A přes celý
lístek růžové razítko: Zensuriert. K. u. k. Konzentrationslager Steinhof.
„A doopravdy
byl už ten pejsek mrtvej,“ zavzlykala sestřenice paní Müllerové, „a také ani
byste svůj byt nepoznal. Mám tam švadleny na bytě. A ony si z toho udělaly
dámskej salonek. Všude jsou módy po stěnách. Kytičky
ve voknech.“
Sestřenice
paní Müllerové nebyla k upokojení.
Za stálého
vzlykání a naříkání projevila nakonec obavu, že Švejk utekl z vojny a chce
ještě i ji zkazit a přivést do neštěstí. Nakonec s ním mluvila jako se
zvrhlým dobrodruhem.
„To je náramně
žertovné,“ řekl Švejk, „to se mně báječně líbí. Tak
aby věděli, paní Kejřová, mají
ouplnou pravdu, že jsem se dostal ven. Ale to jsem musel zabít
patnáct vachmistrů a
feldweblů. Ale neříkají to nikomu...“
A Švejk odešel
ze svého domova, který ho nepřijal, prohlásiv:
„Paní Kejřová,
v prádelně mám nějaké límečky a náprsenky,
tak mně to vyzdvihnou, abych, až
se vrátím z vojny, měl se do čeho v tom civilu
voblíknout. Taky
dají pozor,
aby se mně nedali v almaře do šatů moli. A ty slečinky,
co spějí v mý
posteli, že dám pozdravovat.“
Pak se Švejk
šel podívat ke „Kalichu“. Když ho paní Palivcová uviděla, prohlásila, že mu
nenaleje, že asi utekl.
„Můj muž,“
počala rozmazávat starou historii, „byl takovej vopatrnej a je tam, sedí
chudák zavřenej pro nic a za nic. A takovýhle lidi
chodějí světem, utečou z
vojny. Už vás tady minulej tejden hledali.
My jsme
vopatrnější než vy,“ končila svou rozmluvu, „A jsme v neštěstí.
Každej nemá
to štěstí jako vy.“
Při té
rozmluvě byl jeden starší pán, zámečník ze
Smíchova, který šel ke Švejkovi a
řekl k němu: „Prosím vás, pane, počkejte na mne venku, já s vámi musím
mluvit.“
Na ulici
domluvil se se Švejkem, kterého též považoval dle odporučení hostinské za
desentéra.
Sdělil mu, že
má syna, který také utekl z vojny a je u babičky v
Jasenné u Josefova.
Nedbaje toho,
že Švejk ho ubezpečoval, že není desentérem, vtiskl mu do ruky
desítku.
„To je pro
první pomoc,“ řekl, tahaje ho za sebou do vinárny na rohu, „já vám rozumím,
mne se nemusíte bát.“
Švejk vrátil
se pozdě v noci domů k polnímu kurátovi, který ještě nebyl doma.
Přišel až k
ránu, probudil Švejka a řekl: „Zítra pojedeme sloužit polní mši. Vařte
černou kávu s rumem. Anebo ještě lepší, vařte grog.“
