Klub českých Pickwicků

Rozhodl jsem se napsat román o klubu spolupracovníků Svazu, který by záhadu české politiky naučil ne-li poznávati, tedy alespoň tušiti. Román ten vyjde až po válce, aby doma u nás každý se zálibou a potěšením sledoval ty prosté duše, které zčistajasna ze stolové společnosti na Podvalné ulici v Kyjevě č. 1 chtěly si utvořit vládu nad českými věcmi a provedly pravou politickou kopnikiádu, poněvadž si počínaly rafinovaně chytře.

Prozatím seznámím zdejší čtenáře s jednotlivými figurkami románu, začínaje s předsedou Klubu českých Pickwicků, s panem Chalupou:

Mluvíte-li s tím pánem, napadne vás okamžitě, že jste takového pána již někdy viděli. Vzpomenete si jistě, že jste se někde doma ve venkovských hostincích setkali častěji s pánem toho druhu, který živě hovořil o všem možném, namluvil toho plno do všech čtyř stěn. V rohu za ním visela přitom lovecká puška, neboť takový pán musí být i sváteční střelec. Jsou to typičtí soudcové malých okresních soudů, zachovávající ovšem staré vlastenectví, přitom jsou provinciálními buržoy, kterým doma nikdy nenapadlo něco dělat proti státu. Dopoledne soudili chudáky a odpoledne byli všemožnými amatéry. Fotografovali, malovali, hráli divadlo, chodili na hon, vypili svých pár sklenic piva denně, vykládali své obvyklé anekdoty a zůstali stále při všem diletanty. U nich bylo všechno sportem, jen když se jejich jméno ve společnosti nějak objeví, byť i to bylo na pohřbu. Dříve však jejich jméno se nedostalo dále než přes hranice dvou okresů, a proto dnes, kdy nad nimi nejsou jejich představení, shledávají nejpříhodnější dobu, aby své jméno rozšířili do nejširších mas.

Pěstují i zde politiku svých začouzených hospod venkovských, politiku kuželníků, politiku ochotnických spolků, přelhávají sami sebe, že jsou politiky, přelhávají nejširší vrstvy, a přitom zůstávají stále v politice diletanty. Neinformovaným širokým vrstvám se líbí jejich divadelní vystoupení, ale kritik napíše, že politická úloha, kterou si sami vybrali, v jejich podstatě utrpěla fiasko, poněvadž se příliš osobně vnucovali a ukazovali v ní jen svou osobní ctižádost, což je na úkor kusu, a že hráli jedině kvůli tomu, aby jejich jména lepili ceduláři z klubu spolupracovníků Svazu, chci říci z Klubu českých Pickwicků, na plakáty.

Po nějakém vnitřním procítění není ani stopy. Nejhezčí přitom je, jak se na první osobě nového románu podařilo zavěsti šťastnou rukou i do naší revoluční politiky mysliveckou latinu.

V soukromých hovorech vykládá ovšem zahořkle pesimisticky, že nepodaří-li se mu, aby jeho jméno přišlo do dějin, že se věnuje divadlu. Za poslední čtvrt roku projezdil klubovní příspěvky do Petrohradu, což bývá vždy veřejně kvitováno slovy v Čechoslováku: „Včera vrátil se z Petrohradu do Kyjeva předseda spolku spolupracovníků Svazu." To je patrně strašně důležité v české revoluci, po jaké trati jezdí bývalý střelec pan Chalupa v Rusku. A tak celý vývoj jeho ideových směrů, politického proudu a celý úchvatný tok jeho revolucionářského ducha dá se vtěsnat do této bilance: Z Kyjeva do Petrohradu 1246 verst, z Petrohradu do Kyjeva 1246 verst, z Kyjeva do Petrohradu 1246 verst, z Petrohradu do Kyjeva 1246 verst. To dělá 7478 verst. Bude pomalu na té trati populárnější než kterýkoliv agent s gumovými podpatky. „A proč to děláte?" tázal se ho kdysi jeden známý. Chalupa pyšně vytáhl z kapsy číslo Čechoslováka a ukázal na tuto tištěnou zprávu: „Předseda klubu spolupracovníků Svazu vrátil se z Petrohradu do Kyjeva."

Je to tak krásné číst o sobě a vidět sebe vytištěnu v novinách! Ty časy jsou pryč, kdy člověk, když chtěl své jméno vidět vytištěné, musil si dát natisknout vizitky. Dnes k tomu stačí známost s Čechoslovákem.

Prozrazuji též, že jedna kapitola románu Klub českých Pickwicků má název „Předseda klubu Chalupa na poradách v Petrohradě u pana B. Pavlů, přítele známého německo-rakouského špióna barona von Schelkinga".


Přicházíme nyní k druhé figurce románu, k panu JUDr. Patejdlovi: Podává všude neobyčejně plasticky smutný stav rozháranosti v české politice, který klub spolupracovníků zavinil. Poněvadž rozšiřuje zprávy, že Svaz s Durichem, Sturmerem, carem a carevnou vládli nad Ruskem, myslí a je přesvědčen, že on způsobil s Petrohradskými státní převrat a revoluci v Rusku. Při obědě často položí náhle nůž a vidličku a volá: „Takhle to už dál nemůže jít." Cekáte nějakou velkolepou koncepci, a tu on po vědeckém zdůvodnění neobyčejně přesvědčivě naznačuje, že má dostat k obědu míň rajské omáčky a více knedlíků. Když začne hovořit, vypadá to, jako by vstal z mrtvých nebo mluvil se záhrobím. Pracuje na knize Páté-přes-devátelakovská logika, která je pro pochopení ducha opozice dokumentem obzvláště cenným a informovat nás bude o všech možných uskocích k zeslabení politického nepřítele. Když se dostane do řečnického zápalu, čekáte s ustrnutím, že si začne svlékat vestu, aby na sobě spáchal harakiri. Vypravuje se, že jednou, když si nemohl vymyslit nic proti Svazu, odmítal tři dny potravu. Dělá dojem askety a žertovně jest zván členy klubu donem Quijotem. Dulcineu z Tobosy zastupuje v tom případě pan Bohdan Pavlů a Sancho Panza je maličký Šebor. - Jezdí také z Kyjeva do Petrohradu za svou vidinou a v této revoluční činnosti urazil doposud 2492 verst. Velmi málo proti panu Chalupovi, ale zato si uhnal větší chřipku, která má jistý vliv na jeho politickou agitaci. Když kýchne, tu nikdo z klubovních přátel nesmí říct „Pozdrav pánbůh", ale „Pryč se Svazem!" Načež on, utíraje si nos, odpovídá „A s Durichem!" Rád se přirovnává k velkým obroditelům Ruska, s tím toliko rozdílem, že o těch dřív již věděl celý národ, kdežto o něm věděl doma jen úzký kruh jeho klientů z prohraných procesů.


Velmi zajímavou postavou románu je dr. Kudela:

Hlavním rysem politické, etické a umělecké snahy dr. Kudely je, že evangelíci mají na všechno patent. Jeho politické přednášky jsou vizionářské rozhovory duše o mystériu všehomíra. Když se vzpamatuje, což nebývá nadlouho, zahloubá se v tajemné mlčení, aby za chvíli opět upřel svůj mystický zrak do věčnosti, a povznáší se k tušení nepochopených zá­had všehomíra, že on, dr. Kudela, zůstane přec jen koneckonců v tomto nekonečném kosmu politickou nulou. Píše-li hanlivé dopisy o politických protivnících do zajateckých táborů, tu je jejich obsah úmyslně prostý, až příkře úsečný, aforistický. Libuje si přitom v nedopověděných větách, otázkách a výkřicích. Přemlouvá též lidi, aby mu věřili, a jeho vystupování připomíná indické fakíry, stínové obrázky a jezovitské kazatele. Schází mu jediné, aby si před shromážděnými vrážel do těla hřebíky a nosil jezovitský širák. V politickém boji operuje s pověstmi, překrucováním fakt a s hlu­bokým citem, přesvědčivostí a poctivostí rozšiřuje nejrozmanitější nepravdy. Při tom všem s nevinností dítěte, obávajícího se, že na jeho pohledu se pozná, že rozlil skleničku marmelády, nedívá se také nikomu do očí.

Vysvětluje to však tím, že se obává, aby ho někdo z jeho politických odpůrců neuspal a on nezaspal českou revoluci.

Zavedl do politiky takzvané „postranní intriky", zač mu slíbeno místo v Československé národní radě.

Bilance jeho veřejné činnosti znamená dvě roztrhané podrážky, které prošoupal na agitačních cestách po Kyjevě proti Svazu a proti Durichovi.

Vyhlédl si místo pro svůj pomník v Pardubicích, kde nyní stojí pomník bratří Veverků. Ti jsou totiž vynálezci ruchadla, a poněvadž byli agrárníci, proto pomník půjde dolů a na jeho místě bude stati pomník dr. Kudely. To je jeho logika. Propaguje též pravoslaví a klerikalismus a jeho nejepochálnějším dílem literárním je adresa provázející darovanou ikonu Třetímu pluku.

Představím nyní další osobu románu, pana Šebu.

Byl doma bankovním úředníkem a nestaral se o politiku, poněvadž vypočítával v bance tabulky úmrtnosti pojištěnců. Pořádal výlety zábavného zpěváckého spolku Lyra z úřednictva banky, které nezpívalo, vyhrál o dovolené první cenu v kuželkách v Ledči nad Sázavou a byl společensky vítaný, poněvadž znal mnoho kupletů a sólových výstupů. Jeho znalost kabaretu jeví se i dnes ve veřejné jeho politické činnosti. To není politický řečník, mající náležité politické vzdělání, to je jiskřivý konferenciér, meloucí páté přes deváté. Politické vystoupení pana Šeby je vždy velkým kabaretním představením. Představíme-li si pak, že na tomto poli pracuje již od dob studentských a že je autorem překrásné písně „A my máme legraci s harmonikou tahací", před našimi zraky objeví se celá jeho postava v nedostižné kráse. Nedostižně umělecky jest však založen jako opozičník. Nalézá v negaci a popírání pravdy rozkošný souhrn uměleckých snah. Vedl doma opozici bankovního úřednictva banky, kde byl matematikem, proti malým porcím papriky z restaurace U Bigalských. Když si jednou zlámal nohu, tvrdil lékaři, který ho obvazoval, že si zlomil nohu. Používal každé příležitosti, kdykoliv se třeba jen dva sešli, aby jim vysvětlil, že nemají pravdu. Když mu řeknete, že je slon největší zvíře, divoce vyskočí, zatřese svými dlouhými vlasy, řekne: „To se ale mýlíte," a počne vás přesvědčovat široce a dlouze o pravém opaku, takže nakonec připustíte, že je slon přece jen menší než blecha. Pravil jsem, že byl matematikem; to znamená, že si vypočetl, že může vychrlit za minutu pohodlně sto slov proti Svazu, což dělá za posledních šest měsíců při denní čtyřhodinové opoziční protisvazové agitaci 4,320.000 nadávek. Z toho se již několik tisíc velmi snadno uchytí a 4,320.000 nadávek nedá se tak lehce do sjezdu vyvrátit. Zavedl kromě toho s panem Chalupou,

Kudelou a jinými písemnou nadávkovou kampaň do táborů pod firmou Svazu na svazovém materiálu a papíru, dále kampaň hektografovou, kampaň letáků. Přitom jest i on velmi logický ve svém tvrzení, že Svaz nepracuje, poněvadž spolupracovníci Svazu veškeré úřední hodiny strávili štvaním proti němu, místo aby jeho úředníci vykonávali své povinnosti v širším rozsahu. V tom je vidět jeho vysokou idealistickou tendenci a touhu po pravdě. Pracuje na knížce Výběr politických myšlenek Chalupy, Kudely, Šeby a Papouška.

Až vyjde, opatřte ji dětem a způsobíte jim nezapomenutelnou radost a připravíte jim ušlechtilý požitek. Přicházíme nyní k panu Papouškovi:


Papouškové (Psittaci), čeleď šplhavců (scansores), význačná velkým zobákem; hořejší čelist je pohyblivá a sahá hákovitě přes dolejší kratší čelist; papoušek má nohy krátké, silné, způsobilé k lezení a vratiprstem opatřené. Papouškové nezřídka přepadávají vzdělaná pole, činíce na nich velké škody. Papouškové jsou ke svým opatrovníkům zlostní, zlomyslní a potměšilí. Způsobilost jejich k napodobení všelikých zvuků jest veliká. Některé druhy se ochočují. Pana Papouška ochočil si Bohdan Pavlů a chová ho jako oblíbeného společníka v Kyjevě. Pan Papoušek neliší se nijak ode všech druhů papoušků. Má též velký nos, o čemž se přesvědčil jednou, když se podíval do zrcadla, a poněvadž někde četl, že slavní mužové mají velké nosy a že cesta ku slávě vede přes politiku, věnoval se pěstování politiky. Poněvadž jeho hlava však nemá příliš značného objemu, musí šetřit vlastními myšlenkami, a proto hlavně papouškuje to, co mu sdělí Bohdan Pavlů. Patří mezi papoušky koktavé. Rozhodne-li se však mluvit, začne svou řeč promyšleně pomalu: „Já" - čekáte půl minuty a slyšíte: „mám" - delší pomlčka, působívá neobyčejně úchvatně, a poté po deseti minutách: „cenu" - a po pětiminutové přestávce: „za běh." Jeho přátelé vysvětlují jeho pomalou mluvu tím, že ho jako miminko pustila služka hlavou na zem. On sám říká: „To - nevadí - neboť - mohu - si - dobře -rozmysliti - každé - slovo - mluvím-li - s pauzami - Proto nebývá vysílán jako slavnostní řečník klubu a neposílají ho též zpracovávat delegáty z brigády, od toho je dr. Kudela nebo Šeba. Ale co řekne, má tak vznešeně chmurnou krásu a jest hluboce pravdivé. Když řekne: „Já - jsem - včera - jel - elektrikou," tu přísaháte, že opravdu jel a že vám byla řečena jasně a prostě slova velkého muže. Jeho řeči nabudou plné ceny jen úplným, souborným vydáním. Nikdo nedovede tak pevně zvolat na schůzi: „O-ho!" A což kdybyste ho viděli jezdit na bruslích! Umí vystřihovat z papíru různé ornamenty, a když udáte rok svého narození, uhádne, kolik je vám let. Myslím, že je přímý potomek Jana Papouška, teologa, narozeného ku konci 16. století, který zůstavil po sobě několik pojednání polemických, mezi nimi Quodlibetům Pragense, ve kterém dokazuje, že na základě pouhého zdravého rozumu neprovede nikdo nic a sotva co kdo svede. A to je teď politickým programem jeho potomka, studujícího filosofie Papouška. Aby přidal k české revoluci romantiky, dopisuje si s Bohdanem Pavlů, kterému je co nejvroucněji oddán, pomocí tajných značek.

Tím přicházíme k nejtajemnější postavě Klubu českých Pickwicků, k „doktorovi" Fišerovi.


Zahalen v tajuplné mlčení vchází on do společnosti. Kolik záhad dřímá v tom mladíkovi? Připadá vám jako osoba z detektivního románu Falešný hrabě. Počali si ho vážit teprve od té doby, když komisi v Kyjevě tajuplně se představoval jako nejvyšší vůdce české věci na Rusi, a proto také nemohl jí sdělit své jméno. Jest tak sám záhadný jako jeho doktorát. Sel do zajetí jako mladý studující medicíny, a sotva ujel několik verst po ruské dráze, stal se z něho lékař. Namítnete, že tedy všichni konduktéři na ruských drahách mohli se stát také doktory, když jezdí sem a tam. Jste na omylu, neboť on se vydává za doktora jedině z důvodů politických. U nás neoprávněné přisvojování si lékařského diplomu trestávalo se vězením, ale v politice je tomu jinak. Zajatecké otázce přece nejlépe může rozumět doktor medicíny. Obyčejný medik tolik netáhne. „Doktor" Fišer slouží výborně k celkové charakteristice doby a klubu, jehož je členem. A jeho největším revolučním činem bylo, že za vážného onemocnění Stefánika při jeho pobytu v Kyjevě, vydávaje se za lékaře, chtěl ho léčit. Z toho je vidět, že se neleká ničeho a že je neméně odvážný než ten holič na Samaře, který provedl císařský řez na jedné paní, vydávaje se za diplomovaného lékaře. Paní zemřela, holič šel na katorgu, ale „doktoru" Fišerovi slíbili, že se stane členem ČSNR. „Jen odvahu a ještě odvahu," na psal Horký, a dle toho se řídí tento mladičký studující medicíny, tajemný „největší vůdce české věci na Rusi". Poslední dobou houževnatě tvrdí, že rozvodněním Dněpru je vinen předseda Svazu Vondrák, poněvadž by se byli málem na Slobodce utopili tři zajatci.

Končím prozatím řadu portrétů z nového románu a podotýkám, že historie Klubu českých Pickwicků co do látky bude sahat až na dobu nejnovější a bude vyplněna bohatě zásobeným výčtem jmen i odstínů směrových a bude jakousi obhajobou klubu spolupracovníků Svazu, kterým se vytýká, že strávili všechen čas jedině štvaním, nechávajíce otázku naší revoluční akce vojenské úplně stranou. Oni nebyli nikdy politiky, a proto jim to odpusťte.