Silvestr pana Pažana

 

Mezi pátou a šestou hodinou k večeru těšil se příručí Pažan od firmy Antonín Medřický, výroba pivních tlakostrojů, že se již velice rychle blíží hodina, kdy se zavře krám a že půjde slaviti Silvestra. Opřen v koutě mezi tlakostroji posledního vynálezu, díval se na nějaký tlakoměr v rohu, který mu připomínal, ať se díval, jak chtěl, kulatou tvářičku slečny Máni, které slíbil, že ji dnes vezme s sebou i s její otcem, který byl školníkem v gymnasiu naproti, vydělával strašné peníze na párkách a houskách a při všem zachoval si tu hrdost starých španělských grandů, že totiž dal platiti útratu za sebe až po dlouhém vnucování a na konec pak vždycky usnul, takže mohl pan Pažan slečně Maně velice intimně tisknouti ruku.

Dnes byl pan Pažan přesvědčen, že to školník nevydrží ani do půlnoci. Pak slíbil Máně, že v lokále zhasnou světla o půlnoci a že ji políbí veřejně. Také jí slíbil, že pak vytáhnou pana otce do té vřavy silvestrovské, že se mu ztratí, a že ho budou hledat až do rána. Nasliboval jí toho vůbec mnoho a proto se díval na ten tlakoměr v rohu s takovým neobyčejným nadšením.

Bylo půl šesté, když sluha Ferdinand mu přišel oznámiti, že pan šéf si přeje s ním mluvit.

"Je nějak v divné náladě," řekl sluha, mrkaje významně na příručího, "nevím, co mu je, ale tváří se náramně vážně."

"Posaďte se, pane Pažane," pravil za chvíli pan Medřický v pisárně k přlručímu, "rád bych věděl vaše mínění o slavení Silvestra...."

"Ano, prosím...."

"Vy tedy myslíte, že se Silvestr slaviti musí?" pokračoval šéf, dívaje se upřeně na příručího, jako krajta tygrovitá na malého králičká v kleci.

"Proč by musel," vyrazil ze sebe příručí, při čemž lehké mrazení projelo mu tělem, "myslím totiž...."

"Jsem rád, že máte tentýž názor."

"Ano, prosím."

"Počkejte, vyjádřete se lepší, půjdete dnes někam na Silvestra?"

Pažanovi se zdálo, že ho chtí pohltit zraky šéfovy.

Otřásl se a zabručel: "Myslím, prosím, že nepůjdu nikam."

"Tak se seberte a pojďte se mnou," pravil pan Medřický, nespouštěje očí z mladého muže, který, když se octl se šéfemem na ulici, cítil se velmi nešťastným. —

"Půjdeme na státní nádraží," rozhovořil se pan Medřický, "jsem opravdu rád, že vy, takový mladý člověk, umíte krotiti své náruživosti. Slyšel jsem sice, že jste trochu do větru, ale vidím, že jste zcela rozšafný člověk. Jest nutno vzíti rozum do hrsti. Neříkejte neustále to své "ano, prosím". Nestojím o to, poněvadž jsem ostatně na to od personálu tak zvyklý. To dělá ostatně alkohol... "

"Ano, prosím."

"Víte co, mladý muži," řekl na nádraží příručímu pan Medřický, "zde máte peníze a kupte dva lístky do Malšova."

Kdyby se dnes někdo zeptal na to pana Pažana, tak vám řekne, že vše šlo strašně rychle, že ani nevěděl, jak se se svým šéfem vlastně octli ve vlaku. Pamatuje se jen, že cítě nejasně, mu hrozí ztráta společnosti Máni, že na peronu simuloval v poslední až chvíli nějaké křeče a že do něho vlili hodně mnoho cognacu.

Když byli již ve vlaku, měl k němu pan šéf utěšující řeč:

"Dnes vám ukáži já svého Silvestra. To nebude žádné narážení klobouků o půlnoci na Příkopech, žádné takové blbiny, jako zhasínání světel o půlnoci v hospodách. Nevzdychejte! Ten přechod z letošního roku na budoucí oslavíme vnitřními krásnými dojmy. Představte si, že půjdeme zasněženou zimní krajinou údolím potoka Kačáku, prosti onoho ohromného a znemravňujícího vlivu silvestrovských nálad pijáků."

Pan Pažan říká, že mu při té řeči nebylo nijak volno. Pan šéf tvářil se jako prorok ze Starého Zákona, když pokračoval: "To uvidíte, jak jest to krásné, taková zimní noc v pustinách, kdy pod hvězdami zimního nebe budete rozvažovati, jak jste žil po celý minulý rok. Kdy budete si klásti účty i celé vaší roční bilance."

Pan Pažan chtěl říci, že to je náramně v pořádku, ale pak si vzpomněl, má na svědomí asi tři metry pivních trubek, které odnesl pro svého přítele. Tvář šéfa byla však tak jasná, zářná, že kdyby snad jeli tunelem a nahoře jim nesvítilo světlo, že by to jeho nadšení vyzařovalo dost jasně, aby bylo vidět.

"Ba, v takové noci," mluvil k němu pan Medřický, "člověk teprve chápe, že jest ještě nějaká lidská důstojnost. A zasněžené lesy, to jest něco velkolepého proti smradu zakouřených místností." Šéf při tom zamlaskal a pan Pažan vypravuje, že zamlaskal také a že pak vůbec jen mlaskal, neboť ztratil úplně hlavu.

Kdo totiž zná zimní větry kolem Malšova, když vrhají so vší silou do údolí Kačáku a když vám s vrchů sypou do obličeje ve vírech jemný sněžný prach s ticíci ostrými jehličkami ledu, ten by v té situaci šel také beznadějně jako pan Pažan za panem Medřickým, když slezli na zastávce v Malšově. Někde na kopci svítil Malšov beznadějně do zimní noci, což však připomínalo příručímu ztracenou zábavu silvestrovskou, školníka s Maňou, teplo, pivo, grog, punč, hulákání na ulicích.

Tam nahoře však bylo úchvatné ticho. "Vidíte, mladý muži," přerušil to zoufalé vzdychání majitel závodu na výrobu parních tlakostrojů, "teď teprve uvidíte, co jest to poezie. Mož-
ná, že v tuto dobu byste již byl v Praze opilý."

"Ano, prosím."

"Proto si važte toho, že jsem vás vytrhl z tohto jedu alkoholu. Vidíte tam dole světlo v údolí? To jest Červený Důl. Jest to mlýn a hospoda. Kolem jsou samé lesy. V létě tam bývá překrásně a nyní jest to ještě hezčí. Znal jsem tam hospodského. Tam budeme přenocovati."

Pak počal skučeti poznovu vítr, který se hnal údolím, a nastala chumelenice. Skučením sněhového přívalu se rozléhal však vážný, rozšafný, klidný hlas pana Medřického:

"Můj pane Pažane. Přemýšlel jsem, co bych vám měl dáti k Novému roku. Dát co novoročné peníze, nejen, že bych vás snad mohl uraziti, ale možná, ba určitě to mohu tvrditi, poskytl bych vám příležitost ku zkáze. Peníze, které člověk nečeká, lehce se utratí. A pokud jsem o vás slyšel, vy byste je propil."

"Ano, prosím," ozval se žalostně a beznadějně nešťastný příručí.

Šéf pokračoval slavnostněji a slavnostněji. "A právě proto rozhodl jsem se dáti vám ten nejkrásnější novoroční dárek řadu poučení při této příležitosti zvláštní. Slavíte dnes proto, mladý muži, nejpěknějšího Silvestra."

Další bylo přerušeno ohlušujícím jekotem mrazivého větru. Kdyby byl v té smutné chvíli řekl pan Medřický panu Pažanovi, aby se oběsil na některém klátícím se stromu, byl by to jistě učinil. Na štěstí byli již v Červeném Dolu a pan Medřický objednal dvě piva.

Příručímu bylo, jako by se poznovu narodil, a proto obrátil celou sklenici naráz.

Šéf upřel na něj bolestně zrak. "To jsem čekal," promluvil vážně, "jakmile někdo přičichne k alkoholu, neudrží se. Vezme sklenici a ne aby pil mírně, asi takto...."

Pan Medřický upil trochu. "To nikoliv, chytne ji nedočkavě a převrátí ji do sebe takhle."

Pan Medřický vyprázdnil sklenici a pokračoval se zápalem: "A ani si ještě neutře ústa, už volá: "Pane hostinský, ještě jedno pivo!" Bouchá při tom do stolu a křičí: "Jen rychle, jen rychle, já mám hroznou žízeň!"

Zatím hostinský přinesl nové pivo. Pan Medřický díval se na příručího. Ten by se byl rád napil, ale pohled šéfův ho odstrašoval.

"Vidíte snad kolikrát," řekl důrazně pan Medřický, "jak jsou lidé nedočkaví, chtiví toho alkoholu, kdyby se každý měl tak k práci, jako se má k pivu, vínu a ke kořalce! Ale to, jak vidí, že má znovu nalito, ani nečeká, až pěna částečně spadne, ale takhle ji vyzunkne, jako když se zapráší. To je přece jen odporné."

Pan Medřický znovu jedním douškem vyprázdnil sklenici, kterou držel v ruce, a pokračoval: "Ale na tom takový piják nepřestane. Třebas si objedná cognac. Volá: 'Jeden cognáček, prosím!' Nu, vida, a už jest zde, ale milý Pažane, to jest právě to odporné, že i ten cognac rychle spolkne, asi takhle, jak vidíte, a ne po troškách, což jest též ošklivé a nerozumné, ale přece ne tak zlé, jako píti všechno ex...."

Pan Medřický pozoroval, že mu řeč plyne hladce, a měl jakýsi pocit povznešenosti nad okolí.

Vzal do ruky novou sklenici a rozhovořil se s otcovským přízvukem: "A tak je to, milý hochu, Kuřátko, když pije, tak to udělá takhle, solidně, ne jako člověk."

Upil ze sklenice a pozvedl hlavu a polkl, až to žbluňklo.

"Kuřátko je, řekněme, zvíře," pokračoval, pozoruje na sobě nějakou zvláštní lehkost v řeči, "víte, takové kuřátko, droboučké, miloučké, žluťoučké. Vy myslíte snad, že nejsou kuřátka žlutá. Každé jest žluté. To se ví, proč by nebylo žluté. Viděl jste někdy fialové kuře? Každý přece nemůže býti černý jak černoch Kristián — to je zvláštní, kamaráde, že ten černoch neumí ani slova anglicky, poněvadž jest v Praze už 16 let, ale pít umí. Vezme takhle sklenici, vypije ji — žbluňk — otočí k světlu a je prázdná. Pane hostinský!"

"Podívejte se, pane hostinský, vy jeden kanimuro," oslovil ho Medřický, červený v obličeji, nezdá se vám, že když se díváte na dno této sklenice, vidíte tam borovici a na ní půlměsíc?"

"Pojď sem, ty kluku stará," tahal příručího ke sklenici, "vidíš, ty holomku. Docela pěkná borovice a na ní půlměsíc."

Pan Medřický cítil, že bude třeba se zmíniti o tom, jak kolikráte je vidět ve skle podivné věci, ale náhle na to zapoměl a počal bráti hostinskému dýmku z úst.

"To víš, že nebudeš kouřit," křičel na něj, "ty starý sysle."

Příručí s hrůzou hleděl na svého šéfa, jak se mu čím dále, tím více plete jazyk. Panu Medřickému se naproti tomu zdálo, že má v hlavě všechny myšlenky, jednu vedle druhé tak pěkně urovnány, že rozumí všemu a že se třebas písní vyjádří a počal zpívati chraplavým hlasem, který se mu zdál býti velice melodickým a obzvláště pěkným:

Já hynu jako růže,
mně nikdo nepomůže....

Nevzpomněl si dál a počal bručet: "Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory koudelníkův syn."

Pak se podíval smutně na příručího a řekl nejistě se rozhlížeje kolem: "Vědí co, zavrou krám a jdou domů." Položil hlavu na stůl a počal chrápat Zvedl ji ještě jednou a zabručel: "Habešani měli krokodýla", a usnul definitivně.

*

Je již týden po Silvestru v Červeném Dolu a pan Medřický s příručím ještě nejsou doma. Dorazili teprve do Dušník a uvažují o tom, jak blaze působí na mysl lidskou poezie zasněžených krajin a zimních nocí.

A pan Medřioký vždy začíná všude své apoštolské poslání proti alkoholu: "Tak vidíte, pane Pažane, že to vlastně nic není tohle pití, když se pije střídmě. Ale když takový člověk chytne plnou sklenici a vyzunkne ji naráz, asi 'takhle': tu když tak pokračuje, musí si dát nové a nové pivo... "

"Ano," dodává pan Medřický vážně, "pane hostinský, přineste mně nové pivo. "

Opraveno podle nových pravidel: Sylvestr > Silvestr; gymnasium > gymnázium; vzpoměl > vzpomněl; poesie > poezie; na ráz > naráz; myšlénky > myšlenky;

 

Digitalizováno

 Je možne, že se jedná také o povídku Silvestr pana Pažuta. Zpráva o této povídce se, podle bibliografie Pytlík Laiske, nachází v pozůstalosti Jarmily Haškové.