|
Vyjelo nás z Prahy osmdesát devět, z těch jsme
dojeli zdrávi na místo jen čtyři...
Jest to sice smutné, ale naprostá pravda. V
našem kupé sedělo nás osm. Z těch jsou čtyři
mrtví a přece nedošlo k žádné srážce vlaků. My,
kteří jsme je pochovali a zas dál jeli, byli
jsme víceméně též blízkými jejich smutnému
osudu. Slzy soustrasti, které nám tekly ve voze
nad pomalou smrtí těch, kteří byli našimi druhy,
umrzly v pevné rampouchy a když některým je
chtěli na stanici utrhnout, zůstaly na konci
rampouchů oči těch, kteří cítili soustrast s
nešťastnými spolucestujícími.
A vše to zavinila krutá zima, neboť správě
státních drah zamrzly roury, které rozvádějí
teplo do jednotlivých vagónů. A když zamrzlo i
světlo, totiž olej v nádrži, neměli jsme, čím
bychom si svítili, když nám došly sirky, i mrzli
jsme pomalu, ale jistě.
Pamatuji se, že přišlo to poznenáhlu. Než jsme
přijeli z Prahy do Vršovic-Nuslí, tu za
vinohradskou zastávkou upadlo mému sousedovi
jedno ucho, které si třel. Ubožák nevěděl, oč se
jedná, když zpozoroval, že drží nějaké ucho v
hrsti.
„Patří vám?“ tázal se s naivním úsměvem svého
souseda a zatímco mu umrzával velký rampouch u
úst, jeho soused pokusil se zavrtět hlavou, ale
náhle mu hlava umrzla a skulila se dolů na
podlahu.
Jednali jsme jako trosečníci. Vyhodili jsme
klidně hlavu oknem a ta padla přednostovi,
stojícímu na kolejích stanice k nohám.
„Co to má znamenat, pánové?“ zvolal přistupuje k
oknu a vida tam sedět sedm rampouchů, řekl
přívětivě: „Nic si prosím z toho nedělejte,
hleďte to zadýchat!“
To se stalo právě v tom okamžiku, když mně upadl
nos. Omluviv se panu přednostovi, schoval jsem
nos do kapsy a jelo se dál podél Botiče a do
bohdaleckého tunelu. Tam nám pán, který byl v
kožichu a zúčastnil se kdysi výpravy Nansenovy
na severní točnu, svítil sirkami na to, jak
pomalu mrznem, část po části. Jednomu z nás
upadla náhle levá noha. Nepozoroval to kvůli
velké zimě a udiveně zvolal: „Propánaboha, co se
to zde válí?“
Řekli jsme mu, že to je jeho noha, omdlel, ale
jak byl zmrzlý, přelomil se pádem na dvě půlky,
které jsme vyhodili do tunelu.
Byl jsem velice zvědav, když jsem se podíval na
sebe, jak jsem k tomu přišel, že mám dvě pravé
nohy. Teprve pak jsem shledal, že jsem přimrzl
ke svému sousedu a když jsem se chtěl odtrhnout,
zpozoroval jsem, že soused zatím zmrzl a proto
že je tak studený.
Zatáhl jsem za poplašnou brzdu. Poplašná brzda
však zamrzla a tak se vlak nezastavil. Vím také,
že před Krčí chtěl jeden naproti něco promluvit,
ale že mu v pravém slova smyslu jeho zmrzlá huba
upadla. Byl jsem z toho velice nešťastný, neboť
to byl velice milý společník, který se usmíval
po celou cestu, nyní se nesmál, ale chytil se za
hlavu a řekl: „Tak je to dobře, proč jedu státní
drahou.“
Hlava mu však přimrzla k rukavicím a ruce, které
byly v rukavicích, křehké mrazem, vylomily se a
přelomily, takže bylo úzko dívat se, jak má na
hlavě ruce přimrzlé a jak s nimi kroutí.
Chtěl jsem si odplivnout, ale místo sliny
vyplivl jsem jazyk, takže jsem od té doby
hluchoněmý, neboť mně zmrzly oba bubínky.
Naproti sedící jeden obchodník chtěl si utřít
oči, ale oči mu zůstaly na prstech. Neslyšel
jsem, co vykřikl, ale z jeho vzezření bylo
vidět, že jest úplně zmrzlý.
V Krči vstoupil k nám do vozu přednosta stanice
a vida tu spoustu spráskl ruce a napsal na
tabulku: „Prosí se obecenstvo, aby vozy
zadýchalo.“
Více jsem neviděl. Bylo mně tak zima, což každý
uzná, že jsem ztratil vědomí. Vím jen tolik, že
jsem se probudil ze mdloby až v Modřanech a v
ruce že jsem držel hlavu staničního mistra z
Modřan, který opozdil se v kupé u nás a také
zmrzl. Na další již se nepamatuji.
Jsem dnes úplně mrzák. Mám kurděje, schází mi
nos, pravá noha, po čtyrech prstech na každé
ruce a dodnes neodlepili ode mne nohu
nešťastného cestujícího, který ke mně přimrzl.
Tak se radostně jezdí po státní dráze v zimě. |
