Tak mně připadá...

V Praze, dne 25. listopadu.

Tak mně připadá, že nejduchaplnější začátek by byl, kdybych napsal, že je podzim, že prší a že to nebude dlouho trvat a bude padat sníh…Nejtrapnější přitom však jest, že jsem to doopravdy napsal.
Jest to trapné pro mne i pro čtenáře, ale píši tak jedině proto, že jsem zachvácen touhou říci veřejnosti nějakou velkou pravdu, pravdu, proti které by nemohl nikdo nic namítat.

Řídím se příkladem starofrancouzského básníka Francois de Montcorbier, jenž sice básníkům nedělá příliš velkou čest - měl býti r. 1457 pro krádež pověšen -, ale byl snad první francouzský básník, který si nic v básni nevybásnil. Předtím, než měl být odvlečen k šibenici - jak veselé byly to časy pro francouzské básníky! -, napsal velice pěknou báseň, která začínala slovy:

„Dnes mám být pověšen...“

Byla to úplná pravda, kterou napsal a přečetl svému zpovědníku, a ten uchvácen takovou přímostí vymohl na vladaři v jednom městě nad Loirou, že básník dostal milost.

Zachránilo ho prosté napsání pravdy, která v té době snad byla velice vzácná, že kvůli ní pustili na svobodu básníka zloděje.

Touha po pravdě je příliš velká a jedině člověk prolhaný a bídný mohl by dnes napsati, že máme jaro a že kvetou třešně. Snad ani německá žurnalistika by se neodvážila takového kroku, ačkoli právě nevyniká tím, že by chtěla mluvit úplnou pravdu svým čtenářům. Máme totiž právě při ruce časopis, který vychází v Baruti v Bavořích. Úvodní článek jeho jest pěkný a zajímavý. Praví se v něm, že právě byla spáchána v Praze neobyčejná vražda z národnostního záští, a to za okolností vzbuzujících docela kromobyčejný úžas a děs před násilnickou povahou Čechů. Neboť těch případů, které vzbuzují jen praobyčejný úžas a děs, je v Praze jak povědomo tolik, že ani sami Němci jimi se nezabývají.

Jeden Němec vstoupil totiž v Praze do elektrické tramvaje a žádal po německu o lístek. Ale dostal! Byl průvodčím vyvlečen z vozu a položen na kolejepřed vůz. A když obecenstvo bouřlivě žádalo, aby se jelo dál, byl klidně přejet a usmrcen.

Stáli tam právě dva policejní strážníci. Ale když uviděli, že zavražděný je Němec, obrátil se jeden napravo, druhý nalevo, dali řidiči vozu znamení, aby jel dále, a o nic se nestarali. Půl dne jezdilo se přes usmrceného Němce a nikdo si toho ani nevšiml.

List žádá bavorskou vládu o přísné vyšetření celé události a zakročení Německa u rakouské vlády ve Vídni. Ta hrozba zastrašila dle všeho zřízence elektrických podniků pražských tak, že skutečně od té doby nebyl, pokud onen list se pamatuje, žádný Němec sedící v elektrice utracen tak krutým způsobem. Jak povědomo, přejíždíme od té doby elektrikou a zvláště automobily jen samé české lidi, abychom si to u bavorské vlády nepokazili.

Ale ani přesto nevěřím, že by třebas i křesťansko-sociální vídeňské žurnály chtěly čtenářům namluvit, že právě kvetou třešně. Arci na druhé straně vidím, že také nepíší nic o tom, že je podzim.
Byla by to jediná pravda, kterou by ty drahocenné časopisy napsaly pro své čtenáře. Ale nemohou tak udělati z důvodu, aby nevyšly ze svých obvyklých kolejí a nepopudily proti sobě příslušníky své strany.

Myslím tedy, že co jsem napsal na začátku těchto řádek, jsou mužná slova, pevná, nevývratná, která se velice krásně dělají v době, kdy se ozývá volání po pravdě. V tom vzhledě vyniká v prvé řadě italský generál Caneva v Tripolisu. Velice rád čtu, co tento znamenitý válečník oznamuje své vládě o svých krocích a jak se ohání slovy „Nýbrž je pravda!“

Tak nedávno mohli jsme čisti, že prohlásil na dotaz italské vlády stran ukrutností italského vojska vůči Arabům:

„Není pravda, že jsem dal rozkaz, aby byli postříleni všichni Arabové, u nichž by byly nalezeny zbraně. Takového rozkazu jsem nevydal - nýbrž je pravda, že můj rozkaz týkal se jen těch Arabů,
u kterých byly nalezeny ručnice, dýky a zbraně podobného druhu.“

Generál Caneva jest tedy jak viděti stejně obratný vojevůdce jako stylizátor. A nemusí se to právě týkat nějakých válečných ukrutností v Tripolsku - i u nás přečasto čteme onu krásnou větu:

„Nýbrž je pravdou“.

Této pravdě napomáhá znamenitě § 19 tiskového zákona, který nutí k opravě zpráv úplně věrohodných. Pěknou takovou opravu četl jsem onehdy v jistém krajinském listu:

„Na základě § 19 zákona o tisku žádáme o následující opravu:

Není pravda, že jsem vyšel na dvorek z ulice, nýbrž jest pravda, že jsem se skutečně na dvorku již nacházel, a není pravda, že jsem byl opilý, nýbrž jest pravda, že jsem vypil toho dne jen šestnácte sklenic. Dále není pravda, že jsem zvolal na souseda, že mu rozbiju hlavu, nýbrž jest pravda, že o hlavě nebylo řeči. Dále není pravda, že jsem domácím zabraňoval, aby mu ránu na hlavě vymyli,
nýbrž jest pravda, že jsem ihned potom odešel domů.“

Taková oprava se krásně dělá v době, kdy čtenář nemůže si vybrati, co jest pravda a co není.

Zprávy z italského bojiště stávají se pravými hlavolamy, v nichž čtenář usilovně se namáhá, aby vypátral, co jest na celé věci pravdy.

Turecké listy píší:

„Včera podniklo několik italských skupin útok na naše pravé křídlo. Zmocnili jsme se pěti děl a velkých zásob střeliva. Italové byli úplně pobiti.“

O téže šarvátce píše italská Agenzia Stefani:

„Včera podniklo několik tureckých skupin útok na naše pravé křídlo. Zmocnili jsme se pěti děl a velkých zásob střeliva. Turci byli úplně pobiti - a ti ostatní zajati.“

Italské ministerstvo vojenské sděluje pak zástupcům velmocí, že zase vyhrálo italské vojsko bitvu, a současně turecký ministr vojenství sděluje zástupcům týchž velmocí, že turecké vojsko vyhrálo velkou bitvu.
Nejvíce starostí to působí kupci u nás na rohu. Sedává za pultem s novinami v ruce a není pochyby, že asi tu válku nepřežije. Spadl se a úzkostlivě hledá jedinou pravdu; neboť pravda jest prý jen jedna.
Ale můj kupec vidí pojednou sta pravd a zaplétá se do nich se zoufalou odhodlaností spartánskou, s neunavností mravence, aby objevil mezi těmi sty tu jedinou, a každého, kdo přijde do krámu, se táže, bledý očekáváním a nadějí, že snad přece tomu přijde na kloub:

„Prosím vás, co je na tom pravdy?“

A již opět se ponořuje do čtení zpráv z bojiště. Občas vyskočí, chytí se za hlavu a zoufale vykřikne do pytlů kávy a sudů povidel:

„Jen kdybych věděl, co je tu pravda.“

A z jeho krámu šíří se ta touha po pravdě ven do ulic, do domácností, a najednou stává se všem, co u něho kupují, jasno, že se také lže a že můžeme být tím znepokojeni.

Chodím k jistému holiči, ale ten není z těch, kteří mají své novinky, kteří se vyptávají a kteří v rozhovoru jsou s to, aby vám uřízli obě uši. Mohu říci, že jsem po vypuknutí války vskutku se obával dáti se holit. Neboť při holení přijde řeč na bitvy, jak se řežou lidé šavlemi atd., a tu v rozhovoru může se státi, že by holič, líče, jak by do toho sekal, vás podřízl, jak se to stalo za francouzsko-německé války ve Štýrsku jednomu pánovi, když mu holič líčil, jak tekla krev u Sedanu. Byl jsem však brzy uspokojen. Můj holič přečetl a srovnal si dvě tři zprávy a od té doby trpí utkvělou představou, že války snad ani není.

„Ať říká kdo chce co chce,“ praví vždy hlasem úplně přesvědčivým, „s tou válkou je to jen výmysl. Vždyť na tom není kusa pravdy.“

A holí vás dále mlčky s beznadějným výrazem v obličeji nad lidskou špatností, která si vymýšlí takové věci, že člověk na první pohled, jen když si přečte dvě tři zprávičky, pozná, že je mystifikován, klamán, obelháván.

A s tichou rezignací odplivne si při této úvaze a počne mluvit o drahotě a vy ho rozhodně musíte těšiti, toho muže s břitvou v ruce, aby ze zoufalství neublížil napřed vám, pak sobě.

Neboť kdybyste mu řekli, že všechno bude dražší a že lidé pomalu umrou hlady, zbavil by snad ze zoufalství vás i sebe toho trápení naráz.

A tak ho těším. Mluvím k němu vše, co vím o protidrahotní akci. Dokazuji, že jsou mnohá města, která již rozdala svým příslušníkům chudým 25 kg, ba i 100 kg bramborů, takže přišly na tři lidi dohromady vždy dvě třetiny jednoho bramboru. Upozorňuji ho, že drahota není tak veliká, poněvadž kam se podívá na nápisy na řeznických krámech, vidí:

„Maso opět lacinější!“

A druhý den opět že je lacinější. Kupci mají pak vyvěšeno:

„Mouka opět levnější.“

V novinách že jsou inzeráty:

„Cukr opět levnější.“

Že onehdy celý tábor maloobchodníků slavnostně v rezoluci a několika řečníky podle pravdy prohlásil, že od té doby, co je drahota, prodávají zboží se škodou nejméně 25 procent, jen aby té drahotě zlomili vaz. Všechno můj dobrý holič klidně vyslechne - jenom to mu nesmím říci, aby šel k těm maloobchodníkům, řezníkům a kupcům něco kupovat. Neboť při nejbližší návštěvě by mně jistě břitvou něco udělal.

A tak mu vypravuji a těším ho věcmi, které čtu a kterým sám nevěřím a ve kterých při nejlepší vůli pravdy najít nemohu.

A proto také, abych předem smyl podezření, že vědomě mluvím nepravdu, napsal jsem na začátek, - že je podzim, že prší a že bude brzy sníh. Prosím, aby to bylo považováno za pokus říci veřejnosti do očí úplnou a skutečnou pravdu, a doufám, že tato pravda nebude konfiskována, jak se často jiným pravdám děje.

A proto také ještě jednou prosím, abyste si přečtli, že je podzim, že prší a že bude brzo padat sníh...