|
Babička Pešková zásobovala mnoho
drogerií v Praze se sušenými bylinami, jako s
heřmánkem a zeměžlučí, nejvíce však heřmánku a
zeměžluče prodala v drogerii pana Kološky.
Objevovala se v létě i na podzim v krámu s
velkou nůší na zádech, nesmlouvala, kolik
krejcarů za kilo, dala zvážit byliny a přijala
peníze beze všech námitek.
Pak si sedla na prázdnou nůši, vypila obvyklou
skleničku kmínky, kterou dostávala nádavkem, a
rozhovořila se s panem Kološkou: „Vědí,
milostpane, od žádné baby nechutná tak heřmánek
jako ode mne. Vědí, milostpane, já jsem poctivá
žena a sbírám heřmánek časně poránu a to, vědí,
je heřmánek, ne jako od baby Kautský. Ta baba
Kautská sbírá heřmánek třebas odpoledne a
předtím třebas, s odpuštěním, ošetřuje dobytek
ve chlévě. A vědí, milostpane, kdyby se podívali
na ty její ruce. Člověk by zplakal a nechutnalo
by mu jíst čtrnáct dní. Zato můj heřmánek, ten
je čistýma rukama nasbíraný, a ještě když je
rosa, a to, povážejí, padá hodně na váhu, když
takový odvar člověk vypije, tu je mu hned lepší.
Ve Štěchovicích je moc lidí, kteří říkají, že od
uhranutí nic nepomůže než heřmánek baby Peškové.
Ráčejí vědět, že jsem poctivá žena a že baba
Kautská se nemůže se mnou rovnat. A tak je to se
vším. Kdyby věděli, milostpane, jak Kautská
heřmánek suší, tu by spráskli ruce. Mají na půdě
u Kautských takové prostěradlo, a s odpuštěním,
vědí, každá půda také není stejná. Na půdě
Kautských je plno koček ve dne a v noci, ona
Kautská říká, že co veze do Prahy, napřed
prohlédne a vybere, co tam nepatří, ale na mou
duši, že jí nevěřím. A bodejť by člověk takové
ženské věřil, která ani nedovede rozeznat dobrý
heřmánek od psího, a v jednom obchodě jí to
řekli a poslali pryč, poněvadž jednou přinesla
polovic psího a polovic jak se patří, a když to
lidi kupovali, bylo jim moc špatně. A ta baba
Kautská jim povídala, že je krátkozraká, a to
taky není pravda. Baba Kautská vidí lepší než já
a ráčejí se podívat, je v mém heřmánku něco
psího? Ona vidí parník na Vltavě na hodinu cesty
a já ho nevidím. Pak že je krátkozraká. Já
kdybych chtěla, mohla bych povídat celé kapitoly
o ní, co je to za ženskou. Kdyby se podívali do
bytu Kautských, tu by spráskli ruce. Baba
Kautských má v domku na bytě svou snachu.
Vlastně to její snacha není. Její syn, Josef
Kautských, si ji přived a dosud, s odpuštěním,
je páter neshodil z kazatelny, poněvadž prý ona
nemá domovský list. A tak tam žijou pro
pohoršení dohromady a má s ní pět dětí a ona
říká, že všechny nejsou její. A kdyby tam k nim
přišli, děti běhají špinavé v košilkách, a s
odpuštěním, ani ty košilky nejsou čisté a ty
dětičky do všeho strčí ruce, a kdyby se na ty
ruce podívali, tak vědí, co u Kautských měli k
obědu. A teď si ráčejí povážit, že všechen
sušený heřmánek je v té díře na zemi a ty děti
že se batolí kolem, a když si hrajou, schovávají
se do heřmánku a schovají se do něho, třebas jak
přijdou zvenku, a tak si hrajou a válejí se po
heřmánku. Zato u mne je všechno jako v kapli. A
kdyby si povážili, že Josef Kautský, když přijde
domů, je jako všichni, co pracujou v Davli na
cihlách, zapálí si dýmku, a s odpuštěním, že to
tak mám říct plnou hubou, kam plivne, tam
plivne, třebas vidí, že v koutě na zemi je na
tom prostěradle sušený heřmánek. A potom si dělá
legraci, když někdo pije heřmánek.“
Takovým způsobem vykládala babička Pešková panu
Kološkovi, co ví o babě Kautských, a kdykoliv
přišla, vykládala, jak Kautská je špatně umytá
žena.
„Tak jděte k obědu,“ řekl po jedné takové
rozmluvě s Peškovou, když tato odešla, pan
Kološka svému příručímu, který naslouchal
vypravování staré Peškové, „jděte k obědu, už je
dvanáct.“
„Odpusťte, pane šéfe,“ odpověděl příručí, „mně
není dobře, dnes obědvat nebudu.
„A co vám schází?“ tázal se pan Kološka.
„Je mně špatně od žaludku,“ odpověděl příručí,
„ta Pešková vede takové řeči.“
„Ale, ale,“ smál se pan Kološka, „Pešková jest
poctivá žena. A když je vám špatně od žaludku,
vemte si trochu heřmánku a uvařte si ho na lihu.
Mně to vždy pomohlo. Nebo si vemte heřmánkové
kapky.“
„Ne, děkuji, nemohu,“ odpovídal příručí, „právě
ten heřmánek, děkuji, nemohu.“
„Ale aspoň ty heřmánkové kapky,“ nabízel pan
Kološka.
„Ne, ne, děkuji, nemohu, věřte, nemohu,“ odvětil
příručí a vyšel ven.
A tu pan Kološka vrtěl hlavou za odcházejícím
příručím a řekl k sobě: „Je to zvláštní člověk,
ani mé heřmánkové kapky nechce užívat.“
Heřmánkové kapky, které pan Kološka vyráběl z
heřmánku, přineseného starou Peškovou, byly
výsledkem jeho dlouholeté zkušenosti.
Přišel k náhledu, že není jedno, dá-li se
jakékoliv množství heřmánku naložiti do lihu.
Nejlepší poměr je ten, dá-li se 200 gramů do
půldruhého litru čistého lihu, a když leží v
lihu po čtrnáct dní, přidá se k tomu půl litru
vody a čtvrt kilogramu sirubu.
To byly jeho heřmánkové kapky, kterým odběratelé
říkali poctivé heřmánkové kapky a které pod
názvem »Pražský žaludeční likér« stály v lahvích
ve výkladní skříni drogerie pana Kološky.
„Nejlepší heřmánek nosí stará Pešková,“ říkal
všem odběratelům, „jest to poctivá žena, která
poctivě sbírá jen ten nejlepší.“
„Ta Kautská musí být žena darebná,“ říkal sám k
sobě. „Také bych od ní nikdy heřmánek nekoupil.
Tak mně přijít do krámu, abych od ní koupil! Já
vím, že nepřijde.“ A Kautská také nepřišla.
A byl-li pan Kološka v dobré náladě, poklepal
příručímu na rameno a mluvil: „Ta Kautská je
osoba, slyšel jste o těch kočkách na její půdě.
Nechcete skleničku heřmánkových kapek?“
„Děkuji, nechci,“ říkal příručí. „A tak si vezmu
ja, odpovídal pan Kološka a šel do výklenku, kde
stály láhve s poctivými heřmánkovými kapkami
čili s »Pražským žaludečním likérem«, naplnil si
sklenku a napil se s chutí.
„Já bych bez mých kapek nemohl žít,“ vykládal v
hospodě svým známým.
„Dobře, že jste starým mládencem,“ smáli se
známí, „to by vaše žena pomalu se proměňovala ve
vaše kapky. Vy byste ji ráno, v poledne a
navečer nutil do pití heřmánkových kapek. A k
svátku byste jí nic jiného nedaroval než ten váš
»Pražský žaludeční likér«.“
„Však je to také likér a kapky,“ pravil pan
Kološka, „takový heřmánek, jako já mám, nemá
nikdo.“
A k obveselení vyprávěl rozmluvu s Peškovou, tou
podivnou ženou. Co všechno vyprávěla o Kautské,
jak ta suší a sbírá heřmánek. A vyprávěl.
„Jsou to nechutné řeči,“ poznamenávali známí.
„To říká také můj příručí,“ odpověděl pan
Kološka. *
„Je to jedno, pane Tauchen,“
řekl v sobotu pan Kološka svému příručímu, „máte
jít zítra v neděli na výlet tam nebo tam. Víte
co, jeďte do Štěchovic a vyhledejte tam starou
Peškovou. Kdybych věděl adresu, už bych psal.
Nemáme žádný heřmánek a kdo ví, kdy by přišla.
Tak tam jeďte a řekněte jí, aby přivezla
heřmánek co nejdřív. Cestu vám zaplatím.“
„Tak tam pojedu,“ odpověděl příručí Tauchen.
V pondělí ráno měl pak s panem šéfem následující
rozmluvu: „Pane šéfe! Tak jsem tam jel. Hledám a
hledám, až jsem našel. Pešková bydlí až na konci
Štěchovic. Přijdu a zaklepám. Otevře mně dvéře
nějaký chlapec. ‚Kdepak je paní Pešková?’
‚Babička,’ odpověděl chlapec, ,je u Kautských.’
,A co dělá u Kautských?’ tázal jsem se. ,Ona od
nich bere heřmánek a platí jim dva šestáky za
kilo,’ odpověděl chlapec. Tak jsem šel ke
Kautským.“
„A tam?“ tázal se ulekaně pan Kološka.
„Tam,“ odvětil příručí, „tam to vypadá právě
tak, jak říkala stará Pešková, děti se v něm
válejí.“
„Snad vám není špatně, pane šéfe,“ ptal se
zdvořile příručí po chvíli, „já bych došel pro
heřmánkové kapky ...“ |
