Vím pane profesore matematiky, že muž, o
kterém se jedná, byl vaším miláčkem na gymnasiu,
nejlepším počtářem, na kterého mohl jste se
spolehnout, i když přišel pan inspektor,
nejlepší počtář všech tříd, ve kterém jste
zbožňoval číslice, svého boha. A zároveň
dovoluji si připomenout vám, že jste mne
nenáviděl, poněvadž já byl počtářem
nejmizernějším, a ještě připomínám vám, jak
jednou jste mně hodil sešit s domácí úlohou na
hlavu, a v tom sešitu mou mizernou rovnici o
pěti neznámých, a jak jste řekl před celou
třídou: „Z vás, člověče, nikdy nic nebude,
vsadil bych se o nevím co, že neznáte ani
Ludolfovo číslo.“ A připomínám, že jsem dostal
čtyřhodinový karcer, odpověděv vám: „Tu sázku
byste také vyhrál, pane profesore!“
Abych tedy vás ranil na nejcitlivějším místě
vaší povahy, jsem tak smělý veřejnosti sdělit,
jak váš miláček, nejlepší počtář, za tři roky
opustiv ochranná vaše křídla, přepočetl se a já,
nejmizernější počtář, vypočítal na halíř, jak se
přepočetl . . .*
Pán, o kterém se jedná, jmenoval se Hájek a
studoval matematiku, měl již první státní
zkoušku a mohl se psát kandidát profesury a
těšil se již srdečně, jak bude primánům dávat
nedostatečně, aby se ho báli.
Žil střídmě, až tu se stalo jednoho dne, že se
zamiloval. Vypočetl si, že bude se moci ženit za
čtyři roky, bude-li totiž jeho zbožňovaná chtít
si ho vzít za muže. Prozatím na procházkách
vykládal jí s nadšením o schůzích spolku „pro
pěstovaní matematiky a fyziky“ a zasvěcoval ji
do tajů algebry a ve Stromovce po dvě hodiny
poučoval, jak lze rovnice logaritmovat.
Když konečně jednoho dne ona celá duševně
deprimovaná jeho výklady poznamenala nerozvážně,
že je lépe mluvit o lásce, vyznal jí lásku,
vypočetl na krejcar zařízení domácnosti a řekl,
že za čtyři roky čili za 48 měsíců čili za 1460
dní budou svoji. A ona duševně deprimovaná
logaritmy pokusila se padnouti do mdlob,
šeptajíc: „Ano, ach, ano!“
On ji tedy radostně doprovodil domů a na
zpáteční cestě potkal listonoše s penězi, který
řekl: „Pane Hájek, z domova vám posílají peníze
na obědy.“
Podepsal poukázku a blaženě zastrčil peníze do
kapsy, hodlaje se dle svého dobrého zvyku
odebrat domů a tam studovat.
Náhle se zastavil a přepočítal peníze. „Třicet
jeden oběd,“ řekl, „po třiceti pěti krejcařích
dělá deset zlatých, osmdesát pět krejcarů.
Shoduje se.“
„Bože, jak jsem šťasten,“ vzdychl, „ona mne
miluje, má drahá bytost.“
Vtom potkal ho jeden kolega, kterému se svěřil,
jakého úspěchu dosáhl dnes u své dámy.
„To bys měl jít na pivo a oslavit tu událost,“
pravil kolega, „pít na zdraví tvé milované
bytosti.“
„Nejsem žádný alkoholik,“ odvětil pan Hájek.
„Jsi hlupák!“ s těmi slovy odvrátil se od něho
jeho kolega a pan Hájek kráčel dále zadumaně,
přemýšleje o své lásce a o posledním projevu
svého přítele.
„Půjdu si předplatit obědy,“ pravil k sobě, „tím
aspoň budu zbaven pokušení.“
Kráčel pomalu a v mysl jeho zalétala stále
vzpomínka na jeho zbožňovanou a stále slyšel
slova svého přítele: „To bys měl jít na pivo a
oslavit tu událost.“
Čert nikdy nespí! - Nu, na dvou sklenicích by
nezáleželo, pomyslil si Hájek, - vždyť je to
beztoho zpropadeně drahé, platit za oběd v
předplacení třicet pět krejcarů. Říkal mně
Šimáček, že u Růže dostanu dobré obědy po
třiceti krejcařích. Vida! 30x31 je devět
zlatých, třicet krejcarů. Odečteme je od deseti
zlatých, osmdesáti pěti krejcarů, zbývá 1 zl. 55
kr. Za to mohu jít už dnešní den oslavit. Na
pivo nepůjdu, půjdu na víno, na dobré mělnické,
a předplatím se u Růže.
Ve vinárně vypil půl litru dobrého mělnického za
zlatku, koupil si dvě kuba a snědl taliána.
Útrata dohromady 1 zl. 22 kr.
Když vyšel ven, smálo se vše na něho a on na
všechno.
„Zbývají mně na útratu,“ počítal, „ještě 33
krejcary. Což abych šel se podívat k Flekům? Eh,
tak pojď, pane Hájku!“
Šel k Flekům . . . Rytířská síň mile na něho
působila, on, vážný matematik, vyhledal si
křeslo se štítem Mělníka, svého rodného města, a
vypil jednu, vypil druhou a počítal: „2x9=18 + 5
kr. číšnici = 23 kr., zbývá ještě 10, dám si
třetí...“
„Což,“ řekl k sobě, „nenašel bych obědy v
předplacení po 28 kr.? Zajisté, že ano. 28 kr.
x31=8 zl. 68 kr., zbývá mně tudíž na útratu
ještě dvaašedesát krejcarů, mohu pít dál
Později, za hodinu bylo vidět před panem Hájkem
papír a na tom papíru jeho ruku, která psala
číslice: 25 kr. x31 obědů = 7 zl. 75 kr.,
zbývají na útratu 93 krejcary.
„Dáme si večeři,“ řekl pan Hájek, oddechuje
spokojeně. . . Pak přišla babka s rybičkami,
snědl osm sardinek, muž s vybídnutím „malá,
velká“, poručil čtyřikrát „malá“ a prohrál, pak
přišel muž s pohlednicemi, od kterého koupil tři
pohlednice pro svou drahou . . .
A za půl hodiny, poručiv si novou porci vepřové,
psal na papír 22 kr. x31 obědů = 6. zl. 82 kr.,
zbývá utratit 93. kr.
„Eh, což,“ pravil bezstarostně, „budu chodit do
jídelny . . .“
„Minčo, nové pivo!“
Smutně to pokračovalo kupředu. Zmíním se ještě,
že se dal také pro svou zbožňovanou střihat z
černého papíru od starého podomního umělce, že
stále pil, jedl a... počítal!! A . . . pak . . .
*
Pak, pane profesore, stalo se toto, což jest
velmi truchlivé pro vás. Ráno druhého dne přišel
ke mně ten váš nejlepší počtář na gymnasiu,
povážlivě se klátil a bručel:
„Ty, Jarko, hm, nemyslíš, že dostanu někde obědy
v předplacení po osmi krejcařich? ...“ |
