Pan Alois Širlo byl jedním z oněch podnikavých
mužů, kterým hloupost lidská nijak nevadí a
kteří by bez této, možno říci veřejné vlastnosti
nemohli ani existovati. Zprostředkoval půjčky, a
když viděl, že mu hoří koudel, zanechal tohoto
nevděčného shánění záloh na kolky a stal se
úředně oprávněným vykládačem karet, hadačem a
vydavatelem planet. K takovým věcem úřady
ochotně dají povolení.
Stalo se jednoho dne, že k němu přišla stará
vdova a tázala se, zda snad by jí planety
nevěstily, že se ještě na stará kolena vdá.
Poněvadž při té příležitosti panu Širlovi
sdělila, že má tři tisíce zlatých, vyložily jí
planety, že si ji vezme pan Širlo, ale až po
jistém čase, osvědčí-li se dobrou společnicí.
Toto osvědčení stálo starou vdovu šest tisíc
korun a pan Širlo zařídil si panoptikum
zázračných a podivuhodných věcí, objížděje se
svým podnikem venkov a ukazuje všude za mírné
vstupné kostru z mořské panny, fez sultána
Murada, zkamenělé slzy svaté Terezie, jednoho
živého obarveného hroznýše, malou prašivou
opici, dikobraze a ochočeného ježka. A vše to
hlídala přísným okem paní Širlová, kterou si
konečně musil vzíti v kterémsi moravském
městečku, když se z ní byl stal právě takový
drak, jaký byl vymalován nad boudou podniku.
Byly však již i jiné podniky, založené s mnohem
větším kapitálem, jež přece konečně zkrachovaly,
a tak se také stalo, že jednoho dne ze šesti
tisíc korun nezbylo panu Širlovi ani krejcaru.
Zůstala mu pouze zvířátka, zázračné věci a paní
Širlová, s velkými bradavicemi na obličeji,
obrostlými černými vousy.
Potom docházelo pomalu i na rekvizity, prodali
dikobraze kterémusi učiteli, cvičeného ježka
jednomu hostinskému, jenž měl mnoho švábů, hada
podnikavému potulnému brusiči, který si chtěl
zařídit cirkus, zkamenělé slzy svaté Terezie
rozplynuly se při nejbližším dešti, když do
boudy pršelo, kostru mořské panny zabavili mu v
jiné hospodě, kde zůstal dlužen za dva syrečky a
litr piva, a tak jednoho dne nezbylo mu nic leč
stará, rozbitá bouda a velká skleněná skříň, ve
které chovány byly dříve všechny ty rekvizity,
také již značně poškozená. Ke všemu neštěstí
neutekla mu ani paní Širlová v této strašné
bídě.
Pan Alois Širlo však si nezoufal. Jednoho dne
objevil se na jeho boudě tento plakát:
„Lucie, spanilá zakletá princezna. Před třiceti
lety zakletá do skleněné skříně a neviditelná.
Přes noc zmizí vždy z této skříně mísa jídla a
sklenice nápoje. Vstupné jen dva krejcary. Děti
a vojáci platí polovic.“
Tento zázrak táhl stejně jako mírné vstupné a po
celý den byla bouda plna a zevnitř ozýval se
jasný a zvučný hlas pana Aloise Širla: „Prosím,
jen přistupte blíže k této skříni, ničeho se
nebojte! Zde uvnitř vidíte neviditelnou spanilou
princeznu Lucii. Před třiceti léty zakleta
čarodějníkem z Hostivaře. Prostým lidským zrakem
neviditelna. O její přítomnosti však svědčí, že
každého rána naleznete zde v této skříni prázdný
talíř a prázdnou sklenici, ačkoliv každou noc
dovnitř dávám plný talíř a plnou sklenici.
Nemám-li však při dnešní velké drahotě dosti
prostředků, abych jí talíř vrchovatě mohl
naplniti, tu v noci slyšet lze úpěnlivé kvílení
z této skříně. Zakleta byla s nejvyšším
povolením slavných úřadů a všechny listiny o
této věci jsou v císařském a královském dvorním
muzeu ve Vídni. Ukazována byla před nejvyšší
šlechtou a žádný ji nespatřil. Císařskými
profesory za pravou uznána a poctěna nejvyšší
medálií prince Šamburga z Lippe. Přistupte blíže
k této skříni, a kdo z vás má smilování se
spanilou zakletou princeznou Lucií, nechť vloží
do této misky krejcar, dva, tři, dle své
možnosti, aby za noci nekvílela hladem a žízní!“
A když večer bouda byla zavřena, tu vylezla paní
Širlová ze svého úkrytu za záclonou vzadu boudy,
ušitou z pytlů, a výsledek toho byl, že ráno
před publikem objevil se prázdný talíř a prázdná
sklenice. V úterý a v sobotu, když byly
jaternice, vidělo publikum na talíři špejle.
Zakletá princezna dávala však přednost jelitům.
Ale všechno má své meze. Jednoho dne šel kolem
úředník od hejtmanství, když se vracel v noci z
tohoto předměstí ze zábavy domů, a rozveseleně
přečetl si v záři měsíce bizarní plakát. Po
cestě domů přestal se však smát a stal se opět
úředním člověkem, který vidí ve všem jen
špatnost. Poněvadž však úřední jednání jest vždy
složitější, dozvěděl se pan Širlo již druhého
dne, že zítra dostaví se k němu úřední komise,
aby prozkoumala zakletou spanilou princeznu
Lucii. A tak když úřední komise z hejtmanství s
přísnou, slavnostní tváří vstoupila do boudy,
spatřila ve velké, rozbité skříni spanilou
princeznu Lucii, před třiceti lety zakletou:
Spanilé dívce narostly za těch třicet let
bradavice s pěknými černými vousky a nad boudou
pyšnil se nový nápis: „Zázračné odčarování
spanilé princezny Lucie po třiceti letech.“
„Ano, milostpánové,“ pravila paní Širlová ve
skříni k úřední komisi, „měli jste mne vidět
takhle před třiceti lety!“
Nato vydlužil si pan Širlo od pánů komisařů pět
korun a šel se svou spanilou princeznou Lucií
hledati si štěstí dále do kraje. |