|
Na poštovního úředníka Dykasta přišly smutné
časy. Slečna Micka, jeho milenka, hrozila mu
velkým skandálem, když jí nezaplatí tři sta
zlatých. Byla to velmi nemilá situace a ta
slečna Micka trvala neúprosně na svém požadavku,
který vzhledem k platu poštovních úředníků byl
přinejmenším nemírný.
„Ono se řekne stát se otcem,“ psala ta dobrá
duše, která mu kdysi říkala: »I ty kluku můj
zlatej«, „řekne se to lehce, ale živit také
děti. Kdybych se byla aspoň stala matkou jednoho
dítěte, ale osud mně popřál, že narodili se nám,
milý příteli, dvojčata. Jedno z nich má modré
oči a to myslím, že nevydrží. To druhé má dnes
černé oči a včera mělo zelené. Doktor říká, že
vydrží a že je to zvláštní případ. Myslím, milý
příteli, že by bylo nejlepší, kdybych se
usmrtila. Pohříchu však pozorovala matka, co mám
v úmyslu, a počala mně to vymlouvat. Chce,
abyste zaplatil tři sta zlatých. Máme na bytě
jednoho právníka, ten říkal mé matce, že mám vám
napsat jen jediné slůvko, a to že je:
paternita.
Prý budete spokojen, jakmile si to přečtete, a
zařídíte se dle toho. Mám prý vám ještě také
napsat, že jako státní úředník zajisté se
nebudete chtít objevit v místě, které prý mám
napsat též na zvláštní řádek, a to:
u soudu.
Až ten řádek přečtete, budete prý úplně spokojen
a pošlete těch tři sta zlatých. Maminka může
leccos dokázat, ona ví všechno. Říkala, že i
stěny mají uši. Nevím, jak dám jmenovati naše
děti, milý Ferdinande. Ten jeden bude se
jmenovat Ferdinand Dykast, a ten druhý snad
Václav Dykast nebo Alois Dykast, Dykasty se
budou jmenovat oba. Bude však dobře, když do
týdne přinesete těch 300 zl., abychom ústně
ujednali, jak se budou jmenovat!
Vaše opuštěná
Micka.“
*
Už vidím našeho pana radu z ředitelství, myslel
si ubohý pan Dykast. Pan rada láteří a hrozí mně
disciplinárním vyšetřováním, což by ovšem nebylo
tak zlé. Přijde však vrchní rada a ten mne dá do
disciplinárního vyšetřování, nakonec pak mne
přeloží někam do uzavřeného území ..., a proto
musím sehnat těch 300 zlatých ...
Vstal a chodil po pokoji. Náhle svěsil hlavu a
zašeptal: „Ale kde?“ To stačilo, aby se rozhlédl
divoce kolem sebe.
„Poradím se s někým,“ mluvil k sobě. „Ale s
kým?“ přišlo mu hned na mysl.
Konečně si vzpomněl, že zná jednoho pána, o
kterém ví, že nemá žádného jmění, že nic nedělá
a dobře se má, a o kterém se povídá, že si
dovede vše, co potřebuje k živobytí, vypůjčit
rok co rok.
K tomuto záhadnému muži odebral se tedy pan
Dykast a ten ho uvedl k jednomu agentovi, který
se zabýval půjčováním peněz na vysoké úroky.
„Dobře,“ řekl agent, „je však nutno, abyste mi
na směnku zaopatřil podpisy dvou pánů, kteří by
za vás ručili. Dva kaventy potřebujete, jest to
jen formálnost ...“
A tak hledal pan Dykast ručitele ...
*
„Jest přirozené,“ řekl pan Dykast, „že nemohu
nikomu vyprávět o slečně Micce, a za druhé musím
systematicky vybrat si ze svých přátel a
příbuzných ty nejlepší, z těch pak opět ty,
kteří mne nejvíc milují, a tyto požádat, aby mně
ručili na 300 zlatých.“
Šel nejprve k strýci obchodníkovi. „Milý
strýče,“ pravil k němu, „ty se asi nebudeš
pamatovat na pana Rečka?
„Toho vůbec neznám.“
„Byl to, milý strýče, menší obchodník, můj dobrý
známý, před půl rokem zemřel a mohu ti okázat
lístek, který psal na smrtelné posteli. Velmi
bolestné tahy. Na tom lístku mne žádal, abych se
ujal dvou jeho dítek - ne snad abych je
vychovával, neboť mají posud matku -, ale abych
se stal jejich poručníkem. Učinil jsem tak.
Vdova vedla obchod dále a nyní je blízka úpadku.
Potřebuje tři sta zlatých ...“
„Odpusť, Ferdinande, poslední dobou měl jsem
velik ...“
„Nechci si od tebe vypůjčovat, jedině tě
poprosit, strýčku, abys laskavě se podepsal na
tuto směnku jako ručitel ...“
„Hochu,“ odvětil strýc, dívaje se na hodinky,
„to známe. Musíš si myslet, že jsem hnedle
jednou tak stár jako ty a že jsem měl jednoho
přítele, který kavíroval, až se dokavíroval, ale
to byl blázen. Já mám, bohudíky, dobrý rozum,
ale vidím, že ty mne máš za blázna. Možná že
bych ti byl sám půjčil ty tři sta, ale takhle
vidím, že je chceš na mně vylákat. Nečestného
jednání nesnesu, pane Dykaste, myslíte, že se
dám od vás tahat za nos, kloučku jeden? Tamhle
jsou dvéře, podvodníku!“
První pokus se tedy nezdařil. Co na tom? Ještě
má jednoho strýce farářem. Šel tedy k němu.
„Veledůstojný strýčku,“ rozhovořil se,
„přicházím k vám s malou prosbou a doufám, že
mne vyslechnete. Bydlím na jedné chodbě s
rodinou chudou, ale pořádnou. Matka živí se
pletením punčoch a jedna dcera chodí šít. Mají
ještě jednu dceru, která však málem byla by se
octla na kluzké cestě. Jedině její náboženské
přesvědčení ochránilo ji od nebezpečí, která na
nevinnou dívku číhají. Má jediný cíl. Zanechati
práce v továrně na gumové zboží a odebrati se do
kláštera. Nebyl jsem příliš pobožný, musím se
přiznat, ale to mne dojalo. Umínil jsem si, že
promluvím s její matkou. Šla se pak přeptat do
kláštera. Musí mít výbavu, a ta jí bude stát se
vším všudy i s poplatky 300 zl. Sám si je
vypůjčuji na tuto směnku, potřebuji jen dva
kaventy; i obracím se na vás, veledůstojný
strýčku, račte se jako první ručitel na směnku
podepsat ...“
„Hm, hm, dnes nesmíš nikomu věřit, milý
Ferdinande. Říkáš, že je v továrně na gumové
zboží? Tím horší pro ni, tam nevidí nic
pořádného a byla by z ní špatná nevěsta
Kristova. Lid jest dnes tak zlý, že tě okrádá
jménem Spasitele. Za těch tři sta zlatých koupí
si rozhodně něco jiného než výbavu do kláštera,
což ty ovšem nechápeš, poněvadž jsi stále ten
dobrý a hodný Ferdinand. Odpustíš, že ti nemohu
vyhovět, neboť chci tě uvarovat jen od zklamání,
které bývá počátkem nevěry. V neděli, doufám, že
přijdeš k obědu k nám na faru.“
Ubohý pan Dykast odcházel zničeně.
Nyní nastala sháňka po přátelích, kteří by
laskavě se podepsali na směnku. Ale mnozí z těch
přátel nečetli dosud knihy „Význam, výhody a
užitek slušnosti“, mnozí z těch přátel nadávali.
Marné bylo veškeré jeho umění řečnické, kterým
hleděl přinutit své přátele, aby ručili. Ten
právě, než přišel pan Dykast, hodlal se
zastřelit z finanční tísně, ten zase nemá ani
pomyšlení někam se podepsat a nedostat aspoň
polovici z té sumy.
„Trochu logiky by ti chlapíci měli mít,“
stěžoval si trpce pan Dykast, když mu jeden
známý řekl, že se proto nemůže podepsat jako
kavent, poněvadž čeká psaní z domova.
Konečně si vzpomněl na přítele Zemana, který byl
literárně činným.
Nalezl ho v posteli, spícího. Naproti na druhé
posteli chrápal jiný člověk.
Pan Dykast upřímně vyložil mu své utrpení.
Nelhal. Svěřil se mu s Mickou. Prosil. Dělal, že
si utírá slzy.
„Víte, příteli,“ pravil Zeman, „pomohu vám.
Tamhle je inkoust a péro na stolku. Dejte sem
směnku, podepíši se jako ručitel.“ Podepsal a
řekl: „Druhým ručitelem může být ten pán, co spí
naproti, račte ho laskavě vzbudit. Je to také
literát.“
Když se spolubydlící páně Zemanův probudil,
podali mu péro a on se vážně podepsal ...
Pan Dykast nese podepsanou směnku k
agentovi-lichváři.
„Za dva dny si přijďte pro peníze, prozkoumám
správnost směnky,“ řekl agent a dle toho přání
jednal pan Dykast.
Přišel za dva dny o půl hodiny dříve, než měl
přijít.
„Člověče,“ pravil k němu agent, směje se hrozně,
„člověče, kde jste vzal ty kaventy? Poslal jsem
k nim svého zřízence, aby pátral po jejich
finančních poměrech, a ti vaši ručitelé pumpli
ho o dvě koruny. Jděte k čertu!“
A nyní objevil se inzerát v novinách:
Hledá se ručitel - neliterát.
Laskavé nabídky pod značkou
F. D. do adm. t. listu.
Nu - a prozatím přemýšlí pan Dykast o významu
slova paternita ... |
