|
Magistrátní praktikant Bachůra byl mladý
nezkušený člověk, jenž nevěděl, že na magistrátě
číhá tisíce nebezpečí pro lidi jeho druhu a že
je třeba pevného charakteru, aby praktikant
nepodlehl a nezapletl se do nějaké korupční
aféry se svými představenými nebo i bez nich.
Magistrátní praktikant Bachůra nevěděl, že hydra
mamonu stejně číhá, aby pohltila útlé duše
magistrátních praktikantů, jako již pohltila i
šediny mnohých obecních starších.
Všechny velké korupční aféry radniční, které
rozvířily veřejné mínění, (nemyslím Veřejné
mínění, časopis redaktora Šaška), nedají se
naprosto přirovnat s aférou praktikanta Bachůry.
Dnes zkorumpovaný Bachůra potlouká se jako Jidáš
někde po světě, neboť on čistý prapor radnice
vrhl poznovu do kalu a bahna, ba on ho dokonce -
pokálel.
Abychom tedy vnikli do celé této historie,
musíme začít v této hnusné aféře s Malou
Stranou.
Na Malé Straně ve spleti uliček starobylého
slohu nalézá se hostinec pana Šedivého. Pan
Šedivý byl jedním z těch velkých starých
dobráků, kteří nedbali zdravotních předpisů
pražského magistrátu a vedli snad celá
desetiletí trubky na vzduch ústím na pisoár.
Hosté si nikdy nestěžovali, neboť pivo bylo
řízné a na pisoáru byla stále tma.
Pisoár ten, hrající v korupční aféře praktikanta
Bachůry význačnou roli, neměl žádného okna,
které by šlo do světlíku, neměl žádného otvoru,
který by alespoň trochu toho božího světla vrhl
dovnitř smutné zavlhlé prostory, aby učinil onu
temnou místnost jasnější a veselejší.
Ti však, kteří sem chodili na pivo, byli úplně
spokojeni. Konzervativní Malá Strana
neprotestovala ve své kamenné strnulosti, takže
by měl jistě z toho radost pan Luboš Jeřábek.
Ale přišla doba, kdy konečně ruch moderního
života vrhl se i na pisoár pana Šedivého.
Stavební komise zjistila obě hrozné věci. Roury
na vzduch ústící do pisoáru (předáno ihned
komisi zdravotní) a pisoár neosvětlený, bez
otvorů na vzduch.
A tak se stalo, že magistrátní praktikant
Bachůra jako zapisovatel stavební komise
ponejprv se seznámil s panem Šedivým. Zdrcujícím
pohledem stíhal všechny pohyby hostinského,
který tvrdě a výbojně tvrdil, že celá slavná
komise nebyla ještě na světě, když se tu už
vykonávala v tom pisoáru malá tělesná potřeba a
že to také šlo. Na to že člověk vidět nemusí,
jen když je tam odvodní stružka, že to stačí,
dvéře že to má a to že je přece dost velký otvor
na vzduch.
„Jen se mírněte,“ říkali mu, „ať se ještě
nedopustíte urážky úředních osob. Copak myslíte,
že je to nějaký med chodit po pisoárech?“
Pak mu bylo nařízeno, že musí probourat zeď a
udělat do pisoáru okno, poněvadž však jedná se o
změnu v místnosti hostinské živnosti
přináležející, že musí podat plány a žádost, aby
směl to vybourat.
Tohle bylo dopoledne, odpůldne přišla zdravotní
komise. Ta mu nařídila vést otvorem, který bude
vybourán, roury do světlíku.
Byl z toho napolo blázen. Musí to probourat, tak
je nařízeno, musí však předložit plán a požádat
o povolení, aby to směl vybourat a roury na
vzduch ze zdravotních důvodů vésti do světlíku,
kam ústí okna všech záchodů v celém domě.
Nespal celou noc a ráno šel k mistru zednickému,
aby mu vypracoval plán na okno a podal
prostřednictvím jednoho řemeslného písaře
žádostí z Hradčan žádost, aby plány ty pisoáru
se týkající byly v nejkratší době slavným
magistrátem schváleny a jemu vybourání okna do
pisoáru povoleno, zač slibuje se mravným
chováním na stará kolena odvděčiti.
Uplynuly tři neděle a vyřízení žádosti
nepřicházelo. Hostinský Šedivý vypravil se tedy
na magistrát, aby tam urgoval urychlení. Ve
stavebním referátě zastihl jen praktikanta
Bachůru, neboť ostatní byli naproti v restauraci
U Koryntů na přesnídávce již od deváté hodiny.
Nyní bylo právě dvanáct.
„Co si přejete?“ důstojně tázal se praktikant
Bachůra.
„Jdu, mladý pane, víte, stran toho mýho pisoáru.
Šedivého pisoár z Malé Strany, jak se
pamatujete.“
„Ano, pamatuji se,“ velebně řekl Bachůra,
„myslím, že se pamatuji, a co vlastně chcete?“
„Víte, už jsou to tři neděle a ono by neškodilo
to urychlit, moji hosté už se těší teď na to
okno jako malé děti, u nás se totiž nic neděje a
tohle je událost.“
Bachůra si vzpomněl, že žádost ta už je dávno
vyřízena a že leží tamhle v zásuvce. Jen ji
poslat. Ale říkal mu přednosta oddělení:
„Neposílejte ji ještě, ať takovej hostinskej
čeká, jó, magistrát je musí, ty lidi, držet
přísně na uzdě.“
Mlčel chvíli a pak řekl vážně: „Nu, uvidíme, co
se dá dělat.“
Za čtrnáct dní byl tam hostinský Šedivý zas a
Bachůra mu opět vážně a nafoukaně řekl: „Nu,
uvidíme, co se dá dělat.“
Po té poslední návštěvě asi za týden šel Bachůra
neúředně po Františkově nábřeží. Měl totiž tam
schůzku s jednou slečnou, která měla radost, že
má pána od magistrátu.
Bylo krásné odpoledne, teplé, jasné. Bachůra
zastavil se u kiosku se sodovkou, dal si nalít
jednu sklenici malinové a jednu sklenici
citrónky a kráčel zas dál v roztoužení po své
dívce, s kterou se zanedlouho má setkat.
Hradčany na obzoru, Petřín v zeleni, rozkvetlé
kaštany na Střeleckém ostrově. Ale uprostřed
těch krás počalo ho bolet břicho. Bachůra, než
vyšel z domova, snědl sklenici jogurtu,
národního pokrmu poražených Bulharů, malinovka a
citrónovka dokončovaly neúprosný proces v
labyrintu střev magistrátního praktikanta.
Naproti Hradčanům na nábřeží nalézá se malý
domeček v sadech. Domeček malinký, ale
důležitější nad ostatní okolní domy. („Často
malá pastýřova chýška více zmůže nežli tábor, v
kterém válčil Žižka,“ tak vždy si vzpomínám,
když jdu kolem té chaloupky.)
Na ní jsou dva nápisy. Z nábřeží čtete „Pro
pány“, z hřiště pro děti v parku na nábřeží
diskrétnější „Pro dámy“.
Jako lev vrhl se Bachůra dovnitř, jako žíznivý
Arab v oáze na pramen vody, jako odvodní komise
na rekruty. „První nebo druhou?“
„Druhou,“ skromně, ale rychle řekl Bachůra.
Babička se na něho podívala a řekla: „Já jich,
mladý pane, odněkud znám.“ Utrhla lístek z
bloku, Bachůra sáhl do tobolky a uděšeně
vykřikl: „To není možná. Myslil jsem, že mám
ještě šesták.“
Babička se na něho podívala ještě jednou a řekla
pomalu, zvětšujíc hroznou situaci Bachůrovu:
„Vědí, odkud jich znám? Od svýho bratra
Šedivýho, hostinského z Malé Strany. Byla jsem
tenkrát doma, když voni byli u nás s tou komisí
stran toho pisoáru. Jen si vezmou lístek, však
to na nich neztratíme.“
Bachůra skočil do malého separé a když šťastný a
veselý vycházel odtud, řekla za ním babka: „A
nezapomenou, mladej pane, ať už to má bratr
vyřízeno stran toho záchodu.“
Bachůra hned druhého dne, aniž by se šel optat k
přednostovi, poslal vyřízenou žádost o kolaudaci
plánů, která už tam ležela pět neděl provedena,
panu Šedivému a spokojeně si oddechl.
Každé ráno, před devátou hodinou, stavěl se pan
magistrátní rada Staněk v oné budově malinké na
Františkově nábřeží, kde spáchal magistrátní
praktikant Bachůra tu hnusnou korupční aféru,
aby si s tou babkou pohovořil a informoval se,
co říká veřejnost radničnímu hospodářství, neboť
babka z veřejného záchodu byla pro něho hlasem
lidu. To byl už takový jeho koníček.
„Jó, vašnosti, ta korupce leze už i na ty
nejmenší,“ rozpovídala se babička, „jó, tyhle
lidi z radnice, když je člověk nechá zadarmo
vytento..., tak hned jdou straně na ruku, jako
mýmu bratrovi...“ A vyprávěla panu radovi
dopodrobna celou hnusnou korupční aféru
magistrátního praktikanta Bachůry.
Dnes na Bachůrově místě sedí již jiný
praktikant. Bachůra po skončeném disciplinárním
vyšetřování, kde mu byla dokázána úplatnost v
záležitosti hostinského Šedivého, byl propuštěn
z magistrátu.
Potlouká se dnes jako Jidáš po Evropě a posledně
ho viděli v Hamburku nějak podezřele dívat se do
černých vod kanálů.
Kdosi vyslechl jeho samomluvu: „Kdybych byl
dostal aspoň předplatní lístek na celý rok...
Jó, jó! Malé zloděje věšejí...“ |
