O nejošklivějším psu Balabánovi

 

Pes, o kterém nyní bude řeč, potlouká se ve Spálené ulici kolem trestního soudu, jako by se chtěl dát zavřít, přecházívá pak do ulice Vladislavovy, vrací se pak kolem Novoměstské věže u soudní budovy, pak vidíte, že to „napichuje“ přes park na Karlově náměstí, plíží se přes Zderaz a ocitá se v Myslíkově ulici. Nějaký čas potlouká se kolem Svatého Vojtěcha a pak běží na nábřeží. Projde se po nábřeží a najednou, jako když vystřelí, běží na Vyšehrad, kde zmizí v jednom domě.

A kdo ho vidí, ten si odplivne a jde dál s pocitem, že se ještě v životě nesetkal s takovou potvorou.

Jeden policejní strážník vystihl dobře onen dojem, jaký na něho ten pes udělal a vyjádřil to slovy: „Vida ho, hnusa, jak utíká!“

Nikdo mu nemůže přijít na jméno. Lidi jím opovrhují, každý se mu raději vyhne, aby se na něho nemusil podívat, od Spálené ulice až po Vyšehrad všude mu jen nadávají, kam přijde, nikdo ho nemá z četných kolemjdoucích ani trošku rád. A ke všemu říkají mu u něho doma „Balabáne“!

A Balabán dobře vyciťuje, jak je hnusný, lidem protivný a ošklivý, sedne si do kouta a slzí. Někdy si zavzdychne a pomyslí si: „Proč nejsem čistokrevný, proč nejsem spanilý, proč jsem taková ošklivá potvora? Vždyť se mně i psi vyhýbají!“

To byla pravda. Žádný pes s ním nemluvil, nikdo se s ním nezastavil, jen bernardýn pana majora vždy s ním jen tak mimochodem si pohovořil strašně kuse: „Dobrý den, dejte se ostříhat.“

Sluha pana majora obyčejně karabáčem zahnal Balabána, který utíkal přes ulici a tam zastavil se před cukrářským krámem, kde bylo zrcadlo. Podíval se na sebe v zrcadle a co viděl? Chlupatou potvoru ostnosrstou, s krátkýma nohama jako jezevčík, nečistokrevného basseta, jakéhosi podivného ošklivého míšence.

Balabán se ještě jednou na sebe podíval a pak stáhl ohon mezi nohy a upaloval pryč.

Sám sobě se hnusil.

Balabán se nikdy neusmál. Chodil s hlavou svěšenou, potloukaje se úplně bezúčelně po ulicích a zanášeje se sebevražednými myšlenkami.

Svět ho úplně omrzel, neboť byl tak ošklivý, že nikdo pro něho neměl vlídného slova. Kdykoliv chtěl se přimísit na ulici mezi psy, dali mu hned najevo, zanechavše veselého dovádění, že si nepřejí, aby mezi ně chodil.

Bylo to něco podobného, ten ledový chlad, s kterým ho uvítali, jako když do slušné společnosti přijde někdo bez kravaty a s kalhotami prasklými vzadu.

„Kdyby aspoň tolik nelhal,“ říkali si psi po jeho odchodu.

Jeden škotský ovčák poznamenal: „Je tomu asi čtrnáct dní, když mne zastavil. Řekl jsem k němu, aby odpustil, že jsme spolu nejedli suchary pro psy. Dovolte mně jen pár slov, povídala ta obluda, chci vám jen říct, že jsem vznešeného původu.“

„A brečel přitom, není-liž pravda?“ otázal se jezevčík kupce ze Žitné ulice, „on práší a mluví, co mu slina na jazyk přinese.“

„A krade, braši,“ zvolal poťouchlý foxteriér. „Předešle jsem ho potkal a řekl jsem mu vznešeně: Kam se neseš? K jednomu řezníkovi do Lipové ulice, odpovídal ten ježatec, pěkně hezky na dvůr, tam se dá krást v koutě, co má složeny kosti.“

„Ále co vás napadá,“ řekl bernardýnský dvouletý jinoch, „šel jsem předešle schválně za ním. Kolem toho řezníka sice šel, ale ani se do krámu nepodíval a upaloval to někam na Vinohrady.“

„Rád bych věděl, co dělá na Vinohradech ta obluda, co tam má co dělat,“ pravil přísně starý černý pudl, který byl Vinohraďák. „Zkazí tam ještě zájem o psy.“

Kdyby to byli věděli, tak by toho byla plna celá Praha, že Balabán, ta ošklivá chlupatá potvora, se zamiloval do angorské kočky jedné hokynářky v Komenského ulici na Vinohradech.

To jsou právě ty nevyzpytatelné kouty v srdci.

Znal jsem před léty ruského chrta, který měl známost s liškou hostinského na Ohradě. S vypelichanou starou liškou. A sám byl takový krásný.

V Balabánově případu tomu bylo naopak.

Ona byla taková krásná, její ocas byl báječný a chlupy vzadu byly tak bohaté, že se hokynářka chlubila, jaké její Micka má pěkné kalhoty.

Spatřil ji ponejprv, když potloukal se bezúčelně Prahou a zabloudil do Vinohrad, vyhledávaje schválně místa, kde ho ještě neznají. Myslel, že se ho snad nebudou štítit na Vinohradech, že mu nebudou nadávat.

A tak přišel až do Komenského ulice. A tu ji viděl z druhého chodníku. Měl odjakživa zvrácenou náklonnost ke kočkám a kdykoliv měl příležitost, hleděl se k nim přiblížit, což však ony považovaly obyčejně za docela něco jiného a syčíce mu utekly.

Tato však bílá Micka seděla vážně u dveří krámu vedle pytlu s brambory, u vědomí, že ty brambory vlastně patří jí, neboť byla domýšlivá.

Když se k ní Balabán kradl, ani se nepohnula, jen vytáhla trochu drápy.

Balabán šel kolem ní a řekl: „Rukulíbám!“

Ani mu nekývla.

Vrátil se tedy a opět řekl: „Rukulíbám, slečno!“ Postavil se k pytlu brambor a díval se na ni roztouženě.

Vtom vyběhla hokynářka z krámu s koštětem a přetáhla ho rozčileně.

Pes u brambor. Rozumíte? Vyzvedne nožičku.

Byla to ovšem mýlka, neboť on na to nepomýšlel, on cítil v srdci zcela něco jiného. On miloval.

Kočka Micka, když ubožák odtud utíkal, vztyčila svůj bohatý ocas na znamení radosti nad blamáží toho komického ošklivého rytíře a dílem též z ženské ješitnosti, neboť ženy mají radost, když je vůbec někdo miluje, třebas to byla taková ošklivá potvora jako Balabán.

Od té doby datuje se jeho trudnomyslnost.

Chodíval tam za tichých večerů a hokynářka myslila, že jí chodí na pytel bramborů zdvihat nožičku a divila se jeho stálosti. Čekala na ten okamžik, kdy se objeví, aby ho zas přetáhla koštětem.

Chodil si tedy Balabán pro ty rány s vytrvalostí obdivuhodnou a hokynářka se nesmírně divila, když ho potkala jednou v neděli dole v Podskalí.

„Vidíš, to je ten, co nám chodí na brambory,“ pravila svému muži, který Balabána přetáhl holí.

To už bylo přece jen přespříliš. Tak znesvěcovat jeho čistou lásku.

Balabán se rozběhl k Vltavě.

Snad jste četli v novinách, že nějaký pes skočil z Palackého mostu. To byl Balabán.

Článek měl název „Umělý kousek psa“.

Ba, bylo tomu tak. Balabán totiž seznal, když byl už v řece, že umí plavat. Vylezl na břeh, tam kde koupají koně a ještě ošklivější a ohavnější běžel domů, kde celou noc proplakal.

Příští den objevil, že Micka má už koťata. To mu dodalo. Od té doby koná denně sebevražedné pokusy. Za hrozného proklínání lidí v elektrické tramvaji každou chvíli chce se dát přejet. Zdržuje vždy jízdu, poněvadž vůz vždy před ním zastaví.

Chce zahynout pod kopyty koní. Koně se mu však vyhnou.

Automobily před ním vždy zarazí, neboť šofér je dojat jeho ošklivostí. A tak den po dni míjí a Balabánovi na kráse nepřidá. Už se raději ani do zrcadla nedívá, poněvadž ví, že je den ze dne ošklivější.

Příští týden přijde Balabán podívat se k pohodnému na Vyšehrad. Snad přece tam někdo utratí jeho bídnou postavu a jeho zlomené srdce.