Dr. K. HUGO HILAR

 

„Dlouholetý sled historických syžetú. Vratkost vnitřní skladby. Locus communis. Antitéze nejtmavší. Nesprávně informován. Nedůstojné ideje nádherné setby lidí. Tajemný poměr kladných a záporných sil.“

Tak vždy počal hovořit K. H. Hilar, jinak Bakule původním jménem, za které se však styděl, poněvadž tento muž žil původně život moderního básníka.

Tak vždy se rozhovořil, těmi kusými větami, o některém ze současných děl české literatury a pokračoval v těch dobách, kdy byl členem Syrinx: „Zapomínám, jak bych ten motiv rozvinul. Otrávený syžet všemi možnými jedy běžného skeptismu. Toť, pánové, exotická flóra, červená hanba, jako modrý plamen. Zhasněme světlo, není to negativní předností.“

A hekaje, neboť mluví velice rychle: „Zkracovati něco v pouhé co jest nesprávno. Povrchní literární pretenze. Kritická svoboda věků zvláštních, zakuklený teror. Zadostiučinění, vyslovované názory. Nenávistná drsná polemika. Recenze vědecká a nestranná. Vznosné torzo idolu. Ekvivalent programu, nemám pravdu?“

A dál pokračoval: „Cyklický návrat bolestné kantilény. Chaotičnost a drzost, nemám pravdu? Bezohlednost tvorby, odvěký zápor, to jsou slova. Vržená linie přes celý román jest zjasněním pro skeptiky, co? Jest úkolem ovšem velice těžkým, nalézti něco, v čem by bylo dvakrát podtrhnuté ztě-lesnění onoho principu, který hraje a plaje všemi barvami v naprosté nostalgii budoucna v onom vznešeném chaosu, jehož imaginací oživuje se víra v panteismus dobra, nemám pravdu?“

A měl vždy pravdu, neboť v tom právě bylo vidět, že něčemu rozumí, totiž tomu, užít způsobem nejméně vhodným cizého slova a způsobit dojem.

Jisto jest, že dříve Hilar považoval psát za peníze do různých časopisů za velkou nemorálnost.

Konečně však opustil své umělecké stanovisko a pod několika pseudonymy přešel do zábavných příloh listů, jak mně sdělil, a tam nevynikl. Jeho práce byly mu vráceny a pamatuji se, že Bakule měl velkou zlost, když našel v jednom časopise tuto noticku listárny redakce: „K. H. Hilar, slabé - nehodí se.“

I vrátil se opět k umělecké dráze. Ku dráze básníka, která, domníval se, že jest nejlepší. Zatím napsal román, který vydal svým nákladem.

Psal ho jako básník, kterému náhle myšlénka slétne i s kaňkou na papír z péra, ale kteráž myšlénka, připojí-li se k ní druhá, tvoří u básně velký celek, ale u románu utvoří špatné pojetí o schopnosti spisovatele.

U básně má to význam jisté myšlénky, které ovšem nerozumí ani sám autor, ani čtenáři. Ale báseň snese všechno. Čím větší pitomost, tím více lidí hledá v ní zrnko myšlénky, schopnost, neobyčejný talent, a tím více lidí uznává geniálnost básníka.

U prózy však dopadá to špatně. Hilar na to nemyslel, nýbrž velice stručně psal: „Ale nelitujme . . . Snad tedy potom - možná, potom . . . Ale dnes ? . . . Vy prominete .. . Stín se vznáší nad zahradou? Poněvadž jest již soumrak? Ovšem, že je. A to nepřekvapí. Jest pozdě večer. Zvláštní? Nikoliv, přirozené. A onen jinoch se dívá? A jak se dívá? Opět přirozené? Zajisté, nehledejme v ničem zvláštnost. Svit měsíce ozáří ho jistě. On to ví, a proto čeká, až vyjde. Ví to určitě a jest šťasten. Tak šťastni jsou jinoši. Měsíc vyjde. On vyjde vždy. Neúprosná logika, myslí si jinoch. A proč by na to nemyslil? Má se smát svitu. On se nezasměje. Jemu po něm nic není.“

Ovšem, čtenářům do románu Hilara také nic nebylo.

A Hilar vrhl se na dráhu dramatického kritika. Věc velmi lehká. Samé fráze. Hloupost. Podivuhodná drzost. Darebáctví. Zaprodanost. Nemohoucnost.

Divadelní kritika, jako kritika vůbec, jest klamáním lidí. To se neděje kvůli nějaké umělecké snaze, to jsou nesmysly. Kvůli tomu, že někdo má odvahu si myslet, že je povznesenější nad všechno.

Sám neumí nic a stane se kritikem a dál to nedotáhne.

To ovšem nesmí se říct o K. H. Hilarovi, totiž o K. H. Bakulovi.

Ten se stal ještě k tomu dokonce lektorem Vinohradského divadla, rehabilitovav se jako doktor filosofie nějakého komického předmětu, a dělá tam ještě ke všemu režiséra. Dr. filosofie není žádný doktorát.

Jak vlastně se dostal k tomu, jest záhadou. Ale Vinohradskému divadlu to neublížilo, a ovšem též neprospělo.

 

S Haškovou charakteristikou dr. Hilara nebude asi souhlasit většina dnešního intelektuálního světa a přítomnost - až na některé výhrady - také nedala Haškovi za pravdu, ale v době, kdy Hašek tuto stať psal, byl to názor nejen Haškův, ale téměř všeobecný. Na Hilarovy recenze, uveřejňované v Kavkově „Divadle“, čekalo se vždy tak jako na Vilímkovy Humoristické listy, tehdy ovšem ještě velmi dobře redigované, a to pro komickou vytrvalost Hilarovu, vyjadřovati se co nejméně srozumitelně. Vždyť proto byl také nebožtík Kavka svými odběrateli vyzván, aby ke svému časopisu a hlavně k Hilarovým recenzím vydával zvláštní slovník cizojazyčných slov. Jedinou zásluhou Hilarovou v té době bylo, že skvěle redigoval Moderní bibliotéku (V. Menger).