Kaťouráci

Kdykoliv se stalo, že černý Balíček si hledával blechy v síni, nebo když dokonce vetřel se do pokoje, kde z něho vyskákala část toho požehnání, tu obyčejně bylo mu slíbeno, že při nejbližší příležitosti prodají ho kaťourákům za řemínek na cepovky.

Černý chlupatý Balíček, jako by si byl vědom toho slova kaťourák, odplížil se zdrceně z míst, která mu byla svatyní a na širokém dvoře, někde u chléva nebo na zápraží, sentimentálně chvíli hleděl na zavřené mu dveře před nosem, až náhle rozhodnut zabořil za vrčení svůj čenich do srsti, do toho lesa chlupů, ve kterém se proháněli nepříjemní dravci. A ničil tu život za životem, polykal mladé blechy s jich nevyplněnými tužbami a nadějemi, ostrým jazykem smetl v teplý hrob staré dospělé, které prožily již všech rozkoší, jichž jim mohla poskytnout psí krev za každého denního i nočního času.

Když pak se dveře do síně otevřely, tu činil opět pokusy vniknout do těch vysněných prostor, do nového ovzduší, do ráje, z kterého tak houževnatě ho vyháněli.

A opět do uší zaznělo mu to slovo kaťourák a Balíček vyštván šel se podívat, co dělá Lexa hostinského za třemi statky.

Běžel po silnici, doufaje, že setká se s hejnem nepřátelských husí sousedů, které vždy na něho silně syčely a které on hnal dolů ze stráně.

Nepotkal je a byl tedy nucen potloukat se jen tak nazdařbůh po silnici, sleduje pozorně čichem znamení, která dle svého známého dorozumívacího systému zanechali psi, kteří před ním tu běželi, na patnících.

Vyčichal, že tudy běžel smutný jeho přítel Puntík z dolejšího konce vsi, který kulhá na zadní nohu a je strašně chlupatý na tlamě, kdežto ocas má oblezlý. Tento tragický osud patrně způsobil ono neradostné počínání si Puntíka, kterého každý nazýval ohavou a ničemou, ačkoliv to byl pes zlatého srdce.

Balíčkovi dokonce před časem ukázal místo pod mezí, kde si schoval ukradený kus špeku. Balíček ho měl od té doby rád, ačkoliv někteří psi zle vrčeli, že se kamarádí s takovým oblezlým ošklivcem. Zastal se Puntíka v jedné šarvátce, při které mu pes souseda Karase, nepodařený, ale nesmírně na své chlupy hrdý skotský ovčák, natrhl ucho.

Od té doby Balíčkovi visí to ucho bezvládně dolů, a chce-li vztyčit sluchy, podaří se mu to jen u jednoho ucha. Činí to dojem též jakési zchátralosti, nicméně Lexa z třetího statku byla Balíčkovi nakloněna, ačkoli mohl být jejím otcem, jak bolně vyl za posledního úplňku nepodařený skotský ovčák Karasův.

Když Balíček zjistil, že jeho přítel Puntík dal mu tu znamení, že běží dál, vyzdvihl nožičku a napsal na patník obloukovým písmem: „Byl jsem tu též, běžím také dál.“

Dal se přes humna po čichu za Puntíkem a vběhl na dvůr, kde byla Lexa. Puntík seděl na zemi před její boudou a zaštěkal, že tam Lexa není.

Pak vyšel hospodář a hodil po nich kamenem. Slyšeli, jak ubíhali z cizího dvora, že hospodář mluví k síni: „S těmi psy se dnes roztrhl pytel. Je jich zde dnes plno, kdoví kam se Lexa zatoulala, ale až přijde, mrcha, tak ji seřežu.“

Za stodolou slyšeli ještě ostrý ženský hlas děvečky: „Povídám vám, hospodáři, že k ránu ještě někde štěkala na silnici. Možná že ji chytili kaťouráci, byli prý včera v Šestovicích.“

Opět slyšel Balíček to slovo kaťourák, zježil chlupy a řekl k Puntíkovi, aby běželi pryč. Pod planou hrušní u doubraviny lehli si do chladné, zarosené trávy.

„Víte, kamaráde,“ řekl Balíček, „ti kaťouráci mně vždy nahánějí strachu. Říkaly jednou děti, když jsem ležel před naším stavením, že kolem jedou kaťouráci. Měli s sebou vozík s nějakou kobylkou a šli dva. Cítil jsem z nich psí zápach, voněli jako my. A v tom leží právě to, co mne děsí. Představte si: nejsou psi a voní jako vy. Jeden z nich byl cítit jako Sezimů hafan, který se ztratil právě asi, než předtím zašlo slunce.“

Puntík, unavený životem, který mu přinesl již tolik zklamání a pronásledování, zívl a poznamenal, že dnes ráno ukradl z hrnce na studené plotně, když šla hospodyně do sklepa s mlíkem, kus masa asi zvící dvou větších polních myší a že bude mít z toho nějaké opletání a nepříjemnosti, až se vrátí domů.

„Vy myslíte jen na jídlo,“ vzdychl Balíček.

„To máte pravdu,“ zabručel Puntík, „jedl jste starý uleželý sýr, víte, takové homolky? Byl jsem kvůli nim strašně bit, poněvadž jsem jich sežral mísu, kterou nechali na lavici na záspi.“

„Vy jste nenapravitelný zloděj.“

„To jsem,“ svědčil Puntík, „vím o sobě, že jsem ohava, tak jsem se dal na zlodějství a to mě ještě tak trochu těší.“

Puntík chňapl po mouše, která mu sedla na prsa, a vyplivl ji.

„Vy mouchy nežerete?“ divil se Balíček.

„Ne, nemá to žádnou chuť,“ mrzutě se ozval Puntík, „někteří psi zde ze vsi myslí, že jsem podivín, ale já je ze zásady nežeru.“

„To nejednáte správně,“ hájil své stanovisko Balíček, „větší mouchy chutnají jako mladé žáby. Mluvme však raději o Lexe. Co myslíte, kde se toulá?“

„Abych vám pravdu řekl,“ vážně bručel Puntík, „její chování se mně poslední čas nelíbilo, aspoň jsem slyšel, že za ní sem chodil ten ovčácký pes z Libřic.“

„Pak jsou to klepy,“ ohnivě zvolal Balíček, „ten ovčácký je postřelen do nohy a nemůže se hýbat. Nesmíte věřit všem řečem. Kolikrát již nás chtěli rozvést. Ořech z hořejší hospody jednou jí namluvil, že jsem měl známost s tou malou černou Minkou Balzanů a že jsem sežral všechna štěňata. Ona pak pokousala Minku, ale zjistilo se později, že jsem v tu dobu měl psinku a z boudy se ani nehnul, když nás vykradli. Pak jí zas nějaký protiva namluvil, že mne utratí, poněvadž nejsem žádný hlídač. Tomu však nevěřila, poněvadž o mně myslí, že jsem elitní pes a žádný takový pes ke všemu.“

Puntík zabručel.

„Nechtěl jsem vás urazit,“ chlácholil ho Balíček, „to musíte odpustit, že činím takové porovnání, neboť já takřka ani na dvoře nejsem, bývám stále ve světnici, také jsem to povídal jen kvůli tomu, abyste věděl, jaké klepy se nadělají. Ona však věří mně, já věřím jí. Nás nikdo od sebe neodloučí. I kdyby přišla třebas nějaká sebekrásnější chrtice, ani si jí nevšimnu, neboť Lexa jest nejroztomilejší, jakou jsem kdy viděl a pozoroval. Kam půjdete teď, Puntíku?“

„Půjdu se podívat po nějakých myších na pole.“

„To já nechápu, Puntíku, mouchy nežerete a myši chytáte. Mně myši naprosto nechutnají, zejména polní, ještě tlustá krysa dá se jíst z nouze.“

„To mám již v krvi,“ vzdychl Puntík, zvedaje se líně a protahuje, „má matka byla myšařkou. Vím o sobě, že nejsem čistokrevný a proto také příliš se myši mne nebojí, neboť nemám takové zkušenosti. Já jsem, brachu, již zúčtoval s životem.“

Očichal Balíčka přátelsky, lízl ho do ucha a utíkal nahoru za dubovinu na strniště.

Balíček chvíli si pod tichou dubinkou hledal blechy a pak odběhl k silnici a zabočil tam, kde jeho myšlenky se soustřeďovaly.

Lexy však na dvoře ještě nebylo. Hospodář hodil po něm klackem znenadání a uhodil ho přes tlapu. Balíček ulekaně krátce vyštěkl a vyrazil ze dvora.

Za zahradou lízal si tlapu a pak běžel za ves se podívat, zdali snad tam Lexa neupadá v pokušení při spatření krásného bernardýna mlynářova, krasavce Ořecha, na kterého měli všichni psi ve vsi zlost.

Lexy nenašel. Očichal kus silnice za vsí až po topoly směrem k lukám a náhle ucítil známou vůni. Nebylo pochyby, zde někde byla stopa Lexy, známá vůně její srsti, nemyté a nelízané, jak lehávala v boudě vystlané senem. Jen ona tak voněla. A bylo to tak jemné, vzdušné, že jeho citlivý čich vyrozuměl, že ona neběžela po silnici. Jako by se vznášela nad zemí v určitém směru. A za tím směrem, za těmi éterickými částečkami klusal Balíček s vypláznutým jazykem.

Dlouho běžel. Byl v krajině, kam dosud nikdy nepřišel a nyní cítil ostřeji ten povědomý zápach a při něm zápach z lidí a z koně.

U potoka naproti slunci spatřil mezi vrbičkami dvě postavy u ohně, opodál vozík a volně se pasoucí malou vychrtlou kobylku.

Nad ohněm byl hrnec a z toho vycházel zápach psího masa. A na jedné větvi staré vrby visela...

Balíček vyrazil kupředu se zuřivým štěkotem. Ano, tam visí kůže žluté Lexy, jeho drahé, milované Lexy. Vrhl se na muže u ohně... Chtěl chytit do zubů lýtko nejbližšího, ale vtom dostal strašnou ránu do hlavy.

Dnes v Jesenicích u Švárů mají mezi jinými jeden cep opatřený řemínky z kůže Balíčka a Lexy. Ty dvě kůže jsou blízko u sebe. Je to dojemné, jak jsou i po smrti nerozlučni.

Psí Filemon a Baucis. A ještě něco. Balíček v poslední chvíli svého života, za ztrátu svého žití zvěděl konečně pravdu, co jsou to vlastně kaťouráci, kterými ho strašili když si hledal v síni nebo ve světnici blechy.