Vzbouření Bezkočkovců roku 1901

I

Roku 1901 o deváté hodině večer pobouřil Antonín Bezkočka, brusič, všechny klidné občany v ulici Vodní, odkud dal se do Dušní uličky, kde vzbouřil obyvatelstvo tohoto špinavého zákoutí a přišel na náměstí, kde pod podloubím učinil jeho vzpouře konec městský strážník, dobromyslný Koziňák, napomenuv ho, aby nebouřil a šel spokojeně domů.

Obdržev odpověď, že je oslem, mezkem a podobně, napomenul ho podruhé, aby obrátil svých kroků do předměstí Žabích Vršků, kde bydlí, na kteréžto napomenutí odvětil nešlechetně Bezkočka nadávkami, i byl napomenut vlídně potřetí, zatímco kolem shromáždil se zástup obecenstva, ku kterémuž obrátiv se brusič řekl filosoficky: „Kdybych ho praštil do hlavy, tak mne zavřou, kdybych ho kop do břicha, tak mne zavřou taky a proto bude nejlepší, když oba půjdeme po svým.“

I chystal se odejít, když dobromyslný Koziňák podotkl: „Vidíte, Bezkočko, že je to nejlepší, jít domů a hezky se vyspat, jak vám radím.“

„Vy že mně radíte, Koziňáku? Já si radím sám, panáku jeden, já si poroučím, já jsem svým pánem a abyste si nemyslil, že od vás si dám rozkazovat, akorát nejdu domů. A vrátil se do Dušní uličky, sledován zástupem a křičel výhrůžně: „Ať zhyne činže!“

Následkem tohoto demonstrativního chování v Dušní ulici došlo k bouřlivému výstupu. Tři obecní strážníci po zuřivém zápasu nepustili ho více ze „svěru“ a skvostným chvatem záhlavním a podramenným obratem připravili mu porážku a již ho vlekli na radnici, před kterou, než zavřeli za ním vrata, Antonín Bezkočka obrátil se k provázejícímu je davu a řekl hlasem poražených hrdinů: „Vzdávám se, panáci!“

Za inkvizitem zapadla vrata inkvizičního domu.

A v místním listě (jaké štěstí, že vyšel za čtyři dni po těchto událostech) mezi zprávami policejního úřadu pod zprávou: „Kymácející se stromky. V ulici Hrobové kůly od stromů povolily. Byla obava, aby při větru vítr stromy nezlámal. Učiněno opatření.“ stálo: „Velkou výtržnost způsobil v úterý v našem městě Antonín Bezkočka, osmadvacetiletý brusič, bydlící v předměstí Žabí Vršky č. 2. Motal se opilý chodníky(?) a dlážděním(?) hulákaje a nemravně křičel: „Ať zhyne činže!“ Napomenut jsa, spílal panu Koziňákovi a neuposlechl jeho rozkazu a pokračoval na předsevzaté dráze. (Upozorňuji na skvostný sloh onoho listu.) Cesta byla mu ovšem zastoupena třemi strážníky, kteří po nadlidské námaze zbůjníka přemohli a dopravili do radnice. Jména jejich jsou: Josef Umělec, Jan Prášek, Josef Hejra. Dopraven jsa v lůno radnice, (Upozorňuji ještě jednou na slohové okrasy), vysvětlil a na omluvu svou udal, že byl dlužen činži domácímu v obnosu 19 zl. 50 kr. a že měl před svatbou!!! Tázán jsa, zač pil, odvětil bez váhání, že bratrovi svému, třicetiletému kamnáři Vojtěchovi Bezkočkovi, vzal břitvu a prodal Janu Pelikánovi, zedníku z čísla 12, pětadvacet let starému, udávaje na omluvu, že onu břitvu hodlal mu dát jeho bratr darem k svatbě. Záležitost postoupena okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, o jejímž výsledku neopomeneme naše předplatitele zpravit referátem pokud možno obšírným. Jest zjevem smutným, že naše městečko stalo se eldorádem různých živlů, kteří nectí Boha, nectí zákony, den ze dne žijí a veřejné komunikaci, mravnosti a počestnosti našeho městečka na obtíž jsou. Slovem psaným i živým tepati budeme bezohledně všechny, kteří nevidí tu zkázu, ty útoky na klid našeho života. Nedosti na tom, že městská rada nedala dosud osvětlit náležitě Dušní ulici a nepostarala se o náležité odvodnění páchnoucí stoky ve Vodní ulici (kam by taky chodila chytat raky?), trpí ve svých zdech našeho staroslavného městečka živly, které jí brzy přes hlavu přerostou. Nedosti na tom, že si náš kolega z redakce zlámal nohu před rokem v jámě, která dodnes straší na náměstí, pan purkmistr hraje každý večer špády u Koruny a nevidí neslyší všechny stesky. Že je vám, pane purkmistře, maxlová dočka milejší, než klid a bezpečnost našich ulic? Ubozí slepí! Třikrát ubozí v té době, kdy blíží se obecní volby. Tolik vám, pane purkmistře.“

„Kde je Bezkočka?“ tázal se dopálený purkmistr, když četl poslední číslo listu.

„Sedí ještě v šatlavě.“

„Tak ho okamžitě propusťte na svobodu a necháme tu věc plavat. Chci říci běžet!“

II

Víte, jak začínají často romány? Takto: Starobylý hrad Vysokov býval odedávna sídlem šlechtické rodiny, pánů z Vysokova. Vystaven na strmé skále, poskytoval dalekou vyhlídku do kraje, kde na jedné straně v polokruhu jej objímal stříbrný pás v podobě řeky, tratící se v lůně mocného boru, jenž pod hradem na druhé straně sousedil s rozsáhlou oborou, atd.

Je prý to tak příjemné pro čtenáře, jak slýchávám, když začne se s popisem sídla jeho hrdinů a proto začnu též příjemně.

Starý domek číslo 2. v Žabích Vrškách býval odedávna sídlem šlechetné rodiny pánů Brablenů, obchodníků vepřovým dobytkem. Vystaven na nejvyšším bodě Žabích Vršků, poskytoval dalekou vyhlídku do městečka, kteréžto vyhlídky odedávna používaly manželky pánů Brablenů, pátrajíce zuřivě, zdali nevrací se jejich manželé z hostince a této vyhlídky používali i jejich podnájemníci, neboť ke cti pánů Brablenů musíme uznat, že zásady všeobecného dobra byly oddávna zakotveny v jejich srdcích a oni nikdy neopomenuli rozdělit se o onu krásnou vyhlídku s někým, kdo potřeboval laciného bytu. A dobrosrdečně vůči svým nájemníkům poshověli činži na dva kvartály, při nezaplaceném kvartálu třetím vyhrožujíce vyhozením a při čtvrtém nezaplaceném čtvrtletí vyhodili každého a za ním jeho nábytek, který dopadnuv na zem, proměnil se v zříceniny, podivnou spoustu třísek a latí, neboť k domku pánů Brablenů vedly schody.

Ano, schody vytesané ve skále. A kam vedou schody? Do vysokých poloh, kam by jinak noha lidská nevstoupila bez namáhání, anebo vůbec nevstoupila. Proto bylo na pováženou býti podnájemníkem nynějšího pana Brableny, paní Brablenové a dcery Fandy, když v paměti všech v městečku uchovala se vzpomínka, jak vyhodili posledně Kličku, provazníka. O Kličku ani tak neběželo, ale o jeho nábytek, který dělal po příkrých schodech skutečná salta mortale.

Napřed letěla postel, pak stůl, nato dvě židle a ladný obraz doplňovala podobizna maršálka Radeckého, která nedoletěla dolů, kde stály děti i velcí, vyjadřující obdiv svůj křikem. Rozbila se na té pro ni křížové cestě. Když nic neletělo dolů, obecenstvo se rozcházelo. Čekalo, kdy poletí provazník Klička. Chytrák! Ten zatím díval se z dálky na řádění nespokojené rodiny Brablenů a byl tak chytrý, že když mu pan domácí vzkázal, aby si přišel nahoru pro slamník, nešel a nešel. Neobjevil se více u nich nahoře, chytrák! Následkem toho poskytl dětem i velkým báječné divadlo, když po čase Brablena pálil slamník za domem večer a plameny, kouř uvedly v nadšený řev diváky, smějící se houkavé poznámce pana domácího, který křičel dolů, že to dělá jen z toho důvodu, aby si snad ten lump provazník Klička nemyslil, že chce si on něco nechat, co mu nepatří.

Dlouho nenašel ten přímý muž žádného podnájemníka, až konečně přišel brusič Bezkočka se svým bratrem Vojtěchem, kamnářem a usadili se bezstarostně v domku, bezstarostně dvakrát za den šlapali schody nahoru a dolů, bezstarostně neplatili, neboť oni se nebáli, bratři Bezkočkové.

A tu řízením osudu zamiloval se Antonín do Fandy svého domácího, kteráž lásku jeho opětovala tak vroucně, že bylo nutno pomýšlet na svatbu, aby jedináček Brablenů nepřišel do lidských řečí a navždy neznesvětil čisté jméno a pověst rodiny Brablenů.

A z toho důvodu pan Brablena nepokusil se vyhodit ctihodné bratry, ačkoliv přes rok již neplatili, upokojuje svou duši domácího pána častými narážkami na dluh 19 zl. 50 kr. a připojuje k tomu významně: „Tondo, už je na čase, abys si vzal Fandu, ty víš... a pak se taky toho dluhu zbavíte.“

A již bylo před svatbou, když Antonín vyvedl ten kousek, který dal podnět místnímu listu, aby jeho jméno vláčel kalem hanby, aby připojil k jeho jménu i jméno purkmistrovo, aby uvedl v hanbu tím svého budoucího tchána, svou budoucí tchýni, budoucí choť, ale prospívaje na druhé straně zájmu veřejného blaha, neboť hned v pondělí po mistrném útoku místního listu počalo se s osvětlováním Dušní uličky, zasypávali jámu na náměstí a počali odvodňovat ulici Vodní, zatímco Antonín naslouchal bez poznámek zasedání rodinné rady zde nahoře, které zúčastnila se celá rodina Brablenova a jeho bratr Vojtěch, který zrakem příšerným i slovy vyčítal mu břitvu, jeho svatební dar...

III

Byla to snůška žalob, kterou předkládala rodinná rada Antonínovi. Rozbírali dopodrobna celý jeho život, jak se stal z něho darebák, jak darebákem zůstal a jak není naděje, že by mohl se stát z něho pořádný člověk. Proč vybral si takové zaměstnání, které samo o sobě svádí k nepravostem. Je to něco, být brusičem a spravovat deštníky? Ať se podívá na svého bratra kamnáře, který poctivě se živí slepováním kachlíků. I když je tedy brusičem, proč dělá hanbu rodině Bezkočků. Což není dost na tom, že jejich nebožtík otec nevinně dostal se do kriminálu, obrav z hladu toho kupce za Starou Boleslaví. On ale hladu nemá, proč tedy krade, proč bratru svému propil břitvu, dělá výtržnosti, dá se přemoct od policajtů?

A proč nevinné děvče, Fanda, má s ním trpět. Přivedl ji tak daleko, že čest její rodiny je zničená. Ať je tedy zničená, ale on, Brablena, má toho všeho právě tak dost. Jaký by ona měla život po boku takového lumpa, jako je Tonda. Takhle, když s Tondou vyrazí dvéře, bude aspoň pokoj. On, Brablena, uživí všechny a nemusí mít na krku Antonína Bezkočku.

Proud jeho výmluvnosti přerušil proti všemu očekávání kamnář: „Jó, jó, povídali, pane domácí, pak musíte počítat taky se mnou. Tonda je sice lump, ale abych ho snad já nechal vyhodit, sakulajda, to nikdy, povídám, nikdy, pane domácí. To zas nás neznáte, my se jen tak nedáme vyhodit. My cestovali. Já byl v Německu, v Uhrách, já sloužil v Košicích a tady s bratrem vyházeli jsme celou hospodu, viď, Tondo a vy takhle povídáte, že jako vyrazíte s Tondou dveře a že ze svatby nebude nic. S tím na nás nepřijdete. Když jeho chcete vyhodit, musíte vyhodit taky mne a napřed povídám ale, že se to nestane, já dlouho mlčel, za to vám ručím. Napřed vyhodíme vás, rozumíte. My se urážet nedáme. My se už připravili na svatbu, a my se už nějak odškodníme, hrome!“

Již třásl uděšeným panem Brablenou a křičel: „Tondo, pomoz mně vydat mu boty!“

Paní Brablenová s Fandou uznaly za dobré zmizet a na schodech, vytesaných v skále očekávaly, jak to dopadne, chovajíce stále naději, že jejich tatík zůstane věren starým tradicím a vyhodí nepříjemné dlužníky, kteří padnou jim na schodech do rukou.

Zmýlily se však škaredě. Jejich chlouba, tatík Brablena, zápasil s Bezkočkovci s malým úspěchem, ačkoliv hájil každý coul své půdy kopáním, pěstí a židlí. Ztrácel jednu pozici za druhou. Už ani nekryl si záda a ležel na cihlové podlaze, odkud smýkali ho ku dveřím, pak chodbou, ztratil i tu pozici a byl venku a již letěl po schodech, vytesaných v skále do náruče manželky a dcery a s nimi dolů a dolů, zatímco kolem hvízdalo kamení a odráželo s hlukem od skály. Kamení, vrhané vítěznými Bezkočkovci, kteří se stali neobmezenými pány tohoto hradu, malého domku v Žabích Vrškách číslo 2.

Oni se opevnili. Vchod ke schodům zatarasili barikádou ze skříně, stolů, židlí a stáli nahoře vítězně, zatímco dole shromaždovaly se zástupy nejen z Žabích Vršků, nýbrž i z městečka, kam dolétla již zpráva, že se Bezkočkovci vzbouřili.

Zástupy, majíce v čele rodinu Brablenovic, zachovávaly však slušnou vzdálenost, neboť kamení, metané bratry udržovalo je hezky daleko od opevněných schodů.

V pět hodin vypukla vzpoura bratří, v šest hodin přišli tři strážníci a křičeli za hrobového ticha: „Ve jménu zákona, vzdejte se.“ V odpověď zasypal je déšť kamení, i pokusili se ztéct útokem barikádu, ale nechali toho, když kamení bilo kolem a strážníku Janu Umělcovi byla, rozbita čapka.

Spokojili se tedy tím, že s vytasenými šavlemi hrozili, jsouce mimo dostřel, bratrům doživotním žalářem a šibenicí.

O půl sedmé objevil se pod opevněním purkmistr, křiče nahoru: „Co to, lidičky, děláte?“

A vzápětí běžel kulhaje do zástupu a volal: „Ti darebáci házejí kamením.“

Ve tři čtvrtě na sedm počala Fanda naříkat, i odvedli ji rychle k příbuzným do městečka. Ve čtvrt na osm zavolali babičku a již po půl osmé stal se ubohý pan Brablena dědečkem, i běžel klusem do Žabích Vršků, kde situace byla stále táž a volal hlasem truchlivým k vzbouřencům: „Tondo, Fanda má holčičku, máš holčičku, Tondo!“

A vzápětí přišla hned odpověď: „Co mně je do toho, pane domácí?“

Zástup slyše „pane domácí“, dal se do smíchu. Pan domácí a domů nemůže.

Těžce zkoušený pan Brablena upadl do krátké mdloby. V osm hodin bombardují Bezkočkovci kamením prázdnou barikádu.

Ve čtvrt na devět zapadá slunce a osvětluje rudě vzbouřené bratry, kteří bystře střeží každý pohyb rozpustilého davu, který se nenuceně baví tím nezvyklým divadlem.

O půl deváté přicházejí dva četníci s nasazenými bodáky, ku kterým pan Brablena mluví: „Tonda, Fanda, Fanda, Tonda, Vojta, Fanda, Tonda, Vojta.“

A četníci křičí nahoru: „Ve jménu zákona, vzdejte se.“

Bratři Bezkočkovci utíkají do domku a zamykají se. Četníci zlézají opevnění, zástup leze přes barikádu, strážníci a četníci lezou okny dovnitř.

Krátký zápas, vzbouření Bezkočkovci mají želízka na rukou, pan Brablena ujímá se opět v držení domku svých předků a spílá Tondovi i Vojtovi.

Cesta zajatců k okresnímu soudu a následujícího dne doprava jejich drahou k zemskému trestnímu soudu.

IV

Událost tato zběhla se v mém rodném městečku před pěti lety a když po pěti letech zavítal jsem do rodného místa, hostinský Kratoušek pod podloubím na otázku, co je nového, odvětil s výrazem velké důležitosti: „Inu, sešlo vám náhle ze svatby brusiče Bezkočky s Fandou pana domácího Brableny.“

V

A ještě něco mne napadá, když dopisuji tento příběh. Možná, že za pět set let, tedy roku 2401, přijde spisovatel, který, pátraje po starých pramenech, z nichž by vhodně mohl sestaviti historický román, nenalezl by této povídky jako důležité pomůcky, památky na dobu podivných, jemu nevysvětlitelných zápasů, proto prosím čtenáře, aby vystřihli toto povídání, zabalili ve svitek a obětovali těch pár grošů a koupili olověnou bednu, svitek této povídky uložili do ní a zakopali ji na místech, kam myslí, že může za pět set let přijít ten, kdo z toho udělá velký román historický pod názvem Vzbouření Bezkočkovců roku 1901. Prosím vás za to...