|
V Praze mnoho lidí skáče z mostů do Vltavy. A v
Praze na radnici ustavila se komise pro reformu
bytovou. Komise musí jezdit, tedy jezdila. A
poněvadž máme už takovou smůlu, přivezla s sebou
místo přiměřených zkušeností svému poslání opak
toho, co chtěla vyzkoumat.
Snad byli již zoufalí, že reforma bytová by tak
hladce nedala se v Praze uskutečnit a snad na
základě zoufalství, že nemohou vlastně vypátrat
ony věci, za kterými jeli, pomýšleli patrně na
sebevraždu a při té příležitosti všimli si
zařízení, uchystaných v cizích městech, když
někdo chce skákat do řeky.
I vrátili se ze své cesty s opačným naprosto
rezultátem. Místo reformy bytové přinesli s
sebou vše, co lze učinit pro blaho sebevrahů.
Věc však souvisí též s onou reformou bytovou.
Někdo kupříkladu, poněvadž nemůže zaplatit
činži, skočí z mostu do řeky. Reforma bytová
vyžaduje, aby týž muž byl vytažen a zachráněn
pomocí moderních prostředků, o kterých se
dozvěděli v cizině.
Jsou to v prvé řadě záchranné pásy pro
sebevrahy, a když se vrátili, bylo usneseno, aby
tyto pásy byly i s příslušným provazem uschovány
na všech mostech pražských a na celém pobřeží,
aby bylo možno hodit je sebevrahům, kteří
skočili do řeky s úmyslem, aby se oběsili.
Věc byla předána zvláštní komisi, která se
rychle ustavila a uspořádala onen skvělý banket,
důležitý pro otázku, pro kterou bojovala.
Po banketu nastalo vystřízlivění. Bylo rokováno,
jak se to vlastně má všechno upravit. Umístit
drahé záchranné pásy beze všeho dozoru, jen tak,
aby měl k nim každý přístup, jest jisté
iluzorní, neboť samotné provazy mají cenu u
každého kusu přes 24 korun. Chápali, že by se
mohlo stát, že by se naskytli obětaví zachránci,
kteří by provazy i s pásem ukradli.
Bylo tedy usneseno na nejbližší schůzi komise,
že mají být pořízeny zvláštní skřínky, které se
do mostu, respektive do zdi mostního zábradlí
zazdí, ale tak, aby to šlo otevřít. Klíče od
těchto skříní měly být původně uschovány v
radnici.
Později byl tento nápad změněn v ten smysl, že
jest se třeba dohodnout s policejním
řiditelstvím, což se také stalo. Bylo ustanoveno
po této dohodě, že klíče od skříně se
záchrannými předměty na mostech budou u
nejbližšího strážníka.
Všem strážníkům bylo to oznámeno, že když je
nejbližší, musí otevřít skříň. Tato věc byla
velice rozumná a bylo také třeba, aby byla
prováděna důsledně, aby nedošlo ku žádným
konfliktům s nařízením policejního ředitelství.
Na skříně se záchrannými pásy a lany byl všude
namalován nadpis „Klíč u nejbližšího strážníka.“
Nařízení se musí přesně dodržovat a jak ukazuje
případ pana Krátkého, osvědčilo se toto nařízení
měrou neobvyklou.
Pan Krátký, nemaje co dělat, díval se již po
delší dobu na pražských mostech, jak skáčou
sebevrazi do vody.
Všiml si také bezpečnostního opatření a těšil se
velice, jak se osvědčí.
V pátek šel po mostě Karlově k večeru, a tu
spatřil, že neznámá žena, patrně velká ctitelka
svatého Jana Nepomuckého, skočila u jeho sochy
do Vltavy.
Neprodleně spěchal dolů po mostě na Křížovnické
náměstí, kde případ oznámil strážníkovi, žádaje
ho, aby s klíčem doběhl ke skříni připevněné v
mostu a odtamtud vyňal záchranný pás.
„Kde skočila?“ otázal se strážník, vědom svých
předpisů.
„U sochy svatého Jana Nepomuckého.“
„Pak nemohu nic v té věci dělat,“ řekl strážník,
„neboť předpis zní: Klíč nachází se u
nejbližšího strážníka. Pak je ale nejbližším
strážník u brány na Malé Straně, na opačné
straně mostu. K tomu musíte dojít si pro klíč,
já nejsem nejbližší.“
Pan Krátký tedy běžel k malostranské bráně a
nalezl strážníka až u Radeckého sochy.
„Jó, milý příteli, já nejsem nejbližší, to je v
tomto případě můj kolega u Křížovníků.“
Letěl tedy nazpátek a našel svého strážníka až v
Karlově ulici.
Ten se dal do smíchu. „Říkáte, že byl na
Radeckého náměstí můj kolega, pak je přece
bližší než já. Předpis je předpis. Jen tam běžte
k němu.“
Po tři dny běhá pan Krátký za strážníky, byl již
třikrát sebrán, ale doposud neví, který strážník
je vlastně bližší. |
