|
Na Marinovce bylo několik zajatých rakouských
důstojníků-austrofilů. Mluvili mezi sebou
výhradně jen německy, nesměli do města a
očekávali v úplné opuštěnosti, hlídáni tuctem
vojáků Tatarů, úmrtí Františka Josefa. Hejtman
Treudelenburg namaloval z dlouhé chvíle ženskou
postavu v brnění, s mečem v ruce a v zadu s
rakouským orlem. Ta ženská se strašně smutně
dívala nahoru a zvodný Rus, přicházející každý
večer se podívat, zdali jsou všichni doma, vždy
se před ní pokřižoval, poněvadž myslel, že je to
ikona.
Pod obrazem byl nápis: Heil Grossoesterreich!
Stal se však střediskem štěnic, i byl odstraněn.
To byla jedna závažná episoda v jich životě.
Kvůli změně odešel od nich jejich kuchař – sluha
od 8. zeměbraneckého pluku. Nevedl nikdy mnoho
řečí a odešel od nich do českého vojska. To je
na nějaký čas vyrušilo z klidu.
Hejtman Treudelenburg prohlásil, že až ho
dostane v Rakousku, že ho oběsí vlastní rukou z
několika důvodů, že je velezrádce a že teď
nemají nikoho, kdo by jim vařil knedlíky a pekl
buchty.
Tak plynul jejich život v hrozné nudě.
Nadporučík Bergenhold, aby se postaral o nějakou
zábavu, dopsal do Rakouska prostřednictvím
Červeného kříže, aby jim poslali nějakou
zajímavou četbu. Po několika měsících přišel
konečně balík s těmito knihami: "Ueber die
asiatische Cholera", "Die Heilquelle und das
Klima in Pfalz", "Das Wochenbett und die
physische Erziehung der Kinder in den ersten
Jahren", "Dogmatische Predikten" a dva ročníky
vídeňského odborného listu kloboučníků.
To byla tak zajímavá četba, že na původce
zásilky nadporučíka Bergenholda nikdo nemluvil
po čtrnáct dní a hejtman Treudelenburg chtěl ho
vyzvat po skončení války na souboj.
A tu do té hrozné nudy jako zářná hvězda padla
zpráva o smrti císaře Františka Josefa.
"Nu, konečně je to tady", řekl hejtman
Treudelenburg, když to stíží přeslabikoval v
ruských novinách.
Skeptický poručík Vallaschek mínil, aby se
prozatím o celé věci nedebatovalo, poněvadž může
to být jen novinářská kachna. Když však četli
zprávy o pohřbu, tu hejtman Treudelenburg
zvolal: "To mám opravdu radost, že je to pravda.
Nyní je na nás, abychom tu celou záležitost
prodebatovali. Proto vás, pánové, svolávám dnes
po obědě ku schůzce, kde se usneseme, jak to
máme oslavit, totiž chtěl jsem říct, na čem se
máme usnésti. Prosím pány, aby dali své uniformy
do pořádku a vyčistili si boty."
Tak se tedy sešli ke schůzce. Z očí všech zářila
radost, že přišlo něco, co je vytrhlo z nudného
klidu, a když počal hejtman Treudelenburg
řečnit, jejich tváře nabyly milého, příjemného
výrazu.
Hejtman Treudelenburg začal velice mnohoslibně a
šťastně. "Úmrtím císaře Františka Josefa I.
octli jsme se, abych tak řekl, v situaci
komické, neboť musíme zvolat císař zemřel, ať
žije císař! a já také nemyslím, abychom se
vlastně zabývali s jeho mrtvolou, chtěl jsem
říct s nebožtíkem, vždyť mně rozumíte, a já
myslím, že uděláme nejlépe, když přes jeho
mrtvolu, chtěl jsem říci přes nebožtíka,
přejdeme k dennímu pořádku, poněvadž nejsem
žádný řečník. Na nás jest, jak bychom oslavili
tuto radostnou, chtěl jsem říci komickou zprávu
a uradili se, jak se máme v tomto nešťastném
případě zachovat, abychom dokázali, že ani v
zajetí na něho nezapomínáme a jsme, abych tak
řekl, tělem i duší s jeho mrtvolou, jako
rakouští patrioti a důstojníci. Prosím o
návrhy."
Ke slovu se přihlásil nadporučík Bergenhold,
omlouvaje se, že také není žádný řečník. Velice
se však diví, že pan hejtman Treudelenburg jako
svolavatel nenastínil, jak to máme oslavit. Má
vždy mnoho rozumu a nejlépe to bylo vidět včera.
"Co bylo vidět včera?" otázal se hejtman
Treudelenburg, "myslím, že to nepatří k věci."
"Můžete mně tedy říci, kam jste mně dal můj
kartáček na zuby, který jste si vypůjčil a někam
zastrčil a pak jste se každého ptal, jestli ho
neviděl? Tak se to má i s úmrtím našeho
nejmilostivějšího mocnáře. Přitáhl jste jeho
mrtvolu sem a nyní nevíte, kam a co s ní."
Hejtman Treudelenburg uhodil se do prsou:
"Pánové, je vidět, že jsme nervosní. Nadporučík
Bergenhold nejmíň může mluvit v této posvátné
chvíli o takových soukromých záležitostech,
které jsou s to se nás velice bolestně
dotknouti. Jak by to vypadalo, kdybych dnes se
počal shánět po krabičce krému na boty, který
mně nadporučík Bergenhold odnesl v úterý z
pokoje."
"To je hrozná mýlka, pánové, já jsem žádného
krému na boty od pana hejtmana Treudelenburga
nevypůjčil, ten odnesl fähnrich Raumer, který
kouří moje cigarety a vůbec rád se přiživuje."
Fähnrich Raumer vstal bledý a nervosní: "To si
vyprošuji a vyrovnám, jak toho zasluhuje má
uražená čest."
Hejtman Treudelenburg utřel si pot s čela a
počal do toho mluvit smířlivým tónem: "Ale,
pánové, snad se nechcete hádat nad hrobem v této
krásné, chtěl jsem říci smutné chvíli, kdy celé
Rakousko pláče, ano pláče..."
Nadporučík Bergenhold jej přerušil: "Dovolte,
prosím," a obraceje se na bledého fähnricha,
otázal se: "Pane fähnrichu, chceš si to vyrovnat
hned, nebo až po válce?" Řekl to takovým hrozným
důrazem, že fähnrich Raumer zašeptal: "Až po
válce."
"Pánové," řekl hejtman Treudelenburg, "prosím,
abychom pokračovali. Poněvadž nikdo nepodává
žádný určitý návrh, navrhuji sám, abychom na
důkaz toho neštěstí nosili na pravém rukávě
černou pásku, čímž budeme dokumentovati své
patriotické smýšlení. Kromě toho musíme sami
mezi sebou navzájem si přísahati věrnost novému
panovníkovi, což můžeme udělat zítra po obědě."
"To je všechno pěkné," namítl poručík Klausner,
"ale jak se vlastně jmenuje nový panovník?"
"Abych nezapomněl, pánové, nový panovník se
jmenuje Karel. Navrhuji, abychom mu provolali
slávu."
"Pardon," zvolal starý major Ahrens, "komu
chcete volat slávu, vždyť ani nevíme, jaký to
Karel bude. Bude to Karel I., nebo Karel VI.?
Nebo dokonce chcete přísahat. Což kdybychom
přísahali Karlu VI. a on se nešťastnou náhodou
jmenoval Karel První. Pak jsme přísahali zrádně
a já například hned bych se zastřelil. To byste
mne přivedli do pěkné věci."
"To je nám zcela jedno, jaký je to Karel,"
poznamenal hejtman Treudelenburg, "buďme rádi,
že máme se o čem bavit, chtěl jsem říci, z čeho
se radovat. Navrhuji tedy ještě jednou, abychom
zvolali slávu Karlovi, poněvadž nám na tom
naprosto nesejde, jaký Karel bude císařem, a
opatřili si na pravou ruku černou stužku na
důkaz, že upřímně želíme změny na trůnu. Kdo je
proti tomu?"
Ruce zvedl jen major Ahrens a řekl paličatě, že
nemůže volat slávu, když neví komu. Pokud se
týká nošení černé pásky, že proti tomu není, ale
upozorňuje, aby se s tím počkalo, dokud nepřijde
nějaké úřední nařízení z ministerstva války
prostřednictvím rakouského Červeného kříže.
*
Nosit černou stuhu na rukávě nebylo jen tak
lehkou věcí v zajetí na Marinovce, neboť se
zaopatřením si jí byly hrozné obtíže, poněvadž
nesměli do města.
Vyslali tedy deputaci k vojenskému náčelníkovi,
sestávající z nadporučíka Bergenholda a
fähnricha Raumera, kteří znali trochu rusky.
Když kapitánu Suvalovu sdělili, že avstrijský
car zemřel, kapitán Suvalov zprvu řekl:
"Neponimaju ničevo"; a potom, aby mu dali pokoj,
že jim avstrijského cara nemůže vzkřísit.
"Franc Josif očeň karašaja avstrijskaja car,"
vysvětloval nadporučík Bergenhold: "očeň
karašaja i jak pomeri, nám náda 7 aršin čornoj
polotno."
"Neponimaju ničevo, neponimaju," odpověděl
kapitán Suvalov, načež fähnrich Raumer poznovu
navázal:
"Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj
polotno, velikaja car, 7 aršin čornoj polotno."
"No idite s Bohom, kakoj s vámi rozgovor,"
přívětivě řekl kapitán Suvalov, krče rameny a
obraceje se ke konvojovi řekl: "Odveď je do
jejich kasáren, poměšali!"
"Slušajus, vaše blahorodí!" Tím audience
skončena.
Po cestě stráž měla s oběma nešťastnými
důstojníky velkou práci. Zastavovali se před
každým obchodem a říkali: "Franc Josif todt,
požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car,
šem aršin."
"Idi!" zařval na ně průvodce, "idi, čto to s
vámi takoje, kakaja vy svoloč i s vašim carom."
"Požalujst, Franc Josif pomeri." "Charašo čort
vašu guberniu, poměšali vy nemnožko, nádo vam
odychnuť."
Tak se stalo, že pánové na Marinovce nenosili na
paměť úmrtí Františka Josefa černé pásky na
rukávě, čehož si všimla o týden později hraběnka
Reveretta-Bálthary, členkyně misie rakouského
Červeného kříže, která vozila po důstojnických
táborech teplé břišní pasy a pátrala, jak je
vyvinuta tam loyalita.
Podala též o neloyalitě v Marinovce později v
rakouském ministerstvu zprávu.
Ale ten den tucet vojáků Tatarů, který Marinovku
hlídal, dlouho do noci debatoval o celé věci, a
když byste se z nich některého zeptali, co soudí
o Františku Josefovi, tu vám odpoví: "Slavný
car, dlouhý 7 aršínů, a chodil vždy v rubášce z
černého plátna. Když zemřel, tak se dva z té
austrijské svoloče zbláznili. |
