|
S Bohem počni každé dílo ... Pán Bůh mně proto
snad odpustí milostivě, že začínám se svatými,
kteří patří též do rodiny boží. Dnes, dne 15.
března, slaví každý pořádný katolický občan
památky tří svatých. Svatého Speciosa, mnicha,
památku skonání svatého Proba, biskupa
reatinského a svatého Longina, mučedníka. Svatý
Speciosus, ani svatý Probus netěší se takové
oblibě jako svatý Longin, neboť se oba dva na to
nezmohli, aby byli mučedníky. U katolíků těší se
největší oblibě vždy mučedníci, o čemž nás mohou
poučit soudy svaté inkvisice. Že se oblibě
netěší, to je vidět z toho, že na křtu svatém
málokdo dá jmenovat své děti Speciosem nebo
Probem; ba ani jako pseudonym jména ta nejsou
oblíbena.
Druží se k vulgárnímu Matěj, kteréžto jméno mají
jen dva spisovatelé. Pan Matěj Čapek z
„Národních listů“ a pan Matěj Kovář, profesor na
gymnasiu v Truhlářské ulici a věhlasný
spisovatel různých krásných básniček do
katolických listů, jako do „Českého jinocha“, do
„Českých květů“, do „Svatého Vojtěcha“, do
„Kříže“ a do „Marie“. Svatý Matěj, mučedník,
trpěl okolo léta Páně šedesátého a spisy Matěje
Čapka a Matěje Kováře trpí čtenáři ještě dnes,
neboť ti oba Matějové ještě žijí v našem
století. Logická spojitost mezi svatým Matějem a
svatými Speciosem a Probem není žádná. Matěj byl
mučedník a tihle dva umřeli pokojně. Speciosus
za stolem seděl v klášteře a pokrmů dle knihy
sv. Řehoře požíval v hojnosti. Tak umřel při
jídle. Nevěřící by řekl, že se tak nažral, až
pukl, kniha sv. Řehoře o tom však neříká ničeho.
Svatý Probus pak zemřel důstojně jako biskup
okolo léta Páně 550. Před svou smrtí, jak
vypráví sv. Řehoř biskup Probus poslal věřící,
kteří mu dávali klystýr, a tak v těžkosti jeho
mu nápomocni byli, do pokojů, aby po práci
pokrmem se posílili, sám pak zůstal na posteli s
jedním pacholátkem. A nyní bude spiritisty
zajímat, že k němu vešla pak dvě strašidla,
která měla na sobě prostěradla. Pacholátko dalo
se do křiku a tu mu svatý Probus řekl, že jsou
to svatý Iuvenalis a svatý Elesterius,
mučedníci. Pachole se jich leklo a uteklo. Když
pak lidé se sběhli, biskupa našli mrtvého a duši
jeho vzala s sebou ta dvě mučednická strašidla.
A nyní, kdo to byl svatý Longin?
Svatý Longin dle vysvědčení svatých evangelistů
byl rytíř. Synu božímu umírajícímu bok kopím
otevřel a tím sobě dvéře do království
nebeského.
Bylo to na Kalvárii. Kristus Nazaretský visel na
kříži a voják Longinus dostal rozkaz, aby vrazil
kopí do boku visícího. Krůpěj krve padla mu na
tvář a on počal věřit. Stal se mučedníkem.
Pilátovi žoldnéři sťali mu hlavu a hodili na
smetiště. Od doby Longina uplynulo mnoho
století. Kolik vojínů by dnes na místě Longinově
také věřilo, kdyby mělo dobíjet zmučeného. A
věřilo by, ne že zmučený je synem božím, ale
věřilo by v idee, které ukřižovaný hlásal. A
Longin, mučedník. Církev ho přijala za svého,
Longina revolucionáře, kterého kapka krve z
dobitého uvedla na jiné myšlenky a vštípila mu
zášť proti římským a židovským byrokratům, kteří
pověsili na kříž jednoho člověka, který
vštěpoval do ujařmeného lidu ne lásku, ale
nenávist proti nim. Z toho muže udělali Boha, z
Longina svého mučedníka, jménem muže, který
kněze nenáviděl, celé kasty kněží počaly
vydělávat. Longine mučedníku, kterýs trpěl
třicet let, po narození toho velkého
revolucionáře, kterého jsi dobil kopím, dnes,
kdybys žil, jistě by jsi kopí své vrazil do těch
lhářů, kteří udělali z tebe světce...
Dnes je tomu 1951 let, co v římském senátu byl
rozbodán dýkami Gaius Julius Caesar, římský
triumvir, tyran a velký vrah, jehož skutky
plovou v krvi všemožných národů. Sentimentální
vrah! Když mu Brutus začal hrozit dýkou, tu ten
člověk, který tisíce lidí dal chladnokrevně
pobíjet, řekl plačtivě: „Et tu mi fili?“ (i ty
můj synu). Senátoři toho tyrana propíchali
dýkami jako řešeto. Pamatuji se, jak ve čtvrté
třídě latinské četli jsme jeho paměti, které
Caesar sám napsal. Na každé stránce pochvaluje
si, kolik dnes lidí pobil. Nám kvartánům bylo
tenkrát velmi sympatickým, když jsme překládali,
kolik Caesar pobil Germánů. Přáli jsme si, aby
každý pobil tolik Němců při nejmenším. Proto
číhali jsme na německé gymnasisty v městském
parku a do hromad písku u mříže parku schovávali
si na ně rákosky. Paměti o válce galské (De
bello gallico) vzbudily v nás krvežíznivost.
Kdyby nebylo toho, že musili jsme ku překladu z
latiny do češtiny vyhledávat slovíčka, byli
bychom je četli ještě raději. Nezapomenutelná
klasická výchova!
Náš profesor z latiny byl hodný člověk.
Dorozuměl se s profesorem z češtiny, a poněvadž
jsme tenkrát z čítanky četli pěkný vlastenecký
článek o Radeckém, jak chránil Rakousko, dostali
jsme za úkol z češtiny srovnávat činnost obou
vojevůdců. Zklamali jsme se. Radecký nepobil ani
třetinu Taliánů, jako Caesar těch svých Galů.
Jaký to byl neschopný člověk tenhle Radecký. Šli
jsme tedy na mladé židovské hochy, kteří si
hráli v městském parku. Škoda, že při tom nebyl
pan Březnovský. Městský policajt měl radost, že
jsou židi biti, a smál se na celé kolo. Když se
to doneslo do gymnasia, nestalo se nikomu nic.
Pan katecheta se za nás přimluvil.
Byl to hodný pán. Kdyby byl v době pogromů na
Rusi, byl by jistě býval první, který by
znásilňoval židovské dívky. Kromě náboženství
zabýval se též pranostikou. Byla to dojemná
shoda, jak dovedl náboženství s pranostikou
sloučit. Prorokoval povětrnost. Hrozil pekelným
vedrem. Říkal: Březen bez vody, duben bez trávy
a člověk bez Pána Boha, v pekle se škvaří. Od
něho pro život mnoho dobrého jsem pochytil, jako
že mrzne-li na den sv. Gertrudy, trvá trudy,
trvá zima ještě 40 dní a že prší-li na suché
dni, bude drahota... Nezapomenutelný člověk!
Zanedlouho už bude jaro. Slunce bude ve znamení
Skopce a ulice jsou ve znamení rekrutů. Jaro
krásné, všem tvorům spasné!
Přijde jaro přijde, bude zase máj... Jaká to
rozkoš postavit se pod vojenskou míru na jaře.
Jaká to radost, když člověka vyzývají šetrně,
aby přišel čistě umytý.
Na jaře zamaž, na podzim zapraš.
Jaro nám otec i máti, kdo nesel, nebude mu
zráti.
Páni vojenští neseli, ale zraje jim všude po
celém světě.
Jaro je pro ně rozkoší. „Otočte se!“ A rekrut
čistě umytý, nahý otáčí se a obrací. „Tauglich!“
Rozkošné jaro! Přijdou legie poetů. V lesích se
budou hledat fialky, skromné fialky, které
upoutají na sebe jen svou vůní.
Mnohý rekrut je také skromný, tak by rád zalezl
jako fialka do křoví, aby ho nenašli, a mnohý
nevoní. Za každého však voní křestní list svými
léty. 21, 22, 23 let. Ty tři číslice
representují jaro ubohého lidstva rok co rok.
Letos je rok 1886, 1885, 1884! Mládenci narození
v tom roce mohou říct směle: Jaro přízeň, léto
trýzeň. Slovo „tauglich“ obsahuje jen sedm
hlásek, ale těch sedm hlásek znamená třicet šest
měsíců.
A kdyby se svlékl takový mladík někde jinde než
v odvodním sále do naha, zavřeli by ho do
blázince. Nu a takhle ho zavřou do kasáren.
A tak jsem to začal s Pánem Bohem a skončil s
vojákem... |
