Historky z ražické bašty

Baštýř Jareš byl mým dědečkem. Už dávno jeho kosti i baštýřky Jarešové práchniví. Jednou jel jsem navštívit staré jeho působiště, ražickou baštu.

Ražická bašta ležela v malebném údolí, kterým protéká říčka Blanice, tekoucí od Vodňan a Protivína. Kolem táhnou se v polokruhu písecké lesy a stará bašta kolem obklopena jest v půlhodinové vzdálenosti vesnicemi Putimí, Heřmaní a Ražicemi.

Dva rybníky byly kolem, Ražický a Prkovský. Z druhé strany bašty táhla se role a za nimi bílá silnice kolem černého lesa Háje.

Jeden z těch mnohých malebných koutků jižních Čech.

A dnes namísto bývalé bašty, kde bylo často tolik veselo, stojí „hájnice“, stavení se rozpadává, oknem zalepeným mastným papírem dívá se starý hajný na hráz, která jeví povážlivé trhliny a za hrází vidí rybník, jehož horní část proměněna jest dnes v pole, kde čeledín, kráčející za pluhem, vyorává místy kořeny vodních trav, které kdysi šuměly nad hladinou a v kterých divoké kachny se ukrývaly...

Díval jsem se z hráze na stavení bývalé bašty a tu vzpomněl jsem si na nebožtíka děda, jak mně vykládal o večerech, kdy uvnitř sedávali a vypravovali si, o pytlácké historii, o správci Behaltovi, o řediteli panství, o dutém dubu na hrázi, o čeledínovi Matěji a o konci bašty...

 

I

Co se vypravovalo za jednoho večera

Ve světnici seděli kolem stolu ražický baštýř Jareš, řežabinský hajný, štětický hajný, mládek z Kestřan a čekali, až se úplně setmí.

Venku snesl se podzimní večer. Vodní páry kroužily nad rybníky a otáčely se i za bílou silnicí mezi korunami lesních stromů.

Oknem bylo vidět, jak v mlze na lukách z tůní vystupovaly bludičky, které poskakovaly a mizely mezi křovím.

„A bludičky,“ řekl řežabinský hajný, „toulají se krajinou jako nebožtík Hanžl.“

„Jak to, jako nebožtík Hanžl?“ tázal se mládek z Kestřan, který seděl u stolu až u samého okna a díval se do podzimní mlhy.

„Inu, nebožtík Hanžl,“ pravil řežabinský hajný a vypravoval. „Hanžl byl sedlák odtud z Ražic. Statek byl pěkný, ale Hanžl ho celý prodlužil. Rád pil a rád také hrál karty. Tenkrát, když byl živ Hanžl, byli zde v kraji tři nebezpeční pytláci, kteří kradli ryby ostošest. Jmenovali se Kalous, Špačík a Šrámek. Ti znali všechny stezky a trefili za noci i v největší mlze. Nikdo jim nemoh přijít na kůži.

Tak abych nezapomněl, Hanžl šel jednou na jarmark do Protivína prodat krávu.

„Nepřineseš-li celou stovku,“ řekla mu před odchodem Hanžlová, „domů nechoď!“

Hanžl šel a krávu prodal. Dostal za ni něco přes stovku. Byl tenkrát právě takový podzimní čas a chladno. „Co bych si nezašel na skleničku,“ myslel si Hanžl. Zašel do hostince, a jaký Hanžl byl, pil a pak hrál karty. Prohrál dvacet zlatých. „Co teď dělat,“ myslel si, „domů musím přinést stovku, jinak mne žena vyhodí.“ A víte, jeho žena byla, jak se říká, metr.

Hanžl zůstal tedy v hostinci přes noc, celý následující den a ještě večer, hrál stále karty a zas doplnil peníze na celou stovku. A večer druhého dne prohrál vám všechny peníze, celou stovku a když neměl čím platit, vyhodili ho.

Napilý byl a když šel domů, spadl někde do rybníka. Tím trochu vystřízlivěl a sotva přišel domů, pravil ženě: „To koukáš, že jsem spad do rybníka.

Holečku,“ pokračoval, „v té mlze člověk snadno zabloudí. Teď se musím převléct, pak ti všechno povím. Holenku, zběhly se to věci.“

Hanžlová se zatím trochu vzpamatovala a řekla přísným hlasem: „Neseš všechny peníze?“

„Nic nenesu,“ odpověděl Hanžl klidně, „je o ně postaráno.“

„I ty darebáku,“ řekla Hanžlová. Zkrátka vynadala mu a chtěla ho vyhodit.

„Ženo, nehřeš,“ pravil vážně Hanžl, „stovku složil jsem kauce u soudu v Písku. To je ti celé povídání. V Protivíně jsem se dozvěděl věcí! Víš dobře, že Kalous, Špačík a Šrámek kradou ryby.“

„Ježíšmarjá,“naříkala Hanžlová, „snad jsi se s nima nespuntoval?“

„S tebou je těžko mluvit,“ pravil Hanžl vážně, „zkrátka slavná knížecí švarcenberská správa vypsala odměnu tři sta zlatých pro toho, kdo je chytí. Povídal jsem si: Jářku, odvážnej jsem dost, zkusím to. Ale háček je v tom, že kdo se přihlásí, musí předem složit u soudu v Písku sto zlatých kauce, že si jako nedělá blázny ze slavné knížecí švarcenberské správy. Dobře, složil jsem sto zlatých a šel domů. A jak jdu z Písku, tma byla, že jsem neviděl na krok. Vtom slyším hlas. Víš, po hlasu jsem poznal Šrámka, Kalouse a Špačíka. Šel jsem po hlasu za nimi až k Sukovskému rybníku. Tam jsem v mlze spadl do vody. Než jsem se vydrápal z vody, lumpové byli již pryč.“

„Můj bože,“ plakala Hanžlová, „považ si, že jsou tři a ty jenom jeden. Když ti něco udělají, co si počnu.“

„Inu,“ řekl Hanžl, „jsem sice jen sám, ale oupornej jsem taky. Či myslíš, abych toho zanechal, ale pak propadne kauce a já nedostanu nic.“

„Jen to ne,“ lekala se Hanžlová, „já povídám, že ty se jednou svou odvážlivostí připravíš o život.“

To si můžete myslet, že asi celou noc nespal a měl strach, aby se to jeho ženě nerozleželo v hlavě. Nerozleželo se jí to, neboť ráno pravila: „Už se ti mně zdálo, že tě Šrámek hodil do rybníka.“

„Já na ně vyzraju,“ řekl Hanžl, „dnes půjdu večer na hlídku, zdali nejdou zas na ryby.“

Hanžl šel večer ven. To víte, jak mu bylo. Až v noci musel přijít, aby to nebylo nápadné jeho ženě. Na podzim není to nic příjemného, za noci chodit v mlze po kraji, však to známe.

Tak to trvalo tři dny. Hanžl chodil v noci po kraji, už dostal rýmu a žena jeho počínala bručet, že ještě nikoho nechytil a že naposled ještě kauce propadne. A Hanžl chodil již čtvrtý den v té mlze, nadávaje, že vyved velkou hloupost, když tak lhal své ženě, a přiznat se bál.

Až to takhle jednoho dne propuklo. Hanžl odešel zas do mlhy večer a žena jeho zatím šla k sousedům na návštěvu. U sousedů byl právě jejich syn Vincek, který měl hospodu v Protivíně, kde starý Hanžl prohrál tu nešťastnou stovku. Slovo dalo slovo a povídali si, jak my teď tak povídáme, až přišla řeč na jarmark. A Hanžlová tahala z Vincka tak dlouho rozum, až se dozvěděla, že Hanžl tu stovku prohrál.

Tu noc bylo u Hanžlů boží dopuštění. Když Hanžl celý zkřehlý se vrátil ze své toulky domů, zaklepal na okno a čekal.

Nic. Ticho v celém stavení. Zaklepá podruhé, opět nic a ticho. A když potřetí zaklepal, uslyšel ze světnice hlas své ženy: „Ty lumpe, na tebe by měli vypsat těch tři sta zlatých, když jsi tu stovku prohrál. Jdi se vyspat třeba do toho soudu v Písku nebo do rybníka, ale domů tě, lumpe, nepustím.“

Hanžlovi nezbývalo než odejít pryč a dál chodit chladnou, mlhavou nocí po kraji. Tak přišel až k nám na kestřanskou baštu, kde jsem tehdá se učil. Vyprávěl o svém utrpení a přespal u nás. Od té doby jsme mu říkali „Hanžl bludička“, poněvadž běhal nocí jako ty bludičky z bařin.“

„Také se na to pamatuji,“ pravil štětický hajný, „tenkrát na kestřanské baště byl jen baštýř a ne vrchní porybný jako teď.“

„A kdepak jsou ty časy,“ řekl baštýř, „tenkrát bylo jinak.“

„A tenkrát říkali zase,“ mluvil řežabinský hajný, „když vzpomínali na staré doby. „A kdepak dnes.“

„No, na kestřanské baště bývalo veselo,“ pravil dál „takhle když lovili rybníky. To se sjelo panstvo, vypilo se hnedle všechno deputátní pivo, peklo se, vařilo, zpívalo se. Čeládka se také měla dobře. Když jsem se tam učil, pamatuji se, bylo mně asi sedmnáct let, nebyl jsem tam ještě dlouho, jen pár měsíců, zúčastnil jsem se ponejprv lovení. Dostal jsem úlohu, abych počítal vylovené ryby.

Počítám až do dvaceti. Tu mně nenapadlo, že se při počítání ryb dvacet jmenuje „mecítma“. Tak počítám: „Jednadvacet.“ Najednou dostanu vám takový pohlavek od baštýře a baštýř křičí mně do ucha: „Mecítma, mecítma, jedenamecítma.“

„Proč mě bijete, pantatínku?“ A baštýř na to: „Jeden mecítma a počítej dál dva mecítma, tři mecítma.“ Počítám tedy dál: „Jednadvacet, dvaadvacet,“ A zas vám dostanu pohlavek. Baštýř křičí: „Jeden a mecítma, dva mecítma.“ Už mně to bylo příliš mnoho. Povídám: „Ale pantatínku, dyť já tou řečí neumím mluvit.“ Pak se mně smáli celý týden. Naštěstí přišli baštýři a počítali a já pomáhal rybník zatahovat.“

„To bývalo veselo nejen na baštách,“ řekl štětický hajný, „ale i v hájnicích. Jako kupříkladu jednou v tálínské hájnici, když lovili Tálínský rybník. Páni baštýři se sjeli z celého okolí. Jinde dali si připravit něco k jídlu ve vsi v hostinci, ale z Tálína do hájnice je daleko. Šli tedy na hajnou.

„Hajná, zde máte kapra, uděláte nám ho namodro. „To se ví, dle libosti,“ odpověděla hajná. To bylo ráno. Při lovení člověk hezky vyhladoví a páni baštýři těšili se, až večer zasednou k jídlu.

„Myslím, abychom si dali udělat ještě jednoho kapra namodro,“ děl jeden z baštýřů. Dali si udělat ještě jednoho a povídali si, jak si pochutnají. Těšili se na kapra namodro.

Kdykoliv se objevila hajná, tázali se, jak ten kapr namodro pokračuje.

„Pochutnáte si,“ odpovídala hajná.

„Ať je tedy dobrý,“ povídají páni baštýři, „to víte, že to zadarmo nechcem.“

Konečně bylo večer po lovu. Hladoví šli páni baštýři do světnice a poslali si pro pivo.

„Tak hajná, teď toho kapra namodro!“

„Hajná, co tak dlouho s tím kaprem děláte?“

Konečně přišla hajná s velkou mísou a s kornoutkem. Z mísy se kouřilo. „Tak, pánové, zde je ten kapr namodro a kdyby některému z pánů byl málo modrý, račte si ho přimodřit, já jsem hloupá ženská a nevím, jak si to páni přejí,“ povídala hajná.

„Nešťastná osobo, vždyť jste dala do něho šmolku,“ naříkali baštýři a šli hladoví do vsi něco si dát upravit k jídlu.

A hajná potom říkala: „Velkým pánům se tak snadno každý nezavděčí.“

„Bývalo veselo a bývá ještě,“ pravil baštýř Jareš, „i při počítání ryb. Jednou však se mně to veselí nevyplatilo. Po skončeném počítání, bylo to v Kestřanech před vánoci, popili jsme si, jak to bývá zvykem. Pil jsem také, a když jsme se rozcházeli, nebyl jsem snad opilý, ale měl jsem, jak se říká, špičku. Tak jdu domů na ražickou baštu o půlnoci. Sněžilo tenkrát, vítr vál proti mně. Moje shrnovačky zapadaly do sněhu. Vítr dělal závěje, takže nebylo vidět, kde cesta, kde příkop. Všude bílo a stále sněžilo. Byl bych zmrzl. Chtěl jsem si odpočinout, horko mně bylo, poněvadž jsem měl těžký kožich, used jsem si tedy na malou stráň. Doma byla po mně sháňka a já zatím ve mrazu a chumelenici usnul. Nevím, jak se to stalo a náhle, jako když to na mne padne.

Najednou se probudím doma v posteli. Byl bych venku zmrz, kdyby nebylo Pinčla. Ten pes mne zvětřil už před Ražicemi. Štěkal, vyběh na hráz. Zas se vrátil, to dělal tak dlouho, až lidé vyšli a šli mne hledat a odnesli domů. První mne našel Pinčl. Zachránil mně život a chudák skončil smutně. Takový dobrý pes a chytila ho vzteklina. Jednou běhal za námi po celý den, každému lízal ruce, třel se kolem nás, skákal a vrtěl ohonem, zase se třel, lízal ruce a kňučel. Odpoledne jsme ho hledali a Pinčl nikde. Volali jsme ho a Pinčl nepřišel. Až k večeru ho čeledín našel zalezlého v koutě. Pinčl se nehýbal a byl celý chladný.

Mysleli jsme si, že pošel a čeledín ho vynesl na dvůr, že ho ráno zahrabem. Bylo nám tenkrát velmi líto toho psa. Ráno jdem se podívat na dvůr po Pinčlovi a Pinčl pryč. Obživ venku a utekl. Když pokousal tři psy, zastřelili ho písečtí myslivci. Měl vzteklinu.

Tonda Koštěl, špitálník ze Skočic, dal nám všem potom užívat chlebovou kůrku něčím jako inkoustem pokapanou, kterou jsme v neslané vodě vařili a odvar pili po devět dní. Také jsme nesměli po devět dní jist nic slaného. Samá neslaná jídla.“

„Koštěl byl doktor,“ pravil štětický hajný, „za nebožky kněžny Eleonory pokousal vzteklý pes knížecí lovecké psy. Zavolali Tondu Koštěla a on všechny psy vyléčil. Doktoři volali ho k soudu do Písku a chtěli z něho vytáhnout, jak léčí vzteklinu, „ale Koštěl nepověděl.“

„Měl povědět,“ ozval se řežabinský hajný, „takhle nikdo neměl z toho nic.“

„Prý mu to zakázal jeho otec, který mu to tajemství svěřil,“ řekl štětický hajný, „jeho otec za francouzských válek naučil se tomu někde ve Francii, když tam bojoval.“

„No, už abychom šli číhat na pytláky k Řežabineckému rybníku,“ přerušil hajný Jareš vypravování. „Již jde na desátou.“

Všichni se zvedli od stolu a vyšli do mlhavé podzimní noci, baštýř, hajný z Řežabineckého, ze Štětického a mládek Hynek z Kestřan.

 

II

Za ražického baštýře Jareše bylo nejvíc pytláků v Putimi, kteří kradli ryby brzy v tom, brzy v onom rybníku. A z těchto putimských pytláků nejproslulejší byla rodina Vejrů, skládající se z otce, syna a dcery.

Pokud se týče dcery Anny, prodávala tato pouze ryby nakradené bratrem nebo otcem.

Ve věku dvaceti let předčil Josef Vejr svého otce, když jednou udělal pokus vypustit Prkovský rybník. Vytáhl takzvané „čápy“, které brání, aby voda vytékala z rybníka do potrubí a pak v mělčinách nachytal celou nůši kaprů.

To byla metoda mladého Vejra. Starý Vejr obyčejně přidržoval se starých směrů, chytav ryby do „saků“.

„Dělá to menší hluk,“ odůvodňoval svou metodu, čemuž odporoval mladý, prodchnutý novými pokrokovými směry. „Ale nevynáší to tolik, jako rybníky vypouštět.“

Tím bývala často rodinná shoda porušena, neboť oba, mladý i starý, hájili urputně své směry a jednou dokonce se stalo, že mladý Vejr odstěhoval se k svému strýci Holoubkovi, který byl také pytlákem.

Ale ne nadlouho, i se strýcem se nepohodl pro svou metodu „vypouštět rybník“, neboť strýc Holoubek pravil: „Když se má krást, tak ať se krade pořádně, takové nové fortele nejsou pořádné a čestné. Podívej se, včera jsem na Ražickém do saků ulovil s kmotrem čtyři jikrnáče.“

I odstěhoval se mladý Vejr opět k svému otci. To bylo v době, kdy po Putimi kolovala písnička:

Mladej vejr Prkovskej

pouštěl v noci rybník...

která končila slokou:

a tak kluk zlodějská luka zaplavil,

až ražickej baštýř čápy zarazil.

Touto písničkou byl mladý Josef do duše uražen a zapřísáhl se, že se původci této písně pomstí.

Dějiny lidstva od nejstarších dob podávají nám hojnost dokladů, že vyskytovali se u různých národů a obcí zrádcové, kteří vedeni dílem pomstychtivostí, dílem touhou po slávě mrzce prozradili nepřátelům plány svých spoluobčanů a podobným zrádcem byl v Putimi i Josef Vejr, který když se dozvěděl, že strýc jeho, Holoubek, složil zmíněnou potupnou písničku, došel jednoho dne do Kestřan a tam vrchnímu porybnému oznámil, že Holoubek má v úmyslu následující sobotu krást ryby v Řežabineckém rybníku.

Vrchní porybný v Kestřanech byl starý muž, ale po celém kraji bylo o něm známo, že má rád děvčata, která jsou jen trochu hezká.

Jeho stará žena proto dávala při vybírání služek velký pozor. Která byla jen trochu hezká, tu nepřijala a tak všechny služky, které kdy sloužily u starého porybného, byly škaredé a proslulé svými nedostatky na kráse.

I hledal vrchní porybný náhradu ve vesnických děvčatech, k nemalé zlosti své ženy, která byla žárlivá na svého muže a stejně škaredá jako všechny služky, které u ní sloužily.

„Vy jste mladý Vejr,“ řekl, když mu Josef hlásil, že jeho strýc Holoubek půjde krást ryby do Řežabineckého rybníka, „a máte sestru jménem Annu.“

„Ano,“ odpověděl Josef.

„Má černé vlasy,“ pravil dále starý vrchní porybný, který znal všechna děvčata z okolí, „a vy jste vypustil Prkovský rybník.“

Do mladého Vejra jako kdyby hrom udeřil.

„Jen se přiznejte!“ přísným hlasem děl porybný, „na to je kriminál.“ Změnil tón a řekl důvěrně: „Nu, ale povězte mně teď pravdu. Kdo půjde ještě s vaším strýcem na ryby?“

„Táta,“ vyrazil ze sebe Josef, kterému před očima tancoval kriminál, četníci a v uších zněl refrén písničky „a tak kluk zlodějská luka zaplavil, až ražický baštýř čápy zarazil.“

„Tak i starý Vejr,“ odvětil porybný, „to mně sem musíte poslat Annu, abych to vyšetřil.“

Mladý Vejr nabyl opět chladnokrevnosti a řekl: „Ale prosím jich, neříkají, že já u nich byl.“

„Tak tedy pošlu pro Annu mládka,“ pravil vrchní porybný přívětivým hlasem, neboť již viděl před sebou Annu, kterou béře kolem pasu a štípá do tváře.

A poslal pro Annu mládka Hynka, který s Annou třikrát tancoval před nedávnou dobou na posvícení v Putimi, Štěticích a v Ražicích.

„Panenko,“ děl k Anně vrchní porybný, když ji mládek Hynek přivedl, „je to úřední záležitost, tak si sedla sem ke mně. Dozvěděl jsem se, že starý Vejr krade ryby. Nu, jen si sedla blíž. Tak jsem se to dozvěděl a člověk si myslí, někdy je lepší srovnat vše po dobrém. Nu, sedla si jen blíž ke mně. To ví, panenko, že jsem hodný člověk, ale povinnost je povinnost. Četník, kriminál a tak dále, ale srovnat se dá leccos.“

Starý vrchní porybný vzal při posledních slovech Annu kolem pasu jednou rukou a druhou ji štípl do tváře. Usmíval se přitom líbezně. „Dala mně hubičku,“ zašeptal.

Anna se rozzlobila a vyskočila. „Líbají si svou panímámu, dědku,“ řekla, „ještě jen jednou kdyby se odvážili, tak to řeknu hned jejich ženě. Spánembohem.“ Vyběhla ze světnice, celá rozpálená hněvem.

„Aninko,“ volal za ní mládek, stojící na hrázi, „neběžte tolik, já vás doprovodím, copak se vám stalo?“

A šel Annu doprovodit až do Putimi a když se loučil, řekl: „Nebojte se, vím, že se bude mstít náš starý, ale nějak to spravím.“

Starý vrchní porybný se vskutku mstil. Dal vědět baštýři Jarešovi, že v sobotu chtějí krást ryby v Řežabineckém, aby tedy přísně zakročil. Mládka Hynka poslal ražickému baštýři na pomoc.

Jak vyšli baštýř Jareš, hajný z Řežabince, hajný ze Štětic a Hynek z Kestřan do tmavé podzimní noci, napomenul je baštýř: „Jen tiše, ať z vás nikdo nemluví.“

Výprava kráčela po lukách, přeskakovala strouhy, kráčela mezi polmi, po vozové cestě. Kráčeli jistě, ačkoliv na krok nebylo vidět. Jistě a tiše, že bylo slyšet, jak ve stokách hrčí voda a někde v dáli na silnici jak haraší formanský vůz.

Tma byla taková, že ačkoliv kráčeli jeden za druhým, jeden druhého neviděl.

Tak šli tři čtvrtě hodiny, až přišli na hráz Řežabineckého rybníka.

Ještě než přišli na hráz, slyšeli podezřelé šplouchání vody, šplouchání nepřetržité, zcela se lišící od ojedinělých pleskotů vyhazujících se kaprů. Podezřelé šplíchání a šumot nepřestával a zněl nyní určitěji z druhé strany rybníku.

„Tedy se nemýlil vrchní porybný,“ mysleli si všichni. „Máme je,“ říkal si mládek Hynek, vzpomínaje si na Annu. Na hrázi se rozdělili. Chtěli pytláky obejít.

„Jen tiše,“ šeptal jim baštýř do ucha, „a ty, Hynku, jdi druhou stranou kolem hráze.“

A zas tiše obcházeli nic netušící pytláky, když vtom náhle tichou mlhavou nocí zazněl výkřik: „Lidičky, pomoc, já jsem ve vodě!“

Byl to hlas Hynkův, mládka z Kestřan, který měl za následek že na druhém konci hráze ozval se rozzlobený hlas štětického hajného: „Osle, tak aspoň drž hubu!“

A jiný následek toho byl, že podezřelé šplouchání vody přestalo a ještě jiný, že když starý Vejr s Holoubkem klusali oklikami o lukách do Putimi s prázdnými saky, pochvalovali si: „Dobře, že ten osel spad do vody.“

Mládku Hynku z kestřanské bašty, pamatuj, že nikdo není prorokem ve vlasti, zejména když lidé o něm nevědí...

Na obou stranách zůstal jsi oslem.

 

III

O správci Behaltovi

Po odstoupení dobrého správce přišel do Protivína na knížecí panství správce Behalt, Němec, který sice již se naučil česky, ale přece nedal si ujíti příležitost, aby v český hovor nekladl německou větu: „Himmel Herrgott!“

Postava správce Behalta byla zajímavá tím, že kamkoliv přišel, objevila se ve dveřích napřed jeho vesta a potom teprv jeho obličej, neboť měl břicho ohromného rozměru, které mohlo se podobat mnohým kulatým předmětům, jen ne lidskému břichu, má-li být pravdou věta, že člověk jest nejdokonalejším tvorem na zemi.

Jest dost smutné, že líčí-li se postava správce Behalta, líčí se na předním místě tato část jeho těla, ale jest nutné ji líčit, poněvadž za dobu jeho života a po celý čas, kdy byl správcem v Protivíně, hrála nejdůležitější úlohu.

I jeho žaludeční orgány byly v pořádku, jak se samo sebou rozumí, a hrály též důležitou úlohu v jeho životě. Pan správce Behalt, možno říct, celý svůj život projedl a jsem přesvědčen, že i ve spaní zdálo se mu, že sedí za stolem pokrytým jídly a měl-li špatné sny, jistě se mu zdálo, že na českou zem přišel hlad.

Někteří správcové mají zvyk, že hledí získati si jmění po dobu svého správcování, ostatní životní otázky nechávají stranou, ale pan Behalt po dobu svého správcování hleděl si nahromadit jistě též jmění, ale též chtěl rozšířit objem svého břicha.

Někdo má různé libůstky, jako kupříkladu předešlý správce, který se zálibou vzpomínal na léta, strávená na vojně a mluvil o tom, kamkoliv přišel: „Inu, tenkrát... Náš hejtman... A takových bylo víc... Celá kumpanie stojí jako na vartě... Mrkne okem... Ale teď vojna...“

Správce Behalt, kamkoliv přišel do společnosti, mluvil: „A vy říkáte, že podpouška z husy... Co? Křehká pečeně husí... Ano! To jest nejlepší... Co svíčková s knedlíkem? Skopová pečeně, pane, to je něco, ale musí plavat v omáčce.“

Dovedu si ho zcela dobře představit z vypravování nebožtíka děda, když odněkud ujížděl ve svém kočáře domů, spokojený, že mu pomohli do kočáru, který byl zvláště pro něho stavěn, nadšený dobrým obědem, jak si hladí vestu, poklepává a říká si: „Nu, chvála pánubohu, dejte císaři, co jest císařovo.“

Jak přitom spokojeně oddychuje a funí, až kočí, který nového správce dobře dosud nezná, se na kozlíku ohlíží, mysle, že mu správce chce dát pokyn, má-li zabočit nalevo či napravo.

Dále si představuji, jak po hodině jízdy pan správce stává se neklidným, neboť počíná opět pociťovati hlad a jak opět si hladí vestu a mluví tentokráte otcovským tónem pro sebe: „Jen se upokoj, budem hned doma.“ Další jízda potom provázena jest vzdechy: „Och, je to hrůza, když má člověk stále hlad.“

Měl vskutku stále hlad správce Behalt, který se probouzel v něm i za noci ve spaní, deset minut po snídaní, za chvíli po dobrém obědě, po večeři, krátce řečeno takového správce ještě nikdy v Protivíně nebylo, tak tlustého a tak stále hladového, který když dával po svém nastoupení oběd úředníkům protivínského panství, snědl při něm celou husu, dvě slepice a po odchodu hostí řekl ženě: „Naponejprv nemohl jsem mnoho jíst, každý z těch lidí prohlíží si mne. Člověk se musí mírnit. Ostatně si to vynahradím jinak.“

A vynahradil si to jinak tím, že jezdil po baštách panství.

Baštýřky protivínského panství měly zvyk, že nosívaly do kuchyně správců husy, slepice, kachny, vejce, máslo a různé potřeby. Byl to zvyk neznámého původu, který všechny baštýřky dodržely, až na baštýřku Jarešovou z Ražic.

Bylo to jakési uplácení správců, které mohlo vyplývat z nedobrého svědomí baštýřů, neboť baštýř Jareš říkával: „Kdo slouží poctivě, nemusí nic nosit. Takový správce, který má šestkrát tolik příjmů jako já, je stejně služebník knížecí a proč bych měl já mu něco dávat, když mám šestkrát míň než on a konám poctivě a řádně službu.“

A baštýřka Jarešová nikdy, za kteréhokoliv správce nenesla ničeho do jejich kuchyně.

Tak bylo teď za nového správce Behalta, který aby ukonejšil stálý svůj hlad, první dobou pod záminkou, že musí baštýře osobně seznat, jezdil po baštách, dával se uctívat a později pod záminkou, že dohlíží, zda baštýři správně konají své povinnosti, opět jezdil a jedl.

Baštýřky hostily pana správce, který když se najedl a dal obratně při jídle najevo, že by neškodilo, kdyby nějakou tu drůbež mohl přivézt s sebou domů, jel o kousek dál na jinou baštu, kde opět jedl a kde baštýřky snášely jídla a před odjezdem drůbež dávaly též do kočáru.

Behalt těšil se však nejvíc, až přijede na ražickou baštu, neboť slyšel vypravovat všude na baštách, jak dobře umí baštýřka Jarešová vařit. Zejména vypravovalo se, jak zná výborně upravovat zvěřinu, což nadchlo velmi pana správce. I o skopové pečeni byla řeč, která zdála se snad býti správci nejkrásnější básní, ovšem když správce vůbec někdy nějakou četl.

Neotálel tedy s návštěvou ražické bašty. Dal zapřáhnout kočár, ke kterému dal přidělat po svém nastoupení v úřad na zadní část jakýsi kufr, do kterého kočí uschovával darované poživatiny a jel, těše se velmi na stravu připravenou na uvítanou ražickou baštýřkou.

Uvítání s baštýřem Jarešem bylo zcela úřední. Baštýř Jareš neukláněl se příliš, podobně i baštýřka.

„Přijel jsem,“ pravil správce, když si usedl na židli, kterou dříve bystře prohlédl, zda vydrží tlak jeho těla, „abych se s vámi seznámil a vás osobně seznal.“

„Nepřáli by si, pane správče, zatím něco k jídlu?“ tázala se baštýřka.

„Nu, hm, něco k jídlu, nu, abych řek, nepohrdnu,“ odpověděl hladově, dívaje se se zalíbením oknem ven, kde procházely se husy, kachny a různá drůbež, počínaje s chocholatými slepicemi a konče perličkami, které správce také velmi rád jedl.

„Vy máte drůbeže, husí a kachen,“ jako v zadumání promluvil k baštýři, „já velmi rád dobrou husí pečínku. Slyšel jsem, že připravujete výbornou zvěřinu. Ach, tam vidím perličky. Ty velmi rád jím s nudlemi. Vůbec slepice jako slepice.“

„Jen pomalu,“ myslel si baštýř a poslouchal dál řeč tlustého správce:

„Na tom panství, kde dřív jsem správcoval, tam chovali šafáři také perličky, husy, kachny, drůbež všeho druhu. Přijedu někam. Pohostili mne a když jedu domů, kočí povídá: „Urozený pane, nemohu ani dobře sedět na kozlíku, tak jsem obložen husami, kachnami, to prý urozené milostpaní správcové posílají do kuchyně. A samy ještě šafářky leccos nosily. Ovšem že člověk zas si řekl: ‚Budeš také uznalým.‘ A tak jsem nikoho zbytečně netýral. A měl jste vidět, jak mne měli rádi.“

„Aha,“ myslel si baštýř Jareš, „mne tak snadno nechytíš,“ a poslouchal dál řeč pana správce, který mluvil sladkým hlasem, jako když někdo vzpomíná na krásné okamžiky:

„A když jsem někam přijel, hned se mne ptali: Co ráčejí jíst nejraději? To a to, odpovím a za nějaký čas přinášejí na stůl, o čem jsem mluvil.“

Pan správce klepl se přes břicho a povzdychl: „Nutili mne, abych si stále bral. Přejím se, odpovídal jsem. A věřte, vestu jsem si často musel povolit a když odjíždím, zas vám do kočáru dali pro kuchyni věcí.“

„V Kestřanech jsem slyšel,“ pokračoval po malé chvíli, „že vaše žena zná připravit skopové nadivoko tak dobré jako málokdo.“

Opět se zamlčel a hladě si vestu řekl: „Skopové nadivoko jest mou pochoutkou, ovšem že musí člověk napřed říct. Doma řeknu kupříkladu: Chtěl bych skopové nadivoko. A za týden mám výborné skopové.“

„Selata nemáte?“ pravil náhle, „máte-li, mohli byste nějaké prodat nám do kuchyně. Selata velmi rád. Dívá-li se člověk na krásně upečené sele, tu, abych tak řek, vše v člověku radostí hraje. Povím vám něco. Na panství, kde jsem správcoval, řekl jsem jednou, jako teď vám, jednomu šafáři: Mohl byste mně prodat nějaké sele? Nemohu, urozený pane, odpověděl šafář a zamluvil to nějak. A za několik dní přijde sám do kuchyně a přinese dvě selátka. I vy šelmo, smál jsem se, vždyť jste říkal, že nemůžete prodat, copak stojí? A víte, co řekl? Pro urozeného pana správce nic.“

Správce Behalt očekával, že se baštýř Jareš bude smát, ale nestalo se tak.

Baštýř Jareš pravil: „Ráčejí dovolit, pane správče, neprohlédnou si baštu? Je třeba opravy.“

„Až někdy jindy,“ odpověděl správce a mluvil dál líbezným hlasem. „Ani zde na panství není zle, baštýři jsou uznalí, jak myslím.“

„Vykonávají své povinnosti,“ řekl baštýř Jareš.

Vtom přišla již baštýřka a před pana správce postavila smažené kuře a láhev piva.

„Dobře to začíná,“ myslel si správce pojídaje kuře, smažené kuře vzbudí chuť k jídlu, je to sice divné, že před ostatními jídly podávají kuře, ale snad jest to zvyk.“

Když snědl kuře a vypil láhev piva, odnesli prázdný talíř, láhev a uklidili se stolu.

„Budou asi měnit ubrus,“ myslel si správce, hladě si vestu, „dle toho kuřete jest baštýřka vskutku dobrou kuchařkou, mohu se těšit na ostatní.“

Kdyby se byl těšil až do večera, těšil by se nadarmo, neboť seděl už další půl hodiny za prázdným stolem a dosud stůl se poznovu nepokrýval. „Nemají hotovo,“ usoudil a přerušil půlhodinové ticho slovy: „Kuře bylo výborné.“

„Dali, co měli,“ odpověděl baštýř Jareš, „ale dali od srdce. Já kupříkladu ani o takové kuře nedbám. Mně je milejší uzené s hrachem a se zelím, které budeme mít dnes k obědu. Kdyby snad ráčili počkat na náš prostý oběd. Já teď musím se podívat, zda sekáči dobře kosí. Kdyby snad ráčili jít se mnou...“

„Uzené s hrachem,“ vypravil ze sebe užaslý pan správce a tento - myslel - Nu, když máte práci… Vzpomínám, že musím ještě někam se podívat.“

Ani nepozdravil a vyšel ven. Když vlezl do kočáru a byl kousek za baštou, řekl kočímu: „Volešníku, nedala ti baštýřka nic s sebou pro kuchyni?“

„Nedala,“ odpověděl Volešník, „kam poroučíte, milostpane?“

„Na sudoměřskou baštu,“ poroučel správce, dívaje se do poznámek, kde si napsal včera: „Sudoměř, tři kachny do kuchyně.“

A dnes napsal nyní do poznámek: „Ražická bašta, baštýř rebelant.“ Tato stručná poznámka znamenala: „Počkej, já tě naučím podle noty.“

Správce Behalt byl rozzloben, poněvadž něco podobného se mu dosud nepřihodilo. „Já ti dám opravy,“ mluvil k sobě, vzpomínaje na slova baštýře: „Neráčejí si prohlédnout baštu? Jest třeba oprav.“

„Jedno smažené kuře a láhev piva a ani mně neříkali urozený pane! Třeba prý oprav! Naučím tě, co jsem já! Takhle malý jsi proti mně. Však se opět brzo uvidíme!“

A správce Behalt přijel za týden opět a od té doby jezdil na ražickou baštu každou chvíli, překvapoval baštýře svými návštěvami dopoledními, odpoledními a vždy shledával něco, co se mu nelíbilo.

„Rozhodně vám zakazuji držet si husy a drůbež,“ řekl jednoho dne při své návštěvě, „dělají velkou škodu.“

„Ráčejí dovolit,“ odpověděl baštýř, „kníže pán dovolil, že si mohu chovat a pokud se týče škody, dělaly by škodu jen na mé louce, kterou mám deputátní a od toho mám pasáka, aby je hlídal.“

„Dělají škody na poli,“ pravil tlustý správce.

„Pole náleží sedlákům,“ odvětil baštýř, „a udělaly-li by nějaké škody, spravím si to se sedláky.“

„Žerou ryby a potěr,“ chytal se správce posledního důvodu, dle jeho mínění nepřekonatelného.

„Ráčejí dovolit, husy nežerou ryby a potěr, taky jsem je neučil,“ pravil baštýř.

Při jiné návštěvě a prohlídce zpozoroval správce stohy vedle bašty: „To jste jako statkář,“ usmál se jizlivě. Vůbec hleděl se mstít jakýmkoliv způsobem. Brzy zakazoval to, brzy ono, čekaje, že baštýř konečně přece pošle něco do kuchyně. Ale nestalo se tak. Paní správcová říkala: „Všechny baštýřky znám, jen ražickou neznám.“

A správce opětně a opětně jezdíval na ražickou baštu, vyhledávaje kde mohl nějakou příležitost, aby se mohl pomstít.

A jednoho dne roznesla se po baštách protivínského panství zvěst, že správce umřel a baštýři mají jít správci na pohřeb.

Božovský baštýř, když se vrátil z pohřbu, vyprávěl o něm doma: „Takový pohřeb už dlouho nebyl. Všichni úředníci, ředitel, baštýři, šafáři, hajní, zkrátka hlava na hlavě. A lidu plno. To víte, není ani půl roku správcem a umře. Podle zvyku měli jsme my baštýři nést rakev. Ale stalo se něco, co hned se tak brzo nestane. Nebožtík správce byl, jak víte, tlustý člověk a pro tu tloušťku on vám v rakvi puk. A rakev to promáčelo a že to nevonělo, samo sebou se rozumí. Nikdo nechtěl rakev vzíti na rameno. Až baštýř Jareš povídá ke mně: „Josefe, my ho vezmem na rameno.“ A odnesli jsme ho. Ostatním to bylo divné a říkali: „Vida baštýře Jareše. Správce mu nemohl přijít na jméno a stále byli spolu na štíru a on tak pěkně se zachoval.“

O podivném pohřbu dlouho se ještě mluvilo po celém kraji, až jiná událost zatlačila úplně do pozadí vypravování o správci Behaltovi.

 

IV

Jiná událost

O této se dozvěděli na protivínském panství následovně. Řiditel panství zmínil se o tom úředníkům, úředníci svým manželkám, manželky svým známým paničkám v Protivíně a ty zas jiným, až konečně se to rozneslo do vsí a na bašty.

Taková věc nevídaná a neslýchaná stala se panu řiditeli, který po knížeti pánu jest hlavní osobou a stala se takto:

Řiditel protivínského panství vydal se po baštách za účelem revize a obhlídky právě několik dní po velkých podzimních deštích.

V krajině, kde jsou rybníky, doba dešťů přináší baštýřům mnoho práce. Stále chodit po hrázi v dešti, dívat se, jak voda stoupá, zda čápy jsou dobře vytaženy, aby přebytečná voda mohla unikat potrubím na luka. Zda někde snad voda neuniká skrz hráz, čili, jak se říká, zda hráz neteče.

Chraň bůh, aby hráz tekla. Spousta vody vymele kámen, uniká malým otvorem, který počíná se rozšiřovat, ohromný tlak vody tlačí na otvor, vymílá druhý kámen, ničí vazivo hráze a vše tak klidně, beze všeho hluku, aniž by snad vlny bily a hladina rybníku se otřásala.

Pozorujte rybník. Jen déšť dělá malá kola na hladinu, která jemně syčí a najednou vytryskne z hráze proud vody, malý proud, který se stává větší a již jest zle.

Nevidět ten proud, za chvíli hráz počne se trhat. Velké kameny obrostlé travou počnou jako na dané znamení vylézat z hráze, hráz se otřásá a již valí se proudy vody, zpěněné, unášející s sebou kameny, trávníky z hráze, hlínu, síla celého rybníka, zdá se, že jest soustředěna zde v tom stále se rozšiřujícím otvoru, rozšiřujícím se s hroznou rychlostí, za strašného řevu vody, té hrozné síly, která nedlouho předtím ještě klidně stála a jejíž hučící kalné proudy unikají nyní dolů na luka, ničíce vše, co přijde jim v cestu.

Zdá se být napohled pěkné a spokojené živobytí takového baštýře, ale vskutku jest to jen řada starostí. Stále prohlížet hráze, zda kameny dobře jsou zasazeny, zda nikde není hráz již vymletá. A přijdou-li deště a voda v rybníku stoupá, dávat bedlivý pozor, zdali někde neobjevuje se pramének, vyrážející z hráze. Pak jest hlavní věcí neztratit rozvahu. Otvor po obou stranách hlínou zaházet a upevnit, vše provést rychle, poněvadž je-li větší otvor, nezastaví nikdo proudy vody, i kdyby kolik vozů hlíny hodil před otvor do rybníka.

Když nyní přišla doba dešťů a hladina rybníku stoupla, baštýř Jareš po celé noci dohlížel bedlivě na hráz, zkoumal stav vody, dával čápy vytáhnout, aby voda odtékala.

Stav hráze Ražického rybníku byl dobrý, ale jest třeba dáti vždy pozor. Voda nyní byla sice větší, ale odtékala potrubím a když ještě více stoupla, dal baštýř hradidla výše vytáhnout a voda tekla potrubím na luka pod hrází, kde zaplavila trávu.

Deště přestaly. Hladina rybníku byla opět v obyčejné výši, čápy byly zaraženy, hráz již uschla, jen tráva pod hrází, která při dešti ležela pod vodou, byla schýlena a znamením, že byla větší voda.

A v tu dobu přijel na revizi řiditel panství na ražickou baštu. Prohlédl záznamy a šel podívat se na hráz, provázen baštýřem.

Řiditel všiml si, že tráva pod hrází leží a jest pokryta bahnem. „Hráz tekla,“ prohlásil, „to jsou divné pořádky.“

„Ráčejí dovolit,“ odpověděl baštýř Jareš, „hráz netekla, ráčejí se podívat.“

„Tekla,“ odvětil řiditel. „Jsem snad slepý? Což nevidím, že tráva leží?“

„Ráčejí ale uvážit,“ pravil na to baštýř, „hráz netekla nikdy, co jsem ve službě.“

„Když tekla,“ řekl řiditel. „Vidím, že tráva je plna bahna.“

Baštýř Jareš se počínal zlobit: „Ráčejí uvážit, že já snad vím, zda hráz tekla, nebo ne. Tráva leží, poněvadž byla velká voda a voda z potrubí zaplavila louku.“

„Hráz musela téci!“ rozhodným hlasem pronesl řiditel, který mnoho tomu nerozuměl.

Baštýř Jareš se již opravdu rozzlobil. „Ale já říkám, že hráz netekla. Podívají se na hráz. Na kamenech by muselo býti znát, zda hráz tekla. Na hrázi záleží, aby bylo vidět, zda tekla nebo ne a ne na trávě.“

Za této řeči octli se na hrázi nad stavidly a řiditel, dívaje se do černé tůně vodní, opakoval: „Já ale tvrdím, že hráz tekla.“

Tato tvrdošíjnost rozzlobila baštýře Jareše, že hněvivě vykřikl: „Jak to ještě jednou řeknou, tak jich hodím dolů do vody!“

Řiditel zbledl, odskočil od hráze a zakoktal: „Nu, není tak zle, já se jen ptám, já mám rád pořádek.“ A dodal jako mimochodem: „Kolikpak dní pršelo?“

„Tři dny za sebou,“ odvětil baštýř.

„Tři dny, hm, to je doba,“ řekl řiditel, seskakuje z hráze. „Myslím, že jsem již vše viděl.“

Baštýřka Jarešová, která s ustrnutím naslouchala na dvoře jejich hádce, podívala se, když vrátili se do bašty, zcela klidně, jako by se nic nebylo stalo.

Od té doby řiditel při svých návštěvách na ražické baště tvářil se co nejroztomileji, nedávaje znát, že by se snad na baštýře hněval, neboť měl strach. Zmínil se však o tom úředníkům, úředníci svým manželkám, manželky známým paničkám atd., až po celém kraji rozneslo se, že ražický baštýř chtěl hodit pana řiditele do vody a každý říkal: „Ale neříkejte o tom nikomu.“

 

V

O dutém dubu na hrázi bašty

Na konci hráze rozpínaly se jeho větve z jedné strany nad hladinou vodní a z druhé nad louku pod hrází.

Vycházelo-li slunce nebo zapadalo, vždy vidělo ho pnout se vzhůru, ačkoliv byl velmi starý a dutý. Pět mužů ho nemohlo obejmout a do jeho dutiny mohly se schovat dvě osoby. V jeho koruně bylo mnoho hnízd ptačích, vrabčích, pěnkav a nahoře na vrcholku měl své hnízdo čáp. V dutině sídlel netopýr a celá společnost od jara do podzimu pištěla a křičela na jeho větvích, vychovávala svá mláďata a on byl útulkem mnoha jejich pokolení. Z jeho kůry vyrážely stále mladé větve a jeho kořeny prostupovaly hráz.

Byl na něho z bašty krásný pohled. Vyšel-li kdo za večera ze stavení, viděl, jak ptactvo poletuje kolem jeho větví, zelené listy dubu měly v zapadajícím slunci růžový nádech a dub vrhal dlouhé stíny přes celou hráz, jeho stín poskakoval na vodě rybníku a starý dub zářil v odrazu zapadajícího slunce.

A v zimě zas pokryt sněhem, který se zachytil na jeho větvích a v rozsedlinách kůry, vypadal neméně půvabně. Černá kůra odrážela se od bílého prostředí a protiva barev příjemně působila na oko, právě tak jako na jaře zeleň jeho větví a na podzim všemožné stíny odumírajícího listí.

Sloužil za úkryt při vyčíhávání pytláků, byl jakousi operační základnou, odkudž z jeho dutiny bylo možno přehlídnout celý povrch rybníka.

Sloužil také za úkryt při lovu divokých kachen a potáplic, které mistrně střílel ražický baštýř, když se vynořily z vody.

Tento starý dub, stojící zde jako stráž sta let od založení tohoto rybníku, pamatoval robotu na panských polích, v nepokojných časech viděl různé tlupy vojenské, táhnoucí po silnici od Protivína k Písku, jako francouzské vojáky, o jejichž vpádu do této krajiny pěla lidová píseň, bohužel již skoro zapomenutá a ztracená, která končila refrénem: „Nuzá, nuzá, oni tom, oni tom,“ což měla být francouzská věta, špatně zachycená z písně francouzských vojáků: „Nous sommes, nous sommes les honnétes hommes.“

Kolik generací ptačích již vychoval na svých větvích, kolikrát viděl lovit rybník a stál stále klidně, mohutný ve své síle, vichřice narážely často na jeho kmen, starý dub se nepoddal a ačkoliv uvnitř trouchnivěl, z jeho kmene vyrážely stále nové a nové haluze.

Až jednou v parném létě blesk rázem zničil jeho staletý život a s ním život čápa, hnízdícího na vrcholku a mnohých ptáků skrytých v jeho větvích.

Náhle se zablesklo, hrom zarachotil a když obyvatelé bašty, uděšeni blízkým úderem blesku, vyběhli na hráz, spatřili, jak starý dub leží přes hráz zlomen a horní jeho část s korunou leží ve vodě rybníku.

Hezkou chvíli trvalo, nežli upokojili malou dceru baštýře, která plakala žalostí nad koncem starého dubu. Všem bylo ho líto.

„Zítra musíme ho rozřezat na dříví,“ řekl baštýř.

„Že ho blesk zničil, to neznamená nic dobrého,“ prohodila baštýřka.

„Pošlu zítra pro starého Hajdu do Putimě,“ pravil baštýř, „ať pomůže nám pilou rozřezat kmen na dříví.“

Toho večera bylo smutně na baště. Všichni pociťovali, že ztratili něco, co bylo pro všechny milé.

Druhého dne šel čeledín Matěj do Putimě pro starého Hajdu, který přišel se ženou. Starý Hajda byl chudák, živící se se ženou pomáháním a podělkováním po okolí. Tak piloval nahoře kmen starého dubu, při čemž mu jeho žena pomáhala, usekával sekyrkou větve, a oba nepromluvili po celý čas ani slova.

Když pak přišli v poledne na baštu, aby obědvali a odpočinuli si, obrátil se náhle starý Hajda ve světnici k baštýřce: „Věříte, panímámo, že je mně, jako bych řezal do vlastního těla?“

Hajdová položila lžíci podle mísy a slzy jí stály v očích.

„Nu, proč pláčete?“ divila se baštýřka.

„Věříte, panímámo,“ ozval se starý Hajda, „že kdybych se nestyděl, že bych taky plakal.“

„Dyž si vzpomenu, panímámo,“ vzlykala Hajdová, „že jsem se v tom dubu před třiceti lety ponejprv seznámila se starým.“

„To jsem byl mladej a nevěděl jsem, že se budu muset na starý kolena tak protloukat,“ vzdychal Hajda, „šel jsem tenkrát po hrázi...“

„Najednou se spustily kroupy,“ vzlykala Hajdová.

„Tak jsem se do něho schoval,“ vykládal Hajda.

„A já šla tenkrát také za chvíli přes hráz,“ pravila Hajdová, „a když se ty kroupy spustily, nevěděla jsem, kam se mám schovat, tak běžím a vlezla jsem za chvíli také do dubu.“

„No a tak jsme se tam seznámili,“ vzdychal Hajda, „a teď ten dub řežem, tak nám to přišlo líto, když si vzpomenem, jak jsme byli tenkrát mladí a co všechno už jsme od té doby zkusili...“

Starým dubem topilo se na baště celou zimu.

A vypravování o něm nebylo by celé, kdyby se nedodalo, že na jaře z jednoho jeho kořene, který prostupoval hráz, vypučela malá větvička budoucího doubku.

 

VI

Čeledín Matěj

Měl v Maleticích nevlastního otce, který ho velmi týral. Matka mu zemřela velmi záhy a Matěj ve věku deseti let utekl z domova a přišel na ražickou baštu.

„Do rána tě zde necháme,“ řekla malému uprchlíkovi baštýřka, „a ráno pošleme pro tátu, aby si tě odved.“

Když poslali pro Matějova otce, dal ten vzkázat: „Jestli si kluka chcete nechat, do smrti vám to nezapomenu, poněvadž kluk je tak žravej, že by mne sněd i s celou chalupou, jestli ale kluka přivedete, tak ho seřežu, až bude modrej.“

Tak se tedy stalo, že Matěj zůstal na ražické baště za pasáka. Pásl husy, dobytek, sílil a stále jevil větší chtivost po jídle.

Při pasení pak bavil se tím, že učil svěřené stádo různým kouskům. Housery naučil přepadat chodce, štípat zobáky a tlouct křídly, malého kozlíka naučil neznámé lidi trkat rohy. Také nebylo nic jiného slyšet na pastvě jen Matějův hlas: „Pozor, houser, hop!“ „Kozlíku, buc!“

Naučil mladého býčka vyskakovat proti lidem, až ten jednou prohnal heřmanského starostu na půl hodiny cesty.

Matěje bylo vidět, jak stále zápasí se svými chovanci a učí je útokům. Vracel se z pastvy poštípán housery, potlučen kozlem a býčkem, unavený zápasem a hladový. Pak jedl za dva, nevybíraje v jídlech. Snědl všechny zbytky a ještě chtěl jíst. Pil vejce vnikaje do kurníků, vnikal do komory a tam řádil, nedbaje, co bude potom následovat. A čím více rostl, tím větší byla jeho chuť k jídlu. Zastával však dobře všechny své povinnosti a když v pozdějších letech byl povýšen za čeledína, nebylo spolehlivějšího nad něho.

Maje bystřejší rozum, pozoroval bedlivě okolí a přišel k náhledu, veden jsa svou chtivostí po jídle, že kolem něho nachází se mnoho věcí, které by šlo též upravit za pokrm. Chytal pěnkavy a vrabce a pekl si je. Pak pozoroval život na lukách a chytal krtky, které si smažil. A konečně vrátil se jednou s šátkem plným ježků. „Tohle také zkusím, panímámo,“ řekl baštýřce, „snad to bude také dobré jídlo. Takový ježek nic zlýho nežere. Je to čistý zvíře, panímámo, já to stáhnu na dvoře.“

A večer pekl si stažené ježky, přikusuje k nim velké krajíce chleba.

„Potvory mne popíchaly,“ vykládal horlivě, pohroužen do nového jídla.

„Matěji, vždyť si tě žádná nevezme,“ odplivl si baštýř, „která by ti dala hubičku, když jíš ježky?“

„Nešť,“ odpověděl Matěj, rozkrajuje pečeni svalnatou rukou, „já myslím, že by byli lepší, kdybych je upek na sádle.“

„Zaplať pánbůh,“ pochvaloval si, když dojedl, „kdo by řek, že takový zvíře má tak dobrý maso. Že jsem to neudělal už dřív.“

Od té doby Matěj chytal ježky a došel k náhledu, že ježkové s prasečími rypáčky jsou mnohem chutnější, než s rypáčky psími.

„Jež chutná lepší než ježice,“ vykládal, „a mladé ježe, to je ze všech nejlepší.“

Jednou přišel Matěje navštívit jeho nevlastní otec. Byla to řídká návštěva, poněvadž nevlastní otec Matějův přišel se na něho podívat jednou za pět let.

Bylo to za nedělního odpůldne, když Matěj vrátil se ze své výpravy na ježky a spatřil ve světnici sedět svého nevlastního otce.

Baštýř s baštýřkou odešli někam do vsi a Matěj byl pánem celého stavení.

„Jak se máte, táto?“ tázal se vlídně Matěj, když políbil otčíma na oholenou tvář.

„Tak pomalu, Matěji,“ odpověděl otčím, „nu, a ty děláš dobrotu?“

„I dělám, táto,“ řekl Matěj.

„Když jsem tě viděl, Matěji,“ pravil chalupník, „tak zas mohu jít.“

„Ale co byste šel, táto,“ řekl Matěj, „beztoho máte hlad, já vám něco udělám, co jste nikdy nejed.“

„A co to bude?“

„To uvidíte, táto,“ odpověděl čeledín, „to si pochutnáte, za to vám ručím. Tak, teď to musím dát pect.“

Matěj zmizel a vrátil se za hezkou chvíli. „To víte, táto, že vás nemohu jen tak pustit od sebe,“ pravil, „beztoho vás vidím jednou za pět let. Já už, táto, na to zapomněl, že jste mě tlouk a že jsem od vás musel utect, když jsem byl mladej.“

„To nech stranou,“ řekl otčím, „tys byl, Matěji, tenkrát moc žravej kluk, jednou jsi si upek dvě kuřata.“

„Tenkrát jsem nevěděl,“ pravil Matěj, „že jsou ještě lepší věci a dyť vy jste se mě, táto, dost natrápil hladem. A nechme toho, dnes si, táto, pochutnáte.“

Matěj odešel do kuchyně, odkud ozval se za chvíli sykot a do světnice vnikla příjemná vůně.

„Co ten kluk asi splašil?“ myslel si chalupník. „Voní to dobře. Všichni jsou pryč a kluk dělá hospodáře. Ale je to od něho hezká věc, že kluk zapomněl, jak jsem ho tlouk.“

Matěj vracel se k otčímovi, pohovořil s ním vždy chvíli a pak zase vracel se do kuchyně, odkud vnikala sem větší a větší vůně.

„Tak, tady to nesu, táto,“ řekl Matěj, nesa talíř před nevlastního otce a bochník chleba, „už jsem vám to rozkrájel.“

Otčím pustil se do libě vonící pečínky. „To je zvláštní jídlo,“ pochvaloval si, „má to tak malý kůstky.“

„Nechytil jsi, Matěji, mladého zajíčka?“ tázal se.

„Ale kdepak, táto,“ smál se Matěj.

„Tak je to nějaký mladý pták,“ usuzoval otčím. „Má to takové malé kůstičky, ale je to dobrá věc.“

„A nechtěl byste, táto, ještě kousek?“ tázal se Matěj.

„Nu, když máš, Matěji, ještě kousek,“ rozhodl chalupník, když dojedl.

Matěj přinesl novou porci a klada ji před otčíma, řekl: „Teď vám to nesu i s hlavou, táto, snad poznáte, co to je.“

Chalupník bedlivě rozbíral neznámou pečeni nožem a pak prohlásil: „Má to takový divný zobák.“

„Ale kde, táto,“ smál se Matěj, „cožpak u vás v Maleticích nejsou ježkové?“

„Jak to, ježkové?“ tázal se udiveně otčím.

„Nu, ježkové, jako tady na talíři,“ odpověděl Matěj.

„Pět ran Krista Pána, kluku, snads mně nedal ježky?“

„Což vám nechutnají?“ pravil udiveně čeledín, „dyť jste je prvně slup, jako když se zapráší...“

Otčím Matějův vstal od stolu, nasadil si čepici na hlavu a bez slova opustil svého hostitele, jda na dvůr a ze dvora na cestu k Maleticům.

Když překvapený Matěj dojedl nedotknutou druhou porci a vyšel na hráz, spatřil, jak jeho otčím na cestě se chvílemi zastavuje a sklání hlavu kupředu, jako člověk, kterému žaludek v těle skáče a jak vždy po takové zastávce obrací se k baště a hrozí rukou...

Zanedlouho po této události rozhlásilo se po kraji, že Matěj z ražické bašty hostil nevlastního otce pečenými ježky a že jí kromě ježků, jak bídná pomluva roztrousila, i myši.

A když jednou Matěj šel o posvícení k muzice, nejenže žádné děvče s ním nechtělo tančit, nýbrž i ostatní chasníci vyhodili nešťastného čeledína z hospody.

Zneuznávaný Matěj poděkoval proto pěkně jednoho dne baštýři a baštýřce za všechna dobrodiní, prokázaná jemu od mládí a vyšel na zkušenou do světa, aby se již nikdy nevrátil.

Nikdo nevěděl, kam zmizel a tak ražická bašta stala se o jednu rázovitou figurku chudší a jen věta, pronášená při příležitosti: „Je jako Matěj,“ která znamenala: „Sní všechno,“ byla památkou na čeledína Matěje.

 

VII

Konec bašty

Přišel náhle. Nebyla to snad živelní pohroma, ale vůle všemocného ředitele panství, kterému zdál se být ražický baštýř rebelantem a to z toho důvodu, že nechoval se poníženě, jak si ředitel panství přál.

Nedaleko v Tálíně lovili kdysi rybník a baštýř Jareš byl přítomen. Rybník se vypustil večer, až zbyla jen voda uprostřed, ve které shromáždily se s opadající vodou ryby, které měly být ráno vyloveny zatažením nevody zbylé vodní plochy, když tu stalo se, že neznámý pachatel otevřel stavidla potrubí a i zbylá voda unikala na luka, takže ryby zůstávaly na suchu.

V kritické chvíli objevil se baštýř Jareš, zburcoval ostatní a tak teprve s velkým namáháním vozili v sudech vodu na vozech z vedlejšího rybníku a lili do prázdného, kde v bahně zmítaly sebou ryby.

Nebýt toho, lekly by všechny a za to, že baštýř Jareš svou opatrností, když ostatní spali, zachránil celý chov ryb, ráno ředitel panství vytkl, když se o tom dozvěděl, baštýři Jarešovi velkou nedbalost.

A když baštýř Jareš u vědomí přesného plnění povinnosti se obhajoval, křikl řiditel panství na něho: „Marš od kádí!“

Baštýř Jareš svlékl si vysoké boty, hodil vše panu řiditeli pod nohy a řekl: „Tak si lovějí sám.“

A baštýř Jareš odešel domů na ražickou baštu.

Řiditel panství dal vzkázat, aby ho šel Jareš odprosit...

Dal vzkázat jednou, dvakrát, třikrát, a baštýř Jareš vždy řekl: „Za to, že mne vyhnal od kádí, mám ho odprosit, dokonce snad políbit ruku?“

Řiditel panství dal si tedy baštýře zavolat do kanceláře a když se baštýř vrátil, řekl jednoduše baštýřce: „Tak od podzimku jdeme do penze.“

„Dostanu ročně dvě stě zlatých,“ pokračoval, „ražickou baštu zrušíme, pravil ke mně řiditel, už jsme na to dávno mysleli, dáme tam jen hajného a z bašty bude hájnice.“

A to byl konec bašty...