|
„Avšak jsou-li dějiny národů okrášleny některými
postavami žen, které září jako hvězdy, dějiny
myšlenky lidské, myšlenky umění, osvíceny jsou
rovněž několika obrazy žen, vysněnými
spisovateli, nakreslenými malíři nebo vytesanými
z mramoru dlátem sochařů.“
Tuto větu Guy de Maupassanta z jeho úvodní
studie k abbé Prévostově Manon Lescaut opakoval
jsem si bezpočtukráte, kdykoliv jsem seděl
naproti nebo vedle slečny Matyldy, dcery
statkáře Dřezíka, kde jsem trávil prázdniny.
Syn pana Dřezíka zval mne, jak se zve mezi
přáteli k návštěvě: „Kdybys někdy přijel do naší
krajiny, navštiv nás.“
Ačkoli takové pozvání často nebývá upřímně
míněno, používám ho vždycky a také v tomto
případě zajel jsem si k panu Dřezíkovi, který
mne uvítal velmi srdečně slovy: „Sláva! Nebude
nám smutno. Syn odjel na prázdniny k provdané
sestře do Korutan. Vy nás musíte obveselit.“
To je, jako kdyby řekl, myslil jsem si, „z nouze
Franta dobrý“. A odpověděl jsem: „Buďte
ubezpečeni, že se vynasnažím vás pobavit.“
Tak již po tři týdny sedával jsem s panem
Dřezíkem, jeho paní a dcerou Matyldou u jednoho
stolu a dodnes nevím určitě, zdali se oni
bavili, nebo já.
Spíše přidávám se k myšlence, že jsem se bavil
já, a to výborně bavil pohledem na slečnu
Matyldu, hovorem s ní, ačkoliv ona velmi málo
mluvila.
Za tři neděle byl jsem úplně zamilován do
Matyldy, do krásné Matyldy, která vypadala
stejně roztomile, když pila ráno kávu, v
poledne, když při obědě okusovala nádhernými
zoubky husí stehýnko, a večer, když večeřela;
stejně krásně vypadala, když plakala nebo když
se smála, když hrála na piano v salónku nebo
když pomáhala v kuchyni opásána bílou zástěrkou
s koketně vyhrnutými rukávy, že bylo vidět
růžové loktíky. Roztomilá Matylda! Modré oči,
hnědé vlasy, pleť jemně opálená! Nádherné
stvoření! Hledal jsem přirovnání, co jsem já
vůči ní, a jednou jsem dospěl k poznatku, že
jsem jepice a ona světlo, které k sobě tato
zvířátka láká. Bi-zarní přirovnání! Pak jsem ale
to přirovnání zavrhl z důvodu, že jepice si
popálí křídla o světlo, že jepice je příliš
hloupý tvor a že mám v sobě dost autokritiky,
abych se nejmenoval jepicí.
Při takovém rozjímání shledal jsem, že láska k
Matyldě působí na můj mozek asi v tom směru, že
můj mozek slábne. A čím víc ji mám rád, tím že
jsem hloupější.
Věta Guy de Maupassantova o ženách nadchla mne
zprvu, že jsem si přál býti spisovatelem, aby
dějiny myšlenky lidské, dějiny umění byly
osvíceny mým nádherným dílem o Matyldě
Dřezíkově, dceři statkáře, přál jsem si býti
malířem a namalovat její obraz, sochařem,
vytesat ji z mramoru, a zatím pomáhal jsem jí v
kuchyni škubat drůbež, krájet nudle nebo flíčky
a jednou jsem také škrábal brambory k
všeobecnému obveselení. A já jsem se též bavil.
Jak by ne? Vždyť jsem stál blízko krásné
Matyldy, která, když jsem si jednou v kuchyni
popálil při míchání jíšky prst, svou jemnou
rukou namazala mně popáleninu sama sádlem, sama
obvázala, a tu jsem se nezdržel a řekl k ní: „Vy
mne, slečno, můžete zachránit.“
Krásná Matylda se usmála a odpověděla: „Což
tohle není k smrti, ale měl jste vidět našeho
pasáka Honzíka, když šláp bosou nohou do vařící
polévky pro žence. Ležel s tím chudák pět
neděl.“
Čím delší dobu jsem dlel u Dřezíků, tím větší
byla moje láska k Matyldě a mohu říci, že
znenáhla mezi mnou a Matyldou počalo se
vyjasňovati.
Zprvu málomluvná Matylda rozpřádala se mnou
hovor o všem možném, až jednoho dne s Matyldou
počal jsem mluvili o lásce.
„Slečno,“ pravil jsem, „věřte, že láska jest
něco ohromného.“
Slečna Matylda se zamlčela. Chvíli pohrávala si
se zástěrkou, pak vzdychla a řekla: „Víte, že
huhňavého člověka bych si nevzala?“
Po těchto podivných slovech odběhla a plakala.
„Já přece nehuhňám,“ podivil jsem se, „mluvím
zcela přirozeně, kdybych huhňal, tak bych musil
mluvit asi takhle: ‚Shlečno, vhěřte, žhe lháska
jhest ňheco thak hohromhného ...’ “
Jak bych jí jen vyznal lásku?
„To je věc velmi těžká,“ uvažoval jsem, „někdy
zkazí dojem jen jedno slovo, také jsem o tom
čítával. Jít přímo jest ovšem velmi pěkné, ale
odvaha k tomu vždy nepřichází. Přijít a říci:
‚Velectěná slečno! V době, která jest mi drahá,
totiž za mého pobytu v tomto útulném domě,
přirostlo mi zde cosi k srdci ...’ Tu bych se
třebas zakoktal a Matylda by se dala do smíchu
jako už jedna slečna, když jsem tak nebo podobně
začal. A jak se ženy při vyznání lásky dají do
smíchu, je konec!“
Nebo kdybych spustil: „Drahá slečno! Jest to pro
mne kruté, že musím odejít od vás, které atd.“,
zas bych se zakoktal a ona by mohla odpovědět
jako jedna slečna: „Vy blázínku, vždyť vás od
sebe neodháním, máte-li ale nějakou povinnost
...“ Zase konec!
Nejlepší je, uvážil jsem, přijít a říct:
„Slečno, mám vás velmi rád.“ Přímost ženským
imponuje, ačkoli když jsem to řekl kdysi jedné
slečně, tato odpověděla zcela otevřeně: „Pane,
takhle se mnou o lásce ještě nikdo nemluvil.“
Ale dospěl jsem k výsledku přemítání. Pro jeden
případ nesmíme si nikdy zoufat. Přímo jít, nabýt
odvahy, cožpak nejsem statečný člověk? Půjdu a
řeknu při nejbližší příležitosti, jakmile bude
Matylda samotná: „Slečno, Matyldo, mám vás velmi
rád!“
Příležitost, že byla Matylda samotná, naskytla
se zanedlouho.
S panem Dřezíkem šel jsem na hon. Pan Dřezík šel
napřed, já jsem se chvíli zdržel v pokoji,
poněvadž jsem si natáhl kamaše obráceně.
Zamilovaný člověk!
Když konečně jsem šel ze svého pokoje kolem
salónku, shledal jsem, že dvéře jsou pootevřeny.
Nahlédnu dovnitř. U piana seděla sama Matylda,
byla krásnější než jindy.
Otevřel jsem prudce dvéře, rychle přiskočil k
pianu, vzal udivenou slečnu za ruku a ...
„Co chcete?“ tázala se mne přísně. Ztratil jsem
úplně odvahu, chtěl jsem něco říci, ale hlava se
mi zatočila a vyhrkl jsem: „Prosím vás, neviděla
jste moje kamaše?“
„Máte je na nohou,“ odpověděla Matylda udiveně.
„Děkuji,“ řekl jsem, „odpusťte ...“ a vyšel jsem
ven úplně popletený, jen ještě slyšel jsem za
sebou smích Matyldy a její slova:
„Ať něco zastřelíte!“
„Snad sebe,“ pomyslil jsem si, „takový osel jako
já není už na světě. Kams dal odvahu, osle!“
Chvílemi jsem se častoval nadávkami, konečně
jsem si vzpomněl, že jsem dobře vychovaný
člověk, vzdychl jsem a řekl k sobě: „Odvaha ti
schází, ale nesmíš povolit, ubohý hochu.“
A ten a následující dny po celý týden bloudil
jsem po lesích s puškou na rameni a sliboval
všem lesním stromům, že si tu odvahu dodám a že
Matyldě řeknu: „Slečno Matyldo, mám vás velmi
rád!“ A chodil jsem v močálech, brodil jsem se
potoky.
*
Bylo to právě v sobotu, když jsem opět bloudil
lesem. Přišel jsem na kraj lesa, a když jsem se
rozhlédl kolem sebe, počaly se mně nohy třást.
Na pokraji lesa chodila Matylda a četla v knize.
Něco mne zašimralo v nose a kýchl jsem. „Mám
rýmu,“ pomyslil jsem si, „to je mrzuté, ale
aspoň mne Matylda zpozoruje.“
Uviděla mne, ohlédla se. „Má poklona, slečno!“
řekl jsem, smekaje klobouk a přistupuje k ní.
„Slečna na procházce?“
„Ano,“ odpověděla Matylda, „procházím se.“
„Dovolí-li slečna,“ pš! (zase jsem kýchl),
„půjdu se slečnou; odpustí-li totiž mé
smělosti!“ „Prosím,“ odvětila Matylda.
A tak jsme chodili vedle sebe celou hodinu, aniž
bych slova byl promluvil a slečna Matylda něco
řekla.
„Jen odvahu, hochu!“ myslil jsem si, „nedbej, že
tě nějak dnes bolí hlava, že snad jsi dostal z
toho stálého plahočení ve vlhku rýmu, řekni jí:
„Slečno Matyldo, mám vás velmi rád!’ “
Již jsem neodolal! Matylda byla krásná, teplý
letní večer, broučci, atd., ptáci pěli, atd., to
často se opakuje a může to každý častěji číst.
Odvážil jsem se! Přišli jsme právě na mýtinu a
zastavili jsme se. „Pšš!“ kýchl jsem. „Teď to
řekni,“ vyzval jsem se v duchu a pravil jsem k
Matyldě, co nikdy nezapomenu: „Hslešhno,
Mhathyldho, mhám vhás hvelhmhi rhádn!“
Rýma, ta prokletá rýma, před hodinou ještě jsem
nehuhňal, ucpala mně náhle nosní dírky, já
huhňal. „Mhám, vhás, vhel-mhi rhádn!“ opakoval
jsem ještě jednou.
„Brr, vy huhňáte jako pan adjunkt Mařík, když
žádal předloni o mou ruku,“ řekla na to Matylda,
„to jsem si o vás nemyslila.“
„Hodphusthe,“ pravil jsem ulekaně, „tha rhýmha
nha mhne phřišhla thak najhednou, jhá jhak
vhíte, jhindhy nhe-huhňhámh,“ pšš, pšš!
A nežli jsem se vzpamatoval, slečna Matylda
odešla s hlavou hrdě vztýčenou; viděl jsem, jak
její klobouček mizí mezi stromy a s ním má
naděje, můj ideál, mé všechno, má drahá, krásná
Matylda Dřezíkova! |
