|
Mezi bavorskými městy Tillingen a Höchstädtem
nad Dunajem panuje kruté nepřátelství.
Ve středověku Tillingenští vypravovali se se
svými čluny, obsazenými žoldnéři a opatřenými
hojnou zásobou zápalných látek, na Höchstädt,
který několikrát hořel po takové návštěvě. Někdy
však Höchstädtští hnali Tillingenské nazpátek
celých těch 40 km a dubová alej, dlouhá 10 km,
která vychází za Höchstädtem nahoru k Tillingen,
nazývá se „U oběšených Tillingenských“.
V tomto ohledu se obě města lišila od sebe,
neboť Tillingenští höchstädtské sousedy, kteří
jim padli do zajetí, topili jako koťata v Dunaji
a když se jednou stalo, že jeden radní z
Höchstädtu padl do rukou Tillingenských, byl
rozčtvrcen a jednu čtvrtku poslali po zvláštním
poslu do Höchstädtu, kde ho oběsili na hradní
bráně přes jeho protest, že je jako posel
nedotknutelný.
Tak to trvalo až do té doby, kdy městům byly
odňaty jejich výsady provádět podobné hry a
zábavy, kdy moderní doba zmírnila krutost výprav
a obmezila se na rvačky v zájezdním hostinci U
anděla strážce.
Tento hostinec leží vzdálen 20 km od Höchstädtu
a 20 km od Tillingen. Jest na rozhraní obou
nepřátelských pozemků. Sem chodívali se prát z
těch měst každou neděli a svátek. Sem šli pěšky
a odtud je odváželi na obě strany v žebřiňácích
a ve vozech na hnůj, s rozbitými hlavami a
přelámanými žebry, neobyčejně spokojené, ježto
se to tak pěkně vydařilo.
Obě strany snažily se vždy potvrdit pověst
vedoucího města v těch staletých zápasech a byly
to boje u Anděla strážce stejně tak urputné,
jako když před stoletími Tillingenští lezli po
žebřících s hořícími smolnými věnci na hradby
Höchstädtu, jehož obránci sráželi je dolů do
hradního příkopu palcáty půl centu těžkými. A
tak byly houževnaté, jako když Höchstädští
beranem rozbíjeli brány města Tillingen a
Tillingenští lili na ně shora vařící smůlu.
Žádná strana nemohla nikdy říci, že by byla
úplně zdolána, až krajské zřízení odevzdalo
Höchstädtské do rukou Tillingenských.
Höchstädtský okres byl zrušen a Höchstädt
přidělen k okresu Tillingen. V Höchstädtu byl
„amtsgericht“ a v Tillingen „bezirksgericht“.
Höchstädští své lidi jenom vyšetřovali a
posílali akta k okresnímu soudu do Tillingen,
který je soudil přísně a krutě. Höchstädští
musili chodit do Tillingen k odvodu a ve všech
úředních záležitostech napřed vždy bylo město
Tillingen a potom přišel Höchstädt. Byli
Höchstädští na celé čáře handicapováni,
potupeni, uraženi. A když jednu neděli skvěle
natloukli Tillingenským v hostinci U anděla
strážce, na příští neděli bylo tam tolik četníků
z tillingenského okresu, že to už Höchstädští
nemohli vrátit Tillingenským při nejlepší vůli.
Od té doby setkávali se jen nahodile, když
musili sloužit na vojně spolu, a tu Höchstädští
podléhali přesile, obklíčeni kolem dokola
nepřátelskou vlnou a když se vraceli z vojny
domů, říkali, že za takových okolností je marné
se prát a domácí se na ně dívali jako na
zbabělce. Zdálo se, že Höchstädtští nikdy již
nezahanbí své soupeře, když nová moderní doba
přinesla do jižního Německa fotbal.
Kam se hrabal na počátku proti fotbalovému
mužstvu z Höchstädtu klub Tillingen.
Výkon forvardu Höchstädt byl pozoruhodný. Šli
ostře na míč, jako když jejich předkové hnali od
bran města Tillingenské. Posílali míče do branek
nepřátelských klubů s takovou nezdolnou silou,
jako když před stoletími berany a praky
Höchstädtských rozbíjely brány města Tillingen.
Již soudržnost všech z klubu Höchstädt halfbeků
a centrhalfů s křídly rozrážela hradby těl před
nepřátelskou brankou a jednou se dokonce stalo,
že hodili tam s míčem do nepřátelské branky
Manheimer i beka svého klubu a nikdo neví, jak
se tam mohl připlést.
Jejich rány byly hrozné. Míč zahnaný do branky
nepřátelského mužstva odhazuje brankáře na
stranu, proráží síť, utrhne ucho jednomu
divákovi za brankou, ubije psa, který si za
hřištěm hraje a podrazí nohy chodci, který ho
chce stopnout. Jeden příklad.
Druhý příklad: Při zápase Höchstädt s Ingolstadt
gól Höchstädtu, střelený v branku Ingolstadtu,
vyžádal si dvě oběti. Brankář a míč vypustili
duši, takže hra musela být přerušena na deset
minut, dokud nepřišel do branky nový náhradník a
nepřinesli nový míč.
A když se vraceli z hřiště, mohli si hrdě
zazpívat svou píseň válečnou:
Mein Mädchen muss mich küssen,
ich bin von Höchstädtsclub,
wer besser noch kann schiessn,
als unser Donauclub?
Goalia, goalia, goalia, hurra!
Jejich hru nazývali neobyčejně tvrdou a ve
sportovní rubrice jednoho deníku z Řezna psali o
jednom zápase, že to nebyl fotbal, ale poslední
soud. Jinde psali o utkání Höchstädt -
Ringelsheim, že to připomínalo zápas o Verdun.
V podzimní sezóně mohli se Höchstädští,
zelenomodří, vykázat těmito úspěchy: Přerazili
noh 28 párů. Zlámali 49 žeber. Rukou vymknutých
a přeražených 13 párů. Přeražených nosů 52.
Přeražených lopatek 16. Nosních chrupavek
přeražených či jinak poškozených 19. Kopů do
břicha, spojených s úplnou neschopností
protihráčů, 32. Vyražených zubů 4 tucty.
Počítáme-li přitom, že v podzimní sezóně dali
celkem 280 branek a dostali 6, jest to
ohromující výsledek agilní hry.
Orgány nepřátelských klubů, závidějíce jim tento
úspěch, psaly o nejlepším hráči klubu Höchstädt
při jedné příležitosti: „Friedman pronásledován
střeleckou smůlou. Přerazil jen dvě nohy
soupeřům a nedokopl se kolena brankáře.“
Podlehly jim všechny kluby jižního Německa a
když pozvali na přátelský zápas ze severu
Altonu, vrátil se z celého mužstva jen brankář s
obvázanou hlavou, zanechav celé mužstvo i s
náhradníky v nemocnici v Höchstädtu nad Dunajem.
Mohli se na tohle dívat klidně Tillingenští,
majíce svůj Klub běložlutých? Klub Tillingen
nebyl špatným mužstvem, hrál také ostře a jeho
rány do holeně nebo do kolena byly stejně dobré
a nebezpečné jako Höchstädtu. Jistota jejich
kopu do břicha byla též velmi dobrá a byla
odměňována tillingenským obecenstvem hlučným
potleskem... Ale prohrávali mač za mačem.
Najednou jim vlezlo něco do hlavy a zavolali si
trenéra z Mnichova, Angličana Burnse, který je
učil hrát elegantně, úspěšně driblovat,
kombinovat a dřel se s nimi od rána do večera,
až konečně mohl říci: „Pozvěte si mistrovské
mužstvo z Lipska.“
Pozvali a prohráli to 4:2.
„Nevadí,“ řekl trenér Burns, „ještě tři takové
porážky a nemusíte se nikoho bát.“
A zase se dřeli tréninkem elegantní kombinační
hry, kde jednotlivec, hrající na svou pěst, není
nic a je považován jen za fanatika, kde souhra
dělá všechno.
Pozvali si mistrovské mužstvo Preussen a
prohráli to 2:1. Pak hráli s výborným mužstvem
Mühlhausen 1912 nerozhodně a trenér Burns jim
řekl, že stěží se najde soupeř, který by je
přemohl. Odvetný zápas mistrovského mužstva z
Lipska s klubem Tillingen skončil pramizerně pro
Lipsko! Vezli si domů 5 gólů a nechali v síti
Tillingen jen jeden z trestného kopu.
Když Höchstädt četl o skvělém vítězství
Tillingen nad Lipskem, celý klub zezelenal
zlostí.
A když potom v Allgemeine Sportzeitung četli, že
běložlutí z Tillingen po svém krásném nedělním
úspěchu nemají vážného soupeře v jižním Německu
a že předvedli hru, která uvedla i nepřátelské
mužstvo v nadšení, bylo jim jako jejich předkům,
když jednou Tillingenští dobyli Höchstadt a
vyplundrovali ho.
A v referátu uváděly je ve hrozný vztek a
zuřivost věty: „Skvělý výkon zálohy Tillingen.
Obětavost brankáře Tillingen. Bezvadný útok
forvardu. Uragání oheň na branku Lipska. Skvělý
dribling pravého křídla.“
„Já bych ho dodriblingoval,“ řekl zachmuřeně
Thomas z forvardu, „vícekrát by nehrál proti
nikomu, leda na nebi na jednu branku svatého
Petra.“
„Z brankáře Tillingen bych udělal uzené se zelím
a z beků něco nadivoko,“ ozvalo se s jistotou v
hlasu levé křídlo klubu Höchstädtu.
Seděli všichni v klubovní místnosti a na chvíli
umlkl rozhovor. Bylo lze očekávati, že nyní
řekne někdo něco, co vyjasní situaci a ulehčí
všem.
Tím mužem byl jednatel klubu. „Sehrajeme s nimi
přátelský zápas,“ řekl, „dostaneme je sem. Od
toho máme místní časopisy. Odvetný zápas hrát
nebudeme, poněvadž mužstvo Tillingen sehraje u
nás poslední zápas. Kdo úplně nezchromí alespoň
jednoho hráče, bude z klubu vyloučen a je-li
zaměstnán někde, učiní se nátlak na
zaměstnavatele, aby byl propuštěn z práce. Kromě
toho se přiváže k síti branky a všichni budou do
něho dávat góly.“
Místní časopisy byly okamžitě k dispozici svému
klubu Höchstädt a počaly lákat Tillingen na
sopečnou půdu svého města.
Zejména článek: „Nejlepší mužstvo Jihoněmecka?“
byl psán velice obratně. Zdůrazňovalo se tam
poslední vítězství Tillingen, pochválila se hra
i překvapující výsledek. Psalo se, že Höchstädt
může se vykázat též velkou řadou skvělých
vítězství, ale že jediným rozhodujícím bodem v
otázce, který klub je lepší, zda Tillingen či
Höchstädt, může být jedině utkání obou klubů v
přátelském zápase, ve kterém se musí zapomenout
na vše, co jest již dávno odbyto mezi dvěma
městy, jejichž jména hrdě nosí kluby. Fotbal
jest hrou mezinárodní, místní zájmy nehrají
žádné role. Zde vítězí nikoliv fyzická síla
středověkých žoldnéřů, ale čistá idea sportovce,
který ve svou hru vkládá odvahu a sportovní
vyspělost.
Návštěvou Tillingen v Höchstädtu zmizí jistě
navždy všechna ta nedorozumění mezi oběma městy
starého Schwabenlandu.
Něco podobného psali Höchstädští již před
několika stoletími purkrabímu hradu Tillingen,
aby je poctil svou návštěvou, že to s ním míní
poctivě a posílají mu glejt, aby jen přijel
vyjednávat o hranice země tillingenské i
höchstädtské.
Když pan purkrabí z Tillingen přijel, opravdu se
mu nic nestalo, projednávali s ním rozšafně
všechny bolestné otázky, při kterých pan
purkrabí se tak rozčilil, že Höchstädtští, aby
ho uklidnili, byli nuceni ho pověsit. A tak se
houpal na cimbuří i s ochranným glejtem v ruce.
V jiném článku, kterým chtěl redaktor
Morgenblattu v Höchstädtu nadobro zaslepit
Tillingen, čteme tuto větu: „Vstoupí-li kdy
Tillingen na hřiště Höchstädtu, bude to vrchol
jarní sezóny, ale zároveň manifestace bratrských
styků mezi oběma městy. Vše staré zapomenuto.
Zelenomodří podají ruku běložlutým a přitisknou
je vřele ke svým srdcím. Jak se redakce dovídá,
příští týden jest vyslán do Tillingen jednatel
místního našeho klubu, aby vyjednal určitě zápas
mezi oběma kluby. Jest poručeno vyřídit, že
Tillingen dostane se u nás bratrského přijetí
nejen od našich sportsmenů - džentlmenů, nýbrž i
od našeho sportumilovného obecenstva, které se
těší na Tillingen i jeho hru v naději, že obě
mužstva podají to nejlepší, důstojnou hru svých
slavných tradic, což nám zaručuje výborná forma
obou mužstev. O konečné klasifikaci obou klubů
může se mluvit teprve po zápase.“
„Podívejme se na ně,“ řekli si v klubu
Tillingen, když tohle četli o sobě, „co dělá
úspěch ve sportu. Před rokem nikdo o nás mnoho
nevěděl, až teď se i Höchstädští rozplývají
chválou. Není tomu ani čtrnáct měsíců, kdy o nás
psali, že jsme nejmizernějším mužstvem na světě
a že nám doporučují bavit se raději špačkem, než
hrát fotbal. Dobrá, když chtějí dostat výprask,
nejsme proti tomu sehrát s nimi přátelský mač.
Nařežeme jim. Píšou, že Höchstädt se může
vykázat též velkou řadou skvělých vítězství.
Prolhaní lháři. Hrály s nimi kluby Ingolstadt,
Regensburg, Truttensdorf, Keichenthal. Známí
rváči, kteří nevědí ani, co je to hra hlavou. U
kterých nejlepší kombinací je sevřít hráče ze
všech stran, zkopat ho. Jdou na tělo a nikoliv
na míč.“
„Také jsme to dělávali,“ povzdechlo si pravé
křídlo, „a věřte mně, byly to pěkné časy.
Pamatujete se, jak jsem zchromil centrforvarda z
Ulmerbrüder? Zlomil jsem mu páteř, zlámal vaz a
přerazil levou nohu a to jen jednou ranou.“
„Vystrojili jsme mu na útraty klubu pohřeb,“
jízlivě podotkl pokladník, „váš kop nás přišel
na 2000 marek, poněvadž jste měli všichni ten
pitomý nápad, pochovat ho v rakvi na způsob
mičudy.“
„Ale zápas jsme dohráli a nemusili jsme vracet
vstupné,“ řeklo pravé křídlo na omluvu.
„Rozhodně vyhrajeme nad Höchstädt,“ slavnostně
prohlásil kapitán Tillingen, „vyhrajeme jemnou
kombinací. Nám nikdo útok nepřekazí. Z křídel
kopejme do centra, centr podá na druhé křídlo,
centr běží kupředu, dribling s bekem a malý
trik, podá se na pravé křídlo shoot a gól!
Nemusíme hráče obsazovat a tím se s nimi
nesetkáme přímo. Ať lítají v pusté prostoře. Míč
musí být pro ně nedosažitelným. Jedině my jej
ochutnáváme nohou i hlavou. Pro ně musí být
abstraktní merunou, pohádkou a více nic. Hip,
hip, hurá!“
Jednatel klubu Höchstädt přijel příští týden
pouze dojednat to, co vlastně bylo již hotovou
věcí, když tillingenská Morgenpost napsala, že
co nejdříve se jedná o uskutečnění přátelského
zápasu mezi Tillingen a Höchstädt, ve kterém
Tillingen obhájí barvy svého města i čest klubu.
Nebude se hrát o pohár, ale o vítězství nad
„starými známými“, o vítězství města Tillingen
nad Höchstädtem nad Dunajem. Vlaky vychrlí
spousty Tillingenských na nádraží v Höchstädtu,
aby byl poskytnut čestný průvod mužstvu,
nosícímu barvu bílou a žlutou a aby mohli na
místě objati vítěze z Tillingen.
Až na několik nepřátelských pohledů, kterými byl
stíhán při příjezdu jednatel Höchstädtu, nestalo
se mu nic nepříjemného a hladce vyjednal
všechno. Přátelský zápas mezi oběma kluby na
hřišti Höchstädt příští neděli. Čistý výnos ze
vstupného rozdělí se stejným dílem mezi oba
kluby.
Potom, po starém zvyku klubů, šlo se do hospody,
kde se pilo až do rána z klubovního jmění.
K ránu se dohovořili ještě o tomto: 1. Neutrální
soudce z klubu Regensburg; jízdné a výlohy platí
mu oba kluby. 2. Že pradědeček kapitána klubu
Höchstädt byl při útoku na město Tillingen
rozpůlen od hlavy až k patě mečem pradědečka
kapitána klubu Tillingen, který byl potom
napíchnut na kopí pradědečka jednatele klubu
Höchstädt.
Potom začala jaksi zábava váznout a jednatel
Höchstädtu uznal za vhodné se vytratit a zmizet,
poněvadž zpozoroval, že kapitán klubu nějak
divně na něho hledí, jako by chtěl něco
podniknout na rehabilitaci svého rodu.
Tak přišel slavný den, kdy táhli Tillingenští
opět po tolika staletích na Höchstädt, kde vše
bylo připraveno k obraně.
V Tillingen i Höchstädtu byly vyprodány všechny
býkovce, železné prsteny, dubové hole i
revolvery. Ruční kufříky Tillingenských byly
podezřele těžké, poněvadž si vezli s sebou
kamení. Höchstädtští měli jím nacpané kapsy.
Zápas začal přesně o půl 4. hod. a ve 3 hod. 33
minuty to začalo.
První padl neutrální soudce. Dostal dvě rány do
hlavy býkovcem, po jedné od přívrženců obou
klubů. Byla mu na dvou místech rozražena lebka a
nežli skonal, zařval „Ofsajd“, poněvadž ho
nemohl pískat, když právě mu nová rána býkovcem
rozmáčkla v hubě píšťalu.
Tillingenští byli v převaze, poněvadž jich
přijelo 10 000 a všeho obyvatelstva v Höchstädtu
je 9000.
Höchstädští bránili se zoufale a ve všeobecné
vřavě podařilo se jim pověsit kapitána Tillingen
na dřevo branky Höchstädtu.
Centrhalf Tillingen zakousl oba beky Höchstädtu
a byl skolen centrforvardem téhož klubu.
Ve všech denních listech Německa ve sportovní
rubrice se objevil druhého dne tento stručný
telegram:
„Zajímavý zápas Tillingen-Höchstädt nedohrán. Na
hřišti zůstalo 1200 hostů a 850 domácích diváků.
Likvidace obou klubů. Město hoří.“
Když si po tomhle vzpomenu na zápas
Slávie-Sparta, vidím jasně, že fotbal je u nás
ještě v plenkách. |
