|
Když, byste snad projevili nějakou sebemenší
pochybnost o umělecké hodnotě obrazů malíře
Klučky v jeho přítomnosti, počne vám vyprávět
dlouhou historii o tom, jak jeho obrazy jsou tak
živé a přirozené, že přesvědčí i němou tvář,
řekne vám, že jest to svatá pravda a ta pravda
že je jen jedna, a ta pravá historie zní asi
takto:
On maloval kdysi portrét paní domácí ve svém
ateliéru, staré dámy, která měla velkého psa,
bernardina, jménem ,,Fox“. Maloval ji v životní
velikosti, jak sedí v křesle, majíc složeny ruce
na klíně.
Jednoho dne, když obraz paní domácí byl již
celkem hotov a ona odešla, přiběhl nahoru Fox, a
vida obraz, běžel, vrtě ohonem a vydávaje
radostný štěkot, k němu, a lízal ruce paní
domácí, složené v klín, domnívaje se, že má před
sebou svou velitelku živou, a teprve když svým
drsným jazykem slízal všechnu barvu olejovou,
poznal svůj omyl, svěsil ohon mezi nohy a vrče
odplížil se.
A když byste i poté projevili jakousi
pochybnost, vypravuje vám, jak tu samou paní
domácí překvapil. Namaloval Foxe na plátno, a
když jednou paní domácí šla ho upomínat o činži,
tu on ten obraz postavil tak, že jí padl do očí.
-
„Fox, Foxičku,“ volala paní domácí na obraz,
„pojď sem, pojď ke mně, nu pojď, neboj se, Foxi,
ale Foxičku, copak se mě bojíš, darebáku, že
přinesu důtky, v cizím bytě se rozloží do kouta,
Foxi.“
Podobných historek, kdy zvířata i lidé byli na
omylu před jeho díly, mohl by vám vyprávět
spoustu a v očích vašich, přesvědčí-li vás,
zastupuje slavného Appela, malíře z historie
známého, který namaloval třešně, a ptáci
přilétali a zobali je. Jméno onoho málem bych
byl zapomněl, ale jméno Klučky nezapomenu nikdy,
neboť jsou zprávy o jeho činnosti a cestách,
které podnikl v průvodu svého přítele, který
vyprávěl mně následující:
Jednoho dne na svých cestách po Moravě přišli
jsme do vesnice mezi lesy na Valašsku.
Cestovali jsme tím obdivuhodným způsobem, ku
kterému jest třeba málo peněz, hodně výmluvnosti
a neobyčejné chladnokrevnosti. Dát se totiž
pozvat na fary, na statky, k učitelům, advokátům
a podobně.
Věrni této své zásadě přišli jsme na faru, kde
shledali jsme příjemného starého pána, kuchařku
v nejlepších letech a uvítání ne zrovna
nejlepšího, neboť pan farář měl plné ruce práce
s revidováním účtů. Opravili totiž kostel.
Krajina se nám zamlouvala a hodlali jsme se
delší dobu zdržet na faře, což se samo sebou
rozumělo. A tu Klučka měl ten nešťastný nápad,
že při večeři počal mluvit o tom, že bychom
mohli podívat se ráno do kostela, neboť prý
velmi pečujeme o to, aby staré kostelní obrazy
byly v pořádku, a že neopomeneme nikde
nabídnouti nezištně svých služeb, kde by bylo
třeba opravy obrazů. -
Tou svou řečí získali jsme si rázem sympatií
pana faráře, který dal přinést láhev vína a mile
s námi hovořil o kostelních obrazech.
Klučka mu toho napovídal, až se mně zatočila
hlava. Marně jsem ho pod stolem upozorňoval, aby
se mírnil v lhaní, vykládal klidně, jak jsme ve
Strážnici vymalovali celý kostel, úplně
nezištně, jen ku cti a slávě boží...
Když pan farář odešel na okamžik, aby přinesl
novou láhev vína, použil jsem jeho
nepřítomnosti, abych Klučkovi stručně vyložil,
že nás svým žvaněním uvrhne do velké
nepříjemnosti. Což když panu faráři napadne, že
bychom mohli mu namalovat nějaký obraz světců.
Malujeme děti, baby, dědky, ale svaté jsme ještě
nemalovali, tak proč pořád žvaní o obrazech
svatých. -
„Doufám,“ řekl Klučka, „že se to nestane, a
kdyby seslal Bůh na nás tuto pohromu, oddáme se
do jeho vůle a namalujem toho nějakého světce.“
Mluvil zbožně, jak se patří pro hosty na faře.
Pan farář vrátil se s vínem, a když nám nalil,
tvářil se jako člověk, který jen za tím účelem
odejde na chvíli ven, aby si dobře rozmyslil, co
potom řekne.
„Ad salutem, domini,“ pravil, ťukaje si s námi,
„jsem vskutku rád, že přišli jste na mou
faru...“
Zamlčel se a pak pokračoval: „Zprvu přijal jsem
vás, pánové, trochu chladně, neboť, abych
upřímně řekl, nedůvěřoval jsem vám jako malířům.
Malíře považoval jsem vždy za lehkomyslné lidi,
za umělce, kteří malují dívky, jak bych to řekl.
Dívky bez šatů. Byl jsem tomu povděčen, že
vyvedli jste mě z klamu. Máte pravdu, že
nejslavnější malíři malovali svaté obrazy. Co
maloval Leonardo da Vinci a jiní? Světce a
světice boží...“
Zamlčel se a pak řekl po chvíli trapného mlčení
pro nás:
„Mám k vám, pánové, malou prosbu, prosbu
věřícího k věřícím. Kostelík náš jest dosti
zajímavý svými obrazy, všechny obrazy jsou v
pořádku, jen obraz sv. panny Apoleny nemá hlavy.
Byli byste, pánové, tak laskaví a namalovali sv.
Apoleně hlavu? Lid zdejší je vytrhován ze své
pobožnosti, když vidí na stěně viset obraz bez
hlavy.“
,,S největší radostí,“ ozval se Klučka, zatím co
jsem ho nemilosrdně štípal do nohy, „namalujeme
sv. Apolenu a posloužíme tak zájmům církve.“
„Sv. Apolena,“ pravil pan farář, „trpěla léta
Páně 252 za císaře Decia.“
„Kdyby bylo veledůstojnému panu faráři libo,“
ozval se Klučka, „namalovali bychom i císaře
Decia.“
Podíval jsem se na pana faráře, který pravil:
„Myslím, že císař Decius na tom obraze je. - Sv.
Apolenu nutili, aby modlám činila poklonu, a
když však ona je potupila, tu bezcitní katané
vybili jí všechny zuby a nakonec ji hodili do
ohně a duše její svatá do nebe k věčné
mučednické koruně se vznesla. Sv. Apolena je,
jak vám zajisté, pánové, známo, patronkou a
orodovnicí všech těch, kterým bolí zuby. A to
právě je to, nač kladu důraz. Lid zdejší má rád
obrazy, na kterých muka světců drasticky jsou
znázorněna. Jak se budou věřící radovati, až
uvidí sv. Apolenu s výrazem hrozné bolesti v
obličeji. A tu, prosím vás, pánové, když již
prokážete tu křesťanskou službu k okrášlení
chrámu, namalujte sv. panně Apoleně obličej
zkřivený bolestí. Kdyby se taková světice
líbezně usmívala, tu by se lid tak zbožně k ní
nemodlil.“ - Slíbili jsme to.
V pokoji, který byl nám vykázán, pozdě do noci
ozýval se náš tlumený hovor. -
,,To by bylo zle,“ kasal se Klučka, „abych já,
který namaloval Foxe, který popletl paní domácí,
který namaloval paní domácí a spletl toho
bernardina, nenamaloval hlavu sv. panny Apoleny,
které mučitelé vytloukli všechny zuby a do
jejího obličeje nevložil výraz strašného
utrpení, jaký mají asi všichni, co jdou k
Milosrdným, nebo na zubní ambulatorium dát si
vytrhat zuby.
Když bude nejhůř, píchnu se špendlíkem do svého
kotlavého zubu, zub se mně rozbolí, postavím se
před zrcadlo, oholím se, budu představovat sv.
Apolenu a nakreslím se sám. A pak z té bolestné
studie přenesu ten výraz na obraz světice boží
do kostela.“
„To se ti lehce řekne,“ podotkl jsem, ušklíbaje
se, „za ten tvůj pitomý nápad žvanit o tom, že
malujeme kostely, zasloužil bys...“
„To mně nevyhrožuj,“ pravil klidně Klučka, „víš,
kdo vynašel trakař?“
„To nevím.“
„Zkusil, a udělal trakař,“ řekl slavnostně
Klučka, „já zkusím, a udělám sv. pannu Apolenu.“
*
To se mu lehce řeklo. Druhý den šli jsme
prohlédnout si kostel a obraz bez hlavy. Visel
nahoře, i sundali jsme ho pomocí žebříku a
odnesli do vykázaného pokoje, který jsme
proměnili na ateliér.
Dva dny jsme se měli dobře, dobře jedli, dobře
pili, kouřili doutníky pana faráře a přemýšleli,
jak máme namalovat ten bolestný výraz v obličeji
světice.
Klučka zkusil, dělal studia, ale vždy se sv.
Apolena tak příjemně usmívala, že jsem se
nakazil smíchem a smál na plné kolo.
Třetí den večer prohodil nešťastník: „Kdybych
jen našel zde někoho, koho bolí zuby, hned bych
si ho ofotografoval a dle něho maloval. Darebák!
Spal jsem u okna a tu on v noci otevřel dveře a
okno, abych dostal bolení zubů. Naštěstí se tak
nestalo.
I chodili jsme po vsi s fotografickým aparátem a
hledali marně celý čtvrtý den nějakou oteklou
tvář.
A pan farář při obědě vždy se tázal: „Nu a jak
sv. Apolena?“
„Už jsem jí udělal vlasy,“ odpovídal Klučka,
„obočí také má, a co nejdřív bude hotova. Dá to
práce, aby člověk provedl excelentní a brilantní
umělecký kousek.“
Pátý den opět marná sháňka po někom, komu bolí
zuby.
„Tohle je ale zdravá krajina,“ durdil se Klučka.
Šestý den prosil mne v zájmu umění, abych si
před jeho očima kleštěma vytrhl aspoň jeden zub,
že mne vezme momentkou...
Nastal den sedmý. Ráno vyšel si Klučka ven,
kteréžto ranní vycházky měly ten účel, že v
kuchyni vyptal se slečny kuchařky, co budeme mít
k obědu, vraceje se vždy pln radosti, že to a
to, což úplně nás vždy odvádělo od myšlenek na
nešťastnou sv. Apolenu. A tu toho sedmého dne
vrátil se z kuchyně s okem zářícím.
„Husa s knedlíkem,“ volal jsem mu naproti.
„Hlupáku,“ křičel Klučka, „slečně kuchařce bolí
zuby. Prochází se po zahrádce a hrozně se tváří.
Honem aparát, ale rychle!“
*
Jakmile jsme měli fotografii trpící slečny
kuchařky, obraz rychle pokračoval.
Výraz bolesti v obličeji byl dokonalý. Osmý den
byl obraz hotov...
Postavili jsme ho k oknu a dívali se ode dveří,
jak je pěkný...
Vtom otevrou se dveře a vejde pan farář.
Rozhlíží se kolem, zadívá se na obraz a najednou
za všeobecného ticha počal mluvit k obrazu:
„Slečno Máry, pořád vás bolí zuby? A já vám
přece už říkal, abyste si šla dát ten zub
vytrhnout do Rožnova. Takhle nebude vám nikdy
dělat dobrotu...“
*
„Když seznal svůj omyl,“ dokončuje tichým hlasem
přítel pana Klučky, „proměnil se pan farář v
pohana, neboť úplně se zapomněl a nekřesťansky
zaklel. Uznali jsme za dobré sebrat svých pět
švestek a zmizet. A když jsme byli za vsí,
obrátil se Klučka klidně ke mně: „Tak vidíš, že
jsem ti nelhal s tím Foxem. Když se pan farář
zmýlil, proč by se nezmýlila taková hloupá
bestie...“
Pan Klučka je druhý Appeles... |
