Informační ústav pana Zvičiny

 

 

Když mluvíval pan Zvičina, majitel informačního ústavu se stranami, přicházejícími do jeho podniku za různými víceméně diskrétními případy, tu jeho hlas byl měkký a lahodný. Naproti tomu při rozmluvách se svým zřízencem panem Barhoněm hlas pana Zvičiny měnil se v zoufale chraplavý a jeho usměvavá tvář byla plna jistého neklidu.

„Podívejte se, pane Barhoni,“ řekl rozpačitě za jednoho nevlídného smutného dne, kdy venku bylo bláto a nikdo nepřicházel s anonymním dopisem a s žádostí, aby bylo vypátráno, co je na tom pravdy o manželkách, o zřízencích obchodů žijících nad své poměry, „dnes je tomu celý týden, kdy neobjevil se žádný obchod. Což již vymřeli všichni šlechetní lidé píšící anonymní dopisy?“

Zalomil zoufale rukama. „Nebo máme takovou smůlu? Což nevyskytne se již žádný džentlmen, který okrádá velmi obezřetně svého pána? Vymřeli již všichni ti dobří lotři, jichž vypátrání bylo pro nás pěkným příjmem?“

„Smůlu máme, pane šéf,“ odpověděl na tento slavnostní prolog pan Barhoň. „Pamatujete se, že jsme předešle podali jedné slečně informaci o jejím ženichovi, že byl souzen pro krádež a že žije v bigamii. A pak teprve vyšlo najevo později, že to byl úplně pořádný pán a dokonce soudní rada. Nebo tu informaci o tom vdovci rodičům jeho nevěsty, že předešlou ženu uškrtil. Byla to mýlka. On to vůbec vdovec nebyl. A s tím příručím jsme se také omýlili, když se na něho informoval jeho nový zaměstnavatel. Jak mohl být propuštěn před léty z místa bez výpovědi proto, že nosil domů z obchodu celé stůčky hedvábí které si rafinovaně vzadu ve skladišti ovíjel kolem těla, když to byl obchod s petrolejem. Taková věc je nápadná a budí nedůvěru. Ostatně, proč přišel sem na nás ten starý pán s býkovcem, o kterém jsme vypátrali, že žije z podpory svých rodičů, kteří za něho nemohou žádné dluhy platiti, takže nemůže s šedesátitisícovým kapitálem vstoupiti za společníka do parní pily. Vždyť to byl majitel velkostatku, boháč a každým coulem kavalír. Přece nám zaplatil krásně zařízení naší kanceláře, kterou demoloval. Sám jsem od něho dostal dvě stě korun bolestného. Byl to velmi hodný člověk.“

„Ale takové obchody nejsou každý den,“ povzdychl si pan Zvičina, „a to je velká chyba.“

„Jakáž pomoc, pane šéf, nejsou, nejsou. Nalepila se nám smůla na paty. A čerti vědí, proč chytneme všechno za tak nepravý konec. Napíšete do informace o předsedovi záložny, se kterým sedáváte již řadu let ve vinárně, že plete košíky na Pankráci. Že to byl malý omyl? Dobrá, pane šéf, ale zmýlená neplatí. Ostatně nejednáme dosti opatrně.“

„To vy se ukvapujete, pane Barhoni - to vy! Pročpak, když předešle jste šel vydírat sto dvacet pět korun za informační bloky a ta firma vám je nechtěla dát, vyhrožoval jste jim, že to bude o nich pěkná informace, až se po nich někdo bude ptát, když nemohou zaplatit ani sto dvacet pět korun, aby byli s námi ve spojení. Takové vyhrožování může se dít formou ušlechtilejší. Řekne se jim: Pánové, někdo myslí o vás, že jste na pokraji insolvence a ptá se nás, co o tom soudíme. A potom teprve přivedete obratně řeč na peníze. Opatrnosti nikdy nezbývá.“

„To je pravda, pane šéf,“ ozval se pan Barhoň, „ale že vy vždy dbáte na tu opatrnost. Vy jste předešle na dotaz té mechanické válcovny napsal o jejím právě přijatém zástupci, že je to notorický alkoholik a známý rváč. A nesl jste to tam osobně. Ale v jakém stavu. Vždyť jste se sotva držel na nohou a serval jste se s vrátným, který vás nechtěl...“

„Cože mne nechtěl?“ zahulákal pan Zvičina.

„Nechtěl dovnitř pustit, abyste neupadl přes schody, pane šéf.“

„Vy mně toho můžete nejvíc vyčítat, pane Barhoni. Já jsem ještě nikdy nepřinesl s sebou domů z cizího bytu jantarovou špičku na doutníky, když jsem šel se tam pozeptat, kam chodí pan manžel večer do restaurace.“

„Nebyl to žádný jantar, pane šéf, to byla celulóza, také jsme přece o tom pánovi podali informaci úvěrní záložně, že nežije ve skvělých poměrech. Jak říkám, prachobyčejná špička z celulózy za korunu. A také jsem ji nevzal z psacího stolku, jak jste předešle tvrdil, nýbrž v ložnici s nočního stolku, kde ležela úplně volně. Já se nikam nedobývám. Ne, já jsem ještě nic neřek. Toho jsem dalek, abych vám vyčítal každou maličkost. Pamatujete se, jak jsme hledali toho domácího zloděje u baronky Dobřežnické a že se vám v pokladně líbily náušnice s brilianty?“

„Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, to že byly brilianty? Mohu vám ukázat ještě zástavní lístek. Dvaadvacet korun. To počítali jen zlato a také jsem je v žádné pokladně neviděl. Našel jsem je v kufru komorné, která byla v podezření, že je vzala.“

„A kterou jste štípal do brady.“

„To je toho! Co máme v prospektu našeho soukromého informačního ústavu? Že všemi prostředky snažíme si získat informačních znalostí. Tak vidíte. Hrubostí to nešlo. Vy jdete ještě dál ve své něžnosti. Když jsme měli vypátrat, co je pravdy na pověstech o nevěře té cizoložné ženy, kde vás našel její manžel? Vždyť jste si, člověče, sám s ní udělal známost. Abyste něco vypátral? Pak jste ale nemusil před ním utíkat až na půdu a křičet dolů na lidi, aby vám pro živého boha někdo půjčil něco, co byste přehodil přes sebe.“

„Tak zlé to nebylo, pane šéf. Scházela mně jedině vesta a kabát, ale to bylo v zájmu našeho ústavu, poněvadž ten pán chtěl nabýt nějakých důkazů pro žádost k rozvodu.“

„A honil vás s flobertkou po domě. A kolik ran do vás. pustil?“

„To nebyla flobertka, pane šéf, to byla vzduchovka. Byl to surovec. Střílel po mně jako po kočce na střeše a mám vás beztoho v podezření, že jste sám napsal anonymní dopis tomu pánovi, abyste mně nemusil zaplatit za mé pátrání. Mám já to u vás na růžích ustláno! Za těch pět let, co jsem u vás, sedmdesátkrát mne srazili se schodů, čtyřicetkrát byl jsem bit jako žito. Čtyři žebra mám přeražená, tři zuby pryč, chrupavku v nose na stranu a posíláte mne na ta nejnebezpečnější místa. Jako když jsme měli podat informaci, že ten konduktér je blázen. Šel jsem k němu a řekl jsem mu: Pane, o vás se tvrdí, že nejste úplně příčetný. Tak jste si přál, abych zahájil své pátrání. A já dobrák ptám se ho třikrát za sebou: Tak mně, prosím, odpovězte, jste blázen - nebo nejste? Mlčí, dívá se na mne, najednou zakoulí očima a zařve: Klekni, Holoferne! - Ubožák měl fixní ideu, že je Judita a vy jste to věděl a poslal mne tam. Naštěstí mu příbuzní odňali dragounskou šavli, kterou si koupil místo meče a podstrčili mu dřevěnou. Měl postavený uprostřed pokoje vojenský stan, v tom přespával a čekal na Holoferna. Tahal mne do něho jako kotě a chtěl mně useknouti hlavu. Ale i tak to tím dřevem bolelo. Konečně mě osvobodili jeho příbuzní a vy jste omylem napsal do informace, že ten pán je milé povahy, přívětivého chování a neobyčejně normální... A tak to jde jedno za druhým. Včera poslal, jste mne upozornit jednoho manžela, že ho jeho žena klame a že mu to vypátráme přesně a poctivě, že mu sneseme důkazy, za padesát korun a on mne pumpnul o poslední desetikorunu. To je nejhroznější rána v mém životě.“

Slzy objevily se v očích pana Barhoně: „A proto vás prosím uctivě, pane šéf, o nějakou zálohu na toho nepoctivého příručího z koloniálního krámu, který je úplně nevinný až na to, že hraje nad své poměry kulečník jednou za týden...“

„Nebo vašnosti, pane šéf,“ ozval se po chvilce kamenného ticha poznovu: „prosil bych aspoň korunu zálohy na toho šoféra, který jezdí v prázdné chvíli na výlet se svou milou.“

Konečně právě před polednem byl šofér smluven na padesát haléřů, dalších dvacet haléřů na jednoho podezřelého milence, který má dvě nemanželské děti, bylo rozhodně odepřeno a oba se rozešli opět v souladu.