|
Již po sedm neděl docházel za ní stále
usmívající se, s hloupým výrazem v obličeji, a
vždy říkal jejímu otci: „Milý pane Vojáčku, vaše
dceruška Málka je roztomilá. Nu, a dostane ten
celý statek, he? Já mám taky statek, he! Tak
dohromady by to byly dva statky, he.“
„Tak jen ji hleďte, pane Kolbo, na sebe
připoutat,“ odpovídal pan Vojáček.
„To udělám, he,“ odpovídal Kolba, „půjdu se
podívat za ní na zahradu, he, ona je taková
zvláštní, takový hospodář, he.“
A pan „He“, jak mu říkali pro jeho mluvu,
odcházel za Málkou do zahrady.
Slečna Málka byla vskutku hospodářem v pravém
slova smyslu, a to hospodářem, který hledí na
základě nových výzkumů a pokusů povznésti
hospodářství. Nebylo brožury zemědělské, aby ji
ona neprostudovala. Ona studovala stále. Bylo to
děvče zvláštní svou povahou, povahou pachtící se
za cíli u děvčat neznámými. Celé dny na zahradě,
celé dny v polích rozkazovala, co a jak třeba
zalévat, plet, okopávat.
Poučná kniha v ruce, a to poučná, hospodářská,
bez té nikdo nedovedl si představiti slečnu
Málku. A tak i když toho dne pan „He“ přišel do
zahrady, aby ji vyhledal, slečna Málka seděla
pod stromem a četla nějakou knihu.
„Rukulíbám, slečno,“ klaněl se pan Kolba, „jak
vidím, zas něco čtete, he?“
„O zužitkování ovoce,“ odpověděla slečna, „velmi
zajímavá kniha.“
„A to vás nenudí, čisti o samotě, he?“ tázal se
pan Kolba.
„Jak to?“
„Inu, he, tak, jako kdyby někdo vám pomáhal
číst, he. Totiž kdyby vedle vás seděl, he, jako
já například, a četl s vámi.“
„Tak čtěte!“
„Takhle to ano,“ pravil pan Kolba, „kdyby to
byla zábavná kniha, ale taková, he.“
„To jste statkář?“ zděsila se Málka.
„Nu, co na tom, naši předkové, he, ti neznali
takových brožur, tatík také neznal, he, a mne
poslal sice do hospodářských škol, ale já, he,
hrál v karty. Bože, v Roudnici bylo dobře, he.“
„Počkejte, ať já mohu mluvit,“ pravila slečna
Málka, „vy jste mi říkal, mně se zdá, že včera,
že mne máte rád?“
„Mám, he, slečno Málko. Vašemu panu otci právě
před chvilkou jsem říkal: ,Málka je roztomilá a
dostane statekj he. A já mám taky statek, he.
Tak dohromady by to byly dva statky, he.’ Nemám
pravdu?“
„To je pěkné,“ smála se Málka, „když mne máte
tak rád, můžete mně dnes pomáhat.“
„Udělám všechno,“ ujišťoval pan Kolba.
„Jde o práci v zahradě,“ pravila Málka, „kterou
nemohu svěřit žádnému čeledínovi.“
„Všechno udělám, he.“
„Abych vás dlouho nemořila, přečtěte si toto,“
řekla Málka, „zde ten název. Vidíte: ,Hubení
mšice krvavé.’ A víte, čím ji budeme hubit?
Kyanovodíkem!“
„Ky-a-no-vo-dí-kem?“ slabikoval pan Kolba. „Už
jsem zapomněl, co to je, he.“
„Znamenitý jedovatý plyn,“ pravila Málka,
„vyrábí se takto.“
Vzala kus papíru a napsala:
KCN KHSO4
H2S04 HCN
„Tomu nerozumím, he,“ zarmouceně pronesl pan
Kolba.
„To jest kyanid draselnatý a kyselina sírová,“
poučovala Málka. „Vezme se láhev, nasype se
kyanid draselnatý v prášku do ní, pak přidá se
kyselina sírová, voda, a vyvine se plyn,
kyanovodík, kterým, dle amerických výzkumů, hubí
se krásně mšice krvavé. A je to velmi prosté.
Stromky pokryjí se nepromokavou plachtou, pod tu
dá se nádobka s kyselinou sírovou a vodou, vhodí
do ní kyanid draselnatý a rychle se odskočí.“
„Proč se odskočí, he?“ tázal se pan Kolba.
„Nu proto, poněvadž je kyanovodík plyn strašně
nebezpečný,“ odpověděla Málka, „nepatrné
vdechnutí stačí, aby člověk se okamžitě otrávil.
- Tak pojďte mně pomoci, pane Kolbo! Vidíte
tamhlety plachty na stromkách? Proč se tak divně
díváte? Vy nic nebudete dělat, než že vsypete
pod plachty do nádobky kyanid draselnatý a
uskočíte ...“
„A já, he,“ mluvil pomalu pan Kolba, kterému se
počaly nohy třást, „já dnes musím domů, nutná
záležitost, he, ale pošlu sem svého čeledína,
tomu je, he - jedno, jestli se otráví, poněvadž
je nešťastně zamilován, he. Tak odpusťte, nerad
odcházím, he, až jindy, he. Jindy! Rukulíbám, he
...“
*
„Kyanovodík se výhodně osvědčil, tatínku,“
pravila slečna Málka za čtrnácte dní k panu
Vojáčkovi, „mšice červená jest nadobro vyhubena
a pan ,He’ se zde po celých čtrnáct dní
neukázal. Výborný prostředek, ten kyanovodík!“ |
