Slovníček

Klerika nebo též sutana, či Talar je dlouhé splývavé roucho duchovních, přiléhající k tělu s 42 černě pošitými knoflíky. Barva odpovídá místu v církevní hierarchii. Kněží, tedy i feldkuráti, nosili černou kleriku. Podle Ustrojovacího předpisu (Adjustierungforschrift) se oděv vojenských duchovních skládal z kleriky , duchovenského kolárku nebo z černého pláště (Abbémantel) se šesti černě pošitými knoflíky a černých kalhot. K oděvu patřila i 10,5 cm široká černá stuha opatřená na koncích zlatými třásněmi dlouhými 8 cm. Ta se nosila ovázána kolem pasu. Na rukávech kleriky i kabátu bylo zlatými stuhami našito hodnostní označení. V poli byli kuráti oděni v polní uniformě, jako ostatní důstojníci, s patřičným označením na rukávech a černou nášivkou na límcích.

Vojenských kněží - feldkurátů a obrfeldkurátů je v románu několik. První na řadě je feldkurát Otto Katz, potom jeden pobožný polní kurát, se kterým vedl Katz náboženskou debatu, potom vrchní polní kurát páter Lacina, vrchní polní kurát Ibl a polní kurát Martinec. Jeden polní kurát je i v povídce Dobrý voják Švejk v zajetí. V povídce Dobrý voják Švejk opatřuje mešní víno, kde je na začátku krátká úvaha o vojenských duchovních, se objevuje dokonce apoštolský polní vikář, což byl nejvyšší armádní duchovní, jež zastupoval boha v armádě.

Na chodbě domu, kde měl byt, velice často ozývaly se kletby neuspokojených věřitelů. Vodil si také do bytu holky z ulice nebo posílal si pro ně svého vojenského sluhu. Velmi rád hrával ferbla a byly jisté domněnky a předpoklady, že hraje falešně, ale nikdo mu nedokázal, že má schované eso v širokém rukávě své vojenské kleriky. V důstojnických kruzích zvali ho svatým otcem.

Štáb kumpanie se všemi důstojníky, účetním šikovatelem Vaňkem, s vojenskými sluhy, telefonistou, sanitou, kuchaři a se Švejkem usadil se u pana plebána na faře, který taktéž nepřijal k sobě ani jednu zničenou rodinu z okolí, takže měl tam hodně místa.
Byl to vysoký, hubený starý pán ve vybledlé a zamaštěné klerice, který ze samé lakoty takřka nejedl.

Polní kurát Otto Katz byl přece jen roztomilý člověk. Jeho kázání byla neobyčejně poutavá, legrační, osvěžující tu nudu garnisonu. Uměl tak krásně žvanit o neskonalé milosti boží, sílit zpustlé vězně a muže zneuctěné. Uměl tak krásně vynadat od kazatelny i od oltáře. Uměl tak báječně řvát u oltáře své: „Ite, missa est“, celé bohoslužby provést originelním způsobem a přeházet celý pořádek mše svaté, vymyslit, si, když už byl hodně opilý, úplně nové modlitby a novou mši svatou, svůj ritus, něco, co zde ještě nebylo.

Švejk sloužil s polním kurátem ještě jednu polní mši u zákopníků, kam byl omylem pozván ještě jeden polní kurát, bývalý katecheta, neobyčejně nábožný člověk, dívající se na svého kolegu velice udiveně, když ten mu nabízel ze Švejkovy polní láhve, kterou ten vždy nosil na takové náboženské úkony s sebou, doušek koňaku.

Tak vešli na nádraží a šli k určenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostřelecká kapela, jejíž kapelník byl vážně popleten nečekanou manifestací, spustila „Zachovej nám, Hospodine“. Naštěstí v pravé chvíli objevil se v černém tvrdém klobouku vrchní polní kurát páter Lacina od 7. jízdecké divise a počal dělat pořádek.

„Milí vojáci,“ řečnil vrchní polní kurát Ibl, „tak tedy si myslete, že je rok osmačtyřicátý a že vítězstvím skončila bitva u Custozzy, kde po desetihodinovém úporném boji musil italský král Albert přenechati krvavé bojiště našemu otci vojínů, maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvělého vítězství.

Je pravdou, že uplynula již celá řada let, kdy dobrý voják Švejk naposled dostal želízka. Ale přece to nebylo tak dlouho, aby se nemohl upamatovat jasně na tehdejší vojenské časy a srovnati je s moderní dnešní válečnou průpravou. Kde jsou ty idylické časy, kdy jezdíval polnímu kurátovi tridentské posádky Augustinu Kleinschrodtovi pro mešní víno, kdy mu sice též nadávali, ale tak nějak mile. Polní kurát nepojmenoval ho jinak než "du barmherziges Mistvieh", ale to jen Švejka těšilo.

Apoštolský polní vikář dr. Koloman Belopotoczky, biskup tricalský, jmenoval vojenským knězem posádky v Tridentě Augustina Kleinschrodta. Mezi obyčejným duchovním, knězem civilistou a duchovním vojenským jest velký rozdíl. V posledním spojeno jest dokonale náboženství s vojákem, dvě naprosto odlišné kasty sestaveny dohromady a rozdíly mezi oběma druhy duchovenstva jsou takové jako mezi nadporučíkem dragounským, který vyučuje ve vojenské akademii jizdě, a mezi majitelem hipodromu.
Vojenský duchovní jest placen státem, jest to vojenský úředník v určité hodnostní třídě, má právo nosit šavli a právo souboje. Duchovní civilista dostává sice též odměnu od státu, ale musí se snažit i z věřících získat nějaké peníze, aby mohl být pohodlně živ.
Voják nemusí pozdravit obyčejného kněze, ale musí vzdát vojenskému knězi patřičnou úctu, jinak je zavřen. Bůh má tedy zde dvojí zástupce, civilní a vojenské.