Švejk nastupuje k nadporučíku Lukášovi, kterého  Jaroslav Hašek charakterizoval jako milovníka zvířat majícího smůlu na nevydařené burše: Kanárka mořili hladem, jeden sluha angorské kočce vyrazil jedno oko, stájový pinč byl od nich práskán na potkání a nakonec jeden z předchůdců Švejka odvedl chudáka na Pankrác k pohodnému, kde ho dal utratit, nelituje dát ze své kapsy deset korun. Oznámil potom prostě nadporučíkovi, že mu pes utekl na procházce, a druhý den už mašíroval s rotou na cvičiště.

Protože jsem na Pankráci nedaleko místa kde stávala pražská pohodnice bydlel jako chlapec, rád se s vámi podělím o své vzpomínky. Tomu objektu, jehož komín tvořil dominantu Kavčích hor říkali všichni svorně rasovna. Rasovna stála přibližně v místech, kde je dnes budova České televize. Tam co je dnes  křižovatka ulic Nad Pekařku a V Rovinách. Měla č.p. 37, což potvrzuje i mapa z roku 1914, kde je zakroužkována červeně. To v modré kružnici býval náš dům s č.p. 93. Vidíte, že jsem to k rasovně  měl skutečně coby kamenem dohodil. Jen ta boží muka před rasovnou již nepamatuji, stejně jako usedlost, která stávala jižně od rasovny. Jinak zde byla rozsáhlá pláň, až na výjimky jen samá pole mezi údolím Vltavy, kde stávala Podolská cementárna na místě dnešního "plavečáku", a  ulicí Benešovskou, dnešní Na Pankráci.

Rasovna na leteckém snímku z roku 1953. To byla stále v provozu:

Zkrátka místo dostatečně vzdálené od tehdejšího města, přímo stvořené pro výstavbu kafilérie, či jak se tehdy říkalo kontumační stanice, pohodnice, rasovny. Vždyť bylo ostudou města, že za nově postaveným Rudolfinem bylo něco tak odpudivého jako je rasovna. Že byla v čísle popisném 75 dokazuje výstřižek z Národní politiky ze dne 31.12.1884, kde je nám sdělováno, že v kontumační stanici byl umístěn automat pro ohlašování požárů. Mapa je z téhož roku:

Na levém břehu Vltavy byla kontumační stanice přímo na Kampě v Cihelné ulici. Nebylo to vůbec poetické místo plné klidu, tak jako dnes. Vždyť zde byla cihelna, mlýny a dokonce jatka a při nich byla jistě i kafilerie. Budova bývalých jatek zde stojí stále.

Krom toho zde byla ještě pohodnice v Břevnově v dodnes zachovalé uličce Tejnka:

Kdo pohodnictví tehdy vykonával? Nebyla to funkce vytvořená z titulu městské správy. Byla to prostě živnost a její provozovatel byl nazýván pohodným, rasem, drnomistrem či antouškem. Jak prý vznikl ten poslední název se dočtete níže v krásném Kischově povídání. Tam jsem se také dozvěděl, kdo byl provozovatelem tohoto  povolání v rasovně nad pražskou Pekařkou. Kischova slova potvrzuje i adresář z roku 1910, kde se dozvídáme, že rasovnu "na Dvorci 37" provozoval Rudolf Nešvara a že měl  na Vyšehradě (tehdy Praha VI.) v ulici "V Pevnosti 10". Tam byla ta vyšetřovací vazba pro psy, jak o ní píše Kisch: Tři dny byli ubytováni ve » vyšetřovací vazbě« v úschovné a kontumační stanici pro chycené psy, jež je na Táborské říšské silnici mezi oběma nepopsatelně krásnými vyšehradskými branami, a zde mohli je jejich majitelé ve třech dnech zapravením pokuty vykoupiti. Dnes je zde informační centrum. Krom toho pohodnictví v tomto roce provozovali v Praze i další pohodní - Černý Josef, Fliegrová Marie a Neuberg Antonín. Ale ti jsou zatím mimo okruh našeho zájmu.

Vraťme se však k Nešvarově rodině. Dochovalo se několik policejních pobytových přihlášek. Začněme s tou, kde je celá rodina. Je z roku 1872 a je z ní patrno, že Nešvarovi žili v č.p. 37 na Dvorcích již v tomto roce. Přitom v té době zde budova rasovny, v podobě jak jsme ji znali, nemohla stát, protože zařízení  »kafilldesinfektor«, jak se dozvěděl Kisch od pana Nešvary, byl poprvé použit až v roce 1882.     Otec rodiny,  Václav Nešvara, má zaznamenáno v rubrice povolání "gem Buchhalter" tedy něco jako účetní a pod tím ještě něco, co se mi nepodařilo přečíst. Narodil se v roce 1848 a se svou ženou Josefou, rozenou Raifandovou narozenou v roce 1851 měl devět potomků. Jejich syn  Rudolf Nešvara, narozený roku 1872, později, na přelomu 19. a 20. století, postavil na svou dobu jistě moderní »Kontumační a thermochemickou ničící stanici«.

Další policejní přihláška nám dokazuje, že jeden čas, v roce 1894, Nešvarovi skutečně žili v kontumační stanici v tehdejší Sanytrové ulici (dnes 17. listopadu) za Rudolfinem č.p. 75. Václav Nešvara zemřel.  Poznámka v pravém rohu přihlášky nám sděluje "Wohnung in Podol Dvorec NC 37". Znamená to, že po roce 1894 se trvale usazují nad Pekařkou. 

Dokazují to další dvě přihlášky z 30.února 1897. V té době již mohla rasovna pracovat. Na první je Rudolf Nešvara se svojí ženou Antonií rozenou Styglerovou. v rubrice povolání je u Rudolfa uvedeno "Wasenmeister" - pohodný.

A na té poslední je zbývající část rodiny Nešvarových, kteři se do rasovny přistěhovali jako podnájemníci, viz poznámka "bei Rudolf Nešvara".

Rasovna byla ještě v provozu kolem roku 1955. V té době už to byl neudržitelný stav. Kolem rasovny se šířil neuvěřitelný pach klihu a spáleného masa. Že s tím byly velké starosti již v roce 1934 dokazuje tento článek v Národních listech ze dne 17.2.1934:

Takže konečně téměř po dvaceti letech od napsání tohoto článku s tím něco radnice udělala a z rasovny přestal vycházet těžký, mastný a smradlavý kouř. Objekt začalo využívat výrobní družstvo Deza. Pamatuji si, že ještě několik let po ukončení provozu  zdi rasovny smrděly. Její definitivní konec nastal výstavbou objektu tehdejší Československé televize na Kavčích horách, kolem roku 1970.

Pokusil jsem se rasovnu nakreslit takovou, jak jsem ji vyšťoural ze své paměti po padesáti letech. Cesta vedoucí přímo od místa pozorovatele vedla na Kavčí hory nad tehdejší cementárnu. Vpravo byste došli na Děkanku a do Nuslí. Vlevo na Pekařku a do Dolní Krče. Velká trojlodní provozní  budova, které dominoval komín sousedila vpravo s vjezdovými vraty a menším objektem takzvané Mastičkárny. Název naznačuje, co se zde asi z tuku zvířat vyrábělo. A nezbývá, než se začíst do toho krásného povídání od E.E. Kische:

A jediná fotografie nakonec: Uzenářství Jana Bulana v Kaplické 323 a průhled ulicí Na Vrstvách směrem k dnešní České televizi. Na obzoru, nad těmi lidmi se rýsuje mezi stromy budova rasovny a nad ní její komín  (asi 30. léta 20. století). Popisek i obrazek z http://www.facebook.com/vysehradskej.jezdec .

U ANTOUŠKA, POHODNÉHO.

 Zrovna za půl hodiny, když je již člověku protivno procházeti nekonečnou Benešovou ulicí na Pankráci, oddělují se telefonní tyče napravo a dlužno říditi se dle nich. V ulici Třebízského vidíme k nemalému úžasu, že místa, kudy jsme před tím prošli, byla velmi vyspělé velkoměsto. Totiž poměrně. Polní cestou jdeme dále k Dvorcům. Sníh je bílý jako šaty drůžiččiny, kdyby byl aspoň také po kolena volný. I stužky na tomto šatu svatebním jsou zbarvení neslohového: hnědé stopy kol vozů, jež proměnily sníh v bláto.

Konečně přicházíme k »božím mukám«, na nichž je zřejmě vidět, že před lety byly zeleně natřeny. V modrém výklenku stojí malilinká, pozlacená soška Jana z Pomuka. Vpravo a vlevo od sloupu jsou domy. Vlevo je malá, rozpadlá usedlost, vpravo řada dlouhých budov, k nimž přiléhá ohrada. Člověk by považoval tuto usedlost za selský statek, ale široký komín vyvrací tuto domněnku. Ale továrna to také není. Štěkot psů, který se odtud ozývá, zvěstuje, že je zde pražská pohodnice, »thermochemícká ničící staníce«.

Na dvoře je jakýs mladík. Vysoké boty a na kabátě připevněný modrý emailový štít s nápisem: »Kontumační a thermochemická staníce« i jeho zevnějšek jsou odznaky jeho hodnosti: máme před sebou jednoho z oněch mistrů v metání lasem, kteří však neprovozují svoje umění v prérii divokého západu, nýbrž v ulicích pražských, a nikoli na buvolech, nýbrž na psech.

Táži se pomocníka pohodného po jeho pánu, a brzy stojím před panem Rudolfem Nešvarou, pražským drnomistrem. »Antouškern« jmenuje ho lidové rčení, neboť před šedesáti lety pomocník jednoho z jeho předchůdců v úřadě pan Antonín Šek stal se populárním tím, že jeho příjmení je zároveň koncovkou českého zdrobnělého jména. Přednáším panu Antouškoví-Nešvaroví svoje přání, abych si směl prohlédnouti »ničící stanicí«, a brzy nastupujeme okružní pouť budovami.

Nejdříve otvírá pan Nešvara dvéře daleko roztaženého psince, kde je čtyřicet kotců pro psy. Zuřivý štěkot zní odtud: Morituri te salutant! (»Ti, kdož mají umříti, tě pozdravují!«) Jsou všichni »rnorituri«, ti krásní foxové s drsnou srstí, elegantní chrti, komičtí pudlíci za »švédskýrni záclonarni«. Tři dny byli ubytováni ve »vyšetřovací vazbě« v úschovné a kontumační stanici pro chycené psy, jež je na Táborské říšské silnici mezi oběma nepopsatelně krásnými vyšehradskými branami, a zde mohli je jejich majitelé ve třech dnech zapravením pokuty vykoupiti. A však ti toho neučinili, a nyní psi propadli smrti. Snad štěkají tak zuřivě, protože věrná zvířátka jsou rozhořčena nad nevěrou svých pánů, snad štěkají tak zuřivě, poněvadž vědí, že musí zemříti smrtí nezaviněnou, snad štěkají tak zuřivě, protože se zlobí na nerozum lidí, kteří tyto krásné exempláře psí rasy bezúčelně popravují, místo aby je prodávali. Zítra musí umřít.

Výstřel z krátké pušky vypálený z nejbližší blízkosti, a druh člověka, od člověka opuštěný, válí se ve své krvi. Anebo - dělá se to u menších psů - rána sekerou do hlavy, a je po psím životě. Zdá se, jako bvchom slyšeli spolu bolestný tón v zuřivém štěkání, vytí, kňučeni a hafání.

Odcházíme ze smutného psího žaláře. Venku na dvoře skáče několik psů - mezi nimi skvostný, čistokrevný bernardin, jménem »Cvrano« lichotivě  na pana Nešvaru. To jsou psi, kterým dal milost a patří k personálu pražské rasovny. Lichotivě tulí se ke kolenům svého pána, kata příslušníků jejich rodu. Zdá se, že neznají citu solidarity se svými vězněnými či popravovanými kamarády - tito psi.

Pokračujme v obchůzce; nyní jde se do místností, sloužících účelu ústavu, totiž ničení zvířecích mrtvol bez nebezpečí a bez zápachu. Vcházíme nejdříve do pitevního sálu, kde mrtvoly jsou stahovány a rozsekávají se denně sem docházející zabavené kusy z jatek a tržnic. Kusy házejí se otvorem kotlovým, umístěným ve zdi, do jakéhosi přístroje, který stojí u zdi v sousední strojovně. Tento přístroj je tak zvaný »kafilldesinfektor«, vynalezený od ředitele antwerpských jatek De la Croixe a vyráběný poprve v Německu roku 1882 firmou »Rietschel a Henneberg« v Berlíně.

Bratr pana Nešvarv je zde při práci. Zdá se, že je technickým ředitelem podniku. Je-li přístroj naplněn, zavírá jej neprodyšně a zavede pak mezi dvojité stěny nádržky páru o pěti atmosférách.

Tím nastává vysoušení masitých částí, a tekutina. odtékající řešetovitýrn dnem, je vtlačována párou, vyvíjející se v recipientu, do druhého válce. Teď vystaví se přístroj po šest hodin teplotě sto padesáti stupňů, čímž všecka ještě zbylá tekutina a oddělený tuk vtlačí se parou do recipientu, zachycovače. Z tohoto zachycovače dostává se tuk do přístroje pro odlučování tuku, stojícího vpravo od »kafilldesinfektoru«, klihová voda pak teče do zhušťovacího přístroje, stojícího na levé straně desin­ fektoru.

Obsah nyní skoro suchý a bez zápachu dopravuje se nyní do obrovského stroje, stojícího upro­ střed pitevního sálu: to je Podewilsův bubnovitý mlecí přístroj na sucho, v němž zbytky masa rozemílají se na »zvířecí moučku«, jemný prášek, který se prodává jisté továrně na umělá hnojiva na Pankráci. Větší kosti rozemílají se v jiném přístroji na kostní moučku - rovněž hnojivo. Hydraulický lis, který tlakem čtyř set atmosfér může zvířecí moučku slisovati do kulatých koláčů, není v užívání. Kdežto v Německu jsou tyto koláče ze zvířecí moučky užívány hojně jako krmivo, v Praze nezdomácněly, přes to, že obsahují mnoho proteinu. Mimo to jsou v strojovně v chodu: mohutný ventilátor, přístroje k sušení a čerpadla.

Ke strojovně přiléhá kotelna s parním strojem o šesti koňských silách a parním kotlem o 12 metrech výhřevné plochy. Za kotelnou je skladiště tuku, kde jsou velké sudy plné zvířecího tuku. Po úzkých schodech dostaneme se do sušárny koží a skladiště zvířecí moučky - jsou to prostorné místnosti na půdě, kde uprostřed proráží střechu široký červený komín. Na zemi leží hnědé vrchy, které vypadají jako navršená ornice, to je zvířecí moučka. V jednom koutě je vysypán žlutý prášek, to je kostní moučka. V jiném koutě leží kosti. Sáhne-li se na ně, rozpadají se v ruce. Jsou odtučněny, odklíženy, sterilisovány.

Pochůzka je skončena a pan Nešvara zve mne do svého bytu. Procházíme pokojem, kde jeho nejmladší synáček hraje si na zemi se psem - to je zde nejlacinější hračka. Potom mluvíme o odboru. Pan Nešvara zná zcela podrobně dějiny pražského pohodnictví, vždyť je to z části historie jeho vlastní rodiny. Jeho dědeček, který v městských listinách nejmenoval se ještě »Nešvara«, nýbrž »Ne­ schwara«, i jeho otec byli drnomistři, svého nejstaršího syna, nyní sekundána, chce pan Nešvara nechat studovat zvěrolékařství. S povolání pohodného dávno byla sňata ona »zlopověstnost«, která před stoletími bránila jeho příslušníkům, by se ženili s dívkami počestnými, by měli přístup do cechů, do stavu vojenského, by jim byla udělována čestná místa, a nařizovala, by toto povolání bylo dědičné. Ale dosud ještě přechází dobrovolně toto podivné řemeslo s otce na syna.

Pan Nešvara zná dějiny svých předchůdců i za řadou svých vlastních předků. Ze zásuvky vyjímá zažloutlou listinu: toť výsadní list, jímž Marie Terezie dovoluje rasům a jejich dobrovolným pomocníkům oženiti se s dívkou měšťanskou, ovšem s podmínkou, že tito mužové vzdají se dříve svého povolání. Byl to jistě vysoce důležitý dokument »anno dazumal«, neboť je podepsán od knížete Egona Fůrstenberga a od Jana Arnverse »ad mandatum Sacro-Caesareae Regíaeque Majestatis ex Consilio Regii Gubernii« (z rozkazu svatého císařského Veličenstva na radu král. gubernía).

Úřad rasův byl v Praze vykonáván od kata ­ popravování k smrti odsouzených lidí stavělo se na tutéž úroveň jako »odstavených« zvířat. Roku 1860 byla služba katovská sestátněna, pohodnictví však nikoliv. Koncesi k provozování řemesla drnomistrovského dostal pro části na pravém břehu vltavském A. Nešvara, děd nynějšího majitele, pro levý břeh J. Jeřábek, jehožto úřad nyní vykonává bývalý strážník jménem Josef Černý v kontumační stanici Teínce u Břevnova.

Nešvarové provozovali dříve svoje povolání v ulici Sanytrové u Rudolfina, na místě, kde je nyní české akademické gymnasium. Pan Nešvara vypravuje o medicích, kteří za jeho mládí chodívali do této pohodníce, aby zde konali na zvířatech různé pokusy.

»Naši nejčastější návštěvníci z tehdejší doby jsou nyní profesory na lékařské fakultě,« - dodává k tomu pan Nešvara. Na moji otázku, zdali zvířata případně předávají se ústavům universitním k účelům vivisekčním, odvětil pan Nešvara záporně. Jenom při zvláště zajímavých případech vyžádají si fysiologické ústavy materiál, nemají-li ho samy. Ale to se nestává skoro nikdy.

Dále začal pan Nešvara láti na svůj obchod.

Zřídil prý thermochemickou stanici dle říšskoněmeckého vzoru nákladem 50.000 korun, takže je možno nejen hygienické ničení všech zdechlin, ale také jejich zpracování. Ale přepočítal se. Materiálu je skrovně, možnost zužitkování je ještě skrovnější. Z pokut, zaplacených za vyplacené psy, dostane třetinu, asi tři tisíce korun ročně. Z toho nemůže krýti výlohy provozovací. Na ničení zdechlin ­ mezi tím ročně asi tisíc psů - musil by každoročně dopláceti částku třiceti tisíc korun, a proto namáhá se již devět let, aby byla mu poskytnuta od obce subvence. Ale jeho žádosti byly bez odůvodnění odmítány. I jeho návrh, aby jako v jiných městech bylo odstraněno nucené zavádění psích košíků a směli se chytati a ničiti pouze ti psi, kteří pobíhají bez psí známky, neměl výsledku. Zužitkování psích zdechlin se nevyplácí, a koně, kteří tvoří vydatný materiál k zužitkování, nedopravují se sem skoro nikdy od té doby, co kvete koňské uzenářství. Tak octlo se pohodnictví doslovně na psu.

»Nuže, proč provozujete tedy svoje řemeslo, musíte-li opravdu tolik dosazovati?« ptám se.

»Také toho nechám. Mám již návrh, abych proměnil podnik v továrnu na barvy, a udělám to.«

Chybělo ještě, aby pan Nešvara k svému nářku dodal Faustova slova: »Žádný pes by to déle ne­ vydržel«, a bylo by třeba věřiti trápení tohoto odborníka. Ale takto člověk neví, mínil-li to se svým rozhodnutím tak vážně, zdali skutečně tento ústav  bude brzy patřiti minulosti, bude-li následovati lepší či horší a jak v budoucnosti bude psímu živobytí v Praze dělán konec.