DOMLUVA K DÍLU PRVÉMU

 

Jak v díle prvém, tak i v díle druhém bude řeč o mnohých vynikajících v českém životě osobách. Co jsem o nich napsal, musel jsem uvésti jako historik, který píše podrobně politické dějiny nějakého hnutí. Uznal jsem za nejlepší způsob nechválit nikoho, kromě sebe. Neboť kdybych chválil všechny, o nichž píši, ztratil bych se úplně mezi tím pochváleným davem. Z toho ovšem též plyne, že jsem si vědom důsledků chvalořečení. Důsledky ty ovšem nelze ještě předvídat, ale již vzhledem k tomu, že znám své lidi, musím nutně počítati se zpolíčkováním. Vzhledem k tomu dovoluji si objasniti všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla. Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáváno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzezubovi. Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500 000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje. V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfudze, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejiti bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filosof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval. A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sokratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe býti zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sokrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován. Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: „Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou.“

Ve staré Persii považováno bylo za nečestné někoho zpolíčkovat holou rukou. A v perské Zodavestě jest pátým přikázáním: „Chceš-li koho zpolíčkovat, zpolíčkuj ho opánkem.“ - Staří Egypťané políčkovali cizoložníky kamennou deskou. Ve starém Římě platil políček za něco velmi neslušného, a kdo někoho zpolíčkoval, byl zpolíčkován sám na veřejném náměstí. Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů. Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje. Tak minula léta, tak minula celá staletí, a políček pomalu se rozšiřoval celou střední Evropou, až vyvrcholil v onom dějinném okamžiku české historie, kdy někde v Německu nějaký český pán na říšském sněmu nebo na jiné mírové konferenci zpolíčkoval nějakého kurfirsta, poněvadž chtěli vzít českému králi titul vrchního číšníka. Kdo se interesuje, o jakou hospodu se vlastně jednalo, dočte se to v Palackého Dějinách národa českého. A zase přešla staletí, až konečně políček stal se vlivem vzrůstající vzdělanosti pedagogickým prostředkem při vychovávání mládeže. Ale tu bylo shledáno, že se učitel nemá rozčilovat, a nastal ten obrat, že ministr vyučování zakázal všechny tělesné tresty ve školách v celém Rakousku, a políček stal se jedině výchovným prostředkem v parlamentě a dospěl význačného postavení zejména v rakouské říšské radě a v uherském sněmu. Facka stala se proto politickým dokumentem, politickou zbraní, a jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů.

Pokud se pak týče toho, jak dalece pojem políčku vnikl do nejširších vrstev lidových, o tom svědčí některá zajímavá folkloristická rčení jako: „facka jako trám“, na Moravě „facka jako Brno“ a podobně. Políčky obírá se psychologie i kriminalistika. A obě tyto vědy došly k vskutku překvapujícím výsledkům. Jest dokázáno největšími vědeckými autoritami, že někoho zpolíčkovat jsou schopni jen lidé velice nízké duševní úrovně, pseudointeligenti, lidé nemravní, zlotřilí, padouši a sprostí.

Z těchto důvodů očekávám každé úterý návštěvu onoho padoucha, který by si chtěl dovolit mne zpolíčkovat. Na ulici, prosím, aby tak nečinil, neboť moje manželka nemá takové výstupy ve veřejnosti ráda. Kromě toho podotýkám, že jsem se učil boxovat u pražského mistra Hoyera, že jsou u nás v domě velice příkré schody a že zmlátím každého, kdo by v určený den, v úterý, na moje dveře zaklepal. Obyčejně však nejsme v úterý doma.

Má adresa jest: Vršovice, 363. Ale ta adresa je falešná.