Jak šel pan Mazucha pomstít svou uraženou manželskou čest

 

 

Pan Mazucha byl pán velice rozvážný. Když konečně přišel na to, že ho jeho manželka podvádí s jistým panem Chaberou z Černé ulice č. 8, umínil si, že pomstí svou uraženou manželskou čest.

Učinil tak vzhledem ke své rozvážnosti po delší úvaze čtrnáctidenní, že satisfakci vymůže si bez prolévání krve, způsobem pokud možno šetrným.

Dalších čtrnáct dní uvažoval, zdali má použít kavalírsky bičíku, anebo spolehnout se jen na své ruce. Rozhodl se konečně, že pana Chaberu na veřejné ulici zpolíčkuje, což jest nejlacinější způsob satisfakce, poněvadž není spojen se žádnou finanční obětí, jako kdyby si musil koupiti jízdecký bičík.

Další týden uplynul v pátrání, kam chodí pan Chabera na procházku. Vypátral, že o čtvrté hodině, když se totiž neměl setkat s paní Mazuchovou, jde do kavárny Unionky na Ferdinandově třídě, kde pobude do půl sedmé a pak že projde se promenádou a jde ke Glaubicům na Malou Stranu.

Sedmého února vyšel tedy pan Mazucha pomstít svou uraženou manželskou čest.

Šel přímo do kavárny a poptav se, kde pan Chabera sedí, přisedl si naproti němu na židli za stůl a s trapnou rozpačitostí prohlížel si atletickou postavu pana Chabery. Tak široká ramena si nepředstavoval. Ten má asi svaly, pomyslil si smutně a řekl k panu Chaberovi co možná vlídně, když ten odložil nějaký francouzský žurnál. „Je, prosím, to volné?“

„Ó, prosím.“

„Ty padouchu,“ pomyslil si pan Mazucha, „kdybys věděl, koho máš před sebou.“

„Kdyby to věděl,“ uvažoval dále zakryt žurnálem, „tu by se marně rozčílil. A takový hromotluk, když už mne připravil o manželské štěstí, byl by schopen hodit mně na hlavu tác se sklenicemi s vodou. Ale nechat to jen tak nemohu, alespoň morálně ho, lumpa, pokořím!“

S fingovaným opovržením položil žurnál na židli vedle sebe a pronesl hlasitě: „Tyhle francouzské noviny jsou plny manželské nevěry. Markýza Des Belleaua má poměr se sochařem Vaillautem. Proč ho jen ten markýz nezpolíčkuje? Fujtajxl! Já bych lumpa chyt a dal mu pár na bulvárech. Tak se má trestat manželská nevěra. Nač si kupovat revolver!“

Kolem se otáčeli hosté, pan Mazucha umlkl a pan Chabera řekl: „Nemusíme chodit až do Paříže pro příklady, v samotné Praze dějí se věci, až člověku postavily by se na hlavě hrůzou vlasy jako hřebíky. Já bych, pane, mohl mluvit!“

„Já taky,“ pravil významně pan Mazucha, nemoha se opanovat. Jeho rozvážlivost nabyla však okamžitě vrchu, i dodal: „Já taky o tom nepochybuji. Nicméně zdá se mi to být velice trapné, ctěný pane. Naše zákony nejsou dosti přísné. Nejlepší je věc vyrovnat osobně...“ Počal se opět rozčilovat: „Tváří v tvář takovému padouchovi, zpolíčkovat ho veřejně a říci mu: Připravil jste mne o manželské štěstí a teď si dejte na tvář studené obkladky!“

„To není tak lehké,“ namítl vážně pan Chabera, „já už zažil toho dost. Když jsem byl v Brně, zamilovala se do mne jedna paní ředitelová. Později ujela svému muži s jiným někam do Rumunska. Ale ten pan ředitel, ještě když jsem já s ní udržoval poměr, našel nás jednou v Blansku na výletě. Začal se mnou hádku, počal se na mne sápat, ale jeho žena ho zachránila. Klekla přede mnou na kolena a tak jsem ho nechal odejít v pokoji. Byl to, mezi námi řečeno, člověk hloupý, obmezenec v nejširším slova smyslu.

Pak jsem ho vyhledal v Brně a tu se choval jako beránek. Přinesl jsem mu skřipec, který jsem mu srazil s nosu. Ale říkám vám, nebýt jeho ženy, která mne tolik prosila, bylo by se mu to nevyplatilo. Byl bych ho spořádal jaksepatří. Tak se to dělá. Račte být ženat?“

„Nejsem ženat,“ odvětil nejistě Mazucha.

„Pardon,“ řekl vlídně pan Chabera, „odpusťte, že jsem se dosud nepředstavil: já jsem tenor Chabera.“

„A já, já...“ vyrazil ze sebe pan Mazucha, „já se jmenuji Vojtěch Slavíček.“

A když platil bílou kávu a rohlík, ukápla mu slza na korunu a rozpačitě odcházel, stisknuv panu Chaberovi ruku.