Malá domácí slavnost

 

Událost, kterou tuto vypravuji, jest úplně pravdivá a píši ji proto, poněvadž přiblížil se výroční den oné velké katastrofy. Měl jsem důvěrného přítele, s kterým scházívali jsme se denně ve vinárně paní Štejnové. Byla to vdova a říkali o ní, že jest krásná, a nejvíce tak tvrdil můj přítel, který miloval tu baculatou paničku a pokoušel se podlomiti její ctnost. Byla to však velice ctnostná paní a usuzovala z čistě obchodního stanoviska, že jest lepší, když mého přítele Drobílka zanechá v uctivé vzdálenosti stát před jeho konečnými tužbami, což jest jen obrazně řečeno, neboť on nikdy nestál, nýbrž jen seděl a pil. A to bylo právě z obchodního stanoviska paní Štejnové to nejlepší, neboť on pil hodně, dokonce mohu říci, že my oba dva jsme pili hodně; já, který jsem ho podporoval svou radou, jakým způsobem může se stát paní Štejnové příjemným, a on, který stále objednával nové láhve a hostíval celé společnosti, jen aby v očích paní Štejnové platil za dokonalého kavalíra.

Musím dále říci, že bydlel v prvém poschodí velkého moderního domu u dvou starých panen, bytostí to čistých jako andělé a velice laskavých. Měl tam pokoj s vchodem z předsíně bytu, měl klíč od domu, od předsíně i od svého pokoje a užíval těchto klíčů s velkou opatrností, aby v noci nevzbudil ty dvě dobré duše, spící v kuchyni naproti dveřím do jeho pokoje. A ony také považovaly ho za nejpořádnějšího člověka pod sluncem, a kdykoliv jsem přišel k němu na návštěvu, vypravovaly mně, jaký je to zlatý člověk ten pan Drobílek, jaký pořádný a upřímný. Zatím však vracíval se pozdě v noci domů, přemýšleje o baculaté vinárnici. A tu jednoho dne shledal, že by bylo rozhodně příjemnějším, kdyby v noci, až se vrátí domů, mohl si pohovořiti o té paničce, která odmítala s úsměvem jeho milostné útoky. Když večer seděli jsme ve vinárně a ona toho dne tvářila se k němu mnohem laskavěji než jindy, požádal mne, abych později v noci odebral se k němu domů, aby mohl zůstat o samotě s hezkou paní vinárnicí, a tam abych na něj čekal, že s sebou přinese víno a bude se mnou hovořiti o paní Štejnové. „Uspořádáme doma v noci malou domácí slavnost,“ pravil, „poněvadž vidím, že má cena u paní Štejnové stoupá. Zde máš klíče od domu, předsíně a mého pokoje, rozděláš v kamnech oheň a připravíš vodu na punč. Já potom, až zavrou vinárnu, přijdu domů, dám si otevřít domovníkem a zaklepám na moje kvartýrské. Zničím si sice u nich pověst, ale na tom mi nezáleží, poněvadž mi mohou vlézt na záda.“

Tak jsme se bavili, popíjeli a těšili se na naši noční malou domácí slavnost.

V jednu hodinu v noci byli jsme ve vinárně samotni a já jsem odešel napřed, aby mohl můj přítel Drobílek říci něco důvěrnějšího paní Štejnové.

Dům jsem šťastně otevřel a štrachal jsem se po schodech, až jsem přišel ku dveřím do předsíně.

Škrtal jsem sirku za sirkou a sud! bůh, jak se to stalo, snad jsem více pil, nemohl jsem nalézt klíčovou dirku a vypálil jsem poslední sirku.

Zápasil jsem s klíčem až běda, a jsem přesvědčen, že jsem dělal pořádný rámus.

Lekl jsem se toho tou měrou, že jsem chvíli přestal manipulovat s klíčem, a tu v tichu slyšel jsem z předsíně úzkostlivý hovor obou dobrých starých slečen, pak jsem slyšel kroky a šustot sukní, patrně se jedna oblékala, aby mně šla otevřít.

A již také za klapání trepek šourala se jedna z těch dobrých bytostí ku dveřím předsíně a ozvala se: „Kdo je to?“

Co jsem měl říct? Odpověděl jsem: „Pan Drobílek,“ změniv přitom hlas.

Strčila klíč do zámku a řekla: „Počkejte, pane Drobílku, až já odejdu, a pak za sebou přirazte dvéře na chodbu.“

Dobrá duše byla patrně v nedbalkách a ukryla se opět v kuchyni. Já vešel a zavřel za sebou dvéře a ocitl se ve tmě předsíně a hmatal jsem po dveřích Drobílkova pokoje. Sirku jsem již žádnou neměl, takže opět po dlouhém štrachání našel jsem konečně klíčem zámek a otevřel si. Slyšel jsem z kuchyně velké vzdychání dobrých slečen, které dle všeho naříkaly nad tím, jak se asi pan Drobílek tak spustil, že nemůže trefit domů.

Octli jste se prosím někdy v úplné tmě v místech, která jste viděli za denního světla, ale kde jste si nevšímali žádných podrobností? Tu ve tmě nedovedete se upamatovat na nic, a když se otočíte, změníte opět svou slabou orientaci a popleteni zůstanete stát.

Tak se i mně stalo, když za sebou jsem zavřel dvéře na klíč. Jak jsem se otočil v té úplné tmě, neboť byla spuštěna roleta, ztratil jsem orientaci nadobro, či, můj bože, byl jsem snad napilý?

Vím, že jsem hledal sirky a zachytil jsem se nějakého předmětu, který však byl příliš vratký, poněvadž se překotil. Byl to stojan na umývadlo i s umývadlem, jak jsem zjistil, když voda mně promočila kalhoty a boty. Lekl jsem se a narazil jsem bokem o stůl a nyní nastalo mé pravé utrpení. Uskočil jsem stranou a praštil hlavou do zdi a byl bych upadl, kdybych se nebyl s rozepjatýma rukama nezachytil nejbližšího předmětu.

To byla skříň, na které stálo nádobí a nějaké sošky slavných mužů.

Jak jsem se zachytil, strhl jsem celou skříň, teď to řinčelo a bouchalo. Uskočil jsem, skříň práskla na stůl a patrně ho přerazila vejpůl, poněvadž prasklo to na podlaze, kam se svalila. Pak bylo ticho po té hrozné ráně a řinčení rozbitého porcelánu, skla a sádry.

Příšerné ticho, kterého jsem použil, že shodiv na zem kuřácký stolek, dostal jsem se ke dveřím, které jsem zamkl právě včas, neboť uděšené slečny klepaly již vtom na dveře pokoje a volaly: „Pro Ježíše Krista, pane Drobílku, co to děláte?“

Pravil jsem změněným hlasem: „Zouvám si boty.“

Slyšel jsem jejich vzdechy za dveřmi a slova: „Ten pan Drobílek má dnes nějaký divný hlas,“ a pak s pláčem odtáhly opět do kuchyně naproti dveřím pokoje mého přítele Drobílka.

Neodvážil jsem se zprvu ani sebou hnout. Cítil jsem, že jakmile se hnu, že to začne nanovo.

Seděl jsem tedy rezignovaně na podlaze, dlouho, snad půldruhé hodiny, kolem dokola obklopen troskami domácího zařízení.

Sedím v hrozném a příšerném tichu, když slyším na dvéře z předsíně klepání a ozval se zvonek.

Pak jsem slyšel velké radění v kuchyni, jak se šourá jedna ze slečen ku dveřím a ptá se: „Kdo je to?“

A slyšel jsem jasný hlas mého přítele: „Pan Drobílek, slečno.“

Pak následovaly výkřiky hrůzy v předsíni a pak slyšel jsem zpěv.

Obě staré slečny zešílely hrůzou a tak skončila naše malá domácí slavnost.