetřovací vazby k trestnímu soudu v Praze. Při
konfrontaci s přepadeným označil trafikant
Jägerleho určitě za pachatele, poznav ho
okamžitě.“
Téhož dne ve večernících stálo: „Jägerle,
domnělý pachatel loupežného útoku v Košířích,
propuštěn na svobodu, poněvadž dokázal své alibi
průvodčími vlaku, kterým hrál v době útoku na
trafikanta mezi Lincem a Budějovicemi na citeru.
Policie vyšetřuje poznovu celý případ.“
Od té doby představovali jsme Julču též pod
jménem Jägerle.
|