|
Nikdo to tak upřímně nedovedl říci ve svých
dvanácti letech jako ona: „On mne miluje!“
On, klacek třináctiletý, říkal si zase s pýchou,
stoje před zrcadlem: „Ona mne miluje!“
Pak strčil do kapsy pistoli na papírové kapsle a
šel na dostaveníčko, pravě k nevrlému strýci, že
se jde učit měřictví ke kamarádovi.
Na Vyšehradské třídě čekala již ona s novým
účesem pod čepicí a v průjezdu domu naproti dvě
její kamarádky z měšťanské školy, které si
přivedla, aby ten zázrak, jejího milence,
viděly. Budou mít zlost, jak předpokládala,
poněvadž Mařka ještě se žádným nechodí, a ta
druhá, Lóna, chodí s jedním z měšťanky, který
neumí ještě kouřit a šišlá.
Ale její, ten už prodělal cigaretovou krizi,
dokonce před jejíma očima, když se podruhé spolu
setkali, chodí do druhé třídy gymnasia, je tedy
učený, a má bradavici na tváři. Bradavici má
leckdos, ale on má na ní tři vousky. Připadla jí
ta okolnost milou a krásnou, jako nějaký začátek
ke kníru, připadal jí tak vážnější, jako pan
domovník, který má také bradavici, ale pod ní
plnovous.
Jeho chování bylo vesměs mužné. Jednou jí řekl:
„Podívejte se, jak daleko doplivnu!“ A plivl z
chodníku až na koleje elektrických drah, těsně
kolem nosu nějakého pána, krátkozrakého, který
mechanicky otevřel si deštník, domnívaje se, že
prší.
„Jednou,“ pravil on tenkrát, vztyčuje se hrdě,
„plivl jsem z Vyšehradu do Vltavy, jen to
fičelo, a bylo bezvětří.“
Uměl také klít. A jak krásně! Byl zkrátka v
jejích očích mladým pánem. Dnes byla odhodlána
udělat z něho žárlivého mladého pána.
On se tedy již objevoval v jízdní dráze,
natahuje v kapse pistoli na kapsle, přemýšleje,
jak půjde s ní na Vyšehrad na hradby a tam
vystřelí. Nepochyboval ani dost málo, že pak ho
bude mít ještě radši a dívat se na něho s větší
úctou.
Byl již u ní.
„Tak jsem tady,“ řekl, „málem byl bych nepřišel.
Naše kočka dostala koťata a měl jsem je jít
utopit. „Jé, jé!“
„No víte, nač je topit, dám je sežrat psům. Psi
se po koťatech oblizují.“
Netroufala si ani na něho pohlédnout, neboť byl
tolik statečný a tak krásně nemilosrdný, konečně
dodala si odvahy a otázala se nesměle: „Mňoukají
koťata, když je psi žerou?“
Mávl rukou. „Mňoukají, nemňoukají, slečno. Vem
je čert. Jak si ustelou, tak si lehnou. Nemluvme
o nich.“
„Jsou čistotná zvířata,“ namítla.
„To by tak scházelo, aby ještě kočky nevěděly,
co a jak. Málem by byl řekl něco hodně silného,
zarazil se a řekl nedbale: „V našem domě hořelo
dnes ráno.“
Každý den jí řekl nějakou novinku, plnou
tragiky, kterou si usilovně přes noc vymyslil.
Jednou se oběsila domovnice, podruhé spadlo
nemluvně v prvním patře do jaternicové polévky,
jindy si podřezal pan Málek žíly na rukou a
druhého dne tentýž pan Málek zahynul příšerným
způsobem. Připevnil k vodovodu v kuchyni
kaučukovou rouru a druhou část vstrčil si do
úst. Pak otevřel kohoutek ... Chápete, co se
stalo a jaká to byla strašná smrt. Sebevrah se
utopil v kuchyni, sedě na pohovce, aniž by někdo
něco pozoroval. Napřed si zaplavil žaludek ...
Dnes tedy nic jiného, než že v domě hořelo.
„Oheň vypukl s velkou prudkostí,“ pravil tónem
lokálkáře, „ve sklepě byl kupec.“
Zasmál se a začal dělat: „Pá, pá, pá.“ „Umím
dělat automobil, slečno?“
„Umíte.“
„Znám také šilhat a kroutit očima.“
Počal se hrozně šklebit, naštěstí již zacházeli
do Vyšehradské brány.
Teď je čas, pomyslil si, a nepřestávaje se
šklebit a šilhat, vytáhl pistolku a řekl:
„Zacpěte si uši!“ Učinila tak a tu on vystřelil.
Prsklo to sotva znatelně.
„Nezalehly vám uši?“
Pravila, že ano, že to byla asi strašná rána.
Zastrčil pistolku a mluvil vážným hlasem,
nešilhaje: „Jednou po výstřelu prasklo dělo a
zabilo pět kanonýrů. Strýček byl u toho.“
„Umíte chytat ptáky?“ tázala se, dívajíc se na
něho odevzdaně.
„Čím chcete. Kamením, rukama, lasem. Jednou jsem
zabil kamenem krocana. Pak jsme ho snědli a
četníci mne odvedli do vězení, odkud jsem utekl
pomocí Karolíny. Byla to obětavá žena. Půjčila
mně šaty a tajnými dvířkami v chodbě spustila
mne do hradního příkopu. Hradní ji za to vyhnal.
Ale já se pomstím!“
Bylo to z poutavého románu „Karásek a Stüpner,
dva nejslavnější loupežníci z Rudohoří“, jehož
186. sešit jeho strýc právě dostal.
Zírala na něho s úctou. Všecky ty jeho řeči
spletly se jí v hlavě v jeden celek: Můj pán je
hrdina.
„Dávali vám ve vězení něco jíst?“
„Co vás to napadá. Nebýt obětavé Josefíny
(napřed to byla Karolína), byl bych býval nucen
živit se vlastním tělem, jako ten kapitán z
Dlouhé třídy.“
Vymyslil si kapitána i s Dlouhou třídou a
vykřikl: „Ostatně jsem evangelík!“
Podivné teplo projelo jí tělem. Je to tedy
evangelík. Připadal jí tím ještě zvláštnější,
zatímco on v duchu odprošoval pana katechetu, že
zapřel svatou víru kvůli holce.
Měla o evangelících představu ze školy, že jsou
sice křesťany, a že nevěří v pána boha. Teď se
jí zas zdálo, že každý evangelík je hrdina.
„Je evangelíků mnoho?“
Aby se zdál vzácnějším, řekl: „V Čechách
několik.“
„Věří evangelíci v pána boha?“
„Někdy a málo (odpusť mně to, pane bože
nebeský!).“ Měl sám o evangelících nejasné
tušení, co vlastně dělají a jak to s jejich
vírou vypadá.
„Všichni vojevůdcové byli evangelíky,“ končil
své vyznání víry.
Upírala na něho své odevzdané oči.
„Vypadáte jako tuleň,“ řekl k ní sladce,
pohlížeje jí do očí. V přírodopisu nedávno
ukazoval jim profesor v kabinetě mladého tuleně
s aksamitovou kůží a právě takovýma očima, jaké
měla ona.
„Tuleň žije v mořích severních,“ dodával učeně,
„a leze tak pomalu jako vy. Copak nemůžete jít
rychleji?“
Málem by se byla dala do pláče, a pak ji zase
těšilo, že je na ni hrubý.
Poskočila a rozjařeně řekla: „Chytejte mne!“
Běžela klusem nahoru do hradeb. Chytil ji za cop
a udeřil pěstí do zad: „Baba.“
„Pojďme si hrát na kamennou babu,“ navrhovala.
„To je blbina,“ pronesl mužně, „povím vám, jak
se malují kostelní okna.“
Jal se jí vykládat o kostelních oknech, které
maluje jeho strýc, o jeho dílně a o panu
Teperovi, který vynašel stroj na pečení kaštanů.
Jeho fantazie pracovala bouřlivě. Vymyslil si
kostelní okna i pana Teperu a vykládal, jak má
před postelí vymalovaného svatého Petra, celé
kostelní okno. A když svítí měsíc, tu má svatého
Petra celého na posteli. Bledého, červeného,
zeleného. A je to příšerné, poněvadž svatý Petr
koulí očima zlatýma.
„Spal jste už na hřbitově?“ otázala se, třesouc
se strachy.
„Jen jednou v márnici,“ odvětil jako mimochodem,
„to jsem se vsadil s hrobníkem z Ježdiny u
Krumlova. Hrobník strachem o mne přes noc
zešedivěl a mně se spalo jako v peřinách.“
„Mně se bude o tom zdát,“ šeptala.
„Napijte se na noc kořalky,“ pravil hrdinný
milenec, „jako to dělají černoši ...“
Nevěděl dál, a proto řekl, ukazuje z hradeb do
Podola: „Až sem jsem plaval ze smíchovské
plovárny.“
Před nimi dole ležel Podol. Údolí bylo
rozprostřené před nimi až ke Zbraslavi a lesy na
Závisti lemovaly obzor.
„Byl jste až tam?“
„Byl, na loďce. Vypůjčil jsem si ji na
Vyšehradě. Vesloval jsem, až mně z rukou tekla
krev. A tam začínají zmije ...“
Stala se sdílnou a počala mu vykládat o své
tetě, která vykládá karty po domech. Služkám za
šest a paním a slečinkám po šestáku. Pro služky
má karty, že dostanou za těch šest krejcarů
řemeslníky, a pro slečinky za šesták profesory a
hrabata.
A najednou, když se na něho dívala, vyhrklo z
ní: „Utecme spolu!“
„Utečeme,“ řekl opravdově, „ale někam daleko.
Vezmu s sebou nože a vysvědčení ze školy. Máte
peníze ...?“
„Prodám zeměpisný atlas, liturgii a
katechismus,“ řekla, chtějíc se mu rovnat v
odvaze.
Sešli z hradeb. Po cestě vykládali si, že zítra
večer se sejdou u chudobince a pojedou vlakem až
někam daleko. Někde přespí v lese a ráno napijí
se z pramenu vody a půjdou dál. Pak zabije on
slepici a upekou si ji někde v lese a poustevník
je oddá. Budou také přepadat formanské vozy.
Spřádali své krásné sny až k Bartoloměji, kde se
rozešli se slibem, že tedy zítra. Nepokusila se
ani v něm vzbudit žárlivost, a přece jí holky ve
škole poradily, aby mu řekla, že ji pozdravuje
jeden pán z domu. Rozešli se. -
Dívala se za ním, jak zmizel v Trojické ulici, a
druhého dne prodala atlas . . .
Od té doby ho neviděla. Až za pár měsíců na
kluzišti.
„Já-tenkrát-nemoh večer přijít,“ koktal hrdina,
„my jsme dostali domácí úkol z češtiny ...“
Odvrátila se od něho a za hodinu jezdila kolem
něho vítězoslavně s kadetem z první třídy
kadetky.
A když jela kolem svého prvního milence,
podrazila mu nohy ... |
