|
Když profesor Antonín Tlamicha zemřel, zbyl mezi
jinými věcmi a spisy, které zůstavil světu z
oboru chemie, fyziky a matematiky, i malý
sešitek poznámek s podivným nápisem Lanl H.
Zápisník tento byl pln jmen a komise, která
zabývala se zkoumáním jeho pozůstalosti,
seznala, že zápisník ten není ničím jiným, než
knihou prospěchů jeho bývalých žáků.
Pozůstalost profesora Tlamichy připadla muzeu a
stkví se dnes v
literárně-pedagogicko-historickém oddělení, i
zápisník profesora Tlamichy s nepochopeným a
neprozkoumaným názvem Lanl H.
Na první straně poznámek například stálo:
„Hovora 6, n l H.“ Komise učené společnosti
pedagogicko-literárně-historické rozluštila
rychle, co znamená „Hovora 6“. 6 znamená
strašlivý zjev, číslici, pojem pro úplného
ignoranta: „Hovora zcela nedostatečně.“ Další
rozluštil jednoho dne návštěvník onoho oddělení,
který zastaviv se před zápisníkem ve skříni,
povzdechl: „Ano, ano, kde jsou ty časy, kdy
Hovora dostával šestky a byl nelogickou hlavou.
Logické a nelogické hlavy, milý profesore
Tlamicho!“
Tím byla záhada tajemných písmen rozluštěna jeho
bývalým žákem a nezbývá nic jiného, než na tomto
místě ocenit stručně vychovatelskou činnost
profesora Antonína Tlamichy.
Profesor Tlamicha nenáviděl k smrti nelogických
hlav, kdežto vážil si hlav logických. Dle toho
zařídil také svá jednání. Záludnými otázkami
hleděl vyzkoumat, zdali jeho žáci jsou logickými
hlavami, či nikoliv.
Nelogické hlavy přísně trestal, neboť dle něho
nelogické hlavy nemají práva na život.
„Ano,“ říkal po obdržené odpovědi. „Kazuba má
šestku a píši n,“ nelogická hlava. „Kazubo,
Kazubo, nebojíte se boha? Říci molekule. Neříká
se ryba, rybe, neříká se molekula, molekule.
Říká se ryba, ryby, molekula, molekuly, Kazubo.
Jste slabý pro život a při příležitosti
nejbližší podrazím vám nohy. Ano, logické
uvažování, hoši, je tedy čímsi mohutným, tedy,
studenti, zdalipak je správné rčení: Na trhu
bylo laciné víno? Co myslíte, Hovoro?“
Ozval se Hovora: „Řekne-li někdo: Na trhu bylo
laciné víno, není to rčení správné.“
„Výborně, Hovoro, píši: Hovora h l, hlava
logická, a dále, Hovoro, vysvětlete blíže tento
pojem nesprávnosti. Proč není správné říci: Na
trhu bylo laciné víno. Vy mlčíte, dobře, Hovoro!
Píši Hovora 6, n l. nelogická hlava. Tedy když
není koláč navrchu mazaný, tedy je mazaný
vespod. Ozbrojí-li chemik oko své brýlemi
chemickými, jaké rčení je správné? Nikdo se
nehlásí, jak vidím. Se slzou v oku, se srdcem
zarmouceným, lavici po lavici musím dát napsati
šestky. Zodpovím otázku sám. Chemik, ozbrojí-li
své oko brýlemi chemickými, řekne: Na trhu byly
laciné vinné hrozny. Zdalipak jest to totožné,
víno a vinné hrozny, samo sebou se rozumí, že se
nikdo nehlásí. Se srdcem probodeným píši lavici
po lavici nových šestek řadu. Zodpovím otázku
sám. Není totožné víno a vinné hrozny. Víno jest
produkt a poznamenejte si, že víno vyrábí se z
vinných hroznů. Přemýšlejte o tom!“
A jak logickým byl profesor Tlamicha ve škole,
tak logickým byl i v životě soukromém.
Když ponejprv seznámil se prostřednictvím
ředitele ústavu se slečnou Varšovou, napsal
pečlivě do svých poznámek: „Slečna Varšová, n l,
nelogická hlava.“ Později častěji s ní chodil a
studoval blíže její logické úvahy, jako za onoho
památného dne, kdy začal jí vykládat význam
kysličníku vodičitého v přírodě, vliv
chlorovodíku na dýchací ústroje a skončil tím:
„Po všech odpovědech, které dostávám, vidím se
nucena obrátiti se k vám otázkou, zdali ke mně
cítíte náklonnost v míře sebenepatrnější.
Odpovězte logicky, ctěná slečno. Že nevíte? Tedy
když není koláč navrchu mazaný, je mazaný
vespod. Buď vás miluji, či nemiluji. Se srdcem
zarmouceným vidím se nucena pro dnešek ukončiti
tuto rozmluvu a napsati: Slečna Varšová, n l,
hlava nelogická. Buďte sbohem!“
Druhého dne dostal od ní psaní následujícího
obsahu: „Ctěný pane! Prosím, odpusťte mé divné
včerejší chování, které Vás zarmoutilo. Ačkoliv
vím, že ve Vašich očích budu považována za
příliš smělou, odpovídám na včerejší Vaši
otázku, že cítím k Vám neobyčejné sympatie. Jsem
vychována bez všech předsudků a proto prosím,
abyste snad nepovažoval tento krok za nějaké
neskonale smělé podnikání. Ke kroku tomu mne
nutí má povaha, které jste opravdu nejbližším.
Jsem vychována...“
Profesor Tlamicha ani dál nečetl a do svého
zápisníku napsal: „Sl. Varšová, H l, hlava
logická,“ a zároveň obdržela od něho zálepku s
logickým obsahem:
„Ctěná slečno! Ptejme se: Cítíte ke mně
náklonnost vroucí, či náklonnost přátelskou?
Škrtneme-li v této rovnici a i b, zbude pouze
náklonnost. Násobíme-li posledního činitele
navzájem, shledáme, že ku společnému soužití
zbývá ještě svolení Vaších pp. rodičů. Otázku tu
zodpovím sám v nejbližší době. Ptejme se: Kdy
mohu předstoupiti před Vaše pány rodiče?“
Obdržev přesné datum, předstoupil profesor
Tlamicha před její pány rodiče po logické úvaze.
„Mám-li,“ řekl jejímu otci, „osmnáct set
zlatých, čili třicet šest set korun ročního
příjmu, tedy obnos, který kdybychom proměnili na
desetihaléře a jeden položili vedle druhého,
pokryli bychom tím 82 čtvereční metry, dovoluji
si požádati o ruku vaší slečny dcery. Prosím o
rychlou odpověď, poněvadž jsem dosud
neposnídal.“
„Pane profesore,“ řekl otec nadšeně, „jsem
prostý muž a nikdy jsem nemluvil do větru. Když
ji chcete, vezměte si ji. Výbavu má a peníze
také dostane.“
„Ach, peníze,“ řekl profesor Tlamicha, „nejedná
se mně v prvé řadě o peníze. Není-li však koláč
na povrchu mazaný, je mazaný vespod. Kolik
vlastně dostane peněz měny rakouské?“
Byl odveden do jídelny, kde při snídaní
vysvětlili mu hypotéky na domě a ukázali
spořitelní knížku. Když přišlo víno na stůl,
promluvil profesor Tlamicha v přípitku na pány
rodiče: „Ptejte se mne, jsem-li spokojen.
Odpovídám: Optán jsa, zdali jsem spokojen,
hlavou kývám a dím: Plnou měrou. Vynasnažím se,
abych vaši slečnu dceru miloval, což nebude mně
činit žádných obtíží, poněvadž jsem již požádal
o její ruku, kterou jsem obdržel. Více nemám
ničeho již říci a připíjím toliko, konče
přípitek slovy: Jsem blažen, spokojen a důvěry
té hoden.“
Za šest neděl byla svatba a po svatbě za čtvrt
roku zmizela mu náhle manželka s nějakým
přítelem z mládí. Dověděl se to právě v
přestávce, vyňal zápisník a klidně napsal:
„Profesor Tlamicha, h n, hlava nelogická,“ a
vešel do třídy pravě: „Vidím se nucena dnes
nadobyčej přísně zkoumati.“
A to bylo vše, co učinil v této záležitostí. |
