I
Novofoundlák Oglu byl napohled velice
rozšafný. Ve skutečnosti však tvářil se tak jen
naoko, neboť byl velice vypočítavý.
Kdykoliv na ulici mluvil s jinými psy, dělal
dojem moralisty, jako tenkrát, když ten
křivonohý žlutý jezevčík vypravoval mu, že ta
hezká chrtice, hladkosrstá, od radů, vrhla
nějaké chlupaté tvory, podobající se pudlíkům,
tu zvolal Oglu: „Dobře jim tak, mají si dát na
slečinku lepší pozor.“
Když však odjel se svými pány pryč, tu daleko od
svých přátel přestal být nadobro moralistou a
nebylo snad psa mravně otrlejšího nad Oglu.
Doma však, jak říkám, dal si na sobě záležet.
Stále byl kolem starého pána, poněvadž rozuměl
všemu, co si o něm povídali a oni říkali, že i
ten pes má starého pána nejradši.
Sami však ho neměli tak příliš ve vážnosti,
neboť starý pán, kudy chodil, tudy vyklepával
dýmku. Proto mu říkali: „Běž, Oglu, se starým
pánem na procházku!“
Oglu jak to slyšel, běžel do kuchyně a tam už
dostal něco na přilepšenou, ať kus uzenice, nebo
škvarky a již byl u starého pána, štěkal na
něho, skákal kolem, tahal ho za kabát, běhal ke
dveřím a starý pán třesoucím zpěvavým hlasem
řekl: „Oglu, ty chceš jít na procházku? Ty mě
máš nejradši! Ostatní by mě nejradši snědli.
Pojď, Oglu, dostaneš uzenici.“
Jakmile byli venku, Oglu už nedělal, že má
radost. Věc byla hotova, dostal uzenici, proč by
se tedy dál přetvařoval. Líně šel za starým
pánem a zíval na celé kolo. Tato přetvářka byla
ošklivý rys v jeho povaze.
Pak se starý pán setkal na náměstí s několika
svými známými a tu Oglu zas radostně štěkal na
ně a dělal, že má radost že je vidí. Dostal
někdy od nich různý pamlsek. Jakmile ho spolkl,
pomyslil si: „Co mně teď po vás.“ Sedl si na zem
a díval se unuděně kolem sebe.
Nebavilo ho, co si budou povídat, neboť to věděl
již napřed, že budou mluvit o tabáku, jaký býval
dřív tabák dobrý, teď že nestojí zanic.
„Kdyby ho aspoň nekouřili,“ povzdechl si Oglu,
„jak já k tomu přijdu, že když si čistí starý
pán dýmku drátem ten drát plný močky otírá o mou
srst. Kdyby to někdo jemu tak udělal.“
„Ale starý pán se nelíže,“ stěžoval si dál sám k
sobě, dělaje že spí, aby nemusil si hrát s malým
Robertem, který ho tahal za uši, „zato však se
lížu já, jak ale já tedy k tomu přijdu?“
Jednoho dne starý pán, jak šukal po domě,
zapomněl dýmku na lavici v předsíni. Oglu dýmku
vzal a běžel zadem zahradou k žumpě, odkud
zahradník čerpal vodu na záhony. Tam dýmku
pustil do zelené vody a vrátil se domů.
Toho dne bylo boží dopuštění v domě. Starý pán
křičel, že už dny jeho jsou sečteny, když se mu
ztratila stará jeho drahocenná dýmka, že už
nebude s nimi tady dlouho se trápit, že beztoho
ví, jak je jim na obtíž a že když jeho se bojí
zčistajasna sprovodit ze světa, že aspoň tu jeho
dýmku někam zašantročili.
Oglu chodil za starým pánem při tom hledání a
dělal, že čichá a hledá stopu. Starý pán ho
hladil a říkal: „Ty můj jedinej, věrnej
pomocníčku! Dostaneš buřtíčka.“
Když buřtíčka dostal, Oglu si lehl v pokoji na
koberec a stahoval hořejší dáseň. To se ten
černý chlupatý hříšník smál.
Když starý pán dýmky nenašel, chodil několik dní
jako bez duše. Pak si lehl do postele a zavolal
notáře. Oglu chodíval z vypočítavosti lehat si k
jeho posteli a když ve všeobecném smutku se mu
to nerentovalo, prodléval radši v kuchyni, kde
chytal mouchy, které rád polykal, poněvadž, jak
řekl jednou rozšafně tomu hnědému jezevčíkovi,
příjemně šimrají na jazyku.
Ztráta dýmky tak rozmrzela starého pána, že za
čtrnáct dní mohli již otevřít jeho závěť.
Odkázal veškeré své jmění chudobinci.
Oglu se právě přitrefil k tomu, když už všichni
věděli, jak ta závěť dopadla.
Mladý pán ho kopl. Proč pořád chodil se starým
pánem a tahal ho na procházku k ředitelovi
chudobince. Kdykoliv se na Oglu podívali, tu
říkali: „A tuhle černou bestii měl ten starý
partyka nejradši. Zalezeš někam do kouta.“
Připomínal jim tak starého pána, že se v rodinné
radě usnesli, že ho prodají. Inzerovali ho, jako
kdysi otroky v jižních státech amerických, že ho
prodají z rodinných příčin, že je chytrý a
dobromyslný.
Oglu věděl, že se při tom šuškání, které se
poslední dny vede, jedná o něho a proto ho zcela
nic nepřekvapilo, když uviděl jednoho dne na
dvoře vozík s bednou a jak ukazují na bednu a
mluví přitom o něm.
Věděl, že se bude stěhovat. Odběhl proto dozadu
na zahradu a narychlo tam zadávil ještě kohouta
se šesti slepicemi a vrátil se na dvůr. Bedna
byla již dole z vozíku sám si do ní vlezl. Pak
mu tam hodili nějaké žemle, bednu dali zas na
vozík a jelo se k nádraží.
Oglu pro efekt v bedně několikrát zavyl, aby bez
dojmu neodjížděl z domova.
Na nádraží slyšel hlasy: „Ten je dobrák, ten to
nevyrazí,“ a pak zas s ním štrachali, házeli,
nato hluk, rachot, hvízdání a zvláštní pohyb.
„Nu, copak se mně může stát,“ pomyslil si Oglu,
„dostanu se jinam, však si tam také zvyknu.“
Aby udělal dobrý dojem hned naponejprv, lízal se
v bedně důkladně, nato snědl všechny žemle,
přičemž uvažoval: „Musím to snést, aby, až na
novém místě otevrou bednu, neviděli tam nic k
jídlu a hned mně dali něco na zub.“
Bylo mu teplo a on usnul. Probudil se až na
místě. Kdo ho pohladil první a zvolal „Oglu“,
když bednu otevřeli, byla mladá, hezká dáma.
Jak znal ze zkušenosti, k ženským jest třeba se
chovat úlisně. Proto hned začal obskakovat kolem
ní a když vytáhla z kabelky dvě jitrnice,
vyrážel ze sebe radostné zvuky, pustil se do
nich a když je snědl, pomyslil si: „A teď až
přijdeme domů, musím dělat drahotu. aby myslila,
že se mně stýská po starém domově.“
Šel vedle ní na řetízku a doma v pěkném
vytopeném pokoji počal se na ni dívat smutnýma
očima. Když řekla: „Stýská se ti, Oglu?“, tu
zavzdychal a šel ke dveřím. Konečně ho to
omrzelo, dělal, že spí, zatím však myslil na to,
co bude k večeři.
Večeře se mu zamlouvala. Dostal polévku, maštěné
brambory s nějakými dobrými kostmi. Před spaním
vrtěl přátelsky bohatým ohonem a než usnul, řekl
k sobě: „Myslím, že zde budu šťasten.“
II
Již příštího dne seznal, že i zde se bude
muset přetvařovat, neboť když šel se svou novou
paní na procházku, přidružil se k nim nějaký
mladý muž, který voněl pižmem.
Oglu neměl rád voňavky. Nevoněly mu, spíše
zapáchaly. Zejména pižmo přivádělo ho k
zoufalství. Oglu ze všech voňavek nejraději
cítil vůni, vycházející z uzenářských krámů a
vůni z kuchyně. Rozeznával do nejjemnějších
nuancí, co se vaří a peče.
Mladý, muž s pižmem reprezentoval u něho smrad.
Nedal však na sobě ničeho znát a když jeho paní
podala přátelsky ruku mladému muži a příjemně se
na něho usmála, dělal, že má též radost a jal se
kolem něho radostně skákat za přátelského
štěkotu.
Pán ho pohladil a řekl: „To je tedy ten váš nový
bernardýn?“
Ta slova Oglu hluboce zamrzela. Ten navoněný
hlupák nerozezná ani, že on není žádný
bernardýn, ale čistokrevný novofoundlák. Zavrčel
a vlekl se smutně vedle slečny. Ještěže ho
trochu potěšilo, když slečna opravila toho pána:
„Mýlíte se, to je můj novofoundlák Oglu.“
Co pak dál řekl, to přesahovalo všechny meze
trpělivosti. „No pěkný je, ale bernardýni
vypadají také tak.“
Oglu podíval se na něho ze strany.
„Takový velký pes hodil by se dobře do tahu,
slečno.“
Oglu zavrčel a zlostně si pomyslil. „Kdybych tě
tak potkal bez mé paní samotného.“
Šel za nimi, nedal na sobě opět ničeho znát a
tak šli všichni tři promenádou. Když pak se s ní
u vrat rozloučil, řekl opět jako dodatkem: „Ale
ten pes by se hodil do tahu.“
Oglu šel za svou paní. Náhle se však vrátil,
vyběhl z domu, dohonil pižmového pána a jak ten
nesl pod paždím deštník, tak mu deštník překousl
a rychle zas byl v domě.
„Kampaks to odběhl, Oglu?“
Spokojeně zavrtěl ohonem. A jak mu večeře
chutnala!
Druhého dne přišly na návštěvu dvě mladé dámy,
kterým ukazovala se smíchem psaní, které jí
přinesl před chvílí listonoš, přitom hladila
Oglu, který se těšil pozornosti všech tří dam.
„Jest to kus hlupáčka, ten Jindřich, poslyšte,
co mně napsal:
Velectěná slečno! Po našem rozloučení včera
přiběhl za mnou Váš pes a překousl mně deštník,
který jsem den předtím koupil za dvanáct korun.
Deštník byl hedvábný a byla to nahodilá koupě.
Prosím o náhradu škody a těším se na brzké
shledání. Kdykoliv se rozloučíme, je mně tolik
smutno. Ruce Vám líbá Váš Jindřich Hák.
Pošlu mu těch dvanáct korun a napíši mu psaní,
ze kterého bude míti radost.“
Za tři dny přišly ty dámy opět a ona jim
ukazovala psaní od pana Jindřicha:
„Velectěná slečno! Stvrzuji příjem 12 K, slovy
dvanácti korun za překousnutý deštník a velice
se divím, proč Vám nemám více chodit na oči a
proč píšete, že takové jednání jste ode mne
neočekávala. Deštník stál opravdu dvanáct korun,
jak můžete seznati z přiložené stvrzenky a byl
opravdu celohedvábný. Doufám, že tolik mně
důvěřujete, že nechtěl jsem využitkovati oné
nehody ke svému obohacení. Jest mně však
nápadné, že nepřišla jste již po dva dny na
obvyklé místo našich schůzek. Jest mně opravdu
smutno, což mohu i čtyřmi svědky dokázati. Těším
se na brzkou shledanou a líbaje Vám ruce
zůstávám Váš Jindřich Hák.“
„Čímpak je ten?“ otázala se jedna ze slečen,
klepajíc si podezřele na čelo.
„Profesor matematiky,“ slyšel Oglu, a nato:
„Ach tak!“
Od té doby se Oglu se svou paní vyhýbali panu
profesorovi a Oglu se nemusil přetvařovat.
Dělal, co se mu líbilo, poněvadž byla ruka jeho
paní na něho slabá. Jednou si na něho koupila
karabáč a když ho chtěla uhodit, podíval se na
ni tak nepřátelsky, postavil se a zavrčel, že
mohl do kouta odhozený karabáč pohodlně
rozkousat. Zbytky řemínků tahal pak výsměšně
před svou paní po pokoji.
Seznámil se také s ruským chrtem z vedlejšího
domu, před kterým se choval neobyčejně vážně a
ubohému barzojovi jednoho dne řekl: „Tak se mně
zdá, že nejste čistokrevný.“
Ruský chrt od té doby se styděl a málokdy
vycházel na ulici. Oglu měl radost ze svého
žertíku.
Tak minula zima a když přišlo jaro, stal se Oglu
mrzutým jako vždy v tu roční dobu, neboť ztrácel
zimní srst a myslel si: „To je hloupé, čekat,
než mně nová naroste.“ Někdy si pomyslil: „Já už
čekat nebudu,“ a pak měl na sebe zlost, že je
takový hloupý a díval se smutně kolem sebe.
Jeho paní byla také taková smutná, neboť přece
jen ten pan Jindřich Hák... kromě té matematiky
byl to zcela roztomilý člověk.
Tak se Oglu díval smutně na svou paní a ta zas
smutně na Oglu.
Byla to smutná pohádka máje. Tomu rostla tak
pomalu srst a jí zas nepsal pan profesor.
III
Pak přišla sezóna koupání. V řece voda byla
teplá za tak krásných dní a Oglu byl již
veselejší. Měl kožich zas v pořádku, narostla mu
letní srst a když mohl, rád skočil do vody.
Tak chodili po nábřeží sami dva. Oglu a jeho
paní. A té bylo tolik smutno.
Podél nábřeží chodili k plovárnám za město a
dívali se oba na rozbrázděnou hladinu řeky,
rozvířenou pažemi koupajících se.
A jak se tak Oglu díval na řeku, tu o něčem
přemýšlel. Uvědomil si, že vzpomíná na něco, ale
nemohl si vzpomenout na co. Jen si myslil, že by
měl rozhodně něco vykonat.
Jeho paní také přemýšlela. Docela určitě si
vzpomínala, že pan profesor Jindřich Hák nosil v
zimě krátce přistřižené vousy.
Byl opět jeden takový slunný den, kdy ona seděla
na hrázi a vedle ní seděl černý Oglu. Oba dívali
se na řeku. Najednou jeho paní, ukazujíc na
plavce v řece, který dobrým tempem ploval od
plovárny na protější břeh, řekla: „Vidíš, Oglu,
tamhle plove pan profesor Hák.“
Než se mohla ze svého překvapení vzpamatovat,
skočil Oglu do řeky a s velkým funěním blížil se
k panu profesorovi.
Jakpak by nepoznal toho lotra, který ho
považoval za bernardýna a pak to: „Takový velký
pes by se dobře hodil do tahu.“ To se tak lehce
nezapomíná.
Nežli pan profesor se mohl otočit, ucítil, že ho
něco chytlo zuby za plavecký dres a táhne k
opačnému břehu, kde sedí dáma se zeleným
slunečníkem. A to, co ho táhne, je tak silné, že
odpor je marný, a již ho to vytahuje z vody a
pokládá k nohám slečny.
Oglu otřepává se na hrázi, jako když kropí ulici
a má opět radost ze svého nového žertíku.
Pan profesor, když se podíval na slečnu, řekl:
„Račte prominout, takhle dovedou tahat lidi z
vody jen novofoundláci.“
A Oglu radostně vrtěl ohonem, slyše to a
pomyslil si: „To jsem rád, že jste mně dal
zadostiučinění.“ Ani dále neposlouchal, jak
povídá pan profesor:
„Aby potom mezi námi nedošlo opět k nějakému
nedorozumění, oznamuji předem, že mně váš pes
roztrhl plavecký trikot. Mám jej teprve tři dni
a je to čistá vlna. Stál pět korun.“
IV
Celkem vzato, Oglu se nezměnil, ani když ti
dva se později vzali. Naoko se choval k novému
pánovi hezky ale hned po svatbě mu rozkousal
boty a ty zbytky strčil služce do postele, aby
jeho páni myslili, že to ona udělala.
Něco z nich také z furiantství spolkl a to jeden
podpatek, který mu dlouho ležel v žaludku, takže
mohl zcela rozšafně říci komickému dlouhosrstému
stájovému pinčovi, s kterým denně číhal u
vedlejšího uzenářského krámu: „Víte, milý
příteli, varujte se bot.“
Čím více stárnul, tím byl dětinštější.
Zastavoval na ulici psy, kterých ani neznal a
jednou v Karlíně zastavil černého pudla a tomu
povídal: „Odpusťte, ale dnes mě nic procházka
netěšila. Šli jsme takovou dlouhou silnicí a tam
byly samé patníky, ty nebraly konce a víte, to
mě dnes už přemáhá.“
Jednoho dne, když tak líně ležel a hřál se u
kamen, řekl jeho pán k paní, dívaje se na Oglu:
„Z toho bude pěkná kůže před postel.“
Oglu to slyšel a ze stařecké dětinskosti počal
se lízat, jsa rád, že je tak pěkný.
Zhloupl stařeček Oglu. |
