I
Předně jest otázkou, jak jsem do strany
vstoupil! Velmi lehce. Byl jsem původně
redaktorem časopisu Svět zvířat. Když se o tom
národní sociálové dověděli, žádali mne, abych
změnil své politické přesvědčení. Kdybych byl
konzervativcem a měl se stát anarchistou, byl by
boj duševní těžší. Takto však se nejednalo o
žádnou propast. Ze Světa zvířat sklouzl jsem
klidně do Českého slova. Známí tvrdili, že jsem
své politické smýšlení vůbec nezměnil. Buldoky
zaměnil jsem prostě za novou stranu s tím
rozdílem, že buldoky a dogy jsem krmil já a nyní
mne krmila nová strana.
A to dr. Hübschmann.
Jaký jest dr. Hübschmann? Velmi dobrý člověk, až
na jednu věc. Že jest totiž dobrý, pokud to
nepřesahuje míru jeho trpělivosti. Ale není
trpělivým. Toť jedna jeho vada. Kdyby byl
majitelem Světa zvířat, psal by jistě články o
smutném postavení psů v psincích, ale ten psinec
by si vydržoval a ty psy by prodával. Poněvadž
jest obchodník. Stejně mluví o strašném
zvyšování činží a zvyšuje je sám. A proč by to
nečinil? Jest poslancem. To slovo jest velmi
krásné a není tak zodpovědné, jak se zdá. Jako
poslanec má dr. Hübschmann nejkrásnější
myšlenky, které též dovede povědít davu. Ale
jsou dvě protivy v jeho duši. Jest také
člověkem. A jako člověk přiráží na nájemníky a
jako člověk jest též předsedou tiskového
družstva Českého slova. Jest výborný člověk.
Sláva poslanecká pomine, mandát zmizí, ale
peníze zde zůstanou. Podíly Českého slova jsou
totiž po 50 K. A tak stal se mým šéfem.
II
Jak se žije ve straně národně sociální? Velmi
dobře. Měli jsme Zlatou husu. Toť nejkrásnější
kapitola z celého hnutí strany.
Jméno „husa“ není sice krásným, ale jest
symbolem národních sociálů. Leckdes o
demonstracích uvidíte mladíky s kladivem a
pérem, pod kterou značkou výboj ně leskne se
zlatá husa na špendlíku. Toť symbol strany. Husy
zachránily Kapitol a Zlatá husa zachraňuje
stranu. Ten špendlík s husou zlatou dostali,
když přišli si vypít několik sklenic piva denně
do Rychty. A husa, ten symbol majestátnosti,
ověnčená skromnou slovanskou trikolórou,
kladivem a pérem a červenobílým karafiátem,
svítí zlatě v knoflíkových dírkách a znamená: My
jsme svoji, my jsme národní socialisti. A až
bouře přiletí a smete tu stranu, denní hosté od
Husy utvoří poslední šik a jako garda
Napoleonova zvolala v bitvě u Waterloo na výzvu
Angličanů, aby se vzdala, slovo „merd“, ukáží
poslední bojovníci na svůj odznak Zlatou husu na
kabátě, což znamenat bude ‚husa‘. A bude po
partaji.
III
Tak jsem klidně žil a seznámil jsem se v
redakci Českého slova s mnohými vysoce
inteligentními muži. Předně s obecními národně
sociálními staršími. Jsou to jména: Boháč,
Louda, Simonides.
Boháč jest výrobce kosmetických prostředků,
Louda má v ústech knedlík a Simonides jest v
jedné nemocenské pokladně úředníkem. Boháč se
stále vrtí, Louda se mdle dívá na všechno a
Simonides tře si nos. Má bílou pleť a nos jeho
doplňuje barvy národně sociálního karafiátu.
Pak přijdou poslanci. S Lisým jsem flámoval, s
Klofáčem jsem flámoval, se Stříbrným jsem
neflámoval, s Chocem jsem nemluvil, poněvadž
nesměl do naší redakce, jest totiž osobním
nepřítelem Klofáče. Klofáč pak nemá rád Fresla.
Stříbrný pohlíží na Klofáče jako na uzurpátora a
nejlepší jest poslanec Exner. Je to tlustý
člověk, který nikomu neubližuje, nikomu
neprospívá a mnoho piva nesnese. Ve straně ho
proto nemají také rádi. Pak přijde Buříval.
Tento výborný člověk jest v opovržení u poslance
Vojny. Buříval také nemá rád Vojnu, poněvadž pak
oba na sebe leccos vědí, co do programu strany
nepatří, vyhýbají se sobě, kde mohou a když se
setkají přece, pak je to jako v tom popěvku:
A když se vyhnout nemůže, začervená se jak růže.
Vůbec jsem pozoroval, že když jeden národně
sociální poslanec potká druhého, že se vždy
začervená. Někdy ten druhý zbledne a opět jsou
to dohromady barvy národně sociální. A přitom se
mají všichni dohromady velice rádi. Poslance
národně sociálního Formánka jsem vůbec neviděl.
Jest abstinent, proto se o stranu nestará a
proto se též strana nestará o něho.
IV
Jako lokální referent Českého slova byl jsem
účasten několikrát schůzí elektrických zřízenců,
neboť jednalo se o to, Jak odpoví zřízenci
provozu, kdyby snad správní rada elektrických
podniků zamítla jejich spravedlivé požadavky a
odkázala je až „potom za šest měsíců“.
U městské rady se totiž vždy říká, když někdo
chce přídavek: „Až potom.“
A tu slyšel jsem ve schůzi obecních starších br.
Simonidesa, br. Boháče: „Stávka jest
neodvratnou!“ A br. Louda dodával: „Ba, ba, to
je tak!“ A na sekčních schůzích zřízenců br.
Vojna i br. Stříbrný do těch rozvášněných gest
shromáždění vykřikli po „dvakrát tři“: „Stávka
jest neodvratnou!“
Ale pak nám redaktorům Českého slova nechtěla
správní rada elektrických podniků povolit
celoroční volné lístky na elektrickou tramvaj.
Stříbrný, Vojna byli rozzuřeni. „Musíme,“
prohlásil Vojna, „získat živnostenskou a
obchodní komoru, aby vyjednávala se správní
radou elektrických podniků. Vždyť jde o naše
volné lístky!“ A svolali na jednu hodinu noční
do Riegrových sadů elektrické zřízence.
V
Byli připraveni, že odtamtud již se nehnou,
že se to udělá jako při poslední stávce na
Střeleckém ostrově.
Přicházeli zasmušilí i veselí. „Nejede se!“ tak
to znělo sálem.
Ale tu vystoupil br. Vojna. Vidím ho dodnes, jak
mu v očích plálo přesvědčení, že musí dostat od
správní rady elektrických podniků volný lístek
celoroční.
„Přátelé,“ zvolal, „držte hubu, teď mluvím já!
Mějte rozum, posuzujte to rozumově, čekejte, co
odpoví správní rada elektrických podniků.“
„Slezeš dolů!“ ozval se hlas jednoho zřízence.
„Přátelé, povídám vám naposled,“ vykřikl br.
Vojna, v jehož duši zahnízdilo se mínění, že
musí dostat ten celoroční volný lístek na
elektrickou tramvaj, „držte hubu, nebo rozpustím
schůzi, počkejte, až co odpoví správní rada
elektrických podniků.“
„Pane poslanče, vy jste mamlas,“ ozval se nějaký
hlas, „hlásím se o slovo!“
Ten hlas byl můj výkřik, můj výkřik
organizovaného národního socialisty, bývalého
redaktora Světa zvířat, nyní redaktora Českého
slova. Brabenec mluvil k brabenci.
„Držte hubu, vy idiote,“ zvolal br. Vojna,
předseda výkonného výboru strany, jejímž jsem
byl členem.
„A vy jste také blbec,“ zvolal jsem klidně,
„přátelé, řežte ho!“
Neřezali ho, poněvadž utekl, ale roztrhali své
legitimace. Br. Fresla nazvali tam troubou.
Byl jsem rád nad těmito projevy důvěry.
VI
Pak mne vyhodili ze strany. Respektive já
odešel. Neboť když jsem druhého dne se vrátil do
redakce Českého slova, abych zasedl ku plodné
práci lokálního referenta, ve prospěch společné
věci, kterou jsem tolik miloval, čekali tam
direktoři. Tak čekali kdysi na Martinice a
Slavatu na Hradčanech.
A ten, který mne chytil první za krk, byl pan
dr. Hübschmann. Redakční sluha Šefrna (všechna
čest tomu dobrému muži, dluhuji mu dodnes osm
korun) otevřel okno a předseda výkonného výboru
br. Vojna s poslancem br. Freslem chytili mne za
zadnici a vyhodili mne oknem z druhého patra na
kluziště zadního traktu paláce Sylva Tarouccy.
Ještě jsem slyšel za sebou: „Já ti ukážu
disciplínu ve straně!“
Víc nevím.
Tak jsem vystoupil ze strany národně sociální a
nyní hledám těch 200 zřízenců, kterým jsem
slíbil několik hodin před onou památnou schůzí v
Riegrových sadech, že stávka bude určitě, aby si
jen s sebou vzali vuřty, že se zítra nejede.
Prosím je, aby se mně písemně přihlásili pod
adresou autora: Vršovice, Palackého 363 a s
přiloženou známkou na odpověď, abych mohl se s
nimi dorozuměti, v který čas by bylo možno
výkonný výbor strany národně sociální a jeho
předsedu br. Vojnu rozprášit býkovci. |
