Krajané

Od jistého případu, který se mi přihodil, kdykoliv uslyším slovo „krajani“, přeběhne mně mráz po zádech. Jasně ani nevím, proč jsem se stal krajanem pana Wagnera ze Semdražic. Vím jedině tolik, že můj dědeček před dávnými léty jako mladý muž noclehoval kdysi u děda nynějšího pana Wagnera a toto přátelské pojítko přeneslo se i na další pokolení, a tak vždy jednou za deset let obdržel můj otec psaní od rodiny Wagnerů, kterou za svého života byl celkem též jen jedenkrát navštívit.

Představte si tedy, s jakými neurčitými pocity četl jsem v titulu psaní, které mne došlo, sentimentální slova: „Milý krajane!“ Bylo to psaní od vnuka onoho dobrého Wagnera, u kterého můj dědeček před časy noclehoval. Tento dobrý muž snažil se v tomto psaní vzbuditi ve mně „krajanské pocity“ a nakonec přikročil k nevinné žádosti, abych totiž jako vzdělaný člověk mu laskavě poradil nějaký prostředek pro rychlé vyčištění pivních trubek, které koupil do své venkovské hospody z pozůstalosti šenkýře Zámostného z Cánova, „. . . jestli se pamatujete, milý krajane, na toho s těma očima na stopkách ...“

Pak následovala zpráva, že chtějí parcelovat nějakou louku, že jejich starosta se chce pro dluhy zastřelit, a toto vzácné psaní skončilo krajanským pozdravem od věrného krajana Wagnera.

Samo sebou se rozumí, že opojen jsa tím nenadálým štěstím, nebýti ve světě jen tak jako kůl v plotě, ale míti krajany, prostudoval jsem v čítárnách všechny odborné spisy týkající se čištění pivních trubek, poptal jsem se o radu i odborníků a nakonec vypsal jsem nejlépe míněné rady s připojenou poznámkou, aby mne laskavě zpravil o účinku.

Za čtrnáct dní přišlo psaní, tentokráte s razítkem Nezamyslice.

V psaní stálo opět to příjemné „Milý krajane!“, ale nebylo od pana Wagnera, nýbrž od jakéhosi Vojtěcha Šlejhofra. Psaní bylo velmi poučné.

Předně dozvěděl jsem se, že můj nový krajan Šlejhofer jest vzdáleným strýcem Wágnerovým a že před několika dny přijel do Semdražic prodat tam panu učitelovi Zmatlíkovi pár králíků, anglických obrů. Co měl, chudák, dělat, nežli dozvědět se o milém krajanu, totiž o mně. Kvůli tomu vážil cestu dvaceti kilometrů. Nežádá ode mne nic jiného, nežli vzhledem k mým krajanským stykům abych mu v Praze zaopatřil ramlici, stříbrošedého králíka. Chtěl také, aby byla březí. Rozhodně však si zakazoval, aby mu byla poslána dobírkou; nehodí-li se mu, že mi ji vrátí. Jinak mi ve psaní nevynadal.

Pro krajany udělám všecko rád. Poptával jsem se všude po březí stříbrošedé ramlici, známí nade mnou útrpně krčili rameny, dal jsem inzeráty do novin; proti osudu však je těžko bojovat. Krajan z Nezamyslic obdržel poštou ramlíka.

Ovšem že peníze zaň neposlal, ramlíka nevrátil a jen ve svém psaní vytkl mi dosti hrubými slovy tuto kardinální chybu v pohlaví.

Nezamyslice byly od té doby pro mne uzavřeny, neboť byl by mi tam patrně přelámal nohy.

Zato však došlo mne za čtrnáct dní psaní, tentokrát z Bytouchova. Bytouchov je od Nezamyslic asi padesát kilometrů.

„Milý krajane!“ stálo tam v dojemné shodě s předcházejícími dopisy, „mám k vám malou žádost.“

Pak následovalo, že jeho bratr náhodou přiženil se před devíti léty k Šlejhofrům do Nezamyslic a že ví, že jsem Šlejhofrovi zaopatřil králíka. Krajané, jak se samo sebou rozumí, se musejí všude vzájemně podporovat.

Jeho bratr má švagra. Nu, a jak bůh tomu často chce, švagrové mají bratrance a jeden z těch bratranců, který se také jako on jmenuje Vojáček, je vysloužilým poddůstojníkem, umí německy, zkrátka a dobře, pro mne je to jistě jen legrace, když mu zaopatřím místo u dráhy.

To bylo již trochu těžší. Musil jsem se obrátit na poslance a po půlročním shánění, když jsem kvůli tomu sám přišel o místo, podařilo se mi dostati ho ke dráze. To se ví, že když jsem ho nechal tak dlouho čekat, že nepoděkoval. Zato dostal jsem za týden psaní z opačné strany Čech, z Ounětic.

„Milý krajane, spoléhám se na Vaši dobrotu...“ Dál stálo, že jest sešvagřen s tím Vojáčkem, kterého jsem dostal ke dráze. A ještě dál vypsal mně velkou tragédii, která ve způsobe slintavky připravila ho o tři ‘kusy hovězího dobytka. Pak by potřeboval přikoupit také kousek polí.

„Milý krajane! Pošlete nám obratem pošty 2000 korun.“

Nevycházím nyní vůbec ze svého bytu. Nepřijímám žádných dopisů. Kamkoliv pohlédnu, vidím samé krajany. Pod postelí, po stěnách, po stropě. Na klepání na dvéře neodpovídám, poněvadž mám neblahé tušení, že by jednou mohl vstoupiti nějaký neznámý člověk z neznámé obce a říci: „Milý krajane, otravte nám výminkářku!“ - -