|
Kníže Robert byl velmi humánní člověk. Jednoho
dne si umínil, že založí ve vsi, kde měl zámek,
polévkový ústav pro chudou školní mládež; i dal
s velkým nákladem vystavěti pavilón a z Vídně
objednal přenosnou polní kuchyň. Když kuchyně
došla, prosila ho kněžna na kolenou, aby upustil
od svého úmyslu. Kníže však řekl: „Nikoliv,
kněžno, uvařím sám té holotě bramborovou
polévku.“ Pak prosil ho též bratr kněžny, hrabě
Menhard, aby toho nechal, že je to nedůstojno
knížete.
Kníže Robert však se rozkřikl, že on uvaří
bramborovou polévku sám a že je ochoten každého
kopnout, kdo by mu to ještě chtěl vymlouvat.
Kníže Robert byl velmi humánní, ale též velmi
prchlivý člověk.
Tak se stalo, že jednoho dne ověnčili pavilón a
přenosnou polní kuchyni čerstvým chvojím, nad
pavilónem vztýčili nápis „Zaplať Bůh“, do chvoje
vpletli praporečky a dvojbarvé stužky a vrchní
komorník stál u pece a topil oblečen ve frak, s
cylindrem na hlavě. Tak si to přál kníže Robert.
Sám pak netrpělivě se díval oknem, až vrchní
komorník sejme cylindr s hlavy na znamení, že se
voda vaří a že je čas, aby Jeho Jasnost škrábala
brambory. To byl totiž program knížete.
Konečně vyšel kníže pán ze zámku a kráčel vážně
a důstojně k pavilónu, před nímž stála polní
kuchyně.
Tam byl starosta velmi zaměstnán tím, že rýpal
pěstí pod žebra několik chudých dětí, které
nedbajíce Jeho Jasnosti měly i v tomto okamžiku
prsty v nose.
Starosta znal však slušnost. Poručil všem 23
chudým žákům ze vsi, aby volali slávu knížeti
pánu, vrhl zběžný pohled, jsou-li umyti, a dal
pokyn strážníkovi Pazourkovi, který zapálil
doutnák u prvého hmoždíře a rychle přiskočil ku
druhému. Dvě rány zahřměly a kníže pán vyšel z
dýmu, jenž se válel nad hmoždířem. Děti řvaly k
ohluchnutí. Kníže pán laskavě kynul rukou a
usedl před polní kuchyní. Dva lokajové podali mu
zemák. V bílých
rukavičkách oškrábal ho kníže pán, hodil do
kotle s vařící vodou. Děti už nemohly radostí
křičet, jak ochraptěly, a Jeho Jasnost počala
škrabat druhý brambor. Zase ho hodil do kotle,
nový radostný řev se ozval, kníže Robert vstal a
promluvil: ,,Vy dítka mít radost, jíst polívka a
být radostí, že já vás vařit. Vy dítka
pamatovala vám, že váš kněžna, já že být váš
matka, že vás ...“ Opět ozval se radostný řev na
znamení, že jim dělá valné potěšení, když se
Jeho Jasnost tak pěkně vyjadřuje.
,,Vy dítka, já být dnes nejlepší monument vás,
že já vařit,“ pokračoval kníže pán důstojně.
,,Vy dělat ham ham z dobrého polívky a já vás
sám bramborovat. Modlit se za Boha u mně!“
Pak každý z 23 chudých žáků dostal po koruně od
Jeho Jasnosti a kníže pán přistoupil ke
starostovi, svlékaje si rukavice, které podával
představenému se slovy: „Pamatovat na první ham
ham z dobrého polévky, který já bramboroval.
Modlit se za Boha u mně!“
Tělesný myslivec přivedl již knížeti koně, Jeho
Jasnost odklusala k oboře a lokajové a komorník
odešli pyšně do zámku.
Starosta zastrčil rukavice do kapsy a podíval se
na 23 chudých dětí, potom na obecního strážníka
Pazourka, pak se podíval do rukavic, zdali přece
snad tam něco není, načež obrátil se k obecnímu
radnímu Veřinovi slovy:
„Jó, ale kdo teď tu polívku pro tu pakáž
dovaří?“
„Pazourek, a děti doškrábají brambory,“ řekl
obecní radní Veřina.
„Pazourku, poroučím vám, abyste uvařil tedy
polívku, a vy, děvčata, škrabejte brambory!“
Odešel s obecním prvním a druhým radním a
nechali strážníka s dětmi o samotě.
Bylo horko k nevypsání a strážník Pazourek
přísně koulel očima a nadával na děti.
„Já bych vám dal chodit na polívky. Ještě vás
Jeho Jasnost zmlsá!“ Sestrojoval polévku ze
zásob na stole s důkladností starého vojáka,
kouře z dýmky. Teď už mu oloupala děvčata
všechny brambory a Pazourek točil se u kotle,
stíraje si rukávem hojný pot s čela.
Náhle se zarazil v míchání a jako bleskem
prolétla mu hlavou myšlénka. Podíval se na
hochy, kteří na trávníku před pavilónem
skotačili, a vykřikl v chumáč: „Malino, pojď
sem!“
Nic zlého netuše, předstoupil Malina před
Pazourka. „Ty kluku zatracená,“ vykřikl Pazourek
na něho, „včera jsem tě viděl na obecním na
luskách. To je zlatka pokuty. Dej sem korunu a
zavolej bratra Pepíka. Pepíku, kluku zatracená,
víš, že by tvého bratra Karla zavřeli, byl včera
na luskách. To je zlatka pokuty. Korunu dostal
od knížete pána, ty máš taky korunu a děkujte
bohu, že máme takového dobrého knížete. Kdo by
za vás, holomci, platil pokutu. Takhle koruna od
Karla a tadyhle ta koruna od tebe, Pepíku, to je
právě zlatka. Jak vás ale ještě jednou uvidím na
luskách, pak vás zavřu do chlívka a na úřadě
sundáte kalhoty a rákoska bude mít hody. - Krást
je, děti, velký hřích. Odpouštím vám a ty,
Pepíku, doběhneš pro půlčík samožitné a Karel
bude míchat polívku.“
Pazourek spokojeně posadil se vedle do trávy.
Pak přinesl Pepík půlčík samožitné, Pazourek se
pořádně napil, zavolal kolem sebe děti a mluvil
k nim dlouho, jak si mají vážit vrchnosti.
„Tahleta vrchnost jest od samého císaře pána,
holoto!“
A poslal si ještě pro půlčík samožitné.
Slunce bylo vysoko na obloze a Pazourek zul si
vysoké boty. Pak natažen v trávě pohodlně usínal
u kotle, zatím co čekatelé na knížecí
bramborovou polévku počali si hrát na „raubíře“.
Hluk ten však Pazourka neprobudil, ostatně se
křik vzdaloval, poněvadž „raubíři“ táhli k
oboře.
Bylo poledne, když kníže pán se vracel z
projížďky domů do zámku.
První jeho pohled padl na opuštěnou polní
kuchyni a prázdný pavilón.
Z kotle vystupovala pára, bylo slyšet zvuk varu
a z kotle čouhaly a vyskakovaly boty obecního
strážníka Pazourka, kterého kníže pán kopnutím
probudil, neboť byl sice humánní, ale též velice
prchlivý.
A z úvozu nad strání, ukryti za trnkami, s
blahem v srdci dívali se bratři Malinové na boty
v kotli a na celý výjev, jako se dívá umělec na
své dílo, které bylo poctěno první cenou.
Pohled ten nahradil jim ztrátu dvou korun.
Polévkový ústav kníže pán okamžitě zrušil, a
když jeho švagr, hrabě Menhard, velice
dobrosrdečný pán, potkal jednou v lese obecního
strážníka Pazourka, vyptal se ho se zájmem, jak
vařili první a poslední bramborovou polévku.
„Hraběcí Milosti,“ řekl upřímně Pazourek, „bylo
to hrozný! Bejt tam voni, tak jisté chcípli
...!“ |
