Historická povídka

KAPITOLA I

Roku 1018 se nepsalo, poněvadž tenkrát ještě lidé neuměli psát, ale přesto bylo to právě toho roku, kdy ukrutný a zlostný rytíř Mnějetojedno z Mnějetova seděl na svém hradě a díval se se zálibou, jak jeho žoldnéři zabíjejí vepře. A hle, vtom slyš, ozval se zvuk lesních rohů, brána hradní s rachotem se otevřela a do hradu vjel zástup žoldnéřů pana rytíře Mnějetojednova, který uprostřed vlekl několik svázaných lidí, jednoduchého, ale čistého šatu. Vrchní žoldnéř přistoupil k hradnímu pánu a hlásil: „Poslušně prosím, pane domácí, že jsme podle vašeho rozkazu zajali sedláky patřící panu rytíři Chudáčkovi z Chudákova.“

Rozvzteklený rytíř Mnějetojedno vykřikl, až se zdi hradní otřásly: „Hoďte je do lidomorny!“ „To, prosím, nejde, pane domácí.“ „Proč to nejde?“ „My zde, prosím, žádnou lidomornu nemáme:“ „K čertu!“ zvolal zuřivě rytíř Mnějetojedno, „ten stavitel, co nám to zde stavěl, to bylo hovado, zapomenout lidomornu!“ Chvíli procházel se ostrými kroky po nádvoří hradu a pak, přičemž očima zlověstně zakroutil, zvolal: „Hladomornu zde musíme vystavět. Prozatím ty selské chlapy pusťte na svobodu, až budeme mít hladomornu, tak je opět pochytáme.“ Zamnuv si ruce, poručil pak rytíř Mnějetojedno z Mnějetova svým žoldnéřům, aby obsadili všecky silnice, aby až půjde nějaký stavitel, ho chytili a svázali a na hrad přivedli. Tak povstalo nepřátelství mezi rytířským rodem Chudáčků z Chudákova a Mnějetojedno z Mnějetova.

KAPITOLA II

Sluníčko vylezlo za lesy a ozářilo na cimbuří hradu Chudáčků z Chudákova spanilou postavu panny Klotyldy. Byla to jediná dcera pana rytíře Chudáčka z Chudákova a jako taková celý boží den nic nedělala, než stála na cimbuří hradu a velkým závojem na všechny strany mávala. Byla to panna neobyčejně romantická, která tušila, že jednou pro ni přijede na koni mladý, spanilý rytíř, aby ji uvedl do pevného, nedobytného hradu, kterých v tom okolí byla hojnost.

A vskutku zamiloval se již do ní Vratislav z Paličákova, syn rytíře Josefa Bohumíra Kateřiny Paličáka z Paličákova, loupežného rytíře. Oproti zvykům tehdejší doby byl mladý Vratislav velice příjemného chování. Nejraději vzal loutnu, ačkoliv mu to jeho otec zakazoval, poněvadž stálým zpěvem a hraním na loutnu se zdržoval od obírání kupců. Ale nežli bohatí kupci bylo mu milejší, když mohl skládati písničky, s kterými jezdil pod okny všech hradů ve vůkolí, kde věděl, že mají sličné dcerušky. A tak se také dostal pod okna hradu rytíře Chudáčka z Chudákova, právě když panna Klotylda přesně dle svého zvyku stála na cimbuří. A té zapěl:

„Nic jiného nedělám,

než chodím a zpívám,

nyní stojím pod okny

a na vás se dívám.“

Vtom již panna Klotylda hodila mu kus závoje. Zvedl závoj a zpíval dál:

„Hory, doly, jezera

nejsou krásné tak jak vy,

panno spanilá,

a jak krásný zrak.“

Zde vidí čtenář, že rytíř Vratislav zapomněl přisvojovací zájmeno „váš“. Byl by jistě tak učinil, ale pak by porušil rytmus, čehož ale jako čestný rytíř se dopustiti prozatím nesměl. Že se ale toto líbilo, vidíme z toho, že mu panna Klotylda hodila druhý kus závoje. Políbil ten kus, strčil si ho do helmy a zpíval dál:

„Má touha nese vzhůru

můj přeupřímný zpěv

a jedním vyjádřeno slovem,

má krásná panno, vy jste Zjev!“

Nyní vidíme, že v nejvyšším roztoužení zapomněl rytířský pěvec úplně na rytmus, ale přesto to působilo na rytířskou pannu Klotyldu velice dobře. V milostném rozechvění, ve slastném opojení vrhla se mu v náruč. Poněvadž to bylo ale sto padesát stop od země a panna Klotylda vážila nejméně sto dvacet liber, srazila ho jako hrušku s koně a sama padla na oře obkročmo. Kůň se splašil a uháněl s pannou Klotyldou směrem k rytířskému hradu pánů Divišů z Divišova, neboť odtamtud ho zakoupil rytíř Josef Bohumír Kateřina Paličák z Paličákova.

Zatímco kůň s pannou Klotyldou blížil se k hradu, ubohý mladý rytíř Vratislav, dříve než mohl se z leknutí vzpamatovat, byl již dávno mrtvolou.

Tak povstalo nepřátelství mezi rodem Paličáků z Paličákova a Chudáčků z Chudákova.

KAPITOLA III

Pan Diviš z Divišova nebyl žádným krasavcem. Byl bohatý, nohy měl křivé a jedno ucho měl v seči useknuté, v jiné půtce byl mu rozpoltěn nos a vypíchnuto oko. A ještě ke všemu říkali mu poddaní „náš zrzavý pan rytíř“.

V době, kdy událo se neštěstí pod hradem Chudáčků z Chudákova, seděl ve sklepě, pil z veliké cínové konvice víno s medovinou míchané. Tak zvaný vinný střik medový. Byl to největší hrubián v celém okolí, koho potkal, tomu vynadal, na každého se sápal a políčky rozdával, a když nikoho nepotkal, pil na vztek. Tak i nyní pil až se hory zelenaly a nemile byl vyrušen příchodem sluhy Václava, který vstoupiv do klenuté sklepní komnaty hlásil, že právě branou hradní přiběhl bílý oř, jménem Podivín, kterého před rokem prodali panu rytíři Paličákovi. „Odved, ohavo, koně do stáje,“ poručil pan Diviš. „To nejde, milostpane rytíři!“ zvolal sluha Václav. „Pročpak by to nešlo, bídný pse!“ „Ona, prosím, sedí na valachu nějaká slečinka.“ „A to je dobré,“ zvolal zrzavý rytíř, „povídám ti, ničemo, abys koně odvedl do stáje a slečinku shodil se skály.“ „K službám, milostpane.“ Poctivý sluha Václav po těch slovech odešel, aby vykonal rozkaz svého velitele a chlebodárce. Vzal slečnu Klotyldu do náruče, odnesl ji na skalnatý výstupek hradu nad říčkou Kocábou a řekl: „Tak se tam mějte hezky, panenko.“ Po těch slovech strčil do ní a krásná panna Klotylda spadla do říčky.

Pak vypověděl válku rytíř Chudáček z Chudákova panu Diviši z Divišova.

KAPITOLA IV

Když rytíř Josef Bohumír Kateřina Paličák z Paličákova ztratil syna Vratislava, nechtěl přijít také ještě ke všemu o koně. A proto zajal městského písaře z blízkého města, aby mu složil dopis na pana Diviše z Divišova, ve kterém by požadoval svého koně nazpátek. Nadiktoval písaři tento dopis:

„Vážený pane rytíři! Jak Vám asi bude známo, spadla slečna Klotylda Chudáčkova mému synu na hlavu a zabila ho. Na tom celkem nezáleží. Ale při té příležitosti splašil se kůň, na kterém můj syn Vratislav seděl a kterého jsme zakoupili od Vás před rokem. Jak svědky bylo zjištěno, běžel kůň i se slečnou Klotydou do Vašeho hradu. Prosím Vás tedy, vážený pane kolego, byste mně laskavě vydal mého koně i slečnu Klotyldu, abych mohl koně dát do svého stáje a slečnu Klotyldu pověsit na cimbuří svého hradu. V dokonalé úctě zůstávám Váš Paličák z Paličákova.“

Dopis ten poslal po městském písaři.

Když pan Diviš z Divišova od městského písaře psaní si přečisti dal, tu poručil tomu, aby sedl a diktoval mu psaní toto pro pana rytíře Chudáčka z Chudákova:

„Já se Vám divím, člověče, že Vás mohlo něco takového napadnout v době pěstního práva. Jakmile kůň překročil opět práh mého hradu, pamatujte si, Vy starej otrapo, že kůň náleží mně. Pokud se pak týče slečny Klotyldy, můžete si ji vylovit z Kocáby. Diviš z Divišova.“

A posel-písař šel s tím dopisem k panu rytíři Paličákovi z Paličákova.

Tak povstalo nepřátelství mezi Paličákem z Paličákova a Divišem z Divišova.

KAPITOLA V

Ukrutný a zlostný rytíř Mnějetojedno z Mnějetova chytal ryby na udici na říčce Kocábe. V tomto století, kdy jedná se o naši historickou povídku, tekla řeka Kocába od hradu zrzavého rytíře Diviše z Divišova na jih, směrem ku hradu rytíře Mnějetojedno z Mnějetova. Byl slunný den a ryby braly. Jak tak sedí rytíř Mnějetojedno z Mnějetova, náhle zabere, a jakkoliv s největší silou vytáhne prut nahoru, pozoruje ku svému údivu, že udice se mu zlámala. Žoldnéř Poupě, který byl svědkem všeho toho, skočí do vody, a tu hle, vyhodí na břeh dívku s rozpuštěnými vlasy, která jevila ještě známky života. Vytažena na břeh omdlela poznovu. A tu surový rytíř Mnějetojedno z Mnějetova chrstl na ni džber vody a tu ona otevřela své krásné modré oči a promluvila: „Jsem dcera rytíře Chudáčka z Chudákova. Klotylda se jmenuji. Milovala jsem Vratislava, syna rytíře Josefa Bohumíra Kateřiny Paličáka z Paličákova. Ukrutný rytíř Diviš z Divišova, tak zvaný ‚zrzavý rytíř’, dal mne shodit kvůli jednomu koni se skály do této řeky Kocáby. Šlechetný rytíři! Žádám o milost a budu vám věrnou služkou, zachráníte-li mě z rukou těch dvou netvorů.“

Ukrutný rytíř, vida to spanilé děcko, zahořel hlubokou láskou k němu a rozkázal, aby v nejlepších komnatách jeho hradu na medvědích kůžích bylo ustláno tomuto zázračně zachráněnému dítěti jeho vlastního nepřítele. Když pak se vyptal na bližší podrobnosti surového zacházení zrzavého rytíře Diviše z Divišova s dcerou jeho vlastního nepřítele Chudáčka z Chudákova, zavolal zbrojnoše, kterým prohlásil, že zítra ráno vytáhne se s celou brannou silou na hrad Diviše z Divišova.

KAPITOLA VI

Byli celkem dva, kteří jevili zájem o Klotyldu, dceru rytíře Chudáčka z Chudákova. Vratislav, syn Paličáka z Paličákova, byl již mrtev. Naproti tomu Jan Sezima ze Sezimova, mladý syn zemana Josefa Sezimy ze Sezimova, nebyl tak odvážným jako nešťastný Vratislav z Paličákova. On také miloval pannu Klotyldu a psal též na ni různé vzkazy, které se však v okolí nelíbily, poněvadž jeho otec určil mu za ženu rytířskou pannu Annu, dceru rytíře Mnějetojedno z Mnějetova. Velice rád slyšel Jan Sezima, zemanský syn, že Klotylda náhlým zabitím Vratislava z Paličákova přerušila s tímto známost, i nadál se, že bude mít o soupeře méně, poněvadž se nedomníval, že samotný Mnějetojedno z Mnějetova, vdovec, bude se pokoušeti, aby zachráněnou Klotyldu za manželku pojal. I vypravil se s osmi selskými chlapy přestrojenými za žoldnéře na hrad Mnějetojedno z Mnějetova pod záminkou, že divoké svině v lesích jeho pana otce velké škody působí. Dospěl tam právě v tu dobu, kdy rytíř Chudáček z Chudákova šel prosit pana rytíře Mnějetojedno z Mnějetova o pomoc proti Josefu Bohumíru Kateřině Paličáku z Paličákova a proti Diviši z Divišova a současně prosit o příměří, aby nic nepodnikal proti jeho osobě, vůči níž již v prvé kapitole vyhlásil nepřátelství.

Setkali se, právě když oba sesedali s koní. Podle zvyku zkřížili meče a starší dal mladšímu přednost. Jak tak s koní skákali, dohovořili se. Nechtěli dále jiti na hrad, poněvadž viděli zbytečnost svého jednání, a tak oba vyhlásili válku panu Mnějetojedno z Mnějetova.

Tak povstalo zas nové nepřátelství mezi Janem Sezimou ze Sezimova, spojeným s panem Chudáčkem z Chudákova, jehož dceru, co tyto řádky se píší, béře si za ženu právě tento Mnějetojedno z Mnějetova, proti kterému jest, jak viděti, i nešťastný ženich Jan Sezima ze Sezimova.

KAPITOLA VII

(Osoby: Král Václav, jeho rádcové, posel.)

Král Václav: Co si přejete, pánové?

Posel: Králi náš! Mohu ti něco vykládat?

Král: Prosím, jen ať to není moc dlouhé. Víš, že zaneprázdněn jsem vladařskými starostmi.

Posel: Tak, králi náš, ukrutný a zlostný rytíř Mnějetojedno z Mnějetova (vykládá obsah všech šesti kapitol) - - Králi, co máme dělat?

Král Václav: Rozluštěte si to, jak chcete. A kdo mně víc o tom bude mluvit, ten upadne v mou úplnou nemilost.