I
Bylo mně za zlé vykládáno, že jsem v této
době 1914 doposud ničeho nenapsal o straně
národně socialistické. Bratr Šefrna, redakční
sluha Českého slova, ocenil to slovy: „Děkujeme
ti, ty ses zachoval jako džentlmen. Viď, že toho
na nás hodně víš?“
Aby mně však nebylo možno vytknout, že jsem
podobně jako Národní listy o něčem věděl již dva
roky, aniž bych to dal k dispozici veřejnosti,
činím tak dnes se srdcem radostným, že přece jen
leccos vím na tu nešťastnou stranu policejních
špiclů.
Nechci ovšem tvrdit, že by například i bratr
Šefrna, onen skromný charakter, patřil též mezi
těch osmnáct lidí ve straně národně
socialistické, kteří v radikalismu šli tak
daleko, až došli na policejní ředitelství.
Jedna věc je mně však nápadná. Kdysi dr. Šviha v
redakci si poslal Šefrnu pro šunku za šedesát
haléřů a dal mu čtyřicet haléřů od cesty.
Myslím, že i v tomto případě šlo o pokus získat
Šefrnu do vládních služeb. Též nemohu nijak
tvrdit, že by měl redaktor Českého slova Matějů
styky s policií, jen tolik podotýkám, že když
jsme jednou v noci šli spolu a já jsem hulákal,
že strážníci sebrali jen mne a jeho nechali.
Nechci rozhodně někoho podezírat bez důkazů, ale
vím a mám po ruce doklady o tom, že redaktor
lokální části Nový dochází na policii, aby se
zeptal, co se přihodilo za celý den.
Shrnu-li však svá pozorování a dojmy, které jsem
nasbíral po tu dobu, kdy jsem byl redaktorem
Českého slova, mohu jen tolik s dobrým svědomím
prohlásit: „Na stranu národně sociální nevím nic
dobrého.“
Vždyť v té době býval jsem na policii jako doma
a jeden policejní úředník mně kdysi řekl:
„Vidíte, máte zas deset korun pokuty, mohl byste
si však své finance zlepšit, kdybyste nesundával
drožkáře z kozlíků. Vždyť to jsou také bratři.“
II
Dnes tedy mám jen jednu radost, že nejsem už
redaktorem Českého slova. Míval jsem často
smůlu, ale konečně se nebe na mne usmálo a před
půltřetím rokem mne z redakce vyhodili, když
jsem tenkrát bratru Vojnovi vynadal za noční
schůzi zřízenců elektrických podniků pitomců,
poněvadž tahal za nos zřízence tramvaje i s
celou důstojnou a krásnou „sešlostí“ - Stříbrným
a Freslem.
Bratří od té doby mají zlost, že v různých
článcích, případně i na plakátech podotýkám, že
jsem bývalý redaktor Českého slova a jak
připojuji zcela nevinně: také bývalý redaktor
Světa zvířat.
Tato kombinace, jistě velmi správná a výstižná,
působí mezi bratry jisté roztrpčení, ačkoliv
nechápu, proč vlastně. V redakci Světa zvířat
jsme pěstovali také psy pro policejní službu. A
měli jsme na skladě v psinci špiclíky, kdežto ve
straně národně sociální mají dokonce i zásobu
špiclů větší rasy. Rozhodně by si měli zařídit
při sekretariátu kynologický ústav, jak již
jednou o tom uvažovali.
III
V redakci jsem pozoroval jednu zajímavou věc,
která teď v aféře Švihově tím markantněji
vystoupila v mých vzpomínkách na tu nešťastnou
stranu. Kdykoliv totiž byli bratři poslanci
přítomni a někdo je přišel do redakce navštívit,
aby je interpeloval o nějaké věci, tu říkali
vždy bratři poslanci stereotypně: „Nemohu ti to
prozatím vysvětlit, poněvadž by mně ujel vlak.“
A stejně to řekl po dvou a půl letech dr. Šviha:
„Rád bych to vysvětlil, ale on by mně ujel
vlak.“
To je v krvi té strany. Všichni jednají podobně
a mají svou zvláštní, typickou fyziognomii.
Národního sociála podle pozorování jednoho
antropologa poznáte na první pohled, nemusí
ještě ani promluvit.
IV
Dr. Šviha nechodíval často do redakce,
poněvadž mezitím, když byl v Praze, musil být
jinde.
V redakci se objevil obyčejně až k večeru a ptal
se, kdo s ním půjde dolů do vinárny Myslivny ve
Zlaté huse. Obyčejně s ním chodil poslanec
Klofáč. Dr. Šviha, říkal, že není důvěrnějších
přátel nad ně a že jsou mu nejmilejší konference
s Klofáčem. Sedávali v separée a dr. Šviha měl
na klíně jednu slečnu z baru, krásné černooké
děvče. To si později odvezl do Vídně, kde je
také zašantročil.
Vím také, že dolů do Myslivny chodil jeden
policejní komisař. V těch dobách celé hnutí
národně sociální bylo soustředěno na Zlatou
husu. Kdo z předáků neseděl v Rychtě nebo nehrál
karty nahoře, seděl v Myslivně. Byla to doba,
kdy jest možno, že někteří pánové, vzhledem k
neobyčejným útratám a malému záloženskému úvěru,
dali se zlákat jidášskými platy, aby prozradili
policii tajné plány strany národně sociální na
rozboření Rakouska pomocí žactva z učednických
škol.
Zrazovaly se i jiné věci.
Jednou v Myslivně přišla řeč na to, že v Národní
radě byl velký rámus. Dr. Podlipný si poslal pro
papriku a přinesli mu ji studenou.
„To je zajímavé,“ řekl přítomný dr. Šviha,
vytahuje zápisník z kapsy, „tohle si musím
poznamenat.“ Pak se vzdálil. Dnes víme, že to
jel prozradit, co bylo v Národní radě s tou
paprikou, dr. Klímovi na policii. Že však již
tenkrát neměl klidné svědomí a že nebyl takový
cynik, jak se myslí, o tom svědčí to, že když
poslanci národně sociální strany projektovali
návštěvu u uvězněného Hatiny na Pankráci a
chtěli, aby se zúčastnil, vymlouval se, že by
byl velmi rozčilen tou návštěvou. Hnulo se v něm
svědomí.
Ovšem, ty nervy! On to všechno dělal z nervózy.
Jednou přišlo z Vídně na jeho adresu nějaké
psaní. Šéfredaktor Pichl je omylem otevřel a
ukázal dr. Hübschmannovi. Vím, že tenkrát Pichl
řekl rozčileně: „Tohle nám musí opět Šviha
vysvětlit.“ Pichl jistě ví, co tam stálo.
Ostatně nač to zapírat, Národní listy dva, oni
však již čtyři roky o tom věděli.
V
V té době počal řádit v redakci i Skorkovský,
který jest, abych tak řekl, vedle Šefrny
humoristickým zjevem redakčním. Dnes pro slávu
svou v Boudě v Celetné ulici vypravuje do
Večerníku Českého slova kolosální hlouposti pod
čáru i nad čáru a již tenkrát myslel o sobě, že
jest zahraničním politikem. To jest ovšem zjev
nezdravý, neboť je a zůstane jen fotografem.
Jako fotograf je opravdu výborný a znamenitě
uměl vyrábět ve svém fotografickém ateliéru
různé likéry. Zahraniční politika,
platinochromie a likéry, z toho se zrodil
Skorkovský. Kdykoliv šel Klofáč kolem, stavěl se
tam na kořalku a tam jsme se spolu přečasto
sešli. Luštili jsme různé politické problémy a
pokud vím, nejlépe se nám luštily při větrové.
Chodil tam též Simonides s červeným nosem, o
kterém Choc pronesl vtip, že Simonidesovi s
červeným nosem stačí, když si dá do dírky jen
bílý karafiát, červený že má na nose.
Simonides s Boháčem dělali v té době radniční
politiku opět u Zlaté husy. Tenkrát jsme z pití
vůbec nevycházeli. Když se dělala politika
domácí, pilo se, když se dělala politika
zahraniční, pilo se. Pili jsme i v redakci a
Pichl každý den blouznil o nějaké tlačence z
Pankráce.
A když byla redakční konference, tu posílali
nahoru k Huse do herny pro poslance Stříbrného.
Šefrna se vždy vrátil, že bratr Stříbrný přijde
hned, jen co udělá ještě jedno kolo.
VI
Pamatuji se, že Stříbrný býval vždy náhle
velice rozechvěn, když se vracel od karet.
Poslal si Šefrnu pro debrecínský párek na
paprice a hovoříval o špatném úvěru. Prohrával
pravidelně 50 - 100 korun denně, někdy i více,
když byl v Praze. Jednou šel intervenovat kvůli
nějaké záležitosti k policejnímu radovi
Zerbonimu, vrátil se po delší době, ačkoliv jsme
čekali na jeho úvodník. „Zaplať pánbůh,“ řekl
vstupuje do dveří, „tak jsem se konečně
dohovořil s jedním pánem, aby mně tu směnku
podepsal.“
Pokud se týče finančních záležitostí menšího
rozsahu, tu obracíval se vždy Stříbrný na bratra
Trágra, hokynáře a komerčního radu.
Jednou konečně došla bratru Trágrovi trpělivost
a zvolal: „Cože, tři sta korun? Vždyť ta naše
strana není vert ani za šesták.“
Když Stříbrný v kartách hodně prohrál, říkal
vždy v redakci: „Zatracená smůla, dnes se povezu
zas na vládě.“
Jednou prohrál větší obnos a na jeho podnět byla
zahájena obstrukce. Snad chtěl přijít zas k
penězům. Ostatně se o tom mluvívalo, že kdyby
tak odněkud něco káplo, že by se zaplatily
všechny dluhy.
Říkalo se, že prý někdo půjčil Stříbrnému 20 000
korun. Nevěřím tomu, nechtěl mně tenkrát půjčit
ani korunu. Či snad to dělal z rafinovanosti,
aby se neprozradil?
VII
A tak defilují jeden za druhým. Nápadnou
okolností je též, že u státní policie je
Slavíček a strana národně sociální že má též
Slavíčka. Poslanec Lisý je zajímavý tím, že trpí
fixní ideou zvláštního druhu. Kdyby političtí
nepřátelé za ním volali: „Kam jdeš, Lisý?“,
medvědi prý by je sežrali jako toho proroka v
bibli. Redaktor Svozil nezapíral nikdy své
kněžské farizejství a prováděl vždy divné
spekulace s bankami a pojišťovnami. Kromě toho
měl vždy zásoby výborné slovácké slivovice,
kterou si zakupoval sympatie. Redaktor
Špatný nejraději ukazoval fotografie svých
zad, jak mu je jednou Němci v Karlových Varech
rozsekali a ptal se mne jednou: „Poslyš, bratře,
jaké je hlavní město v Belgii?“
A tak jeden za druhým...
A všichni ti předáci i s bratrem Pichlem, který
je jinak neškodný, až na to, že jezdí po Čechách
rok co rok do stejných míst se stejnou
přednáškou o mistru Husovi, vždy se ptali v
redakci: „Nepřišlo mně nic poštou?“
A to jsou ty Švihovy „listy, které nedošly“,
které tak krásně charakterizují tu nešťastnou
stranu. |
